Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 19

„So lift your eyes if you feel you can
Reach for a star and I'll show you a plan
I figured it out
What I needed was someone to show me.“

„Máš-li ten pocit, pak zvedni svůj zrak,

vztáhni ke hvězdám a ukážu ti návrh: ‚jak‘.

Napadlo mě, že

potřebuji někoho, kdo mi vše ukáže.“

Air Supply, ‚Lost In Love‘

XXX

První víkend v prosinci byl signálem pro celý sbor, aby vypomohl s vánoční výzdobou hradu; to byla vždy Hermionina nejoblíbenější zaměstnanecká povinnost. Severusovi se tomu loni podařilo vyhnout, ale letos si Minerva dupla – zřejmě byla stále naštvaná zásahem portrétů ve sborovně – a on se s nechutí vzdal. Hermiona jej právě teď sledovala; údajně pomáhal Kratiknotovi s umístěním dalšího stromu, ale tajně švihal hůlkou k tomu, který zdobila Minerva. Buď sem tam nějakou ozdobu srazil, nebo alespoň změnil její barvu. Hermiona přivřela oči a zazírala na něj, dokud to neucítil a nevzhlédl, pak mu věnovala káravý pohled. Zvedl obočí a nasadil výraz, jako by neměl tušení, co tím myslí – při troše dobré vůle by jej mohli nazvat ‚nevinným‘, pomyslela si ironicky – ale zdráhavě s tím přestal.

Teoreticky měla být výzdoba neutrální, stejnoměrná směs kolejních barev plus cokoliv jiného estetického. Nebylo však těžké poznat, že zde převládala rudá a zlatá a vidět bylo jen velmi málo stříbrné; zelená pocházela jen z vánočních stromů a cesmín. Jakmile si toho Hermiona všimla, začala napodobovat Severuse a měnila barvy u některých ozdob. Tím si vysloužila polevení v Severusově celodenním zamračeném pohledu, což byl ekvivalent širokého úsměvu u někoho jiného.

Nebyla si jistá, jak se díval na Vánoce. Než by zdobil zmijozelskou věž tak jako ostatní ředitelé, raději to svěřil samotným studentům. Nějaká vánoční hudba se mu líbila, ale ne moc – když poněkud nesměle předložila svoji kolekci CD-ček, okamžitě je všechny převzal a sestavil na svém počítači playlist s několika málo skladbami, které považoval za přijatelné. Kupodivu se mu líbila většina koled, ale mnohé z klasických popových přijímal lhostejně a některé nezakrytě neměl rád. Vzpomněla si, že loni své komnaty nenazdobil, ale vlastně z nich moc neviděla. Nezažil šťastné dětství, což pravděpodobně hodně vysvětlovalo; Harry byl každý rok téměř překvapený, když zjistil, že jsou Vánoce. Nebylo pochyb, že Severus svátky ignoroval stejným způsobem.

A neměla představu, co mu dát pod stromeček. Všichni ostatní byli snadní jako vždy – ve skutečnosti, provinile si uvědomila, ta těžká část byla soustředit se na každého dostatečně dlouho, aby něco obstarala, protože většinou myslela na jiné věci. Severusův narozeninový dárek vybrala překvapivě snadno, ale nechala si jej na narozeniny, protože mu letos bude padesát a to je důležité. A také proto, že na narozeniny jaksi pohlížel jako na smysluplnější než Vánoce. Od něj nic nečekala, ale bezpochyby se bude cítit zavázán, aby něco vymyslel – což v něm může vyvolat ještě větší odhodlání to nedělat. I po tak dlouhé době bylo stále těžké jej odhadnout.

Domnívala se, že část problému tkvěla v tom, že stejně měla tendence mu pořád něco kupovat, když už si náhodou všimla něčeho, co by potřeboval, nebo by se mu líbilo. Nedlouho po začátku pololetí postřehla, že mu téměř došla voda po holení, a tak mu koupila lahvičku Old Spice čistě proto, že se jí ta vůně líbila; nekomentoval to, ale příště si pořídil tu samou. A kdykoliv šla do knihkupectví, povšechně si vybírala knihy, o nichž věděla, že se budou líbit jim oběma. Občas on udělal to samé pro ni. To znamenalo, že nic obzvláště nepotřeboval, a pokud věděla, ani nic nechtěl – opravdu nebyl materiálně založený. Bylo by snadné koupit mu něco, co by se mu hodilo, ale Hermionu vychovali k přesvědčení, že dárky pro zvláštní příležitosti by měly mít hlubší význam. A to někdy život ztěžovalo.

Byl to dlouhý den a ulevilo se jí, když konečně unikla do klidu a pohody sklepení, vděčně se uvolnila před krbem a nepřítomně hladila Křivonožku, který si nárokoval její klín. Severus ji několik minut pozoroval, mračil se a ona se na něj líně usmála. „Podle tvého výrazu odhaduji, že to tu dnes nebudeme zdobit?“ zeptala se škádlivě.

„Ani kterýkoliv jiný den,“ zavrčel.

„Aha. Říkala jsem si, jestli někdy ano.“ Bude škoda nevyužít příležitosti ke sváteční výzdobě, ale natolik ji to netrápilo. Zostra se na ni podíval a ona se s poťapáním na pohovku vedle sebe na něj usmála. „Pojď sem.“ Udělal, jak žádala, a jakmile se u ní posadil, přisunula se blíž, opatrná kvůli vrnícímu kocourovi. „Neměl by ses tolik mračit,“ zamumlala a prstem mu jemně přejela rýhu mezi obočím. „Budeš mít vrásky.“

Tiše si odfrkl. „Jako bych mohl být ještě méně atraktivní.“

„Neplácej nesmysly,“ nepřítomně odvětila Hermiona a prstem pokračovala k obočí a dolů po oblouku nosu. „Nikdy jsem si neuvědomila, dokud jsem tě znovu nepotkala, kolik z tvého vzhledu je maska,“ dodala a sledovala hranici mezi nosem a ústy. „Proč?“

„Zpočátku chudobou a zanedbáváním,“ odpověděl prostě a zlehka ji líbl na špičku prstu, jakmile mu přejela po rtech. „Když jsem byl dítě, nijak zvlášť dobře se o mě nestarali, a také jsme měli velmi málo peněz. Jakmile jsem se dostal do Bradavic, situace se trochu zlepšila – stejnokroj byl udržován v čistotě a dobrém stavu a i já se mohl pravidelně mýt a dobře mě živili – ale většinou to bylo příliš málo a příliš pozdě; a zuby už jsem měl zkřivené – částečně protože tak narostly a částečně díky víceméně pravidelným úderům do tváře. Pak jsem začal dospívat, což účinně zdevastovalo pokožku a vlasy. A když už se konečně ke konci puberty vyčistily, zjistil jsem, že je to… jaksi užitečné. Lidé se na mě podívali a řekli ‚umaštěnec‘, což obvykle znamenalo jejich přehlédnutí skutečnosti, že něco chystám, a taky mě podceňovali. Kromě toho jsem byl všeobecně nepopulární a neviděl důvod k péči o svůj vzhled; příliš námahy pro malý výsledek.“ Škádlivě jí cucal prst, dokud mu jej nestáhla od úst.

