Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 28

„All persons are puzzles until at last we find in some word or act the key to the man, to the woman; straight away all their past words and actions lie in light before us.“

„Všechny bytosti jsou hádankami, dokud nakonec k tomuto muži, k této ženě nenalezneme klíč ve slově či skutku; přímo před námi se pak okamžitě osvětlí všechna jejich minulá slova a skutky.“

Emerson

XXX

Mise byla splněna, a nakonec tedy zamířila do ředitelčiny kanceláře, zanechávajíc za sebou ospalého a spokojeného Zmijozela, který získal mnohem lepší náladu a zjevně trochu víc přesvědčení o vlastní přitažlivosti. Bylo by pěkné tu s ním zůstat a pokračovat v dokazování té skutečnosti, ale měla za to, že by opravdu bylo vhodné zjistit, co Minerva chtěla, kdyby už jen kvůli odvrácení dalšího pozdějšího přerušení. Kromě toho mohlo jít skutečně o něco důležitého.

Po zaklepání na dveře vešla a usmála se na zaměstnavatelku, která seděla za stolem a pracovala. „Dobré odpoledne, Minervo. Severus mi říkal, že jste mě hledala.“ Tlumený smích jednoho z portrétů odvedl pozornost od jejího širokého úsměvu, když se ředitelka zatvářila.

„Ten mužský bude moje smrt. Pověděl vám ještě něco?“

„Ne,“ nevinně řekla Hermiona. „Ale nevypadal šťastně. Co se stalo?“

Teď se ušklíbalo hned několik portrétů; nevyhnutelně identifikovala Dilysu a také Phinease, což bylo poněkud překvapivé. Albus se přestěhoval do portrétu za Minervinou hlavou a v mírném pobavení na ni jiskřil očima; zjevně věděli vše, co se přihodilo.

„Nikdy nevypadá šťastně,“ přezíravě pronesla Minerva. „Každopádně jsem vás nezavolala kvůli hovoru o Snapeovi. Posaďte se, Hermiono. Čaj?“

Odolávala nutkání – ale jen tak, tak – poškádlit svoji šéfku, přisvědčila a usedla; napadlo ji, že možná opravdu tráví příliš mnoho času se Severusem. Nevadí. Upíjela čaje a s očekáváním sledovala ředitelku, přemýšlejíc, co mohlo být tak důležité, že by někdo v sobotu ráno riskoval konfrontaci s Mistrem lektvarů v jeho doupěti.

„Od lednového rozhovoru s vámi a Severusem jsem hodně přemýšlela,“ zamyšleně a s úsměvem se jala vysvětlovat Minerva. „Chtělo to hodně diskuzí se školní radou a hodně piplání s papírováním, ale pokud budete souhlasit, příští rok v září bude studium mudlů jako hlavní předmět. Je to výhradně na zkoušku, ne trvalá změna,“ varovala Hermionu, která se dychtivě naklonila dopředu. „Není prakticky možné zavést tento systém pro stávající studenty, aniž by se vážně narušila struktura jejich vzdělávání, ale jsme ochotni to vyzkoušet na nových studentech příštího prvního ročníku a uvidíme, jak to bude fungovat.“

Zubila se od ucha k uchu. „Minervo, to je fantastické!“ Něco ji napadlo. „A co ty Severusovy návrhy ohledně dějin kouzel?“

Ředitelka se znovu zatvářila. „Ďas sper toho chlapa, ale měl pár dobrých názorů, jakkoli nerada to přiznávám. Pracuji na tom. Asi to bude trvat rok či dva, než se něco změní, ale zařídit úpravy vašich tříd bylo snazší. Chápu to tak, že jste ochotná to zkusit?“

„Přesně tak!“ souhlasila zapáleně.

Její bývalá kolejní ředitelka se na ni laskavě usmála. „Hermiono, má drahá, jste jediný člen sboru – minulý, současný i budoucí – který se tak raduje z vyhlídky na práci navíc.“

Usmála se na starší čarodějku. „Zrovna dnes ráno mi bylo řečeno, že jsem naprosto a úplně šílená,“ souhlasila mírně. „Bylo to, pravda, z jiného důvodu, ale princip je stejný.“

Minerva se na ni usmála. „Chápu to dobře, že jste tedy dnes ráno byla s jistým bezejmenným kouzelníkem? Tušila jsem to, když jsem vás nemohla najít. Rozhodně vám ten čas nevyčítám, má drahá, ale v budoucnu mě, prosím, informujte, když budete opouštět pozemky. A mějte na paměti, že až budete víc učit, budete mít míň času na to se vyplížit ven.“

Hermiona se snažila vypadat co nejvíc kajícně a přikývla. Lákalo ji říct, že ve skutečnosti pozemky vůbec neopustila, ale byla přesvědčená, že se Minerva za jeden den již vypořádala s tolika překvapeními ohledně Severuse, co mohla snést. Dilysin portrét na zdi přepadl nepříliš přesvědčivý záchvat kašle – poněkud očividně, jelikož portréty nepotřebovaly kašlat – a Albus se úsměv snažil zakrýt rukou. Portréty věděly přesně, kde byla. Dokonce i Phineas vypadal nevzrušeně pobavený, svým vlastním způsobem.

„A jak to s tím mužem jde?“ optala se Minerva s lehce jiskřícíma očima. „Dopřejte staré ženě trochy drbů.“

Zadržela odfrknutí – přestaň se zaměřovat na Albuse; je to znepokojivé – a zavrtěla hlavou, aniž by se snažila zastavit úsměv šířící se jí obličejem. „Ve skutečnosti výborně.“

„Dříve či později budete muset jeho identitu odhalit, víte?“

„Vím,“ odvětila stále s úsměvem. „Ale momentálně jsem pro později. Nakonec vám to opravdu prozradím, slibuji.“ V ideálním případě až po Minervině odchodu do důchodu.

„Budu na tom trvat, má drahá. S těmito novinkami jste tedy spokojená?“

„Víc, než si dokážete představit, Minervo. Děkuji vám.“

„Doufám, že to vyjde. Před začátkem nového školního roku probereme detaily. Právě teď si to asi přejete oslavit?“

„Nu, ano,“ připustila opět s úsměvem.

Minerva potřásla hlavou. „Ach, být znovu mladá… Běžte. Věřím, že do pondělního rána budete na svém místě.“

„Samozřejmě,“ odpověděla nepřítomně Hermiona již na půl cesty ven ze dveří.

XXX

Když bez dechu dorazila do Severusových komnat, bylo podzemí opuštěné; zřejmě jej odvolali, protože vzhledem ke stavu, v němž jej zanechala, pochybovala, že by jej něco běžného dokázalo vytáhnout z postele. Zbavena možnosti vyventilovat své pocity, usadila se, aby si přitáhla a objala svíjejícího se a rozhořčeného Křivonožku. Nato provedla nájezd na vlastní hudební kolekci a vrhla se na Severusův notebook – což jí obvykle nebylo dovoleno.

