Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/38/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
„I looked into your eyes and saw your past, you looked into mine and saw a future.“
„Pohlédla jsem ti do očí a uviděla tvou minulost, tys pohlédl do mých a uviděl budoucnost.“
Jessie Grillo
XXX
Po katastrofě v Doupěti se Hermiona tři dny hádala sama se sebou. Dalšího rána během oblékání však její odhodlání zesláblo a při česání vlasů se zarazila. Jen zůstala stát a zírat na svůj obraz v zrcadle. „Severusi?“
Ještě ležel v posteli za jejími zády; odrazem v zrcadle sledovala, jak zvedl hlavu a ospale na ni zamrkal. „Ano?“
Trošku zaváhala – dost na to, aby se zamračil a zvedl na lokty – a pak si povzdechla. Aniž by se k němu otočila, odložila kartáč a tiše se zeptala: „Myslíš, že jsem přibrala?“
„Co?“ Posadil se s nevírou v očích. „Ženy skutečně pokládají takové otázky? Myslel jsem, že je to jen mýtus, legenda nebo něco podobného.“
„Není. Je to vážně míněná otázka,“ odvětila a cítila se strašně, zatímco oblečená jen v kalhotkách a podprsence studovala vlastní obraz. Nemyslela si, že by vypadla nějak tlustší, ale… „Tak co?“
„Sakra, nebuď hloupá,“ stroze odpověděl.
Pohlédla na jeho obraz v zrcadle; vypadal rozmrzele. „To není odpověď, Severusi,“ reagovala nešťastně.
Z hloubi hrdla vydal podrážděný zvuk a zavrtěl hlavou. „Možná toho nevím moc o vztazích, ale je mi jasné, že na takovou otázku neexistuje správná odpověď. Pokud řeknu ne, budeš předpokládat, že lžu. Pokud zalžu a řeknu ano, uvěříš mi. Tak či tak budeš se sebou nespokojená a na mě naštvaná. V tomto nemůžu vyhrát.“
„To není k smíchu, Severusi!“
„Ne, není,“ souhlasil. Vyklouzl z postele a nahý přešel místností, aby se za ni postavil. Chvíli přehnaně studoval její obraz, z jakéhosi důvodu nazlobený, ale pak se přiblížil k jejím zádům a rozhodně si ji k sobě přitáhl. A jak měl často ve zvyku, sklonil hlavu a opřel se jí bradou o rameno.
„Nakolik mohu říct, od naší srážky na stanici Waterloo jsi nepřibrala ani gram mimo rámec obvyklých výkyvů hmotnosti způsobených hormonálními změnami a zadržováním vody. A i ty jsou příliš malé, aby byly vidět,“ klidně a pedantsky jí vysvětloval. „Skutečně nevěřím, že bys přibrala od doby, kdy jsme se stali milenci. Rozhodně nemáš nadváhu, Hermiono. A kromě toho, i kdyby ano, nic by to neměnilo.“
„Teď mi řekneš, že vzhled není vše?“ zeptala se hořce.
„Logicky jsem během svého života neměl jinou šanci,“ odvětil netrpělivě, „než žít s přijetím svého vlastního fyzického vzhledu, ale ne, tohle jsem se nechystal říct. Víš, jak nesnáším klišé.“ Nečekaně ji ne zrovna jemně kousl do ramene. Trhla sebou spíše překvapeně než bolestí a on teď jemnějším hlasem pokračoval ve vysvětlování: „Nechej mě pokračovat. Chtěl jsem říct, že jsem se zamiloval do tebe a nejen do tvého vzhledu. Do tebe celé, Hermiono – do mysli, duše, těla, srdce a povahy. Jsi krásná způsobem, který nemá absolutně nic společného s tvojí váhou.“ Chvíli ji nechal absorbovat vyřčené a pak dodal ostřeji: „Takže se přestaň chovat jako idiot. Na takové hlouposti jsi příliš inteligentní.“ A tentokrát jí začal oždibovat krk.
„Trochu citlivější přístup z tvé strany by přišel vhod,“ zamumlala víceméně reflexivně, zatímco jí jeho slova docházela. Rozhodně mu chtěla věřit a stejně tak bylo jisté, že Severus není lhář, ale…
Odfrkl si. „Ze všech lidí, které znám, ty potřebuješ nejméně rozmazlování, ne že bych se na to hodil.“
„To je pravda.“
Přimhouřenýma očima si ji přeměřil a povzdechl si. „Věděl jsem, že mi neuvěříš. Veritasérum na mě nefunguje, ani má přísaha na Bibli by nebyla přesvědčivá… Mám zkontaktovat Pottera a zjistit, jaké detekční kouzlo používá ministerstvo?“
„Přestaň, Severusi.“
„Ne. Jsi směšná.“
Věnovala mu nazlobený pohled a obrátila se, aby vyšla z místnosti. Až pak si uvědomila, že je stále jen ve spodním prádle a hůlku že nechala na nočním stolku. Nezáleželo na tom; pokud by se jí teď dotkl, proklela by ho. Jak se opovažuje její nejistotu zesměšňovat? Slyšela, že ji následoval, ale neotočila se k němu.
„Hermiono.“ Tón jeho hlasu ji zastavil – nezněl naštvaně, rozrušeně nebo škádlivě; byl vážný jako ještě nikdy, tichý a soustředěný. „Hermiono, podívej se na mě, prosím.“ Proti své vůli povolila a otočila se, aby se setkala s jeho tmavýma očima. Nečekala však jeho další slovo: „Legilimens.“
Hermiona již dřív zažila nitrozpyt, ale ne takovýto. Cítila, jako by padala do tmy jeho očí a místnost kolem nich mizela; neviděla záblesky jeho či svých vzpomínek a vůbec necítila něčí přítomnost. Ani nedokázala říct, zda byli v její mysli nebo jeho; nenacházel se tam vůbec žádný záchytný bod, jen temnota, a to ji trochu děsilo.
Z ničeho nic uslyšela jeho hluboký, hedvábný hlas zašeptat: „Animadverto speculum,“ a v okolní tmě se zatřpytil obraz, který jako by ji obklopoval. Chvíli jí trvalo, než poznala samu sebe, protože obraz obsahoval jemné rozdíly; tato postava stála vzpřímeněji, s větší jistotou. Oči měla větší, s delšími řasami, jiskřící jakýmsi vnitřním ohněm, poměrně obyčejná hnědá si nesla nádech jantaru a mědi. Pokožka měla stejný odstín, viděla všechna mateřská znaménka a pihy a malé vady včetně jizvy na hrudi, ale vypadala nějak jasnější a téměř zvláštně prozářená, čemuž nerozuměla; a vlasy se víc leskly, nebyly tolik kudrnaté a víc zářily; a rty byly plnější.
