Preklady fanfiction Harryho Pottera

Myslím, že lidé si občas představují kočičí lov jako něco téměř magického, přičemž čas pro nás musí zpomalit, a nemusíme vzdorovat pravidlům vládnoucím tomuto světu.

Ne. Je to prostě schopnost osvojená spoustou a spoustou tréninku. Dokonce i nyní mi Střapěnka říká, že jsem „krutý“, jak si „pohrávám s jídlem“, když mi ho předkládá. Všechno se může změnit a já „pohrávající si“ se může stát tím rozdílem mezi mnou zítra se krmícím a mnou hladovějícím. Stalo se to už dřív a může se to stát znovu.

Čas se nezpomalí, ale intenzivně si uvědomuji všechno, co dělám. Mé oči jsou pevně upnuté ke krku a packy připravené k chňapnutí; drápky samozřejmě zcela vytažené. Jediné, na co se plně nesoustředím, je ocas. Ten, zdá se, ví, co dělá, tak kdo jsem, abych se vměšoval?

Nechystal jsem se zabít, tentokrát ne. Jen jsem do ní chtěl zatnout drápky a zuby do krku natolik, že nebude schopna úprku. Poté bych ji vzal k Sirimu, který by vše přebral.

Takže jsem byl tady, letěl jsem vzduchem ke svému cíli a můj úkol se zdál být na nejlepší cestě za dokončením. A tehdy se přímo před mýma očima objevila trhlina v plánu a rostla a rostla.

Samozřejmě to, co jsem pronásledoval, nebyla jen tak ledajaká krysa; byl to zvěromág – který se momentálně vcelku rychle měnil v člověka, a já nemířil na jeho krk, nýbrž na záda. To nebylo dobré.

Měl jsem dvě možnosti. Mohl bych buď zatáhnout drápky a pokusit se odrazit, nebo je nechat tak a setrvat. Zvolil jsem druhou možnost; na základě toho, že jsem se odrazil směrem ode dveří a nechtěl jsem být zahnán do úzkých. Vyústilo to v čekání na možnost útěku, tudíž jsem usoudil, že je lepší být z dosahu za jeho zády než před ním.

Nebyl to zrovna člověk, za kterým byste se ohlédli. Byl docela baculatý a jeho vlasy zcela určitě nepočetné, ale nebyl ani hloupý. Jeho první reakcí byl pokus praštit mnou o zeď a já jsem jen tak tak stihl uhnout. Myslím, že kdyby se mi to nepovedlo, dostal by mě do menších potíží. Naštěstí se mu podařilo jen vyrazit si dech.

Poté se rozhodl použít své packy-ruce. Máte docela pružné ramenní klouby, že? Nikdy předtím jsem si toho nevšiml. A ty palce v opozici jsou také užitečné. Já musím použít zadní nohu, abych si dosáhl mezi ramena, ale vy to dokážete i s přední.

Dokázal po mně ze strany chňapnout, pevně mě sevřít a mezitím vytrhat docela dost chlupů. Pokoušel se mě ze sebe strhnout a to jsem nemohl dovolit. Věděl jsem, že jakmile mě dostane před sebe, jsem synem smmrrti. Takže jsem se jednou packou pustil a věnoval mu všech pět drápků, a tentokrát jsem to myslel vážně. Dovnitř – zatlačit – vytáhnout.

Jeho ruce zmizely a já byl potěšený z toho, o kolik krve jsem jej připravil. Zatímco stále ječel, pustil jsem se a utíkal jako ďas. Nezastavil jsem se, dokud jsem se neocitl zpět ve své ložnici, jelikož mi něco říkalo, že tam mě nebude schopen následovat.

Připouštím; měl jsem strach. Odebral jsem se do Střapěnčiny postele a roztřeseně jsem na její noční košili čekal, dokud se mi neuklidní srdce. Jak matka zjistila; s věcmi, které jsou větší než my sami, se nebojuje.

Nicméně pokud jsem doufal ve špetku soucitu ze strany své služebné, nebo dokonce pomazlení, byl jsem těžce zklamán.

*

Téměř jsem se překotil, když se vřítila do pokoje a zabouchla za sebou dveře.

„Ach, tak teď už jsi to udělal, co, ty hloupá kočko?“

„Uhmmrr?“

„A PADEJ Z MOJÍ POSTELE!“

Opětovně jsem se ocitl ve vzduchu. Naštěstí byl můj ocas stále plně bdělý, takže jsem přistál všemi packami na zemi. Hodila se na postel a začala mmrrnčet. Něco mi říkalo, že jsem ji rozrušil.

Ale čím? Rozmarýna konečně přišla na to, že jsem jí o Vánocích nechal v botě kapustu?

Vrátil jsem se ke Střapěnce a věnoval jí tázavé mňouknutí. Otočila se a upřela na mě pohled.

„ŘÍKALA JSEM TI TO! Říkala jsem ti, ať necháš tu krysu být, ale tys ji musel sníst, že? Teď už se mnou nikdy nepromluví! Nikdy!“

Znovu se zhroutila na postel a začala mmrrnčet ještě silněji, stále opakovala: „Ochrone, je mi to líto.“

Vzhledem k tomu, jak pro mě pracovala, jsem si nemyslel, že bych jí dlužil vysvětlení, ale zase mi každé ráno nosila snídani. Pak jsem si vzpomněl na Siriho slova a navíc by mi stejně nerozuměla. Zkusil jsem vyskočit na postel a otřít se o ni hlavou, ale ona mě jen odstrčila.

