HLEDÁNÍ (klíče)
autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus
originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/
Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kapitola pětadvacátá
Severus vyhledal v knihovně svazek s lektvary plodnosti, v němž byl recept na ten, který uvařil před osmnácti lety, a odložil si ho bokem na následující den. Bylo časné ráno a on měl namířeno do ředitelny. Albus mu večer poslal předvolání po domácím skřítkovi, aniž by se obtěžoval mu říci, proč ho povolává.
„Ranko, tati,“ pozdravil Harry šourající se nikoliv směrem od nebelvírské věže, ale z kuchyně. Pozvedl puclák, který svíral v ruce, v náznaku přípitku a usrkl. Vypadalo to, že se právě vykulil z postele.
Severus se musel hodně přemáhat, aby neseslal pár kouzel v předem ztracené snaze upravit synovi z rozcuchu účes. Harry zřejmě už před lety rezignoval na používání hřebenů a kartáčů na vlasy. Oblečený byl do mudlovského, očividně předpokládal, že se ještě před první hodinou stihne vrátit do věže.
Severus povytáhl obočí: „Nevěříš Albusovi, že nás nenechá na suchu?“
„Předpokládám, že nenechá,“ odtušil Harry a znovu se zlehka napil. „Ale nevěřím, že to něčím neřízne. Netuším, co chce s námi probrat, ale raději bych měl na to čistou hlavu.“
Severus si Harryho pozorně prohlédl. Byl ostražitější a napruženější, než po ránu býval. Ke všemu si to většinou vyžádalo minimálně hodinu fyzické práce či vážného hovoru, aby Harryho držení těla začalo prozrazovat jeho stav.
„Něco očekáváš,“ podotkl zběžně.
Harry němě pokrčil rameny: „Včera odpoledne mi říkal, že potřebuje prodiskutovat pár položek. Z toho se nikdy nevyklubalo nic dobrého. A navíc...“
Severus pozoroval, jak z Harryho tváře mizí jakýkoliv výraz, a věděl, že je to obrana proti možnosti nežádoucího prozrazení vnitřních hnutí. Nechal synovi prostor se vyjádřit, teprve po několika krocích se zeptal: „Ano?“
„Za pár dní budou Dušičky.“ Harry zrychlil krok, na Severuse se nepodíval.
Severus přikývl, rozuměl, co se synkovi honí hlavou. Blížilo se šestnácté výročí úmrtí Jamese a Lily Potterových; Voldemort se jistě chystal velkolepě oslavovat.
„Tak jdeme na to,“ ucedil Harry chraplavě, když došli k ohyzdnému strážci.
Severus mu položil ruku na rameno, Harry k němu vzhlédl. „Jednou si o tom s Albusem promluv. Neživ v sobě staré křivdy, vždyť tuto válku možná nepřežije.“
Harry nedokázal skrýt, že ho Severusova poznámka zarazila. Bezpochyby také, jako mnozí jiní, propadl dojmu, že Albus Brumbál je nezničitelný, nenapadlo ho, že Albus může během několika málo let zemřít. Smutně přitakal.
Severus ho pustil, nadechl se, aby řekl heslo, ale strážce se odsunul dříve, než je mohl vyslovit. Nechápavě se po sobě s Harrym podívali a nechali se schody vyvézt ke dveřím ředitelny. Na vyzvání vstoupili a seznali, že toho rána nejsou prvními hosty.
„Á, Severus Snape,“ usmál se vědoucně pan Ollivander. „Jedenáct palců ohebného platanu s blánou z dračího srdce, že?“
„Ano, máte pravdu,“ odpověděl Severus a pohladil v kapse hůlku, spokojený ze známého doteku.
„A pan Potter.“ Ollivanderův úsměv se ještě rozšířil: „Zaslechl jsem, že máte se svou hůlkou potíže.“
Harry kývl, ale zůstal potichu, jen švihl pohledem po Albusovi, který se za svým stolem neškodně usmíval.
