Post Tenebras Lux: Přijetí
Post Tenebras Lux: Acceptance
Autor: Loten
Originál: https://www.fanfiction.net/s/7679273/1/Post-Tenebras-Lux-Acceptance
Překlad: Lupina Beta: marci
Povolení k překladu: Ano
Romance/Humor
Severus S. & Hermiona G.
Rating: 9+
Kapitol: 1
Slov: 5 768
Shrnutí: Odměna za dvoutisící komentář k Post Tenebras Lux. Co si Grangerovi myslí o výběru partnera své dcery? Jednorázovka. Kompletní.
Varování: Překvapivě žádné.
Prohlášení autorky: Kdybych Severuse vlastnila, neudělala bych mu to.
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je Loten. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.
Poznámka autorky: Velmi, velmi opožděná odměna pro ofankomu za dvoutisící komentář k Post Tenebras Lux (zcela můj vlastní příběh HGSS, pokud jste jej ještě nečetli, tato jednorázovka vám v některých chvílích nebude dávat smysl). Musím přiznat, že mě ofankomin první návrh nakonec porazil, a z jejích ostatních možností jsem zvolila následující:
„Výlet na návštěvu Hermioniných rodičů, přičemž stále nesezdané duo přesvědčí doktory Grangerovy, aby jim dvěma (konečně!) umožnili sdílet ložnici v jejich domě. Stále se pan Granger snaží vysvětlit magii pomocí Star Wars, nebo se posunul k jinému mudlovskému přirovnání? Přijme paní Grangerová Severuse za vlastního? Co překvapivého (a také nepřekvapivého) s tímto novým privilegiem Hermiona a Severus udělají? Také by mě potěšil odkaz na klasický rock, rebarboru nebo runy.“
Musím přiznat, že tato čmáranice už původnímu návrhu moc podobná není. Trochu ve mně zmutovala. Chybička se vloudila.
Přijetí
„Here's a sigh to those who love me
And a smile to those who hate
And, whatever sky's above me
Here's a heart for every fate.“
„Zde jest povzdech těm, co mne milují,
a úsměv pro ty, co nenávidí,
a bude-li nebe nade mnou,
zde je srdce pro osud každičký.“
Lord Byron
XXX
Paní Grangerová musela připustit, že partner její dcery není pro žádnou matku ideální volbou budoucího zetě. Naprosto ji zděsilo, když Hermiona poprvé trochu osvětlovala záhadného muže ve svém životě; oba – ona i manžel – si matně vzpomínali na profesora Snapea jako na přísného a nepříjemného učitele, který neměl rád jejich dceru a její kamarády, a na pozdější stejně neurčité zmínky o tom, že se stal zrádcem ve válce. Čas, trauma a odmítání o tom přemýšlet otupilo vzpomínky a rozmazalo detaily, ale Hermiona jim to objasnila velmi srozumitelně.
To John ji přesvědčil, aby se pokusila udržet otevřenou mysl, a poukázal na skutečnost, že Hermiona to vše ví déle a že jejich dcera není ani zdaleka hloupá nebo emocionální. Pokud byla s tím mužem navzdory jejich minulosti, věkovému rozdílu a zjevným nedostatkům jeho osobnosti, pak je v tom příběhu skryto mnohem víc. Ale i tak Helen pohlížela na první setkání se Severusem s velkou skepsí, většinou však zakrytou vyhlídkou na shledání s Hermionou po tolika letech.
Které nakonec bylo šokem; naposledy, kdy Grangerovi dceru viděli, jí bylo osmnáct, byla mladá a unavená a zraněná a vyděšená a zoufale se to vše snažila skrýt, když se pokoušela vysvětlit jim, proč jim tak strašlivě změnila vzpomínky, a říct jim o válce v celé její děsivé pravdě. Ve třiceti už byla Hermiona skutečně dospělá; celé její vystupování bylo šťastnější a sebejistější, než na ní kdy Helen s manželem viděla. Zjevně našla své místo ve světě, kde byla šťastná a kam cítila, že patří. Její nadšení pro život bylo při hovoru zřetelné.
