Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 41

„Different things can add up in different ways whilst reaching an identical solution, just as 'eleven plus two' forms an anagram of 'twelve plus one'.“

„Různé věci se mohou vyvíjet různě, a přesto dosáhnou stejného výsledku, asi jako ‚třináct plus šest‘ tvoří přesmyčku ‚šestnáct plus tři‘.“

Margot Gleave

XXX

Hermiona několik dní počkala, než tu otázku znovu vytáhla; ty frustrující dny trávila snahou přesvědčit zatracený portrét Albuse Brumbála, aby na ni přestal nesnesitelně jiskřit očima a aby alespoň jednou za svoji existenci prostě odpověděl na otázku. Netřeba dodávat, že nezaznamenala úspěch. Byla si dobře vědoma toho, že to téma Severuse naštve, takže se pokusila rozhovor načasovat, až bude v dobré náladě – to znamená po sexu, kdy býval uvolněný a ospalý. „Severusi?“

„Hm?“ zeptal se neurčitě a protáhl se.

„Chci s tebou mluvit o červenci.“

„Je to měsíc; sedmý měsíc v roce. Pojmenován je po dozrávání plodů třešní, jahod, malin, rybízu a podobných plodů, které v něm začínají červenat. Kamenem je rubín…“

„Ha, ha. Víš, nejsi zdaleka tak zábavný, jak si myslíš. A také přesně víš, co mám na mysli.“

„Ano.“

„A?“

„Není o čem mluvit.“

„Severusi.“

„Ne, Hermiono.“ Jeho hlas ztratil příjemný ospalý nádech a znatelně ochladl. „Nepůjdu.“

Povzdechla si a opřela se o loket, aby na něj viděla. „Proč nepůjdeš?“

„Protože mě poslouchání stále stejných starých urážek unavilo už před lety a protože se mi nelíbí neustálá nenávist ostatních v místnosti. Od té noci, kdy jsem zabil Albuse, jsem moc dalších členů Řádu neviděl; to poněkud znesnadňuje tlachání. A také si nijak nepřeji sedět a poslouchat Potterovo žvanění o tom, jak jsme všichni chytří, jako by bylo něco vznešeného na čemkoliv, co jsme udělali.“ Jeho výraz se ztratil a temné oči neukazovaly žádné emoce, což opravdu neměla ráda; navíc to bylo prodchnuto něčím zlověstně chladným, něčím, co zcela jistě varovalo.

„Nemyslím, že toto plánují,“ zamyslela se. „Kdyby ano, mohli bychom poslouchat ministrovo chvástání.“

Pokrčil rameny, přetočil se na záda a zůstal zírat do stropu.

„Chtěla bych, abys tam byl.“

Žádná odpověď.

„Severusi, prosím,“ pokračovala tiše. „Nikdy jsem tě o nic nežádala. Je pravda, že hlavně protože obvykle něco navrhneš, ještě než na to jen pomyslím, ale víš, co chci říct. Opravdu bych chtěla, abys tam se mnou byl. Zasloužíš si tam být. Prosím, lásko – pro mě?“

Pomalu k ní otočil hlavu a vztek v jeho očích ji polekal. „Nech toho,“ zasyčel.

„Nech čeho?“ zeptala se zmatená jeho náhlou změnou nálady a hněvu, který přišel jakoby odnikud.

Strnule se posadil a spustil nohy z postele. Vstal a posbíral si oblečení. Aniž by znovu promluvil, v naprostém tichu se oblékl, přičemž řeč těla prozrazovala, že je odměřený a vzteklý a ona naprosto netušila, čím jej rozzuřila, dokud se nechystal odejít z pokoje. S rukou na klice se zastavil, a aniž by se na ni podíval, promluvil hlubokým a drsným hlasem.

„Nenechám sebou znovu takto manipulovat. Nejen tebou. Nikým.“

Dveře se za ním potichu zavřely a ona na to dřevo zůstala v hrůze zírat, zatímco jeho kroky utichaly. Upřímně řečeno, tak to nemyslela, ale při pohledu zpátky chápala, proč usoudil, že se v něm snaží vyvolat pocit viny. Po tolika letech, kdy proti němu všichni nemilosrdně používali každou emoci, měl právo něco takového nesnášet. Ale nic z toho skutečně nezamýšlela.

„… No, do prdele.“

XXX

Tu noc nespala; namísto toho se schoulila s Křivonožkou a sledovala na Pobertově plánku, jak ta malá tečka s popiskem Severus Snape po hradě neklidně přechází. Zároveň se snažila přijít na způsob, jak z toho ven. Vydat se za ním, dokud se neuklidní, by k ničemu nevedlo; pokud by byl ještě rozzlobený, neuvěřil by, že to byla opravdu jen prosba.

Další den vyplnily šílené aktivity; nešla na snídani, ani jeden se nedostavil k obědu a on nebyl ani na večeři. Šuškanda pravila, že celý den měl jízlivou náladu, což rozhodně nebylo dobrým znamením, ale nedostala šanci se s ním potkat.

Připozdívalo se, ale Hermiona stále v kabinetě dokončovala známkování a diskutovala sama se sebou, co teď? Pokud byl na ni stále naštvaný, jít do podzemí by byl asi špatný nápad, ale ty pokoje byly i jejími komnatami, jen ne oficiálně. To v jeho posteli spávala; pokud zůstane mimo, bezpochyby to vyvolá nesprávný dojem a může vše ještě zkomplikovat. Zároveň ji zmáhala únava a podráždění a věděla, že on na tom nebude lépe. A že se navzájem zabijí, bylo stejně pravděpodobné, jako že se začnou líbat a tak dál.

Nakonec ta otázka zůstala jen akademickou, protože Hermiona usnula na stole.