Abych jí nekřivdil, předpokládám, že bych vám měl říct, jak ke mně před Vážněronaldem zůstala loajální a jak jsem ji při několika příležitostech slyšel tvrdit, že jsem tu krysu asi nezabil, ale možná jen utekla. Nebylo to víc, než jsem očekával, ale přesto bylo pěkné to slyšet.

Rozhodl jsem se odejít, jelikož jsem před schůzkou s Norrisovou chtěl říct Sirimu, co se stalo. Nemám nevyhnutelně potřebu ji opouštět, když mmrrnčí, ale pokud se chová tak iracionálně, neměl jsem nijak zvláštní důvod s ní zůstávat; zvláště když nebyla schopná mluvit kočštinou. Možná bych mohl domluvit schůzku se Sirim, mohl by jí to vysvětlit. To se zdálo jako nejlepší řešení.

*

Jen abych vám shrnul situaci. Stále jsem nemohl Siriho dostat do Nebelvírské věže. Sice jsem selhal v chycení zvěromága, avšak dal jsem mu velmi jasně najevo, že po něm jdu, a Střapěnka byla rozrušená, protože si myslela, že jsem ho snědl.

Ale stejně, podívejme se na to ze světlejší stránky; mohlo by to být horší.

Nezdálo se, že by Siriho nějak zvlášť trápilo, když jsem na sebe upozornil krysu, po které pátral. Pokud pominete jeho zkomolený slovník, je docela inteligentní – na člověka. Měl za to, že může být docela výhodné, když se krysa zaměří přímo na mě, jelikož se nebude soustředit na nic jiného. To byl samozřejmě můj prvotní záměr.

Dohodl jsem si s ním schůzku navečer, právě za soummrraku, abych mu předal nejnovější informace. Potkali jsme se na kraji lesa, jelikož to bylo daleko vhodnější než jeho obydlí. Nikdy se nerozhoupal k úklidu, navzdory mým decentním narážkám.

Hlavní téma našeho rozhovoru byla stále snaha dostat se do pokoje kocourů. Měl jsem svá podezření, že krysa jej stále navštěvuje, a byl jsem přesvědčen, že tam přespává. Její pach stále přetrvával, ačkoliv byl patrnější ráno než večer.

To dávalo smysl; v noci se cítí s kocoury v bezpečí, ale když jsou přes den na vyučování, je ten pocit nedostačující.

Také jsem narazil na další problém. Sethovi – tedy Sirovi Cardiganovi¹, jak vyžadoval, abych ho nazýval – stoupla jeho moc do hlavy. „Přidávání honosnosti do své práce“ se stalo posedlostí.

Nakonec jsem zakotvil u prvotního nápadu, že počkám na jedno z koťat, až řekne heslo, zatímco se schovám poblíž. Za svými ranními přirozenostmi jsem se vydal velmi potěšen sám sebou a vrátil jsem se jako obvykle v čase oběda.

Předstoupil jsem před portrét. „Murklins²,“ řekl jsem. Nic se nestalo. „Se... Sire Cardigane, právě jsem vám dal heslo. Otevřete.“

„Ne,“ řekl a zammrrkal.

„Ale dal jsem vám heslo.“

„Ach tak, dal jsi – a nedal. Dal jsi mi heslo pro dnešní ráno, ale ráno už není, že?“

„Tak jaké heslo je teď?“

Znovu mi věnoval ten úšklebek, ten, který jsem vážně nenáviděl. „Tajné.“

Vešel jsem dovnitř skrz kámen a odebral se nahoru do ložnice. Tohle bylo bláznovství. Až když Střapěnka vešla s obědem, uvědomil jsem si, že jsem na ni mohl počkat a slyšet to nové slovo.

Nicméně už bylo pozdě. Seskočil jsem z postele a šel jí naproti. Položila talíř, ale nepohladila mě, ačkoliv jsem se jí otíral o nohu. „Hmmrr,“ řekla a odešla. Myslím, že stále nepřekousla tu věc s krysou. Už to byla věčnost, co se se mnou naposledy pomazlila nebo mě polechtala na bříšku.

Dobrá, nový plán. Pokusím se dnes večer obnovit naše přátelství tím, že zůstanu s ní a budu ji obveselovat.

Vážněronalde ani Háry už vedle ní neseděli, takže byla sama a dělala si klikyháky. Nemohlo to být moc zábavné, tudíž pokud k ní budu milý, mohla by mi náhodou vyzradit heslo.

Nestalo se tak. Střapěnka byla daleko chytřejší, než aby to omylem vyzradila. Co jsem tedy potřeboval, byl někdo hloupý, dokonce hloupější než Vážněronalde.

Znáte Návala?³

1 Nádherného předělávka rytíře Cadogana - cardigan = svetr

2 murklins = v temnotě (archaismus)

3 to snad není nutné komentovat. V originále Novel