Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 31

„It may sound absurd, but don't be naive
Even heroes have the right to bleed
I may be disturbed… but won't you concede
Even heroes have the right to dream
It's not easy to be me.“

„Možná to zní absurdně, však nebuďte duchem prostí,
i hrdinové mají právo krev prolévat.
Možná jsem narušený… Nikdo si to nepřipustí?
I hrdinové mají právo ve snech prodlévat.
Nesnadné je mnou být…“

Five For Fighting, ‚Superman‘

XXX

Severus to škádlení očividně pojal jako výzvu. Ovšem bez ohledu na počáteční motivy bylo nyní jejich oblečení náhodně rozházené po podlaze v cestičce vedoucí od stolu do ložnice, kde teď propletení leželi na posteli, líbali se a dotýkali, když první naléhavý příval ustoupil. Rukou jí vklouzl do klína a Hermiona se do jeho dotyku prohnula, prsty mu zamotala do vlasů, zatímco se ústy posunul k jejím ňadrům, a tiše se zasmála. „Ano, když jsi to teď zmínil, jsi pozoruhodný expert na potěchu žen – této ženy rozhodně.“

Jazykem jí obkroužil bradavku a ona na kůži ucítila vibrace jeho smíchu, prsty však zkoumal hlouběji. „Jsem tak rád, že sis všimla. Nerad bych, aby všechno toto úsilí přišlo vniveč.“

Bezděky vyklenula boky, ušklíbla se a shlédla mu na temeno hlavy. „Je to tak… těžká… fuška?“ zeptala se lstivě a posunula se tak, aby stehnem sklouzla po jeho vzrušení.

Severus jí káravě jemně štípl do prsa a pak to místo olízl. „Teď, profesorko Grangerová, teď jí není potřeba. Občas máte pozoruhodně expresivní slovník.“

Jemně jej zatahala za vlasy a zvedla mu hlavu, a on se na ni podíval s očima zářícíma touhou. Úmyslně si olízla rty a sledovala, jak jeho oči ten pohyb fixují. Pomalu se usmála a poškádlila ho. „To bohatství slovní zásoby pochází od vás, profesore Snape. Kromě toho může být užitečné vlastnit pohotovou pusu,“ zamumlala. „A opravdu, v této oblasti jste prokázal dovednosti – cítím povinnost pochlubit se vlastními.“

Povytáhl obočí. „Ty si přeješ předvést své dovednosti, pokud jde o potěšení žen? Zajímavá myšlenka, ale nikdy jsem nebyl na lesbické fantazie…“

„Nech si své přechytřelé poznámky, Zmijozeli, tato noc neskončí tak, jak doufáš,“ varovala jej se smíchem, přitáhla si ho blíž a políbila jej. Rukou mu zamířila po hrudi a putovala níž. Když se jej dotkla, unikl z něj dlouhý povzdech, zavřel oči a ona využila příležitost, aby jej zatlačila do lehu na zádech. Pak se naklonila a ještě jednou jej políbila; dychtivě odpověděl, rukama jí sklouzl po zádech k zadečku a jemně jej stiskl, aby si ji přitáhl blíž.

Zatlačila mu dlaněmi o ramena a odtáhla se. Přerušila tak polibek a shlédla na něj s vlasy popadanými do tváře v záplavě kudrn; otevřel oči a podíval se na ni, ale už byla v pohybu. Napůl se přeplazila postelí, aby jej vzala do úst. Tentokrát jej příliš nevarovala, žádné pomalé putování dolů jeho tělem, aby si na tu představu zvykl. Podle tónu jeho hlasu, když vykřikl, si nemyslela, že by na tom záleželo. Prsty si proklestil cestu do jejích vlasů, zatímco se mu boky vyklenuly, a ona se kolem něj usmála a za jemného sání mířila dolů po celé délce jeho vzrušení.

Zachvěl se, zasténal a vydal tichý zvuk z hloubi hrdla, načež nezřetelně pokynul: „Hermiono, otoč se…“ Zastavila se, vzhlédla podél linie jeho těla a on na ni zíral s planoucíma očima. „Otoč se,“ zopakoval v zavrčení a ona se s úsměvem zachvěla při uvědomění, co myslí. Zvedla se na všechny čtyři a přehodila přes něj nohu. Kolena umístila za jeho ramena a opět sklonila hlavu k jeho klínu; takto nebylo snadné jej dráždit, ale byl to lepší úhel, aby jej pojala co nejhlouběji. Pak ucítila, jak ji rukama uchopil za stehna a stáhl si ji k ústům a ona kolem něj zasténala.

Zvrhlo se to téměř do soutěže; kdo dovede toho druhého do chvíle, kdy ztratí koncentraci? Pokaždé, když z ní ústy vyloudil hlasitý výkřik nebo pronesení něčeho nesouvislého, pokaždé když způsobil, že se nad ním svíjela a musela od něj zvednout hlavu, aby se nadechla, vrátil se s novým odhodláním. A pro jednou se zdálo, že jde o soutěž, kterou Severus prohrává; Hermiona věděla, že konečně nalezla jeho slabé místo. Prostě mu chyběly zkušenosti, jak při tomto udržet kontrolu, a musela přiznat, že milovala zjištění, že je v něčem lepší než on – ačkoliv znovu zasténala, přitlačila mu boky zpět k obličeji a dospěla k názoru, že je přesto vynikající.

Teď již začínal ztrácet kontrolu, boky se vzpíral a dýchání mu ztěžklo. Ochutnala jej, jak se blížil ke konci. Sáhla mu mezi nohy, jemně jej uchopila do dlaně a zaslechla jeho sténání. Třásl se pod ní, když po celé jeho délce zase přejela jazykem. Jeho aktivity mezi jejími stehny ztratily na přesnosti a preciznosti a jeho koncentrace zakolísala. Nemohla si pomoci a samolibě se usmála s vědomím, že se jí podařilo rozptýlit toho nejsoustředěnějšího a nejvíc ovládajícího se muže, kterého kdy potkala. Nakonec mu hlava klesla zpět, prsty jí zabořil do stehen a ona ucítila, jak mu tělem prochází vlna chvění. Vydechl její jméno, prohnul se v zádech a vyvrcholil.