„Když jsem učil,“ pokračoval, „bylo to stejné. Prostě jsem se neobtěžoval a stalo se to součástí masky, kterou jsem nasazoval. Každého odradila od bližšího zkoumání; vytvořila bariéru mezi mnou a zbytkem světa. Stejně jsem neměl důvod starat se o svůj vzhled a sama víš, co s vlasy udělá den strávený ve vlhké místnosti plné kouřících kotlíků i bez vždy přítomného stresu,“ dodal suše.

„Myslím, že to dává smysl. Ale je to škoda.“ Znovu si odfrkl a sklouzl jí rukou kolem ramen. Pohodlně se proti němu usadila. „Severusi?“

„Ano?“

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat…“ dodala váhavě a ucítila jeho povzdech.

„Představ si mé překvapení. Jen do toho.“

„No…“ Nebyla si jistá, jak to přijme. Zhluboka se nadechla a rychle se rozmluvila, než si to rozmyslí; chtěla se na to zeptat už měsíce. „Jde o Lily. Říkala jsem si… jsem – jako ona? Myslím tím…“ Odmlčela se, ne zcela jistá, co tím vlastně sama míní.

Vydal slabý zvuk z hloubi hrdla, a když se otočila, aby mu viděla do obličeje, vypadal tou otázkou upřímně překvapený. Evidentně něco takového nečekal. Přišlo to trochu jako blesk z čistého nebe, musela přiznat. Zamračil se na ni, zamrkal a přenesl svůj pohled k ohni v krbu, jehož plameny se mu při hloubání nad tou otázkou odrážely v očích.

„V některých ohledech možná,“ řekl nakonec. Následující slova zvažoval: „Laskavostí, přátelstvím a soucitem. Inteligencí, myslím, ačkoliv ty jsi chytřejší, více akademicky zaměřená a cílevědomější, než byla ona. Ale většinou ne, nejsi jako ona. Byla statečná a loajální, tak jako i ty, ale méně agresivně; ty jsi otevřeněji odvážná a ona… nebyla tak silná jako ty. Byla víc pečující, v domáckém smyslu slova, asi jako Molly Weasleyová, a bývala povrchnější. A zcela jistě neměla tvůj temperament,“ dodal s náznakem úsměvu, než si povzdechl. „Zároveň byla méně shovívavá, méně vnímavá. Méně… poháněná, ale v některých ohledech jistější a – sebejistější. Popravdě řečeno jsem o tom nepřemýšlel.“

„Nikdy?“

„Ne,“ pevně pronesl a přitáhl objetí, když se mu tělo na okamžik napjalo. „Nikdy jsem tě k ní nijak vědomě nepřirovnával.“

„Tak jsem to opravdu nemyslela. Alespoň nemyslím, že ano,“ dodala Hermiona upřímně. „Jen jsem… přemýšlela. Dlouho byla důležitou součástí tvého života.“

„Mého starého života,“ tiše zdůraznil a ona se na něj usmála.

„Klid, Severusi. Nejsem nejistá, slibuji. Jen zvědavá.“

„Tak tomuto mohu věřit. Není divu, že máš jako mazlíčka všetečnou kočku.“

Křivonožka otevřel oko a se švihajícím ocasem si jej chladně přeměřil. „Opatrně,“ varovala Severuse usmívající se Hermiona. „Urazil jsi ho.“

„Ne, neurazil,“ odvětil suše s pousmáním. „Hezký pokus, chlupáči.“ Nepřítomně se natáhl a poškrábal ho za rezavýma ušima. Po chvíli se poloviční maguár vzdal a začal příst. „Ví, kdy se má dobře.“

„Není sám,“ zamumlala Hermiona rozverně a byla odměněna naprosto hříšným úsměvem.

„Hm. Budeš vrnět, když najdu to správné místo?“ zeptal se škádlivě.

„Ten pokus bude víc než vítaný.“

XXX

Po jejím pečlivém a důkladném prošetření Severus musel dojít k závěru, že ne, nevrní; ale dostalo se mu množství jiných zvuků, ze kterých by se ocitla v rozpacích, pokud by mohla myslet.  Ospale uspokojená ležela v jeho náručí a naslouchala jeho pomalému dechu. Se spokojeným povzdechnutím se Hermiona líně protáhla, znovu se uvolnila a opřela mu hlavu o hrudník. „Víš, máš za pár hodin vyučování. Neměl bys učit unavený.“

Ospale se zasmál a políbil ji do vlasů. „Neměl bych učit, když jsem unavený z tohoto,“ souhlasil mátožně. „Téměř – věz, jen téměř – mi to působí dobrou náladu. Studenti pak nevědí, co si o tom myslet.“

„Nedivím se jim,“ škádlila jej. „Skutečně si tě nedovedu představit v dobré náladě. Musí je to děsit.“

„Nebuď ošklivá. Konec konců je to tvoje vina.“

„Budu muset přijít na nějaký způsob, jak to napravit.“

„Věděl jsem, že se mě snažíš zabít.“

„Zjistili jsme, že kletba Imperius na tebe nefunguje,“ odvětila skrz zívnutí. „Stejně ale moc neprotestuješ.“ Neodpověděl a ona se s úsměvem přitulila, načež se naříkavě zeptala: „Opravdu vánočně nenazdobíš své komnaty?“

„Vzpomínáš, že jsi v září slavila třicáté narozeniny a ne třinácté?“ sarkasticky se otázal, a pak s oním propracovaným povzdechem všech využívaných mužů celého světa ze sebe odmotal pomačkané ložní prádlo, aby sáhl pod polštáře pro hůlku a posadil se. Hermiona se odtáhla, opřela o loket a zvědavě sledovala, jak začal se sérií složitých pohybů hůlkou, které ještě neviděla.

Nejdříve nezaznamenala žádný znatelný účinek, ale po chvíli stíny v rohu ložnice potemněly a oheň se zjasnil a stal se hřejivějším. Vzduch se také změnil na teplejší, přišel o náznak vlhkosti charakteristický pro podzemí a získal na slabé, ale nezaměnitelné vůni borovicové pryskyřice s nádechem kouře a něčeho, co jí připomínalo svařené víno. Hermiona rychle zamrkala, ale to zvláštní jiskření na okrajích vidění nezmizelo; po chvíli to poznala jako odrážení světýlek ve třpytivých řetězech vánočního stromku. Severusovi se nějak podařilo vytvořit atmosféru Vánoc bez jakýchkoliv fyzických ozdob. Pravděpodobně to bylo to nejsložitější a nejdůvtipnější kouzlo, které kdy viděla.