Neměla ponětí, kolik času uplynulo, než se vrátil. Byla příliš zaujatá svým vítězstvím; jen přestala divoce tančit na Shaniu Twain, jakmile se ode dveří dotázal: „Co to tu, pro všechno na světě, tropíš?“

Za radostných tónů ‚Any Man of Mine – Každý můj muž (1)‘ prakticky místností prohopsala a vrhla se mu do náruče, aby jej hlasitě políbila, načež se odtáhla a zasmála se jeho zmatenému výrazu. „Ahoj, Severusi! Kde jsi byl?“

Stále na ni zíral, jako by pochyboval o její příčetnosti, a chvíli trvalo, než otázku vstřebal. Pak zamrkal a zřejmě se psychicky oklepal, když pomalu odpověděl: „Ráno se na schodišti do sovince odehrála menší hádka mezi dvěma Zmijozely a Mrzimorem. Opakuji: co to tu, pro všechno na světě, tropíš?“

Se smíchem jej Hermiona znovu políbila. „Slavím,“ prohlásila.

Téměř proti své vůli mu za rty zatahalo pousmání. „Stačí, ty otravná ženská; přestaň blábolit a vysvětli to, než tě nadopuji uklidňujícím lektvarem,“ nakázal. „A mělo by to být dost dobré, aby to ospravedlnilo znesvěcení mého notebooku country hudbou.“

„Nepřijímám žádnou kritiku od někoho, kdo poslouchá hudbu chlapa, který si říká Alice,“ odsekla.

„Alice Cooper je skvělým hudebníkem. A teď, co tě dovedlo k šílenství?“ zeptal se. „Tentokrát?“ dodal ironicky.

„Minerva mi řekla, že příští rok budeme mít zkušebně studium mudlů jako hlavní předmět pro nově příchozí studenty,“ zadýchaně mu vysvětlila a chvíli přemýšlela, zda už o tom neví, když se najednou usmál a objal ji.

„Hermiono, to je báječné,“ řekl jí upřímně a ona se na něj rozzářila. Věděla, že je šťastný jen proto, že je šťastná ona, a to bylo naprosto úžasné. A možná byla i trochu radostí bez sebe, připustila, ale když se mu vrhla kolem krku a znovu jej políbila, odpověděl dostatečně nadšeně, aby se rozhodla, že pokud to jemu nevadí, proč by mělo jí?

XXX

Následující víkend byl prasinkový a k Hermionině hrůze dohled připadl na ni. Od února se jí podařilo tomu vyhýbat – nechtěla chodit po ulici a říkat si, zda každý, koho potká, byl částí toho davu, který zaútočil na Severuse – ale při této příležitosti neměla na výběr. Alespoň díky blízkým zkouškám se studenti většinou chovali slušně, takže ta povinnost nebyla nijak zvlášť náročná, ale upřímně nesnášela ztrátu své soboty. Měla vypracovat nové osnovy a chtěla strávit nějaký čas se Severusem, který byl momentálně pohřben v lektvarových projektech na OVCE a stal se víc než trochu nevrlým. Zřejmě současná várka studentů na OVCE byla bez výjimky ‚přinejlepším průměrná s vysokou nepravděpodobností, že dosáhne něčeho hodnotného‘.

Prasinky od jejích školních let pozbyly mnoho ze svého kouzla, pomyslela si. Přirozeně vpadla do Krucánků a kaňourů, i když pobočka v Prasinkách byla menší než na Příčné ulici a ona si obvykle stejně kupovala knihy přímo z jejich katalogu; nic nepřitáhlo její pozornost a ani žádný z ostatních obchodů nebyl mimořádně zajímavý. Alespoň počasí se zlepšilo, ale opravdu se tu nudila a měla lepší věci na práci.

Když míjela Kratochvilné kouzelnické kejkle – po válce skoupili Taškáře – zcela neočekávaný hlas ji pozdravil výkřikem z horního patra: „Sestřičko!“

„Georgi?“ zeptala se nevěřícně, zastínila si oči a s úsměvem k němu vzhlédla. „Nevěděla jsem, že jsi tady! Ty potměšilče, mohl jsi něco říct!“

Přemístil se přímo před ni na ulici a vtáhl ji do medvědího objetí. „Vyšlo to trochu na poslední chvíli. Přísahám, chystal jsem se jít za tebou na hrad, než se vrátím do Londýna.“

„Jako bych věřila tvým slibům, Georgi Weasley,“ vypravila ze sebe poněkud bez dechu. „Polož mě dolů, ty pako, než nás uvidí studenti.“

„Žádný můj zákazník nemá oči nazbyt, aby sledoval z okna učitele,“ prohlásil uraženě, ale poslechl a zazubil se na ni. „Je to dlouho, sestřičko. Neviděl jsem tě od Vánoc.“ Hermiona se na něj usmála; o přezdívce už se nedohadovala – všichni Weasleyovic bratři ji překřtili na ‚sestřičku‘ hned poté, co začala chodit s Ronem. Georgeovi a Billovi to zůstalo. „Pojď, půjdeme do kanceláře a napijeme se. Nebo jsi příliš zaneprázdněná kažením zábavy studentů?“

„Myslím, že na chvíli by mohli být ponecháni svému osudu,“ připustila a následovala jej do přeplněného obchodu.

V typicky Georgeovském způsobu počkal, dokud se neusadí a nepolkne první doušek nápoje, a až pak se nevinně zeptal: „Takže jak to jde mezi tebou a Snapem?“

Jakmile se Hermiona vzpamatovala ze zakuckání a vyčistila kávu, kterou rozprskala všude kolem, zazírala na naproti sedícího zrzka.

„Měl jsem tedy pravdu?“ zeptal se s ještě širším úsměvem.