Polykala pomalu, když jej ocucávala dočista. Vítězoslavně se usmála a začala se vzdalovat; toto kolo rozhodně vyhrála, pomyslela si, když slyšela jeho těžký dech odněkud zezadu a zpod ní. Ruce jí opět zabořil do stehen, držel ji na místě a jí se rozšířil úsměv, když si uvědomila, že Severus s ní ani zdaleka neskončil; zabořil jí tvář mezi stehna a vrátil se ke své předchozí činnosti, než jej tak rozptýlila. Olizoval ji, sál a sondoval mezi jejím lapáním po dechu a ona se mu vzdala, nemusejíc se již na nic soustředit. O chvíli později svět zbělal a ona se vnořila do oparu rozkoše, hravě jej kousajíc do boku, zatímco sténala blahem.

Zhroutila se na něj, zatímco se jí dech zpomaloval, cítila jej mazlit se s vnitřní stranou jejího stehna a roztřeseně se usmála. Byla si vědoma toho, že to gesto byl také jemný pokyn, aby se pohnula a nechala jej popadnout dech. Pomalu se zvedla na všechny čtyři, přelezla jej a otočila se. Padla pohodlně vedle jeho boku a pohlédla na něj. Pak zadusila smích. „Bože, Severusi, máš pěkně zapatlaný obličej.“

Tiše se uchechtl a pořád zněl trochu zadýchaně, když si začal rukou otírat ústa a bradu, přičemž se každou chvilku zastavil, aby si prsty olízl. „Nejsem překvapený,“ zamumlal s přivřenýma očima a protáhl se s malátným povzdechem. „Nepředpokládám, že bych tě mohl přesvědčit, abys tu zůstala po zbytek večera?“

„Nemyslím, že by bylo těžké mě přesvědčit,“ odvětila Hermiona suše, „ale měla bych jít na večeři. Spojila jsem se s Nevillem, abychom přiměli Minervu pěkně se svíjet.“

„Úctyhodný cíl,“ připustil a přivřenýma očima líně sledoval, jak si švihy hůlkou začala sbírat své roztroušené oblečení. „Přiznávám, že i já byl překvapený. Tu úroveň čiré zášti mívá obvykle rezervovanou jen pro mě; zcela jistě ne pro své nebelvírské hrdiny. A jak Longbottom poukázal, ani já bych neklesl tak hluboko.“

„Proč se tak chová? Nikdy jsem ji neviděla tak… ani nevím, jak to popsat.“

Pokrčil rameny, zarazil se, sundal ruku z tváře a nepřítomně si olízl rty. „Posttraumatická stresová porucha,“ odvětil klidně. „Na každého působí jinak – to již víš. Minerva McGonagallová je velmi silná a odhodlaná žena; snadno se dostane z něčeho, jako je trauma. Ale narodila se ve dvacátých letech; prožila dvě kouzelnické války a několik mudlovských. Ten rok, který jsem strávil coby viditelné ztělesnění všeho špatného v jejím osobním životě, byl ten závěrečný z poslední války; byl jsem vyvrcholením všeho, co viděla a vydržela, dá-li se to tak říct. Teď mě zná téměř čtyřicet let – no, třicet, pokud nepočítáš mé potulování po celém světě – ale to už nevidí, když se na mě podívá. Vidí jen Smrtijeda.“

„Bolí tě to?“ zeptala se jemně a posadila se na kraj postele.

„Někdy,“ přiznal tiše. „Ale jen někdy. Nikdy jsme si nebyli blízcí – na to je mezi námi příliš mnoho historie z mých studentských let. A není to zcela její chyba.“ Na chvíli mu ztvrdly oči. „Přesto je její postoj teď již docela únavný. A neexistuje omluva pro skutečnost, že si vylévá zlost na Longbottomovi jen proto, že je pro ni těžké se s tím vyrovnat.“ Tvrdý výraz se vytratil do náhlého úsměšku. „Ironií je, že to říkám zrovna já, že?“ poznamenal suše a na chvíli ji přiměl k úsměvu.

Hermiona se očistila, našla čisté kalhotky a otočila se, aby na něj pohlédla. Chtěla se zeptat, ale nebyla si jistá, zda se odváží. „Byl jsi tam, když se to stalo?“ otázala se nakonec tiše.

Severus zavrtěl hlavou. „Stalo se to po pádu Pána zla. Smrtijedi se rozprchli; nevěděl jsem, co se stalo. Kdyby mi bylo známo, co plánují, pokusil bych se zakročit, protože já už kdysi byl pomocí Cruciatu doveden na pokraj trvalého šílenství. Nepřál bych to nikomu.“ Navzdory tématu nezněl defenzivně, rozzlobeně nebo rozrušeně, a zjevně z jejího tónu poznal, že se nejednalo o obvinění.

Navlékla si džíny, nalezla s jistými obtížemi podprsenku a líně se protáhla. „Máš pro nás nějakou radu? Ve vytáčení Minervy máš mnohem víc praxe než my.“

Potichu se zasmál a také se protáhl. „Longbottom tím odkazem nebyl skutečně naštvaný, ale to ředitelka nepotřebuje vědět. Věřím, že si tvůj přítel stále pamatuje, jak sebou trhat, když se na něj dívá učitel – pokud zvládne vypadat spíše nešťastně než bázlivě, nic jiného nebude zapotřebí.“

„Co bych měla udělat, abych vyjasnila, že nejsem spokojená s chováním, kterého se dostává mým přátelům?“

Dokončil očistu obličeje a věnoval jí něco blízkého milujícímu úsměvu. „Jen buď sebou, ty moje malá dračice, zbytek bude následovat.“

„Prevíte,“ poznamenala lehce a usmála se zpět, když ze šuplíku vytahovala nové tričko. Sledovala jeho tvář, zatímco si jej přetahovala přes hlavu. Bylo šedo-zelené, s obrázkem korálovky s pruhy černé, červené a špinavě bílé – vybráno protože si uchovávalo minimální podobnost s Nagini a stále bylo nepopiratelně zmijozelské.

