Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/42/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
„I treasure your love
I never want to lose it
You've been through the fires of hell
And I know you've got the ashes to prove it
I treasure your love
I want to show you how to use it
You've been through a lot of pain in the dirt
And I know you've got the scars to prove it…“
„Cením si tvé lásky
a nikdy ji nechci ztratit.
Prošel jsi skrz ohně pekelné
a vím, že popel tvého těla to dokazuje.
Cením si tvé lásky
a chci ti ukázat, jak ji využít.
Prošel jsi nezměrnou bolestí a špínou
a vím, že každá tvá jizva to dokazuje…“
Meat Loaf, ‚Rock & Roll Dreams Come Through‘
XXX
I přes nejvyšší úsilí Hermioně nějakou dobu trvalo se nachystat. Koupelna v karavanu opravdu nebyla dost velká, aby se v ní mohla obléknout, a už to bylo dlouho, kdy měla na sobě společenské šaty jako protipól k jen pěkným šatům. Zvolila cestu nejmenšího odporu a vzala si obyčejné černé šaty, které změnila na temně zlaté s lemem v barvě tmavé čokolády. Pak pokořila své vlasy, čímž byla připravená a vydala se za Severusem.
Čekal v obývacím pokoji a jeho vzhled ji šokoval. Jen při hrstce příležitostí jej viděla ve formálním oděvu, a ten byl vždy stejně černý jako jeho běžný učitelský oblek; dnes večer měl však přes černé kalhoty, kabát a bílou košili oblečené antracitově šedé hedvábí, a ten jasný lesk tkaniny vypadal s jeho barevným typem úžasně. A nejen to. Hábit nebyl upjatě zapnut a výstřih byl natolik hluboký, aby zřetelně ukazoval hadí kousnutí na krku, což se stávalo opravdu velmi vzácně; vždy se maximálně snažil svá zranění před ostatními skrývat, ale dnes si dokonce sčesal vlasy dozadu.
„No, sluší ti to,“ pokusila se po chvíli předstírat, že o nic nejde.
Jeho odfrknutí ukázalo, že se jí to nepovedlo, a temné oči krátce přejely její postavu. „Tobě taky. Půjdeme, ať to máme za sebou?“
„Co ty víš, třeba to nakonec bude něco příjemného,“ jemně jej pokárala a usmívala se, když jej následovala. „Harry je známý tím, že tu a tam dostane dobrý nápad. A toto zjevně vychází z něčeho, co jsi řekl ty sám.“
„Hm,“ dostalo se jí jediné odpovědi. „Dámy mají přednost?“
Přikývla, zavřela oči a soustředila se, aby se vzápětí otočila na místě a přemístila. Bradavická brána byla otevřená dokořán; aniž by počkala, vydala se příjezdovou cestou nahoru. Za chvilku zaslechla ostré prásk, a pak ji Severus dohnal a nabídl rámě. Usmála se na něj, vsunula ruku do ohbí jeho paže a spolu pokračovali dál.
Velká síň byla jasně osvětlená a přeplněná. Kolejní stoly nahradily řady židlí směřující čelem k pódiu, kde obvykle stával učitelský stůl; ten také odstranili a místo něj se zde nacházely židle a stoleček s krabicí, kterou pečlivě střežil Kingsley. Vedle stolku stál stojan s velkým portrétem, z něhož na všechny mrkal Albus Brumbál.
Máme asi zpoždění, trochu vyděšeně si řekla Hermiona; neměli zpoždění jako takové, ale ani jeden nechtěl vstoupit až tak veřejně. Nenápadně se pokusila pustit Severusovu paži, ale když na ni pohlédl, bylo jasné, že si to nepřeje, a tak toho nechala. Lidé se pomalu otáčeli, aby se podívali, kdo dorazil; od vchodu se začalo šířit zlověstné ticho, které bylo vzápětí nahrazeno tichým šepotem.
Nepoznala hlas, který zasyčel: „Co tu dělá on?“ ale Severus zjevně ano.