„Je opravdu časně,“ ozval se ředitel s očima upřenýma na hrnek v Harryho rukou. „Mohu vám nabídnout trochu čaje a něco sušenek?“
„Já jsem úplně spokojený,“ ukázal Harry na puclák. Severus zavrtěl hlavou.
„Pro mne čaj, prosím,“ ozval se pan Ollivander. „Víš, jak ho mám rád.“
„Zajisté, Andersi,“ Albus přivolal skřítka a objednal u něho jídlo, podnos s čajem vyčaroval sám.
Severus si všiml, že Harry povytáhl obočí, a ostře se na syna zadíval. Vysmívat se Ollivanderovu jménu by bylo notně pochybené, ten muž vzdor svému neškodnému vzezření vládl značnou mocí, což ale – jak Severusovi vzápětí došlo – viděl Harry na vlastní oči.
Harry si posloužil jedním z koláčků, které dorazily z kuchyně. Ždibec si ukousl, a než dojedl zbytek, několik minut počkal. Zřejmě se přeci jen v hodinách lektvarů něčemu přiučil.
„Tedy nyní, Harry a Severusi,“ vstal Albus a pod Harryho bdělým pohledem vytáhl hůlku, „věnujte mi svou pozornost.“ Máchl hůlkou, oknem vylétlo kouzlo, aniž by cokoliv zasáhlo. „Řekni mi, Severusi, co přesně jsi viděl?“
„Paprsek světla, který vyšel z tvé hůlky a pohasl asi třicet metrů od okna,“ odpověděl tázaný jednoduše.
„Jak ten paprsek vypadal?“
„Jako každé jiné kouzlo,“ Severus koutkem oka zaznamenal, že se Harry ošil.
„Bylo to omračovací kouzlo,“ ozval se Harry pomalu. „Je vždycky stejně červené.“
„Od kdy jste schopen vidět barvu kouzel?“ vyzvídal Ollivander vzrušeně, téměř hladově.
Harry se zarazil, snad zapomněl na Ollivanderovu přítomnost. Severus věděl, že Harry má vztyčené všechny bariéry, pročež by neměl být schopen rozpoznávat magii vloženou do zaklínadla.
„Odjakživa,“ odpověděl Harry. „Už co jsem byl malý děcko.“
„Jak to víš?“ zajímalo Severuse.
Harryho tvář nic neprozrazovala, ale tělo měl napjaté. Severus pocítil touhu proklít Albuse, který jistě toho měl na Harryho nachystáno více než právě proběhlý test.
Harryho odpověď byla tak tichá, že ji Severus málem přeslechl: „Z tý noci si pamatuju jen záplavu zeleného světla. Zdálo se mi o něm ještě před tím, než jsem dostal dopis z Bradavic. O limetkově zelené barvě smrtící kletby.“
Severus zaťal zuby, Albusovo načasování bylo ještě horší než obvykle.
„Co soudíš, Andersi?“ otázal se ředitel klidně, lhostejný k narůstajícímu napětí, jež – jak Severus věděl – musel také zaznamenat.
„Víš, co vidím, Albusi,“ přemítal Ollivander. „Vnímám jemný náznak barvy halící kouzelníky jako svého druhu mlha. Sybila by řekla, že vidím auru,“ uchechtl se. „Napomáhá to při hledání souladu hůlky s kouzelníkem.“
Harry se k němu živě otočil: „A jakou barvu vidíte kolem mě?“
„To není jen jedna barva,“ opravil ho Ollivander, když na něho chvíli hleděl. „Většina kouzelníků vyzařuje dvě, i když jedna z nich bývá potlačená.“
Harry přitakal.
„U vás vidím rudou a zlatou: připomínají mi jiskry, které vylétly z vaší hůlky, když jste ji poprvé uchopil.“
„A nedošlo k nějaké změně?“ naváděl ho Harry otázkou.
