Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola dvacátá

Po krátké domluvě či hádce s Ronem, na dálku to bylo těžké určit, se Harry postavil na lavici ve velké síni a zesílil si hlas, aby mohl učinit oznámení. Samozřejmě by mu bylo stačilo postavit se někam, kde ho všichni uvidí: byl magnet na pozornost, i když se o to právě nesnažil.

„Abych uvedl na pravou míru šuškandu, co se šíří,“ začal Harry, čímž si zajistil dychtivý zájem všech uší v dosahu, „ne, nenastoupil jsem do žádného profesionálního famfrpálového týmu. A ne, neutrpěl jsem žádné vážné zranění ani mi nebyla diagnostikována závažná neléčitelná choroba.

V sobotu jsem na svou žádost ukončil působení na postu chytače v nebelvírském famfrpálovém týmu. Mé důvody jsou jenom moje a každé nemístné vyptávání bude oceněno skvěle mířeným nepříjemným uřknutím.“ Poslední slova Harry doprovodil vražedným pohledem, za který by se Severus rozhodně nestyděl. Pak se znovu usadil a začal se krmit snídaní, jako kdyby právě neudělal nic neobvyklého.

V sobotu ráno vlétla do Severusových komnat Hedvika s lístkem od Harryho:

Tati,

skončil jsem s famfrpálem. Ta zlatá potvora zeleně světélkuje. Jsem v pohodě.

Harry

Severus ani na vteřinku nevěřil, že by Harry byl v pohodě, jelikož v jeho podání spojení ‚v pohodě‘ bylo synonymem ‚v kýblu‘, ale respektoval synovo přání a nechal ho být... poté, co na Lupinově mapě zkontroloval, že se Harry se svým žalem nezašil do nějakého odlehlého koutku. Díky několik set let starému ochrannému kouzlu na sebe ve školních prostorách nemohl žádný student vztáhnout ruku, jenže Harry odjakživa porušoval každé pravidlo, které potkal.

Dnes večer se s Harrym neuvidí, zítra a pozítří také ne. První možnost promluvit si se synem o posledních událostech bude mít až ve čtvrtek, kdy mají společnou hodinu lektvarů. Členové sboru se pravidelně střídali na schůzkách primuse a primusky s prefekty, v některých letech dohlíželi najmě na dodržování programu, který míval tendence se zvrhnout.

V jiných bylo potřeba hlídat, aby primus, například Percy Weasley, či primuska kvůli vlastnímu egu nezanedbávali své povinnosti. Letos učitelský dozor musel krátit Grangerové její nekonečná kázání a zatrhávat Malfoyovi uštěpačné poznámky ohledně téhož. Draco Malfoy zůstával Dracom Malfoyem i po změně stran.

Jelikož plán pro tento týden sestavovala Minerva, Severus neměl nejmenší pochybnost, že schůzka bude stručná a k věci. Starší kolegyně byla z Harryho pokroků při zvěromágské přeměně nadšenější než Harry sám, určitě ji dráždila každá minuta navíc, kterou byla nucena obětovat dozoru nad prefekty.

Harry mu o poslední lekci řekl pouze, že to bylo těžké a že to bolelo. Když se pokusil Severus vyzvídat na Minervě, jen se usmála a změnila téma.

Weasley se úderem osmé vyvalil z krbu, oháněje se všemi končetinami. Zřejmě na Harryho radu odložil školní hábit a dostavil se v neformálním mudlovském oblečení. Už ne až tak vytáhlý zrzek se oprášil a trochu koženě se usmál na Severuse.

„Jste kouzelník, Rone,“ upozornil ho Severus přezíravě. „Jistě si dokážete poradit s trochou popela, aniž byste ho složil na můj koberec.“

„Aha, jo, promiňte, pane.“ Ron se vytasil s hůlkou, očistil sebe i koberec.

Severus Weasleyho několik minut pozoroval s pečlivě nečitelným výrazem, jakmile se mladík začal pod nepříjemným pohledem ošívat, pokynul ke stolku se dvěma křesly.

„Sedněte.“

„Ano, pane.“

Severus se také usadil a přivolal šachy, které se samy urovnaly na stole. Pak pozdvihl obočí.