Pomalu zamrkal. „Pěkné triko.“

Hermiona se na něj usmála. „Ve skutečnosti jsem se chystala koupit ho pro tebe, ale myslela jsem, že na mně bys ho mohl ocenit víc.“

„Ach, ano…“ souhlasil téměř se zapředením a tmavé oči se mu leskly, jak ji hodnotil. „Má kolej je také ocení,“ dodal věcnějším tónem, „byť z diametrálně odlišných důvodů.“

Usmála se a nalezla ponožky a boty. „Timothy za mnou přišel dnes po hodině a ptal se, jestli jsi v pořádku – říkal, že tě viděl v hodině lektvarů téměř se usmívat a měl o tebe starosti.“

„Jednoho dne se ten chlapec dostane do takového problému, že se z něj nezvládne vykecat,“ zamumlal Severus. „Měl bych zopakovat svoji lekci o tom, kdy mlčet – mám za to, že několika z nich by se hodilo připomenutí.“

„Skutečně myslím, že je to v pořádku,“ zopakovala s pokrčením ramen, zatímco se pokoušela zkrotit vlasy. „Tvoji studenti si uvědomili, co se děje, když jsi jim před Vánoci doporučil, aby mi důvěřovali stejně jako tobě. Na Zmijozela to bylo extrémně přímočaré.“

„Máš na mě špatný vliv,“ souhlasil Severus a ušklíbal se, když se vrátil ke svému línému hodnocení.

„Jestli ti vypadnou oči z důlků, nedám ti tvůj dárek.“

„Právě jsi řekla, že jsi mi to triko nekoupila…“

„Já vím.“ S úsměvem vytáhla krabici ze stejné zásuvky a podala mu ji. „Rychle ji otevři, musím už jít, jinak budu mít zpoždění.“

Učinil tak a vytáhl na světlo hrnek na kávu; na jedné straně nesl trojúhelníkový obrázek loga Pink Floydů a na druhé stálo napsáno ‚Žádný smrtící sarkasmus ve třídě‘. Jeho plný hrdelní smích ji následoval, když odcházela z místnosti a spěchala do Velké síně.

XXX

Následující večer Minerva zdráhavě povolala Hermionu, Severuse a Nevilla do své kanceláře. V neverbální souhře všichni tři odmítli občerstvení i pobídku k posazení; Hermiona přešla k oknu a sehrála představení z obdivování toho výhledu, protože ona ve skutečnosti nebyla přímo uražená. Neville zůstal stát před ředitelčiným stolem, hlavu držel vysoko a ve tváři měl vepsán velice přesvědčivý zraněný vzdor. Severus se nenuceně hrbil u zdi s rukama zkříženýma na prsou. Když se rozhlížel po kanceláři, která kdysi bývala jeho, svůj obvyklý úšklebek měl na místě. Většina portrétů předstírala spánek; Dilysa a Phineas se přestěhovali do Albusova portrétu a všichni tři je mlčky sledovali.

To ticho se prodlužovalo, jak napětí v místnosti začalo stoupat. Hermiona však necítila výčitky svědomí, aby obojímu učinila přítrž; cestou na tuto schůzku se ti tři bavili o jejich chování a Severusovy znalosti Minerviny pravděpodobné reakce byly neocenitelné. Z toho důvodu mu ona a Neville ustoupili jako nejvíc poškozené straně.

Nakonec po době, kterou Severus zřejmě považoval za vhodnou, si trochu dramaticky povzdechl a poznamenal odtažitým tónem: „Dnes večer mám hlídku a musím vyplnit formuláře dohližitelů, než začnou zkoušky. Jakkoliv fascinující je vidět změny v interiéru této kanceláře – vaše stereotypní použití kostky je jako vždy inspirativní – existují mnohem produktivnější způsoby využití času, než tady jen stát. Předpokládám, že toto setkání mělo nějaký účel?“

Hermiona potlačila úsměv; toto byl ten úplně nejlepší profesor Snape, naštvaný, arogantní a odmítající ustoupit byť jen o píď. Měl spoustu dobrých důvodů skutečně nenávidět Minervu McGonagallovou, která se nikdy nepostavila na jeho stranu od jeho jedenácti let, která mu život ztěžovala víc, než bylo třeba, v čase, kdy potřeboval největší podporu, a zjevně jí to teď nechtěl ulehčit. Kdyby měl v plánu nebýt takový bastard, našel by způsob, jak zmínit onu sprchu.

Minerva zatnula zuby. „Opravdu mělo,“ odvětila chladně, zjevně se držela, aby neodpověděla něčím ošklivým; bylo bolestivé to úsilí sledovat. Po chvíli si ředitelka povzdechla a odvrátila se od něj, aby pohlédla na ostatní v místnosti. „Neville, prosím, přijměte moji omluvu. Nechtěla jsem vzkřísit bolestné vzpomínky a nesnažila jsem se vás zranit.“

„O co jste se tedy snažila?“ zeptal se Neville a jeho mírný tón naznačoval, že se chystá omluvu přijmout – nakonec – ale ne bez vysvětlení. „Opravdu nechápu, proč jste vytáhla mé rodiče. Profesor Snape tam nebyl; ani už víc nebyl Smrtijedem, když je napadli. Mluvili jsme jen o tom, proč se ministerstvo zaplétá do věcí Řádu, to bylo vše; pak jste začala vytahovat minulé incidenty, které byly nekonečně omílány před deseti lety…“

Ředitelka pozoruhodně udržela postoj těla, připustila si Hermiona. „Šlápla jsem vedle, když jsem zmínila vaše rodiče. Nechtěla jsem vás zranit a za to jsem se omluvila. Prosím, Neville, ukončeme tuto záležitost.“ Jasně dala najevo, že Nevillovi nedluží vysvětlení; to bylo v pořádku, nedlužila. Ale Severusovi ano, ale k tomu se zjevně neschylovalo. Minerva rychle pokračovala: „A Hermiono – ani vás jsem nechtěla urazit.“

„Mně omluvu nedlužíte,“ chladně odpověděla Hermiona a otočila se od okna, aby sledovala svoji zaměstnavatelku. Neville se postavil vedle ní, oba se snažili ustoupit do pozadí a všechny oči v místnosti se obrátily zpět k Severusovi; s posměšným pousmáním zvedl jedno obočí a čekal, zatímco ticho se opět začalo protahovat.

„Severusi,“ nakonec začala Minerva, „možná jsem se onehdy špatně vyjádřila, ale i tak…“ Výraz se mu ani v nejmenším nezměnil; dál se opíral o zeď a sledoval, jak si ředitelka pomalu a jistě kope jámu. „Albus mi připomenul… oficiální příběh toho konkrétního incidentu a… Nemá smysl se hrabat v minulosti…“

„U Merlina, to bolí,“ odsekl Severus s nakonec ztracenou trpělivostí. „Dobrý bože, ženská, přestaňte s tím, než si ublížíte.“ Napřímil se a přešel místností před její stůl, přičemž to posměšné usmívání uvolnilo prostor čemusi chladnějšímu. „Oběma je nám jasné, že i kdyby se vám podařilo ta slova ze sebe dostat, ani vzdáleně by nebyla upřímná, a mě už před lety tyto nesmyslné a prázdné řeči unavovaly. Jestli je to vše, mám práci.“

Oči jí zaplály hněvem, ale hlas zůstával klidný. „Pak zbývá poslední věc. Musím vás požádat, abyste se na konci měsíce neúčastnil té vzpomínkové slavnosti.“

„Pokud se nejedná o událost v Bradavicích, nemáte pravomoc mu účast zakázat,“ poukázala Hermiona, ale přerušil ji Severusův drsný a neveselý smích.