Otočil se za tím hlasem a ostře vyzval: „Pojďte sem a řekněte mi do očí, že nemám právo zde být.“ Rozhostilo se krátké, nepohodlné ticho, kdy se všichni vyhýbali jeho pohledu a on se jen nepříjemně pousmál. „Myslel jsem si to. Dobrý večer, pane Pottere,“ dodal, když se Harrymu podařilo prorazit davem.
„Dobrý večer, pane profesore – profesoři, měl bych říct. Jsem rád, že jste dorazili oba.“
„Co to má znamenat, Harry?“ zeptala se podrážděná Hermiona.
Zazubil se na ni. „Všechno má svůj čas, Miono, slibuji. Už se má ukázat jen pár lidí, pak budeme moci začít. Najděte si nějaké místo.“ Odspěchal, než se jej mohli zeptat na něco dalšího.
„Mám z toho špatný pocit,“ zamumlala a zaslechla Severusovo tiché souhlasné odfrknutí, než si to nasměroval k několika prázdným židlím v zadní řadě. Postupně si i ostatní našli místa a posedali si; podle okolních rozhovorů bylo jasné, že nikdo nemá tušení, co se děje.
XXX
Čas se zdánlivě nekonečně vlekl, ale pak Harry konečně vyskočil na pódium vedle Kingsleyho a zatleskal, aby si zjednal ticho. „Dobrá, všichni. Promiňte, že to trvalo tak dlouho, ale teď už jsme kompletní. Toto je první setkání celého Fénixova řádu od… no, ve skutečnosti od první kouzelnické války, ačkoli ne každý přítomný se jí tehdy zúčastnil. Jsem velmi rád, že jste dorazili v plném počtu. Než začneme, rád bych minutou ticha uctil ty, kteří zde nejsou…“
Po mlčenlivé chvíli, během které se nálada z nadšené změnila na slavnostnější, si Harry odkašlal. „Dobrá tedy.“ Zněl rozpačitě a Hermiona se pousmála; dokonce ještě i teď nesnášel veřejné proslovy. „Asi jste všichni zvědaví, proč jsme tady a co se chystá. No, v podstatě se loni kdosi velmi dobře zeptal, proč kolem oslav dělá ministerstvo každý rok takový humbuk, řeční, rozdává medaile a tak podobně? Proč, když válka s nimi neměla nic společného?“
Hermiona pohlédla na Severuse a jemu se oči krátce zableskly, když jí pohled vrátil. Harry pokračoval: „Od vrcholných politiků je téměř… obscénní dávat nám ocenění za činy, v nichž se nám snažili zabránit. Žádný z nich s námi nebojoval. Žádný z nich s námi nekrvácel. Žádný z nich pro nás neumíral. My jsme Fénixův řád a nepotřebujeme žádné vztahy s ministerstvem a je jedno, co si o tom oni můžou myslet.“ Krátce si promnul ruku, která si nesla jizvy od Umbridgeové.
„Takže jsme s Kingsleym – a Albusem – pracovali na vlastních oceněních. Žádný Merlinův řád, který stejně nikdy neměl být vojenskou medailí. Naprosto originálně jsme se rozhodli pro název Fénixův řád.“
To mezi lidmi vyvolalo salvu smíchu a Harry se zazubil. „Jo, je to dobré jméno, klasika – mudlové říkají, co tě nepálí, nehas. V každém případě toto jsme udělali my pro nás. A bradavické ochrany jsou teď maximálně aktivované; žádné ministerstvo a především žádní reportéři. Pouze Lenka má dovolený fotoaparát, takže bude pořizovat obrázky a článek posléze vydá Jinotaj, ne Věštec. Myslím, že všichni máme plné zuby publikovaných lží o tom, co jsme údajně udělali. Toto je skutečné.“
Kingsley vystoupil a jeho hluboký hlas se hladce valil síní. „Stejně jako u Merlinova řádu i zde máme tři třídy ocenění. V žádném případě nemají odrážet schopnosti nebo výkony, jen stupeň zapojení do války. Brzy je uvidíte, ale již nyní vám mohu říct, že medaile mají na jedné straně fénixe v letu a na druhé jméno příjemce. Kov medailí označuje třídu, stuha je pak v barvě koleje, pokud příjemce byl bradavickým studentem, jinak je bílá. Stuha je opatřena černým pruhem pro ty, kteří jsou oceněni posmrtně.“
Otočil se a otevřel krabici ležící na stolku vedle něj, zatímco Harry tiše pronesl: „Začneme s Bronzovým fénixem pro ty neocenitelné čarodějky a kouzelníky za scénou, o kterých většina z nás ani nic nevěděla. Možná nebojovali na frontových liniích, ale sloužili dobře a věrně a my jim skládáme poctu.“ Kingsley z krabice zvedl první medaili visící na žluté mrzimorské stuze a Harry si vzal seznam jmen ze stolu a pustil se do čtení.
