Preklady fanfiction Harryho Pottera

Takže mé Vánoce byly báječné, avšak nemohu totéž říct o své služebné. Když jsem se vrátil do své ložnice po, ehmmrr, dni s Norrisovou, našel jsem Střapěnku sedět na posteli a mluvit s knihou. Nevypadala zrovna šťastně a já uvažoval, zda to nemá co dělat s mým pátráním. Jak jí to jenom mohu vysvětlit, když mě nikdy neposlouchá? 

Ale nemyslím, že to byl důvod jejího rozrušení, protože když jsem vešel, poklepala rukou na postel. Už jsem přišel na to, že je to lidský způsob požádat, abyste se k nim přidali, takže jsem vyskočil nahoru, přitulil jsem se a ona mě objala. I když si pak lehala, stále mě svírala. Líbilo se mi to, protože hřála a voněla sama sebou a já byl velice unavený.

Jako další vím, že nastalo ráno a Střapěnka už byla vzhůru a oblečená. Bylo ještě velmi časně a venku sotva světlo, ale ona odešla a zakrátko se vrátila se snídaní. Pak byla znovu pryč.

Čekal jsem na Porky, až mi také přinese snídani – byla by hanba ji zklamat – a vydal se za svými ranními přirozenostmi. Procházka k ohni na společenském hřišti zněla dobře, ale nebyla možná. Když jsem dorazil, jedinými přísedícími byli dva kocouři, kteří mi věnovali vcelku nepřívětivé pohledy. Zdálo se, že Vážněronalde sevřel ruku pevně kolem čehosi, o čem jsem předpokládal, že je jeho krysa. Háry dokonce mávl rukou a řekl „kšá“. Pochopil jsem náznak.

Škola byla neuvěřitelně tichá a já se po ní potuloval ve snaze najít buď Norrisovou, nebo Střapěnku. Samozřejmě jsem se chtěl setkat Norrisovou, ale lámal jsem si hlavu s tím, co bych jí řekl. Včerejšek byl skvělý, ale co bylo, bylo a teď je teď. Měl jsem ji rád... a ani výhody nebyly špatné. Jen jsem doufal, že nebude chtít „mluvit o našich pocitech“. To nenávidím.

Každopádně, jak se ukázalo, jako první jsem našel Střapěnku. Byla v obrovské místnosti plné knih a znovu pracovala na klikyhácích. Pokud si dobře pamatuji, zůstala tam celý den a nevrátila se do mého pokoje, dokud pro ni nenastal čas jít spát. Poté si sedla na postel a z nějakého důvodu začala mmrrnčet. Vyskočil jsem jí do klína a zdálo se, že se jí to líbí tak moc, že mě objala a ummrrnčela se ke spánku, dokonce bez převlečení.

Několik dalších dnů to bylo stejné a já se o ni s konečnou platností začal obávat. Dělání klikyháků a mluvení s knihami se stále zhoršovalo a nebylo to naposledy, co mmrrnčela, dokud neusnula. Jedinou světlou stránkou se zdálo být to, že se vyhýbala těm dvěma kocourům, ale nelíbilo se mi, že je nešťastná. Nemluvě o tom, že kvalita služeb dramaticky poklesla.

Zeptal jsem se Norrisové, jestli bych měl něco říct McGon-kník, ale varovala mě, abych to nedělal. Připouštím, že tolik ji poslouchat byla jedna z mála chyb, které jsem kdy udělal. Uznávám, že toho o Bradavicích věděla víc než já, ale po zvážení myslím, že se jen bála dostat do potíží. Jednou mi řekla, že když jsou koťata zlobivá, jsou poslána ze školy pryč – vynucena nebo tak něco. Co když Střapěnčino dělání klikyháků a mmrrnčení bylo špatné a ona bude vynucena? Musel bych jít s ní a to by znamenalo nechat všechno za zády – Norrisovou i krysu.

Takže jsem neudělal nic a sledoval, jak Střapěnka mmrrnčí víc a víc. Další věc, která se mi na tom nelíbila, byla, že začala navštěvovat Hromotluka. On mi tolik nevadil; jak už jsem řekl, prokazoval mi respekt, ale když se od něj vracela, čpěla po Tesákovi a byla pokryta jeho slinami. Dokonce se ani nezdálo, že si všimla toho zápachu, a předpokládala, že budu u ní. Podezíral jsem ji, že nemá čich.