„Opravdu si myslíte, že mám v úmyslu tam jít?“ dotázal se Minervy s takovým hněvem v hlase, až byla Hermiona ráda, že se nepokusila jej k účasti přesvědčit. „Již víc nejsem ochočeným Smrtijedem Řádu,“ pokračoval chladně, „a nemusím se dobrovolně dostávat do situací, kdy budu zraněn. Nemám v úmyslu umožnit davu, aby si na mě mohl volně zastřílet.“

„Myslela bych si, že skočíte po šanci na nás jízlivě shlížet,“ odpověděla Minerva chladně. „Je to příležitost k obdivu vaší práce.“

Rty se mu zkroutily. „Nemáte ponětí o způsobu mého myšlení nebo o tom, co chci, Minervo. Nikdy jste neměla.“ Oči mu kmitly k Albusovu portrétu. „Ani vy, starče,“ dodal bez hořkosti.

„Ne, Severusi,“ souhlasil tiše bývalý ředitel, „ani já. Vše by pro nás bylo snazší, pokud by tomu tak bylo; zcela jistě by to bylo lehčí pro vás.“

„O kolik jednodušší to mělo být?“ zeptala se kousavě Minerva a vyskočila, když se její šálek na čaj rozletěl na kusy; Severus očividně dosáhl hranic toho, co byl ochoten tolerovat, a místnost se najednou zdála příliš malá pro auru jeho magie zvětšující se silou jeho hněvu.

„Dost,“ zasyčel, uchopil okraj stolu a předklonil se, aby nad Minervou čněl. Hermiona s Nevillem stojící u okna viděli jen ramena. „Nemáte ani ponětí, o čem mluvíte! Kdybych té noci Albuse nezabil, co by se stalo?“ Když neodpovídala, zařval: „Řekněte mi to!“

„Stále by žil,“ vyštěkla na něj zpátky Minerva hlasem držícím si malý náznak nervozity – stěží překvapivé díky tomu muži zírajícímu ze vzdálenosti jen pár centimetrů. Pokud Severus nad sebou ztratil kontrolu natolik, aby křičel, byl nebezpečně blízko výbuchu.

„Ne, nežil, ty pitomá a mstivá stará čarodějnice!“ Severus se viditelně přiměl zastavit a s jistým úsilím se zhluboka nadechl, aby donutil svůj hlas nabrat opět ledového klidu. „Pokud by té noci Smrtijedi nezaútočili – pokud by nedošlo k té konfrontaci na vrcholu astronomické věže – co by se stalo? Měla byste stále svého drahého Albuse Brumbála, ano – Albuse Brumbála přiotráveného Lektvarem zoufalství, který nemá žádný protijed, s hnisající temnou kletbou požírající jej zevnitř, na niž neexistuje žádná protikletba. Měsíc či dva by přežíval a jeho smrt by nebyla hezká.

Ale to je diskutabilní. Smrtijedi zaútočili. Draco by nikdy neměl dost odvahy to provést – ta malá usmrkaná fretka prostě nebyla dost silná. Kdybych tu kletbu neseslal já, na řadu by přišel někdo další; Fenrir, Belatrix nebo někdo jiný. Nebo že by namísto toho Brumbála zajali? Vzhledem ke svému oslabení by byl snadnou kořistí. Pán zla by se mu vlámal do mysli a našel všechny klíče ke kouzelnickému světu a konec války by se stal záležitostí několika dnů. Nejlepším výsledkem té noci byla Brumbálova smrt, rychlá a čistá. Proč jsem já byl pro ten čin nejlepší volbou?“ Minerva mu neodpověděla a on nebezpečně snížil hlas. „Proč, Minervo?“

„Ta Bezová hůlka…“

„Ne. Potter nebyl jediný, kdo si uměl dát dvě a dvě dohromady – viděl jsem Draca držet Brumbálovu hůlku. Proč jsem to musel být já, kdo seslal tu kletbu?“

„Já – nevím…“

„Protože to znamenalo, že se mohu vrátit k Pánovi zla a oznámit mu, že to já zabil jeho největší hrozbu, a to znamenalo, že Bradavice dá mně.“ Severus zoufale bojoval, aby získal svůj vztek pod kontrolu; Hermiona to slyšela v jeho hlase, ale do tváře mu neviděla. „Pokud by nevybral mne, asi by je na starost dostala Belatrix i s Luciusem v nelibosti; nikdo další důvěryhodný nestál dost vysoko ve vnitřním kruhu, ne když pro Pána zla byly Bradavice tolik důležité. Kolik z vás by přežilo, kdyby ona dostala volnou ruku ke svým hrátkám? Ani si neumíte představit, co by těm dětem provedla. A vás by patrně přibila ke zdi, abyste to sledovala,“ dodal znepokojivě nevýrazným tónem, který jasně naznačil, že si ta slova nevybral jen pro efekt.

Pokračoval stejně ostrým tónem, každé slovo si ponechávalo roztřepený okraj zuřivosti pod vším tím ledovým klidem. „A kdybych té noci neseslal smrtící kletbu, neporušitelný slib by mě zabil.“

Hermiona Minervinu odpověď neslyšela, ale zjevně to bylo něco v duchu ‚žádná škoda‘. Severus se tvrdě zasmál a i v tom zvuku se ozýval vztek.

