Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 24

„When one has been threatened with a great injustice, one accepts a smaller as a favour.“

„Ohrožuje-li člověka velká nespravedlnost, přijímá tu menší jako laskavost.“

Jane Welsh Carlyle

XXX

Na Valentýna se Hermiona pokusila sestavit dopis pro rodiče a současně se snažila co nejvíc ignorovat ten růžový nádech zdí jejího kabinetu; jelikož měla pracovní povinnosti, nemohla se ukrýt ve sklepení, a Severus stále odmítal odstranit výzdobu mimo své komnaty. Dopis jí nešel dobře; toto byl třetí pokus a momentálně byla jen větu od jeho spálení, což provedla i s předchozími. Vtom ji přerušilo bušení na dveře. Zamračeně vzhlédla. „Ano?“

Ten, kdo byl na druhé straně, rozrazil dveře takovou silou, že odskočily od zdi. Ukázalo se, že jde o velmi zrudlého a zadýchaného Timothy Altona téměř v předklonu a lapajícího po dechu: „Profesorko Grangerová! Prasinky – problémy – “

Vstala a ujistila se, zda má hůlku v hábitu. „Informoval jste paní ředitelku?“

„Ne,“ sípal a polykal vzduch. „Jde o profesora Snapea…“

„Řeknete mi to cestou k bráně,“ nařídila a pokynula ke dveřím. Zmijozel vyklopýtal před ní. „Běžel jste celou cestu z Prasinek?“

Zadýchaně přikývl. „Prosím…“

„Co se stalo?“

„No. Zatím nic,“ přiznal chraptivě. „Ale – shromáždil se tam zástup – a říkají – “

„Mluvíte o nepřátelském davu,“ pomalu si uvědomila. „Pane Altone, podívejte se na mě.“ Chlapec stěží viděl pořádně, ale zaměřil se na její tvář. „Nechte mě ujasnit si to. Zástup se shromáždil v Prasinkách. Konfrontují profesora Snapea a vy máte pocit, že se jeho situace ošklivě zvrhne a že může potřebovat pomoc. Je to správně?“

„Ano, paní profesorko,“ souhlasil roztřeseně. Trhaně se nadechl, napřímil a nasadil překvapivě důstojný výraz. Tišeji pokračoval: „Nazývají ho vrahem, paní profesorko. Smrtijedem.“ Z očí mu zmizely veškeré emoce a věnoval jí děsivě známý zmijozelský pohled – ten rezignovaný, mrtvý výraz, který na Severusovi vídala až příliš často; pohled někoho, kdo neočekává pomoc.

„Jen mi řekněte kde.“

Zhroutil se úlevou. „Před Gala oblečením.“

„Běžte do kabinetu profesora Snapea a počkejte, dokud se nevrátí. Ničeho se tam nedotýkejte a s nikým o tomto nemluvte,“ pokynula mu. „A pane Altone?“

„Ano, paní profesorko?“

„Třicet bodů Zmijozelu.“

Jeho nenadálý úsměv bylo poslední, co viděla jasně; už byli venku a ona se vrhla do sprintu přes pozemky. Cesta byla zrádná, místy zledovatělá a místy bahnitá, ale nezáleželo na tom; nebyla si jistá, zda někdy dřív tak rychle běžela, ale jestli měl Timothy pravdu, pak se počítala každá sekunda. Smykem se dostala skrz bránu, zavřela oči, v duchu se pomodlila a přemístila.

XXX

Kouzelnické gala oblečení leželo na okraji vesnice a ulice před obchodem byla očividně opuštěná. Nepochybně dorazila příliš pozdě; Hermiona napjatě sevřela hůlku a rozhlédla se kolem. Po chvíli zaslechla známý protahovaný hlas. „Krásný den, že ano?“

Naplněna úlevou se otočila a uviděla jej opírat se o zeď ve zšeřelém ústí uličky. Sledoval ji. Vzala na vědomí výmluvný nedostatek Severusova výrazu a studovala jeho postoj, až si povzdechla. „Jak moc jsi zraněný?“

„Promiň?“

„Severusi, nejsem slepá ani hloupá. Nemůžeš se hýbat, co?“

„Ne snadno,“ přiznal otevřeně, velmi opatrně natočil tělo, aby se opíral zády o zeď, a zkusmo přenesl váhu. „Proč mě praští vždycky do pravé nohy, co myslíš?“ položil řečnickou otázku a mávnutím hůlky rozepnul hábit, aby prozkoumal zmíněnou končetinu.

„Kdyby to byla levá, mohl bys vyzkoušet, jak se kulhá na obě,“ podotkla a přidřepla, aby začala sloupávat roztrženou tkaninu, zatímco on kalhoty rozřezával. „Zase koleno?“

„Přirozeně,“ odpověděl s povzdechem a zasmušile zkoumal kloub. Bylo zřejmé, že měl rozdrcenou čéšku.

„Bolí to?“ zeptala se, než se mohla zastavit. „Promiň. Pitomá otázka. Musíme tě dostat na ošetřovnu.“

„To nebude třeba,“ odpověděl lakonicky a hůlkou poklepal dříve, než mu v tom mohla zabránit. „Reparo.“

„Severusi!“ vydechla zděšeně. „Nemůžeš tohle kouzlo použít na kosti!“

„Ve skutečnosti můžu,“ opravil ji mírně. „Obvykle je to špatný nápad, ale je to asi jediný způsob, jak udržet koleno pohromadě dost dlouho na to, abych se dostal zpět do hradu.“

„Severusi…“

„Není to poprvé, co jsem v podobné situaci,“ pronesl suše. „Ujišťuji tě, že vím, co dělám.“

„Také vím, co děláš. Jsi hloupý a tvrdohlavý.“

Severus ji ignoroval. „Jdeš?“ zeptal se a nabídl jí rámě. Potřásla hlavou a přijala.

Bolelo sledovat jeho chůzi vzhůru po cestě. Ať už kolenu udělal cokoliv, zdálo se, že je úplně mimo provoz; noha se vůbec neohýbala a jasně prožíval muka, protože tvář měl takto bez výrazu, jen když byl těžce raněný. Aby jej rozptýlila, zeptala se: „Co se stalo?“

„Myslel bych, že je to zjevné,“ odpověděl znuděně. „Poznala mě skupinka lidí, kteří chtěli využít skutečnosti, že jdu kolem, namísto abych – jak to bylo? Ach ano – ‚hnil v Azkabanu, jak si zasloužím‘.“ Pokrčil rameny. „Není to poprvé, co se něco takového stalo, a pochybuji, že naposled.“

„Už dřív tě napadli?“ optala se šokovaně, rozpolcená mezi rozhořčením a hněvem.