Udivená studovala ten obraz. Rozhodně a nepochybně byl její; skutečně se nic nezměnilo – stále to byla Hermiona Grangerová, knihomolka, nevysoká a nemoderně zaoblená s divokými, zašmodrchanými a nezkrotnými kudrnami – ale zároveň nebyla. Takto vždy tajně toužila vypadat.
A pomalu si uvědomila, že takto ji pravděpodobně vidí Severus.
Když jí to došlo, spojení se přerušilo, obraz se rozplynul a temnota se ztratila zároveň s tím, jak se místnost zaostřila. Severus stál se zavřenýma očima a svíral si kořen nosu, jako by chtěl zahnat bolest hlavy; lehce se jí před očima mihotal a ona si uvědomila, že se tak děje díky jejímu pláči. Otřela si oči a slabě se zeptala: „Co znamená animadverto speculum?“
Tiše odpověděl: „Znamená ‚zobraz zrcadlo‘. Tak narychlo jsem přišel jen s tímto – nic podobného jsem dřív nezkoušel.“ Vážně se na ni podíval a zeptal se tlumeně: „Fungovalo to?“ Hermiona nejistě přikývla, a pak jí začaly téct slzy, takže k němu slepě doklopýtala. Objal ji kolem ramen a ona mu zabořila hlavu do hrudi. Zatímco plakala, vdechovala jeho vůni.
Jakmile pláč odezněl a rozrušení se přeměnilo do zahanbení, sevření jeho paží povolilo; ale nepustil ji, místo toho jí začal jedním prstem kreslit na holá záda a pomalu načrtnul pěticípou hvězdu. Při každé čáře zamumlal: „Mysl… duše… tělo… srdce… a povaha.“
„Toto všechno,“ v poznání zašeptala chraptivě a ucítila jeho přikývnutí.
„Ano.“
Uvolnila se a víc se k němu přitulila. „Promiň,“ tiše a rozpačitě se omluvila.
Slyšela v jeho hlase úsměv. „Odpouštím ti. Pro tentokrát.“
„Doufám, že žádné příště nebude,“ zamumlala. „Cítím se jako naprostá blbka.“
„To bys měla,“ poznamenal kousavě a odtáhl se, aby se na ni mohl usmát. „Myslím, že je jen spravedlivé tě varovat. Jestli pojmu jen stín podezření, že uvažuješ o držení diety, nebudu váhat a zastavím tě všemi možnými prostředky, včetně nepromíjitelných. A když pláčeš, je obtížné ti složit kompliment,“ dodal žertem, sklonil se a jemně ji políbil. Pak se zeptal: „Opravdu jsi se svým vzhledem tak nejistá jen kvůli tomu zrzavému chcípákovi?“
Nad tím pojmenováním se málem rozesmála a zavrtěla hlavou. „Nezpůsobil to jen on, i když byl katalyzátorem tohoto malého zhroucení. Nikdy jsem si nepřipadala nějak zvlášť atraktivní.“
Severus se zatvářil. „Pamatuji si, že během let tvého studia jsem pronesl řadu poměrně necitlivých komentářů; asi jsem tomu moc nepomohl, co?“
„To opravdu ne,“ souhlasila, „ale byl jsi jen malou částečkou celku. Asi největším faktorem bylo šestileté nucené sdílení ložnice s Levandulí Brownovou a Parvati Patilovou.“
„Ajaj,“ souhlasil tiše. „Málokdy jsem potkal povrchnější studentky. Chápu, že to mohlo mít dopad na tvé sebevědomí.“
Přikývla. „Přidej k tomu, že se mí kamarádi ke mně chovali jako k ‚jednomu z kluků‘ a ostatní hoši se mi vyhýbali, nebo mě otevřeně nenáviděli. Taky tvoji zmijozelští mě uráželi, kdykoliv jsem se otočila… to holce podkope sebevědomí.“
„Tomu rozumím,“ poznamenal a ona se pousmála nad tou lehkou ironií v jeho hlase.
„Opravdu jsme si dost podobní, že?“
„Vypadá to tak,“ souhlasil tiše a pak ji políbil na čelo. „Doufám, že teď už si trochu víc věříš.“
„Trochu ano. I když bych si přála, aby se všichni dívali tvýma očima.“
„Mohu vidět nad rámec zřejmého, ale nevidím nic, co tam není,“ jemně odsekl a hluboce ji políbil. Pak se odtáhl: „A právě teď vidím, že se opozdím na snídani; musím se obléct. Prosím, pokus se nezhroutit, zatímco budu učit.“
„Vynasnažím se,“ slíbila suše. V rekordním čase se oholil a oblékl a byl na půl cesty ke dveřím, když se znovu ozvala. „Severusi?“
„Ano?“
Přešla k němu a silně jej objala. Překvapilo jej to a na chvíli ztuhl, než jí objetí vrátil; v jeho hlase zaslechla smích. „Pošetilá ženská,“ řekl jí něžně.
„Asi ano,“ souhlasila a stáhla se jen natolik, aby se na něj usmála. „Miluji tě, Severusi.“
Oči mu změkly a úsměv jí vrátil. „Taky tě miluji,“ tiše ji ujistil a sklonil hlavu, aby ji políbil. „Rád bych ti dokázal, jak moc jsi pro mě atraktivní, ale opravdu musím jít.“ Zahrál přísný pohled a dodal: „Tu myšlenku nezapomeň; prodiskutujeme to později. Dlouze.“ Znovu ji políbil a opustil místnost. Jen tam tak stála a zubila se na zavřené dveře, než se vydala dooblékat.
Později toho večera svůj slib dodržel a několik hodin věnoval vyzdvihování těch jejích partií, které zjevně shledával atraktivními. Zapojil i svůj nádherný hlas a rozsáhlou slovní zásobu, aby podpořil své fyzické argumenty, zatímco svědomitě hledal nějaký špíček, který mohla přibrat, aniž by si všiml. Nakonec došel k závěru, že žádný takový neexistuje. Byl velmi přesvědčivý a nakonec mu někdy kolem půlnoci usnula v náručí s pocitem, že je hluboce a důkladně milována.
XXX
Na Silvestra Hermiona sledovala, jak zdráhavě se Severus obléká – vzdorovitě se držel svého běžného učitelského hábitu a to toho nejstaršího. Jeho mračení vystihovalo její vlastní náladu; raději by zůstala s ním, vůbec se nechtěla družit s kolegy. Byli to milí lidé, ale nebyli Severus. „Co jsi plánoval na dnešek?“ zeptala se tiše.
