Preklady fanfiction Harryho Pottera

Home For Christmas

Je čas smiechu, je čas radosti a je čas... na pravdu?

Séria spolu nesúvisiacich jednorazoviek a drabblíkov ako darček k Vianociam 2012/13

ÚTĚK

 Autor: MiHnn

Preklad: denice

 Originál: http://dramione.org/viewstory.php?sid=2035&chapter=11

Prístupnosť: K

Výzva:  Vidí svetlo, ktoré pozoruje

11. Za světlem

Zírá na paprsek světla. Tenký pramínek jasu, svítící ve tmě, klouzající po dřevěné podlaze přes místo, kde leží, i když jen krátce. Že uplynul další den, ví podle toho, jak malé je, když se objeví v rohu místnosti, každou minutou se blíží, jen aby zcela zmizelo a ponořilo ho zpět do tmy. Je to světlo, které ho drží při smyslech; světlo, které mu umožňuje počítat čas.

A hlas. Nemůže zapomenout na hlas.

„Jak dlouho?“ zeptá se hlas tiše.

Zavře oči, když se opře o kamennou zeď, okovy kolem zápěstí a kotníků při pohybu lehce zachrastí. „Jedenáct dní,“ zašeptá chraptivě.

Hlas neodpovídá. „Přál bych si vidět světlo.“

„Přál bych si to,“ říká hlavně pro sebe.

Ale ona ho slyší, stejně jako slyší všechny zvuky, i chřestit řetězy, když se pohybuje. „Draco...“

On se zhroutí do sebe, hruď jako sešněrovanou, když naléhavě prosí. „Říkal jsem ti už... To není moje jméno.“

Zachrastí její řetězy. „Je to tvoje jméno. Nenechám tě ho zapomenout.“

On otevře oči a nevidí nic než tmu, očima zabloudí k otvoru nad ním, tak malému, že jeho věznitelé ho přehlédli. „Jak ty se jmenuješ?“

Chvíli je tak potichu, že je slyšet známý zvuk řinčení řetězu o řetěz. „Na tom nezáleží.“

Neshledá její odpověď tak úplně fér. „Moje znáš.“

„Říkáš, že není tvoje.“

Zamračí se, teď lituje svých slov. „Ne, to není.“

Rytmus zvonění řetězů začíná v jeho hlavě tvořit melodii. Opře si hlavu o kámen a šťastně vzdychá, má nač se zaměřit.

„Pak tedy proč bych ti to měla říkat?“

Jeho rty se zvlní úsměvem, přes bolest, kterou cítí v ztuhlých údech.

„Proč bys mi měla říkat cokoli?“

Slyší lehký šum, a diví se, jakoby byla čistší než on, s hábitem, který stále šustí, když se pohybuje.

„Takže víš, že s tebou mluvím,“ říká klidně.

Zasměje se, zvuk ho škrábe v nepoužívaném hrdle. „Jsme tu sami.“

Odpověď ho vyděsí, ztuhne hrůzou tak, jak by považoval za nemožné. „Ne, nejsme.“

Dívá se do nekonečné tmy, končetiny přitiskne k tělu v náhlé hrůze. „Kdo ještě je tam s tebou?“ Z jeho slov čiší strach a tělo se otřásá děsem, ale on si toho nevšímá.

Vyleká ho skřípění zavíraných dveří.

„Kdo je tam?“ křičí, v panice se snaží prohlédnout temnotu. Zulámanými nehty drásá kamennou zeď a hlavou prudce háže ze strany na stranu. „Kdo je tam?“

„Draco,“ říká jemně, „prosím, uklidni se.“

„Ne,“ chvěje se, hlava se mu otřese při každém slově, „ne, ne, ne, ne, ne.“

„Draco, prosím.“

„Ne, nech toho. Dej mi pokoj. Neměla bys tady být.“

Hlas zní měkčeji. „Ani ty bys neměl. Nikdo by tady nikdy neměl být. Prosím, dovol, abych ti pomohla. Musíš mi důvěřovat.“

Hlasitě a bouřlivě se směje, zatímco se mu nechtěné slzy koulí po tvářích. „Lhala jsi. Předstírala jsi a říkala, že jsi jako já. Proč bych ti vůbec měl věřit? Jsi lhářka!“

„Draco-“

„Dej mi pokoj!“ Zvedne obě ruce a zakryje si uši, křičí svou mantru tak hlasitě, jak mu jeho slabé tělo dovolí. „Dej mi pokoj!“

„Draco! Prosím!“ hlas zněžní. „Jsem tu proto, abych ti pomohla.“

Zalapá po dechu; vzduch v plicích mu uklidňuje zběsilý tep srdce. „Ne,“ Kňučí přes své pevné předsevzetí. Copak si neřekl, že musí být silný? A pokud neuspěje, tak musí vypadat, jako že je silný? Ale vše, co cítí, je slabost a beznaděj.