Hermiona mnoho jmen ze seznamu nepoznávala a neznala většinu těch, kteří vstali a šli do přední části síně, kde se po schodech dostali na pódium, potřásli si rukou s Harrym a převzali od Kingsleyho medaile. Někteří byli známí, jako například chudák Colin Creevey, Dedalus Kopál, Hestia Jonesová a Harryho motácká sousedka paní Figgová, dokonce i Mundungus Fletcher k překvapení mnoha přítomných. Severus to komentoval jen: „Měl své využití.“ Aberforth Brumbál také získal bronzovou medaili a s portrétem svého bratra si vyměnil dlouhý pohled a pokývnutí.
Když poslední vyvolaný obdržel medaili a vrátil se na své místo, Harry pokračoval v řeči: „Jako další následuje Stříbrný fénix – vidíte, že nad výběrem pojmenování jsme se hodně zapotili,“ dodal ironicky. „Stříbrný fénix je udělen první vlně bojovníků, těm, kteří se účastnili mnoha akcí a mnohdy ani nevěděli proč, kteří bojovali a umírali ve víře v Řád…“
Tato jména byla známá, stejně jako tváře. Stříbrnými fénixy bylo odměněno několik bradavických učitelů v čele s Filiusem a Poppy; také hodně bývalých studentů obdrželo stříbrnou medaili, jako Dean Thomas a Lee Jordan a další známé tváře včetně Hagrida. Molly a Artur Weasleyovi přijali medaile nejen pro sebe, ale také pro Mollyiny bratry, Fabiana a Gideona Prewettovy, kteří zemřeli v první válce; Bill, Charlie, George a Percy všichni stejně tak obdrželi stříbro a George jedno přijal jménem Freda. Harry přijal stříbrnou medaili jménem svých rodičů a Siriuse – Hermiona si všimla, že Severusovy oči se lehce přimhouřily, ale neřekl nic a tleskal spolu s ostatními.
„Jsem si jistý, že uhádnete, jaká medaile je teď na řadě,“ začal Harry, jakmile byly stříbrné rozdány.
„Čokoládové?“ zvolal George a shromážděním se rozeběhla další vlna smíchu.
Harry s úsměvem zavrtěl hlavou na svého švagra. „S oslňující originalitou teď rozdáme Zlaté fénixe bojovníkům na nejvyšší úrovni, kteří opravdu nejvíce ovlivnili běh událostí, kteří plnili ty nejnebezpečnější úkoly a brali na sebe ta nejvyšší rizika – a buďme upřímní, hodně z toho, co jsme prováděli, bylo naprosto šílené,“ dodal suše.
Tento seznam také sestával ze známých jmen, včetně Hermionina. Snažila se nebýt příliš nesmělá a vstala, když jí Severus stiskl ruku. Vystoupila na pódium spolu s ostatními. Ron a Ginny oba obdrželi zlaté medaile, stejně tak Neville, Lenka, Minerva a sám Kingsley. Remus s Tonksovou byli oba oceněni posmrtnými zlatými medailemi spolu s Moodym (modrá havraspárská a žlutá mrzimorská vyčnívaly; Lenka a Tonksová byly jediné ne-nebelvírské, kterým se dostal Zlatý fénix); stejně tak Albus – Minerva slíbila, že medaili pověsí na roh jeho rámu.
