Preklady fanfiction Harryho Pottera

A tak se vše znovu uklidnilo. Vrátil jsem se se Střapěnkou a jejími pomocnicemi do svého pokoje – ačkoliv abych byl upřímný, nikdy se nezdálo, že by pro mě něco dělaly – a znovu jsme všichni upadli do každodenní rutiny.

Všichni, to znamená všichni kromě Rozmarýny, která strávila dalších pár dní ječením pokaždé, když se někde něco pohnulo. Vynalezl jsem báječnou hru, zvanou „Schovej se pod postel a ráno ji chňapni za kotník“, která byla absolutně k popukání. Měli jste vidět, jak vysoko vyskočila! Myslel jsem, že bych ji nakonec mohl dohnat až ke stropu, ale potom mi Střapěnka řekla, abych přestal, nebo mě na noc dá do přepravky. Škarohlíd.

Začínal jsem se uvnitř cítit trochu stísněně, a když se počasí definitivně obrátilo k nejhoršímu, rozhodně mi to nepomohlo. Náhle se udělalo velmi chladno, vlhko a větrno. I když bylo docela příjemné natáhnout se před krbem před setkáním s Norrisovou, postrádal jsem venkovní lov a mé nouzové zásoby hrabošů začínaly řídnout. Pokud by nebylo zbytí, mohl bych se předzásobit několika myšmi, ale vždy jsem byl spíše zastáncem hrabošů.

Na druhou packu to alespoň znamenalo tolik nepotkávat Tesáka a také pokročit s pátráním po kryse. Věděl jsem, že spí ve Vážněronaldově ložnici, a byl jsem si docela slušně jistý, že mu dělá společnost při vyučování. To znamenalo, že největší šance dopadnout ji bude, až všichni usnou, avšak tou dobou jsem býval s Norrisovou. Co jen si počít?

Jednoho rána sem se rozhodl jít se tam nahoru rychle mmrrknout, než se sám odeberu do postele. Venku zuřila neobvykle silná bouře a já se obával, aby mi to dovolilo usnout. Tiše jsem směřoval k pokoji a velice mě překvapilo, když jsem se potkal s Hárym, který šel naproti mně. Co dělal tak brzy vzhůru? Neohromilo mě, že mě chytil za ocas.

„Víš, mám pocit, že měl o tobě Ron pravdu,“ řekl.

„To sotva, mladý kocoure. Ten idiot by se začal hádat, že má pravdu, i kdyby ses ho jen zeptal na jméno. A chci vědět, co má v plánu s mou služebnou.“

Ignoroval to a zahájil postrkování mé maličkosti dolů ze schodů.

„Je tady kolem spousta myší, jdi a pochytej je.“

„Opravdu si myslíš, že bych kdy jen zvážil pozření té můrou vyvržené haldy... jak netaktní jen jsi?“

Podržel jsem ocas vzpřímeně. „Pochytám myši, dobrá, a všechny skončí v tvých botách.“ Hloupý kocoure.

Znovu jsem rozvažoval jít za McGon-kník, avšak nakonec jsem se rozhodl proti. Potřeboval jsem důkazy. Takže se vlastně zase nic nestalo; snad jen kromě toho, že Vážněronalde, pravděpodobně upozorněn Hárym, zesílil úsilí vložené do strážení své falešné krysy.

Můj úkol se ukázal nebýt tak snadný, jak jsem si myslel, ale přinejmenším jsem měl něco na rozptýlení.

Ve Velké síni se objevilo dvanáct obrovských stromů. A nebyly to jen tak ledajaké staré stromy. Byly to vánoční stromy! Jak každá kočka ví, vánoční stromy jsou nepostradatelnou součástí největší hry, která kdy byla vynalezena - „Zachraň mě!“. Vždy byla mou oblíbenou.

Při první možné příležitosti jsem se vyšplhal na nejbližší strom a opatrně se uvelebil; nazývají se jehličnatými z určitého důvodu. Nyní jsem byl připraven.

„Pomoc! Pomoc! Jsem ubohý kocourek, co uvízl na stromě!“

Střapěnka hrála svou roli přímo perfektně. Přiřítila se do Velké síně a zvolala: „Ach, Křivonožko, ty můj chudáčku! Neboj se, zachráním tě!“

Také tak učinila a objala mě a lechtala na bříšku, dokud jsem nezačal vydávat tiché mňoukavé zvuky, a třela svoji hlavu o tu mou. Jaká legrace!

Jediný problém spočíval v tom, že měla poměrně krátkou dobu soustředění. Když jsem „uvízl“ popáté, vzhlédla ke mně, řekla: „Sám jsi tam vyšplhal, sám se dostaň dolů,“ a odešla. Škarohlíd.

Několikrát jsem si takhle hrál i s jinými koťaty, ale nebylo to ono. Zvláště ten jeden poněkud zaostalý, který si spletl Leviosa a Levicorpus. To není zkušenost, kterou bych chtěl dobrovolně znovu podstoupit.

Až příliš brzy nastaly samotné Vánoce a já jsem byl probuzen Střapěnkou poskakující na mé posteli.

„Jsou Vánoce!“ vytrhla mě pištěním ze spánku. „Dostali jsme dárky, pojď se podívat!“

Také že ano. Dostala mnoho věcí a já nebyl opomenut. Několik nových cukrových myší a pár kočičích žvýkaček (s ančovičkovou příchutí!) a... ooch! Pana Myšáka s výtažkem ze šanty! Ty zbožňuji.

Avšak nebyl jsem nijak nadšený z obojku proti blechám, který mi dala. Trochu jako stříbrný vánoční řetěz; to je na můj vkus příliš extravagantní a navíc to ani moc dobře nefungovalo.