„Londýn,“ odpověděl, zatímco podrážděně projel hřebenem vlasy. „Byla jsi někdy na Příčné během silvestrovské noci?“
„Ne.“
„Má to… atmosféru,“ pomalu osvětlil, otočil se a pousmál se na ni. „Jde asi o nejlepší přiblížení ke skutečnému karnevalu, které lze v Británii najít bez ohledu na to, co si myslí Notting Hill.“ (1)
„Zní to jako zábava,“ lítostivě pronesla. „U něčeho takového jsem vždycky chtěla být – Rio během karnevalu. Zažil jsi to v Americe?“
Jeho rty sebou zacukaly. „Ano, jednou, ačkoliv musím přiznat, že si nepamatuji nic mimo barvy a hluku. Vzal jsem si jakési prášky, které mi někdo dal, spláchl to jakýmsi alkoholem, který pravděpodobně uvařili v kýblu, a pak už bylo všechno tak trochu rozmazané.“
„Nemusím podotýkat, že to byl opravdu špatný nápad?“ zeptala se pobaveně.
Tiše si odfrkl. „Jeden z mnoha špatných nápadů, věř mi. Za ty roky jsem se pokusil z toho či onoho důvodu vyzkoušet snad téměř všechny člověku známé rekreační drogy; ironicky ovšem téměř nikdy z rekreačních důvodů.“
„A když pomyslím, že Minerva chce, abys šel příkladem,“ poznamenala s úsměvem.
Tiše se uchechtl. „Má mizivou šanci. A ne, nechce; chce mě jen kontrolovat a rozšířit to na ostatní. Bože chraň, aby se někdo odešel na Silvestra bavit, když může sedět a snažit se o rozpačité tlachání s lidmi, které jinak musí vídat každý den.“
„Zábava na Silvestra?“ teatrálně povzdechla a snažila se vypadat šokovaně. „Ale já jsem se domnívala, že to vše je jen kolosální ztráta času – ‚zatraceně zbytečné‘, jak ses, myslím, vyjádřil.“
„Hm, sklapni.“
XXX
Tento večer se nijak zvlášť nevydařil, dumala Hermiona pochmurně. Šampaňské bylo dobré, ale kolegové opravdu nebyli lidmi, se kterými se chtěla opít; v této chvíli právě s Nevillem rozprávěli a sledovali ostatní, jak, dle Severusova vyjádření, rozpačitě tlachají. Severus sám se skrýval v koutě, mračil se a pil víc, než bylo zdrávo; ze zkušenosti věděla, že míval mizerné opice – pokud nebyl v Paříži, kde zřejmě neplatila normální pravidla – a dala by přednost tomu, aby nebyl ve špatné náladě, až se jim po půlnoci podaří prchnout.
Také by dala přednost tomu, aby nebyl příliš opilý na cokoliv, co by poté mohli dělat v posteli. Ačkoliv na to nebyl příliš pod vlivem alkoholu nikdy; vlastně si nebyla jistá, zda na světě existovalo dost alkoholu, aby Severuse Snapea zneschopnil, pokud by ucítil touhu. Nicméně jeho současná nálada se zdála dost temná, takže pravděpodobnost vzplanutí klesala každou uplynulou minutou.
„Je to mizérie, že?“ zamumlal Neville a rozhlédl se kolem. Také měl zřejmě na dnešek jiné plány.
„Trošku, ano,“ souhlasila a potlačila povzdech. „Nechápej mě špatně, všechny vás mám ráda, ale mnohem raději bych byla někde jinde.“
„Vsadím se, že jo.“ A zamával na ni obočím.
„No, no, to není třeba. Stejně jenom žárlíš,“ škádlila jej.
Posmutněle se na ni usmál. „Merlin mi pomoz, ale myslím, že občas jo,“ přiznal se k jejímu překvapení. „Pořád nechápu jak, nebo proč, ale vy dva jste nechutně šťastní. A s Minervou, která mi omezuje společenský život, tady nemám moc možností. Nemůžeš být zoufalá nezadaná jako normální lidi, namísto abys žila na hromádce se Snapem?“
„Zřejmě nemohu,“ zahrála smutný tón, ale usmívala se. „Když jsme přežili Vánoce, asi to už bude napořád.“
Neville přikývl. „Pořád nemůžu uvěřit, že Ron zašel tak daleko. Něco takového by udělal ve čtrnácti; neměli bychom už být dospělí? Alespoň teoreticky…“
„Bože můj, nemluvme o něm. Dnešek je i tak dost depresivní.“
„Tak napodobme tvého kluka, nebo jak mu říkáš,“ navrhl s povzdechem Neville. „Pojďme se zlít – stejně se tu nedá nic jiného dělat.“
„Kluk,“ s odfrknutím zopakovala Hermiona. „Je mu padesát, ty trdlo. A na kluka jsem i já trochu stará.“
„Jo, je ti jednatřicet; jaká vetchověkost.“ Pochmurně se na ni zazubil. „Jestli máš až takovou depresi, pak rozhodně potřebuješ další drink, než všechny skončí ve Snapeově žaludku.“
„Ale nestraš.“ Povzdechla si. „Když je opilý, je fakt mizerný parchant. Dnešek bude naprosté fiasko. Alespoň je tato část skoro u konce,“ dodala s novým optimismem, když se ozval první půlnoční úder zvonu.
„Dvanáct!“ zvolala Minerva. „Jedenáct… deset…“
Jak odpočítávání pokračovalo, učitelé ta čísla mumlali bez nadšení a Hermiona se otočila k Severusovi. Ten se líně šoural podél zdi s jednou rukou v kapse a zvláštně zamyšleným výrazem ve tváři. Pak zahlédla, jak se narovnal a odložil skleničku s šampaňským. Oči se mu začaly blýskat a ona se zamračila v náhlém podezření, protože ten výraz poznávala. U čísla tři vytáhl ruku z kapsy. Při dvě vše zčernalo.
V nečekané černočerné tmě se rozlehly šokované výkřiky a poslední úder zvonu se nesl nad hlukem lidí klopýtajících jeden přes druhého. Hermiona šmátrala po hůlce a slyšela, jak se všichni kolem poněkud zběsile pokoušejí o osvětlovací kouzla, ovšem naprosto bez účinku. Skoro vykřikla, když ji za ramena popadly něčí ruce. Zažila vteřinu bezdeché a naprosté paniky, jak přišla o rovnováhu, zakopla a vtom padla do pevného a známého těla. Pak se jí dostalo důkladného a hlubokého polibku.