„Ne magií,“ odpověděl zamyšleně.  „To bylo nové. Dříve se lidé omezili na docela podřadné urážky, ačkoliv někteří projevili vášeň pro plivání a taky jsem zažil dva nebo tři hody – zejména kameny a jednou snad rozbitou lahví.“

Hermiona zaťala zuby. „Pokud se nepřestaneš chovat, jako že to je normální, Severusi, hromsky tě kopnu do zdravé nohy. Nemůžeš alespoň předstírat rozrušení, nebo – překvapení, či něco takového? Víš, že nesnáším, když se přede mnou chováš, jako bys byl úplně bez emocí.“

„Abych byl rozrušený, muselo by mi záležet na veřejném mínění,“ odvětil mírně, „a na tom mi skutečně nezáleží. Existuje jen velmi málo lidí, jejichž názoru na mě přikládám váhu, a ani jeden tam dnes nebyl. A rozhodně to nebylo překvapením.“ Povzdechl si a zněl unaveně. „Toto je normální, Hermiono; alespoň pro mne normální. Poznají mě pokaždé, když vstoupím do Prasinek nebo Příčnou ulici a, na rozdíl od tvých oslavovaných přátel, já nepřitahuji pozitivní pozornost.“

„Ale všichni ti lidé, co na tebe zaútočili na ulici …“

„Nebyl to vážný útok,“ opravil ji unaveně. „Někdo zacílil do blízkosti mé nohy zmenšovací kletbu, aby mě přiměl uskočit z cesty – stěží originální taktika – a kus rozbité dlaždice mě zasáhl do kolena.“

„O to nejde!“ zuřila tichým hlasem. „Sakra, Severusi, nejsi zločinec a neměli by se k tobě tak chovat!“

Podíval se na ni starýma očima, starýma a unavenýma a jaksi vědoucíma. „Tváříš se, jako by šlo o něco nového. Takto se ke mně chovali během tolika let, že je ani neumím spočítat; podobné věci už nemají moc mi ublížit.“

„Ani o to nejde,“ zasyčela, napůl v pokušení jej uhodit, jen aby z něj dostala nějakou reakci. „Není to – správné!“

„A záleželo na tom někdy?“ tiše se zeptal Severus. „Nevěřím, že po tom všem, co jsi viděla a udělala, jsi stále idealistka.“ Zavrtěl hlavou a soustředil se na blátivou cestu. „Opravdu na tom nezáleží, Hermiono. Po všech mých skutcích mají lidé právo mě nenávidět; mohou na mě plivat a metat kletby na ulici, pokud jim to udělá dobře. Nebyl to útok, byla to nehoda a koleno mám stejně v háji. Mohlo to být mnohem horší.“

Téměř na něj začala křičet, ale pak se zastavila a opatrně prostudovala jeho tvář. Znovu zjistila, jak dobrým je lhářem. Nikdy by nepřiznal dokonce ani sám sobě, jak jej zraňuje opovržení druhých; ani si neuvědomoval, jak moc jej to bolí. Tvrdohlavý, pyšný muž. Povzdechla si s vědomím, že tuto debatu nikdy nevyhraje, a změnila téma. „Půjdeš s tím na ošetřovnu?“

„To nebude nutné,“ odseknul. „Co je nezbytné, zvládnu ve svých komnatách.“

„Proč se od svého návratu do Bradavic vyhýbáš Poppy Pomfreyové?“ zeptala se tiše. „Měla jsem vždycky dojem, že ji máš rád.“ Když na ni pohlédl, zvedla jedno obočí. „No tak, Severusi, opravdu sis myslel, že si nevšimnu?“

Vrátil pozornost ke zrádnému povrchu a po chvíli si povzdechl, ale nepodíval se na ni. „Mám ji rád. Když jsem byl kluk, hodně mi pomáhala, dokud jsem se dostatečně nenaučil základní léčbu, abych si sám ošetřil zranění; byla jediným zaměstnancem, ke kterému jsem měl trošku blízko. Moc ji zranilo, když jsem se připojil ke Smrtijedům, ale když jsem se stal špiónem, přivítala mě zpět, jako by se nic nestalo. Mnohokrát mi pomohla s léčením, když jsem byl zraněný příliš na to, abych to zvládl sám. Také jsem s ní za ty roky často pracoval, protože jsem připravoval téměř všechny její zásoby lektvarů.“

„Tak co se změnilo?“ zeptala se tiše, docela si jistá, že již odpověď zná. Chtěla jej však rozptýlit od bolesti.

„Všechno,“ tiše odvětil. To už byli v hradu a beze spěchu kráčeli chodbami. „Poppy mi toho odpustila hodně, ale zabití Brumbála mi odpustit nedokázala; ani mi nemohla odpustit ten děsivě vysoký počet studentů, které jsem osobně dostal na ošetřovnu. Neviním ji za to; bylo to neodpustitelné. Některé rány jsou natolik hluboké, že se nedají vyléčit.“

Dotkla se ho na paži. „Je mi to líto.“

„Tak to i mně,“ zněl zamyšleně. „Je dobrý člověk a těch kolem existuje jen pár.“ Po chvíli rychle změnil téma. „Jak jsi věděla, že se něco dělo?“

Hermiona se na něj ironicky usmála. „Jakýsi ptáček se málem zabil cestou zpět do Bradavic, aby mi zacvrlikal, že se shromáždil zástup a zdá se poněkud nepřátelský.“

Povzdechl si s jakýmsi odevzdaným pobavením ve výrazu. „To jsem mohl tušit. Co jsi s ním udělala?“

„Dala jsem mu třicet bodů a nechala mu zchladit nohy ve tvém kabinetě s pokyny, aby se ničeho nedotýkal.“ Krátce se usmála jeho tázavému pohledu. „Dala bych padesát, ale asi by bylo docela jasné, že se něco přihodilo. A kdybych zjistila, že jsi zraněný, poslala bych jej do společenské místnosti, dokud bys neměl čas si s ním promluvit.“

Odpovědí jí byl jeho ironický úsměv. Když došli ke dveřím kabinetu, poněkud teatrálně se zastavil, než rozmáchlým gestem otevřel a oznámil: „Jak vidíte, pane Altone, jsem nezraněn.“

Překvapený třeťák málem spadl ze židle, jak se snažil vyškrábat na nohy. „Ano, pane.“

„Ta situace stěží odůvodňovala váš pokus o maratónský běh.“

Timothy si nasadil pečlivě neutrální výraz. „Ne, pane.“

„Jen ze zvědavosti, pane Altone, proč jste šel za profesorkou Grangerovou namísto jiného člena sboru či paní ředitelky?“

„Nemám tušení, pane,“ odpověděl chlapec nevinně.