Hermiona viděla, jak Severus ze svého sedadla tleská, a když se podívala na krásnou medaili, cítila pro něj smutek. Určitě si zasluhoval zde stát. Jako by jí Albus četl myšlenky, zajiskřil očima ze svého rámu a tichounce zašeptal: „Ještě není konec.“ Vzhlédla k němu a on pokývl směrem k Harrymu; zmatená Hermiona následovala jeho pohled a poslechla, když Harry pokynul příjemcům Zlatého fénixe, aby se posadili na židle na pódiu a nevraceli se na svá původní místa v síni.
„Další část nebyl úplně můj nápad,“ pronesl Harry, když potlesk utichl. Rozpačitě se usmál a přešel ke straně, když Kingsley ještě jednou sáhl do krabice.
Portrét Albuse Brumbála se přesunul na kraj rámu a přelétl zrakem shromáždění. „Dnes bude udělena ještě jedna medaile; velice speciální medaile. A ne, pane Weasley, není čokoládová,“ dodal k obecnému smíchu. „Fénixův řád je jedinečná skupina čarodějek a kouzelníků; neplánuje se rozpuštění naší organizace a vždy budou existovat takové či onaké války. Budou vždy existovat ti, kteří získají Bronzové, Stříbrné a Zlaté fénixe. Ale předchozí kouzelnická válka byla – doufejme – jedinečná; rozhodně doufám, že se nikdo další neocitne v pozici, aby mohl být oceněn Platinovým fénixem.“
Kingsley zvedl medaili z krabice. Na šarlatové stuze se ve světle lustrů leskl kov jasnější a bělejší než stříbro.
Albus pokračoval klidným hlasem, který se ale nesl do vzdálených koutů Velké síně. „Tento Platinový fénix je oceněním pro ty, jejichž činy určily celý průběh války. Bez jejich hrdinství a obětí bychom selhali a žádný z nás by zde dnes nebyl; oni zachránili životy nás všech. Existují jen dva.“
Přes celý sál se nesl šepot; dva? Pro koho je ta druhá? Medaile, kterou Kingsley držel, visela na nebelvírské stuze, ale… Hermioně se v krku zadrhnul dech, zvedla ruku k ústům a začala se chvět. Když Kingsley sáhl do krabice a zvedl další platinovou medaili… visela na smaragdově zelené stuze.
„Platinový fénixův řád,“ pronesl zvučně Albus a umlčel tak šepot, „se tímto uděluje Harrymu Jamesi Potterovi a Severusi Tobiasi Snapeovi!“
Následovalo tak ohlušující ticho, že Hermiona slyšela tep svého vlastního srdce bušícího jí o žebra. Zírala do potemnělého rohu, kde Severus seděl, a téměř se bála nadechnout pro případ, že by se to vše změnilo v sen či halucinaci. V tom okamžiku nevěděla, co cítí, takže vůbec netušila, jak je na tom Severus. Nakonec, snad po celé věčnosti, se temná figura postavila a zamířila k druhému konci řad. Severus pomalu kráčel centrální uličkou; v tichu se rozléhal jediný zvuk – jeho arytmické kroky.
Za daných okolností bylo jeho kulhání patrnější, ale Hermiona tomu nevěnovala pozornost, jen sledovala, jak se blíží. Když se vydal síní, očima hledal její tvář a v těch temných hloubkách se zachytil náznak nejistoty; nevěděla, co v této chvíli prozrazuje její výraz, ale stačilo to na to, aby zvedl hlavu, narovnal ramena a dál kráčel s hrdostí. Jeho tvář si nenesla nějaký čitelný výraz, ale znala ho dost na to, aby si všimla, že má rozšířené zorničky a že se pozorně a rozvážně ovládá; zjevně byl ve velkém šoku. Ve vší upřímnosti byla překvapená, že vůbec kráčí k pódiu; i kdyby věděl, že půjde o udílení cen, nečekal by nic.