Po dlouhé chvíli ji ruce pustily a ona padla zády na zeď a omámeně se pokoušela přijít na to, co se to, sakra, právě stalo; teď již měla chvilku, aby se nadechla a poznala tu hustou temnotu. Byl to peruánský instantní zatmívací prášek a Hermiona si už také uvědomila, že se tma začíná vytrácet a světlo se plíží zpět do místnosti. Všichni se s hůlkami v rukou zmateně rozhlíželi a někteří se omráčeně zvedali z míst, kde zakopli o nábytek.
Pomalu se otočila, aby pohlédla na Severuse. Ten nevinně postával ve svém rohu a hůlku měl vytaženou; i odtud viděla na jeho ruce slabé skvrny po prášku, stejně jako podezřele zardělé tváře. Kdekoliv by poznala chuť a pocit jeho úst, nepotřebovala tyto náznaky; zachytil její pohled a ušklíbl se, zvedl k ní skleničku a ústy naznačil: ‚Šťastný Nový rok.‘
Zavrtěla hlavou a zoufale se snažila nerozesmát. Odvrátila se, aby se setkala s Nevillovým zmateným pohledem. „Co se to, k čertu, stalo?“ zeptal se tiše a vyjádřil tak její předchozí vlastní myšlenky.
Kousala se do rtu, aby si zabránila v hihňání, a pokusila se o nevinně zmatený pohled. „To opravdu nevím.“ Koutkem oka viděla, jak si Severus otírá ruku o hábit, a musela se do rtu kousnout silněji. Snaha o kontrolu ji rozechvěla.
XXX
Poté se noc zvrátila do chaosu. Minerva zuřila a byla si jistá, že šlo o žert, neměla však žádné podezřelé; Neville s Hermionou se stali nejpravděpodobnějšími kandidáty, ale protože jediným důvodem pro její podezření byl jejich nejnižší věk, musela to nechat být. Několik učitelů kupodivu úkosem zahlíželo na Filiuse Kratiknota; zřejmě něco podobného provedl při poradě sboru za dob Umbridgeové a to teď asi inspirovalo Severuse.
Skutečný viník se zjevně bavil a ušklíbal se natolik, že si toho i Neville všiml a uvědomil si, co se stalo; učitel bylinkářství teď vypadal zcela zmateně a zřejmě bylo pro něj těžké uvěřit, že děsivý profesor Snape ve skutečnosti má smysl pro humor a dokonce i hravý. Nikdo další nepojal žádné podezření, takže se zdálo, že viník z toho vyvázne. Potěšeně se tedy opřel zády o zeď a mimoděk si broukal Valčík na rozloučenou, aby přitom sledoval ten chaos, který způsobil.
„Ty prevíte,“ láskyplně jej přivítala, když už konečně mohli odejít. „Mohl jsi mě varovat! Málem jsem tě zaklela.“
„Varovat před čím?“ odvětil nevinně, ale pak si tiše odfrkl. „A přirozeně jsem vyvolal štít, takový blázen nejsem.“
„Ne, jen naprosté pako.“ Zazubila se na něj; byla si jistá, že této historce nikdo neuvěří. „Ty jsi nakupoval v Kratochvilných kouzelnických kejklích? Zajímavá představa.“
Vrhl na ni pohrdavý pohled, a pak se otočil směrem ke sklepení. „To těžko. Máme celý sklad plný zabaveného kontrabandu, na který sedá prach. Něco z toho se ukazuje jako velmi užitečné; ačkoliv jsem si jistý, že George Weasley by mi ten prášek dal zdarma – zvlášť pokud bych mu prozradil, nač jej chci.“
„Pravda,“ souhlasila s úsměvem. „Ani nechci vědět, co tě k tomu kroku vedlo.“
„Chtěl jsem půlnoční polibek,“ odpověděl povzneseně, „a neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl Minervě McGonagallové dovolit, aby mi v tom zabránila.“
„Ty potrhlý cvoku,“ láskyplně jej počastovala Hermiona. „Mohl to být lepší polibek, kdybys mě varoval. Neměla jsem čas reagovat.“
„Pak se považuj za varovanou teď,“ a ona sotva měla čas na nějakou odezvu na jeho téměř rozpustilý záblesk v očích, když ji přitlačil ke zdi a znovu políbil. Tentokrát otálel, což jí umožnilo mu polibek vrátit, zamotat mu prsty do vlasů a ochutnat šampaňské na jeho jazyku. Jen neochotně se od sebe odtrhli.
„Šťastný Nový rok, ty blázne,“ popřála mu jemně a s úsměvem. „Pojď; můžeš mi pomoci vymyslet nějaká vhodná předsevzetí.“
Ukázalo se, že během těch pár vteřin temnoty ukradl láhev šampaňského, zmenšil ji a schoval do kapsy; zbytek noci si užili mnohem víc než tu předchozí část. Ne, k jejich vzájemné spokojenosti se nezdálo, že by se opil tak, aby nemohl fungovat.
XXX
Hermiona se devátého ledna probudila brzy ráno; na Severusovy narozeniny toho naplánovala hodně a vzhledem k tomu, že oba měli přes den výuku, potřebovala dostatek času, aby své plány uvedla do akce. A pokud se nějakým studentům podaří je nabourat, ztratí trpělivost. Byl to jeden z nejrušnějších dní v týdnu, takže až Severus odejde na snídani, měli by se potkat až po večeři (ačkoliv co se toho týče, měla ještě jeden či dva další nápady); nemyslela si, že bude mít čas jít na oběd. Měla toho docela dost na práci, ale dovolila si strávit pár minut sledováním jeho spánku a nasloucháním jeho pomalého a pravidelného dýchání, zatímco přemýšlela o uplynulých letech. Ušli jsme dlouhou cestu, přemítala mimoděk s úsměvem.
Protože věděla, že na něj může koukat jen krátce, než jej to vzbudí, překulila se na bok, zvedla se na lokti a naklonila se k lehkému polibku. Pokoušet se budit Severuse předčasně bylo občas nebezpečné. Teď již však nebýval zdaleka tak lekavý jako dřív, a jestli se mu něco zdálo, pak to na něj nemělo vliv. I proto se cítila v bezpečí – ačkoliv byla v pohotovosti se stáhnout a chránit se, pokud by jej podcenila.
Když cítila, že začíná reagovat, přerušila polibek a couvla, aby mu viděla do tváře. Otevřel oči a ospale se na ni podíval. Pokud to situace vyžadovala, dokázal se během chvilky probudit a okamžitě být ve střehu, ale zjistila, že byl raději, když nemusel. A byl překvapivě roztomilý, když k plnému vědomí přišel pomalu – to mu ovšem rozhodně neplánovala prozradit. „Dobré ráno,“ zamumlal, zamrkal a potlačil zívnutí.