„Dobrá.“ Severus si jej zamyšleně měřil a uvažoval, až poté lehce pokývl a obdařil jej jedním ze svých vzácných nepatrných úsměvů. „Běžte. A pokuste se nepřijít o žádné body, které jste dnes získal.“

Celá výměna vyvolala u Hermiony úsměv, ale jakmile Timothy uprchl, víc se obávala o Severuse; kouzelník přišel i o tu trochu barvy ve tváři, co míval, a zvláštní ztuhlost jeho postoje dávala jasně najevo, že to jen silou vůle se drží na nohou. Jakmile se za nimi zavřely dveře do soukromých komnat, ihned se ustaraně zeptala: „Jsi v pořádku?“

„Ještě ne, ale budu,“ zamumlal a odbelhal se k pohovce, aby se na ni opatrně posadil. Zraněnou nohu si opřel podél okraje polštářů. Vytáhl hůlku, znovu otevřel roztržení v oblečení, lehce na koleno poklepal a trhl sebou.

Chvíli jej sledovala, ale pak se kousavě zeptala: „Provádíš to neverbálně, aby ses pochlubil, nebo mě naštval?“

S náznakem úsměvu k ní vzhlédl. „Ano.“ Protočila nad ním očima a on povolil a vrátil se ke své činnosti. „Provádím to neverbálně, protože na to neexistuje skutečné zaklínadlo. Léčení je často takovéto; jde spíše o práci s energií než o skutečná kouzla. Jen jsem zvrátil to předchozí Reparo a teď potřebuji správně srovnat všechny fragmenty kosti, než se pokusím o léčbu kloubu.“

„Pokusíš o léčbu?“ zopakovala poplašeně. „Severusi, pokud to neumíš správně, pak potřebuješ na ošetřovnu.“

Povzdechl si a trpělivě odpověděl: „Navzdory všeobecnému přesvědčení se zřídka sám jen tak zbůhdarma mučím. Ujišťuji tě, že své léčení nezavrhuji bezdůvodně. To poškození prostě není možné zcela vyléčit – přicházejí chvíle, kdy ani magie nestačí. Dříve či později mi koleno vypoví službu. A pak budu muset kloub odstranit a nechat dorůst kosti.“

„Stále nechápu, proč jsi to už neudělal. Řekl jsi, že to nestojí za námahu, ale trvalo by to jen jedinou noc.“

Stále se však dloubal v koleni – teď již poněkud pohmožděném a nateklém – a nepohlédl na ni. „Pokud to musíš vědět, jsem alergický na Kostirost,“ stroze se přiznal. „Jedinkrát, kdy jsem jej musel užít, jsem strávil téměř celý týden neschopný se napít či něco sníst. Vzhledem ke značnému nepohodlí bych určitě nebyl schopný učit. Nechci to znovu snášet, dokud skutečně nebudu muset.“

„No, stačilo říct.“

Tiše si odfrknul. „Mé zdravotní záznamy zabírají celou zásuvku v kartotéce Poppy Pomfreyové; patrně váží víc než ty sama a to jsou jen úřední záznamy. Ani bych nemohl jmenovat každý detail své anamnézy; v půlce bych zemřel na vetchověkost.“

„Víš, na které přísady jsi alergický? Pokud by někdo vytvořil alternativu, mohl bys to podstoupit.“

Opatrně prsty ohmatal koleno a odvětil: „Nevím a opravdu nechci nic testovat, abych na to přišel. Kostirost samotný umím bez problémů připravit, a jelikož jsem jej potřeboval jen jednou v životě, zdá se mi to jako ztráta času, který bych mohl využít na jiné projekty.

„Budiž,“ připustila. „Jaké to je?“

Velmi opatrně natáhl nohu, která vydala příšerné skřípavé a křupavé zvuky. „Jak jsem očekával.“

„Teď jsi schválně nechutný,“ zabrblala. „Vím, že máš vysoký práh bolesti, ale skutečně to nebylo nutné.“

„Omlouvám se.“

„Lháři.“

Severus zvedl obočí a pousmál se v odpověď. Posunul se, aby před sebe natáhl zraněnou nohu. „Jakmile odezní zánět, mělo by to být v pořádku – tak jako dřív.“

Hermiona si jej zamyšleně přeměřila. „Je nějaký důvod, proč to nechceš vyléčit?“ zeptala se. „Jsem si jistá, že alergie je skutečná – začínám se líp chytat, když lžeš úplně – ale je zde něco dalšího?“

„Přál bych si, abys nebyla tak vnímavá,“ poznamenal. „Občas je to rozhodně zneklidňující.“

„Hezký pokus. Odpověz na otázku, prosím.“

Vypadal spíš pobaveně než cokoliv jiného, ale přestal uhýbat a odpověděl s neobvyklou otevřeností. „Zasloužil jsem si svá zranění. Každá jizva je připomínkou, kterou si přeji zachovat – ne že bych mohl zapomenout, ale přesto chci, aby mi zůstaly fyzické důkazy.“

„Pro sebe nebo pro ostatní?“

Ironicky na ni pohlédl. „Snažím se omezit kulhání před ostatními, jak jsem si jistý, že sis všimla. Jen pár lidí mě vidělo bez košile, ale používám kouzlo na zakrytí nejhorších jizev, když je to nezbytné.“ Rty se mu zkroutily. „Nevidím důvod k mučednictví v tom, že bych se vychloubal zraněními, a nejsem na ně pyšný.“

„Měl bys, alespoň na většinu z nich, ale to ji téma na jiný čas,“ nepřítomně odpověděla a přemýšlela o tomto přístupu. Po několika okamžicích tiše navázala: „Nikdy jsi je nezakrýval přede mnou.“ Stále si živě pamatovala jejich poprvé a jak reagoval, když ucítila jeho jizvy – myslel si, že jej odmítne. Nepochybovala o jeho umu zakrývat kouzla natolik, že by je dokázal schovat před všemi smysly, tak proč to neudělal? Možná to bylo součástí jeho sklonu sám sebe trestat, možná téměř doufal v její odmítnutí, ale nebylo to úplně tak. Nejistě na něj pohlédla a zjistila, že odhodlaně studuje koleno a spíš si pohrává s hůlkou, než by dělal cokoliv jiného.

