Preklady fanfiction Harryho Pottera

17. kapitola: Vypořádat se s realitou

Harry se vrátil z Doupěte domů až za soumraku. Začal stoupat nahoru do ložnice a narazil na Hermionu, jak zachmuřeně sedí v půli schodiště, zády ke zdi, nohy opřené o jeden ze sloupků.

„Nemůžeš se rozhodnout, jestli jít nahoru nebo dolů?“ optal se suše.

„Ve skutečnosti jsem uvažovala o tom, že půjdu spát. Ginny se s tebou nevrátila?“ zeptala se Hermiona.

„Budou tu s Jamiem za chvili...“ Harry si stáhl hábit, hodil ho přes zábradlí a posadil se o pár schodů níž. „Prima. Docela pohodlíčko.“

„Taky si myslím.“

„Slyšel jsem, že Molly tě nepřivítala tak docela s otevřenou náručí.“

Hermiona se zmohla na sarkastický úsměv. „Kdo ti to řekl?“

„Percy.“

„Percy byl strašně laskavý. Prakticky se omlouval za chování své matky.“ Ohromená tím, jak ji Molly Weasleyová odpálkovala, stála Hermiona uprostřed kuchyně jako opařená a cítila se trapně, dokud nepřišel Percy a nedoprovodil ji do zahrady na čerstvý vzduch.

Harry si povolil kravatu. „Z Percyho se vyklubal docela dobrej chlap. Kdo by to do něj řekl, když si vzpomeneš, jakej to byl nafoukanej osel.“

„Vidíš?“ řekla Hermiona a šťouchla ho do ramene. „Lidi se mění.“

„Sorry, ale představovat si Severuse Snapea jako fajn chlápka je v tuhle chvíli nad moje síly. Byl to hodně dlouhý den.“

„Potom mi v tom prostě budeš muset věřit, ne?“

„Asi jo. Vždycky to dopadlo dobře, když jsem ti věřil,“ přiznal Harry s předstíranou vážností.

„Z větší části,“ souhlasila Hermiona.

„Chudák Molly...“ Harry se přesunul do pohodlnější polohy. „Vzpomínáš na čtvrťák, když o tobě Rita Holoubková zveřejnila všechny ty lži? A jak to Molly vůbec nevzala dobře, protože si myslela, že my dva spolu chodíme? Myslím, že tě viděla vedle Rona, co jen si pamatuju.“

Harry, já jsem se viděla vedle Rona, co jen si pamatuju. Myslím, že právě tohle mě na celé té situaci štve nejvíc. Nerozvedla jsem se s ním, abych si mohla vzít někoho jiného, nebo abych si mohla vybudovat oslnivou kariéru. A už vůbec jsem se s ním nerozvedla, protože bych ho přestala mít ráda.“

„Hermiono, bylas na pokraji nervového zhroucení. Muselas odsud vypadnout.“

Hermiona přikývla, až příliš dobře si vybavovala ten strašný pocit, že se dusí, který ji svíral od té chvíle, kdy se Ron zhroutil, až do jejího odchodu do Kanady. Pocit viny byl nesnesitelný.

„Ty chceš, aby Molly změnila názor, tak abychom všichni byli jedna velká šťastná rodina, ale to se prostě nestane,“ pokračoval Harry.

„Bývali jsme jedna velká šťastná rodina,“ zamumlala a bezmyšlenkovitě jedním prstem dřela koberec na schodišti vedle sebe.

„Jo. To jsme bývali...“ Harryho hlas se vytratil. „Možná, že to bylo příliš hezké, než aby to byla pravda.“

„Možná.“

„Nechceš se zajít někam najíst? Mrknu se letaxem do Doupěte a jestli se Ginny hodlá ještě chvilku zdržet, mohli bychom možná někam zajít.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Díky, ale ne. Vážně myslím, že zamířím rovnou do postele. Harry...?“

„Hmm?“

„Ale nic. Promluvím si s Ginny zítra.“

* * *

V den pohřbu v Doupěti Hermiona vůbec neměla kdy si s Ginny Potterovou pořádně promluvit. Když druhý den ráno sešla dolů na snídani, nebyla si jistá, které Ginny bude čelit. Té Ginny, která stála před lety v průběhu rozvodu po Mollyině boku, nebo rozumné, objektivní Ginny, kterou znala ze šťastnějších časů.

„Dobré ráno, teto Hermiono,“ pozdravil ji Jamie Potter vesele ze svého místa u jídelního stolu.

„Dobré ráno, Jamie. Jak se vede dnes po ránu?“

Klučík si strčil do pusy lžíci cereálií. „Fajn.“

„Měl jsi v noci pěkné sny?“ optala se Hermiona.

„Ani nevím,“ odpověděl. „Ty jo?“

Neměla, ale Hermiona se jen usmála a přikývla.

„Dobré ráno, Hermiono.“ Ginny se objevila ve dveřích kuchyně. „Snídani?“

„Ano, díky.“ Hermiona se nedůvěřivě zahleděla na Jamieho slazené barevné cereálie. „Možná ovesnou kaši?“

„Klidně,“ přikývla Ginny.