„Vy se mi nebudete snažit dostat do hlavy?“ ozval se Weasley zmateně.

„Dnes ne,“ odtušil Severus k ryšavcově obrovské úlevě. „Harryho bylo nutno naučit potřebné co nejrychleji, to není náš případ. Řekl jsem vám, že použijeme jinou metodu. Zvolte si stranu.“

Weasley Severuse chvilku tiše pozoroval. „Beru bílé.“

Plán se natočil požadovaným způsobem, hra začala. Když vytrhla Weasleyho od hry padající knihovna, Severus se ušklíbl.

„Věnujte se čistě hře, ničemu jinému,“ přikázal mu stroze. „I kdyby škola začala hořet, ignorujte to. I kdyby nás obklíčili smrtijedi, nenechejte se jimi vyrušit. Nyní pro vás existují jen šachy.“

Výraz na studentově tváři byl k nezaplacení. Postupně se proměnil ve skálopevné odhodlání, inu nebelvír čelící zkoušce. Vzdor vší snaze o upření pozornosti jediným směrem stejně při každém nečekaném zvuku či záblesku, které si Severus předem nachystal, Weasley nadskočil.

Nicméně i tak hrál dobře. Severus vyhrál, ale měl podezření, že bez přítomnosti rušivých vlivů by partie dopadla jinak. Už spolu několikrát hráli v domě na Grimmauldově náměstí, toto bylo první Severusovo vítězství.

„Do příštího týdne si nastudujte toto,“ podal mírně roztřesenému Ronovi Weasleymu knihu. „Předpokládám, že se s ní důvěrně seznámíte. Pokud by se noční můry zhoršily, požádejte Harryho, ať vám dá ze svých zásob trochu lektvaru pro klidné spaní. Je sice návykový, ale letos potřebujete každou minutu spánku.“

Weasley jen přikývl, popadl knihu a krbem zmizel do nebelvírské věže.

Na jiném místě hradu si Harry tou dobou odbýval svou druhou zvěromágskou lekci nového školního roku.

„Musíš se soustředit na proměnu, Harry,“ nařizovala Minerva přísně.

Harry přitakal. Bylo mu jasné, že musí. Jenže pokaždé, když se opravdu pevně koncentroval, začal vidět magii. Snažil se ji nevnímat, ale bylo to unavující.

Seděl na vyčarovaném polštáři, oči zavřené a mysl zaměřenou na proměnu. V tu ránu se prostor okolo něho zaplnil zářivými barvami, které vnímal i skrze sevřená víčka. McGonagallová zářila o ždibec jasněji než jeho otec, což samozřejmě nehodlal prozradit ani jednomu z nich. Jen by se kvůli tomu hádali, jak už bylo jejich letitým zvykem.

Místo toho, aby se věnoval ignorování magických toků okolo sebe, snažil se upnout pozornost jen k jednomu z nich – k vláknům své vlastní magie, karmínové jako Fawkesovo peří. Pomáhalo mu to vybavit si jasněji podobu fénixe, zformovat z rudých vláken pera téže barvy. Začala ho svědit kůže všude po těle a to ho vytrhlo z koncentrace.

„No, tomu říkám pokrok,“ pronesla McGonagallová zvesela a Harrymu bylo jasné, že důvodem jejího pobavení je on sám.

Otevřel oči a podíval se do zrcadla, které mu přidržovala. Od hlavy až k patě byl pokrytý rudým peřím, z něhož většina se v současné chvíli nacházela různě pomačkaná pod jeho oblečením, což bylo skutečně dosti nepohodlné. Mávnutím ruky odstranil košili, hned mu bylo o něco volněji. Zvažoval, zda by se mu podařilo nechat zmizet boxerky, aniž by současně přišel i o kalhoty... protože koneckonců, až to peří zmizí, bude stále ve společnosti učitelky.

„Jauvajs!“ vyjekl vyrušený ze zahloubání McGonagallovou, která mu vytrhla z paže jeden brk. Špičkami prstů si stiskl postižené místo, peří nebylo možno hladit ‚proti srsti‘.

„Pro porovnání,“ zamávala vesele jiskřivě rudou kořistí. Přivolala druhé pero z pracovního stolu a podržela je vedle sebe.