„Jak to víš? Harry a Ginny ti to řekli?“

„Aha, tak to je ten důvod, proč se s tebou pohádali? Říkal jsem si, co to asi bylo.“ Pokrčil rameny. „Ne, vím to už věky. Přišel jsem na to o Vánocích. Zjevně to byl chlap, kterého všichni známe, že jo? A když jsi řekla ‚Zmijozel‘… No, jediný Zmijozel poloviční krve, kterého znám, je Snape nebo sám Plesnimort. A ten je vyloučený z důvodu smrti, plus je mnohem víc než o dvacet let starší než ty a trochu hadovitý, nezmiňujíc celý ten ‚nenávidím mudlorozené‘ přístup, který by věci trochu zchladil. Takže tu zůstává samotný umaštěnec.“

„Ale nezačínej. Všem říkám, aby jej přestali tak nazývat.“ Povzdechla si. „Nejsi – naštvaný?“

George se na ni nechápavě podíval. „Ne. Proč?“ Zamračil se. „Co má malá ségra a můj drahý švagr říkali?“

Mávla rukou. „Nezáleží na tom. Ale vážně, tobě to nevadí?“

„Ne.“

„Proč ne?“

Zazubil se. „Chtěla bys, aby ano?“

„Ne, samozřejmě že ne; je to jen trochu… nečekané, to je vše.“

„Sestřičko, každý s očima vidí, že tě někdo dělá děsně šťastnou,“ řekl jí s maximálně možným vážným výrazem. „Dobře, je trochu divné, že to je zřejmě Snape, ale pokud na tvé tváři dokáže vyčarovat takový úsměv, nebudu se hádat. Zjevně ses zbláznila, ale nevypadáš nebezpečně šílená, takže… nic zlého, žádné ohavnosti.“

„Díky,“ odpověděla Hermiona suše. „Nemyslela jsem si, že to vezmeš tak dobře.“

Pokrčil rameny. „Není to má věc, ne?“

„No, ne, ale vím, co si všichni o Severusovi myslí…“

„Ve skutečnosti jsem ho měl vždycky docela rád, alespoň než ta vaše banda začala chodit do Bradavic a změnila ho ze zmetka na půl úvazku ve zmetka na plný,“ řekl jí George. „Byl vždy ohavný dáreček, ale… opravdu nevím. S Fredem jsme ho dováděli k šílenství –“

„Ne!“ zalapala Hermiona nevěřícně po dechu. „Vy dva? Ale vždyť jste byli takoví andílci!“

„Ha, ha, ha.“ Vyplázl na ni jazyk. „V každém případě ve druháku nám dal trest na celou sobotu a opisovali jsme staré nemocniční záznamy. Věci od svatého Munga, ne jen z Bradavic; záznamy z lektvarových nehod, ty opravdu hrůzné a děsivé. Do oběda nám bylo fakt špatně, abych byl upřímný. Ukončil trest, zavolal si nás a řekl nám: ‚Lektvary nejsou bezpečným vyučováním na provádění vtípků. Vtip v dějinách magie je jen vtip. Vtip při lektvarech může někoho zabít.‘ Pak nás nechal jít.“

„To zní jako on,“ souhlasila tiše. „Ten opravdový on, ne ten vrčící a pomstychtivý bastard, kterého předstírá.“

George se zazubil. „No, ty bys to měla vědět. Každopádně jsme poslechli a v jeho hodinách s našimi vtípky přestali.“ Podívala se na něj pochybovačně a jeho úsměv se rozšířil, když dodal: „Alespoň při praktických cvičeních.“ Vesele pokrčil rameny. „Taky byl dobrým učitelem. Lektvary byly jedny z našich pouhých tří NKÚ, kterými jsme prošli. Samozřejmě jsme jej nezbožňovali, ale ani on nás – opravdu neměl rád nikoho, a to zejména po vašem příchodu do školy. A bylo docela zábavné sledovat, jak cupuje někoho jiného – viděli jste jej někdy se hádat s ropuším ksichtem Umbridgeovou?“

Hermiona se při té vzpomínce zazubila. „Ó, ano. Ráda bych toho viděla víc.“

„Byla tehdy na jedné z našich hodin a on skončil dotazem, zda-li by se nechtěla stát dobrovolným testovacím subjektem pro ty jedy, které jsme připravovali. S Fredem jsme mu provolali slávu, když odešla, a přísahám, že se skoro usmál. Vypadalo to, že mu praskne tvář, ale bylo to hodně jako úsměv.“ Znovu pokrčil rameny. „Kromě toho byl naším špehem, ne? Statečný, že to dělal. Nemyslím, že by to zvládl někdo jiný.“

„Ale zranil tě. Tvé ucho…“

Zrzek se usmál. „No, jo, to byla ošklivá kletba – mohl jsem přijít o víc než ucho. Nicméně Harry mi tu vzpomínku ukázal – nemířil na mě, ne? Je to fakt v pohodě, Miono.“ Po chvíli dodal: „I když si pořád myslím, že ses zbláznila. Jo, Ron je pablb, ale pohledný pablb. Samozřejmě ne tak pěkný jako já…“

„Samozřejmě,“ souhlasila suše. „Každopádně Severus teď vypadá jinak; je mnohem hezčí než dřív.“

„Měl by být. Jeho vzhled se už nemohl nijak zhoršit, ne?“

„Ale, sklapni.“ Po chvíli se zazubila. „Myslím, že mám jeho fotku v mobilu. Ještě si pamatuješ, jak používat mobilní telefon?“

„Ani ne,“ přiznal a vrátil jí úsměv. „Žádný z mých kamarádů jej nemá. Pojďme se kouknout, jak v tyto dny vypadá starý Snape.“

„Ty obrázky nejsou nejkvalitnější,“ řekla mu a zapnula telefon, aby rychle prošla fotky. „A musíš ignorovat to mračení – nemá focení rád.“ Podala mu telefon.

„Sakra,“ na George to zřejmě zapůsobilo. „Máš pravdu, rozhodně vypadá jinak.“ Přehnaně na display zazíral. „Víš, když zašilháš, mohl by se vydávat za lidskou bytost.“

„Velmi vtipné.“

„Takže Harry a Ginny si střihli záchvat, když jsi jim to řekla?“

„Vcelku to nebylo tak špatné, ale prošli jsme si docela plamennou hádkou. Ale další den se omluvili a všechny ty nesmysly, co řekli, nemysleli doopravdy.“

„Jaké nesmysly?“

„Ale, jen obvyklé – Snape je zlý, Hermiono, je Smrtijed, Hermiono, je vrah, Hermiono. První je omyl a druhé dva argumenty už znám.“ Pokrčila rameny a zazubila se. „A skoro jsem uřkla Harryho, když nadhodil, že to byl nějaký druh opravdu, opravdu opožděné pomsty Ronovi.“

George se začal smát. „My Weasleyovi jsme úžasní, vím, ale nemyslím, že by někdo potřeboval víc než osm let,  aby se otřepal z rozchodu s jedním z nás – obzvláště pokud se jedná o malinkého Ronánka.“

„To jsem mu i řekla – no, byla jsem trochu milejší; jakmile jsem se uklidnila, samozřejmě.“

„Kromě mamky, možná Harryho, a samotného Rona nemyslím, že by někdo čekal, že vám dvěma to vydrží,“ řekl jí George. „Příliš se lišíte, Miono. Jsi asi milionkrát chytřejší než on a vždy jsi chtěla pokořit svět; Ron opravdu touží jen po klonu mamky, po ženě, která zůstane doma a vychová děti a každý večer nachystá na stůl večeři a řekne mu, jak je skvělý. Hádám, že Snape nic z toho nechce.“

Při těch představách se oba začali smát. „Ne, to opravdu ne,“ souhlasila usmívající se Hermiona. „Rád mě nechává dělat si, co chci – víc než to, zajímá se…“ A rychle nastínila navrhované změny v bradavických osnovách.