Jediné, na co se zmohla, bylo: „Nevěděla jsem, že ti takováto kouzla jdou tak dobře.“

Znělo to jako kritika, ale jeho úšklebek ukázal, že si to nevzal osobně, když hůlku schoval a usadil se zpět. „Nejdou. Trvalo mi čtyři či pět let to vymyslet.“

Začala se na něj zubit. „Strávil jsi pět let prací na kouzlu vánoční výzdoby?“

Zamračil se na ni. „Mimo jiné. Nejsem zcela prost sentimentality. Jen mám lepší vkus než většina lidí.“

Zadusila teď smích a nadhodila: „Představ si reakci světa, kdyby zjistil, že Severus Snape nakonec není naprostý parchant…“

„Nikdo by ti nevěřil,“ zamumlal trpce a ona se naplno rozesmála i proti své vůli. To asi nebyl dobrý nápad – Severus byl v tyto dny ochotnější smát se sám sobě, ačkoli to pořád neměl rád – ale prostě si nemohla pomoct. Vypadal tak defenzivně, že bojovala s potřebou prohrábnout mu vlasy.

„Můžeš to všechno popřít, jestli chceš,“ podotkla s úsměvem, „ale já pořád říkám, že jsi velice milý mužský.“ A jen já to vím, uvědomila si. Byl to zvláštně majetnický pocit být jedinou, které se dostalo možnosti tuto jeho stránku poznat – jedinou, které věřil natolik, aby ji tuto svoji stránku ukázal.

Naklonila se a políbila jej; teď byl rozmrzelý a podrážděný a odmítl zareagovat a ona se na něj zazubila. Ignorovala jeho náladu a položila jej tlakem na záda, aby se u něj ještě jednou mohla schoulit. Neochotně se vzdal a přitáhl si ji blíž. Zamumlal něco, v čem zřetelně zaznělo ‚nesnesitelná‘, ona se jen usmála a zavřela oči.

XXX

O pár nocí později se vzbudila s pocitem chladu a zjistila, že je sama. Otevřela oči a zmateně zamrkala, aby u dveří rozeznala pohybující se stín. „Severusi?“ zeptala se ospale.

„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ ozval se tiše.

„To je v pořádku. Kam jdeš?“

„Promluvit s mrtvými.“

V polospánku jí chvíli trvalo to zpracovat. „Aha. Portréty.“

„Ano. Chtěl jsem tě nechat spát, ale jestli chceš jít se mnou…“

„Prosím.“

„Pak se obleč. Je chladno.“

Přikývla, vyklouzla z postele a s chvěním hledala oblečení. „Pokud by nás chytla Minerva, můžeme takto alespoň říct, že jsem šla s tebou, abych ti dala heslo. Takže nezjistí, že ho nepotřebuješ,“ poznamenala, když si zvedla džíny.

„Pravda,“ odvětil, „ale nebudeme to potřebovat. Spí velice tvrdě.“

„Nebudu se ptát, jak to víš.“ To jí vyneslo lehce pobouřený pohled a potlačila smích. „Promiň.“

„Jsi připravená?“ zeptal se s přehnanou trpělivostí.

„Skoro. Musím si učesat vlasy.“

„Máš je v pořádku.“

„Severusi, jsou jak vrabčí hnízdo.“

„To vždycky,“ poznamenal jedovatě, ale zjemnil to dodatkem, „ale já si nestěžuji. Můžeme už, prosím, jít? Nechci, aby to trvalo celou noc, potřebuji se trochu vyspat.“

„Pak jsi nás neměl tolik zdržovat,“ zamumlala a následovala jej opuštěnými chodbami.

„Nevšiml jsem si, že bys něco namítala.“

Nebylo moc, co na to říct, tak se vzdala a šla za ním rychle k ředitelčině kanceláři. Zdál se trochu nervózní, ale naposled zde pobýval před deseti lety, kdy to ještě byla jeho kancelář, takže tomu rozuměla. Chrlič na úpatí schodiště pozvedl hlavu a zadíval se na ně; zaměřil se na Severuse a najednou ustoupil s uctivě skloněnou hlavou. „Řediteli,“ zaskřehotal.

„Děkuji,“ odpověděl Severus polohlasem a pokývl, když jej míjel. Hlas měl úsečný a formální, což obvykle znamenalo, že je nesvůj. Když se vydali vzhůru schodištěm, dotkla se jej na zádech a pod rukou ucítila ztuhlé svaly. Nahoru kulhal rychle. Přede dveřmi zaváhal a slyšela jej polknout, než se narovnal a sáhl po klice.

Mezi dveřmi se zastavil, ale Hermiona přes něj neviděla, takže mohla jen poslouchat. Zaslechla tiché mumlání ospalých hlasů, než kdosi jasně promluvil: „Severusi?“ Nastala chvíle naprostého ticha, načež Severus o krok postoupil. Teď již byla schopná dostat se dovnitř a zavřít dveře. Když se rozhlédla kolem, všechny portréty stály na nohou při krajích svých rámů. Beze slov se mu bývalí ředitelé uklonili. Pak, jeden po druhém, začali tleskat.

Jakmile se potlesk zvrhl v bouři a mnohé z portrétů na něj začaly pokřikovat své pozdravy a gratulace, podívala se Hermiona Severusovi do tváře. V očích se mu zračila jakási zastřená bolest; uvědomila si, že teď poprvé se mu dostalo satisfakce, nebo dokonce prvního poděkování, protože ona nevěděla, jak toto téma nakousnout, a nikdo jiný se nestaral. V tu chvíli se rozhodla provést vše nezbytné, aby zajistila, že svět uzná, co pro ně udělal. A je jedno, jak dlouho jí to bude trvat.

„Je výborné vás oba vidět,“ přivítal je Brumbál s očima jiskřícíma víc než kdy jindy.

„Je zajímavé vás oba vidět,“ sarkasticky pronesl Phineas. „To proto jste byl vůči ní tak obranný a ochranářský, Severusi?“

„Ne,“ odpověděl krátce Severus. „Jsem prostě méně předpojatý než vy.“

„Což není těžké,“ vložila se do toho s úsměvem Dilysa, než mohl Phineas zareagovat. „Albus má pravdu; je krásné, že vás vidíme. A teď, když jsi konečně tady, řekni nám vše.“

Severus se opřel o parapet a zastíněnýma očima se rozhlédl po kanceláři; vypadal trošku uvolněněji. Po chvíli se nadechl a rozhovořil se. Povyprávěl svůj příběh od chvíle, kdy opustil Bradavice oné osudné noci. Hermiona to vše již znala a poslouchala jen napůl ucha; více ji zaujala jeho tvář a sledování jeho publika, jak vydechlo na správném místě, nebo vypadalo zděšeně, či smutně z toho, co teď všichni slyšeli. Od následků bitvy se Severus přesunul k hovoru o cestách; jeho tichý hlas byl teď jediným zvukem v potemnělé místnosti. Hermiona na okraji zorného pole zahlédla stříbřité záblesky. To se bradavičtí duchové shromáždili v kanceláři a poslouchali; i Protiva zde byl, vypadal podivně zaražený a choval se co nejslušněji.

Když se příběh chýlil ke konci, Severus začal chraptět, ale byl klidný a neznepokojený tichem posluchačů.

