Preklady fanfiction Harryho Pottera

11 VĚCÍ

Kapitola devátá: James Moore, část druhá

Část B

3. Chci zachránit člověku život

Hermiona patou vyhloubila do písku díru, zatímco pokračovala v houpání se na houpačce, kde zrovna seděla. Slzy jí pořád ještě tekly z očí.

„Prosím, přestaň brečet,“ prosil ji tiše Draco také posazený na houpačce. Oči měl upřené na brunetě.

Podívala se na něho, usmála se a váhavě si utřela slzy z obličeje. „Je mi to líto,“ řekl. „Asi je ti to teď pěkně nepříjemný, co?“

Dědic Malfoyů si povzdechl. „To ani nemáš ponětí.“

„To je v pořádku. Už se o sebe postarám,“ řekla mu a natáhla se po jeho ruce, aby ho pohladila. „Narcissa se určitě hrozně strachuje. Řekni jí, že jsem v pořádku.“ Znovu jí vyhrkly čerstvé slzy, tak si zakryla obličej oběma rukama. „Já… omlouvám se, že tebe i tvé rodiče obtěžuju.“

Draco si znovu povzdechl a zavřel oči. „Chápou to, neboj se,“ řekl a promnul si kořen nosu. „Takže, co se přesně tomu děcku stalo?“

Hermiona popotáhla a znovu si otřela slzy. „N-no,“ začala. „Předtím, však víš, snažila jsem se mu ukázat štěstí, starost a lásku.“ Ignorovala, když se blonďák zamračil. „On, no, začal být tak nějak znechucený…“

„Ten bastard!“

„…a,“ pokračovala pevně a snažila se uklidnit svého nejlepšího kamaráda pomocí pohledu. „A pak ten záchvat začal.“ Hermiona se na chvilku zastavila, z očí jí steklo víc slz. „Bylo to jako noční můra, Draco… hotový noční běs. Vidět ho… s tím záchvatem… to bylo hrozný. Merline, to bylo hrozný.“

„Dýchej,“ připomněl jí s trochou humoru v hlase.

Hermiona se trochu zachichotala, ale pořád brečela. „Volal svou matku,“ pokračovala tiše. Pohled jí teď zabloudil nahoru na noční nebe. „Slyším, jak moc chtěl… Jak moc mu jeho maminka chybí.“

Brunetka si povzdechla a podívala se znovu na svého kamaráda. „Draco?“ zeptala se. „Jak někdo může někoho nenávidět?“

„Proč se najednou ptáš?“ vytáhl pobaveně obočí.

„Já nevím…“ začala. „Jen jsem zvědavá. Jak může někdo někoho nenávidět?“

„Proč se ptáš mě?“

Rozpačitě se na něho usmála přes slzy. „No, hádám, že ty jsi takové pocity předtím měl,“ řekla. „Takže jsem předpokládala… však víš.“

„Ne, já nevím.“

„Předpokládala jsem, že… víš odpověď na tu otázku,“ dokončila.

Ušklíbl se a podíval se od ní. „Tak proč lidé milují?“

Zamračila se. „Já… já nevím,“ odpověděla pomalu.

Draco si povzdechl a podíval se znovu na brunetku. „Lidé nenávidí… protože sami byli nenáviděni.“ Stiskl k sobě rty. „To bylo blbý, ale rozumíš mi, ne?“

Brunetka přikývla. „Pokračuj.“

„Tak si vem našeho starého známého Voldyho,“ začal. „Voldemort, známý taky jako Tom Raddle, nenáviděl, protože on sám byl nenáviděn. Jeho otec ho nemiloval.  Jeho matka ho opustila. Vyrostl jako sirotek. A tak všechno, co cítil, byla nenávist.“

„Jo, chápu to,“ souhlasila tiše. „Ale... ale co ty?“

„Co já?“ zeptal se zmateně.

„Proč jsi nenáviděl… Har… nás?“ opravila se hned.

Draco se zamračil. „Není pravda, že jsem vás nenáviděl. Vážně jsem vás neměl rád,“ zamračení se mu ještě prohloubilo.