Když se vzbudila, měla hlavu jako ve vatě a cítila se naprosto zmatená, dokud nezjistila, že ji odnáší dvě silné paže. Pamatovala si, jak pracuje u stolu, cítí se unavená a rozrušená a frustrovaná, a došla k závěru, že nejspíš usnula při práci – pro ni sotva neobvyklé, musela připustit. Když se jí probraly smysly, uvědomila si známou vůni, která z jejích ramen okamžitě sejmula většinu přetrvávajícího napětí, a potlačila úsměv, když zaslechla jeho hlas – v docela barvitých pojmech si pro sebe mumlal něco o její hlouposti a tvrdohlavosti.

Za těchto okolností usoudila, že je možná dobrý nápad předstírat spánek; promluvit si můžou zítra, až budou odpočinutí a budou mít víc času. Severus ji přenesl do jejich pokojů a celou dobu jí polohlasem nadával, dokud ji velice jemně nepoložil do postele a nesvlékl jim většinu oblečení. Přikryl ji dekou a pak vklouzl vedle ní. Cítila objetí a teplo jeho těla, takže mohla zapomenout na jejich hádku a vděčně se ponořit do bezesného spánku.

XXX

Když se Hermiona vzbudila, na okamžik ji vyděsilo, že je v posteli sama – v poslední době se to nestávalo často. Po chvíli zaslechla vzdálené vrzání trubek a uvolnila se; je v koupelně, řekla si pevně. Byli spolu už dost dlouho na to, aby věděla téměř na sekundu přesně, kolik času Severus obvykle stráví ve sprše; netrvalo dlouho a uvědomila si, že to protahuje – takto dlouho mu to trvalo, jen když se sprchovala s ním – a došlo jí, že se asi cítí stejně nepříjemně jako ona.

Rozhodně na to vypadal, když se nakonec vplížil zpět do ložnice. Vyhýbal se jejímu pohledu, tiše popřál ‚dobré ráno‘ a začal se oblékat. Brala jako dobré znamení, že již nevypadá rozzlobeně, ale opravdu nenáviděla, když se hádali, a toto mohli napravit, jen když on překoná své reflexivní očekávání za všech okolností toho nejhoršího dostatečně dlouho na to, aby se omluvila a mohla to vysvětlit.

„Severusi…“ začala slabým hlasem.

„Dnes půjdu na Příčnou,“ přerušil ji stroze při zapínání košile, ale stále se na ni nepodíval. „Potřebuješ něco?“

Hermiona si povzdechla a vzdala se. „Ne, děkuji. Budeš tam dlouho?“

„Pravděpodobně.“ Zaváhal, a když k němu vzhlédla, zíral na podlahu, jako by to byla ta nejvíc fascinující věc na světě. „Musím si opatřit společenský hábit,“ dostal ze sebe nakonec, „a nevím, jak dlouho to bude trvat.“

Dlouhou chvíli na něj třeštila oči, zatímco on pokračoval v upřeném zírání do podlahy. Pokud se velice nemýlila, právě jí řekl, že ji v červenci doprovodí, protože nemohla přijít na jiný důvod, proč by potřeboval společenský hábit, a pochybovala, že by si jej koupil jen z rozmaru. Asi to znamenalo, že tu hádku vyhrála, ale bylo to bezvýznamné vítězství.

„Severusi, nesnažila jsem se tě donutit. To bych ti nikdy neudělala.“

„Uvědomuji si to… teď. Ale včera to znělo úplně stejně jako ponoukání a manipulace od druhých.“ Tón měl omluvný, tedy alespoň podle jeho standardů.

„Myslela jsem vážně, že si zasloužíš tam být a že bych chtěla, abys tam byl se mnou,“ pronesla tiše, „ale nechci, abys měl pocit, že musíš.“

Pomalu vydechl a začal se uvolňovat. „Merline, ženská, ne že mi to teď budeš vymlouvat. Téměř dva dny mi trvalo, než jsem se k tomu rozhodl.“

Vyklouzla z postele, přešla k němu a vklouzla mu rukama kolem pasu. Hlavu mu položila na hruď a on ji také objal. „Nemyslím si, že si tě zasloužím, Severusi. Děkuji.“

„Nedělám to zcela pro tebe,“ odpověděl tiše. „Částečně tam chci jít. Chci, abys šla do mě zavěšená, a chci se cítit jako normální člověk – a přiznám se, hlodá ve mně zvědavost, co je tak důležité. Prostě si jen nepřeji, aby se něco zvrtlo a večer šel do háje.“

„Když se zvrtne, zvrtne se. Také chci jít do tebe zavěšená. Už uběhla dlouhá doba, aby si lidi zvykli na pravdu o tobě, a nebudeme tam sami. Jestli se to tam pokazí, odejdeme. Ano?“

Když se na něj podívala, oči se mu usmívaly, ačkoliv ještě nebyl úplně šťastný. „Ano,“ zopakoval vážně.

XXX

Ani jeden to téma znovu nenadhodil. Stejně měli víc než dost práce; Hermiona si nikdy neuvědomovala, kolik toho zástupce ředitele dělá v zákulisí, a neměla tušení, jak její předchůdce s tímto zvládl skloubit výuku na plný úvazek a povinnosti ředitele koleje. Tolik se věnovala studiu všech svých povinností, že jí trvalo víc než týden, než si všimla, že jí Severus pomáhá se známkováním; zjevně uměl napodobit její rukopis stejně tak dobře jako ona jeho, ačkoliv ji překvapilo, že uměl být ve své kritice mírnější.