„Opravdu to zní dobře. No, asi tak, jak můžou hodiny navíc,“ zazubil se na ni George. „V takových hodinách možná ani nebude zapotřebí tolik záškoláckých zákusků.“

„Toto je chvíle, kde máš být milý a vysvětlit, jak ty děti pašují tvé výrobky do hradu, když je plošný zákaz na vše z tvého obchodu.“

„To je obchodní tajemství, sestřičko. Mohl bych ti to říct, ale –“

„– Ale pak bys mě musel zaklít. Ano, vím.“ S úsměvem obrátila oči v sloup. „Pracuješ na něčem novém?“

„Ani ne. Přemýšlel jsem, že začnu se základními léčivými přípravky na škrábance, se kterými by studenti nutně nemuseli chtít jít na ošetřovnu.“

„Když už mluvíme o léčivých přípravcích, to mi připomíná – Severus pracuje na masti na staré jizvy, obzvláště ty způsobené zaklínadly nebo kouzelnými tvory. Neměl by Bill zájem to vyzkoušet, co myslíš?“

George zamrkal. „Jo, pokud to funguje, rád by. Vím, že mu některé z větších jizev ztvrdly, a je pro něj těžké se pořádně smát. Ví Snape, že to nabízíš?“

„Vlastně to sám navrhl,“ řekla mu Hermiona a usmála se při pohledu na překvapení v kamarádově tváři. „Vidíš, opravdu není tím bastardem, jakého si všichni pamatujeme.“

„Budiž. Jestli to Billovi pomůže, bude to skvělé. Ale vlastně, kdo další ví o tobě a Snapeovi? Nechci zkazit hru.“

„Lenka to ví téměř od začátku. Pak jsi to o Vánocích uhádl ty; Neville na to přišel o měsíc dva později, řekla jsem to rodičům, a před pár týdny Harrymu a Ginny. To je vše. Další v pořadí budou vaši.“

„Hodně štěstí. Prosím, dej mi vědět, až na to půjdeš, abych se na nějakou dobu vyhnul domovu.“

„Myslíš, že to bude tak zlé?“

Neurčitě máchl rukou. „Vlastně by se to mohlo vyvinout oběma směry. Vím, že je mamka zoufale zvědavá na toho chlapa, který tě dělá tak šťastnou. A drží nad tebou ochranná křídla, i když jsi projevila špatný vkus a nevzala sis jejího nejmladšího chlapce. Taťka má o tebe taky starost, ale ne tak strašně – nemyslím, že bude něco namítat, dokud budeš šťastná, ale bude jednat v souladu se vším, co si myslí mamka.“

„Všechno to vím, ale skutečně si nemyslím, že to půjde tak špatně,“ dumala. „Myslím tím, že Severuse znají už dlouho; za první války jej museli poznat, když změnil strany. Tvoje mamka měla tehdy jen pár dětí na rozptýlení, ne celou kavalerii, a vím, že v Doupěti proběhlo několik setkání Řádu – Severus naznačil, že se jej snažila upečovat k smrti.“

George se zazubil. „Nejspíš vypadal, že potřebuje vykrmit; to mamčiny instinkty vždycky vybudí. Dobrý postřeh. Ale pak je tu moje ucho a co se stalo Ginny, když byl Snape ředitelem.“

Zatvářila se. „Vím, ale jestli tobě nevadí ucho, pak by nemělo ani tvé mámě. A pokud jde o to, co se stalo Ginny… Nejsi hloupý, Georgi. Mohlo to být o hodně horší. Ginny bylo šestnáct, byla pěkná, krvezrádkyně, spojená s Harrym. Co myslíš, že by jí udělal kterýkoliv jiný Smrtijed?“

„Snažím se na to nemyslet,“ přiznal se tiše. „Ale jo, napadlo mě to. S Fredem jsme se snažili přimět ji, aby odešla a skryla se se zbytkem z nás, ale nešla.“

„No, tak tady to máš. Neznamená to, že je to v pořádku, ani zdaleka, ale Severus ji chránil, jak jen to šlo. A pořád o tom má noční můry.“

„Asi máš pravdu. Nevím ale, jestli to tak vidí i mamka s taťkou. No, jestli se ti podaří udržet je v klidu dost na to, abys to vysvětlila, mohlo by to projít. A jestli Snape může vyrobit něco, co pomůže Billovi, pak získá hodně bodů.“

„Ve skutečnosti by je neměl potřebovat,“ zamyslela se Hermiona, než pohlédla na George. „Zachránil život tvého taťky, víš.“

George zamrkal. „Kdy?“

„Po útoku Nagini na ministerstvu to byl Severus, kdo vyrobil protijed. Léčitelé od svatého Munga jej jen udrželi na živu a zastavili krvácení, ale škody způsobené jedem léčil on.“

„To jsem netušil! Nikdo nic neřekl.“

„Nejsem si jistá, jestli to vůbec moc lidí ví. Já to zjistila až asi před rokem a to pouze proto, že to Severus zmínil, když vysvětloval své přežití. To jeho práce na léčení Artura mu pomohla vytvořit si odolnost na Naginin jed.“

„Věděl, že jej ten had zabije?“ zeptal se George skepticky.

„Ne, ale je paranoidní i na zmijozelské standardy. Doslova byl připravený na vše, co jej mohlo napadnout.“

„Dobře; kdybych dělal to, co on, taky bych byl pořádně paranoidní. Předpokládám, že v tom by porazil na hlavu i starouše Moodyho.“

„Rozhodně,“ souhlasila s úsměvem. „Takto to vysvětlím tvým rodičům.“

„Jestli chceš, můžu to říct Billovi a Charliemu. A Percymu, tomu uprděnému zázraku. Hádám, že Ronovi to chceš říct sama?“

„No, upřímně, raději bych mu to neříkala vůbec, ale ano. Ale ještě dlouho ne. Nejdřív chci vidět, jak to berou ostatní…“

Zazubil se. „Neboj, sjednotíme se a pomůžeme ti jej udržet tak dlouho, aby poslouchal. Něco ti řeknu… kdy se chystáš říct to mamce a taťkovi?“

„Nevím. Ráda bych brzo, ale toto pololetí je hektické a přes léto snad půjdu navštívit své rodiče.“

„To je skvělé. Nicméně zajistěme, aby se to všichni dozvěděli, řekněme, do tvých narozenin.“