Když konečně osobně poznali Severuse poté, co se Hermiona chvíli snažila je přesvědčit, že vše bude v pořádku, pokud na něj budou milí, Helen nejprve nezískala příznivý dojem. Ten muž byl velmi rezervovaný a nechtělo se mu mluvit, byl odměřený až na úroveň chladu, a očividně se necítil příjemně. A… no, při pohledu na něj jste mohli snadno připustit, že byl zřejmě vrahem. Něco v těch bezvýrazných černých očích vás udržovalo na pozoru a za všemi svými zdmi měl Severus jednoznačně velmi nepříjemnou náturu.
Přesto ji i manžela překvapil, když odmítl nechat se vytočit jejich čím dál kousavějšími otázkami; ve skutečnosti to byla Hermiona, kdo první vyštěkl, a to až poté, co zašli dál, než zamýšleli. Ani nehnul brvou a přijímal urážky, které by někoho jiného dohnaly k zuřivosti, a v průběhu odpoledne se jevilo naprosto evidentním, že to dělal čistě pro Hermionino dobro.
Tím nakonec u Johna a Helen vyhrál; nesnažil se na ně zapůsobit. Nepředstíral, že by byl někým jiným, a nechtěl vytvořit nějaký konkrétní dojem. Projevil se a byl sám sebou a něco v jeho vystupování naznačovalo, že je mu naprosto jedno, jestli je pro ně přijatelný. Nebylo to přímo sebevědomím, arogancí, nebo vzdorem, prostě mu na tom nezáleželo a to prozrazovalo, že je spokojený sám se sebou navzdory všemu, co jim tak klidně říká.
Kdyby byla pravda jen polovina toho, co jim prozradila Hermiona, pak by ten člověk měl být nepříčetným šílencem – nebo rovnou mrtvý. Jakmile se Helen podívala lépe, všimla si v jeho očích čehosi temného, stínů pohřbených kdesi hluboko; měl zvláštní nádech těch, co toho přežili mnohem víc, než si kdo umí představit, zejména když se vezmou v úvahu ty příšerné jizvy na krku, ale na všechny jejich otázky odpovídal prostě a klidně. Při dalších setkáních, kdy Severus a Hermiona zůstali déle, byly vidět i jiné známky poškození; cosi z jeho zdrženlivosti mělo kořeny v nedostatku sociálních dovedností a nikdy snad ani nespal, když u nich pobýval. Občas jeho tvář nesla takový zvláštní výraz, jakoby jej právě napadlo něco znepokojujícího. Bylo zřejmé, že není normální.
Ale i přes jeho obvyklé, téměř mlčenlivé a klidné chování, v něm občas zableskla jeho jiná stránka, což se stávalo častěji, když se v jejich přítomnosti začal uvolňovat. Měl decentní smysl pro humor, takový, co oslovoval Hermionu; ten muž byl zjevně velmi inteligentní a jeho humor sklouzával k suchému a sarkastickému, aniž by byl nepříjemný, jak Grangerovi očekávali. A když tím klidným hlasem prohlásil, že by pro ni zemřel, uvěřili. Ale i přesto Helen trvalo dlouho, než začala chápat, co, propánajána, na tom odtažitém, neemocionálním, neprojevujícím se a nepříliš atraktivním chlapovi ta Hermiona vidí.
To John si jako první všiml té nejdůležitější věci – její manžel se sice občas ztratil v myšlenkách, ale byl mnohem lepším pozorovatelem, než se zdálo. Jednoho večera jí řekl, aby pečlivě sledovala Severusovu tvář a dávala pozor, kam míří ty podivné černé oči. Helen tak učinila – ale bylo to zneklidňující; Severus vždy věděl, kdy je sledován, a jeho nervozita rostla, až nakonec vstal a šel si ven zakouřit. Přesto vydržel dost dlouho na to, aby paní Grangerová zjistila, co viděl její manžel; Severus téměř neustále Hermionu pozoroval. Nikdy otevřeně, ale bez ohledu na to, čím byl zaměstnán, oči mu k ní kmitly každých pár vteřin, jak ji podvědomě sledoval. Byla si jistá, že ani nevěděl, co dělá, ale neustále si byl vědomý, kde přesně se Hermiona nachází.
Jakmile si tohoto Helen všimla, ve snaze se uklidnit začala hledat další známky. Hermiona své rodiče ujistila, že se se Severusem opravdu moc milují, ale nikdo by to při pohledu na ty dva neřekl; Severus se ani vzdáleně neprojevoval, a pokud mohla vidět, sotva se dotkl ruky své partnerky. Vůbec nevykazoval známky náklonnosti.
