Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kocouři nebyli nikde k vidění, což se mi hodilo. Vyskočil jsem na místo vedle Střapěnky a věnoval jí svůj nejprosebnější pohled, ten který říkal „Vím, že jsem jedinečný, ale že jsi to ty, dovolím ti zbožňovat mě.“ Ale ona nic. Tak jsem se přetočil na záda a tichounce mňoukal, dokud se na mě nepodívala. Řekla: „Hmmrr,“ malinko se pousmála a natáhla se dolů, aby mě polechtala na bříšku, a já jsem poznal, že chce být znovu mou kamarádkou.

Skočil jsem jí do klína a pěkně se stočil. Nepokusil jsem se pronásledovat hrot jejího brku ani útočit na tkaničky. Jen jsem ležel a příležitostně ji vybízel, když mě zapomněla pohladit.

Pak vstoupil Nával. Sdílel pokoj s Vážněronaldem, Hárym, Šajnusem a Dýmem. Předpokládám, že bych vám měl o něm něco povědět, když už je tak důležitý pro další část příběhu.

Tehdy byl docela jako lidská verze Tesáka. Nebylo na něm nic špatného, opravdu, jen jste si byli vždy vědomi, kde v místnosti se nachází, jelikož když se rozhodl pohnout, nechtěli jste být poblíž. Měl schopnost upustit věci, které neměly být upuštěny, a vrážet do věcí, do kterých nemělo být vráženo.

Poměrně znepokojivě byl taktéž služebníkem. Naštěstí byla jeho nadřízeným ropucha, takže čím méně toho Nával pro Bleska dělal (obojživelníci mají odlišný náhled na svět), tím lépe. Pravděpodobně by se snažil krmit ho vosami.

Žuchl na místo, na kterém jsem nedávno pobýval – a já byl rád, že jsem se přesunul, jelikož nebyla žádná záruka, že by si mě všiml, kdybych tam stále byl.

„Jak je, Her-mňau-mňau?“ řekl a zněl trochu sklíčeně.

„To jsi byl celou dobu v knihovně?“ zeptala se. „Vrátil ses opravdu pozdě.“

„Ne,“ odpověděl. „Zapomněl jsem heslo... zase. Musel jsem čekat na někoho, kdo půjde kolem a pustí mě dovnitř. Nenávidím tyhle hesla. Proč je musí pořád měnit?“

„Božínku,“ řekla soucitně. „Pamatováček ti nepomůže?“

Nastala odmlka. „Zapomněl jsem, kam jsem ho dal.“ Z nějakého důvodu Střapěnku náhle přemohl záchvat kýchání a musela si utřít nos.

„Víš co?“ prohlásil. „Napíšu si hesla na kousek pergamenu, pak je nezapomenu.“

„Ach, tím si nejsem tak jistá, Návale. Co kdyby, a tím nechci říct, že by se ti to mělo stát, ale co kdybys ho ztratil?“

„Na to jsem myslel,“ řekl a zněl tak, jako by na sebe byl velmi pyšný. „Nazvu to „Divná slova, která neznamenají nic důležitého“, a potom, když to někdo najde, bude si myslet, že to není nic zvláštního! Jdu se zeptat Šajnuse, která to jsou.“ A odešel, přičemž srazil dvě křesla a cestou zakopl o malé kotě.

To je tentýž Nával, jenž je nyní považován za hrdinu a velmi významného kocoura. Takže naději máte všichni.

*

Když jsem vešel, místnost byla temná a tichá. No, když už říkám tichá, všichni spali. Vážněronalde, Háry a Dým chrápali, Šajnus jim k tomu hrál serenádu v kontrapunktu¹ a Nával mluvil ze spaní. Nikdy by mě nenapadlo, že takhle přemýšlí o profesorce McGon-kník. Ale to nevadí, protože vedle jeho postele byl kousek pergamenu, se kterým jsem ho předtím viděl.

Připlížil jsem se tiše jako myška, abych zjistil, co na něm stálo. Mým plánem bylo říct všechno Sirimu a dostat ho tak do Nebelvírské věže, ale byl jsem zklamán. Rozhodně to nebyla hesla; jen hromada klikyháků, stejných jako dělala Střapěnka. Hlupák. Nevěděl jsem, co dál.

Rozhodl jsem se ten kousek pergamenu tak jako tak vzít a ukázat ho Sirimu, možná s tím bude moci něco udělat. Zvedl jsem ho, odnesl k sobě do ložnice a schoval pod polštář, dokud se následující večer neuvidím se Sirim.

 *

Jako obvykle jsme se setkali v křoví u lesa. Ušetřilo mi to cestu do jeho domu. Upustil jsem před něj kousek pergamenu a vysvětlil, co se událo. Přeměnil se zpět do lidské podoby, zvedl ho a jeho oči se čím dál víc zvětšovaly.

„Kocourku, tohle je perfektní! Přesně to, co jsem potřeboval.“

„Vážně? Myslím, samozřejmě že ano; proto jsem to vzal. Takže co to je?“ Zmateně se na mě podíval, poté se přeměnil zpátky a já zopakoval svou otázku.