„A jakou roli v tom hrajete vy, má drahá?“ zeptal se Brumbál Hermiony tiše. Během popisu bitvy vypadal na pokraji slz, ale teď po nich nebyla ani památka. Vzhlédla k portrétu s touhou jej nenávidět kvůli tomu, co se dozvěděla, ale zjistila, že nemůže; pohled v Severusových očích říkal, že tento konkrétní konflikt chápe až příliš dobře.

„Já první zjistila, že je Severus naživu,“ odvětila a při té vzpomínce se proti své vůli usmála. „Doslova jsem na něj narazila na nádraží Waterloo. Samozřejmě se urychleně vypařil, ale jakmile jsem věděla, že je naživu, začala jsem pracovat na jeho nalezení a nakonec jej vystopovala.“

„Načež ze sebe okamžitě udělala přítěž,“ protáhl hedvábně Severus, „a vrtala se mi v životě tak dlouho, dokud všechny nezastrašila natolik, aby mi dovolili se sem vrátit.“ Hermiona protočila očima a zahlédla několik portrétů při snaze zakrýt úsměvy – ředitelé očividně Severuse docela dobře znali a rozuměli jeho náladám. Phineas se tvářil pohrdavě, ale Dilysa se otevřeně smála a Brumbál si držel ruku před obličejem, aby zakryl svůj výraz.

„A teď?“ zeptal se Brumbál téměř škádlivě.

Oba lidé na něj pouze pohlédli a Dilysa v sousedním portrétu se rozchechtala ještě silněji. „Má drahá, trávíte se Severusem příliš mnoho času. Dokonce jste zvládla jeho zvednuté obočí, ačkoliv nemáte úplně jeho šmrnc.“

„Všichni se teď opravdu nudíte, když válka skončila, že ano?“ poznamenala suše Hermiona a zaslechla Severusovo odfrknutí.

„Ani nemáte ponětí jak,“ souhlasil ironicky Phineas.

„Ani na vteřinu neuvěřím, že vám na nás nějak záleželo,“ vyzvala jej.

„Na vás zcela jistě ne,“ odpověděl chladně, „ale Severus je teprve druhý ředitel ze Zmijozelu a pravděpodobně na pár století i poslední. Přirozeně rád sleduji jeho kariéru. Ačkoliv bych si přál, aby měl lepší vkus…“

„Phineasi.“ Severus pronesl jen jedno slovo a ani nijak zvlášť výhružným tónem, ale bývalého ředitele to okamžitě umlčelo. Přála bych si to umět, pomyslela si Hermiona zcela od věci.

„Jsem rád za vás oba,“ vážně je ujistil Brumbál. „Překvapený, musím přiznat, ale potěšený. Teď, když vás po té dlouhé době oba vidím… dává to smysl.“

„Nemám tušení, o čem mluvíte,“ odpověděl Severus.

„Ani já,“ dodala Hermiona.

Brumbálovy oči stále jiskřily. „Ne, samozřejmě, že ne; nicméně vám oběma blahopřeji. Severusi, zasloužíte si být šťastný víc než kdokoliv jiný, po tom všem, čeho jste dosáhl a co vše jste snášel; a vy také Hermiono. Pravé štěstí je v tyto dny vzácné.“

„Práce tady s tím mužským jako šitá vám na míru, slečno Grangerová,“ dodala s úsměvem Dilysa.

„Všimla jsem si,“ odpověděla suše Hermiona a usmála se, když se na ni Severus na oko zamračil. Hodiny na stole tiše odbily a ona zamrkala. „Je pět ráno, Severusi, za čtyři hodiny máš vyučování.“

„Čas jít,“ souhlasil. Otočil se, krátce pohledem přejel po portrétech a jednomu či dvěma pokývl.

„Hodně štěstí vám oběma,“ pronesl tiše Brumbál. „Jako vždy se můžete spolehnout na naši diskrétnost. Že ano, Phineasi?“ dodal bez obalu.

„Samozřejmě,“ rozhořčeně se durdil portrét. „Nezradil bych kolegu Zmijozela.“

„Ale ano, zradil. Tentokrát bys však raději neměl,“ vyštěkla na něj Dilysa, než se usmála dolů na ty dva. „Neotálej dlouho s další návštěvou, chlapče. Bez tebe poblíž to není stejné. A vy, slečinko, mu toho nenechte tolik procházet,“ dodala Hermioně s mrknutím, které bylo poněkud znepokojivé vzhledem k tomu, že pocházelo od ženy mrtvé téměř dvě století.

Se zamumláním, které asi mělo být zdvořilým rozloučením, se Severus otočil ke dveřím, kde se zastavil a zamrkal. Až teď si povšiml duchů; zjevně je dříve nezaznamenal. Mlčky se mu uklonili tak jako předtím portréty, a pak jednotně zamumlali: „Pane řediteli.“ Dokonce i Protiva, jak si všimla Hermiona. Strašidlo bylo nervózní, ale nevykazovalo žádné známky… nu, jeho normálního chování.

Po dlouhé chvíli Severus sklonil hlavu ve formálním přijetí a duchové odplachtili skrze zdi. Díval se za nimi, otřásl se a odvrátil se k rychlému odchodu. Hermiona jej následovala dolů po schodech a našla jej, jak stojí a zírá do zdi; přešla k němu, zatímco chrlič zapadl na své místo za ní. „Severusi?“

„Jsem v pořádku,“ odpověděl drsně. „Byla to dlouhá noc, to je vše.“

„Pravda. Pojď.“

Zavrtěl hlavou. „Potřebuji cigaretu.“

„Dobře. Půjdu a znovu zapálím oheň; bude zima. Nezdrž se dlouho.“

XXX

Už se sebral, když se k ní vrátil do ložnice vlhký od sněhu a lehce vonící kouřem. „Lepší?“ zeptala se opatrně.

„Víceméně,“ odvětil zbytečně a shodil ze sebe svrchní oděv, zatímco se ona v posteli posunula, aby mu uvolnila místo.

„Duchové mě tam překvapili.“

„Měl jsem je čekat. Alespoň oni byli vždy na mojí straně.“

„Vždy?“

„Ano. Krvavý baron byl první v mých jedenácti. Jako zmijozelský duch inklinoval k hledání žáků, kteří se izolovali, a dohlížel na ně. Později, jako řediteli Zmijozelu, mi jeho zprávy umožňovaly pomoci celé řadě studentů. Jakmile jsem coby student objevoval další úkryty po celém hradě a jeho okolí, začali si mě všímat i ostatní duchové.“ Pousmál se. „Poprvé, když mě našel Protiva, mi něco hodil na hlavu – nevím už, co – a já to na něj hodil zpátky. Zjevně to nikdo dřív neudělal. Stalo se to… téměř jakousi hrou. Kdykoliv zjistil, že Pobertové něco chystají, vždy byl na mé straně – možná jen kvůli tomu, že mu to nabídlo víc cílů. Později, když jsem začal učit, pokračoval jsem v občasných hovorech s duchy. Následovali ředitele. Zejména Protiva se ukázal být v tom posledním roce užitečným – úplně sám zastavil nejhorší výstřelky Carrowových. Nenáviděl je. Všichni duchové.“

„Cítím se líp, když vím, že jsi měl spojence; třebas mrtvé. Dilysa se mi líbí,“ dodala a zahlédla jeho úsměv.