XXX
Hodně proti svému přesvědčení při jejich třetí návštěvě povolila ve věci oddělených ložnic. Vlastně to byl Severus, kdo změnil její názor jednoduchou metodou, kdy jí řekl – docela klidně a zdvořile – že může zanechat své věci na pohovce, pokud jí to udělá radost, ale že už nemá v úmyslu spát v přízemí. Pokusila se hádat, ale něco v jeho tváři ji přimělo zadržet ta slova a nebyla schopná nijak protestovat; když se ztratil na schodišti, Hermiona se tiše zasmála a poznamenala: „Chápeš, proč je stále tím nejobávanějším učitelem v Bradavicích, že? Nepotkala jsem nikoho, koho by nedokázal zastrašit,“ dodala se skutečnou láskou v hlase.
Nezdálo se, že by se situace následující den nějak změnila; ačkoliv Hermiona vypadala veselejší, Severus byl stejně nepřístupný jako jindy. Hermionu i jejího otce pobavil Helenin postoj a zeptali se, co přesně čekala, ale ona nebyla schopná setřást pocit stísněnosti nad jejich vztahem navzdory všem Hermioniným pokusům ji uklidnit, když toto téma spolu soukromě probíraly.
Nakonec své obavy vyjádřila otevřeně, ačkoli doufala, že se neodcizí a opět nezničí jejich křehký vztah; k její úlevě se Hermiona jen zasmála a začala s vysvětlováním. „Takový Severus je, mami. Vždy takový byl; nikdo nedokáže říct, na co Severus myslí, pokud to on sám nechce. Není bez emocí, opravdu ne, jen mu není příjemné je každému ukazovat. Narodil se jako zdrženlivý a jeho minulý život tuto jeho vlastnost jen zhoršil.“
„Nezpůsobuje to mezi vámi problémy?“
„Ne. Vím, jaký je. A nevadí mi to. Každou chvíli dokáže projevit city,“ dodala suše a s úsměvem. „Vážně, mami, je to v pořádku. Měla jsem kluky, kteří se ke mně celou dobu lísali, a abych byla upřímná, vždycky mi to bylo trochu proti srsti. A pokaždé, když mi některý donesl kytku, říkala jsem si, za co se snaží omluvit. Vím, co ke mně Severus cítí; nemusí to každé tři hodiny ukazovat.“
„Netvrdím, že by měl, ale, Hermiono, sotva ho vidím, že by se na tebe usmál. Nemůžeš mě vinit za to, že mám trochu obavy.“
„Neviním, ale musíš, mami, pochopit – toto se nezmění. Pochybuji, že u něj vůbec kdy uvidíš víc emocí. Když jsme na návštěvě, není to skutečný Severus. Nezná vás natolik, aby se uvolnil. Trvalo mi přes šest měsíců prakticky každodenního kontaktu, než jsem dokázala nahlédnout za jeho štíty. Co vidíš mezi námi, není skutečné. A můžeš ho, prosím tě, přestat neustále sledovat? Je mu to nepříjemné. Opravdu si nemusíš dělat starosti, přísahám.“
XXX
Grangerovi si však ohledně Severuse stále přechovávali jisté obavy a při příští návštěvě, zatímco na terase kouřil cigaretu, se k němu opatrně přiblížil John. „Severusi, můžeme si promluvit?“ zeptal se francouzsky.
Chvíli skrz něj ty bezvýrazné černé oči hleděly, ale pak do sebe Severus s křivým pousmáním vtáhl a vydechl kouř a odpověděl stejně plynulou francouzštinou: „Hermiona není na doslech a neumí dobře odezírat ze rtů navzdory jejímu úsilí se to naučit. Můžete použít angličtinu, jestli je to pro vás snazší.“
John to vzal jako ‚ano‘, rozpačitě přikývl a opřel se o zábradlí vedle Severuse. Mimoděk přemýšlel, proč je pro muže obecně snazší spolu mluvit, když se na sebe nedívají. „Jsem si jistý, že jste si vědom jedné, či dvou výhrad, které s Helen máme k vašemu vztahu s naší dcerou…“
„A přitom jste oba byli tak rafinovaní,“ odvětil jen s náznakem sarkasmu. „Ano, jsem. Je to pochopitelné.“ Opět zvedl cigaretu ke rtům. „Teď se mě zeptáte na mé úmysly, nebo mi budete vyhrožovat brokovnicí?“
„Pomohla by?“
„Jen pokud by se vám podařilo přistihnout mě nepřipraveného,“ odvětil Severus a díval se na prosluněnou ulici. „Dokážu vyléčit každou ránu, která nezpůsobí okamžitou smrt, ale kouzelníci nejsou nesmrtelní. Umíráme stejně jako všichni ostatní lidé, i když nám to trvá trochu déle.“
„Ale existují způsoby. Nebyl Voldemort nesmrtelný?“ Nebylo to téma, které měli probírat, ale snad to konverzaci usnadní; kromě toho John musel přiznat, že je zvědavý. Bylo toho ještě tolik, co nechápal.