„Dobré, ospalče,“ odpověděla s úsměvem. „Všechno nejlepší k narozeninám.“
„Hm,“ odvětil neurčitě a opět zavřel oči. S úsměvem se ještě jednou naklonila a políbila jej. Zamumlal cosi, co znělo jako poznámka o ranním dechu – jejím, jeho, nebo obou, to nedokázala říct – ale reagoval tak nepokrytě, že zjevně nic nenamítal. Usadila se u jeho boku a on se k ní otočil, jak se polibek prohloubil; zatímco ji objal, zavřela oči a uvolnila se. Ruku mu položila na hrudník a pomalu se mu vydala prsty dolů po břiše, přes bok, až k teplu a tvrdosti jeho ranní erekce.
Vydechl jí do úst, když se jej dotkla, a posunul se pod ni. Jemně kolem něj obemkla prsty a pomalu jej začala hladit. Odtáhla se od jeho rtů, políbila jej na hranu čelisti a přitiskla se mu ke krku, zatímco jej jemně rukou tiskla, až tiše zasténal a prohnul se do jejího doteku. Pomalu mu přejela palcem po vrcholku, dráždila jej, cítila na prstech tekutinu a přejela po celé jeho délce, aby zesílila efekt. Opatrně jej líbala na hrdle, jazykem přejela obě roztřepené jizvy, cítila, jak se zachvěl a dech se mu zadrhl; na to reagoval citlivěji než na její ruku. Zřejmě se teď, kdy si zvykl na doteky na krku, stará hadí uštknutí stala velmi citlivými. Nebyla si však jistá, zda to bylo z příčin fyzických, či psychických – nebo možná obou.
Bylo to pomalé a zvláštně uvolněné a ona jej znovu políbila a pokračovala v jemném hlazení a on jí líně zapletl prsty do vlasů a zachytil se v zacuchaných kadeřích. Posunula se, sklouzla z postele a cestou mu jemně líbala kůži, dokud rty nenahradila ruku v jeho klíně. V odpověď tiše zasténal. Nakonec se prohnul v zádech, vydal z hloubi hrdla tichý zvuk a zachvěl se; jeho chuť zintenzívněla a pak jí vyvrcholil do úst. Se zavřenýma očima a úsměvem se v polštářích uvolnil, jako by byl bez kostí. Poté Hermiona našla hůlku a pečlivě dokončila očistu. „No,“ poznamenal po chvíli hlasem hlubším, než bylo jeho obvyklé ranní vrčení, „to je jistě příjemný způsob probuzení. Děkuji.“
Vlezla zpět do postele, naklonila se a jemně jej políbila. Zatímco jí v ústech přetrvávala jeho chuť, znovu se uvelebila, položila mu hlavu na hruď a naslouchala, jak se mu zpomaluje srdeční tep. „Rádo se stalo.“
„Dovolíš mi to oplatit?“ nabídl.
Zavrtěla hlavou a přitulila se blíž. „Teď ne. Musíš se nachystat na snídani; sice asi čas máš, ale na rychlovku nemám náladu. Můžeš mi to dlužit, jestli chceš.“
„Pro změnu příjemný závazek,“ suše odvětil Severus, ale zněl již probuzeněji; slyšela v jeho hlase úsměv, když se přisunul. „Chápu to tak, že zase nepůjdeš na snídani?“
„Nemám ve smlouvě, že bych tam musela, a je mi jasné, že mi to závidíš,“ informovala jej s úsměvem. „A toto ráno mám práci. Věci, na které musím dohlédnout, nachystat narozeninové dárky, učit a tak všelijak podobně.“
„Vskutku?“
„Hm-hm.“ Mimoděk zvedla jeho přívěšek a začala si s ním hrát. „Muset obejít tvůj rozvrh je vážně bolestivé, víš.“
„Za ty potíže se omlouvám,“ pronesl neupřímně a cítila, jak se pod ní protáhl. „Podařilo se ti zcela zničit i tu malou motivaci, kterou jsem měl, abych vstal, je ti to jasné?“
„To přežiješ. Běž se osprchovat. Také se pokus nepozabíjet studenty,“ dodala varovně. „Mám s tebou dnes nějaké plány a žádný z nich nezahrnuje Minervinu přednášku nebo dohlížení na tresty. Chovej se slušně.“
Tiše si odfrkl a posadil se, když se od něj odlepila. Políbili se, Severus se vydal do koupelny a Hermiona do svých komnat pro těžký zimní plášť. Pak zamířila ven do zasněžené temnoty lednového rána ve Skotsku, aby spustila další fázi svého plánu.
Toto chtělo hodně zkoumání, přemítala, když se s rozsvícenou hůlkou opatrně propracovávala sněhem. A také se zapotila, aby to před Severusem utajila; zvědavost mu nebyla vlastní, ale měl téměř zázračnou schopnost všímat si a interpretovat i ty nejmenší náznaky, což bylo skutečně zatraceně nepříjemné, pomyslela si s úsměvem a přitáhla si plášť těsněji k tělu.
„Nemohl se prostě narodit v červnu,“ stěžovala si pro sebe a chvěla se, když se dívala na kamenný obelisk v temnotě. Bylo by rozumnější počkat na denní světlo, ale skutečně dnes měla práci a v každém případě nechtěla riskovat, že někdo přijde na to, co dělá, dokud nebude hotovo. Zhluboka se nadechla a začala trpělivě rozplétat vrstvy ochranných kouzel chránících památník – a jeho dvojče na Příčné ulici – nejen před holuby, ale také například před záměrným vandalismem, přičemž nesměla porušit proměnlivé kouzlo, které ty dva obelisky spojovalo.
Jakmile bylo hotovo, lhostejně vylezla na roh Brumbálovy hrobky z bílého mramoru a opatrně odhrnula sníh, aby získala bezpečnější místo na stání. „Promiňte, pane,“ zamumlala a dech se jí v tom chladu srážel. „Jsem si jistá, že by vám to nevadilo, zejména pokud byste věděl, co dělám.“ Možná by to měla portrétům říct později; byla si jistá, že by to bývalí ředitelé radostně schválili. Zvedla hůlku a prostudovala úhledně vyrytá jména na vrcholu obelisku; byl vysoký, protože na něm bylo napsáno hodně jmen. Jména zemřelých při aktivní službě Řádu byla vyvedena v černé, ostatní ve zlatě.
ALBUS
PERCIVAL
WULFRIC
BRIAN
BRUMBÁL
HARRY
JAMES
POTTER
RONALD
BILIUS
WEASLEY
HERMIONA
JEAN
GRANGEROVÁ
MINERVA
MCGONAGALLOVÁ
KINGSLEY
PASTOREK
ALASTOR
‚POŠUK‘
MOODY
...