Když se blížil, zaznamenala v jeho bezedných černých očích cosi, co tam nikdy nebylo; sledovala jej a uvědomila si, že to je přesným opakem smrti, rezignace, nedostatku životního zápalu a otupělosti, všeho, co tolik nenáviděla. Viděla mu v očích jiskřit hrdost, vědomí vlastní ceny, které u něj ona sama neuměla vyvolat na dobu delší než pár okamžiků v kuse, sebevědomí, které podezřele chybívalo. Když zdolával schůdky na pódium, po tváři se jí rozkutálela první slza. Severus se postavil vedle Harryho, neutrálně hleděl do shromáždění a jeho strohé, vyzáblé rysy lehce změkly jako vždy, než se usmál; kdosi jí podal kapesník, a zatímco jej stále sledovala, nepřítomně si osušila oči.
Dříve než se mohlo objevit mumlání, Albus nastalé ticho prolomil; když už nic jiného, bývalý ředitel mimořádně vynikal v manipulaci davu. „Všichni známe Harryho příběh. Je hrdina, Chlapec, který zůstal naživu, jediný, kdo přežil smrtící kletbu, chlapec v útlém dětství označený za rovného Voldemortovi, chlapec, kterému bylo předurčeno porazit Voldemorta zde, v této síni, ve věku sedmnácti let, druhého května roku 1998 – před třinácti lety a šedesáti jedním dnem. Čelil většímu nebezpečí a větší bolesti, než si umíme představit, a učinil tak s odvahou a silou a nikdo nemůže zpochybnit, že vyhrál válku.
Všichni jsme Harrymu pomáhali té chvíle dosáhnout, ale nikdo víc než Severus. Bezpochyby existovalo mnoho Smrtijedů, kteří svého rozhodnutí litovali a pokusili se nalézt způsob, jak opustit Voldemortovy služby. Ale Severus jediný měl odvahu přijít k Fénixovu řádu. Za obrovského osobního rizika změnil strany a učinil tak vědomě a dobrovolně obětoval víc, než si je většina lidí schopna představit. Udělal toho mnohem víc, než o co jej mohl někdo někdy požádat. O tomto muži kolovalo mnoho pověstí a pochybností; ale teď vám říkám: vše co učinil od chvíle připojení se k našim řadám, bylo zaměřeno na porážku Voldemorta. Byl vždy, vždy věrný naší straně, naší věci. Bez něj by bylo vše ztraceno.“
Kingsley přistoupil, nabídl ruku Harrymu, který jí potřásl, a pak mu starší kouzelník předal medaili. Následně se otočil k Severusovi, natáhl ruku a Severus ji po chvilce přijal a přijal i medaili visící na zelené stuze – jediné zelené stuze v místnosti. Byl jediným Zmijozelem ve Fénixově řádu.
Hermiona vstala a první začala tleskat. Po mučivě dlouhou sekundu se zdálo, že bude jediná, ale Ginny byla jen o okamžik později na nohou a tleskala, když se rozeběhla ke svému manželovi. I zbytek lidí na pódiu vstal a začal potlesk, který se rozšířil po celé síni. Ulevilo se jí, že není jediná, kdo pláče. Když přecházela pódiem k Severusovi, rozezněly se radostné výkřiky.
Hluk přerostl do ohromujícího řevu, který otřásal zdmi. Prudce Severuse objala a cítila, jak jí objetí vrací, a zaslechla Kingsleyho kouzlem zesílené zvolání: „Dámy a pánové – Fénixův řád!“
A nad vším tím hlomozem se rozezněla sotva patrná, avšak nezaměnitelná a úžasná melodie fénixova zpěvu.
XXX
Oslavy trvaly až do rána. V ostrém kontrastu s nabubřelými oficiálními slavnostmi zde přítomní necítili potřebu potlačovat emoce; ozýval se smích a pláč a kolem dokola se rozprostřela atmosféra vigilie v podivné směsi oslavy života a přijetí smrti. Smutek a radost se spolu mísily, když Fénixův řád slavil své úspěchy a truchlil nad ztrátami, a zdálo se to tak správné zde, na místě, kde nakonec válku vyhráli.