„To si myslíte, že ano? Když v to léto do vašeho domu vtrhli Smrtijedi, vy jste tam nebyla, protože jste dostala anonymní tip jen asi hodinu před tím útokem. Když byl Kingsley Pastorek otráven, Poppy Pomfreyová měla příležitost ukrást lahvičku vzácného, drahého a obtížně připravitelného protijedu, který jen náhodou ležel ponechán v polici hned vedle dveří mé vhodně nezamčené a nehlídané skříně se zásobami, zatímco já sám jsem nepochopitelně chyběl. Když ministerstvo vyslalo bystrozory po Lupinovi a jeho společnících, zjistili, že se honí za falešným přeludem. Jak si představujete, že se toto přihodilo, Minervo? Co se asi mohlo dít?“

Hlas se mu velmi ztišil a zněl nadmíru nebezpečně. „Všichni z Řádu se ke mně otočili zády. Ani jeden z vás se nezastavil a nepopřemýšlel, že možná věci nejsou tím, čím se zdají být. Ale já se nikdy neodvrátil od vás. Pokračoval jsem pro vás ve špehování, varoval jsem vás, jak jen to bylo možné, dělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych vám pomohl, i když jste mě všichni nenáviděli. A to není vše, co jsem udělal. Pán zla měl s Bradavicemi takové plány – proč myslíte, že je nikdy nenavštívil, aby viděl, jak jsou jeho příkazy plněny? Myslíte, že ho ta představa znudila? Ujišťuji vás, že ne, a můžete si být jistá, že jsem za to draze zaplatil. Otevřeně jsem jej neposlechl a nepokusil jsem se zastavit tu vzpouru, a za to jsem také zaplatil. Každé jednotlivé graffiti na zdi, každý chybějící student, jehož rodina byla uvězněna, mě stál krev.“

„Omlouvám se,“ zašeptal Neville; tvář měl bílou a tak se držel Hermioniny paže, že to zanechá modřiny. „Tolik – jsem to zhoršil…“

Severus otočil hlavu jen natolik, aby na ty dva pohlédl černýma očima třpytícíma se vztekem. „Vy se nikdy nepoučíte, že, Longbottome. Nikdy se neomlouvejte za správnou věc. Co se stalo, byla má volba – myslíte, že jsem si neuvědomoval, nakolik by byl můj život snazší, kdybych vás prostě zabil? Vaši kamarádíčci by se potom velmi rychle stáhli! Rozhodl jsem se vás nechat naživu a schopného mi odolávat, a cenu této volby jsem přijal jako ceny všech předtím.“ Otočil se zpět k Minervě stále skryté před pohledy jeho temnou a hrozivou postavou a zadíval se na ni. Velice pomalu se předkláněl, až skončil tváří velice blízko její.

„Kéž bych byl slabší,“ zašeptal, „kéž bych nelpěl na svých rozhodnutích a nepřijímal své povinnosti, kéž bych postrádal sílu vzdorovat svému pánovi; všechno by bylo mnohem jednodušší a mnohem méně bolestivé. Ale víte, po čem jsem v tom posledním roce nejvíc toužil, Minervo?“ Zjevně zavrtěla hlavou, či vydala signál, že ne, neví. Severus se pomalu napřímil. „Celým srdcem jsem si přál, aby byl Black v našich šestnácti letech úspěšný; aby Potter nezasáhl; aby mi Lupin hrdlo rozsápal. Přál jsem si, aby Pobertové vyhráli, takže bych zemřel před svojí katastrofální volbou a nic z toho by se nepřihodilo.“

Nakonec od stolu o krok ukročil a ten doutnající vztek skomíral, když nad sebou získával alespoň zdání kontroly; zhluboka do sebe natáhl vzduch, chvíli jej podržel, a pak pomalu vydechl. Zněl teď už jen unaveně. „Minervo, už tuto konfrontaci znovu nezačínejte. Od mých jedenácti jste mi poskytla tolik důvodů k nenávisti; dříve či později mi dojdou argumenty, proč vás nechat chovat se ke mně tímto způsobem. Nedávno jsem si uvědomil, že nejsem tím mužem, za kterého mě mnozí z vás považují, a toto již nehodlám dál snášet. Beze mne byste všichni byli mrtví, nebo otroky a vězni Pána zla. Za vaši svobodu jsem zaplatil velmi draze a na oplátku žádám jediné: nechte mě na pokoji.“ Otočil se na patě a vyrazil z místnosti s prásknutím dveřmi za sebou.

Minerva byla ve tváři bílá a vypadala téměř v šoku; Hermiona se necítila o moc lépe, ale dokázala jemně odstranit Nevillovo sevření její paže a roztřeseně zamířila ke stolu. Opravila rozbitý porcelán a připravila jim všem čaj. Nikdo nic nepronesl, zatímco se usadili do židlí, upíjeli a pomalu se po právě odehrané události uklidňovali. Ve vzduchu ještě prodlévala ryzí síla Severusova hněvu stejně silná, jako by muž samotný byl stále ještě v místnosti.

Nakonec ředitelka roztřeseně odložila šálek. „Napůl jsem si myslela, že mě zabije,“ připustila nejistě.

„Myslím, že i on,“ odpověděla Hermiona tiše. Cítila chlad, který neměl nic společného s teplotou v kanceláři. „Nejsem si jistá, jak se dokázal udržet. Byl tak strašlivě rozezlený.“ Byl dokonce rozhněvanější, než při konfrontaci Siriuse a Remuse v Chroptící chýši na konci jejího třetího ročníku, což byl do této chvíle ten nejhorší vztek, který na něm viděla.

„Severusovo sebeovládání se nepodobá ničemu, čeho jsem kdy byl svědkem,“ s posmutnělýma očima poznamenal Albus ze zdi. „Ale i on má své meze, Minervo. Myslím, že jestli jej znovu vyprovokujete, ve vší pravděpodobnosti vás zabije.“

„Dle mého by mu to nikdo nemohl klást za vinu,“ přisadil si Phineas. Pro jednou se Zmijozelův portrét neušklíbal, ani se nesnažil vyvolat problémy; byl zcela vážný a chladný. „U Merlinových vousů, McGonagallová, měla jste deset let, kdy vám Albus sám říkal, že Severuse o ten čin požádal. A viděla jste dost důkazů o tom, kolik to Severuse stálo. Udělejte, jak říká a nechte jej být.“

Minerva si povzdechla a položila si hlavu do dlaní. „Nemohu si pomoci. Nemám ho ráda, nevěřím mu. Viděla jsem ho provést příliš mnoho opravdu ošklivých věcí. Rozumově ten celý příběh chápu, viděla jsem vzpomínky, které dal Harrymu, slyšela jsem Poppy dosvědčit rozsah zranění, která získal od Voldemorta, uvědomuji si ty ohavné alternativy, ale nemůžu změnit, co cítím.“

„Je mu jedno, jestli jej nenávidíte, a zcela jistě mu je jedno, jestli mu věříte,“ unaveně pronesla Hermiona. „Opravdu se o to nezajímá. Jen chce, abyste jej nechala na pokoji, aby prostě mohl pokračovat ve své práci. Už když byl chlapec, se Severus vzdal vší naděje, že mu bude někdy někdo věřit nebo jej mít rád. Chce mít jen klid.“

„A co chcete vy?“ zeptala se tiše Dilysa.