„Co plánuješ, Georgi?“

„Říkám si, že bys možná ráda přivedla Snapea na Vánoce. Pro něj to bude trochu křest ohněm se všemi kolem, ale všem to umožní se s ním znovu setkat a s tolika lidmi kolem to nebude tak špatné, jako kdyby se na něj soustředil jeden či dva z nás, jestli to dává smysl. Navíc, budeme tam všichni, abychom zabránili Ronovi být… no, Ronem.“

„Hm.“

George si ji prohlížel. „Dobře, není to ten nejnadšenější obličej, který jsem kdy viděl, Miono. Tedy změna plánu?“

„Ne, ne, promiň. Jen se to snažím promyslet. Líbilo by se mi to, ale…“

„Neudělal by to?“

„Ne, vlastně ne. On by to… naprosto nenáviděl. Ale, jak sám prohlásil, nakonec se s vámi všemi bude muset setkat – nehodlám strávit zbytek života udržováním svých přátel odděleně od něj. A máš pravdu, bude se toho odehrávat tolik, že nebude jak pod světly reflektorů. Tak jako tak to bude nenávidět, ať už se to stane kdykoliv.“

„Víš, nejsme tak hrozní.“

Usmála se na něj. „No, já ti nevím – pohled na celý klan je docela děsivý,“ přemítala a vzpomínala, jak jí Severus řekl, že velké rodinné oslavy mu jsou velmi nepříjemné. „Ale vážně, s vámi to nemá co dělat – s většinou z vás je v pohodě, myslím. To setkání s Harrym bude skutečně nenávidět – je to velmi osobní, opravdu. Nevím, kolik ti toho řekl Harry…“ Pochopitelně George tehdy nebyl ve stavu, aby vyslechl nejlepší body onoho rozhovoru na konci bitvy, protože celou svoji pozornost upíral na padlé dvojče; nebyla si jistá, zda ví o Lily.

George vypadal téměř vážně. „Ne vše, ale nevadí mi to – jak jsem řekl, není to má věc. Vím, že existovalo nějaké velké tajemství, kvůli kterému se Snape cítil povinný chránit Harryho. A vím, že to bylo dost osobní. A vím, že Snapeova smrt Harrym hodně otřásla. A pár teorií bych měl, ale nebudu říkat nic.“

„Díky Georgi. Mně by nevadilo, že to víš, ale opravdu to není mé tajemství, abych ti je prozradila.“

Zrzek se opřel na židli a lehkomyslně poznamenal: „Starý Snape necítí k Nebelvírům takovou nenávist, jak předstírá, co? Alespoň ne k těm ženským.“

„Víš, na tobě je divné to, že nevypadáš chytře,“ řekla mu Hermiona suše, podezřívajíc jej, že to nebyl jen šťastný odhad – jak se zdálo, již věděl dost.

„Vypadám tak ničivě pohledný, že už prostě nezbývá žádný prostor na to, abych vypadal jinak,“ odvětil a zazubil se. „Bude souhlasit s tím vánočním nápadem, když ho poprosíš?“

„Co tě vede k domněnce, že jej dokážu k něčemu přesvědčit?“

„Sekýrovala jsi Rona tak, že prošel téměř všemi zkouškami. Jsem si docela jistý, že bys uměla přemluvit Slunce, aby vyšlo uprostřed noci. Udělal by to Snape, kdybys ho poprosila?“

Po ohřátí teď již studené kávy se napila a o té otázce přemýšlela. Většinu času ji Severus šťastně nechával, ať je po jejím, ale nikdy jej netlačila do něčeho skutečně důležitého. A věděla, že existoval bod, kdy by jí už nedovolil tlačit dál, a v dohledné době tu situaci ověřovat nechtěla. „Opravdu nevím,“ nakonec řekla. „Možná ano, ale možná také ne.“

„Dobře… změňme trochu plán. Šestadvacátého prosince namísto pětadvacátého. Trochu menší dav. Žádné děti – nevidím Snapea jako nadšence do malých dětí, obzvláště ne těch spojených s Harrym jakýmkoli způsobem, vzhledem či charakterem, a asi vypukne pár hádek, takže by tam stejně neměly být. Jen my, nejbližší Weasleyovi, plus Harry a Fleur – žádné přítelkyně – a ty a Snape. Přijdete na oběd a zůstanete, dokud to jen bude moci vystát, nebo dokud nedojde k výbuchu a někdo neskončí zkrvavený na podlaze.“

„To zní líp. Možná ho k tomu přesvědčím. Ale musím se pokusit jej přemluvit k setkání s rodiči v létě, což bude trochu boj. Ale jestli tvé rodiče – tedy tvou mamku – celá ta představa rozzuří, tak je to stejně jen hypotetická otázka.“

„Pravda. Dobře, no, máme plán a zbývá ještě sedm měsíců. Budeme si s tím dělat starosti později.“

„Díky, Georgi. Je skvělé najít někoho, kdo se se mnou kvůli tomu nehádá. Ani jednou ses mě nezeptal, jestli jsem si ohledně Severuse jistá.“

Usmál se na ni. „Sestřičko, znám tě od tvých jedenácti. Nikdy jsi nedělala nic, s čím sis nebyla jistá. A jak jsi bez přestání celé měsíce mluvila o tom kouzelníkovi… je to opravdu docela zřejmé. Snape je chytrý jako ty a pravděpodobně se k tobě nebude chovat jako naprostý zmetek. A pomáhá ti napravit vztah s rodiči a pomáhá ti získat práci, kterou sis vždy přála. Opravdu toho moc k diskuzi nevidím.“

Vstala, přešla k němu a naklonila se, aby jej objala. A pro jednou jí to oplatil bez lechtivého komentáře. „Děkuji ti, Georgi.“ Odtáhla se a usmála se na něj. „Ale dost o mně; jak se máš? Obchod jde očividně dobře. Co Angelina? Už ses zase vyjádřil? Jistě chystáš další pokus.“

„Ne, ještě ne. Myslel jsem, že tentokrát bych se mohl nejdříve poohlédnout po prstenech.“

„Všimla jsem si, že neříkáš, že půjdeš sehnat nějaký prsten.“

„Ne, ale můžu jí ukázat obrázek prstenu.“

„Nevím, proč tě snáší.“

„Protože jsem úžasný, proto.“ Zazubil se. „A protože, když neodpoví ano, mámu to parádně vytočí a to vždy stojí za to. Nakonec se k tomu dostaneme. Co ty a Snape, jsou tady nějaké plány?“

„Bože, ne. Dovedeš si představit ty titulky ve Věštci? Ani jeden to nechceme. Za ty nepříjemnosti to nestojí, a v mém případě to vyznívá opravdu hrozně, ne?“

„Trochu, jo,“ řekl jí vesele, „ale vím, co myslíš. Věštec tě vážně nenávidí, Miono, a Snapeovi působí asi nevolnost, když všude možně probírají jeho osobní život. I když bych rád viděl některé z titulků, se kterými by se vytasili…“