Ticho zintenzívnělo, než se nakonec tiše ozval: „Ne, nezakrýval.“

Severus nic nepronesl, dokud si neuzdravil koleno ke své spokojenosti, aby pak spravil oblečení a odložil hůlku. Vyškrábal se na nohy, pomalu se prošel po místnosti a postupně se uvolňoval, dokud se kulhání nezmenšilo do obvyklého stavu. Beze slov jej sledovala s vědomím, že rozhovor ještě neskončil; nebyla nejtrpělivější osobou na světě, ale toto bylo natolik osobní téma, že bylo nebezpečné příliš tlačit na pilu. Doposud se vyskytlo překvapivě málo příležitostí, kdy na něj zatlačila příliš a způsobila jeho výbuch, aby se poté stáhl. Necítila žádnou touhu tento seznam rozšířit.

Nakonec se zastavil a Hermiona sledovala, jak trhl hlavou. Uvědomila si, že se chystal ji naklonit tak, aby mu vlasy zakrývaly tvář, ale zarazil se. Bylo načase, aby se toho zvyku zbavil, a cítila se lépe, když to viděla. Vypadal trochu nesvůj, ale pak se zhluboka nadechl, zřejmě se obrnil – pořád shledával jisté druhy osobní zpovědi neuvěřitelně obtížnými.

„Nechtěl jsem muset cokoli dál zakrývat,“ začal bez úvodu, jelikož se zřejmě snažil rychle to vyřídit. „Vždy jsem nesnášel nutnost být neustále na pozoru, nikdy se nemoci zcela uvolnit, zakrývat se kouzlem i v intimních situacích. Bylo to vždy falešné. Chtěl jsem alespoň jednu osobu, před kterou bych byl prostě sám sebou, a ty jsi byla tak… přátelská, že jsem cítil, že to za ten risk stojí – ne že bych měl zástup jiných žen na výběr,“ dodal s jistou ironií, „protože jsi byla jediná, kterou jsem pravidelně vídal.“ Po chvíli váhání pokračoval tišeji: „Tvoji reakci jsem nečekal.“

„Vím,“ stejně tiše mu odpověděla. „Čekal jsi, že tě budu litovat, budu šokovaná, možná i znechucená.“ Strnule přikývl a ona zvážila další slova. „Byla jsem trochu zděšená – věděla jsem, že jsi trpěl, ale vědět to a vidět, jsou dvě rozdílné věci. Co jsi musel snášet, byla víc než jen trocha hrůzy. Ale nikdy jsem tě nelitovala; je rozdíl mezi soucitem a lítostí… a žádná jizva z tebe neudělá ohyzdu, Severusi. Nejsou nechutné. Jsou jen částí tebe a jsou symboly tvé odvahy. Vůbec si tě bez jizev nedokážu představit – nebyl bys to ty.“

„Byl jsem ošklivý dlouho před první jizvou,“ odvětil s úšklebkem; klidně mohl křičet nepohodlím nad tím tématem.

Nechala jej změnit směr hovoru a protočila očima, aby se pak na něj usmála. „Ne, nebyl jsi šíleně atraktivní dítě,“ souhlasila jemně, „a nejsi konvenčně pohledný. Ale to není to samé jako ošklivý zejména proto, že tvůj vzhled se stal součástí jednoho z aspektů tvé masky. Jsi daleko od neatraktivnosti – pokud nechceš zpochybnit můj vkus na muže?“

Zvedl obočí. „Ronald Weasley,“ významně poukázal.

„Hm. Byla jsem puberťačka. A opravdu, nebyl tak špatný, ne potom. Vyrostl. Pravda, zdá se, že má teď regresi, ale ujišťuji tě, nebyl takový, když jsem s ním byla.“ Trochu zamyšleně se usmála. „Nelituji toho, opravdu ne, ale přála bych si, aby to neskončilo tak špatně. Nechtěla jsem ho ztratit jako kamaráda. Zpětně si uvědomuji, že pro nás neexistovala žádná budoucnost.“

„Stěží jsem v situaci, kdy bych mohl kritizovat výběry vztahů,“ připustil ve velmi známé ne-omluvě. „Koneckonců můj vlastní seznam je enormně méně než hvězdný.“

„Tvé okolnosti byly poněkud neobvyklé. A opravdu, kdokoli by teď viděl Rona, řekl by si, co jsem si kruci myslela,“ přiznala s ironickým úsměvem. „Předpokládám, že by si tu samou otázku položili u tebe, když na to přijde, ale ve tvém případě jen proto, že lidé jsou kolektivně docela pitomí. A nemá to nic společného s tvým vzhledem – jsi mnohem atraktivnější, než si myslíš.“

Něco se chystal říct – soudě podle výrazu něco kousavého – ale odmlčel se a nepatrně se pousmál. „Vzpomínám, že jsem něco podobného kdysi řekl já tobě,“ poznamenal.

„Myslím, že oba máme nějaké problémy se sebevědomím,“ suše souhlasila, ale usmála se na něj. „Možná bychom si měli začít vzájemně skládat komplimenty. Psát si navzájem květnaté básně a takové ty věci – koneckonců, máme dnes Valentýna.“

Severus se tiše zasmál. „Slunce vyhoří, než se toto stane, to tě ujišťuji,“ pronesl. „Můj jediný pokus o poezii nebyl úspěšný.“ Odmlčel se a najednou se usmál. „Je ironické, že nakonec byl pro tebe, i když jsem to v té době nevěděl.“

Nechápavě na něj hleděla, než si uvědomila, o čem mluví. „Ta hádanka. Málem jsem zapomněla, že jsi ji napsal ty.“

Odfrkl si. „Jakmile jsem dostal nápad, skutečná hádanka mi trvala pár hodin. Jed a víno jsem už měl, a ty zbylé dva lektvary mi zabraly něco málo přes den. Ale než jsem to správně zrýmoval – přirozeně za Brumbálova naléhání – uběhl skoro měsíc. A ke konci jsem byl připravený jej uškrtit jeho vlastními vousy.“

Se smíchem se zeptala: „Měl důvod ke zrýmování, nebo byl jen zvrhlý?“

„Byl jen zvrhlý,“ odvětil a zavrtěl hlavou s výrazem oscilujícím mezi znechucením a pobavením. „Je pravda, že to mohlo být reakcí na moji škodolibou radost, když tu hádanku neuměl vyřešit.“

„Opravdu? Nepřišel na to?“ Hermiona se nemohla ubránit pocitu jisté samolibosti.