*

Když už jsme u Tesáka... no, nejsme, ale myslel jsem, že jsme. Jen to nebylo...

Mohu začít znovu?

Byl jsem na pozemcích a hleděl si svých záležitostí, když se to stalo. Slyšel jsem, jak si něco prodírá cestu skrz křoví a funí. Zasténal jsem a zapřemýšlel, kde se mohu schovat a vyhnout se další „konverzaci“. Příliš pozdě, už byl u mě.

Jenže to nebyl Tesák. Ve skutečnosti bych v tu chvíli dal cokoliv za to, aby to byl on.

Byl to Smmrrtonoš. Obrovský černý chlupatý Smmrrtonoš – a díval se na mě. Podlomila se mi kolena. Teď to přijde; teď umřu.

„Prosím ne. Úpěnlivě vás prosím. Nechci zemřít; jsem na smmrrt příliš mladý. Budu chybět Střapěnce, a stejně tak Norrisové.“ Vím, že to ode mě nebylo velmi statečné, ale čelil jsem svému bezprostředně hrozícímu zániku. To je dost velká událost. „Omlouvám se za všechno, co jsem udělal špatně, ať už to bylo cokoliv, a slibuji, že už to víckrát neudělám. Budu hodné kotě.“

To byla poslední šance. Nakonec, co jsem mohl ztratit? „Nezabíjejte mě. Naléhavě vás žádám. Žádám...“

„Ale zmlkni, ubohej malej žadateli. Tě nezabiju.“

„Ne? Děkuji vám. Děkuji vám. Jste laskavý a báje...“

„Ticho. Málo času.“

„Pardon?“ To, co říkal, tak nějak smysl dávalo, ale... „Proč mluvíte tak legračně?“

„Časování sloves těžký, tak neobtěžuju.“

Časování sloves je těžké? Dokonce i Tesák se s nimi dokáže poprat. Trochu jsem se při pomyšlení na něj poškrábal. Nebyla to blecha, pro případ že by vás to zajímalo; jsem čistotná kočka. Následně jsem si povzdychl.

„Nejste Smmrrtonoš, že ne?“ Zavrtěl hlavou. „Nejste ani pes. Jste zvěromág.“ Přikývl. „Upřímně, nemůžete tady chodit, aniž byste tady na nějakého nenarazili. McGon-kník, krysa...“

Neuvěřitelně blízko mé hlavy se objevil velmi velký pár čelistí. „Co krysa?“

Hlasitě jsem polkl. „Je tady ta... taková krysa... ummrr, ve škole...“

„Kde?“

„Nebelvírská... věž. Aspoň myslím, ale pravděpodobně se mýlím. Tak raději zapomeňme, že jsem něco řekl, ano? Páni, to už je tolik? No, bylo to pěkné... aagr!“

To, co mě přerušilo, byla velmi velká tlapa, která mě přitiskla k zemi.

„Krysa?“

„E-ch-e e át.“ Mělo to vyznít jako „Nechte mě vstát“, ale je vcelku složité mluvit, když nemůžeš dýchat. Naštěstí Smmrrtonoš/pes/zvěromág/tvor pochopil.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl. „Děkuji.“

„Nemá za co. Teď krysa."

„No, jak už jsem řekl, v Nebelvírské věži je ten krysí zvěromág. Proto jsem tady.“ Zaujal jsem dramatickou pózu. „Mám za úkol odhalit pravdu.“

„Já pomoct.“

„Žádnou pomoc nepotřebuji; jsem příslušník. Tak či tak, proč bych vám měl věřit? Neznám ani vaše jméno.“

„Já Sirius Black.“

„To nemůžete myslet váž...“

„Prosím. Hodně starej fór.“

„Omlouvám se. Nejsem si jistý – mám na mysli, co se týče té pomoci. Jsem kočka a vím, že tak docela nejste pes, ale...“

Ten, kdo ti s úkolem pomůže, přijde zanedlouho. Věř mu, ačkoliv se ti bude jevit jako nepřítel.

Ztěžka jsem se nadechl. „Profesorka Praštěnka...“

„Kdo?“

„Řekla...“ Vzhlédl jsem ke svému novému pomocníkovi. „Potřebujeme plán.“