Na jednom z posledních setkání před koncem školního roku se Minerva zeptala: „Hermiono, jaké máte plány na léto?“

„Nic konkrétního; Řád má tady akci v červenci a ráda bych viděla rodiče, pokud bude čas, ale nemám žádné pevné plány. Proč?“

„Pokud si budete přát, můžete zůstat během prázdnin na hradě. Ředitelé a jejich zástupci zde mohou pobývat celoročně,“ vysvětlovala ředitelka.

S pochopením se usmála. „Je to hezká nabídka – Bradavice jsou krásný letní domov – ale musím odmítnout. Mohla bych se vrátit dřív, ale chci mít alespoň chvíli prázdniny. Ještě si nestěžoval, ale jistý kouzelník mě v poslední době sotva viděl a myslím, že se cítí trošku zanedbávaný.“

„Ano,“ zabručel Severus jízlivě zpoza novin, „to cítí.“ Tento náznak, stejně jako několik dalších, které nedávno upustil, zůstal naprosto nepovšimnut, když ho Minerva pokárala pohledem. Zjevně si ani neuvědomovala, co řekl, a vrátila pozornost k Hermioně. „Merline, lidé jsou ale natvrdlí,“ zamumlal a s poněkud kyselým výrazem se vrátil ke čtení.

Soukromě Hermiona souhlasila. V poslední době – od jeho veřejného blahopřání k jejímu povýšení – popichovali kolegy, aby otevřeli oči a uvědomili si, co mají přímo před nosem; byl to jeho nápad, ale ona s ním zejména po rozhovoru s Lenkou souhlasila, i když spolu nic neprobírali. Tajili to už dlouho a život bude snazší, když se o nich ostatní učitelé dozvědí. Začínala si myslet, že snad na něj bude muset při poradě sboru skočit a začít jej líbat, aby se k nim ta zpráva dostala, nebo bude muset někoho nechat přichytit je v kompromitující situaci. Znepokojivé bylo jedině, že jí ta představa nepřišla neatraktivní, z čehož zcela vinila jeho; evidentně na ni měl špatný vliv.

„Určitě vás tak jako tak sotva vidí. Nechci být krutá, ale nemůže být snadné udržovat vztah na dálku,“ zamyslela se ředitelka. Neville poněkud chmurně pokýval, jelikož měl za sebou podobnou zkušenost.

„Vlastně nejde o skutečný vztah na dálku,“ odpověděla trochu unaveně Hermiona; pobavení dávno vyprchalo a neustálé odmítání všech vidět, co mají přímo před očima, bylo již jen otravné. Popírání je jedna věc, ale toto se stávalo vyloženě urážlivým. „Ale neměla jsem teď na něj čas a není to k němu fér, takže s ním chci strávit kus prázdnin, než se vrátím do práce.“

„Ne všichni jsou natvrdlí, víte?“ zamumlal Neville od jednoho stolu na opačné straně místnosti – jako mnoho novějších učitelů, včetně Hermiony, ještě musel zvládnout umění opravování esejí přímo na kolenou.

„Bůh nám pomáhej, máme zde pomalejší v chápání, než je Neville Longbottom,“ odpověděl Severus kousavě. „Rozum to nebere.“

„O čem to, proboha, vy dva mluvíte?“ zeptala se netrpělivě Minerva.

„Myslíte si, že kdybych to načmáral na zeď, lidé by pochopili?“ položil Severus řečnickou otázku do prostoru a přes horní okraj novin pohlédl na Hermionu s téměř nečitelným výrazem, který si držel nádech otázky.

„Diskutabilní,“ odpověděl Neville, zatímco Hermiona na svého milého přimhouřila oči; mlčky se jí ptal, zda mají přestat s naznačováním a prostě se přiznat. Zamyšleně tu představu zvažovala a v duchu pokrčila rameny; asi to tak bude lepší. Kromě toho, ať už měl Severus na mysli cokoli, pravděpodobně to bude zábavné a reakce ostatních budou určitě zajímavé. Otočila se, rozhlédla po místnosti – ano, většina sboru tu byla, včetně Poppy Pomfreyové, která předváděla překvapivě ďábelský úsměv plný očekávání, a Lenky, která vyhlížela mnohem méně zasněně a neurčitě než obvykle.

„Čmárat co na zeď?“ zeptala se naprosto podrážděná Minerva. „S Hermionou už týdny hrajete hru ‚Mám tajemství‘ a stalo se to poněkud únavným, Severusi. Buď to vyklopte, nebo sklapněte.“ Vzhledem k tomu, jak ředitelka s Filiusem radostně poskakovali celé týdny před odhalením volby zástupce, toto bylo víc než jen trochu pokrytecké.

Hermiona na Severuse pohlédla, pokrčila rameny a přikývla. „Jdi do toho.“ Černé oči se mu okamžitě začaly zlomyslností téměř blýskat; zjevně měl plán.

„Dejme si nečekaný test,“ protáhl nejlepším způsobem profesora Snapea, vstal a začal pomalu přecházet sem a tam s rukama sepjatýma za zády, tak jako když přednášel. Neville, Hermiona a Lenka si vyměnili potěšené pohledy; když byl v režimu učitele, byl naprosto strhující, tedy dokud se nestal nepříjemným a nedováděl nešťastného studenta na pokraj hysterického pláče.

„O co tu jde?“

„O totožnost ‚pana záhadného‘,“ pronesla Hermiona svým nejotrávenějším hlasem, „kterou jste měli všichni uhádnout alespoň před rokem. Podvolte se mu.“

„První otázka,“ protáhl Severus se slabým nádechem netrpělivosti, který obvykle třídu varoval, aby se rychle usadila a věnovala mu pozornost. „Kolik Zmijozelů poloviční krve znáte jménem?“

„Ach, pro Merlina…“

Chvíli bylo ticho, zatímco se většina učitelů po sobě dívala s různým stupněm zmatení; Filiusi Kratiknotovi se jen taktak podařilo zachránit pověst inteligence jeho koleje, když se oči starého čaroděje pomalu rozšířily. Pochopil dříve než jeho kolegové. „Ach,“ zapištěl a ztěžka polkl.