„Kvůli tomu mě není třeba oškubat,“ bručel Harry.

Minulou hodinu ho Minerva, již měl stále trochu problémy nazývat křestním jménem, několikrát přeměnila ve fénixe a zpět v člověka s upozorněním, že se nejedná o přesnou kopii jeho zvěromágské podoby, protože nevěděla, jak bude Harry skutečně vypadat, až se promění. Během jedné přeměny mu vypadlo pero, které uschovali pro budoucí porovnání.

„Totožné,“ stiskla McGonagallová rty, pak se na Harryho usmála. „Zřejmě jsem byla minule blíž, než jsme předpokládali.“

„A je nutné,“ ozval se podrážděně, „abych zůstal opeřený?“

„Ale samozřejmě, že ne,“ mávla hůlkou jeho směrem a náhle měl kůži opět peříprostou, zcela hladkou, tedy až na jizvy.

Harry si třel paže, aby se zbavil přetrvávajícího svědění. Nebylo to tak děsné jako minulý týden, kdy ho bolel celý člověk a byl dočista vyšťavený. Nečekaně začal zpětně soucítit s Dracem přeměněným ve čtvrťáku ve fretku.

„Ehm, ehm,“ odkašlala si Minerva a Harry se k ní otočil. „Předpokládám, že tvůj otec o tom ví?“

„O čem?“ nechápal Harry, dokud ho zašimrání na hrudi neponouklo, aby se podíval na vytetovaného dráčka. „Aha, o tomhle.“

„Ano, o tomto,“ přišpendlila ho Minerva přísným pohledem. „Severus o něm ví?“

„Ne...?“ Harry žadonil očima. „Prosím, neříkej mu to. Chtěl jsem mu to říct, ale zatím nebyla vhodná příležitost.“

„Neodkládej to, Harry,“ nařizovala mu McGonagallová. „Tetování není u kouzelníka nic divného, i proto zůstávala znamení zla dlouho nepovšimnuta.“ Odmlčela se, snad váhala nad dalšími slovy: „Není třeba mu cokoliv tajit, Harry. Drobné hříchy nezmění, co k tobě cítí.“ Harrymu bylo dopřáno jen pár vteřin vstřebat slyšené; zdráhal se se svým otcem mluvit o spoustě témat. „Tak, zkus to znovu.“

Přikývl a upnul své myšlenky znovu jen a pouze k anatomii fénixe: spáry, ocas, křídla, zoban...

Chtěl se plácnout přes pusu, ale musel prudce ucuknout pravou rukou, kterou si málem nabodl na zobák, co mu čněl z tváře v místech, kde běžně míval rty. Z prostoru k němu zalétl silný záchvěv starostlivosti, tak se otočil k McGonagallové.

„Ukaž mi tu ruku,“ pobídla ho a chystala si hůlku.

„To je dobrý,“ bránil se Harry, kterého teprve v tu chvíli zarazilo, že může mluvit i se zobákem. Zřejmě si proměnil jen rty; ostatek úst a hlasivky zůstaly nedotčeny.

„Nesmysl,“ odbyla ho rázně. „Fénixové mají zobáky pořádně ostré. Ukaž mi tu ruku.“

Harry jí frustrovaně podal pravičku dlaní vzhůru. McGonagallová nejprve jen zamrkala, pak uchopila jeho ruku do svých a podrobně ji zkoumala. V první chvilce po nárazu ho dlaň prudce zabolela, jenže nyní na ní nebyla žádná krev, ani náznak pohmožděniny, i bolest už téměř vybledla.

„Předpokládám, že jsme svědky dalšího vedlejšího efektu tvého adoptování,“ uzavřela to po chvíli.

Pokrčil rameny: „Zřejmě jo.“

„Hlavně si nezačni myslet, že jsi neporazitelný, Harry,“ neodpustila si varování.

„Žádný strachy,“ zarazil pozvednutou dlaní hrozící kázání hned v počátku. „Své smrtelnosti jsem si docela dobře vědom.“

Chtěl mávnout rukou, aby se konečně zbavil toho zobanu.

„Přestaň!“

Zarazil se v půli pohybu a tázavě pohlédl na učitelku.