Hermiona ani Severus nepromluvili po svém návratu domů, kde zjistili, že nad jejich karavan právě vychází slunce. Stáli bok po boku a sledovali ruku v ruce úsvit, dokud mu nestiskla prsty a neucítila jeho odpověď. Stále beze slov vešli do karavanu a minuli slavnostně se tvářícího Křivonožku, který je nechal projít a nevydal žádný zvuk, když zamířili do ložnice, v níž před třemi lety započal jejich vztah.
I jejich milování nakonec proběhlo v naprostém tichu, ale rozhodně ne méně vášnivě. Jedinými zvuky v pokoji bylo jejich dýchání a šepot kůže o kůži, když se spolu hýbali, a těžce vydobyté medaile ležely odložené na hromadě oblečení na podlaze. Jen na mrknutí přerušovali oční kontakt, dokud Hermiona nakonec nemusela oči zavřít a v extázi se prohnout v zádech. Cítila, jak se zachvěl, když téměř současně vyvrcholili. Poté se z ní opatrně přesunul a stočil se kolem ní; stále nemluvili a ona se uhnízdila zády k němu. Pak jí rukou sklouzl kolem ramen a přitáhl si ji blíž, aby si mohl přitisknout tvář do jejích vlasů.
XXX
Když se vzbudila, nebyl poblíž, ale neměla strach. Beze spěchu vstala a odskočila si do koupelny, umyla se a protáhla si bolavé tělo, než na sebe natáhla župan. Zvedla včerejší oblečení, opatrně z něj odepnula medaili a zasunula ji do kapsy. Pak se vydala najít Severuse.
Jak tušila, seděl v županu na schůdcích do karavanu a prohlížel si medaili. Posadila se vedle něj a opřela se mu o rameno. Raději se nezmínila o oschlých stopách slz na jeho tváři. Po chvíli medaili vzal do jedné ruky a druhou zasunul mezi jejich těla, aby našel tu její. Propletl prsty s jejími a ona jemně stiskla.
Po chvíli se tiše zeptal: „Věděla jsi to?“
„Ne. Opravdu jsem nic netušila, dokud Albus neřekl, že platinové jsou dvě.“ Opět mu stiskla ruku. „Nemohla bych být pyšnější, Severusi. Zasloužíš si to víc než kdokoliv z nás, a já jen lituji toho, že to trvalo tak dlouho.“
Pustil její ruku, aby ji objal kolem ramen, přisunul se a zabořil bradu do jejích vlasů. „Je to divné,“ řekl tiše. „Vždy jsem věděl, nebo alespoň tušil, že co jsem udělal, nikdy nedojde uznání. Kvůli uznání jsem nic z toho také nedělal, a kdyby se mi někdo z ministerstva snažil dát lesklou medaili, plivl bych mu do tváře. Ale toto je…“
„Skutečné,“ doplnila, když se odmlčel. „Jak Harry řekl. Podle nás a pro nás.“
„Ano.“ Trochu se zachvěl a ona si jej přitiskla víc k sobě. Ale věděla, že mu není skutečná zima. „Nikdy dřív jsem necítil, že někam patřím. Nikdy jsem se necítil jako skutečný člen Řádu.“ Najednou se tiše zasmál. „To je závěrečná ironie.“
„Co?“
Zvedl medaili a natočil ji, aby se v ní odrazilo světlo a ona se zatřpytila. „Tolik let bych dal cokoliv za takový druh uznání, nebo dokonce přijetí. A teď, když to mám… Jde jistě o pěkné gesto, a jak jsi řekla, je reálné, ale… Opravdu mi na tom už nezáleží. Jedná se o fyzický symbol toho, co jsme všichni věděli.“ Odsunul se od ní, jen aby se jí mohl podívat do tváře, a oči se mu usmívaly. „Sledovat, jak dostáváš medaili a snažíš se nerudnout, pro mě znamenalo víc. Mé satisfakce se mi dostalo už před lety, a to od jediné osoby, jejíž názor pro mě něco znamenal.“
Odhodlaná znovu se nerozplakat – za poslední noc toho bylo až dost – se na něj nevinně podívala. „Ano? A kdo by to tak mohl být?“
Zasmál se na ni a sklonil se k jemnému polibku. „Mohla by to být jistá Hermiona Jean Grangerová, ta tvrdohlavá, pošetilá, temperamentní, nebelvírská, nesnesitelná vševědka, která nějak dokázala ovládnout můj život a dát mu jakési zdání smyslu. A její zatraceně obtěžující kocour, který momentálně trousí srst po celých zádech mého županu a přede mi do ucha,“ dodal suše.