Ollivander nachýlil hlavu a přimhouřil víčka, jako by potřeboval zastínit běžně viděné. Severus i Brumbál ho se zájmem pozorovali.
„Ještě je tam... ale opravdu jen náznak... smaragdově zelené?“ Ollivander znovu otevřel oči.
Harry kývl: „Od léta.“
„Harry,“ pokáral ho Albus, „říkal jsi, že žádné postranní následky nenastaly.“
„Neříkal,“ odsekl Harry. „Nezeptal jste se, a pokud jste předpokládal, že jsem vám řekl všechno, je to vaše věc.“ Harry krátce sklopil zrak k podlaze, zřejmě se styděl. Pak znovu vzhlédl k Albusovi: „Omlouvám se, pane profesore. Rozumím, proč jste dělal, co jste dělal. Jenom bych si přál, aby vaše volby měly jiné následky. Rozčiluje mě to.“
Harry si pravačkou překryl hřbet levé ruky, kde pod maskovacím kouzlem skrýval památku na tresty Umbridgeové.
„Myslel jsem, že to už jsme překonali, Harry,“ Albus vypadal na každý ze svých sto a šedesáti podzimů.
Harry se zavrtěl. „Překonali... jenže...“ máchl rukou ve složitém gestu a znenadání se mu v ní objevila objemná obálka nadepsaná Jamesovým rukopisem. „Tohle byste našel, kdybyste byl otevřel trezor Potterů.“
Harry nejprve vylovil dopis pro Blacka, v němž byly pokyny, jak naložit s dalším obsahem obálky. Když měl Albus dočteno, podal mu Harry dopis, jehož byl Albus přímým adresátem. Severus po Harrym švihl očima – myslel si, že předal řediteli jeho dopis už více než před měsícem.
Albus položil dopis stranou s jasným úmyslem přečíst si ho později v soukromí. Severuse zarazily jeho lesklé oči – dosud nikdy neviděl, že by mu něco vehnalo slzy do očí.
„Nemohu udělat víc, než se znovu a znovu omlouvat, Harry,“ pronesl zdrsnělým hlasem. „Pokusil jsem se tehdy po Dušičkách potterovský trezor otevřít, ale neznal jsem Jamesovo heslo. Bez velmi dobrých důvodů by mi skřeti nedovolili odeklít ho násilím, a ti měli v rukou závěť tvých rodičů.“
„Remus by ho znal,“ řekl Harry, do smutných modrých očí nepohlédl.
„Remus zmizel,“ povzdechl si Albus. „Kdybych se víc snažil ho najít, asi by mi byl pomohl, ale tehdy jsem věřil, že toho stejně není mocen. Neozval se, vůbec jsem netušil, kde je a co dělá, až do onoho léta, než jsi nastoupil do třetího ročníku. Věděl jsem jen, že pár lidí ho má v úmyslu vyhledat, kdyby nebylo zbytí.“
Harry si přejel tvář dlaní a pročísl si vlasy. „To už je pryč.“
„Ano,“ Albus sklopil pohled k dopisu pro Blacka. „Nicméně toto bude užitečné.“
Chvíli panovalo ticho.
„Zahrnu Anderse do tvého učebního plánu, Harry. Ve spolupráci s ním jistě dokážeš lépe uchopit své nadání.“
„To bude fajn,“ souhlasil Harry. „Už to celkem zvládám blokovat, jenže to nefunguje, když se potřebuju soustředit, a taky někdy... při doteku... nebo pohledu do očí... se vytvoří spojení.“
Albus kývl: „Také jsem ti chtěl, Harry, poděkovat, žes včera přivedl své přátele. Čím širší bude síť našich kontaktů, tím lépe pro nás.“
Severus vydoloval z paměti, že během zápasu byli s Harrym na tribuně někteří bývalí studenti – nebelvírský hvězdný tým, který zvrátil sérii porážek. Předpokládal, že do Řádu vstoupili všichni.
„Zdržoval jsem to, co jsem mohl, Harry...“ zaváhal Albus.