„Nepoužívej k návratu do normálu přeměňování. Představ si jen své rty takové, jaké mají být, a dovol svému tělu obnovit normální stav.“

Přitakal, že rozumí, a soustředil se na rty: jak je běžně cítí, jak vypadají. Nezavíral tentokrát oči a statečně ignoroval záři okolního světa. Pocit, kdy zobák zmizel a znovu se objevily rty, považoval za jeden z nejdivnějších, co kdy zažil. Neodolal nutkání přejet po staronových ústech prsty a uslyšel uchechtnutí.

„Je běžné, že se studenti zvěromagie stále ostražitě prohlížejí,“ poznamenala McGonagallová. „Pro dnešek stačilo. Nepokoušej se o proměnu o samotě.“

Přikývl, toto vybídnutí slyšel už nejednou. Neodolal a okomentoval to lišácky: „Kdybych se náhodou zasekl v polovině, můžu to svést na dvojčata.“

Bezprostředně následující reakce ho zaskočila: „Ti mrňaví...“

„Paní profesorko?“ zaváhal zaražený náhlým výbuchem učitelčina temperamentu.

„Ani ne měsíc poté, co tvůj otec nastoupil do pátého ročníku, mu Poppy odstraňovala parohy,“ zavzpomínala a Harry cítil, že s láskou. „Prý za to mohl tvůj kmotr, který si nemůže vzpomenout, jak je zase odkouzlit... a ani jak se mu podařilo je vyčarovat. Znělo to od nich natolik věrohodně, že jsem vůbec nepochybovala. Však i Remus jim to zbaštil.“

Harry se zakřenil. Už ho nebolelo slyšet o otci nebo Siriusovi, letošního léta si vyslechl spousty historek. Když opustil učebnu, McGonagallová ihned zaletaxovala Remusovi a seznámila ho se svým nejčerstvějším odhalením.

Do věže bylo nedaleko, ve společenské místnosti sedělo jen málo studentů. Harry je pozdravil, zastavil se na pár minut u jednoho třeťáka, poradil ohledně domácího úkolu z obrany, na niž se dotyčný nadšeně vrhal, a pak už vyšplhal po schodech do ložnice. Překlopil se do postele, pozoroval nebesa a rozmýšlel, zda tahat učebnice a pokusit se pohnout s prací nebo zda se snažit usnout.

I když si vzal lektvar, stejně většinou zabral až pozdě v noci. Díky aktuální únavě by třeba mohl spát celou noc. Zrovna zvažoval, zda se má či nemá zvednout a převléknout do spacího, když se otevřely dveře, vstoupil kdosi silně zmatený a hodil sebou na sousední postel.

„To seš ty, Rone?“

„Jo,“ odtušil jeho nejlepší přítel a odmlčel se. „Co mají šachy společného s nitrobranou?“

Harry se posadil, rozhrnul závěsy a vykoukl ven. Ron si své nezatáhl, takže teď na sebe hleděli přes uličku mezi lůžky.

„Šachy?“ ověřoval si Harry nedůvěřivě.

„Prostě jsme jen hráli šachy,“ poškrábal se Ron na hlavě. „Pak mi vrazil tuhle knihu, a že si prý mám každý večer vyčistit hlavu.“

Ron po něm onu knihu hodil. Harry se podíval na titulku: Chraň svou mysl. Otevřel ji, přejel pohledem obsah a pak ji zběžně prolistoval. Byla to řádná bichle doplněná mnohými ilustracemi.

„To vypadá dobře,“ usoudil a mrsknul ji zpátky. „Jenom jste hráli šachy?“

„Jo,“ Ron stále vypadal, že mu to nejde na rozum, „jenže u toho to vypadalo, jako kdyby si na mně dvojčata testovala novou várku. Furt něco padalo, bleskalo a bouchalo...“

Harry se rozesmál. Vypadalo to, že jeho otec našel dokonalý způsob, jak naučit Rona nitrobranu, jen se neunavoval vysvětlováním.

„Co zas?“ začínal Ron rudnout.

„Nitrobrana vyžaduje soustředění,“ podal Harry informaci s úsměvem na rtech. „Musíš být schopen očistit mysl ode všech myšlenek, než začneš s její ochranou, a pak znovu při každém vztyčování bariér.“

„Aha,“ zvadl Ron. „Takže... jo, už jsem to chytil.“

Harry se zazubil.