„Chci pro něj ocenění, třebas jediné. Chci, aby se mu za jeho skutky dostalo uznání. A chci, aby měl klid, který potřebuje. Zaslouží si mnohem víc, než ten život, který měl.“

„Říkal, že lidi nechává chovat se k němu tak,“ poznamenal roztřeseně Neville a Hermiona znovu pocítila něco z toho mrazivého klidu, když si vzpomněla, co řekl Severus. Konečně si uvědomil, že je dobrý člověk a nezaslouží si, aby se k němu lidé tak chovali; jen kvůli tomuto to za to stálo, bez ohledu na události, které následovaly.

„Nechává; nebo spíše nechával,“ souhlasil Albus se stínem v jeho obvykle jiskřících očích, který naznačoval, že si je také vědom toho, co Severus říkal. „Nemyslím, že to dovolí i dál. Jen opravdový muž se může trestat tak dlouho.“

„Mám jednu otázku, pane,“ tiše oslovila portrét Hermiona. „Proč jste neřekl nikomu dalšímu pravdu o tom, co se děje? Proč jste nám všem dovolil myslet si, že nás Severus zradil? Kdyby jen jedna osoba věděla, na čí straně skutečně je, byl by to pro něj tak obrovský rozdíl…“

Albus si povzdechl. „Je to jedno z mnoha rozhodnutí týkajících se Severuse, kterých lituji. Bez obalu řečeno, Hermiono, byl lepším špionem, protože byl tak očividným zrádcem Řádu; Tom mu naprosto důvěřoval. Kdyby existovalo něco menšího než univerzální odpor a nenávist, nebyla by mu poskytnuta taková nezávislost uvnitř Bradavic. A lépe fungoval jako špeh, když byl rozhněvaný a sám – něžnější emoce by jej rozptylovaly. Severus sám by s mými argumenty souhlasil, ale Severus nikdy neměl schopnost myslet jasně, aby posoudil, co je pro něj nejlepší. Také to jej činilo neocenitelným; bral na sebe takové riziko, kterého se nikdo jiný neodvážil, protože mu bylo jedno, co se s ním stane.“

„Buďte opatrní při jednání s mužem, který se nestará o potěšení smyslů, o pohodlí či chválu a povýšení, ale je prostě odhodlán dělat to, co věří, že je správné. Je nebezpečným a nepříjemným protivníkem, protože jeho tělo, které vždy můžete pokořit, vám nezíská jeho duši,“ odcitovala tiše Hermiona. Původní výrok byl vlastně o Mahátma Gándhím, ale tady se neskutečně hodil, a už když jej četla, myslela na Severuse.

„To přesně je Severus,“ souhlasil tiše Albus. „Jakkoliv jsem k němu byl krutý, jakkoli brutální jsem měl požadavky, vždy od sebe žádal víc. Vždy byl a stále ještě je svým vlastním nejhorším nepřítelem.“

„Už ne, jak se zdá,“ zamyslela se Dilysa. „Konečně se začal učit, že je lidská bytost a má stejná práva jako my ostatní.“

Minerva si znovu povzdechla. „Nemohu změnit, co cítím, ale pokusím se přestat s neustálým připomínáním jeho zločinů. Vše jsem nevěděla, to teď přiznávám. Ale, Hermiono, přála bych si, abyste přehodnotila svůj pokus se s ním spřátelit – není zcela vyrovnaný…“

„Neublíží mi,“ odvětila tiše a zavrtěla hlavou. „Nebojím se ho. Mám jej ráda, Minervo – nejde o žádné tažení. On je opravdu mým přítelem. A vy ve skutečnosti jeho nevyrovnanosti sama nevěříte, jinak byste jej nenechala učit děti. Prosím, udělejte, co po vás chce a nechte jej být.“

XXX

Mnohem později toho večera vyšla Hermiona hlavními dveřmi do teplé letní temnoty a posadila se na schody. Vdechovala vůni hořícího dřeva, která zcela nezakrývala aroma učebny lektvarů ulpívající na vedle ní sedící temné postavě. Ve tmě rudě zazářila cigareta. „Je ti líp?“

Vydechl tenký oblak kouře. „Ano.“

„Mimochodem, vyplnila jsem ty dohližitelské formuláře; zakouzlila jsem brko, aby se podobalo tvému rukopisu. Jediné, co musíš udělat, je podepsat je.“

„Děkuji ti.“

„Jsem ráda, že jsem tě neprosila, abys na tu slavnost chodil,“ pronesla zlehka.

„Proč bys to dělala?“

„Částečně proto, že jsem chtěla, abys tam byl se mnou, částečně proto, že máš plné právo tam být, a částečně abych vytočila ministerstvo,“ přiznala vesele.

Severus si odfrkl tichým smíchem. „Je to lákavá myšlenka, ale nechci vyvolat nepokoje. Ty pro mne jen zřídka končí dobře, podle zkušeností s obdobnými záležitostmi.“

Dotkla se jemně jeho dlaně schované mezi jejich těly. „Myslel jsi to vážně, co jsi předtím řekl o začátku uvědomování, že jsi lepší muž, než sis myslel?“

Otočil ruku dlaní vzhůru a propletl si prsty s jejími. „Hermiono, ty jsi někdy ta nejotravnější ženská. Se svojí sebenenávistí jsem byl docela spokojený, než jsi přišla a připomenula mi, že nakonec přeci jen jsem lidská bytost.“

„No, tak za to se ti určitě omlouvat nebudu.“ Stiskla mu prsty. „Chci, abys mi něco slíbil.“

„Co?“ zeptal se opatrně.