„Pokuste se nevyvolat si další infarkt,“ znechuceně mu doporučil Severus. „Nebudu si tím procházet znovu. Jestli jste si všichni ostatní sestavili docela krátký seznam jmen, přejděme k otázce druhé; kolika z těchto Zmijozelů poloviční krve je teď asi padesát let?“

Konečně začalo svítat. Hermiona se rozhlédla a zamračila se v reakci na některé poděšené výrazy. Blýskání v Severusových tmavých očích přešlo od zlomyslného k naštvanému – zjevně to shledával stejně urážlivým jako ona.

„Třetí otázka,“ pokračoval teď již tiše sametově předoucím hlasem, který všichni jeho studenti rozpoznávali jako známku nebezpečí. „Kolik z těch Zmijozelů poloviční krve je stále naživu? Ke zklamání mnoha lidí,“ dodal chladně.

Minerva nabrala docela nezdravý odstín a nadechla se, aby něco pronesla; Severus se prudce otočil velmi známým způsobem, který jeho tři bývalí studenti důvěrně poznávali. Hábit kolem něj dramaticky zavlál a oči ztvrdly a leskly se jako obsidián, a ředitelka zakolísala tváří v tvář jeho hněvu.

„Pořád mě to k smrti děsí,“ svěřil se Neville šeptem, zachvěl se a pousmál, „a to se na mě ani nepodíval.“

„… Mě taky, trochu,“ přiznala Lenka a usmála se na něj.

Hermionin úsměv byl poněkud pochmurný; shledávala pohled na Severuse skutečně neuvěřitelně erotickým, což bylo mírně znepokojivé hned z několika směrů. „Pst, oba dva.“

„Co, rušíme tvé slintání?“ zeptal se Neville rozpustile a přehnaně zmlkl, když se na něj zamračila.

„Čtvrtá otázka,“ pokračoval Severus a jeho hlas dokonale utnul šepoty, jejich i ostatních, které se rozšířily po místnosti. „Pokud jste všichni takto neuvěřitelně natvrdlí, jak můžete čekat, že se od vás studenti vůbec něco naučí?“ Teď vypadal každým coulem jako podrážděný učitel, přísný a nemilosrdný, a v místnosti dominovala moc a síla jeho osobnosti. Hermiona musela připustit, že část jí opravdu slintala. Ovšem pouze malá část, protože zbytek byl zaměstnán sledováním obličejů jejích kolegů a snahou uhodnout, jak velký výbuch přijde.

„… Vy?“ nakonec ze sebe dostala Minerva. Nevypadala by ohromeněji, kdyby odpověď zněla Voldemort.

Severus se na ni ušklíbl, a pak zřejmě z obecných zásad oblažil zbytek místnosti dalším úšklebkem. „Vidím, že svrček konečně cinkl do kasičky.“ Z hlasu mu odkapávalo zničující opovržení.

„Hermiono, je to pravda?“ zeptala se skutečně otřesená ředitelka. „Nebo jde o vtip?“ dodala.

Naděje v jejím hlase byla poslední kapkou. Hermiona se snažila udržet vztek, když vstala a šla si stoupnout vedle Severuse. „Je to pravda,“ potvrdila pevně. „A všichni jste reagovali tak báječně, že vůbec nechápu, proč jsme vám to neřekli dřív. Ne, opravdu to není vtip.“

V nastalém dlouhém tichu si kolegové vyměňovali pohledy a jejich postoje obsahovaly celou škálu od zmatených po šokované, až vyděšené. Severusův výraz se změnil od pohrdavého k něčemu, co se blížilo bouřlivému, jak se mu nervy napínaly; jakmile Hermiona ucítila na kůži zrádné brnění magie, tiše mu sáhla po ruce, spojila prsty s jeho a jemně jej stiskla v mlčenlivém varování, aby si udržel kontrolu. Stisk jí vrátil a ona poznala, že magie trochu ustoupila, i když vztek z něj stále sálal.

Nakonec vyštěkl: „To se všichni schválně snažíte být urážliví, nebo jste prostě pitomí?“

„… Ani jedno,“ slabě pronesla Minerva, zřejmě zcela duševně otřesená. „Ale to je docela –“

„Přísahám, že jestli řeknete ‚nečekané‘ nebo ‚neuvěřitelné‘, začnu metat zaklínadla,“ odsekla Hermiona. „Před rokem jsem jeho jméno málem vyhláskovala a ani jeden z nás se nesnažil něco skrývat, takže by to vůbec nemělo být nečekané, a pokud jde o neuvěřitelné…“

Byla řada na Severusovi, aby jí jemně stiskl ruku. „Klid, dračice,“ zamumlal tiše a ona se zhluboka nadechla a pokusila se uklidnit.

Po dalším dlouhém mlčení se Minerva skutečně zasmála; ten zvuk byl nejvíc ze všeho nevěřícný, ale i tak to bylo pozoruhodně nečekané. „Ach, přestaňte na mě tak zírat, Severusi. Neviděla jsem vás tak defenzivního od vašeho druhého ročníku, kdy jste se snažil předstírat, že to nejste vy, kdo celou hodinu postrkoval mým stolem dozadu.“

Její tón v něm zvýšil napětí, ale odpověděl méně nepřátelským hlasem: „Opravdu jsem to nebyl já – alespoň ne jen já. Nevím, kdo s tím začal, ale všichni jsme se vystřídali.“

Hermiona si velice pomalu dovolila trochu se uvolnit, když ředitelka zvedla obočí a prohlížela si mladšího muže, který byl kdysi jejím zaměstnavatelem; jejich vztah byl vždy docela napjatý a podle všeho se nikdy neměli rádi, protože Severus byl nepopulární jedenáctiletý terč jejích oblíbených Nebelvírů. Navzdory tomu se během let do jisté míry respektovali a byla si jistá, že pokud se jej teď Minerva pokusí popíchnout, neřekne nic nebezpečného, co by Severuse vytočilo, alespoň ne záměrně… ačkoliv existovalo riziko nehody, zejména u Severuse.