„A jak si čistíš hlavu ty?“

Úsměv povadl, Harryho přepadl bolestný smutek jako pokaždé, když si vzpomněl na věštbu. V tom smutku byla i velká dávka odhodlání nepadnout bez boje, a pokud to jen trochu půjde, vzít Voldemorta s sebou.

„Budeš si muset najít jiný způsob, Rone,“ zadíval se do dálky. „Já to dokázal až toho léta.“ Následující záchvěv viny a smutku nebyl jeho vlastní. Obrátil pozornost zpět na zrzka. „Nechej toho, Rone. Prostě si jen občas vzpomenu. Není to tvoje chyba a já to už neudělám.“

Rona bleskově opustila provinilost a její místo zastoupil úžas. „Tohle Charlie nedělá!“

„Mohl by,“ usmál se Harry vděčný za změnu tématu.

Krátce poté přišel Neville a zapojil se do konverzace, která se mezitím stočila k vyhlídkám Nebelvíru ve famfrpálu. Harryho stále štvalo, že nemohl hrát, ale na druhou stranu byl vděčný, že už nemusí na každý trénink. Pod Ronem a Ginny všichni makali jak černí, Harry se dostavoval jen tu a tam, aby dohlédl na novou chytačku, třeťačku ze záložního týmu, která dělala příjemné pokroky.

Dean se Seamusem se vevalili do ložnice v rozjařené náladě a okamžitě všem přítomným povykládali nejnovější historku. Dali se dokupy s Ginny, a jelikož se jim zdál hrad bez Freda s Georgem podezřele pokojný, očarovali několik brnění, aby zpívala pijácké písničky.

„Vy s Ginny?“ děsil se Ron.

„Klídek, Rone,“ usadil se k němu Dean a práskl ho po zádech. „Já s tvou sestrou nerandím.“ Očividně se doslechl o jízdě vlakem po páťáku.

„Ale jen proto, že já jo,“ zazubil se Seamus široce.

Hůlky vylétly rychlostí blesku, Ron vyslal na Seamuse kletbu, ten ji odrazil. Bohužel trefila Nevilla, který nepočítal, že by se jeho vlastní ložnice mohla proměnit v bitevní pole. Harry si kolem postele vykouzlil ochranný štít, pohodlně se usadil a dobře se bavil. Uznale pozdravil Nevilla, který ty zbylé tři nejprve zmrazil, pak si vrátil pokožku do původního barevného odstínu, načež ztuhlým spolunocležníkům provedl různé žertovné tělesné změny.

Chudákům zabralo snad hodinu, než objevili, jak se navzájem dát do pořádku. Harry nemohl pomoci, byl příliš zaměstnaný tím, že se jim chechtal. Však by byla škoda, kdyby Ronův lasiččí čenich, Seamusovy leprikonské oči a uši či Deanův aligátoří ocas zmizely předčasně.

Zatímco se ti tři zaobírali přeměňováním lidských forem, Harry s Nevillem se vrhli na první letošní dávku esejí. V přeměňování se konečně dostali k vyčarovávání, ve formulích procvičovali kombinování zaříkadel, aby se ke konci roku mohli dotknout oblasti tvorby vlastních kouzel, ačkoliv věštění z čísel předpovídalo, že se jim žádné vytvořit nepodaří.

„Takže, Neve,“ oslovil ho Harry zpoza tří rozevřených knih o přeměňování, „když vykouzlíš šálek na čaj, odkud se vezme?“

Neville se nezdržoval nahlížením do učebnic: „To je kouzlo, Harry. Nemusí se vzít odnikud.“

„Musí,“ trval na svém Harry. „Nemůžeš vyčarovat něco z ničeho.“

„Myslíš jako mudla, Harry,“ odbyl ho Neville.

Ostatní, už ve své lidské podobě, se přidali k jejich disputaci, čímž se natáhla do pozdních nočních hodin. Ukončila ji až Harryho poznámka, že by je měla vidět Hermiona, jak pěkně všichni spolupracují při psaní domácích úkolů. Otočily se k němu čtyři šokované obličeje, ve všech se zračilo zděšení nad skutečností, že se chovají jako nějací havraspáři.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-