Nad tou vzpomínkou se usmál. „Nakonec ano, ale trvalo mu to nějakou dobu a potřeboval brk a pergamen, aby si pomohl. Jak si vzpomínám, strávil na tom asi deset minut,“ dodal pochmurně.

„Ne, byla to hádanka na delší dobu. Já měla štěstí. A řekla jsem ti, že mudlové milují logické hádanky tohoto druhu.“

Severus jí věnoval pobavený pohled. „A přesto jsi pominula to nejlogičtější řešení.“

„Což bylo?“ zmateně se zeptala.

Ušklíbl se. „Prostě jsi ke každé mohla přičichnout, abys určila, ve které láhvi je víno. To by ti řeklo, ve které je jed a odtud bys na to přišla. Ani jed, ani lektvary neměly nijak zvláštní zápach, výpary by ti neublížily, a to víno bylo staré a silné.“

Zírala na něj. „Nevěděla jsem, co je to za jed. Mohl by mít výpary toxické.“

„Ale ani tě nenapadlo to zkusit, co?“ zeptal se hedvábně.

„Ale, zmlkni. Mimochodem, Quirrell ji vyluštil, ne?“

„Ne,“ odpověděl s dalším opovržlivým odfrknutím. „Byl zasvěcen do mého příspěvku k obranám. Neměl hlavu na logiku a ani Pán zla, naštěstí pro všechny zúčastněné.“

„Byl trochu krátkozraký,“ souhlasila zamyšleně Hermiona. „Před lety mě napadlo – kdyby při obdržení Znamení přiměl všechny Smrtijedy složit neporušitelný slib, že jej nezradí, vyhrál by. Nebyl bys schopen změnit strany, aniž bys umřel, a Harry by bez tebe nepřežil tak dlouho, aby naplnil proroctví. Jeden by si myslel, že někoho tak paranoidního jako Hadí ksicht to mohlo napadnout,“ dodala zamyšleně.

Zamrkal, a pak se rozesmál. „Bože, máš naprostou pravdu. Ale jeho největší chybou byla jeho arogance; bezpochyby očekával, že někteří z jeho následovníků začnou proti němu intrikovat kvůli pokusu zachránit si vlastní kůži – ačkoliv určitě nikdy nezvážil altruistické motivy – ale byl si natolik jistý vlastními schopnostmi, aby se domníval, že takové myšlenky okamžitě zjistí; skutečně se tak i mnohokrát stalo. Znal má nadání, ale věřil, že je silnější v nitrozpytu než já v nitrobraně. A já mu nedal žádný důvod pochybovat o mé loajalitě,“ dodal s lehce znechuceným výrazem; nadechla se, aby něco řekla, ale on setřásl pochmurnou náladu, která jim hrozila, a rychle pokračoval: „Vždy věřil, že je silnější, než skutečně byl.“

„Taková maličkost a mohl toho tolik ovládat,“ pomalu pronesla.

Severus se na ni zamyšleně podíval. „Maličkosti jsou důležité,“ dumal tiše. „Vezmi si příklady z mého vlastního života – kdyby se v Potterovi starším pohnulo svědomí o minutu, dvě později, Lupin by mě zabil. Kdybych na Lily vychrlil jinou možnou urážku, která neměla smrtijedský podtext, možná by mi odpustila a já bych si možná nikdy nevybral temnotu – nebo alespoň bych k ní došel později – a kdo ví, co by se změnilo? Kdybych byl schopný pohlédnout za hříchy otce, možná by Potter ke mně necítil takovou nenávist a já mu mohl pomoci trochu víc. Kdyby mě ředitel poslechl a nepovolil poslední tříkouzelnický úkol, možná – i když přiznávám, nepravděpodobně – by nemusel být Pán zla schopný návratu; přinejmenším by pan Diggory neumřel. Kdyby měl Brumbál dost rozumu někomu říct, že umírá, nebo alespoň kdyby někomu zanechal dopis ‚otevřete po mé smrti‘, poslední rok války by byl mnohem jednodušší, a to nejen pro mne osobně, ale i pro všechny na naší straně. Kdyby se tvůj vlak zpozdil jen o pár minut, nesetkali bychom se na Waterloo, a kdo ví, co by se se mnou stalo,“ dodal tiše.

„Ale jakmile začneš s co-mohlo-být, nemůžeš přestat,“ zamyšlená odvětila. „Kdyby se ke mně v prváku Ron nechoval jako debil, neutekla bych a kluci by pro mě nešli – nenapadl by nás troll a nestali bychom se přáteli. Nebyla bych tam, abych pomáhala Harrymu. Nebo co kdybych dovolila Moudrému klobouku zařadit mě do Havraspáru? Nebo kdyby se Harry nechal zařadit do Zmijozelu?“ Zamrkala. „Co kdybys byl zařazený ty do jiné koleje, když na to přijde? Ani z poloviny by ses nenaučil, jak přežít, pokud bys nebyl ve Zmijozelu… a vzpomínám si na tvou tvář, když Brumbál nadnesl, že bys mohl být zařazený kamkoliv jinam.“

Překvapivě vypadal potěšený. „Všimla sis, že? Nevěřím, že si ten stařec někdy uvědomil, jak moc mě urazil. Koneckonců to myslel jako kompliment – ale pořád naznačoval, že bych musel být Nebelvír, abych za něco stál. Jako by Zmijozelové nemohli dosáhnout zásluh sami o sobě.“

„Nechal tě Moudrý klobouk vybrat?“ zajímala se. „Zdá se, že většinu studentů ano.“

„Vždy dává na výběr ze dvou variant, pokud není bolestně zřejmé, že existuje jen jediná možná volba. A umožňuje preferencím v podvědomí studentů ovlivnit konečné rozhodnutí. Málo studentů s ním otevřeně diskutuje,“ vysvětlil suše. „Mé zařazování nebylo úplně jednoduché a nebyl jsem požádán o názor. Během zařazování je čas relativní, protože navenek to trvá pár vteřin, ale jemu trvalo dlouho, než rozhodl, kam mě umístí.“

„To si dovedu představit,“ souhlasila pomalu Hermiona. „Máš kvality všech kolejí – i Mrzimoru,“ dodala škádlivě a on se jen pousmál. „Máš jejich loajalitu a tvrdohlavost – a jsi starostlivý, i když předstíráš, že ne. Jsi inteligentní, logický a analytický jako všichni z Havraspáru. A jsi mnohem statečnější než většina Nebelvírů. A také máš sílu a odhodlání vždy přežít a záludnou mysl, která se chce vždy prosadit. Ano, chápu, proč Moudrý klobouk nevěděl, kam s tebou.“

Oči mu zjemněly a téměř nejistě se usmál v odpověď. Jeho výraz setrvával někde mezi potěšením a rozpaky. „Stejně,“ zamumlal, „maličkosti jsou důležité.“

XXX

Ten večer si na jeho slova opět vzpomněla, když mu pohodlně ležela schoulená v náručí. Ani jeden ještě nespal, ale byla tak unavená, že nebude dlouho trvat a odpadne; zatím přemýšlela. Maličkosti byly důležité. Rozhodně pokud šlo o její city k Severusovi, každodenní maličkosti byly stejně důležité jako ty na pohled významnější události.