„Vsadím se, že Samantha teď v Bradavicích taky snídá ovesnou kaši,“ oznámil Jamie.

„To je docela klidně možné,“ řekla Hermiona. „Mívají tam všechny druhy jídla, na co si jen vzpomeneš.“

„Mají taky Ovesný sovičky?“ dožadoval se a pohlédl dolů do své misky.

Ginny v kuchyni vydala slabý dávivý zvuk. Hermiona se zazubila. „Na Ovesné sovičky si zrovna nevzpomínám,“ řekla, „ale mají spoustu jiných úžasných věcí.“

Jamie si žalostně povzdechl, jako by nedostatek Ovesných soviček byl rozhodujícím faktorem pro jeho budoucí akademickou kariéru. „Mami,“ zavolal, „můžu si před vyučováním chvíli hrát?“

„Můžeš a oceňuji, že ses napřed zeptal.“

Po dalším soustu nutričně pochybných obilovin Jamie seskočil ze židle a odpelášil po schodech nahoru. Hermiona se za ním dívala se širokým úsměvem.

„Je skvělý, Ginny.“

„Ano,“ řekla Ginny, „to je. Však ještě nemáš zmeškáno. Pořád máš čas pořídit si nějaké vlastní.“

„Ach,“ začervenala se Hermiona, „já nevím...“

„Nějaké šance v Kanadě?“

Hermiona zrudla ještě víc. „No, někdo tu je...“

„Potom ještě není pozdě.“

Ginny to téma dál nerozpitvávala a Hermioně se nesmírně ulevilo. Seděla mlčky u stolu a pokoušela se srovnat si myšlenky, zatímco Ginny připravovala snídani. A přesto, když měla nakonec jídlo před sebou, přistihla se, že neví, kde začít.

„Ginny, mohly bychom si promluvit?“

„Však jsme spolu mluvily, nebo ne?“ Překvapená Ginny odsunula židli na protější straně stolu a posadila se.

„Ale ano.... jenže jsem chtěla mluvit o Ronovi. Vlastně o tvé mamce. Nikdy mi neodpustila, že jsem se s ním rozvedla. A nejsem si ani jistá, jestli tys mi odpustila.“ Hermiona nervózně cupovala ubrousek.

Zdálo se, že Ginny pečlivě hledá správná slova. „Moje matka dokáže být tvrdohlavá ženská, co se do všeho plete.“

„Ale...“ Hermiona byla v rozpacích. „To vůbec ne. Nechtěla jsem naznačit něco takového.“

„Hermiono, to je holý fakt,“ prohlásila Ginny podrážděně. „To ví každý. Koukni, neloajálnost ona neodpouští snadno. Dokonce i když se k nám zpátky vrátil Percy, pobíhala okolo něj jako kvočna a dělala všechny ty věci, co matky dělají – vařila pro něj, spravovala mu šaty a tak. Ale nepamatuju se, že by mu bez váhání odpustila, co udělal.“

„Ginny, já jsem Rona nezradila! Milovala jsem ho, ale už jsem tu nedokázala žít s tím pocitem viny. Nemohla jsem!“

„No, má matka to viděla jako dezerci.“ Ginny na Hermionu rozvážně pohlédla. „A na rovinu – já taky. Co jiného jsme si měly myslet? Rozvedla ses s Ronem, jako by to pro tebe byla přítěž a pak jsi vypadla z Británie, jak nejrychleji to šlo.“

„Ale já ... já jsem to tak nemyslela … prostě se to tak semlelo dohromady,“ koktala Hermiona. „Měla jsem možnost odejít, tak jsem po ní sáhla!“

„Jo, ale rozhodně to vypadalo, jako bys sebrala peníze a vypadla!“

„Jaké peníze?“

„Peníze z vašeho společného bankovního účtu u Gringottů.“

„Vzala jsem si jenom malou částku do začátku v Kanadě!“ vykřikla Hermiona. „Zbytku jsem se ani nedotkla! To bylo na Ronovu ústavní péči!“

Ginny pokrčila rameny. „To jsme hned nevěděly. Máma myslela, žes vzala všecko.“

„Cože? To je směšné!“

„Já vím. Ale tou dobou, kdy se to všechno vyjasnilo, už byla proti tobě zaujatá.“

Hermiona si unaveně promnula tvář. Tak moc toužila nechat minulost být a pustit se do nového života, který tak narychlo nechala za sebou v Kanadě, ale uvědomovala si, že tohle nebylo myšleno jako úmyslná demonstrace lhostejnosti. „Ginny … já … nemohla jsem … ale, do háje!“

„No tak, Hermiono, všichni jsme byli v té době strašně přecitlivělí.“

„To já přece vím!“ Hermioně nepřestávaly téct slzy z očí. „Podívej, Ginny, já si přeju jenom to, abyste mi ty a tvá matka dokázaly odpustit.“

Ginny vypadala zmateně. „Já jsem ti odpustila už dávno. Proč si myslíš, že ne?“

„Nikdy jsi mi nenapsala, ani jsi nedala najevo, že ti na mně záleží....“

„Jo, ale však ty taky ne. Nejsi zrovna největší pisatel dopisů na světě, je ti to jasný?“

„... a vyhodilas moji fotku z krbové římsy a to je mi strašně líto,“ pokračovala Hermiona.