„Já ne,“ procítěně oponovala Hermiona. „No, asi bych už měla jít. Napíšeš Billovi, Charliemu a Percymu?“

„Jasně. Napíšu a dám ti vědět, co říkají. A taky řeknu Billovi o té záležitosti s jizvami.“

„Ještě jednou díky, Georgi.“

XXX

To odpoledne, vracejíc se v zamyšlené náladě zpět do sklepení, Hermiona zeširoka oznámila do místnosti: „Dnes jsem skutečně měla velmi dobrý den.“

Křivonožka dřímající na pohovce ji ignoroval. Severus se za svým stolem mračil do svitku pergamenu, jako by se snažil jej zapálit pomocí svého pohledu, a zavrčel: „To je dobře. Já ne.“ Aniž by vzhlédl, dodal: „Hlídala jsi děcka. Jak to může být dobrým dnem?“

„Potkala jsem George Weasleyho a odpoledne jsem strávila povídáním s ním.“

„Jak příjemné.“

„A pak jsme se zatoulali do lesa, abychom pokračovali v naší vášnivé aférce.“

„Nebuď absurdní.“

„Mohl bys aspoň předstírat trochu žárlivosti.“

„Kdyby existovala byť jen vzdálená šance, že to myslíš vážně, nikdo by nikdy nenašel jeho tělo. Nebo tvoje.“ To asi nebyl vtip, pomyslela si mimoděk; Severus vždy bral věrnost vážně. Kdyby mu někdy byla nevěrná, pravděpodobně by ji zabil. A pak sebe. Takže je opravdu dobře, že neplánuji podvádění. Za daných okolností neměla naprosto žádný problém s monogamií.

„Ty jsi dnes opravdu v slunečné náladě.“ Přešla místností a postavila se za něj. Rukama mu lehce spočinula na shrbených ramenou a nahlížela na stůl. „Co děláš?“

„Snažím se nalézt vhodná slova, abych informoval své sedmé ročníky, že ne, na jejich závěrečné projekty jim nepovolím přípravu nelegálních jedů nebo nelegálních lektvarů lásky.“ Vydal zvuk čirého podráždění a zavrtěl hlavou. „Měl bych je proklít a skoncovat s tím. Tuším, že se vsadili; žádný z nich není natolik pitomý, aby vážně věřil, že bych jim některé z těch návrhů dovolil.“

Hermiona soucitně přikývla a začala jej jemně dloubat prsty do ramenou. „Bezpochyby pro ně vymyslíš vhodně strašlivý a hrůzný trest, ale právě teď chci mluvit o svém krásném dni a ne poslouchat tvé hořekování.“

Zavrčel, když prsty nalezla uzel napětí. „Bože chraň, že bych chtěl přerušit tvoji naivní nepříčetnost. Prosím, pokračuj.“

Zakrývajíc úsměv, pokračovala v hnětení ramen. „Jak jsem řekla, strávila jsem odpoledne povídáním si s Georgem. Už o nás dvou ví, víš – on je jediný, kdo skutečně vyřešil ty náznaky o Vánocích a uvědomil si, že zná jen dva Zmijozely poloviční krve, kteří jsou o dost starší, a jeden z nich je, dle jeho slov, ‚vyloučený z důvodu smrti‘, mimo jiné. A bylo naprosto úžasné jen sedět a povídat si s někým, kdo mě nesoudí, nebo se mě nesnaží přesvědčit, že jsi zlý a že mě pravděpodobně ve spaní zamorduješ.“

„Jak to zatím vypadá, mohli by mít pravdu,“ zamumlal před tím, než vydal hluboký hrdelní zvuk, který se nebezpečně blížil sténání, když palci nalezla bolavé místo.

„Nicméně,“ pokračovala, jako by nic neřekl, a přešla do opravdové masáže, „vedli jsme dlouhý rozhovor a pomohl mi vypracovat tažení k přesvědčení ostatních Weasleyových. S většinou bratrů si promluví a já vím, co říct Molly a Arturovi, až se k tomu dostanu. A Ron může počkat, dokud nebude nablízku dost lidí, kteří jej zpacifikují.“

„Tvá nepříčetnost postupuje alarmujícím tempem,“ informoval ji a trochu se prohnul v zádech, když se jí pod prsty uvolňoval další uzel napětí. „Měl bych tě zavřít do ústavu.“

„Měla jsem být do ústavu zavřená už dávno. Koukni, s kým žiji.“

„Křivonožka není tak špatný…“ Odmlčel se, když se její ruce varovně sevřely, a ona zacítila jeho napětí. „Nedělej to.“

„Promiň.“ Uvolnila sevření, opatrně posunula ruce trochu dál od krku a konejšivě mu v omluvě promnula ramena. Hnětla jeho napjaté svaly, zaznamenala, že se uvolnil, načež se usmála a předklonila se, aby jej políbila na temeno hlavy. „Tak mi řekni o svém strašném dni.“

„Je toho jen málo, co říct. Uvízl jsem vevnitř a celý den bojoval s hromadou papírů, což vyvrcholilo oním tristním pokusem o vtip sedmého ročníku, což přinejmenším zapříčiní ztrátu velkého množství jejich kolejních bodů a mohlo by vést až k vykuchání jejich orgánů pro přísady do lektvarů.“ Zhluboka vtáhl vzduch do plic a pomalu jej vydechl, zachvěl se a pod jejími dlaněmi se trochu prohnul. „A teď na mě možná útočí nepříčetná čarodějka.“

„Abych použila váš oblíbený argument, pane profesore,“ zamumlala mu do ucha, „moc jste neprotestoval.“

„Je to výzva?“ zeptal se hedvábně, odtáhl se zpod jejích rukou a otočil se tváří k ní.

Ztratila trpělivost a jen se na něj zazubila. „Zmlkni a polib mě, ty pitomče.“ Temné oči mu téměř zajiskřily tichým smíchem, když vstal, vděčně zahýbal rameny a sáhl po ní, aby učinil, jak mu bylo řečeno. Na chvíli splynuli v polibku, než se odtáhla a usmála se na něj. „Opravdu věřím, že jsem právě úspěšně vyškádlila obávaného profesora Snapea z vražedné nálady. S touto dovedností bych mohla vydělat jmění.“

„Hermiono.“

„Ano? Něco jsi chtěl?“

„Sklapni.“

„No, to bylo hrubé. Není třeba ke mně takto mluvit, víš. Slušné chování nic nestojí, a tak všelijak podobně.“

Severus ji obdaroval podrážděným pohledem, načež se jeho výraz změnil do zamračeného a v náhlém podezření přimhouřil oči. „Hermiono, strávila jsi odpoledne s panem Weasleym. Jedla jsi, nebo pila něco, co ti nabídnul?“