„Ne opravdově. Kdyby nebyl zabit, pokračoval by v existenci pravděpodobně více či méně neurčitě dlouho, ale musel kvůli tomu obětovat hodně ze sebe samého. Nebyl to život, jak jej chápe většina lidí.“
„A co Kámen mudrců? Hermiona nám říkala, že je skutečný.“
„Byl. Jak víte, na konci jejího prvního ročníku v Bradavicích byl jediný existující zničen spolu se záznamy o tom, jak jej vyrobit. Jeho tvůrce je mrtvý. Šance, že o odpověď zakopne další alchymista, je téměř nulová, navíc otázky nesmrtelnosti již nejsou v módě – a ve skutečnosti všeobecně ani alchymie. Možná v některém z příštích staletí, ale je to velmi nepravděpodobné.“ Severus zamáčkl cigaretu a pootočil hlavu, aby na něj viděl koutkem oka. „Zdá se, že jsme se odchýlili od původního tématu. Máte v úmyslu mi vyhrožovat?“
„Mám k tomu důvod?“ Kromě toho, co by byl schopný udělat? Nevěřil, že by dokázal zranit jakéhokoliv kouzelníka, a Hermiona říkala, že mezi žijícími je Severus jedním z nejmocnějších.
Severus mu věnoval velice malý úsměv. „Ne.“ Vrátil zrak k ulici. „Ačkoliv pochybuji, že mému slovu uvěříte. Vaše manželka zcela jistě ne.“
„Podívejte, Severusi, jen…“
Pozvedl ruku. Šlo o malé gesto, ale John poznal, jak ten muž dokáže udržet tak pevnou kontrolu nad svými studenty. „Chápu váš zájem, jinak už bych dávno přestal tolerovat vaše chování. Vím, jak se mnohým lidem jevím. Jsem chladný, jsem odtažitý, nejsem vůbec milý člověk a mám docela dost problémů. Johne, vaše dcera je velmi inteligentní. Vše toto ví mnohem lépe než vy. Zná mě. Nevadí jí to. Nerozumím tomu, ale tak to je. Kromě toho je více než schopná postarat se sama o sebe; už nepotřebuje rodiče, aby ji hlídali. Vím, že si o ni děláte starosti. Já také. Při našem prvním setkání jsem vám řekl, že bych pro ni zemřel. Také bych raději zemřel, než bych jí ublížil, a také ji určitě nikdy neopustím bez ohledu na to, co se stane. Pokud vám to nestačí, nebo pokud mi nevěříte, pak je to váš problém. Znovu tento rozhovor nepovedu.“
Kdokoli jiný by byl rozzlobený, neústupný, emocionální; buď skutečně, nebo by se o své upřímnosti snažil přesvědčit své publikum. Severus zněl klidně, téměř lhostejně; opravdu mu na Johnově reakci nezáleželo. Ta klidná jistota v jeho hlase to dokazovala.
John zamyšleně odpověděl: „Hypoteticky, co by se stalo, kdybychom s Helen usoudili, že pro naši dceru nejste dobrý, a řekli vám, abyste to ukončil?“
„Nic by se nezměnilo,“ odpověděl Severus a s pousmáním se k němu otočil. „Mám vás oba celkem rád, ale je mi jedno, co si o mně myslíte, a nevadilo by mi, pokud bych s vámi už nikdy nepromluvil. Beru v potaz názor jediné žijící osoby – Hermiony. Dokud je ona šťastná, jsem i já. Kromě toho,“ dodal s jemným nádechem ironického humoru v hlase, „pokud byste řekl kterémukoliv z nás, abychom to ukončili, musel byste čelit Hermionině hněvu.“
John potlačil trochu provinilý smích. „Má to po své matce a ještě znásobené. Je velmi, velmi těžké Hermionu rozzlobit, ne jako Helen, ale když už ano…“ Záchvaty vzteku jeho dcery v jejím dětství byly… nezapomenutelné, přinejmenším, ještě než se u ní začala projevovat náhodná magie. Naštěstí se objevovaly velmi zřídka.