Rozhostilo se ohlušující ticho. Ginny zamrkala. „Cože?“

„Máš na krbové římse padesát milionů fotografií a ani jedna není moje!“ Hermioně se zlomil hlas. K její nevíře se Ginny začala smát.

„Ach, Hermiono... Samantha si je vzala do Bradavic, spolu s celou hromadou rodinných fotek. Harry si z ní kvůli tomu dělal legraci. Prý jestli předpokládá, že už nikoho z nás nikdy neuvidí...“

Zdálo se, že z místnosti zmizel všechen vzduch. „Takže … tys je nedala … ona si je vzala...“

„Ano.“

Hermiona složila hlavu do dlaní a propukla v pláč. „Ale ne,“ kvílela, „připadám si jako idiot!“

A pak už jen vnímala, jak ji Ginny pevně drží v objetí. Hermiona bezmocně vzlykala, neschopna poradit si s emocemi, které se draly na povrch. „Ginny, je mi to líto, je mi Rona tak strašně líto, nikdy bych mu neublížila, za nic na světě...“

„Pššš. Já vím, já vím...“

„Tvá mamka mě nenávidí a nikdy mi neodpustí...“

„To bude dobrý, Hermiono. Pššš...“

Trvalo ještě dobrých pět minut, než Hermiona konečně dokázala přestat brečet. Ani nepostřehly, že Jamie neslyšně vešel do místnosti a teď tam stál s otevřenou pusou a zíral na ně.

„Mamko, je ti něco? A tetě Hermioně?“

Ginny, s mokrými tvářemi, se roztřeseně zasmála. „Ne, drahoušku. Jsme v pořádku.“

„Jste smutný kvůli strejdovi Ronovi, žejo?“

Hermiona přikývla a rty se jí chvěly. „Ano, zlatíčko. Jsme moc smutné kvůli strejdovi Ronovi.“

* * *

Před odjezdem z Británie si Hermiona přála navštívit ještě jedno místo.

„Bradavice?“ hádal Harry, ale Hermiona zavrtěla hlavou.

„Ne, nechci se tam vracet, opravdu ne. Nebudu tam už ani znát žádné učitele... Minerva je pryč, Kratiknot odešel na odpočinek....“

„Prýtová je tam pořád,“ řekla Ginny, pak mrkla na Hermionu a dodala: „A slyšela jsem, že Snape přesídlil kamsi do Kanady.“

„Povídá se,“ odpověděla Hermiona s úsměvem.

„Tak kam to vlastně chceš jít?“ domáhal se Harry.

* * *

Doprovodili ji na hřbitov, klidné a dobře udržované místo, ke hrobům s nápisem Hugh Granger a Helena Grangerová. Hermiona poklekla, položila k náhrobku květiny a rozjímala o tom, co všechno se v jejím životě přihodilo po jejich smrti.

„Byli jsme tak strašně mladí, viď?“ zamumlala směrem k Harrymu.

Harry ji objal kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. „Jo,“ zašeptal, „byli jsme strašně mladí.“

„Chtěla bych být chvilku sama....“

„Samozřejmě.“ Ještě ji rychle objal, vzal Ginny za ruku a oba poodešli.

Hermiona upřeně hleděla na hroby a hrdlo se jí svíralo tak, že skoro nedokázala promluvit. „Mami... Tati … Já… já tu nemůžu zůstat. Už jsem zapustila kořeny jinde. Jen jsem chtěla, abyste věděli, že jsem někoho potkala. Je to Severus - profesor Snape. Byl to můj učitel lektvarů, však víte. On … je to dobrý člověk. Prošel si peklem tam a zase zpátky … kéž byste ho mohli poznat. Chci tím řict, mysleli jste, že ho znáte, protože jste o něm ode mě hodně slyšeli. Tenkrát jsem o něm nemluvila moc dobře. Ale … změnil se, je jiný, je to slušný člověk a já ho miluju. Strašně moc. Jen jsem se tu chtěla zastavit, když jsem v Británii a říct vám to.“

Hermiona se odmlčela a setřela si slzu z tváře. „Ron je mrtvý, ale to nejspíš víte. Přála bych si jedinou věc, aby před smrtí nemusel tolik roků trpět. Já vím, že přísně vzato to nebyla moje chyba, ale to neznamená, že z toho mám lepší pocit.... každopádně, kdybyste na něj náhodou narazili … tam, kde teď jste... povíte mu, že ho budu vždycky milovat?“

Obrátila se k odchodu. „Miluju tě, mami. Miluju tě, tati. Odpočívejte v pokoji.“