Byly to nevinné maličkosti jako znalost jeho oblíbených jídel – vědomí, že si nevšímal čokolády, pokud nebyla s příchutí třešně nebo zázvoru, což obojí zbožňoval. Že neměl rád většinu sladkostí, s výjimkou staromódních anýzových kuliček a kandovaného ječmene (1) a nesnášel citrónové dropsy – spíš kvůli asociaci, která se k nim vázala, než skutečné chuti. Že pil kávu černou, a pokud si ji osladil, pak jedině hnědým cukrem. Že neměl rád žádný běžný čaj, ačkoliv nic nenamítal proti ovocným či bylinným, ale překvapivě měl rád horkou čokoládu – s plnotučným mlékem, nebo ještě lépe, se smetanou. Že moc nepil alkohol; před druhými předváděl, že rád pije drahé víno, ale pro sebe si nechal, že dává přednost skutečnému tradičnímu pivu (toto bylo překvapivé), nebo francouzskému koňaku – pokud se nechtěl opít, to pak sáhl po jakémkoliv alkoholu. Že přišel na chuť Red Bullu během celonočních vaření při jejich loňském vývoji jeho léčby – plechovku mu koupila z legrace a teď jej pil vždy, když intenzivně pracoval a potřeboval vydržet bez spánku.

Známy byly jeho každodenní zvyky a malé vrtochy; že si vyráběl vlastní mýdlo a šampon, protože mu nevoněly komerční výrobky, a dával přednost ručnímu holení starou břitvou před kouzlem či dokonce i modernějším strojkem. Že měl přírodu natolik rád, aby do každého pokoje umístil sušené květy nebo bylinky. Že jediný předmět, v němž nedosáhl vynikající, byla péče o kouzelné tvory – ve skutečnosti s ní, stejně jako ona u věštění, skončil během prvního roku studia po řadě obezřetně nespecifikovaných incidentů, které odmítal vysvětlit – a vybral si věštění z čísel a starověké runy stejně jako ona. Že jeho oblíbenou hudbou byl lehčí rock nebo klasický pop, a hned za tím jazz, ale nelíbilo se mu nic tvrdého navzdory tomu, že vyrůstal v éře punku a metalu, a nijak zvlášť neměl rád country hudbu. Že by s nadšením pravého bibliofila četl téměř cokoliv; měl rád detektivky, pokud byly decentní a chytré jako Inspektor Morse či Sherlock Holmes, nesnášel Dickense a Na větrné hůrce, ale nenamítal nic na Austenovou nebo Janu Eyrovou, myslel si, že Shakespeara přeceňovali a překvapivě měl rád poezii. Že mluvil s Křivonožkou stejně jako ona, jako by byl kocour další člověk.

Vědomí, že většinu oblečení měl v neutrálních barvách – černé, bílé nebo šedé, něco v tmavě modré, hnědé nebo krémové; že ve skutečnosti nevlastnil nic v zelené. Nebo že bizarně rád nosil trička s mudlovskými kreslenými postavičkami nebo logy rockových kapel, a normálně je ve škole skrýval za knoflíky formálních košil. Že obvykle nenosil spárované ponožky, protože všechny byly hladké a černé a nikdy se neobtěžoval je třídit. Že v pubertě měl propíchnuté ucho a obočí. Že naprosto nesnášel červenou a nevlastnil žádné červené oblečení, ne kvůli spojitosti s Nebelvírem – ačkoliv tam byla – ale protože mu připomínala krev; jakmile to zjistila, změnila všechny své červené kousky do odstínu blíž k fialové, růžové nebo vínové. Že preferoval, když neměla make-up – na rozdíl od většiny mužů to neříkal kvůli přesvědčení, že to ona chce slyšet, ale díky skutečné averzi vůči kosmetice, a s naprostou upřímností jí řekl, že to jen zakrývá její skutečný vzhled a že pak vypadá falešně a lacině (a také proto, že se mu nelíbí, jak to mění chuť kůže).

A také důvěrná znalost jeho těla – vědomí, že na zádech mezi lopatkami má místo, které jej přimělo prohnout se jako kočka, když mu přejela prstem podél páteře mezi jizvami, vědomí, že nemá vůbec rád dotek na krku, ale líbí se mu – nebo alespoň nic nenamítá – pocit jejích zubů a nehtů prakticky všude jinde, dokud to skutečně nebolí. Vědomí, že na boku má jizvu, která jej za chladných dnů bolela, a že jej v zimě trápila víc než koleno. Vědomí, že se mu líbí, jak vyslovuje jeho jméno určitým tónem, a že má nevysvětlitelnou slabost pro pocit jejích prstů vískajících jej ve vlasech a rád jí oplácí tím samým. Že když se nad něčím hluboce zamyslí, přejíždí si ukazováčkem po horním rtu, a když se soustředí, jazykem si přejíždí mezeru po chybějícím zubu, a když v něm roste vztek, na spánku mu tepe žilka. A byl-li skutečně rozrušený, pod pravým okem se mu objevil tik. Že rád spí částečně na boku a částečně na zádech zkroucený do úhlu, který vypadal nepohodlně, ale jemu to zjevně vyhovovalo – alespoň dřív tomu tak bývalo; v tyto dny spal nalepený na ní. A samozřejmě vědomí, že stále téměř každou noc plakal ve spánku. Ačkoliv ne již tak dlouho jako dříve.

Byla to schopnost správně číst jeho mlčení a vědomí, zda je unavený, naštvaný, potěšený nebo nejistý, i když nic neřekl; nebo zaznamenání těch nejmenších, nejjemnějších změn v očích, které by nikdo jiný neviděl a byl mnohem méně schopný je interpretovat. Bylo to vědomí toho, že neměl rád žádné pokusy o zkrácení svého jména; prošlo to jedině Lily a jen proto, že neměl odvahu jí říct, že nesnáší oslovení ‚Seve‘ – což problém nebyl, protože Hermioně se líbil zvuk jeho jména celého. Bylo to vědomí, že i přes zjevný rozpor dokázal být velmi majetnický a zároveň naprosto bez žárlivosti – nelíbilo se mu, když trávila čas se svými mužskými přáteli, ale hlavně proto, že je považoval za idioty, což bylo do jisté míry oprávněné, a také proto, že chtěl, aby ten čas místo toho trávila s ním; zcela jistě nevěřil, že tam je něco jiného než přátelství. Bylo to vědomí toho, že jí věří se svým životem.