Vyvstal problém. Ve všem tom spěchu jsem jí nic nedal. Ale pak jsem dostal nápad. Ačkoliv má zásoba hrabošů se ztenčovala, stále tam byl jeden, kterého jsem si schovával pro zvláštní příležitost. Byla to oběť, ale jsem rád, že jsem ji podstoupil.

Měli jste vidět její výraz, když jsem jí ho upustil do klína! Tancovala po místnosti a dělala takový povyk, až střecha nadskakovala. Poctivě mohu prohlásit, že to byl pravděpodobně nejlepší dárek, který kdy obdržela, soudě dle její reakce. Od té doby jí ho dávám každý rok a pokaždé je nadšená!

Poté jsme se museli jít podívat na „její kocoury“ - do jejich ložnice. Zřejmě neměla čich. Také trvala na tom, abych nosil svůj nový obojek, což mě zrovna netěšilo. Při takové společenské příležitosti to nemělo zrovna velký úspěch.

Když jsme dorazili do kocouří ložnice, Střapěnka mě položila na postel a poodešla kochat se jejich dárky. Ukázalo se, že je to Vážněronaldova postel a já ji sdílel s krysou. Vskutku štěstěna.

„Pojď sem, ty; chci prohodit pár slov.“

Krysa se na mě podívala strachem rozšířenýma očima a pokusila se utéct. Proč by to dělala, kdyby neměla co skrývat? Skočil jsem... a rozpoutalo se peklo. Střapěnka ječela a kocouři křičeli. Vážněronalde se mě dokonce pokusil kopnout, ale stihl bych provést očistu a stále se mu vyhnout. Viděl jsem i stromy pohybovat se rychleji. Ovšem nedokázal zastavit včas na to, aby se vyhnul kopanci do kufru, a začal hopsat po místnosti a řvát na vrcholu hlasového rozpětí, což bylo mnohem, mnohem zábavnější, než to zní.

Potom vypadl z kufru lotroskop a začal pískat, čímž přispěl k všeobecnému chaosu. V této fázi mě Střapěnka zvedla, a já se nebránil; příliš jsem si užíval potěšení z toho představení. Lidé jsou k popukání.

Střapěnka vypadala celkem dopáleně; když jsme se nakonec vrátili do mého pokoje, položila mě na postel. Dobrá, ve skutečnosti vlastně hodila.

„Křivonožko! Říkala jsem ti, abys na tu krysu přestal útočit. Víš, že to nemá rád a pokaždé to končí tím, že si vylije zlost na mně. Proč se nemůžeš jednou chovat slušně. Je to skoro jako bys to dělal úmyslně.“

„Kdybys mě jen chvíli poslouchala, má milá...“

Ale to už odešla způsobem, který by se dal popsat pouze jako velmi nezdvořilý. Kočky, hmmrr?

*

Večeřel jsem ve svém pokoji sám, protože Střapěnka se nevrátila. Pro začátek jsem měl uzeného lososa a jako tradiční hlavní chod krůtu. Dokonce tam byla malá klobáska v slaninovém kabátku – a něčem, co podezřele připomínalo růžičkovou kapustu. Naštěstí tady Rozmarýna nechala boty, tak jsem to měl kde schovat. Dezertem byla miska smetany s hnědým cukrem! Velmi pozorné.

Poměrně plný a uspokojený jsem se právě ukládal, abych si dal šlofíka, když do místnosti vpadla Norrisová s očima zářícíma vzrušením.

„VYPUSTILI JE! VYPUSTILI JE! Poběž rychle, než všechny utečou!“

Podíval jsem se na ni, zvědavý, co se stalo. „To už jsi lízala vaječný koňak?“¹

„Co? Ne! Bílé myši... z Mariášových kouzelnických žabek²... už je vypustili. Můžeme je honit! Poběž!“

Seskočil jsem z pelíšku. „Bílé myši? Vypuštěné?“

„Ano!“

„No, tak proč tu stojíš a vykládáš? Pojďme!“

*

Bylo to pravděpodobně nejlepší odpoledne mého života. Pelášili jsme po hradě v honbě za myšmi, ale lepší bylo, když jsme některé dokázali vyhnat ven. Lovit je ve sněhu byla taková zábava! (Tajemství spočívá v tom, hledat jejich oči.) Samozřejmě to také zahrnovalo skákání do závějí, vzájemné skrývání se ve sněhu a následné střídání v očistě.

Pak jsem si všiml myši, která si udělala pauzu... a skočil jsem. Nebudu skromný, ne při této příležitosti; byl jsem fantastický. Podařilo se mi ve vzduchu přetočit a letěl jsem ve spirále, než jsem po ní chňapnul nataženou packou.

Bylo to čisté usmmrrcení – žádná krev. Rozběhl jsem se zpět k Norrisové s velmi samolibým pocitem a položil jí úlovek k nohám.

„Veselé Vánoce.“

„Pro mě?“ Přikývl jsem a ona na mě plaše pohlédla. „Vždycky se můžeme podělit.“

„Rád se dělím. Chci se s tebou dělit o vše.“ Naše oči se setkaly.

Jsem si vědom, že ke čtení tohoto by se mohla dostat i koťata, takže jen prohlásím, že tou dobou, kdy jsme se dostali ke snědení ulovené myši, jsme byli znovu oba hladoví.

1 Brandy butter - Tradiční alkoholická máslová „omáčka“ (hard sauce) podávaná s plněnými koláčky mince pies nebo s vánočním pudinkem.

2 v originále jen Christmas crackers, já jsem si to trošku popotterovštila: http://harrypotter.wikia.com/wiki/Cribbages_Wizarding_Crackers