„Ne,“ opakuje, „Jsi tu, abys mě zničila, stejně jako všichni ostatní.“

Z náhlého popudu se pokouší postavit, prsty obou rukou zatíná do rýh v kameni, aby se snadněji zvedl. Je slabý a zeď kluzká, dopadá na dřevo podlahy s tupým úderem, který mu vyráží dech.

„Ne,“ mumlá teď skoro prosebně. „Dej mi pokoj.“

„Draco,“ říká teď hlas znovu, ještě jemněji, měkčeji, „musíš mi pomoct zkusit to.“

Zavrtí hlavou a pohřbí svou tvář ve zvednutých kolenou, objímá se pažemi kolem nohou, jako by byly brněním, chránícím ho před bolestí. „Jenom mi chceš ublížit.“

„Ne,“ říká zlomeně. „Nikdy.“

V těch slovech je pravda, ale on byl v té tmě příliš dlouho, než aby věřil tomu hlasu, věřil komukoli.

„Dej mi pokoj,“ říká znovu.

„Draco-“

„Dej mi pokoj!“ zamumlá a kýve se dopředu a dozadu. „Dej mi pokoj! Dej mi pokoj! Dej mi pokoj!“

„Prosím! Draco! Nedělej to!“ Hlas je tak jemný, téměř šeptající.

„Dej mi pokoj! Dej mi pokoj! Dej mi pokoj!“

„Draco-“ Hlas je tak tichý, že se téměř vytrácí.

„Dej mi pokoj! Dej mi pokoj! Dej mi pokoj!“

Odpovídá mu ticho.

***

Hermiona zamrkala a rychle otevřela oči, částečně proto, že ji oslňovalo jasné světlo, a částečně proto, že plakala a nechtěla, aby ji při tom viděli. Otřela si oči i tváře a lehce zvedla hůlku ze spánku Draca Malfoye.

Všude kolem ní stáli bíle oblečení léčitelé v zácviku a psali si poznámky z její výuky nejnovějších psychiatrických léčebných metod. Když vzhlédla ze svého místa, všimla si, že na ni její studenti zírají s očima navrch hlavy; škrábání jejich brků utichlo již před hodnou chvílí.

„Není to snadné,“ vklouzla lehce do přednáškového tónu, „většinu pacientů, kteří se jako Draco Malfoy rozhodli ukrýt ve své vlastní mysli, je třeba vylákat ven jemně. Byla jsem hlavní léčitelkou v případu pana Malfoye poslední tři roky, a i když ještě nenásleduje můj hlas, aby tak dokončil svůj návrat do reality, dospěl k tomu, že mi důvěřuje.“ Ironicky se usmála. „Tak nějak.“  

Váhavě zvednutá ruka a otázka, která Hermionu překvapila: „Co se mu stalo? Proč takhle skončil?“

Hermiona zaváhala, potlačila touhu vzít ho za ruku a místo toho se zaměřila na své studenty. „Nějaký čas byl bystrozorem. Byl v boji a jisté prokletí, které utrpěl při záchraně Harryho života, byla kletba Memorius.“

„Harryho?“ vyhrkl náhle užaslým tónem nováček, „to jako Harryho  Pottera?“

Hermiona prostě přikývla. „Kletba byla nedávno odhalena našimi léčiteli. Způsobuje, že postižený prožívá nejhorší chvíle svého života stále znovu dokola. Někteří zešílí, jiní, jako Draco, se rozhodnou stáhnout se do své mysli, najít tam bezpečné místo a uzavřít se v něm.“

„Jak dlouho byl v tomto stavu?“ zeptal se další stážista.

Hermiona bojovala s nutkáním plakat, odkašlala si, aby získala čas. „Roky,“ řekla poněkud něžněji, v hlase bolestný tón. „Prožil spoustu hrůzy.“

Vzhlédla a kývla na svého kolegu a kamaráda, léčitele Petera Ringtona, který okamžitě oslovil studenty: „Dobrá, další na řadě je moje nejoblíbenější pacientka tohoto oddělení. Je to nejšlechetnější člověk, na kterého jsem kdy narazil.“ Vykročil vpřed a ukázal ke dveřím. „Pojďte se seznámit s Alicí Longbottomovou.“ Když procházel kolem Hermiony, s výrazem pochopení jí rychle stiskl rameno a vedl všechny ven z pokoje pacienta, který zdánlivě pokojně usnul.

Hermiona zůstala sedět vedle postele a když se místnost vyprázdnila, napřímila se, připravila k vyslovení zaklínadla a dotkla se hůlkou jeho spánku.

Našla ho snadno; byla v jeho mysli víckrát, než by dokázala spočítat.

Omlouvám se, pomyslela si něžně, když zavřela oči. Tohle jsem nechtěla.

Zůstaneš? zeptal se.

Ne na dlouho.

Setkala se s mlčením, které ji přimělo jemně se zeptat Chceš, abych zůstala?

Jeho odpověď způsobila, že její srdce vzlétlo. Protože prosté „ano“ bylo vše, co potřebovala, aby zůstala dál sedět po boku svého manžela.