Hermiona vytáhla obočí. „Vážně?“ zeptala se. „Protože tak to teda pro mě nevypadalo. Jestli jsi mě tehdy jen neměl rád, pak bych nechtěla být poblíž, kdybys mě nenáviděl.“

Převrátil očima. „Budeme se bavit o něčem jiným, jo?“ zavrčel, jasně ukázal svou frustraci. „Změníme téma, prosím.“

„Hele, ty mě tady máš utěšovat!“ vykřikla rozhořčeně.

Ušklíbl se. „Jak vypadám, Grangerová? Jako lidský kapesník?“

Hermiona se tiše zasmála. „Ne, spíš jsi měkoučký plyšák v lidské velikosti.“ Široce se usmála, když se na ni zamračil. „A víš co? Teď vážně potřebuju velké objetí. Obejmeš mě?“

Zle se na ni podíval. „Ne,“ řekl a postavil se z houpačky.

Jen se usmála a roztáhla do široka ruce. Draco si viditelně povzdechl, popadl obě její ruce a vytáhl ji ze sedu. Pak obtočil její ruce kolem svého krku. On sám své ruce obmotal kolem jejího pasu a přitáhl ji k sobě.

Usmála se a položila si hlavu na jeho rameno, jedna slza jí sklouzla z tváře. „Myslíš, že James bude v pořádku?“

„Hermiono, kdo si myslíš, že jsem? Bůh?“ zažertoval. „Nemůžu říct ani co se stane tobě.“

Brunetka se na něho rozpačitě usmála.

„Víš co, Bobře?“ zeptal se blonďák a odtáhl od sebe Hermionu. „Až příště budeš brečet, varuj mě, prosím. Vidíš? Na rameni mám teď mokrej flek.“ Ukázal na vlhké místo. Hermiona se zasmála, když si to uvědomila. „Vážně nechci být obří kapesník nebo plyšák v lidské velikosti.“

Zasmála se a dala mu pusu na tvář. Draco jí věnoval široký úsměv, když najednou mezi ně přiletěla sova. Ladně přistála na houpačce, kterou předtím zabrala Hermiona.

„Asi je pro tebe,“ zašeptal Draco a koukal na sovu, která široce rozevřenýma očima zírala na brunetku.

„Tu poznávám,“ řekla. „Viděla jsem ji u Munga.“

Draco se podíval zamyšleně na sovu. „Jo, jasně.“

Sova vystrčila svou levou nohu, na které měla uvázaný pergamen. Hermiona hned odvázala dopis a pohladila sovu po hlavě. Ta ji láskyplně klovla do prstu a zahoukala, než zase odletěla pryč.

„Od koho to je?“ zeptal se blonďák s očima upřenýma na dopis.

Hermiona ale hned to písmo poznala. „To je od tvého otce.“ Podívala se na něho se strachem vepsaných v celé její tváři. „Mám pocit, že je to o Jamesovi Moorovi.“

Blonďák jí položil ruku na rameno a stiskl ji. „To je v pořádku. Pokračuj, přečti si to.“

Brunetka se zhluboka nadechla a pomalu otevřela dopis. Očima přejížděla po papíře. Nejdříve zbledla. Draco hned zpozorněl, ale to se jí barva na tvářích zase objevila a na tváři se jí objevil velký úsměv.

„Co? Co se děje?“

„James je v pořádku,“ řekla brunetka. „Je teď v bezvědomí, ale…“ zhluboka se nadechla, „… a tvůj otec potvrdil, že kletba skutečně přešla do posledního stádia, ale když se to vezme všechno kolem, je v pořádku.“

„Chceš tam vyrazit?“ zeptal se jí blonďák.

Jen se usmála. „Vlastně pro nás tvůj otec posílá.“ Pak dopis složila a dala si ho do kapsy.

Podívala se na Draca a protáhla si ruce. „No tak, pojď,“ řekla a usmála se na Draca, když spojil jejich ruce.