„Celou tu dobu jste to byl vy?“ zeptal se Filius opatrně.

„Ano,“ odpověděl Severus suše; vypadal teď spíš ostražitý a lehce pronásledovaný než vzteklý, oči mu podezřívavě kmitaly po místnosti a ruku držel v takové poloze, že by sáhl pro hůlku v mžiku oka. Napadlo ji, že si vzpomněl na ty dva a profesorku Prýtovou, jak se proti němu spojili na začátku závěrečné bitvy.

„Proč jste nám to neřekl?“

Severus zvedl jedno obočí a výraz mu zabarvil jistý nádech pohrdání. „Nikdo by tomu nevěřil.“

„A kromě toho,“ dodala Hermiona kousavě, „jsem to v podstatě všem řekla. Tři Weasleyové a Poppy na to přišli sami, Lence se dostalo nápovědy a Neville to uhádl, když jsem s ním o čemsi mluvila. Nikdo další to neodhalil, dokud mu to nebylo vyhláskováno.“

„Nemůžete nás vinit. Bez urážky, je to opravdu dost neuvěřitelné… vzhledem k vaší minulosti, Severusi…“ velmi opatrně pronesla Minerva.

K překvapení všech – do určité míry včetně Hermiony – se Severus zatvářil jen popuzeně. „Ale tohle už ne. Pokud narážíte na Lily, je mrtvá třicet let,“ zavrčel a zněl zcela znechuceně. „A jestli máte na mysli Znamení zla, ujišťuji vás, Hermiona o něm už skutečně ví. Věřím, že to tak asi zahrnuje všechny hlavní otázky mé minulosti,“ dodal s úšklebkem.

„Pokud jde o to, co víme,“ zamumlal kdosi – znělo to jako Rolanda Hoochová, ale Hermiona si nemohla být jistá.

Severus protočil očima a odpověděl kousavě: „Odpusťte mi, že jsem do světa nevyhlásil všechna svá tajemství, ale opravdu do nich nikomu nic není.“

„Ani Hermioně?“

„Ani mně ne,“ zasáhla klidně Hermiona, „ale jestliže chci něco vědět, zeptám se, a pokud má Severus pocit, že to potřebuji vědět, řekne mi to. Mimo to, jak už se sám vyjádřil, je to jeho věc.“ Vydechla. „Podívejte, stačí. Teď jsme vám to řekli a to spíš jen ze zdvořilosti.“ No, přinejmenším z její strany; byla si jistá, že Severus to provedl jen proto, aby způsobil zmatek a ostatní rozčílil. „Neděláme nic špatného, a i kdyby, nemáme v úmyslu s tím přestat. Nikdy jsem nespravedlivě neupřednostňovala Zmijozel jen proto, že mám vztah s jeho ředitelem, a nikdy nebudu. Nic ze Severusovy minulosti pro nás není ani vzdáleně důležité teď, ani v budoucnosti. Nyní už to tedy víte a informováni byli i moji rodiče a všichni mí kamarádi, až na jednoho či dva členy Řádu, které jsem stejně nikdy neviděla. Nebudeme pro děti špatným příkladem. Je to tak?“

„… No, nic dalšího mě nenapadá,“ řekl Filius po chvíli a usilovně se snažil o veselý tón. Maličký kouzelník vypadal naprosto zmateně, ale zároveň hluboce zamyšleně; havraspárští si zasloužili svou pověst o inteligenci, alespoň většinu času, a věci mu začínaly dávat smysl.

Severus si tiše odfrkl. Teď, když se uklidnil, vypadal pobaveně a ironicky se na Hermionu podíval; rozpačitě se na něj usmála, když si uvědomila, že právě vyhrála.

„Musíme ještě probrat jisté události, Severusi Snape,“ s přimhouřenýma očima mu chladně oznámila Minerva. „Mohu vzpomenout přinejmenším jednu příležitost, kdy jste mi o tom lhal.“

Teď se ušklíbal. „Nelhal jsem. Nikdy a v žádném okamžiku jsem neřekl, že Hermiona v mých komnatách není. Zeptal jsem se vás, proč by tam profesorka Grangerová byla tak časně, a že nemám ve zvyku přijímat návštěvy v koupelně.“

Hermiona důrazně potlačila smích a vroucně doufala, že se ředitelka nikdy nedozví o tom, že byla svědkem onoho incidentu, ale zároveň přemýšlela o množství ‚zábavných‘ příležitostí, které se v Severusově koupelně konaly. „Promiňte, Minervo, ale nikdy nevyhrajete tento druh hádky se Zmijozelem. Nikdo z nás nikdy výslovně nelhal o našem vztahu – možná opomenutím nebo nepřímo, ale nikdy jsme neřekli nic, co by nebyla pravda.“

Minerva zamrkala. „Vše, co jste nám vyprávěla – prsten? Paříž?“

Teď bitvu se smíchem prohrávala, ale nakonec jej potlačila. „To je pravda,“ ujistila svoji zaměstnavatelku. Severus opět protočil očima, ačkoliv stále vypadal pobaveně.