„Hesla do Nebelvírské věže, na celý týden!“ Omotal kolem mě packy v objetí, což bylo kromě toho zápachu vcelku pěkné. „Ty génius.“

„Já vím. Tak co uděláme teď?“

„Zítra noci jít do školy...“

„Jak se dostaneš dovnitř?“

„Tajemství, pak Pettigrew.“ Vcelku divoce zavrčel. Byl jsem rád, že jsem na jeho straně.

„Dobrý plán. A moje úloha v něm je...?“

„Dívat jestli tam krysa je, pak říct mi... pak jít.“

„Takže... Ty ode mě nechceš pomoc?“ Cítil jsem se trochu... ošizeně.

„Pomáhat dost. Zůstat v bezpečí, kocourku.“

„No, připouštím. V tom případě se ubezpečím, jestli někde kolem není Norrisová... urk!“

Znovu mě velká tlapa přitiskla k zemi. „Ticho!“ zašeptal. „Lidé.“

Vykroutil jsem se mu a vydal se to prošetřit, načež jsem se připlížil zpět. Naprosto tiše, samozřejmě.

„Žádný strach,“ zašeptal jsem. „Jsou to jen ti dva kocouři. Jeden z nich hledá krysu a je s Hárym.“

Siriho oči v měsíčním světle jasně zazářily a vyloudil zakňučení, které znělo téměř bolestivě. Zapomněl jsem, co cítil ohledně Háryho.

„Podívej, vím, že jsi uctíval jeho otce, ale nemyslím, že by tě měl vidět. Zůstaň tady a buď zticha.“ Vzdálil jsem se, ale zastavil, když jsem ho zaslechl znovu zaskučet, takže jsem se otočil zpět.

„Je to tak nejlepší. Zítra na tebe počkám. Znáš výklenek u Nebelvírské věže?“ přikývl. „Uvidíme se tam těsně před půlnocí.“

Kocouři se přibližovali, tudíž jsem si musel pospíšit a rozptýlit je. Začal jsem šmátrat kolem haldy spadlého listí, dokud jsem je nezaslechl zastavit se, a poté jsem vystoupil, aby mě mohli vidět. Věnoval jsem Vážněronaldovi svůj nejpohrdavější úšklebek, ten, který říkal „Vlastně byla docela vynikající“.

Ohnul se, aby sebral kámen. Jo, jako by měl vůbec šanci! Přesto jsem utekl – pryč od Siriho – pro případ, že by měl štěstí. Za zády jsem slyšel jeho pokřikování.

„...určitě spláchnul Prašivku párem ptáků...“

Když jsem potkal Molly poprvé, docela na mě zapůsobila, ale nyní jsem měl pochybnosti. Prostě svoje koťata nechala růst jako dříví v lese bez jakéhokoliv učení? Červené maso před drůbeží?

Vidíte, říkal jsem, že není pro Střapěnku dost dobrý; ona je daleko víc bien-pensente.²

* 

Lidé! Nemůžete se na ně spolehnout. Obyčejně se v rozumnou hodinu odvlečou do postelí a kolem půlnoci už všichni tvrdě spí. Ale ZROVNA TEN den, kdy jsem potřeboval, aby...

Společenské hřiště v Nebelvírské věži bylo stále plné koťat, která mňoukala všechna naráz a jedla a pila. Ten hluk byl neuvěřitelný.

Jen Střapěnka byla zticha, seděla sama v rohu a předstírala, že mluví s knihou, jenže nemluvila. Stále pokukovala po Vážněronaldovi, který ji ignoroval. Chtěl jsem jí říct, ať přestane plýtvat časem, že on za to nestojí... ale věděl jsem, že mi nemůže rozumět.

Potom ten idiot – jako na důkaz mé domněnky – prohodil nějaký stupidní komentář o své kryse a Střapěnka s mmrrnčením odběhla. Když to konečně vyšlo najevo, rozhodl jsem se dokázat, že jsem krysu nesnědl, tím, že před něj posunu jeho... že mu to ukážu.

Nyní jsem řešil dilema. Na jednu stranu, vždy pečuj o svůj personál. Na druhou... potřeboval jsem vědět, kdy se koťata odeberou do postelí, aby mohl Siri vstoupit.

Siri! Souhlasili jsme, že se sejdeme těsně před půlnocí, tudíž musím jít ven varovat ho, aby zůstal schovaný. Následně se musím ujistit, že Norrisová je něčím zabavená, protože jsem měl pocit, že kdyby náhodou vběhla před obrovského neznámého psa, nemusel bych dostat šanci to vysvětlit před tím, než by vyvolala poplach.

To bylo vše, co jsem potřeboval; být na třech místech najednou. Vypadá to na menší výzvu.

1 v orginále trumpet voluntary - anglická hudební barokní díla. Nic jiného z barokní hudby než kontrapunkt mě nenapadlo, asi mám mezery ve vzdělání :))

2 dobře smýšlející, konvenční, konzervativec, ortodoxní osoba