Zcela bez souvislosti ji mimoděk napadlo, proč nemají Minerva a Kingsley prostřední jména. Ačkoli možná to bylo jen dobře vzhledem k tomu, jaká jména dávala spousta čistokrevných svým dětem; s rozmarným úsměvem si vzpomněla, jak vehementně se Ron snažil zabránit vepsání jeho prostředního jména. S něčím jako Bilius se tomu ani nedivila. Faktem bylo, že ‚Pošuk‘ nebylo Moodyho prostřední jméno, ale drtivá většina přezdívku odhlasovala. Ani si nebyla jistá, zda souhlasila, aby ona, Harry a Ron byli tak blízko špice spolu s nejvýznamnějšími lidmi. Harry, ten ano, ale ona a Ron se skutečně zapojili až při honbě za viteály, tedy pokud nebrala v potaz boj na ministerstvu. Harry však na tom trval.
„Přestaň snít s otevřenýma očima, Hermiono,“ zamumlala a promnula si ruce, aby se pokusila dostat do prstů trochu tepla. „Vzhůru do toho a zpět do tepla.“ Vztáhla ruku, hůlkou poklepala na kámen a prvních pár jmen posunula trochu vzhůru a zbytek dolů. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec získala dost prostoru. Dopřála si pár minut na odpočinek a snažila se nabýt trochu citu do nohou. Pak se pustila do práce. Ulevilo se jí, že alespoň nesněžilo; rýt za použití kouzel nebylo snadné, i když na práci viděla. Najednou si přála povolat Nevilla, aby jí svojí hůlkou přisvítil, nebo alespoň přinesl pochodeň, ale na to již bylo pozdě.
Nakonec měla hotovo a opatrně na mramorové hrobce o krok ustoupila, aby ohodnotila své dílo. Otřela si čelo; i přes nízkou teplotu ji to soustředění zahřálo, ale možná to bylo radostí z toho, co dokázala.
HERMIONA
JEAN
GRANGEROVÁ
SEVERUS
TOBIAS
SNAPE
MINERVA
MCGONAGALLOVÁ
...
V ideálním světě by Severusovo jméno přidala hned za Harryho, nebo možná i před něj, ale věděla, co by to vyvolalo. Nikdo by neakceptoval, že Severus obdržel tak vysoké místo, a tušila, že i Severus by se hádal. Kromě toho musela připustit, že se jí líbila jejich jména u sebe. Sešplhala z Brumbálovy hrobky, hůlkou se ještě jednou dotkla kamene a rychle začala pokládat kouzla, která komukoliv zabrání přeškrtnout jeho jméno nebo jej přepsat. Tento obelisk byl propojen s hlavním na Příčné ulici; možná to chvíli potrvá, ale nakonec si někdo toho nového jména všimne. V té chvíli vypukne peklo na zemi.
Jakmile měla hotovo, usmála se pro sebe a dopřála si další chvilky, aby ocenila svoji práci na rozšířeném seznamu; pokud svět jejího milého neuzná dobrovolně, udělá ona vše pro to, aby jej donutila. Spokojená přikývla a zkontrolovala hodinky; čas vydat se zpět a připravit se na první dnešní hodinu. Zamířila k hradu a za chůze mazala stopy ve sněhu.
XXX
Nakonec oběd stihla, ačkoliv dorazila pozdě; měla příliš velký hlad, aby se tam neobjevila, a ke snídani nic nesnědla – alespoň nic podstatného, pomyslela si a snažila se nesmát, když se posadila vedle Severuse.
„Vypadáš spokojená sama se sebou,“ přivítal ji lakonicky, když si vyhladovělá po časném ránu v chladu a následném dlouhém vyučování nabírala jídlo. „Bavila ses dobře? Rád bych věděl, jak jsi to dokázala.“
Hermiona se na něj zazubila. „Na místě, jako je toto, se musíš umět pobavit sám, což jsem ti, doufám, dokázala už dřív,“ odpověděla škrobeně, ale v očích se jí třpytil smích a lenivý žár. „A také mé plány se slibně vyvíjejí, profesore Snape. Děkuji za optání.“
„Těším se, až zjistím povahu oněch plánů,“ pobaveně protáhl a bez ostychu si nabídl z jejího talíře tak obratně, že si toho nepochybně nikdo nevšiml.
Zlehka jej nakopla do holeně, aby jej za tu představu hravě pokárala, ale zazubila se pro sebe, když začala jíst. „No, budeš muset počkat,“ oznámila mu a opatrně si pod stolem zula botu, odvrátila se a začala klábosit s Nevillem. Netrvalo dlouho a její kamarád se rozvykládal o svém nejnovějším projektu – hybridu čehosi s čímsi; nedávala moc pozor – což jí umožnilo pokyvovat hlavou a usmívat se a občas něco povzbudivého zamručet, zatímco se soustředila na to, co provádí.
Cítila, jak Severus překvapením ztuhl, když se bosou nohou dotkla jeho, pak se ale se sotva slyšitelným smíchem uvolnil a vrátil se k jídlu. S potlačovaným úsměvem se jí podařilo položit Nevillovi náležitou otázku a předstírat, že odpověď poslouchá, zatímco začala se škádlením. Když spustila ruku pod stůl a položila ji Severusovi na stehno, podle žáru sálajícího z jeho těla i přes hábit mohla říct, že reaguje. Rukou se vydala nahoru a přitom mu stehno zlehka tiskla, až jej zaslechla zašeptat: „Ševelissimo,“ načež ji pohledem pokáral a sluch jí zaplnilo známé bzučení. „Přestaň s tím.“
„Proč?“ zeptala se nevinně. „Ty se nebavíš?“
Jeho rty sebou škubly. „Docela dost ‚zábavy‘, aby mi to před tím publikem bylo příjemné,“ odvětil suše a sotva pohyboval rty. „Navíc bych ti rád připomenul, že celé odpoledne mám vyučování. Třídy druháků a páťáků jsou dost únavné; nepotřebuji žádné rozptýlení, děkuji pěkně.“
Zazubila se na něj. „Takže tvrdíš, že bych dnes odpoledne neměla proklouznout do tvých praktických hodin a ve skladu tě pusou udělat?“ zeptala se potměšile a snažila se taktéž nehýbat rty pro případ, že by některý student uměl odezírat. Při pohledu do jeho tváře málem ztratila rozvahu; jeho náhlý zájem poznala podle toho, jak se jí pod rukou napjal, a téměř viděla jeho snahu vymyslet, jak by jim tohle mohlo projít.