„Navzdory všeobecnému přesvědčení jsem člověk, Minervo. Ani nejsem pitomý,“ dodal tiše, když úšklebek vybledl a on se podíval stranou na Hermionu, „a po tom všem, čím jsem si prošel, moc dobře vím, že nemám zahazovat druhou šanci.“

Rozhostilo se další dlouhé ticho, zatímco všichni zpracovávali, co se právě stalo. Nakonec Minerva pomalu přikývla. „Je toho najednou hodně k pochopení, ale máte pravdu, že neděláte nic špatného, a věřím, že jste byli, a i nadále oba budete, profesionály. Ještě si nejsem jistá, jestli to všechno vůbec dává smysl, ale jakmile budu moci v klidu popřemýšlet, mohla bych to rozlousknout. Mezitím, máte samozřejmě pravdu, že to není naše věc.“ Po chvíli dodala ostře: „Ačkoliv snad existují lepší metody, jak nás informovat.“

Severus se znovu ušklíbl a Hermiona se zazubila; osobně se jí docela líbila metoda, kterou vybral. „Nemůžete nás vinit za tu trochu zábavy. Koneckonců jsem udělala prakticky vše až na vytetování jeho jména na čelo. Nevím, co jsem mohla udělat víc, když už jsem nechtěla, aby nás někdo přichytil.“ Podařilo se jí nezčervenat při vzpomínce na příležitosti, kdy byli přistižení velmi blízko a Severusovy rty sebou škubly; pravděpodobně se mu vybavily ty samé vzpomínky.

„A vy nás nemůžete vinit za to, že jsme si to neuvědomili,“ odsekla Minerva, ale začínala se usmívat. „Necháme-li minulost stranou, faktem zůstává, že Severus občas bývá velmi nepříjemné individuum.“

„Myslíte si to jen proto, že hraji poker lépe než vy,“ odvětil líně Severus a oči mu zářily skutečným pobavením.

„Ten rok jste vyhrával jen proto, že jsem nebyla soustředěná; musela jsem se potýkat s tou příšernou ženskou, když byl Albus pryč.“

„A já byl soustředěný? Nejen že jsem se s ní i já musel vypořádávat, ale také mě každých pár dnů volal ten plazí šílenec,“ podotknul suše. „Vy prostě neumíte blafovat, i kdyby na tom závisel váš život.“

„Jeden z důvodů, proč jsem to nikdy neudělala, jak byste si měl pamatovat,“ vrátila mu to Minerva, ale najednou se zatvářila nejistě, jako by nechtěla naznačit… cokoliv, co právě zmínila. Naprosto ztracená Hermiona pohlédla na svého milého pro nápovědu; otevřeně se zubil, což bylo vzácné i v těch nejlepších časech.

„Víte, že během mého působení jako ředitele se mě pokusila devětkrát zabít?“ zeptal se konverzačním tónem do místnosti. „Vím, že v pár pokusech měli prsty Filius a Pomona. A vy, Poppy, v jednom,“ dodal a pohlédl na lékouzelnici, která dosud nepromluvila. Měla tolik slušnosti, že se začervenala.

„Opravdu devětkrát?“ zeptala se Hermiona a potlačovala úsměv – ne že by to bylo veselé téma, ale Severus byl tou diskuzí opravdu pobavený.

„Většina z těch pokusů nebyla příliš vážných. Nemyslím, že se opravdu snažila. Ale jeden či dva byly nepříjemně natěsno. A to jsme se ještě nedostali k studentským akcím, že, vy dva?“ dodal suše, když se otočil k Nevillovi a Lence. „Jen Longbottom mohl být natolik hloupý, aby se pokusil otrávit Mistra lektvarů. Nemohl jste si přece myslet, že to bude fungovat?“

Neville rozpačitě pokrčil rameny. „Stálo to za pokus. Doufali jsme, že nás podceňujete.“

Odfrkl si. „Nepřežil bych tak dlouho, kdybych podceňoval lidi.“ Zvedl hlas a protáhl: „Mimochodem, Albusi, můžete se přestat schovávat, vím, že posloucháte přinejmenším poslední půl hodinu, vy a ti druzí dva. A abych nezapomněl, vás viním za každý jednotlivý atentát.“

„Jak to může být jeho chyba?“ zeptala se Minerva, zatímco se tři poněkud rozpačité podobizny v rámu přesunuly do zorného pole. Phineas se ušklíbal; Hermiona si mimoděk všimla, že ani zdaleka nedosahuje Severusovy dokonalosti. Dilysa se široce usmívala jako vždy a vesele na ni kývala. Albus se trochu ošíval, ale vždy přítomné jiskření očí bylo stejné jako dřív, ačkoliv pro jednou se neusmíval.

Severus se opřel o zeď a přimhouřenýma očima si bývalého ředitele přeměřil. „Protože ten starý kozel odmítl komukoli z vás říct, co se opravdu děje a proč. Což se mu stále ještě nepodařilo uspokojivě zdůvodnit.“

„Nemá důvod, proto,“ protáhl Phineas.

„No, teď už je to jedno,“ mávl Severus zamítavě rukou. „Přežil jsem navzdory maximálnímu úsilí všech a tak jsem tady.“

„Tak jsme tady,“ opravila jej docela rozmarně Hermiona. Toto odpoledne bylo poněkud zvláštní a nepopiratelně zábavné.