Zmateně na něj zamrkala. „Ano, pili jsme kávu, ale… Och.“ Náhle si uvědomila, že poslední čtvrt hodinu blábolila jako nějaký šílenec. „Zabiji ho. Pomalu a bolestivě. Možná bys mi mohl dát nějaké tipy?“ Se slyšitelným klapnutím zavřela pusu, zhluboka se nadechla a vzduch vypustila. „Prosím,“ pronesla pomalu, jak se soustředila na každé slovo, aby zajistila, že neřekne nic jiného, „řekni mi, že na to máš protijed.“

„Nevím, co ti dal. Toto není obvyklý Drmolivý dryák.“ Zírala na něj; výraz měl prázdný a neutrální jako vždy, ale mohla říct, že bojuje se smíchem. „Nicméně, udělám to nejlepší, kvůli svému zdravému rozumu – a mým ušním bubínkům – pokud nic jiného.“

XXX

Cokoliv jí George dal, účinky se během odpoledne podstatně zhoršovaly. Severus už to dál neshledával zábavným; měla podezření, že je jen pár minut od seslání nejsilnějšího tlumícího kouzla, které uměl. Nebo možná omračovacího. Ve chvíli, kdy konečně dokázal zvrátit účinky, Hermiona téměř křičela a v krku ji bolelo. A v něm převažoval vztek – který naštěstí nebyl namířený na ni.

Nešťastně usrkávala vody a trpělivě sledovala, jak dává dohromady huláka, ve kterém George informoval svým nejledovějším a nejnebezpečnějším hlasem profesora-Snapea-Smrtijeda-který-měl-velmi-špatný-den, že jestli ještě někdy, kdykoli zkusí na Hermioně experimentální lektvar, aniž by si byl jistý možnými dopady a délkou trvání, další část těla, o kterou přijde, nezpůsobí nehoda a nebude to tak neškodné jako ucho, a jestli někdy bude chtít svoji matku obdarovat vnoučetem, okamžitě Severusovi odpoví a vysvětlí, co Hermioně dal. V době, kdy se vrátil ze sovince, se cítila naprosto nanic a lehce na zvracení, a nebyla tím nijak potěšená.

„A tak krásný den to byl, dokud se nestalo toto,“ zachraptěla.

„Obávám se, že se to ještě zhorší,“ varoval ji tiše a sledoval ji se znepokojeným výrazem. „Myslím, že můžeš zažít špatnou noc. Vypadá to, že máš reakci na nějakou složku z toho, co ti podstrčil ten idiot.“

„Jak to víš?“

„Stopou je skutečnost, že tvůj obličej je momentálně bledší než můj.“ Vzhlédla k němu; podle výrazu se snažil o vtipkování, ale vypadal ustaraně a kdesi za očima viděla náznak bezedného vzteku, jehož by mohl být schopný.

„Nemohl bys…“ Nenáviděla, jak uboze najednou její hlas zní.

„Promiň, Hermiono. Dokud nebudu vědět, v čem ten problém vězí, neodvažuji se ti dávat něco jiného. Budeš to muset přečkat, dokud Weasley neodpoví a neřekne, co ti dal.“

Než stihla odpovědět, lehká nevolnost bouřící jí v žaludku se zhoršila a ucítila na čele pot, když se vyškrábala na nohy a zamířila do koupelny, aby zažila jeden z nejhorších večerů svého života.

XXX

Noc přešla v rozmazané mizérii. Když zrovna nezvracela, stočila se vedle záchodu opřená o zeď a snažila se neskučet. Nejasně si uvědomovala Severusovu neustálou přítomnost, kdy sesílal kouzla, když bylo třeba, nebo ji jen hlídal, ale zdálo se to vše trochu vzdálené. V jedné chvíli si uvědomila Křivonožkovo ustarané mňouknutí, ale kocour nepřišel moc blízko.

Stručně řečeno, někdy během noci krátce nabyla vědomí, aby viděla Severuse připravovat seslání zprávy po Patronovi; stříbrný lišák se před ním krčil, když hulákal: „Tak mi pomozte, Weasley! Pokud od vás nedostanu do půl hodiny sovu a neřeknete mi přesně, co vše bylo v tom vašem lektvaru, přijdu osobně, a až vás najdu, budete si přát, abyste se nikdy nenarodil!“ Hermiona si pamatovala zmatené přemýšlení, že jej takto rozzuřeného neslyšela už hodně dlouho.

Když zase přišla k sobě, seděl vedle ní, paži kolem ní obtočenou a tiše mumlal melodickým, zpěvavým hlasem, který nepoznávala. „Severusi…“ zašeptala.

„Hermiono?“ Odtáhl se jen natolik, aby na ni viděl, a z tváře jí odhrnul zbloudilou kadeř; on sám měl vlasy svázané dozadu, aby mu nepřekážely, ale pořád zde byly jeden či dva prameny, které odolávaly jakémukoliv omezení. „Jak se cítíš?“

„Strašně.“ Položila mu na rameno bolavou hlavu. „Ozval se George?“

Než odpověděl, zavrčel beze slov. „Ozval. Tvrdil – docela nervózně – že to nebylo nic experimentálního, že to byl jeden ze stávajících produktů, který nikdy dřív nezpůsobil žádný problém. Že jde o kombinaci Drmolivého dryáku a Povzbuzovacího utrejchu a že ani jedna z jeho složek není zrádná. Vybavil mě seznamem, a pokud je přesný, nevidím nic neobvyklého. Zdá se, že jsi buď alergická, nebo jsi měla prostě smůlu.“

„Toto se stalo i tobě po Kostirostu?“ zeptala se jej nejistě.

„Víceméně ano,“ odpověděl. „Proto jsem přesvědčený, že jde o nějakou alergickou reakci.“

„Aha. Asi tě přestanu přesvědčovat, aby sis vyléčil nohu.“

„Díky bohu za malá milosrdenství.“ V tom sarkasmu však srdce zjevně nebylo, ale ten pokus z ní vyloudil malý úsměv, když se mu tváří uhnízdila u krku. „No tak,“ jemně jí povzbudil. „Věřím, že nejhorší je za tebou. Teď se potřebuješ jen vyspat.“ Pomohl jí na nohy a podepíral ji, zatímco si čistila zuby a upila vody ze sklenice. Pak ji zvedl do náruče a odnesl do postele. Přitiskl se k ní a držel ji, dokud neupadla do vyčerpaného spánku.

XXX

Když se Hermiona vzbudila, téměř se neodvažovala pohnout, ale několik okamžiků opatrné přestávky ukázalo, že cokoliv špatného měla včera v systému, zdálo se, že je to pryč. Cítila se velmi unavená a trochu slabá a roztřesená, ale jinak poměrně v pořádku. S úlevou otevřela oči a opatrně se protáhla, načež se rozhlédla.