Po dlouhé době se znovu uvolnil a pobaveně se na ni podíval. „Opakuji, přestaň mě rozptylovat. I když je to velmi lákavá představa.“ Vrátila mu úsměv a stáhla ruku i nohu, zatímco on zrušil kouzlo. Vrátila se k rozhovoru s Nevillem a snažila se nazout botu.
XXX
Během pauzy mezi vyučováním se jí podařilo odolat nutkání skutečně se vplížit do hodiny lektvarů, ale překvapivě těsně. Tušila, že ta představa byla mnohem erotičtější než samotný čin; v každém případě ještě měla na práci zajistit, aby oba mohli mít večer volno – to znamenalo dokončení jejího vlastního papírování, než zapracuje na Severusově známkování, které ráno ukradla ze sborovny. Že se v napodobování jeho rukopisu a stylu poznámek zlepšuje, si uvědomila u poslední eseje, i když nebylo pochyb, že ji nebude považovat za dost tvrdou.
Hermiona jej během večeře nechala být; všimla si, že je otrávený a podrážděný – musela přiznat, že nic neobvyklého po dlouhém dni výuky. Opravdu jej nebavilo zbytečně učit třídy pod úroveň alespoň NKÚ, pokud ne přímo OVCE. Před koncem jídla vyklouzla a spěchala do podzemí ověřit, zda jsou její plány na zbytek večera všechny připravené. Pak se vytratila do kteréhosi z tajných průchodů, které jí ukázal, a zajistila tak, že až on opustí Vstupní síň a zajde do temného, zasněženého večera na cigaretu, bude tam na něj již čekat.
Když si zapaloval, místo pozdravu zvedl obočí a ona se usmála. Popadla jej za volnou ruku a táhla jej pryč od úkrytu v hradní zdi. „Něco ti chci ukázat.“
„Sněží,“ stěžoval si bez nadšení, ale následoval ji a opatrně volil cestu sněhem.
„To se tu v lednu stává. Jsem si jistá, že sis toho už všiml.“
„S povděkem přijmu, pokud upustíš od sarkasmu. Kam jdeme?“
„Uvidíš.“ Podrážděně si odfrkl, ale stejně ji následoval. Jakmile se mu v zorném poli objevila hrobka, nechápavě se na ni podíval.
„Trochu morbidní…“
„Proto sem chodíš přemítat?“ kousavě odvětila, ale zjemnila to úsměvem. „Pojď a podívej se na obelisk. Pojď,“ dodala pevně, když na ni jen pohlédl. Dokonce jej popostrčila a sledovala, jak zvedá hůlku a sesílá Lumos.
Věděla, že nikdo jiný si nevšimne; představovala si, že potrvá docela dlouho, než někdo zaznamená změnu na památníku v Příčné ulici, možná do doby, než bude třeba jej očistit. Ale podle toho, co věděla, Severus byl vždy skvělý pozorovatel a velmi záhy se naučil věnovat pozornost svému okolí; roky špionáže jej vytrénovaly ve vidění za zřejmé a trvalo jen pár okamžiků, než zaslechla zasyčení nádechu a zaznamenala jeho napětí, zatímco se díval vzhůru. Pomalu vykročila a postavila se vedle něj, aby mohla přečíst ta ve světle hůlky se mihotající jména.
„Ach, Hermiono,“ zamumlal tiše po dlouhé chvíli a shlédl na ni. Odmlčel se, než pokračoval jiným tónem: „Až si někdo uvědomí, cos provedla, vyvolá to nepokoje.“
Ta uštěpačná poznámka ji ani na chvíli nezmátla – skutečně jej to zasáhlo, i když to odmítal přiznat – usmála se na něj a odmítavě pokrčila rameny. „Někdo si všimne nejdřív za pár týdnů, možná i roků, a nikdo nepozná, že jsem to byla já. Neexistuje možnost, jak zjistit, který památník byl změněný. A víc než jen jeden člověk je připravený přiznat, že jsi byl na naší straně.“
Severus povytáhl obočí a zahodil cigaretu do sněhu. „Ale seznam lidí, kteří by mé jméno vyryli tak vysoko, je zanedbatelný. Ve skutečnosti myslím, že sestává jen z tebe. A možná Pottera, jestli se cítí dost provinile.“
„Rádo se stalo, Severusi, protože jsem si jistá, že ve skutečnosti jsi chtěl říct ‚děkuji‘,“ zareagovala suše. Pochmurně se usmál a vrátil zrak zpět na kámen, načež opět shlédl na ni.
„Promiň. Děkuji.“
„To je lepší.“ Stoupla si na špičky a políbila jej na tvář. „Všechno nejlepší. A teď se vraťme dovnitř, než tady umrzneme.“
„Ve skutečnosti jsem se dnes docela zapotil,“ podotkl kousavě, když mířili k hradu.
Uličnicky se na něj usmála. „Rozptylující myšlenky, hm?“
„Extrémně rozptylující,“ souhlasil a oči mu zářily pobavením. „Obzvlášť když jsem potřeboval něco ze skladu.“
Hermiona potlačila smích. „Tak to se omlouvám.“
„Lhářko.“
XXX
Zpátky v podzemí jej obdarovala dokončeným známkováním, přijala vděčný pohled a podala mu láhev tmavého piva, které měl rád; vůbec nebylo snadné jej tady sehnat. „Na to bych si mohl zvyknout, víš,“ poznamenal, když se pohodlně natáhl na otlučenou starou pohovku.
Usmála se na něj. „Křupane. Doporučuji ti si na to nezvykat. Narozeniny jsou zvláštní příležitostí; taky bys mohl dopadnout tak, že bys čekal po zbytek roku sám.“
Mírně se ušklíbl, zvedl láhev v náznaku přípitku a uvolněně se napil. „Tak jako tak ti děkuji.“
„Ještě na tebe čeká jeden, dva dárky,“ řekla mu s úsměvem Hermiona a on na ni se zájmem pohlédl. „Mohla bych si na chvilku půjčit tvůj přívěšek?“
Docela ji překvapilo, když podezíravě přimhouřil oči. „Proč? Co s ním chceš dělat?“
Zamrkala nad jeho reakcí a zvolna odvětila: „Chci jej jen přeměnit na něco malinko lepšího, než je pryskyřice a levný kov.“
Očima uhnul před jejíma. „Raději bych to nechal tak…“
„Proč?“ zajímala se a musela se předklonit, aby udržela alespoň nějaký oční kontakt. On se jen rozpačitě zavrtěl.