Draco sledoval, jak jeho otec instruuje léčitelku Grangerovou o věcech, které by se teď měli dělat s Jamesem Moorem, když jeho kletba přestoupila do posledního stádia. To, že ji viděl tak odhodlanou udělat vše pro záchranu toho sedmnáctiletého, ho nechalo docela překvapeného. Ale na druhou stranu – byla to Hermiona Grangerová. Zavřete ji do jedné místnosti s Voldemortem bez hůlek a na měsíc a vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby se Pán zla proměnil v skřítky milujícího muže.

„Tak tady končím,“ prohlásil Lucius a podíval se na svého syna. „Narcissa si bude už dělat starosti.“

Blonďák jen přikývl a trochu se usmál, když ho otec poplácal po rameni. „Jdi a utěš ji,“ zašeptal tak, aby to mohl slyšet jen Draco, než zmizel z jejich dohledu.

„To mi teda nemusíš říkat, otče, protože to udělám,“ pomyslel si, když přistoupil k brunetce. Hermiona seděla vedle Jamese, který byl stále v bezvědomí. Oči měla upřené jen na něj a na tváři se jí usadilo zamyšlení. „Hermiono.“

Brunetka trhla hlavou při zvuku jeho hlasu. Jemně se usmála. „Jo?“

„Vezmu tě domů,“ odpověděl jí. „Už je dost pozdě.“

Hermiona si povzdechla a podívala se na Jamese. „Možná mě bude potřebovat,“ namítla. „Koneckonců jsem jeho léčitel.“

Draco si povzdechl. „Bobře, Moore bude v pořádku,“ ujistil ji.

Skousla si ret a podívala se na svého nejlepšího kamaráda. „Slib mi jednu věc, Draco,“ řekla. „Slib mi, že až zase nebudu léčitel, že dáš za mě na Jamese pozor. Nezajímá mě, jestli ho nemáš rád. James je možná nesnesitelný, Fretko, ale je jen osamělý. Potřebuje, aby se o něj někdo staral.“

Blonďák by normálně rozhodně odmítl. Nesnášel to zatracené děcko, pro Boha! Ale vidět takhle Hermionu… tak rozrušenou, neměl to srdce jí říct jednoduše ne. „Dobře,“ odpověděl a věnoval jí ten jeho slavný charismatický úsměv. „Ale varuju tě, možná mu nedám to štěstí, starost a lásku, o kterých tak mluvíš.“

„Draco, to je jediný způsob, jak mu zachránit život.“

„Hermiono, nenuť mě do toho!“ naříkal. „Slibuju, že se o něj postarám. Donutím ho jíst a pít ty nechutný lektvary. Ale ta tvoje teorie o léčbě Odium Deprecor, to je těžký. Nečekej, že to udělám.“

K jeho překvapení se Hermiona zasmála. „Dobře,“ přikývla. „Tak mě sem každý den doveď. Budu ho navštěvovat a tu svou teorii vyzkouším.“

Jen převrátil očima. „Dobře, dobře,“ řekl. „Můžeme odejít? Mám mozek jako puding.“

Hermiona jen tak mávla rukou. „Tak kššš,“ odehnala ho. „Já tady zůstanu.“

V pozření přimhouřil oči. „Co budeš dělat?“

Jen se na něj záhadně usmála. „Hej, holka může mít svá tajemství,“ připomněla mu. „Teď,“ – stoupla si a přešla ke svému nejlepšímu kamarádovi – „běž zpátky domů, jo?“ Objala ho kolem pasu a dala mu pusu na tvář. „Dobrou noc, Draco.“

„Jo, jo, dobrou,“ zamračil se.

„Ale no ták! Nebuď jako malej,“ napomenula ho se smíchem.

Blonďák si povzdechl a pevně objal brunetku kolem pasu. Sklonil se dolů a políbil ji na čelo. Přivřel oči, když to dělal. „Dobrou noc, Bobře.“

Z nějakého důvodu se Hermiona začervenala. „Ať tě blechy štípou celou noc,“ zašeptala. Draco se odtáhl a usmál, než se přemístil zpátky domů a nechal za sebou červenou brunetku, co se dotýkala svého čela.

„Pane Bože, pořád to cítím,“ zamumlala si pro sebe a sedla si zpátky na židli.