Naklonil k ní hlavu. „Přesně tak.“

„Ráda bych věděla jedno,“ pronesla pomalu Minerva. „Jak to, že jsem se o vás dvou nedozvěděla dřív? Jsem ochotna připustit – zdráhavě – že jsme všichni do určité míry strkali hlavu do písku, ale…“

Severus se zavrtěl a Hermiona se na něj zmateně podívala. Nemyslela si, že je v tom víc než ředitelčino tvrdohlavé odmítání vidět, co jí křičelo do tváře, ale… „To byla asi moje chyba, alespoň částečně,“ přiznal nakonec Severus rozpolcený mezi pobavením a něčím jako provinilostí. „Bradavice na mě vždy reagovaly ochotně – už jako student jsem nikdy nemusel čekat na schodiště, aby se posunulo ke mně, a zřídka jsem na chodbách někoho potkal, když jsem nechtěl. Myslím, že hrad mohl zachytit, že si nepřeji, aby se o nás někdo dozvěděl, dokud nebudeme sami chtít.“ Omluvně si odkašlal, ale oči mu zářily.

Nebyl to, samozřejmě, celý příběh. Hrad měl Severuse rád, ale ne tolik. Ředitelce by Bradavice nelhaly – pro nedostatek lepšího přirovnání – s výjimkou příkazů ředitele. Hermiona pochybovala, že by Severus hrad někdy výslovně požádal, aby mu pomohl něco zakrýt, ale nepotřeboval to; Bradavice zaregistrovaly jeho přání, protože byly se Severusem spojeny, a to dokonce možná silněji, než si kdo uvědomoval. Myslím, že to vysvětluje, proč na nás nikdo nikdy nenarazil. Nemůžu uvěřit, že jsem to považovala za štěstí.

Minerva se zatvářila kysele. „To asi hodně vysvětluje. Pokud byste v budoucnu mohl upustit od všech vrtochů, na které by budova reagovala, moc bych si toho vážila.“

„Samozřejmě, paní ředitelko,“ odpověděl zdvořile ředitel, jehož oči zajiskřily temným pobavením, až se Hermiona musela kousat do rtu, aby se nerozesmála. Záludný prevít.

XXX

Následujících několik dní po ‚nečekaném testu‘ ve sborovně bylo velmi náročných, alespoň pro Hermionu, která čelila nekonečným výslechům. Severus se s věcmi vypořádal tak, že prostě odmítl s kýmkoliv mluvit a téměř se přestal objevovat ve sborovně, ale ona neměla na to následovat jeho příkladu. Ti lidé byli jejími přáteli a bylo přirozené, že budou mít otázky, takže je nechala po zbytek týdne ji trápit, dokud toho nakonec neměla plné zuby a nepřesměrovala je na Lenku nebo Poppy, a do jisté míry i na Nevilla, aby prchla ukrýt se do sklepení. Zajímavé bylo, že Filius odhalil Hermionu jako tu, která přidala Severusovo jméno na památník, a trval na tom, aby předvedla, jak rozpletla kouzla na něm položená.

Alespoň si nemuseli dělat starosti, že by to zjistil někdo ze studentů; osobní záležitosti zaměstnanců se nikdy, za žádných okolností nesdílely s žactvem. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč se Severus stal tak extrémně nepopulární po odhalení zmijozelským, že Remus Lupin je vlkodlak. Porušil nepsaný kodex chování, ale co vlastně řekl, bylo podružné.

Taky pomohlo, že konec školního roku býval vždy hektický. Pro studenty se tyto dny docela klidně a líně vlekly, dokud nezačaly zkoušky; výuka neobsahovala nové učivo, nastal čas pro opakování a podobné záležitosti. Ale učitelé toho měli hodně na starosti při přípravě na závěrečné testy, při zajišťování zkoušek NKÚ a OVCE a například i s pomocí při organizaci absolvování sedmých ročníků. Hermiona se také podílela na seznamu budoucích prvňáčků, kteří nastoupí v září. Nikdo neměl čas na klevety, což bylo jen dobře.

Když školní rok skutečně skončil, vše se uklidnilo; nadějí zůstávalo, že až na podzim začne nový školní rok, všichni si na novinky zvyknou. „Asi to znamená méně plížení po hradu,“ poznamenala Hermiona, když přemlouvala neochotného Křivonožku, aby si vlezl do přepravky.

„Těší tě to, nebo jsi zklamaná?“ protáhl při dokončování svého vlastního balení Severus.

„Ani nevím,“ přiznala s ironickým úsměvem. „Plížení se kolem byla docela zábava. Ale kdyby nás někdo přistihl, bylo by to dost zlé, a nemyslím, že budeme mít příští rok moc času na takové aktivity. Alespoň já ne.“

„Jaké štěstí, že to tě trápit nemusí,“ odpověděl. „Já už o příštím roce přemýšlel.“

Hermiona bezpečně zavřela Křivonožkovu přepravku a se zamračením vzhlédla. „Ano?“

Přikývl. „Do teď jsem byl z nás dvou ten studenty vyhledávanější. Teď, když jsi zástupkyně, pravděpodobně budeš žádanější ty, což znamená, že by ses neměla schovávat v podzemí.“

Zamyslela se nad tím. Asi to byla pravda; opravdu by měla být tam, kde ji studenti budou moci v případě potřeby najít. „Takže to znamená…“ pobídla ho.

Tváří mu přeběhl náznak úšklebku. „Jak si vzpomínám, jsou komnaty zástupce ředitele docela luxusní.“

„A když budou studenti hledat ředitele Zmijozelu?“ zeptala se suše. Ale měl pravdu – nový post s sebou přinášel jisté velmi pěkné komnaty. Oni dva sice nepotřebují velký prostor, ale určitě ocení nějaké místo navíc, pokud se jim naskytne. Řekla bych, že některé volné pokoje zaplníme knihami.

„Budou to zmijozelští a budou mít dobrou představu, kde hledat,“ odvětil stejně suše, když hromadil zavazadla na posteli.