„Ty starý romantiku,“ poškádlila jej a vrátila mu polibek. „Ale asi máš pravdu – pokud si ostatní konečně uvědomili, že jsi hrdina, pak to znamená, že na mě můžou žárlit, protože já to už věděla.“ S úsměvem impulzivně položila otázku: „Severusi?“
„Ano?“
„Už celé věky se chci zeptat – kdy sis poprvé uvědomil, že ke mně něco cítíš?“
„Ach.“ Na schůdcích se posunul tak, aby se zády opíral o rám dveří, a zamyšleně si ji přeměřil. „Nejsem si úplně jistý.“ Pousmál se a zavrtěl hlavou. „Že tě chci, jsem si uvědomil už velmi brzy… ještě než jsem se vrátil do Bradavic, jak si vzpomínám. Jak hluboko to zašlo, jsem se začal zajímat na astronomické věži.“
„Opravdu?“
Přikývl. „Když ses rozplakala. Normálně bych předstíral, že jsem si nevšiml, nebo ti řekl, ať toho necháš, popřípadě bych odešel, ale namísto toho jsem zjistil, že si přeji, aby ses cítila lépe. Bylo mi to tak nepodobné, že jsem začal přemýšlet.“ Odmlčel se, zadumaně se zahleděl do dálky a ona ucítila nutkání mu upřímnost oplatit.
„Mně uvědomění trvalo déle. Že tě chci, jsem si nepřiznala do onoho dne se zvonkovou mýtinou. Nepřiznala jsem si, že jsem zamilovaná, do té noci, kdy jsi mi řekl o Brumbálovi a Chroptící chýši a co se stalo, když jsi změnil strany. Když jsi tehdy usnul, zůstala jsem chvíli vzhůru a přemýšlela o tom, co jsi mi řekl, a pak mi to prostě najednou došlo.“
Severus se pousmál. „U mě nenastal žádný okamžik uvědomění. Za jeden z nejvýznamnějších okamžiků považuji… naše poprvé, kdy jsi políbila Znamení zla. Nemyslím, že sis kdy uvědomila, co to pro mne znamenalo. Nikdo nechtěl Znamení vzít na vědomí; každý, kdo o něm věděl, se vždy snažil předstírat, že tam není, a považoval ho za zavrženíhodné. Nikdo se jej nedotknul, pokud nemusel. A ty nejen že jsi ho vzala na vědomí, učinila jsi jej něčím… dobrým. Než jsi to udělala, dokázal bych tě zastavit a poslat tě zabalit si věci, ale poté jsem nemohl odolat. Ujistilo mě to, že opravdu víš, co děláš, že vidíš mne skutečného a ne nějakou fantazii.“
„Kdy sis to tedy přiznal?“
„… Tehdy po hádce o Halloweenu. Nemyslím, že bys mohla uvěřit, jak moc to bolelo.“ Trochu se za sebe styděl. „To zjištění mě dovedlo k tomu, abych se ti přišel omluvit. Nemohl jsem snést myšlenku na to, že vše tak kazím a ztrácím svoji druhou šanci. Ve skutečnosti jsem byl vyděšený.“
Položila mu ruku na koleno a jemně stiskla. „Jsem ráda, že jsi přišel. Také mě to bolelo, ale nevěděla jsem, jak to napravit. Jen jsem musela doufat, že ty víš.“ Najednou se usmála a zeptala se: „Takže co tě nakonec dovedlo k rozhodnutí mi to říct?“
Zazubil se a uvolnil, nalezl její ruku a opět s ní propletl prsty. „Skutečně nic důležitého; nepřemýšlel jsem o našem malém zábavném výletu ke hrobu mých rodičů či něco takového. Prostě jsem se rozhodl, že přestanu být pitomý a nebudu dělat povyk kvůli jednomu slůvku… ačkoliv musím přiznat, že bych jej neřekl, kdybych si nebyl absolutně jistý, že už to víš, a kdybych neměl silné podezření, že je to opětováno.“
„Ha, ‚silné podezření‘, skutečně,“ s úsměvem se na něj zlobila. „Řekla bych ti to už před měsíci, ale nebyla jsem si jistá, jak budeš reagovat. Nebo jestli mi budeš věřit,“ dodala kousavě a on měl tolik slušnosti, aby se odvrátil.