„Dá se na ni zvyknout. Naprosto šílená, samozřejmě. Starší portréty často bývají.“ Odmlčel se, aby si zívl, a ona se na něj usmála.

„Máš učit za bezmála čtyři hodiny. Zkus se trochu vyspat.“

Neodpověděl, jen se otočil tváří do jejích vlasů, když se u něj stočila.

XXX

O několik dnů později se vynořil z laboratoře, kde strávil pár posledních hodin. „Hermiono, musím s tebou mluvit,“ bez úvodu pronesl. Vzhlédla k němu od knihy. Věděla, že jej cosi trápí; poslední dobou byl velmi roztěkaný.

„Co je? Něco se děje?“

„Ne.“ Opatrně přešel, aby se posadil naproti; zřejmě jej při velmi chladných dnech pobolívalo koleno. „Zítra začínají prázdniny a já na pár dnů kvůli něčemu odjedu. Kvůli něčemu osobnímu,“ dodal, když se nadechla k otázce.

„Můžu jít s tebou?“ zeptala se trochu zmatená rychlým sledem událostí – toto přišlo z čistého nebe.

„Ne. Mám v plánu říct Zmijozelům, že při jakýchkoli problémech za mé nepřítomnosti mohou přijít za tebou. Nevěřím, že by se o ně postaral někdo jiný.“

To jí otřáslo. Znala jej dlouho na to, aby věděla, že byl své koleji nezvykle oddaný; jen vzácně se týdně neobjevili alespoň dva studenti, kteří s ním o něčem chtěli mluvit. Dokonce ani s ní nikdy konkrétní studenty neprobíral, ale vysvětlil, že většinou šlo o drobnosti; ti studenti prostě chtěli někoho k rozmluvě. Ještě si nezvykli mít někoho na své straně. „Severusi, samozřejmě to udělám. Ale jsi velice záhadný. Nemůžeš mi říct víc?“

Zaváhal, a pak zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Nechci ti nasadit brouka do hlavy. O co se snažím, nemusí být schůdné.“

„Týká se to nějak mne?“ hádala, teď již opravdu zmatená.

Zdráhavě přikývl. „Prosím, Hermiono, žádné další otázky. Přísahám, není to nic nebezpečného, nebo nezákonného. Slibuji, že pokud budu úspěšný, řeknu ti vše. A slibuji, že nebudu pryč déle než týden – mělo by to trvat jen pár dní.

Chvíli uvažovala, a pak se s povzdechem vzdala. „Dobře. Ale budu si o tebe dělat starost.“

V očích se mu ukázal náznak pobavení. „Není třeba.“

„Vím. Ale stejně budu.“

„Jestli ti to udělá dobře.“

XXX

Neměla naprosto tušení, kde je, nebo co dělá, což ji znepokojovalo a rozčilovalo. Očividně něco chystal, ale neměla nejmenší představu, o co by se mohlo jednat. A kvůli všem těm zmijozelským v jejím kabinetě neměla čas si s tím dělat starosti. Mnozí byli prostě jen zvědaví, jak brzy zjistila, ačkoliv jeden či dva menší problémy se vyskytly, a někteří studenti si chtěli jednoduše popovídat. Když se nakonec zeptala, jestli by nechtěli počkat na návrat profesora Snapea, jeden z nich – chlapec s nejstaršíma očima, jaké kdy na třeťákovi viděla – pronesl lakonicky: „Profesor Snape řekl, že vám můžeme věřit stejně jako jemu.“

„To opravdu řekl?“

„Jo, taky jsme si mysleli, že je to trochu divné. Ehm – bez urážky, paní profesorko,“ dodal rozpačitě.

To ji vyvedlo z míry. Že jí věřil v osobních záležitostech, byla jedna věc, ale že jí věřil se svými Zmijozely – a ještě víc, skutečně to i řekl – bylo překvapivé.

XXX

Nakonec trvalo víc než týden – přesněji deset dní – než se vrátil. Nevšimla si jeho návratu, dokud nezamňoukal Křivonožka a neseskočil jí z klína. Svižně proklusal komnatami do jejího kabinetu; následovala jej a dorazila do dveří, jen aby sledovala svého mazlíčka ovíjet se kolem Severusových nohou, až mu je málem podrazil. S neupřímnými urážkami se Severus sklonil, aby kocoura pohladil. Pak se narovnal a setřepal sníh ze svého mudlovského kabátu; vypadal vyčerpaně s oním podivně rozostřeným výrazem, který obvykle značil přemístění z velké vzdálenosti v krátkém čase. Aby zakryla úlevu, Hermiona se zamračila a dala ruce v bok ve své nejlepší imitaci Molly Weasleyové.

„A jakou dobou přesně nazýváš toto, Severusi Snape?“ dožadovala se.

Podle jeho úsměvu nabyla dojmu, že poznal to napodobení. „Zlato, jsem doma,“ předložil sarkasticky; také zněl unaveně.

„Kde jsi byl?“

„Chyběla jsi mi.“

„Tak snadno se z toho nevykroutíš,“ pronesla pevně, ale poznávala ten pohled v jeho očích a snažila se jej ignorovat, když si připomínala, že se na něj zlobí. „Kde jsi byl? Měl jsi vypnutý telefon a neodpovídal jsi mi na Patrona.“

„Pravda,“ připustil s upuštěním mokrého kabátu na podlahu a cílevědomě k ní přistoupil.

„Dáš mi jasnou odpověď?“

„Ne,“ odvětil pokojně a polibkem utnul její naštvanou odpověď. Taky jí chyběl a téměř se vzdala, ale zachovala si dost zápalu, aby se odtáhla a zamračila se na něj.

„Severusi, mluv se mnou.“

„Později,“ zamumlal s větším zájmem o líbání jejího krku. Opožděně zkontrolovala, zda jsou dveře jejího kabinetu zavřené, a snažila se nechvět a zůstat soustředěná.

„Severusi…“

„Později,“ trval na svém a oždiboval jí citlivé místečko pod uchem.

„Jsi vyčerpaný…“ vypravila ze sebe roztřeseně.

„Ne tak vyčerpaný,“ odpověděl s tichým zavrčením, které jí vyslalo mráz po zádech. Musela přiznat, že rozhodně nevypadal příliš unaveně, soudě podle jeho vzrušení tisknoucímu se k ní. Zřejmě mu opravdu chyběla – nebo opravdu, ale opravdu nechtěl mluvit o své cestě. Hermioně došly argumenty a jeho další polibek byl tak intenzivní, že v žádném případě nemohla artikulovat. Jakmile jí jazykem vstoupil do úst, vzdala se, ale v duchu si poznamenala postarat se o to, aby si pak uvědomil, že ho nenechá takto pláchnout – alespoň ne často.