Harrymu ztuhly rysy: „Ne... prosím...“
„Je mi to opravdu velice líto, Harry, leč Kornelius trval, že ti musí osobně udělit –“
Albus umlkl, dokud Harry nedostal znovu pod kontrolu vlastní magii. Severusovi v tu chvíli došlo, proč pan Ollivander působil vždy tak zvláštním dojmem. On se nedíval na ostatní, on se díval okolo nich. Nyní v čirém úžasu propátrával vzduch kolem Harryho. Většině kouzelníků se téměř díval do očí, ale u Harryho šmejdil očkama daleko od mladíkovy tváře. Severusův syn musel vydávat silné kouzelné světlo.
Severus vyčkal, co by několikrát srdce uhodilo, pak vztáhl ruku k Harryho paži. Ještě chvíli to trvalo, než se Harry uklidnil, ale přeci jen se zvolna všem v místnosti přestávaly ježit vlasy přebytkem magie ve vzduchu. Když Harry vzhlédl, oči měl prázdné a tvář bez výrazu, jen v koutku úst mu seděl křivý úsměšek.
„Doufám, že budeš poblíž, až Popletal přijde,“ ucedil k Severusovi.
„Budeme s tebou my oba, a jistě i Minerva,“ přispěchal Albus s ujištěním. „Kornelius ví, že pořádáme Dušičkový bál, a chce se dostavit ještě před jeho začátkem, aby ho zahájil krátkým dekorovacím ceremoniálem.“
„Novinářům vstup zakázán,“ pronesl Harry tónem nepřipouštějícím odpor a pevně se zahleděl řediteli do očí. Každý by při srážce s jeho ocelovým pohledem musel zamrkat. Severus nevěděl s určitostí, zda Harry už v soubojnických schopnostech Albuse překonal, ale byl si zcela jistý, že právě v tento okamžik by jej na hlavu porazil.
„Alespoň jednoho dovnitř vpustit musíme, Harry,“ vzdoroval Albus s jiskrou v oku.
Harry se studeně usmál: „Dobrá. Rita Holoubková se smí dostavit, ale žádný jiný. Ohlídám si ji, aby nepřikrášlila nic z toho, co řeknu.“
„Co na ni vy tři máte?“ zajímalo Severuse.
Harryho úsměv nabral vlčí nádech: „Je neregistrovaným zvěromágem… v podobě brouka. Je vážně pozoruhodné, kolik jich tu pobíhá.“
Severus potřásl hlavou s drobným uchechtnutím: „A chytila ji Grangerová.“
Harryho výrazem konečně prostoupilo opravdové veselí: „Doslova. Na pár dní ji šoupla do sklenice od marmelády a vyhrožovala jí, než ji pustila.“
„Harry,“ ozval se Albus napůl pobaveně a napůl vážně, „vydírání je dvousečná zbraň.“
„Boj s Voldemortem taky není bez rizika,“ odmávl Harry přezíravě přiznání k zločinným praktikám. „Vždyť by stačilo, aby se došla zaregistrovat. Nám by toho roku stejně nikdo nevěřil, i kdybychom ji veřejně nařkli. Tehdy by mě prohlásili za blázna i za tvrzení, že nebe je modré, a ne oranžové.“
„Bezesporu,“ usmál se Albus. „Slečně Holoubkové to sdělím. Pravděpodobně ve středeční podvečer…“
Harry se nuceně zasmál.
„Jaký čas by ti vyhovoval, Harry?“ otázal se Ollivander.
Harry vzhlédl ke stropu, v duchu procházel týdenní rozvrh: „Můžete v neděli odpoledne?“
„K soubojnickému klubu se nepřipojíš?“ Severus si dal opravdu záležet na tom, aby z jeho hlasu nezaznívalo zklamání.