„Asi… bych ti nevěřil, ne,“ přiznal tiše, „čistě proto, že jsem tak zoufale chtěl, aby to byla pravda. Už velmi dávno jsem se naučil, že nikdy nedostanu, co chci.“ Po chvíli ironicky dodal: „Snad sis všimla, že nejsem zrovna důvěřivý jedinec.“
„Božínku, opravdu?“ odvětila Hermiona s vážnou tváří a viděla v jeho očích problesknout pobavení. „Neříkej.“ Zavrtěla hlavou a usmála se na něj. „No, opravdu nezáleží na tom, jak dlouho nám trvalo, než jsme došli až sem. To cíl se počítá – bože, zním jako nějaký Zen buddhista.“
Tiše se zasmál a poposedl si blíž. Rukou ji objal kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. „Zní to neuvěřitelně otřepaně, ano – což ale nemusí nutně znamenat, že to není pravda.“
Zavrtěla se při snaze se k němu ještě víc přitulit, nakonec se vyškrábala na kolena a usadila se mu na klíně. Ovinul jí ruce kolem pasu a naprosto jej nezajímalo, že je uvidí každý, kdo půjde kolem. Se spokojeným povzdechnutím zabořil tvář do jejích vlasů, když se mu přitiskla ke krku a vdechovala vůni jeho kůže. „Takže, co teď?“ zeptala se tiše do zjizveného hrdla.
V jeho hlase slyšela úsměv. „Samozřejmě to využijeme v náš prospěch. S takovou užitečnou publicitou v zádech bude mnohem snazší reformovat společnost. Naše plány se právě staly dosažitelnějšími.“
„Zmijozel až do konce,“ zamumlala s úsměvem; měl pravdu. Právě si ušetřili značné množství nevyhnutelného dohadování, které na ně čekalo. „Takže do toho jdeš se mnou?“
„Někdo snad pochybuje?“ poškádlil ji. „Šel jsem s tebou dlouho předtím, než jsme se dali dohromady. I kdybych si nemyslel, že máš pravdu, udělal bych to už jen proto, abych mohl všechny otravovat.“
„Samozřejmě, že ano. Prevíte.“ Hermiona na chvíli zmlkla a naslouchajíc jeho dechu, užívala si teplo sluníčka a jeho těla. „Nikdy mě neopusť, Severusi,“ zamumlala nakonec ospale.
Zaskočený se tiše zasmál, ačkoli zněl trochu překvapeně. „Odkud se tohle vzalo?“ zeptal se a políbil ji na temeno hlavy. „Pošetilá holko. Copak mě vůbec neznáš? Nepamatuješ si, co je napsáno uvnitř prstenu, který jsi mi dala? Nikam neodejdu. Nikdy.“
Samozřejmě věděla; nemyslela to vážně. Měla jen pocit, že je třeba to vyslovit, odsunout to stranou, takže už si s tím nebudou dělat starosti. Podle toho, jak Severus odpověděl, to věděl; opravdu už v sobě uměli dobře číst. Přitulila se a s očima přivřenýma proti slunci se usmála. „Slibuješ?“
„Slibuji.“