„Líbí se mi, jaký je.“
„Severusi, určitě jsem to našla ve vánoční prskavce. A jako by to bylo navlečené na tkaničce od bot.“
Tvrdohlavě zavrtěl hlavou a stále se na ni ani nepodíval. „Je mi to jedno.“
„Severusi?“ zeptala se jemně. Po chvilce si povzdechl a zvedl hlavu.
„Je to ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal,“ vysvětlil jí tiše.
Zůstala na něj zírat. „To nemyslíš vážně.“
Pomalu si sáhl do výstřihu hábitu, vytáhl přívěšek jin-jang a převracel jej v prstech. „Bylo to poprvé, kdy mi někdo dal dárek, který skutečně něco znamenal, který byl výmluvný a osobní, a ne jen splnění závazku obdarovávání.“
Ach, Severusi. Teď již rozuměla. Vztáhla ruku a jemně přívěsek zastrčila zpět pod hábit a usmála se, když se na ni podíval. „Dobře,“ pronesla potichu a znovu se na něj usmála. „Doufám, že jsi alespoň měl dost rozumu a položil na něj pár kouzel, aby se nerozpadl.“
„Přirozeně,“ odvětil a teď již vypadal šťastnější a uvolněnější.
„Myslíš, že někdo snáší chytrolíny?“
Zvedl jedno obočí a ušklíbl se na ni. „Měl jsem dojem, že ty ano.“
„Severusi, já tě miluji. To neznamená, že je mojí povinností tě snášet,“ suše jej odbyla. „Což je jen dobře, protože ty jsi jen těžko snesitelný.“ Vstala, naklonila se a jemně jej políbila. „Dopij to pivo. Za minutku jsem zpátky.“
XXX
Když se vrátila, držela v ruce nádobku a Severus se usmál, protože ji poznal. Také by měl, neboť obsahovala nejnovější a snad i poslední verzi jeho léčiva na jizvy; Bill šťastně hlásil, že funguje lépe než první pokus. Úsměv mu vrátila, pokynula a zamířila do ložnice. Přišel za ní a ona se k němu otočila, aby jej políbila a beze slov jej začala svlékat. Dala si načas.
Měl spoustu jizev; trvalo dlouho, než je všechny pečlivě ošetřila, hlavně proto, že si na ně už tak zvykla, že si jich jednotlivě opravdu ani nevšímala. Nakonec si nechala záda, ta byla nejhorší. Ležel na břiše a Hermiona si mu sedla obkročmo na boky, aby si jeho tělo prohlédla - tvar jeho lopatek, linii páteře, hru dlouhých svalů pod bledou kůží. Tolik, tolik jizev… Naklonila se a pustila se do práce. Každou jizvičku políbila, než na ni opatrně nanesla trochu masti. Spíše ji používala jako masážní olej než jako lék.
Propracovávala se nahoru k ramenům, pomalu prsty sledovala ty největší jizvy, ty, které vypadaly jako od biče; na tyto konkrétní se nikdy nezeptala a on se nikdy dobrovolně nesvěřoval. Výjimku tvořila jizva způsobená snahou odstranit si Znamení. Opět se nad něj nahnula, po nejhorší části přejela jazykem a ucítila na kůži ty hrboly a jámy. Začala mu do zjizvené tkáně vpracovávat mast a musela odmrkávat slzy. „Tolik bolesti,“ zašeptala. Sotva si uvědomovala, že promluvila nahlas, dokud neucítila jeho zachvění a jak si souhlasně povzdechl.
Skončila s poslední, stáhla se od něj, uzavřela nádobku a odložila ji; když se k němu otočila, už ležel na zádech a tiše ji sledoval. Tmavé oči měl hluboké a bezedné a zachycovaly ten nepopsatelný pohled, který míval vždy, když mu řekla, že jej miluje. Měla silné podezření, že byla jediným člověkem, který to Severusovi za celých padesát jedna let jeho života řekl; zasloužil si mnohem víc než ty nemilosrdné jizvy. Vrátila se do postele a on si ji k sobě stáhl, aby ji jemně políbil. Ani jeden nepromluvil; nebylo to třeba.
Políbila mu jizvy na krku a začala se svlékat. Rukama, a pak i rty jí pomalu začal putovat po kůži, jak se před ním odhalovala. Rozkročila se nad jeho boky, naklonila a políbila jej. Pak zavřela oči a ztratila se ve známé chuti a pocitu jeho úst. Tisklo se k ní jeho vzrušení, a pak se trochu prohnul v zádech a ona se posunula, posadila se a navedla jej dovnitř. Když se do ní nořil a naplňoval ji, povzdechl si a prsty jí tiskl boky.
Cítila, jak v ní pulzuje, zareagovala stiskem svalů a jemně jej uchopila za ruce; volně jej držela za zápěstí, ještě víc se naklonila a tím přenesla svoji váhu na jeho paže a přitiskla mu zápěstí k posteli. Nebylo to úplné znehybnění; ani za využití páky své pozice nebyla natolik silná, aby jej zadržela – ne že by se někdy o něco takového pokoušela. Už to bylo hodně dávno, kdy ji varoval před svazováním, a ta představa stejně neměla žádný půvab; o to nešlo. Nepokoušela se mu bránit, chtěla jen vyjasnit, že nemusí nic dělat.
Trochu se pod ní pohyboval, boky zvedal a klesal v odpovídajícím rytmu, ale vypadal docela šťastný s tím, že jen leží a nechává vše na ní. Začínalo se jí hůř dýchat, když se na něj tiše zasmála. „Nevídám tě často tak submisivního...“
Odfrkl si a vrátil úsměv. „Pokud chceš všechno odedřít, kdo jsem, abych o tom diskutoval?“
Na ta slova dala kolena dál od sebe, zazubila se a stiskla svaly kolem něj, čímž jej přiměla zasténat. „Severusi, my dva jsme nejčastěji diskutující lidé za celou existenci lidstva.“
„Pravda,“ připustil a zněl poněkud zadýchaně při prohnutí v zádech, jak se v jejím sevření napínal. „Ano, udělej to znovu...“
Když Hermiona udělala, jak pokynul, pomyslela si, že se ani často nestávalo, aby byl hlasitý. Teď se hýbal víc, nořil se do ní, když na něj klesala; nebyl přirozeně pasivní a ona si určitě nehodlala stěžovat, pokud by teď chtěl zaujmout aktivnější roli. Uvolnila mu zápěstí a začala lapat po dechu a chvět se, když se blížila. Zrychlila pohyby a on odpověděl; když ji přemohl orgasmus, vykřikl její jméno, vzepřel se a vyvrcholil spolu s ní.
(1) Mezi turistické atrakce Notting Hill patří každoroční karneval: