Preklady fanfiction Harryho Pottera

Varování: Překvapivě žádné, možná až na pár nadávek.

Prohlášení autorky: Věřte mi, stále nejsou moji.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je Loten. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka autorky: Takže u tisícího komentáře k Honbě za sluncem (Chasing the Sun) nastal rozpor mezi pořadím na webu a pořadím v mé e-mailové schránce. Protože jsem milý člověk (přestaňte se tak smát), rozhodla jsem se následovat pokyny obou komentujících. Tento pochází od Amarti, požadující chybějící scénu z Post Tenebras Lux (kapitola 19): „Když jde Severus najít Hermioniny rodiče. Co mu ten nápad vnuklo, proč se pro to rozhodl, jak to provedl a co cítil, když je nalezl a informoval Hermionu.“

Nevím, nakolik vám to bude dávat smysl, pokud jste nečetli PTL, ale základním předpokladem je to, že asi deset let po Relikviích jsou Severus a Hermiona spolu a oba pracují v Bradavicích. Hermiona se rodičům odcizila, protože jí nedokázali odpustit změnu vzpomínek. Nechť se líbí.

Hledání

„If only I could find the words to say
But I just can't, so forgive me
'Cause you took the words away
You answered every prayer I always prayed…“

„Jen kdybych mohl nalézt ona slova.

Ale prostě nemohu, tak odpusť mi.

To ty jsi mě o ně připravila,

odpověděla na všechny mé modlitby…“

Michael Bolton, ‚Only A Woman Like You‘

XXX

Hádka s Hermionou o Halloweenu a jejich dočasná rozluka byla jedna z těch bolestivějších zkušeností, které si Severus za poslední hodně dlouhou dobu vybavoval. Byl plný zoufalých díků za to, jak byla chápavá, a vděčný, že se přiměl za ní jít a omluvit se. Byl až příliš vyděšený, že jeho omluva opět nebude přijata a že zase všechno ztratí. Nyní se sice zdálo, jako by se záležitosti napravily, ale cítil, že jí dluží odškodnění za to, jak nepříjemný parchant byl; byl velmi šťastný, že se smířili, a vyděšený, že ho bude mít jednoho dne plné zuby. Během těch několika oddělených nocí nemohl spát a cítil se naprosto mizerně. Nakonec si přiznal, že je do ní beznadějně zamilovaný, a to jej vyděsilo.

Posledních pár týdnů se choval co nejlépe, protože jeho novým životním cílem se stalo zajistit, aby se taková hádka znovu nikdy neodehrála. Také svoji milou pozorně sledoval v naději, že vymyslí, jak jí to vynahradit. Hermiona se v těchto dnech začínala hroutit; uzavírala se do sebe, byla čím dál nešťastnější a špatně spala. Ironicky stejně jako on minulý měsíc. Samozřejmě věděl proč – listopad byl jubileem toho dne, kdy se její křehký vztah s rodiči rozpadl; nebyli schopní jí odpustit pozměnění vzpomínek. Bolest z toho plynoucí ji loni dovedla k pláči v jeho náručí na vrcholu astronomické věže. Trochu se styděl za to, že na to od té doby nijak nepomyslel.

Severus to bral pragmaticky; neměla tehdy na výběr a snažila se je chránit. Nikdo jiný z Řádu by se neobtěžoval, a ačkoliv si nebyl vědom plánů zaměřených konkrétně na její rodiče, nebylo to mimo oblast možností a byli by naprosto bezbranní. Nikdy by neodešli dobrovolně, ne bez své dcery, takže přinutit je odebrat se do bezpečí bylo opravdu jedinou možností. Hermiona je nikdy nechtěla zranit a zvrátila to hned, jak to bylo možné, upřímně se omluvila – namísto lhaní, jak by to udělal Severus – a snažila se věci urovnat.

Viděl obě strany problému a byl přesvědčen, že pro všechny zúčastněné už uběhlo dost času, aby to chtěli napravit. Nebyli si jen jistí jak. Hermiona netušila, kde se teď její rodiče nacházejí, ani zda jsou živí; poštovní sovy uměly lidi najít, ale u mudlů to bylo méně spolehlivé. A v každém případě by se dvěma k magii ostražitým lidem nelíbilo zjevení kouzelné pošty, i kdyby snad Hermiona věděla, co jim napsat. Mohli ji zkontaktovat prostřednictvím školy, mudlovští příbuzní dostávali adresu na poštovní schránku, která vše přeposílala na roztřídění do Prasinek, ale nemuseli si ji pamatovat, nebo nemuseli vědět, co říct.

Povšechně to byla zapeklitá a bolestivá situace, ale Severus o tom opravdu moc nepřemýšlel, dokud jej zase nevzbudil pláč jeho milé ze spaní. Čas od času se to teď odehrávalo už týden či dva; držel se zpátky a předstíral, že si nevšiml. Poznal, že toto od něj chce, ale nebyl přesvědčený, že to také potřebuje. Naslouchal jejímu fňukání – skutečně se zdálo, že se ve spánku snaží omluvit – a něco povolilo. Zbytek noci ji držel, mluvil s ní, uklidňoval a ujišťoval ji, že podle něj vybrala tu nejlepší z mnoha špatných možností. Nakonec ji vtáhl do jemného milování, to vše za současné tvrdé práce zmijozelské části jeho mozku.

Pár dalších týdnů bylo docela rušných, protože se blížil konec pololetí. Nápomocné nebyly ani opětovné hádky s Minervou nebo portréty, které se mu cpaly zpět do života – zejména Brumbálův; aby byl upřímný, nejraději by s tím starým bastardem už znovu nepromluvil. V době, kdy měl možnost opět se zabývat svým napůl vypracovaným plánem, nastal již téměř prosinec. Rozhodl se přistoupit k přípravě, a celou akci pak spustit ke konci měsíce – kdyby se to povedlo, byl by to ten nejlepší vánoční dárek pro Hermionu, který mohl vymyslet.

XXX

Během rušného sobotního odpoledne, kdy si všichni pohrávali s vánoční výzdobou, Severus zamířil chodbou k Minervině kanceláři a přiblížil se k chrliči. Ale namísto vyšlapání schodů za kamenným strážcem vstoupil do stínů pod schodištěm. Otevřel dveře a vkročil do bradavického archivu. Stále si nebyl jistý, jak tato místnost funguje; zároveň to byla malá místnost vyplněná krabicemi pergamenů, ale současně také obrovská knihovna se šanony a záznamy o každém studentovi a zaměstnanci od dob založení.

Upřímně řečeno by tady dokázal strávit dny, ale dnes šel za konkrétním cílem. Svižně se začal probírat stohem složek se záznamy současných zaměstnanců – všechny kódované a označené, aby lidem umožnily nalézt také jejich studentské záznamy, pokud by to bylo nutné. Na svůj vlastní šanon se podíval pobaveně; inspirovaný jedním z příliš mnoha filmů o FBI zcenzuroval a začernil spoustu svých záznamů. Nyní se však odmítl nechat rozptylovat a vytáhl z hromady Hermioninu zaměstnaneckou složku. Posadil se na okraj bedny s papíry a začal listovat.

Šlo o standardní záznam; její smlouva, plat a bankovní údaje, adresa – pobavil ho údaj jejího starého bydliště, i když se vystěhovala a toto léto bude žít s ním, tak jako každé další léto, pokud bude po jeho – přehled o jejích učebních osnovách a zvláštních požadavcích, zápisy o případných incidentech – v tomto případě prázdné – a krátký zdravotní dotazník se seznamem starých zranění, či opakujících se onemocněních, také prázdný. Tato konkrétní část jeho spisu zaujímala čtyři stránky, pokud si pamatoval, a vůbec nebyla kompletní. Avšak dnes jej zajímala poznámka na konci.

Další příbuzní: Helen Grangerová (mudla). Současná adresa neznámá.

Což nebylo nápomocné. S mumláním Severus střelil pohledem po první stránce a zaznamenal číslo, aby se vydal na lov Hermioniných studentských záznamů. To mu trvalo docela dlouho, ale o hodinu později získal jména obou Hermioniných rodičů – Helen a John Grangerovi – a jejich poslední známé bydliště – Melbourne, Austrálie. Pečlivě okopíroval přesnou adresu a založil složky na místo, kde je našel; pak se vrátil do svých komnat pro plášť a vydal se sněhem na krátký výlet na ministerstvo, aby si vyzvedl aktuální seznam přenášedel a přemisťovacích souřadnic bezpečných destinací celého světa.

XXX

Severus doufal, že samotný plán nebude příliš náročný. Jediný kousek nevyřešil, a to, kolik toho říct Hermioně. Nikdo v kouzelnickém světě rozhodně nevěděl, kde se Grangerovi posledních téměř deset let nacházejí; mohlo se s nimi stát cokoliv a nechtěl jí dávat falešnou naději pro případ, že by byli mrtví, anebo je prostě nemohl nalézt, či pro případ, že by ji nechtěli vidět. Také si nebyl úplně jistý, jak bude reagovat ona; věděl, že jí rodiče chybí, ale musel zde existovat důvod, proč se je sama nesnažila nalézt usilovněji. Kromě toho, ačkoliv se ta myšlenka zdála jako skvělá, když jej napadla, teď se to jevilo jako nevyžádané zasahování do jejího života. Začal se obávat, že možná nezareaguje tak, jak doufal.

Zvažoval, že si pro ni vymyslí nějakou historku, ale ačkoliv nebyl nijak zvlášť zkušený na poli vztahů, byl natolik chytrý, aby jí nelhal. ‚Na pár dnů musím odejít a nemůžu ti říct proč,‘ znělo i jemu chabě a viděl na ní, že je zoufale zvědavá a trochu znepokojená. Zdálo se však, že mu opravdu věřila, což nečekal, ale potěšilo ho to.

Poslední zastávka, než vyrazí; krátce se stavil ve zmijozelské společenské místnosti, aby si promluvil s prefekty. „Několik dnů budu nepřítomen,“ oznámil jim a nelíbila se mu výměna jejich poplašených pohledů – jeho žáky by neměl přepadnout okamžitý strach, jakmile nemá být jejich ředitel poblíž, aby je mohl chránit. Občas svoji funkci nenávidím.

„Ano, pane. Budeme držet pospolu, dokud se nevrátíte.“

Severus sebou vnitřně škubl při pohledu na stejné poškození, jaké sám utrpěl, zavrtěl hlavou a automaticky ztišil hlas. „To není třeba. Stane-li se něco, co by vyžadovalo moji přítomnost, běžte za profesorkou Grangerovou.“

Oba na něj zírali. „Za profesorkou Grangerovou, pane?“

„Ano.“ Severus na okamžik zaváhal. „Můžete jí důvěřovat stejně jako mně,“ tiše doplnil. Pro většinu lidí na hradě to bylo naprosto běžné a neškodné prohlášení. Pro někoho ze Zmijozelu se slovo ‚důvěřovat‘ nepoužívalo lehce. V podstatě právě nejchytřejším studentům své koleje přiznal, že má s Hermionou dlouhodobý vztah; tak vzácná byla mezi nimi důvěra. S varovným výrazem se setkal s jejich doširoka otevřenýma očima, ne že by potřebovali varování, a ostře dodal: „Pokuste se chovat slušně. Příští týden se vrátím a nechci vás nalézt opět na čtvrté příčce.“

„Ano, pane.“

XXX

Nejdříve se zastavil v karavanu, aby se převlékl do mudlovského, a nahlédl do seznamu souřadnic, který si vyzvedl na ministerstvu. Kdyby souhlasil s veřejným přenášedlem přímo odsud, mohl jít rovnou do Melbourne, ale nepřežil by tak dlouho, kdyby někomu umožňoval zjistit, co má za lubem. Na ilegální přenášedla se pořádaly zátahy a nechtěl ztrácet čas uhýbáním před bystrozory po celém zatraceném světě. Takže se musel přemístit, což znamenalo, že potřebuje plán několika zastávek. Pokus přemístit se na opačnou stranu zeměkoule byl teoreticky možný, ale vedl by pravděpodobně k rozštěpení, nevolnosti, magickému vyčerpání a dost možná i ke smrti. Alespoň bude na jižní polokouli léto, vzpomněl si.

Severus se zhluboka nadechl, zavřel oči a otočil se do vířící temnoty. První skok jej přenesl do Diyarbakiru v Turecku; nijak zvlášť rušná mezinárodní přemisťovací stanice, kde potkal půl tuctu velmi znuděných kouzelníků a čarodějek různých národností, kteří se na něj s nadějí dívali, zatímco získával rovnováhu. Odmávnul je pryč, polkl žluč a stiskl si kořen nosu, aby se pokusil ulevit od bolesti hlavy, která se mu již tvořila mezi očima; byly to roky od přemístění mimo Spojené království a zapomněl, nakolik je to únavné. Při zpětném pohledu to byl asi příliš ambiciózní plán, ale už mu čelil a hrdost mu nedovolila to vzdát a pořídit si přenášedlo.

Napil se vody a několik minut se dával dohromady, znovu se stabilizoval a přemístil, tentokrát do Bangkoku. Hlavní město Thajska bylo trochu rušnější, což zajišťovalo pěkné krytí, zatímco popadal dech a rehydratoval se, aby se připravil na poslední skok. Tentokrát mu zotavení trvalo déle a čekal téměř patnáct minut, než se cítil schopný dalšího přemístění. Poslední krok jej přivedl do Melbourne. Po krátké návštěvě nejbližších veřejných záchodů, aby se vyzvracel – poznamenej si, častěji procvičuj mezinárodní přemisťování – a troše nelegální magie u automatu si nabídl čokolády, aby vyrovnal hladinu cukru v krvi. Našel mapu a vydal se na předměstí na adresu, kterou našel. Teď tam žila rodina domorodců se čtyřmi dětmi a dvěma psy, což ho nijak zvlášť nepřekvapilo – samozřejmě to nebude tak snadné.

Po návratu na hlavní ulici nakonec našel knihovnu – podle symbolu Státní knihovnu Victorie. To byla chvíle, kdy Severus přiznal, že na to nestačí; s počítačem se seznámil jen obstojně a opravdu netušil, co hledat. Zamračil se nad sebou a zvážil možnosti. Pohlédl na tři znuděné zaměstnance klábosící u hlavního pultu. Byly to ženy a on se téměř rozesmál nad možným řešením – nikdy ještě v Austrálii nebyl, ale párkrát navštívil Ameriku a Kanadu jednou či dvakrát. Podle jeho zkušeností lidé v jiných anglicky mluvících zemích naprosto zbožňovali vzdělaný britský akcent a věděl, že hlas je jeho jedinou pozitivní fyzickou vlastností. A také se představit jako profesor…

Hermiona mě zabije, pomyslel si a snažil se nerozesmát při svém nejlepším pokusu o okouzlující úsměv, když se blížil k pultu. „Omlouvám se,“ začal zdvořile, „rád bych se otázal, zda-li byste mi, dámy, mohly s něčím pomoci…“

XXX

O dva dny a tři strašlivě žaludek zvedající a dezorientující přemisťovací skoky později se Severus choulil pod tlustou deku v karavanu a chvěl se v opětovném sevření anglické zimy. Upíjel polévku a čekal, až ta chvíle závrati pomine a on bude moci přistoupit k dalšímu bodu svého plánu. Ty dámy v knihovně v Melbourne byly velmi nápomocné; nebyl si zcela jistý, ale měl pocit, že ta nejmladší s ním flirtovala, což bylo prostě bizarní. Cítil se z toho nesvůj, dokud jí starší žena nenařídila, aby ‚nechala pana profesora na pokoji‘. Dohledaly nějaké záznamy ze sčítání lidu nebo celní zápisy nebo nějaké další on-line záznamy – opravdu jejich vysvětlování moc nerozuměl – které zachycovaly prodej domu a návrat Grangerových do Anglie. Získal jméno a adresu advokáta, který jim s tím pomáhal. To byl jeho další cíl, jakmile se přestane cítit špatně z vypětí přemístění; zatím dobré.

XXX

Zabalený v teplém pohodlí svého redingotu, přičemž pod něj neochotně zařadil šál kvůli teplu a kvůli zahalení jizev z hadího uštknutí na krku – zakrytí kousnutí dráždilo méně než magické maskování – Severus poklepal na dveře advokátní kanceláře. Muž, pan Swanson, vzhlédl s mírným zamračením. „Mohu vám nějak pomoci?“ Mohl bys pomoci sobě tím, že bys najal recepční a já k tobě nemohl jen tak vejít.

„Mdloby na tebe,“ bez cavyků zamumlal polohlasem a zavřel za sebou dveře. Na chvíli se zastavil, aby trochu posunul mužovo tělo a zajistil mu co nejvíc pohodlí. Pak se Severus s nadějí rozhlédl po kartotéce, ale moc jej nepřekvapilo, že žádnou nevidí. „Zatracený moderní život,“ zamumlal a sklonil se nad klávesnicí. Advokát už alespoň byl přihlášený, takže nepotřeboval heslo, ale k jeho maximální nelibosti měl ten starý prevít naprosto šílený systém označování souborů, který zjevně dával smysl jen jemu.

Chystal se přiznat porážku, oživit muže a riskovat Imperio, když více méně šťastnou náhodou narazil na funkci hledání. Zapomněl, že existuje. Párkrát to musel zkusit, než konečně prozkoumal všechny soubory a proskenoval celý harddisk na odkazy jména Granger. Zatímco čekal, Severus neklidně rázoval tam a sem a zavrtěl hlavou – tento plán se komplikoval a ubíral mu víc času, než měl v úmyslu, a ještě bylo daleko k dosažení cíle. Existovala také slušná šance, že jej Hermiona za jeho předpoklady nakope do zadnice, i když to by nebylo nezbytně špatné, pomyslel si s úšklebkem; opravdu byla sexy, když zuřila, a chyběla mu. Jestli uspěje, rozhodně jí neřekne, jak se mu toto podařilo.

Prohledávání souborů nakonec skončilo a Severus klikl na první výsledek. Bingo. S ignorováním bezvědomého advokáta stále zhrouceného na stole Severus rychle prohlédl soubor, z kapsy vylovil kus papíru a ukradl pero z psací desky, aby údaje raději zapsal, než aby se pokoušel o tisk. Grangerovi se vrátili do Anglie; neměl tušení, zda se nastěhovali do svého starého domu. Od té doby nepotřebovali advokáta; byla zde poznámka, že obě jejich poslední vůle byly zkontrolovány a ponechány v původním stavu. Pak o pár let později se přestěhovali a založili si soukromou zubní ordinaci… ve Francii.

„Ale do háje,“ zamumlal s povzdechem. Samozřejmě. Vypadalo to, že jeho týdenní odhad byl optimistický. Zatracení mudlové. Napsal si tu adresu a dvakrát ji zkontroloval, než zavřel soubor a prohledávací program. Existovaly metody, jak zakrýt, co jste na počítači hledali, ale neměl nejmenší tušení jaké. Rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že nenechal nic mimo své místo, ustoupil, seslal na sebe Zastírací kouzlo, a pak oživil advokáta; muž vypadal velmi zmateně, než pokrčil rameny a vrátil se ke své práci. Severus protočil očima, opustil kancelář a našel si souřadnice bezpečného přemísťovacího bodu na jihu Francie.

XXX

Byl to špatný nápad znovu se tak rychle mezinárodně přemístit, i když to nebyl tak dlouhý skok jako předtím. Severus se málem začal litovat, ale už jen jeden skok zpět do karavanu, krátký do Bradavic a bude konec. S tím se mohl vyrovnat. Chvíli trvalo, než našel město, kde Grangerovi zřejmě bydleli – ve skutečnosti mu to trvalo téměř dva dny – a když se tam dostal, měl už všeho dost a stýskalo se mu natolik, že nechtěl ztrácet čas hledáním správné ulice. Vybral si slibně vypadající ženu, která jej snad neohrozí, nebo neurazí, či jej úmyslně nepoplete, zamířil k ní a odkašlal si, než ji slušně oslovil s nadějí, že s přízvukem nevyšel příliš ze cviku.

„Pardon, madame. Où pourrais-je trouver un dentiste du nom de ‚Granger‘, je vous prie?“

Byl nesmírně vděčný, že francouzsky mluvil slušně, protože na něj okamžitě vychrlila sérii komplikovaných pokynů, které mohl jednoduše následovat; kdyby byl běžný anglický turista, neexistovala možnost, že by tomu mohl rozumět. Měl podezření, že to byl i záměr. Zdvořile jí poděkoval a vydal se na průzkum.

XXX

Pod zastíracím kouzlem se po zavírací době schovával na opačné straně ulice a sledoval, jak dva lidé zamykají dveře, aby se vydali pryč. Nestydatě je sledoval. Hermiona neměla žádné fotografie svých rodičů, ani o nich často nemluvila, a on byl zvědavý. Na první pohled jej zaujalo, že byla směsí obou svých rodičů, nepodobala se výrazněji ani jednomu z nich; pobavilo ho zjištění, že se mu díky tomu po ní stýská ještě víc. Upozadil to v mysli, následoval pár cestou domů a pozoroval je vejít do pěkně vyhlížející budovy.

Samozřejmě mu jeho zkoumání během krátké procházky mnoho neřeklo, ale vypadali jako docela milí lidé; těch pár vrásek ve tvářích způsobil hlavně smích, až na zamyšlené záhyby mezi mužovým obočím, které Severus okamžitě rozpoznal jako ty Hermioniny, když si příliš dlouho četla. Poněkud se mu ulevilo při zjištění, že jsou o něco starší než on, ačkoliv nikdy nepřemýšlel nad tímto věkovým rozdílem. Nechtěl riskovat přiblížení, aby jejich rozhovor vyslechl, dařilo se mu však zachytávat jejich hlasy a vypadali, že se spolu cítí příjemně a uvolněně. V jeho očích se žena jevila dominantnější, ale podle vlastní zkušenosti to byl obecně platný jev bez ohledu na to, co si muž myslí; nebo možná jen znal samé neobyčejně děsivé ženy.

Severus se zamyšleně odvrátil a vydal se zpět do města s rukama v kapsách, protože začalo pršet. Nebyl si jistý, co teď dělat. Vloupat se krátce do jejich domu, aby prohledal jejich fotky, nebo je vyslechnout; nebylo možné posoudit, zda Grangerovým jejich dcera chybí. Původně plánoval si s nimi promluvit, říct jim, že zná Hermionu – aniž by zacházel do detailů – a zmínit, že je postrádá. Pak by viděl, co se stane, ale teď a tady cítil, že to není dobrý nápad. Věděl, že jeho sociální dovednosti jsou beznadějné, ale instinkty mu říkaly, že je to špatný plán. Nebylo na něm pokusit se násilím napravit, co není jeho záležitostí. Neznal celý příběh. Hermiona mu řekla, kolik mohla, ale to téma ji rozrušovalo a byl si jistý, že je toho víc než poslední hádka, co všechno zničilo.

Severus měl podezření, že to bylo to samé, čím si nakonec prošla většina mudlorozených, jen umocněno tou zatracenou válkou – mudlové prostě nemohli plně přijmout rozdíly kouzelnického světa, a to vždy vytvářelo odstup. A ve zjevně inteligentním a vědeckém prostředí to věci ještě zhoršovalo; vybavil si, že se Hermiona ze začátku vracela na prázdniny, ale jak čas ubíhal, trávila víc času ve škole. Raději si myslel, že toto odcizení začalo roky před koncem války. Možná se to dalo napravit, možná ne – ale nebylo to na něm. Kromě toho už mu opravdu chyběla. Půjde domů, řekne Hermioně, že zjistil, kde rodiče žijí, dá jí adresu a podpoří ji v jakémkoliv rozhodnutí – i kdyby tím rozhodnutím bylo nakopat mu zadnici.

Je čas se vrátit domů.

XXX

V době, kdy se dostal do hradu, byl velmi unavený a vyždímaný a opravdu chtěl jen dát lidem vědět, že je zpět, a pak jít spát. Ten plán mu vydržel třicet vteřin, protože jakmile vešel do Hermionina kabinetu, přiběhl jej přivítat Křivonožka. Zatímco se snažil předstírat, že jej kocourova zjevná radost netěší, sama Hermiona přišla ke dveřím a všechny myšlenky na spánek se mu okamžitě z hlavy vykouřily. Bylo to jen něco přes týden, ale opravdu mu chyběla a jeho vnitřnímu pesimistovi se dostalo temného upozornění, že jestli na něj byla naštvaná za to, co udělal, pak to bylo dlouho předtím, než se k ní zase vrátil. Kromě toho se k jeho tajnému potěšení zdálo, že on jí také chyběl. A nebylo zapotřebí prakticky žádného úsilí přesměrovat její zvědavost k poněkud ukvapenému sexu. Nebyl to původní plán, ale nehodlal si stěžovat.

Poté se opravdu potřeboval vyspat a až do příštího dne skutečně nebyl schopný s ní promluvit o tom, kde byl. V té době se již dokázal vynervovat a předpokládat opravdu to nejhorší. Severus vůbec netušil, jak zareaguje, a doopravdy byl nervózní, když jí tiše podával kus papíru s jejich adresou. Sledoval její tvář a viděl, jak se jí rozšířily oči a jak zbledla. To nebylo dobré znamení. Pokusil se nějak ospravedlnit, ale zjevně byla mimo a ani se na něj nepodívala; evidentně se v tomto přepočítal a jeho pokus o omluvu nepomáhal. S přijetím porážky ji nechal přemýšlet, než vše ještě zhorší. Zpoza dveří hmátl po plášti a zamířil ven do sněhu zakouřit si.

Z jedné cigarety se stala většina balíčku, zatímco ve sněhu rázoval tam a zpět. Cítil, jak se mu žaludek stahuje prvními náznaky paniky. Tohle nebylo úplně to, v co doufal – ne že by čekal, že se mu přímo v slzách vděčnosti vrhne do náruče, ale její reakci vůbec nedokázal přečíst; všechny jeho pozorovací schopnosti ztroskotávaly, když mu na výsledku opravdu záleželo, a už dlouho před tím, než se dali dohromady, nebyl moc dobrý ve čtení jejích emocí. Nezdály se být pozitivní. Nebyl tím nadšený – opravdu to považoval za dobrý nápad, ale jestli ji namísto toho rozrušil… už dřív jí bylo mizerně a nenáviděl představu, že by to mohl zhoršit. Jen chtěl, aby byla šťastná.

Ale, co si to tu namlouvám? Nikdy jsem nevěděl, jak na to. S potřebou být v pohybu a snahou nemyslet vyrazil do sněhu; nemířil ke konkrétnímu cíli, ale tolik jej nepřekvapilo, když se ocitl před válečným pomníkem. Nepřítomně zíral do hustého sněžení a povzdechl si; i když se pokoušel pomoci, obvykle to zvrtal. Vlastně jej upřímně překvapilo, dumal zasmušile, že jim to vydrželo tak dlouho.

Skutečně neměli konvenční vztah. Nebyl si jistý, jestli to vůbec byl vztah; ani jeden se nepokusil jej zařadit do nějaké škatulky. Většinu času trávila v jeho komnatách, ale nebyla to formální dohoda – prostě to tak dopadlo. Ano, požádal ji, aby se k němu v létě přestěhovala, ale až když zmínila problémy s pronajímatelem – přemýšlel o tom, ale to ona nevěděla. Docela mizerně se choval ke své… nebyl si ani jistý, jak jí říkat. Milence? Partnerce? Přítelkyni? Nic neznělo opravdu správně a žádné z pojmenování nevzbuzovalo zdání definitivnosti. Posledních pár měsíců strávil vyděšený hrůzou z toho, že se vše zničí, a své zmatené emoce nebyl schopný vyjádřit ani sám sobě. A upřímně, zasloužila si víc.

Velmi užitečné povědomí o tom, kde se lidé v Bradavicích nacházejí, bylo na pozemcích slabší než na hradě, ale stejně jej varovalo, že se někdo blíží. Protože hustě sněžilo a stmívalo se, mohla zde být jen jedna osoba. Blížící se temná postava se opravdu ukázala být samotnou Hermionou. Do vlhkých kadeří se jí zachytávaly sněhové vločky, a když ustoupil, aby se dostala mimo vítr za obelisk, omluvně se na něj usmála. Žaludek se mu stáhl, když naděje zahrála na jeho nervy.

„Severusi, je mi líto, že jsem tak zareagovala,“ omlouvala se. „Nechtěla jsem být nevděčná. Jen to bylo velmi nečekané, to je vše; potřebovala jsem překonat ten šok.“

To dávalo smysl a už věděl, že ona nebyla ten typ, co lže a zahrává si – to byla jedna z mnoha vlastností, které na ní měl rád. „Neměl jsem v úmyslu tě rozčílit,“ odpověděl opatrně a v duchu se zašklebil, když slyšel, jak formálně zní – ona již věděla, že se tak projevuje jeho nervozita. Nikdo jiný jej neměl tak přečteného jako ona.

„To jsi neudělal,“ ujišťovala jej. „Nejsem rozčílená.“ Skepticky se na ni podíval a ona trvala na svém: „Nejsem. Jen jsi mě překvapil.“

„To byl plán,“ pochmurně zamumlal a uviděl její úsměv. Automaticky se napjal, ale v její tváři neviděl posměch. Přísně si znovu připomněl, že ona taková není. Přistoupila k němu blíž a přátelsky jej vzala za ruku a přitiskla se k němu.

„Bylo to od tebe strašně milé,“ řekla mu rozvážně a on se reflexivně zamračil, než přestala s dobíráním a úsměv jí povadl. „Vážně, Severusi, bylo krásné, co jsi udělal, a já jsem za to ráda. Je dobré vědět, že jsou v pořádku, a mohla bych jim napsat na Nový rok. Děkuji ti.“

Přebíral její slova, opatrně analyzoval její hlas, aby se přesvědčil, že to tak opravdu myslí. Nakonec se trochu uvolnil; ulevilo se mu, že asi nic nezničil. Nebyl stvořený pro romantická gesta; byla příliš nervy drásající. Hermiona se o něj opřela a on se uvolnil, když si na jeho rameno pohodlně položila hlavu. Pomyslel si, že jej opravdu zná až moc dobře; věděla, kdy a jak se jej má dotknout, aby jej uklidnila a přesvědčila, že je vše v pořádku.

„A nemusel jsi tady být tak dlouho,“ dodala, šikovně odlehčujíc náladu. „Tvé komnaty jsou dost velké na to, abych já měla prostor k přemýšlení, aniž by ses ty podchladil. Ve skutečnosti máš na trucování celý hrad.“

Každý jiný, kdo by mu toto řekl, by za to zaplatil, uvažoval Severus, ale konečně začínal oceňovat rozdíl mezi milujícím škádlením a potměšilým výsměchem. Pomalu se učil neočekávat, že každá mírná poznámka zraňuje. „Říkal jsem ti, abys nebrblala,“ suše odpověděl, ne že by mu to vadilo – hubovala mu v jeho zájmu, alespoň většinou.

„Pak nedělej věci, kterými si to zasloužíš,“ vrátila mu to a zatahala jej za loket. „Pojď; pokud ty ne, já jsem zmrzlá.“

„Viděla jsi, jak sněží? Samozřejmě jsem zmrzlý, ženská,“ odfrkl, ale až teď si uvědomil, jak dlouho tu stál. Trucování nemusel být moc vzdálený výraz, i když spíše panikařil, než že by byl podrážděný. „A je to tvá chyba,“ dodal, když vykročili zpět ke hradu.

„Vynahradím ti to,“ odvětila částečně sarkasticky, ale se známkou upřímnosti. S ujištěním, že krize pominula, se uvolnil trochu víc.

„To bys měla,“ odpověděl, ale nemyslel vážně ani slovo. Dlužil jí mnohem, mnohem víc než ona jemu. Možná jí to i jednoho dne bude schopný říct.