„Ne vždy, a pokud tě budou bezodkladně potřebovat, z podzemí je to docela daleko. A také tu máme tvé laboratoře.“ Nebude to fungovat, ale zároveň bylo naprosto nemožné, že by spala bez něj. Třeba bychom mohli vypracovat rozpis.

Vážně přikývl. „To je pravda. Pak je za těchto okolností štěstí, že mám jisté výhody…“ Otočil se, zvedl ruce, obě dlaně položil na hrubý kámen zdi a oči přimhouřil soustředěním. Tázavě jej sledovala, pak se najednou zachvěla a promnula si ruce, když se kolem nich změnil vzduch a cosi se jaksi nehmotně posunulo.

„Co jsi to udělal?“ zeptala se, když sundal dlaně ze zdi a promnul si je.

„Vyslal jsem požadavek,“ odpověděl klidně, ale v očích mu tančily jiskřičky, když přešel ke dveřím a pohlédl do chodby. Se zvednutým obočím se k ní otočil a pokynul jí. Teď již zoufale zvědavá Hermiona šla za ním a zjistila, že mezi dveřmi do koupelny a těmi otevírajícími se ke schodům do laboratoře, se objevily další.

„Je to to, co myslím?“

„Pravděpodobně to není tajná brána do Narnie,“ sarkasticky pronesl Severus a rozmáchle dveře otevřel. Odhalil se obývací pokoj, který v září bude oficiálně Hermionin – Filius, jak se zdálo, naštěstí už odešel.

„Vím, že už jsem to říkala, ale jsi velmi chytrý muž,“ poznamenala po chvíli a rukou mu vklouzla kolem pasu. Pak ji ještě něco napadlo, druhou dlaní se dotkla zdi a myslela na ‚Děkuji‘.

„Vím,“ bezostyšně s ní souhlasil Severus.

„Co jsi udělal, je fyzikálně nemožné, uvědomuješ si to?“

„Ale ne magicky.“

„To je opravdu velmi dobře.“

XXX

Co se Hermiony týkalo, letní prázdniny přinesly požehnanou úlevu. S přestávkami strávila první tři dny víceméně v posteli, kvůli čemuž Severus nehodlal protestovat; ve skutečnosti se mu ten plán zamlouval, a to znamenalo, že nespala tolik, kolik zamýšlela, ale cítila se příjemně uvolněná. Po krátké diskuzi se rozhodli vrátit do Bradavic na celý srpen; zbytek zaměstnanců by se měl začít trousit zpět ke konci měsíce, takže budou mít týden či dva, aby si Hermiona vše zorganizovala (a jak tušila, Severus si bude užívat skutečnosti, že mají celý hrad pro sebe; smířila se, že ani pak toho moc nenaspí), než se věci na konci srpna usadí.

Zbytek června uplynul v nečinnosti, aniž by se kvůli tomu cítili provinile. Červenec dorazil v sálajícím horku, suchu a intenzivním vedru, což bylo na Británii docela neobvyklé.  Severus byl dva dny prakticky němý a teď jej Hermiona sledovala podrážděně sedět s cigaretou na schůdcích do karavanu a rozhodla se, že je čas něco říct. Za pár hodin se odeberou do Bradavic a on tím byl evidentně rozrušený. Přešla obývacím pokojem, ve dveřích si k němu klekla a rukama mu vklouzla kolem krku. „Severusi?“

Cítila jeho napětí, když se odvrátil, aby vydechl kouř, načež se pokusil uvolnit a zády se o ni opřel. „Jsem v pořádku.“

„Jsi si jistý? Opravdu tam nemusíš jít.“

Znovu si potáhl z cigarety a bezbarvě zopakoval: „Jsem v pořádku.“

S povzdechem se přisunula blíž k jeho zádům, a jak často dělala, opřela si bradu o jeho rameno a natočila hlavu, aby se jemně mazlila s jizvami na jeho krku. „Ne, nejsi.“ Objala jej kolem pasu místo kolem krku a cítila, jak se pohnul, když zamačkával cigaretu. Pak položil své paže na její a prsty propletl s jejími, načež zaklonil hlavu a položil si ji na její rameno.

„Opravdu se na tu událost netěším, ale jsem v pořádku. Nelíbí se mi, když mě – nenávidí, ale už jsem si na to zvykl a, koneckonců, tentokrát vím, že to neproběhne tak zle, jak si představuji.“

„Jsem si jistá, že nic nemůže být tak zlé, jak si představuješ,“ poškádlila jej jemně a vdechla známou vůni jeho kůže. „Tvůj všeobecný náhled na život občas dělá i ze Schopenhauera optimistu.“ (1)

Odfrkl si tichým smíchem. „Obvykle je oprávněný.“

„To je sice pravda, ale ne vždy. Dokonce i ty se můžeš někdy mýlit, Zmijozeli.“ Zlehka jej políbila do koutku úst. „Už je čas, abychom se připravili. Nezapomeň – jestli to bude zlé, odejdeme. Ačkoliv bych opravdu ráda věděla, co to u všech svatých ti tři plánují; Minerva je vzteky bez sebe, že jí Albus nechce nic říct, a Ginny je neuvěřitelně nepříjemná, protože se jí to podařilo z Harryho vytáhnout.“

„Hm,“ odpověděl neurčitě, a když vstala, neochotně se také on vytáhl na nohy. „Alespoň to nebude zahrnovat růžové zdi.“

„Nebo hudbu?“ poškádlila jej a on se na ni zamračil.

„Sklapni.“

(1) Arthur Schopenhauer byl německý filozof první poloviny 19. století, který hlásal tzv. pesimistickou filozofii. Více zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Arthur_Schopenhauer

PP: Za cinknutí svrčku do kasičky děkuji Elze.