„Chci, abys mi slíbil, že přestaneš se snahou mě odehnat. Pokud opravdu budeš chtít, abych odešla, upřímně mi to řekneš; do té doby mě přestaň přesvědčovat, že jsi zlý nebo bezcenný nebo obojí, že si mě nezasloužíš a že mi bez tebe bude líp, protože tohle nebude fungovat.“

„Tebe si nezaslouží nikdo.“

„To je velmi zmijozelský komentář s několika možnými významy a já se nebudu pokoušet zjistit, který z nich jsi myslel. Neměň téma.“

Pár minut mlčel, dokouřil cigaretu a típnul ji, než se v tichosti zahleděl do tmy. Nakonec velmi tiše pronesl: „Slibuji.“

XXX

Po pravdě řečeno Hermiona nečekala, že jí něco takového slíbí, ale obecně ji všechny Severusovy reakce na ten incident mátly. Vypadalo to, že přišel o veškerý ten divoký vztek. Všimla si jediné skutečné změny a to, že se zdál zamyšlenější a víc hloubavý.

První setkání s Minervou od oné události se uskutečnilo za nervózního přihlížení celého sboru, ale na žádné straně se neukázal vztek; Severus na Minervu pohlédl nezúčastněnýma očima a pak pokračoval svým směrem bez jakéhokoli komentáře. Když si to později Hermiona zpětně přehrávala, zjistila, jak naprosto neutrální jeho oči byly; takto se na lidi dívali divocí dravci, bez strachu, dokonce i bez zájmu, jen naprostá lhostejnost. A nebylo tam nic ani vzdáleně submisivního či uctivého; ve skutečnosti se prohlásil za rovného Minervě a ta zjevně nevěděla, jak jej srazit zpět. Byla to výzva její autoritě; Severus se prostě nikomu nepodřídil. Ostatní mu byli podřízenými, nebo – poměrně zřídka – mu rovnými; nikoho neuznával jako nadřízeného teď, kdy jej nevázala přísaha k žádnému pánovi.

Minerva nevypadala, že ví, jak má reagovat; Hermiona jen zřídkakdy viděla bývalou ředitelku své koleje tak rozhozenou. Ani jedna strana určitě nenabízela omluvu a stejně by ji ani jedna nepřijala, ale… Severus odhalil mnohé, co Minerva zjevně nevěděla. Sakra, ani Hermiona si neuvědomila, že i dál předával Řádu anonymní tipy; ani neuvažovala, proč Voldemort nestrávil víc času ve škole.

Kolik toho Severus zamýšlel odhalit a proč, byly zcela samostatné otázky, samozřejmě, ale měla podezření, že nebyl až tak mimo kontrolu, jak se zdál. Kdyby byl skutečně tak rozzlobený, nemyslela si, že by se uměl zastavit před napadením. Zřejmě si teď byl svojí cenou natolik jistý, aby už dál nebyl ochotný tolerovat, nebo akceptovat takový přístup k němu, což pro něj znamenalo úžasný skok dopředu. Měla podezření, že nyní by v případě zaútočení davu na jeho osobu tekla krev; samozřejmě to nebylo dobře, ale byla radostí bez sebe, že je konečně ochotný se bránit.

V každém případě na další analýzy bylo málo času, protože se blížily zkoušky. Vynervovaní studenti, povinnosti s dozorem, zvyšující se horko léta a blížící se vzpomínková slavnost, která se najednou změnila v tolik kontroverzní, to vše je zanechalo unavenými a podrážděnými a upřímně řečeno, nemohli se dočkat konce školního roku. Přesto se Hermiona na slavnost jaksi zvláštně těšila; od Severusova prvního podotknutí, že to je opravdu záležitost jen Řádu a těch, kteří spolu s ním bojovali, napsala hodně přátelům a došlo mezi nimi k všeobecné shodě. Chtěla vidět, co se stane.

XXX

Proběhlo to lépe, než doufala, pomyslela si, když bylo vše konečně za ní a kamarádi odešli. Už byla hluboká noc, určitě po druhé hodině, ale věděla, že Severus bude ještě vzhůru; přemýšlela, jestli vše nějak z dálky sledoval, a přestože jej již tak dobře znala, nebyla si jistá.

Nejen, že byl vzhůru, ale dokonce pracoval; nalezla jej v učebně lektvarů, jak inventarizuje vyprázdněné zásoby a vyplňuje formuláře s požadavky na příští rok. „Nechal sis to na poslední chvíli,“ poznamenala tiše a pozorovala, jak se nehlučně pohybuje mezi regály.

Lehce přikývl, aniž by se rozhlédl, a poznamenal do formuláře něco dalšího.

„Kradli letos nějací studenti?“ zeptala se zlehka.

Jeho hlas si nesl hedvábné pobavení, když odpověděl: „Ne. Pouze jediný ročník za celou moji kariéru obsahoval studenty dost neomalené a dost pošetilé, aby se toho odvážili, a pouze jediný z nich byl natolik chytrý, aby se z toho vyvlékl.“

S úsměvem se Hermiona přiblížila a vklouzla mu rukama kolem pasu. Tvář mu položila na záda a cítila, jak se mu pod hábitem a košilí pohybují šlachovité svaly. „Opravdu? Pokračuj.“

„Bohužel, tento krátký záblesk inteligence se zdá být ztracen,“ protáhl. „Výše uvedený student, zdá se, ztratil všechny zbytky pudu sebezáchovy a setrvává v obtěžování mé osoby, když pracuji.“

S otíráním tváře o jeho lopatku se pro sebe usmála, pobavená jeho škádlením. Tato vrtošivá nálada nebyla často k vidění. „To je dost hloupé. Možná ztrácíš styl, Severusi – možná již nebudíš strach ve všech, na které narazíš. Budeš s tím muset něco udělat.“

„Vzbuzuji strach ve všech, krom jisté nesnesitelné ženské,“ odpověděl mírně. „Myslel jsem, že je inteligentní, ale pokud se mě nebojí, no, tak to mluví samo za sebe, ne?“ Podepsal formulář v ruce a dostal se z její náruče, aby přešel místností do svého kabinetu. Papír odhodil na hromadu reprezentující přihrádku na dokumenty, a pak se opřel bokem o stůl a s pousmáním si ji prohlédl. „Zdá se, že tvůj den byl úspěšným.“

„To byl,“ souhlasila a postavila se těsně k němu. „Je vždy pěkné všechny vidět, samozřejmě, ale – tentokrát to šlo jinak. Něco jsi odstartoval.“

Zamrkal. „Já?“

„Ano. Kamarádům jsem dala vědět, co jsi řekl o ministerstvu; souhlasili a napsali to dalším. Dnes byl Řád… méně nadšený. Ministrovi se nedostalo moc potlesku, nikdo se neobtěžoval najít svůj Merlinův řád a Harry letos odmítl promluvit, stejně jako Kingsley. Ve skutečnosti myslím, že ti dva něco chystají.“

Zamyšleně se zamračil. „Zajímavé…“

Hermiona tiše zasténala. „Bože, Severusi, prosím, jen pro tuto noc zapomeň na to, že jsi Zmijozel. Dnes jsem dost politikařila už jen tím, že jsem nezmínila tebe. Žádné další komploty. Kvůli mně,“ zaprosila.