Harry se k němu s pochopením otočil – Severus měl vědět, že před synem své pocity neschová, skrze vzájemné pouto je vnímal, i když byl odcloněný ode všech ostatních. „Nemůžu. Nemám tam soupeře – a letos potřebuju volný čas jako sůl. Jinak mě ty všechny domácí úkoly a přídavné hodiny totálně zavalí.“
Severus kapituloval. Přikývl: „Chápu.“
„To bude dokonalé,“ postavil se pan Ollivander. „Musím se vzdálit, Albusi. Syn obstaral zajímavý materiál na jádra, dnes mi ho přinese. Rád jsem vás všechny viděl, a Harry, na shledanou v neděli.“
Severus a Harry se také zdvořile rozloučili a sbírali se k odchodu. Vyučovací blok se kvapem blížil, oba se potřebovali dostat včas do učeben.
„Ještě na minutku, Harry,“ ozval se Albus a Harry se zastavil, zatímco Severus je pozoroval z otevřených dveří. Ředitel obešel svůj pracovní stůl – Severus si povšiml, fénix je pryč, asi měl nějaké povinnosti ohledně Řádu. „Prosím, Harry, zajdi sem za mnou někdy, třeba jen na kus řeči. Vím, že jsem Ti způsobil mnoho bolesti, a velmi mne mrzí propast, která mezi námi pro to vznikla.“
Harry se hryzl do rtu a přikývl: „Také mi chybějí časy, kdy jsem vás měl za neomylného.“
„Nikdo není neomylný, Harry,“ odpověděl Albus smutně. „Nesejde na tom, jak moc si přejeme opak.“
Albus položil Harrymu ruku na rameno v otcovském, respektive dědovském gestu. Harry ztuhl a vytřeštil oči, dech se mu zrychlil jako tehdy u svatého Munga. Severus k nim hbitě přistoupil s úmyslem přerušit jejich tělesný kontakt. Albus stiskl Harryho rameno ještě pevněji, oči přetékající starostlivostí.
„Harry…“ Severus se nenamáhal skrývat naléhavost v hlase. „Harry, mluv se mnou.“
Ztuhlé svaly se uvolňovaly, Harryho se zmocňoval mírný třas. Vztáhl ruku k Severusovi a pevně ho popadl za paži.
„Tolik jasu… tolik smutku,“ mumlal Harry očividně o Albusovi.
Brumbálovi také došlo, co se stalo, a jeho oči znovu zazářily. Bohatý plnovous sice pomáhal Albusovi skrývat emoce, jež se běžně zračí v lidských tvářích, nicméně přitahoval pozornost k jeho očím, které prozrazovaly mnohé.
„Kontaktuji Minervu,“ pronesl Albus smutně. „Lehni si, Harry, a odpočiň si. Jsi vyčerpaný z předchozích hodin.“
Harry chabě přitakal. Severus vhodil do topeniště hrstku letaxu – Harryho, který sotva reagoval na vnější podněty, bylo bezpečnější dostat do pokojů krbem, než se pokoušet jím manévrovat chodbami plnými studentů chvátajících do tříd. Tělesný kontakt s tolika dalšími lidmi by byl jen ke škodě.
„Musím jít učit,“ oznámil Severus tiše Harrymu, když ho uložil do postele v jeho pokojíku. „Budeš-li cokoliv potřebovat, zavolej si Dobbyho.“
Harry kývl a svléknutý do trenek se zachumlal do pokrývek. „Cítí se stejně jako já.“
Severus toužil, aby mu Harry řekl víc, aby pro jednou podrobně popsal, jak se cítí, jenže syn usnul. Povzdechl si, shrábl mu vlasy z čela a ztlumil světla v místnosti. Posbíral se a vtělil se do svého profesorského já. Však si vztek na Popletala může krásně vybít na studentech. Mrzimorští a havraspárští prvňáci mají před sebou perné dopoledne, to by v tom čert byl, aby na oběd neodcházeli v slzách.
-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-
Pozn. překl.: Jak pozorně podotkla beta ansus – u JKR se pan Ollivander jmenuje Garrick, nikoliv Anders. *;-)