Byla to naprosto jiná Severusova stránka, uvědomila si v malé části mozku stále schopné racionálního myšlení; nebyl přímo hrubý, ale určitě důraznější a vášnivější než kdy dřív. Také více hlasitý, jak si roztržitě všimla, když se rozpouštěla a podvolovala jeho hladovým polibkům. Netrpělivě zápolil s jejich oblečením a vydával u toho hluboké frustrované zvuky; nakonec jí blůzu roztrhl. O jejím vlastním rozpoložení svědčil pocit úlevy při odstranění látky z cesty, když mu trhnutím rozepla košili a odhalila mu hruď.

Pak ji obrátil, přitáhl si ji zády proti hrudníku a hladově jí napadl krk. Líbal, sál a kousal jej, zatímco jí rukama sklouzl po těle a začal vytahovat sukni. Dech se jí zadrhl, když cítila, jak se k ní tiskne, téměř bolestivě tvrdý. Zasténala a sáhla za sebe, aby mu pomohla rozepnout džíny. Zasyčel, když mu zavadila o erekci a jednu ruku posunul nahoru po břiše, aby si nechal do dlaně vklouznout ňadro v podprsence. Prsty jí dráždil bradavku a druhou rukou sledoval okraj kalhotek. Začal se teď svým tělem otírat o její; zachvěla se a lapajíc po dechu se prohnula proti němu.

Odtáhl se jen na tak dlouho, aby přes boky stáhl džíny a spodní prádlo, a pak se vrátil k útoku. Do ucha jí tiše sténal, zatímco po jeho okraji přejížděl jazykem, načež se jí lehce zakousl do lalůčku. Vysloužil si tak její tiché zaúpění, když se proti němu svíjela. Rukama pokračoval v pouti po jejím těle, téměř hrubě jí stáhl kalhotky a dotlačil ji ke stolu. Teď již ztěžka dýchal. Popadl ji za ramena, zatlačil ji na nábytek a sklonil se nad ní; svojí váhou ji tiskl proti chladnému leštěnému dřevu a ona cítila teplo jeho vzrušení mezi stehny, než se s chvěním zastavil.

„Hermiono,“ polechtal jí ucho jeho horký dech, „prosím…“

„Ach, bože, Severusi,“ podařilo se jí stěží souvisle vydechnout a tiskla se proti němu se sukní omotanou kolem pasu. „Ano, Severusi, ano!“

Zachvěl se, posunul boky a trochu jí šťouchnutím posunul nohy dál od sebe. Cítila, jak jí klouže po těle, než z hloubi hrdla zavrčel a hluboko do ní přirazil. Nad tím pocitem zasténala a on jí zapletl ruku do vlasů, hrubě jí otočil hlavu na stranu a naklonil se přes její záda, aby ji políbil – z tohoto úhlu neohrabané, ale neméně vášnivé. Druhou rukou jí sevřel bok, možná natolik silně, že jí zůstanou modřiny; nevěděla to a moc se nestarala. Držel ji pevně, když se do ní zezadu nořil, každým přírazem ji silně tlačil na nepoddajný stůl.

Svíjela se pod ním, zapřela se proti jeho téměř brutálním pohybům a kousala se do rtu, aby se pokusila potlačit výkřiky. Oždiboval jí šíji, líbal stranu hrdla, než zachraptěl: „Nedrž se zpátky… Nikdo tě neuslyší… Pojď, Hermiono, pojď…“

Slyšet jeho nádherný hlas, jak ji oslovuje tím zastřeným tónem, jí zapálil krev. A když se do ní zcela ponořil a kousl do místečka, kde rameno přechází v šíji, zvrátila hlavu a bezmocně vykřikla. Téměř ječela v extázi; její zbývající malá racionální část vroucně doufala, že nezapomněl na ochrany místnosti, protože ona zcela jistě ano. Studentům – nebo komukoliv jinému, když na to přijde – by neprospělo, kdyby ji slyšeli halekat jméno Mistra lektvarů v přicházejícím orgasmu. O chvíli později zakřičel on, téměř zařval zvukem příliš primitivním na slova, a ucítila, jak s ní prudce vyvrcholil.

S lapáním po dechu se zhroutila na stůl, barevným hvězdičkám trvalo pár minut, než vybledly a zpět se připlížilo vědomí. „No,“ pronesla zadýchaně a položila si hlavu na ruce, „hádám, že jsi rád, že jsi doma?“

Tiše se uchechtl, sám zněl roztřeseně a jemně se jí přitiskl ke krku. „Podle všeho ano,“ souhlasil. „Nezranil jsem tě, že?“

„Ne. Rozhodně ne.“

„Dobře.“ Povzdechl si a ovinul kolem ní paže. „Asi bych se měl omluvit,“ zamyslel se, „ale ve skutečnosti nechci.“

Otočila hlavu a omámeně se na něj usmála. Dokázala se zastavit právě včas, aby mu bezmyšlenkovitě neřekla, že neudělal nic, za co by se měl omlouvat. „Neřáde,“ pronesla namísto toho líně. „Budeš se muset přesunout. Existuje důvod, proč jsou postele populárnější než stoly pro… nedovolené milostné poměry.“

Cítila vibrace jeho smíchu na zádech, než se rukama opřel po stranách její hlavy a pomalu začal mírnit tlak. Ale odpověď se nedozvěděla, protože najednou ztuhl. „Do prdele!“

„Co?“

„Blíží se McGonagallová,“ oznámil jí stručně, rychle se odtáhl a začal se štrachat do oblečení. „Zatracená ženská!“

„Doparoma!“ Rudnoucí Hermiona popadla hůlku a zamumlala čistící kouzla, zatímco vytahovala kalhotky na své místo a sukni uhlazovala dolů. „Hernajs, Severusi. Dlužíš mi novou blůzu.“ Buď to, nebo nakonec bude muset vyvinout úsilí a zvládnout látací kouzla.

„Udělám ti ji z ředitelčiny kůže,“ zamumlal a zápasil se zapínáním košile. „Ze všech nevhodných načasování…“

„Mohlo to být horší,“ nadhodila a seškubla svetřík z opěrky židle. Pomyslela na své štěstí, že je s rolákem – cítila na krku alespoň dvě modřinky. „Mohla se ukázat před pár minutami.“

„Na to nechci ani pomyslet,“ řekl s pohnutím v hlase. Prsty si prohrábl vlasy a spěšně se prohlédl, zatímco si Hermiona narovnávala oblečení, načež se nejistě posadila. „Toliko k příjemným dozvukům,“ dodal pochmurně.

„No, tak to dopadá, když se zčista jasna zjevíš v mém kabinetě a vrhneš se na mě.“

„Abych použil tvoji oblíbenou odpověď, moc jsi neprotestovala,“ s lehkým úsměvem jí to vrátil, zatímco se bezvýsledně pokoušela narovnat vlasy. Sexem se jí obvykle zkadeřily víc, než to kdy dokázal déšť.