Maličkosti byly důležité.

XXX

Nakonec se Hermioně podařilo rodičům napsat dopis, se kterým byla více či méně spokojená; Severus se nabídl, že jej napíše sám, pokud by chtěla, a prostě jim vysvětlí, že je její přítel a že by je chtěla zkontaktovat, ale není si jistá, co říct. Zamítla to. Teď si úzkostlivě pročítala poměrně krátký dopis. „Asi jej ani neotevřou,“ zamumlala. „Poznají mé písmo a pravděpodobně jej roztrhají.“

„To se nedozvíš, dokud ten dopis nepošleš,“ logicky jí odpověděl, vstal od svého stolu a přešel k ní, aby nahlížel zpoza jejího ramene. Dopis byl docela prostý; jednoduše napsala, že nedávno zjistila jejich adresu a jen jim chtěla dát vědět, že se jí vede dobře, že učí v Bradavicích a tam ji také mohou zkontaktovat, pokud to bude nutné, a že doufá, že i oni jsou v pořádku, a že je má ráda. Opravdu toho nebylo moc, co říct, dokud se nedozví, zda vůbec odpoví. „Pošli to mudlovskou poštou, jestli máš skutečně strach,“ navrhl. „Mohlo by to udělat lepší dojem, než aby se před nimi objevila poštovní sova; mám za to, že uběhla dlouhá doba od chvíle, kdy naposledy obdrželi nějakou kouzelnou poštu.“

„To je dobrý nápad. Děkuji.“ Otočila se na židli a usmála, než kývla směrem k jeho stolu. „Když už mluvíme o soví poště, co byl ten balíček?“

Ušklíbl se. „Správci vydavatelství. Snažím se v někom vzbudit zájem o některý z léčivých lektvarů, které jsem použil po Chroptící chýši; mnohé jsem upravil a jeden je můj vlastní výtvor.“

„To je ten derivát bezoáru, který jsi zmínil? Znělo to zajímavě, ale měla jsem tolik věcí na optání, že jsem se k tomu nedostala.“

„Jaké překvapení,“ zamumlal s pousmáním. „Ano. Našel jsem způsob, jak změnit bezoár na kapalnou formu. Někde mám hrubý návrh článku, jestli si jej chceš přečíst.“

„To bych ráda.“ Uličnicky se zasmála. „Mohla bych dokonce po straně červeným inkoustem naškrábat nějaké ošklivé poznámky.“

Severus si neelegantně odfrkl a povýšeně odpověděl: „Nenajdeš nic ke kritice.“

„Když to říkáš. Myslela jsem, že by mohlo jít o ony rodiče, kterým jsi napsal minulý měsíc…“

„Ach ne, všichni odpověděli do pár dnů. A hodně k podráždění McGonagallové všichni souhlasili s mojí akcí,“ dodal s úšklebkem. „Dovedu si představit, že ty tři měly poněkud nepříjemné prázdniny.“

„Ach, drahý,“ sarkasticky odvětila, on se jen tiše zasmál a vrátil se ke své práci.

„Dej si pozor; začínáš znít jako já.“

XXX

Příští týden se vzbudila časně a zjistila, že je sama. Samo o sobě to nebylo nic neobvyklého; Severus stále ještě občas trpěl nespavostí, ačkoliv už byl v mnohem lepším stavu než dřív. Za špatných nocí, když naprosto nemohl spát, často vstal a šel si ven zakouřit, nebo se jen usadil s knihou v obývacím pokoji, kde si bez vyrušení mohl číst, dokud se necítil dost unavený, aby se vrátil do postele. Ale jeho strana lůžka (a kdy vlastně dospěli k procesu rozdělení stran postele? Nepamatovala si, že by to probírali) byla chladná, a když si šel zakouřit, vrátil se obvykle zpět dříve, než postel vychladla úplně; navíc tam byl pocit, že jsou jeho komnaty prázdné.

Zabalila se do županu, vyhrabala pantofle a vyšla z ložnice, aby to prozkoumala. Jeho komnaty byly zšeřelé a jasně opuštěné, ale slyšela hudbu. Zjistila, že zpod dveří skrývajících schody dolů do soukromé laboratoře prosvítá světlo. Zvědavá, co by mohlo být tak důležité ve čtyři ráno, co nejtišeji proklouzla schodištěm. V půli cesty dolů si však uvědomila, že neexistuje možnost, aby ji přes tu hudbu slyšel – Death Cab for Cutie (2) americké kapely, kterou jí bezostyšně ukradl; nevěděl o nich do onoho dne, kdy vzal útokem její hudební sbírku. Ve skutečnosti spolu s nimi zpíval, jak zjistila o chvilku později. Rychle se posadila na spodní chod a poslouchala.

Pobavilo ji poznání té písně; byla to ‚Where Soul Meets Body – Kde duše potká tělo,‘ jedna z jejích favoritů. Objala si kolena, aby se pokusila zadržet teplo, protože se jí chlad kamenů začal vkrádat do šatů. Viděla, že dveře jsou pootevřené, a tak do nich bezhůlkově šťouchla, až spatřila víc z laboratoře. Kousala se do rtu, aby zadržela chichotání a přemýšlela, co by si svět pomyslel, kdyby teď viděl nechvalně známého Mistra lektvarů: aby mu vlasy nepřekážely, ledabyle si je stáhl do krátkého culíku, a měl oblečeno jedno ze svých oblíbených triček – poněkud otrhané, v barvě khaki, ozdobené velkým obrázkem Kojota (3) držícího v ruce malou ceduli ‚Pomoc!‘ – a černé vybledlé tepláky. Nepřítomně zpíval spolu s hudbou, opatrně míchal obsah malého kelímku a jako Severus Snape byl zcela k nepoznání.

Píseň skončila; když se rozezněly první tóny další skladby, bezmyšlenkovitě mávl rukou k počítači, aniž by se podíval, co dělá. Opět začali hrát stejní Death Cab. Hermiona jej zamračeně sledovala; teď již znala většinu jeho oblíbených písní a toto nebyla jedna z nich, ale i kdyby ano, pro něj bylo velmi neobvyklé opakovat jednu a tutéž skladbu. Pro někoho jiného by to nic moc neznamenalo, ale Severus extrémně dodržoval své zvyky, a pokud se od některého odchýlil i v tom nejmenším, pak to něco znamenalo.