Severus ležel na břiše vedle ní, hlavu podloženou rukama, a sledoval její tvář. „Dobré ráno,“ pozdravil ji chraplavě. „Vrátila ses mezi živé?“

„Pro teď,“ souhlasila. „Zníš strašně.“

Mírně jej to pobavilo. „Děkuji ti.“

Víc si jej prohlédla a povzdechla. „Spal jsi vůbec?“

„Samozřejmě ne,“ odvětil, jako by na tom nebylo nic špatného.

Beznadějný, pitomý, sladký muž… Většinu času ji šťastně nechával, aby se o sebe postarala sama, ale když to situace vyžadovala, měl silné ochranářské sklony, a pokud chtěl zůstat celou noc vzhůru a hlídat ji, nu, neexistoval reálný způsob, jak by jej zastavila. Zavrtěla hlavou a vyčítavě se na něj podívala, což zcela ignoroval, a poznamenala: „S tebou hlídajícím mě celou noc alespoň mohu předpokládat, že George ještě žije.“

„Ne dlouho,“ zavrčel a vroucí hněv mu na okamžik zaplanul v očích takovou intenzitou, až zalitovala, že něco řekla.

„Opatrně, Severusi. Jestli ho zabiješ, přitáhneš na sebe legendární hněv Molly Weasleyové. Je známá prováděním šílených věcí při obraně svých dětí – můžeš se zeptat Belatrix. Vlastně nemůžeš, na což jsem chtěla poukázat.“

Po chvíli si odfrkl a uvolnil se. „Zřejmě se cítíš lépe.“

„Jsem jen ráda, že je neděle. Viděla jsem tě učit po velmi krátkém spánku a jsi děsivý. Bez spánku by hradními kobkami tekla krev.“

„No, jsou to hradní kobky,“ podotkl logicky.

„To je fakt. Je pravda, že máš někde tady dole svoji vlastní mučírnu?“

Zavrčel drsným smíchem. „Ne tak docela; není moje a nikdy jsem ji nepoužil. Ale je tady komnata naplněná starými mučicími nástroji, to je pravda.“

„Jak nádherný prvek školy. Čí to byl nápad?“

„Hm.“ Převalil se na bok a zamyšleně se na ni zadíval. „Technicky vzato, neměl bych ti to říkat. Jen ředitel nebo ředitelka jsou zasvěceni do plné a kompletní historie Bradavic; jak se dá očekávat, ty neveřejné části jsou docela nepříjemné, a ne, neodkazuji na domácí skřítky,“ dodal žertovně. Čímž si vysloužil zamračení za ten odkaz a musel se za to na ni ušklíbnout. Hermiona si byla jistá, že jí nikdo nikdy nedovolí zapomenout na SPOŽÚS, ne, i kdyby se dožila pěti set let. Pořád netušila, jak to Severus zjistil.

Pokračoval: „Nejvýraznější… prvky kobek pochází od jednoho z bývalých ředitelů, okouzlujícího brutálního muže, který téměř jistě zavraždil svého předchůdce. Tehdy Bradavice nebyly tak… vědomé… jako teď, jinak by to nedokázal. Byl odborník na černou magii a těžký deviant v mnoha ohledech, a hledal způsob, jak si zajistit dostatečnou dodávku… obětí.“

„To je strašné.“

„Docela. Část té legendy může prostě být legenda – nemá portrét, tak je těžké to potvrdit – ale tady dole je stará mučírna, která byla zjevně v jistém období hojně používaná. Existují zde také jiné věci, včetně místnosti, v níž nikdo nevydrží déle než pár vteřin. Já jednou zvládl sedmnáct a to před mnoha lety, před první válkou.“

„Co tam je?“ zeptala se chorobně zvědavá.

„Zřejmě vůbec nic; je to prostě prázdná kobka. Žádné skvrny, žádná vlhkost, nic nenaznačuje, že by ji někdy používali. Ale vzduch v ní je ledově studený, a když vstoupíš…“ Odmlčel se a lehce pokrčil rameny. „Představ si, jak by byla cítit místnost plná duchů nebo mozkomorů. Takový to má efekt. Slyšíš křik, cítíš strašlivé emoce.“

„Opravdu bych tě ráda obvinila z vymýšlení si, ale nemyslím, že to děláš.“

„Ne, nevymýšlím. Jestli chceš, někdy ti tu místnost ukážu.“

„Možná, ale teď opravdu nemám náladu na duchařskou prohlídku.“ Posadila se, opatrně se protáhla a shlédla na něj. „Měl bys mi něco z toho vůbec říkat?“

Znovu pokrčil rameny. „Ne, pravděpodobně ne, ale ředitel má volnou ruku povědět to tomu, koho si vybere.“

„Jen mi řekni, že jsou ty komnaty uzavřené před studenty.“

Severus se na ni výsměšně usmál. „Proč by mělo být něco takového nutné? Pouhá hrozba sklepního netopýra je víc než dostatečná k odrazení zahálčivých zvědavců od putování. Kromě toho průchod vedoucí k těm místům je pod jezerem a obvykle bývá z poloviny zaplavený.“ Jeho hlas zněl stále hrubě a chraplavě a on sám vypadal vyčerpaně.

Hermiona nad ním zavrtěla hlavou. „Pro dnešek konec příběhům. Vypadáš strašně.“

„Takové lichotky, profesorko Grangerová,“ protáhl a ona obrátila oči v sloup.

„Stačí. Myslím to vážně, Severusi, trochu si odpočiň.“

„Ještě ne,“ zamumlal; jen zmínka odpočinku uvolnila jeho sebekontrolu a už vypadal napůl ve spánku. „V laboratoři se mi vaří lektvary pro nemocniční křídlo.“

„Dodělám to. Jakékoliv jsou, už se dovařily a zrají, jinak bys je tam nenechal. Jsem docela schopná ve stáčení lektvarů a jejich donesení na ošetřovnu i bez tvého odborného dohledu. A buď upřímný, Severusi, stejně bys přišel s nějakou výmluvou, abys mě o to požádal.“

Neobtěžoval se to popřít. „To bylo před včerejší nocí.“

„Víceméně jsem již v pořádku. Běž spát. Z ošetřovny se k tobě vrátím a do zítřka bychom mohli být zase fit na učení.“ Nadechl se k protestu a ona se na něj zamračila; ustoupil s výrazem otevřeného pobavení.

„Dobře; bože chraň, že bych se měl hádat se ženou tak… odhodlanou. Běž. A pokud spadneš ze schodů, neříkej mi to,“ dodal a snažil se potlačit zívnutí.

„Dát ti tak něco dalšího k vysmívání?“ zeptala se s úsměvem. „Tak hloupá nejsem.“ Sklonila se, lehce jej políbila a pak vyklouzla z postele. „Uvidíme se později.“

(1) http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/twain-shania/any-man-of-mine-78449