Když Minerva zaklepala a vešla dovnitř, našla profesorku studia mudlů klidně sedět za jejím stolem, zatímco Mistr lektvarů přecházel po jedné straně kabinetu. „Timothy Alton za mnou přišel dvakrát,“ říkala právě Hermiona.

„Vím o Timothym. Jen si občas potřebuje promluvit. Doma se mu nedostává moc pozornosti. Co prváci? Je tam děvče, Leonida…“

„Ne, ta nepřišla. Zdravím, Minervo.“

„Hm. Možná se s tím porovnala. Dobré odpoledne, paní ředitelko.“

„Jste tedy zpátky, Severusi.“

„Vskutku,“ odvětil klidně. „Zrovna jsem hovořil s profesorkou Grangerovou, abych zjistil, zda se za mé nepřítomnosti vyskytl nějaká naléhavý problém mezi zmijozelskými.“

„Byl jste pryč jen pár dní.“

„Nepochybně se to zdálo jako celý život,“ protáhl a vypadal u toho lehce pobaveně. „Ještě něco, Hermiono?“

„Nemyslím. Nic, co by nepočkalo. Vypadáš, že by ses potřeboval vyspat.“ Zvláště nyní, dodala pro sebe a bojovala s nutkáním zrudnout, nebo se rozesmát. Jeho rty sebou škubly ve snaze se neušklíbnout, ale byla to pravda, teď vypadal naprosto vyčerpaně a kůže pod očima se podobala téměř modřinám.

„Děkuji,“ odvětil suše a odvrátil se. „Paní ředitelko.“ Dvě ženy sledovaly jeho odchod a Hermiona si všimla – ne poprvé – že kulhání před ostatními lidmi přemáhá. Tobias Prince silně kulhal, protože to byl efektivní převlek; profesor Snape stěží, pokud tomu mohl zabránit bez ohledu na bolest nohy; a Severus spadal někam mezi.

„Upřímně, Hermiono, přísahám, že se zhoršuje. Jak jej můžete snášet?“ zeptala se Minerva.

„Víc štěká, než kouše. Když chce, umí být dobrý společník,“ nepřítomně odpověděla.

„Neříkal, kde byl?“

„Jen, že to je osobní záležitost. Vám to řekl?“

„Ani to. Mně řekl jen tolik, že bude pryč asi týden a že své hady hodil na vás.“

Hermiona se zamračila. „Neměla byste jim tak říkat. Zmijozelové nejsou jiní než ostatní děti.“

„Má drahá, obě víme, že to není pravda. Mimochodem, dělám na vánočním pracovním rozpisu a chtěla jsem vědět, jaké máte plány. Předpokládám, že strávíte Vánoce se svým záhadným mužem?“

Potlačila povzdech a následovala změnu tématu. „Štědrý den a určitě část Božího hodu, ačkoliv odpoledne se chci zastavit v Doupěti.“

„V pořádku. Pozdravujte Molly a Artura, až je uvidíte.“

„Budu.“

„Chtěla jsem se zeptat Severuse, ale nepochybně se tady bude plížit podzemím jako obvykle. Nevěřím, že od jedenácti let někdy na Vánoce opustil školu.“

„To nepředpokládám,“ tiše souhlasila. „Ale také nepředpokládám, že by měl kam jít, kde by byl vítán.“

Minerva zaváhala, ale pak zavrtěla hlavou a opustila téma.

XXX

Ráno následujícího dne zamířila Hermiona do sklepení a našla ospalého, ale bdělého Severuse zabaleného v županu sedět u stolu, jak se s cílevědomým odhodláním propracovává talířem sendvičů. Ještě nebyl oholený a vypadal neobvykle ošuntělý. „Dobré ráno,“ pozdravila jej.

Zabručel v odpověď, spláchl poslední sendvič douškem černé kávy a opřel se. „Dobré,“ přitakal stále zřejmě unavený, ale ne tak nebezpečně vyčerpaný jako včera.

„Pořád jsi trochu bledý,“ řekla mu s kritickým pohledem. „Hodně ses přemisťoval?“

Unaveně přikývl. „Víc, než jsem čekal. Nebrblej; bylo to důležité.“

„Uspěl jsi?“

„Ano.“

„A…?“

„A co?“

„Severusi.“

„Řekl jsem, nebrblej.“ Nechal se obměkčit s posledním douškem kávy. „Dobře. Nejdříve mě nech obléct.“

XXX

Když vyšel z koupelny, oholený a oblečený a se svým obvyklým já, ve dveřích do obývacího pokoje zaváhal; začal teď vypadat trochu nejistě – to nikdy nebylo dobré znamení. „Hermiono, sedni si, prosím.“

Iracionálně vystrašená udělala, jak žádal. Sledovala, jak pár okamžiků přechází sem a tam. „Severusi, znervózňuješ mě. Něco je špatně?“

„Nic, opravdu. Prostě si nejsem jistý, jak zareaguješ,“ upřímně odpověděl, zastavil své rázování a přišel se posadit naproti ní. „Nevím, jestli jsem udělal správnou věc.“

„Pak mi to řekni a uvidíme.“

Uhnul očima a povzdechl si. Neochotně vytáhl z kapsy zmačkaný papír a vyhladil jej. Díval se na něj a pohrával si s růžkem, než se nadechl a mlčky jí list podal. Teď naprosto zmatená Hermiona jej převzala a koukla na známé špičaté písmo. V šoku papír málem upustila.

Nahoře na stránce stálo napsané jediné slovo: ‚Grangerovi,‘ a pod tím adresa zubní ordinace snad někde ve Francii.

Po několika dlouhých minutách ticha se Severus neklidně zavrtěl a začal s pokusem o vysvětlení. „Vzpomínám si, jak jsi mi říkala, že ani nevíš, zda jsou tví rodiče naživu a nemáš ponětí, kde jsou. Z právních důvodů potřebuješ adresu příbuzného a myslel jsem, že bys chtěla vědět, jestli jsou v pořádku. Nevím, zda si přeješ je zkontaktovat, ale domníval jsem se, že bys měla mít aspoň tu možnost.“ Odmlčel se a nejistě ji sledoval. „Hermiono?“

„Jak… jak jsi je našel?“ zeptala se vzdáleně, ne zcela jistá, co cítí, ještě ne.

Znovu se zavrtěl, zřejmě se mu nelíbila její reakce. „Šel jsem do Austrálie hledat v záznamech sčítání lidu. Bradavice měli v archivu jejich poslední přibližnou adresu, což pomohlo. Zůstali v Austrálii rok či dva, pak se vrátili do Británie. Několik let strávili v pohybu, než se před čtyřmi lety přesunuli do Francie, kde jsou do teď. Mají vlastní zubní ordinaci ve městě regionu Dordogne.“

„Je možné se přemístit přímo do Austrálie?“

„Teoreticky ano. Ve skutečnosti to musí proběhnout v několika fázích. A je to velmi únavné. Nechtěl jsem použít oficiální přenášedlo.“ Opatrně se zeptal: „Jsi v pořádku?“

„To upřímně nevím,“ pronesla slabě, stále zírajíc na jména svých rodičů. „Je to… trochu šok.“

„Promiň,“ zaváhal. „Nechtěl jsem ti to říct předem pro případ, že bych je nemohl najít, nebo že by se s nimi něco stalo.“

Opožděně si všimla, že je trochu nervózní, a zavrtěla hlavou. „Není to tvoje chyba, Severusi. Jen… jsem to nečekala. Opravdu nevím, co si o tom myslet. Ale jsem vděčná, opravdu jsem.“

Nevypadal přesvědčeně. „Nechám tě o tom popřemýšlet. Stejně si chci zakouřit.“

Lapená ve vlastních myšlenkách si nevšimla, že odešel.