Po třetím zopakování kusu nechal přehrávání písní pokračovat a věnoval větší pozornost své práci než hudbě. Obsah kelímku zhoustl do zelenavě-bílé lepkavé struktury šlehačky, ale netušila, co to je. Vstala, aby pořádně otevřela dveře a vešla dovnitř. „Severusi, uvědomuješ si, že je půl páté ráno, že ano?“

Zjevně jej trochu překvapila – na prstech jedné ruky by spočítala, kolikrát se jí podařilo zastihnout jej nepřipraveného – a on na ni zamrkal, než se omluvně usmál. „Ano, mrzí mě, jestli jsem tě probudil.“

„Neprobudil. Byla mi zima,“ dodala a jakoby trucovitě našpulila pusu.

Ušklíbl se. „Promiň. Najednou jsem dostal inspiraci a chtěl jsem něco vyzkoušet, než to zapomenu.“

Přišla blíž a vklouzla mu rukou kolem pasu, aby se opřela do jeho tepla, zatímco zkoumala hotový výrobek. „Co je to?“

„Sedmá verze masti na jizvy, na které pracuji.“

„Má jinou barvu; co je to to zelené uvnitř?“

„Libavka; vzpomněl jsem si, že by měla mít vlastnosti vhodné na zvrácení kleteb, tak se mi zdálo logické, že by mohla být užitečná při léčbě jizev kletbami způsobených.“

„Každopádně to voní lépe než ta předchozí dávka,“ procítěně pronesla Hermiona.

„Přestaň si stěžovat, ženská,“ s malým úsměvem zavrčel Severus. „Nikdo tě nenutí se toho dotknout, víš.“

„A jak plánuješ použití na zádech bez pomoci?“ sarkasticky se zeptala a zazubila se na něj, načež se jala zkoumat pomalu chladnoucí mast. „Myslela jsem, že chceš něco víc olejovitého. Nebo to bylo jen tak pro zábavu?“

Odfrkl si a navzdory snaze o mračení se jeho úsměv rozšířil. „Mám k tomu rozumné důvody, jestli musíš vědět; olej by se do kůže vsákl snadněji. Pokud se bude zdát, že tento vzorec zafunguje, mohu změnit konzistenci, aby se zvýšila účinnost. Ale to nemá smysl, dokud výrobek neotestuji.“

„I když nechápu, proč je to nutné ve čtyři ráno. Mohl sis to prostě jen poznačit a vyzkoušet v normální dobu, jak by udělal každý soudný člověk.“

„Stejně už jsem byl vzhůru a sama přiznáváš, že jsem tě nevzbudil.“

„Byla mi zima,“ zopakovala.

Znovu se ušklíbl a zvedl obočí. „A co s tím mám udělat?“

„Samozřejmě mě zahřát,“ vyhrkla Hermiona dřív, než ztratila trpělivost s touto hrou a otočila se od pracovní plochy, aby mu vzala tvář do dlaní. Stoupla si na špičky a stáhla mu hlavu, aby jej políbila. Chvíli váhal, zjevně se chystal odtáhnout a poškádlit ji, ale ona mu rychle zahákla chodidlo kolem jeho pravé nohy a zaryla mu patu do zadní části špatného kolena, přičemž jej tahem dostala z rovnováhy natolik, aby jej mohla udržet na místě jen rukou na zadní části jeho krku.

Když konečně polibek přerušila, nesouhlasně se na ni podíval. „To byl podvod.“

„Jen následuji tvůj příklad,“ odsekla.

„Nesmysl. Žádný Zmijozel by nebyl tak strašně čitelný.“

„Nebelvírský způsob šetří čas. A teď se přestaň hádat, pro dnešní noc odlož hračky a pojď zpátky do postele.“

Vyklenul jedno obočí a pobaveně si ji přeměřil. „Vybavuješ si, doufám, skutečnost, že jsem o dvacet let starší?“

„Ale muži nejsou emocionálně a psychicky vyzrálí tak jako ženy,“ vysvětlovala, jako by to bylo naprosto logické. Rozpustile se na něj usmála a láskyplně dodala: „A ty se chováš jako kluk s novou hračkou, když se zaměříš na své lektvary.“

„Zatímco tvé reakce na novou knihu jsou vysoce dospělé?“ posměšně na oplátku protáhl, ale do očí se mu vkrádalo vzrušení a jeho kontrola se začínala rozpadat. Toto milovala, milovala, jak ten jako železo pevný štít slábne jen kvůli ní. Nezáleželo na tom, že má na sobě příliš velké tričko a starý flanelový župan a ošuntělé pantofle, které jí Křivonožka stále decimoval, nebo že vlasy má od spánku rozcuchané jako změť smotků, takže by v nich i hřeben beze stopy zmizel, nebo cokoliv jiného; protože Severus si myslel, že je krásná, a chtěl ji.

V odpověď se na něj jen usmála, šťastná, že tentokrát nad ním vyhrála to poslední slovo. Po chvíli jí úsměv vrátil – skutečný úsměv; pochybovala, že od dob, kdy byl chlapec, jej od něj viděl kdokoliv jiný, teplejší a víc milující, než by kdo věřil, že ho je schopný. Natáhla ruku a jemně mu stáhla stužku, která mu dočasně držela vlasy pohromadě. Projela mu prsty skrz tmavé prameny, když ji objal se skloněním hlavy, aby ji stejně jemně polibek vrátil.

„Stále zima?“ zamumlal jí do ucha sametovým předením, které nikdy neselhalo a rozechvělo ji.

„Třeskutá,“ zašeptala v odpověď a zaslechla hluboký smích, než jí rukama sklouzl po zádech k bokům; cítila, jak se mu svaly napjaly a tiše se uchichtla, když ji zjevně bez námahy zvedl. Bezpečně v jeho náručí neverbálně a bezhůlkově umlčela notebook a zhasla všechna světla, až na to nad schody. V odpověď se tiše zasmál.

(1) Anýzové kuličky: http://en.wikipedia.org/wiki/Aniseed_ball

Kandovaný ječmen – bonbóny, které mají chuť podobnou tvrdým karamelám: http://en.wikipedia.org/wiki/Barley_sugar

(2) http://cs.wikipedia.org/wiki/Death_Cab_for_Cutie

(3) http://en.wikipedia.org/wiki/Wile_E._Coyote_and_The_Road_Runner