Severus zvedl jedno obočí s lehce pobaveným výrazem. „Zatřep řasami a já tě uřknu,“ varoval ji mírně.

„Chceš tím říct, že jsi vůči mým sexuálním svodům imunní? Jaké zklamání.“

Pobavení v jeho pohledu se zvýšilo. „To jsem neřekl. Jsem si jistý, že prosba na kolenou by mě mohla přesvědčit…“ zapředl.

„Ty jsi takový parchant.“ Se smíchem si položila ruce v bok a pokusila se na něj zamračit, ale to škádlivé, hravé světlo v jeho očích to znemožňovalo. Vrtíc hlavou to vzdala a přiblížila se k jeho tělu. Klepala mu na stehno, dokud nohy nedal od sebe a ona si tak mezi ně mohla stoupnout. Pažemi sklouzl kolem ní a ona si položila hlavu na jeho rameno. Nechala pocity ze vzpomínkové slavnosti odeznít; vždy to bylo hořkosladké, tolik vzpomínek a emocí.

Když přišla k sobě, ošíval se. Nebylo to něco zjevného, nic narušujícího jejich objetí, ale tiskli se k sobě natolik, že cítila drobné posuny jeho svalů, jak se snažil změnit pozici. A to znamenalo, že je na jeho špatnou nohu vyvíjen velký tlak a začíná do ní chytat křeče. Vzhledem k tomu, že nebyli zas až v tak nepohodlné pozici, musela to způsobit velká dávka dřívější chůze. „Promiň,“ zamumlala.

„Neomlouvej se,“ pokáral ji jemně. „Kdyby mi to moc vadilo, pohnul bych se.“

„Kam jsi dnes šel?“

„Hm?“

„Hodně jsi toho nachodil, jinak by tě noha nezlobila.“

Severus na chvíli strnul, a pak se s tichým smíchem uvolnil. „Pořád zapomínám, že ve mně umíš tak dobře číst. Byl jsem v cestovní kanceláři a prohlížel si brožury o Francii. Myslel jsem, že než se tam jen přemístit – což je únavné a strašlivě nezajímavé – mohli bychom si udělat skutečnou dovolenou; trajektem do Calais a pak dolů během dvou či tří dnů.“

Překvapená ten nápad zvažovala, načež se trošku odtáhla, aby se na něj usmála. „To zní hezky, ale neumím řídit to prehistorické monstrum, kterému ty říkáš auto.“

Pobaveně se na ni podíval. „Nebudeš muset a není tak špatné.“

„Nebude ti vadit řídit takový kus cesty?“

„Nenavrhl bych to, pokud ano,“ odvětil trpělivě. „Mám řízení rád. Opravdu, Hermiono, proč si neustále představuješ, že se záměrně pokouším o věci, které jsou mi nepříjemné nebo bolestivé?“

„Protože to často děláš,“ podotkla.

Dopáleně se opřel a pohlédl na ni. „Mluvím o nás, o ničem jiném. Když jsem ti navrhl, aby ses na léto přestěhovala do karavanu, reagovala jsi stejně – proč bych ti o to říkal, pokud bych tě tam nechtěl? Proč bych ti navrhoval takovou dovolenou, pokud bych si ji neměl i užít?“

„Proč jsi v první řadě navrhl Francii?“ namítla. „Ani na vteřinu neuvěřím, že se chceš nechat soudit párem mudlů, které jsi ještě nikdy neviděl. Stejně většinu společenských záležitostí nenávidíš a tato bude víc než trapná.“

Teď již začínal vypadat skoro naštvaně a zněl frustrovaně, když odpověděl: „Nic mě to nebude stát. Je mi jedno, co si myslí, ale tobě ne. Vím, že jsi mě o setkání s nimi chtěla požádat, a stejně tak vím, že nakonec budeš chtít, abych se setkával s tvými přáteli. Snažím se ti ukázat, že nemám námitky. Kdybych měl pocit, že to bude příliš nepříjemné, nenabídl bych to, protože existují věci, které bych neudělal ani pro tebe. Bude to nepříjemné, ano, a trapné, ale udělám to a budu se slušně chovat, protože mně to neublíží a pro tebe je to důležité.“

Hermiona na něj zírala naprosto ochromená. Po pár okamžicích mu ztvrdly oči, zamračil se a odvrátil, aby přerušil oční kontakt. „Určitě by to nemělo být tak velkým překvapením,“ zamumlal a zněl defenzivně. „Nejsem tak sebestředný; vtipy stranou, nejsem naprostý bastard.“

„Ne, ne, tak to vůbec není! Jen… obvykle nemáš rád, když to někdo uzná, to je vše.“ Vztáhla ruku a jemně se jej dotkla na tváři. „Nečekala jsem tvé přiznání, že děláš něco pěkného.“

Tiše si odfrkl a trochu se uvolnil, ačkoliv oči měl stále hlídané, když se na ni podíval. „Myslím, že z terapeutického hlediska se to označuje za něco jako průlom.“ Lehce pokrčil rameny. „Uznání toho, co dělám, jsem se dočkal, jen když se někdo pokusil vmanipulovat mě do provedení něčeho horšího; nikdy to nebylo skutečně upřímné a já to začal nenávidět, protože mi to připomínalo, jak moc chci, aby to bylo skutečné. Teď už se to nezdá tak důležité, protože vím, že ty upřímná jsi. Takové lži bys mi neříkala.“

Zamyšlená pohlédla do těch černých očí. „Takže je bezpečné být ke mně upřímný, protože to proti tobě nezneužiji?“

Severus zvažoval, než pomalu přikývl. „Možná něco na ten způsob, ano,“ připustil opatrně s pokusem vyhnout se očnímu kontaktu, aniž by se skutečně odvrátil. Vypadal nejistý a zjevně se obával, že toto celé se mu vrátí zpátky ve formě velké rány. Ale nezdálo se, že by to aktivně očekával; jak řekl, toto byl skutečný průlom.