XXX

Jakmile počáteční otupělost pominula, Hermiona zjistila, že už je schopná víc myslet. Neměla tušení, co Severus plánoval, nebo co se chystal udělat; její rodiče nezmínil od té doby, kdy jej o to požádala, což se zdálo jako v minulém životě. Téměř jedenáct let o svých rodičích neslyšela. Pokud jí Severus řekl pravdu, tak byli dlouhou dobu ve stejné zemi, ale nepokusili se ji zkontaktovat; to bolelo. Až do nedávna se její adresa nezměnila, ne v době, kdy se přestěhovali zrovna do Francie.

Svým způsobem si přála, aby to neudělal. Po tak dlouhém čase si zvykla na představu, že už je nikdy neuvidí. Téměř se začala chovat, jako by byli mrtví. Tak to bylo snazší. Teď se vše znovu pomíchalo a každý kousíček stále bolel, tak jako před lety. Zároveň nemohla popřít úlevu při zjištění, že jsou naživu a v pořádku. Bylo to od Severuse pozorné, že o tom přemýšlel; uvažovala, jak dlouho to měl v plánu. Pravděpodobně byl jediným člověkem, který, jakmile ho ta myšlenka jednou napadla, to nezamítl jako pomíjivý rozmar. Naopak si sedl a vymyslel, jak na to, a pak to dotáhl do konce. Vložil do toho hodně úsilí.

Nakonec se rozhodla, že celkově to je dobrá věc. Na Nový rok jim napíše, jen krátkou poznámku, která řekne, že se má dobře a doufá, že i oni, a sdělí jim, že kdyby potřebovali, najdou ji v Bradavicích. Jakmile si toto srovnala, cítila se lépe a vzhlédla, aby našla Křivonožku měřit si ji poněkud nesouhlasným pohledem.

„Co je?“ zeptala se kocoura.

Složil uši dozadu a otočil se k hodinám, načež významně pohlédl na potemnělou a nepochybně prázdnou místnost. Mračící se Hermiona následovala jeho pohled a zjistila, že tu je už hodiny; teď bylo téměř půl třetí odpoledne a po Severusovi ani vidu. Sakra. Nemýlil se starostí o její reakci; její vděčnost nebyla zrovna ohromující. Ale toto byly jeho komnaty; nechtěla jej vyhnat. S pocitem viny si přinesla Pobertův plánek a sklonila se nad ním. Prohlížela opotřebovaný pergamen a doufala, že najde známé jméno.

Nebylo po něm ani stopy, což znamenalo, že je pravděpodobně někde na pozemcích. Sebrala teplé oblečení a zamířila nahoru. Při procházení kolem okna si stísněně všimla hustého sněžení. Doufala, že měl dost rozumu, aby šel mrzoutit někam do tepla. Ale obávala se, že jej rozrušila, a to nikdy neměl předvídatelné rozpoložení.

Chráněné místo na straně hlavního schodiště si ještě drželo jeho stopy ve sněhu; zřejmě nějakou dobu kouření strávil přecházením tam a sem, což nebylo obvyklé. Zřídka zvládl víc než jednu či dvě cigarety denně, ale ve sněhu viděla ležet půl tuctu špačků. Dál od budovy hustě sněžilo a nemohla nalézt žádné zřetelné stopy; vrátila se do výklenku ve zdi, bez velké naděje zkontrolovala ještě jednou plánek a pokusila se přemýšlet. Kam by šel, kdyby byl rozrušený a možná i naštvaný? Na astronomické věži nebyl. V tomto ročním období by asi nepoužil mýtinu se zvonky. Neopustil pozemky, jinak by na dveřích kabinetu měl poznámku, že bude celý den pryč. Jediné další místo, které ji napadlo, byl válečný památník, ledaže by se šel projít do Zapovězeného lesa.

Štěstí u ní stálo. Vířící sníh nebyl dost hustý, aby zakryl temnou postavu v závětří obelisku. „Severusi?“ zavolala, když se přiblížila.

Neodpověděl, jen rezervovaně přikývl, když byla dost blízko, načež vrátil pohled do všeobjímající, vířící bělosti. Soudě podle sněhu ulpívajícím na jeho oděvu tu stál nějakou dobu. Tvrdohlavý, pitomý idiot… S povzdechem Hermiona přitáhla kolem sebe plášť a stoupla si vedle něj; o krok ustoupil, zdánlivě aby jí dopřál víc pochybného úkrytu u památníku.

„Severusi, je mi líto, že jsem tak zareagovala. Nechtěla jsem být nevděčná. Jen to bylo velmi nečekané, to je vše; potřebovala jsem překonat ten šok.“

„Neměl jsem v úmyslu tě rozčílit,“ opatrně odpověděl.

„To jsi neudělal. Nejsem rozčílená. Nejsem,“ trvala na svém, když se na ni podíval. „Jen jsi mě překvapil.“

„To byl plán,“ tiše pronesl lehce posmutnělým tónem, až se musela usmát. Koneckonců většinu mužů, kteří plánovali překvapení, by naštvalo, pokud by se jim nedostalo pozitivní reakce. Natáhla ruku, aby jej chytla za paži, a přisunula se blíž.

„Bylo to od tebe strašně milé,“ záměrně mu řekla a usmála se jeho zamračení. „Vážně, Severusi, bylo krásné, co jsi udělal, a já jsem za to ráda. Je dobré vědět, že jsou v pořádku, a mohla bych jim napsat na Nový rok. Děkuji ti.“

Několik okamžiků neodpovídal, ale nakonec ucítila, že se uvolnil, a ona se o něj opřela. „A nemusel jsi tady být tak dlouho,“ dodala. „Tvé komnaty jsou dost velké na to, abych já měla prostor k přemýšlení, aniž by ses ty podchladil. Ve skutečnosti máš na trucování celý hrad.“

Po chvíli ticha mírně odvětil: „Říkal jsem ti, abys nebrblala.“

Hermiona s úlevou protočila oči. „Pak nedělej věci, kterými si to zasloužíš. Pojď; pokud ty ne, já jsem zmrzlá.“

„Viděla jsi, jak sněží? Samozřejmě jsem zmrzlý, ženská,“ zabručel při vykročení ke škole. „A je to tvá chyba,“ dodal.

Ve skutečnosti to tak nebylo, ale nechala mu jeho vítězství a usmívala se na něj „Vynahradím ti to.“

„To bys měla.“