Severus přikývl a oči se mu zaleskly zábleskem pobavení. „Všiml jsem si, když už o tom mluvíte,“ odvětil suše. Johnovi výraz jeho tváře vypověděl vše – Severus znal Hermionu skrz naskrz, každičký detail, a zjevně se mu to docela líbilo. Také zjevně neměl v úmyslu někam odcházet.
To mi stačí. Teď už musí udělat jediné – přesvědčit svoji milovanou ženu.
XXX
Uběhly téměř čtyři roky, než Grangerovi navštívili Hermionu a Severuse u nich doma. Helen překvapil rozdíl v tom, jak působil Severus na jeho vlastním území; znatelně byl uvolněnější, víc neformální a trochu upovídanější než obvykle. Jeho interakce s Křivonožkou působila uklidňujícím dojmem, i když zároveň poněkud zvláštním, protože mu byla tak nepodobná, a také byl otevřenější při mluvení s Hermionou. Když Helen jednoho rána vešla do jejich ložnice zeptat se, zda chtějí připravit čaj, měla vteřinu či dvě, aby je viděla spolu stočené, než Severus předvedl, proč je špatný nápad jej nečekaně vzbudit; jediným důvodem, proč nezačala panikařit při zírání na špičku jeho hůlky namířenou mezi její oči, bylo Hermionino hysterické hihňání.
Později toho dne, když si venku četla na lehátku, narušil její snění Severusův tichý hlas. „Helen.“
Zastínila si oči a podívala se na něj; obvykle příliš často konverzaci nezačínal. „Ano?“
„Chtěl jsem se omluvit za dnešní ráno.“ Přesunul se na lehátko naproti jejímu a hlas měl trochu suchý. „Jak jste mohla vidět, nereaguji dobře na nečekané probuzení.“
„To jsem si všimla,“ odvětila pochmurně. „Stává se to často?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Ve škole nás jen zřídkakdy někdo vyruší a tam ani nebývám k vylekání tak náchylný. Nejsem prostě zvyklý, aby zde byl někdo jiný; nemíváme hosty.“ Naklonil hlavu a pohlédl na ni s ironickým pousmáním. „Pochybuji, že se proto budete cítit lépe, ale jsem mnohem méně lekavý, než jsem býval. Ještě před nemnoha lety bych provedl něco násilného, než bych zaregistroval, kdo jste.“
„To není zrovna uklidňující.“
„Ani nemělo být.“ Severus se posunul, pootočil se a opřel se o lehátko. Pousmál se, když se odněkud objevil Křivonožka a skočil mu do klína. Kocour začal příst a Severus otočil hlavu s tmavýma očima nečitelnýma jako vždy. „Hermiona ani já bychom vám a vašemu manželovi nikdy magií neublížili,“ řekl tiše. „Nemusíte se bát žádného z nás.“
„Nebojím se!“
„Ale ano, bojíte. Viděl jsem to od prvního setkání, ačkoliv to s časem trochu mizí. Vy víc než on, nebo vy to alespoň víc ukazujete, ale oba se stále bojíte, co vám můžeme provést. Neměli byste.“
Chtěla se hádat, ale nějak bylo nemožné to popřít, když čelila tomu pevnému černému pohledu. „Hermiona to ví?“
„Ano.“
„Pak jste o tom mluvili.“
Severus zavrtěl hlavou a dlouhými prsty podrbal Křivonožku mezi ušima. „Ne. Ale vidím to. Nemyslím, že si uvědomujete, jak opatrní oba jste, když vás navštívíme, nebo když přijedete vy za námi. Obvykle oba magii používáme každodenně, protože je součástí našeho života, ale ne před vámi. Hermiona mě o to nežádala; nemusela.“
„Je… je mi to líto,“ pronesla nejistě.
S klidným a neproniknutelným výrazem znovu zavrtěl hlavou. „Nedivím se, že po tom, co se vám přihodilo, vás kouzla děsí. Ani Hermiona. Nitrozpyt umí být velmi děsivý. To strach z manipulace mou myslí mě dovedl k tomu, že jsem se proti tomu naučil bránit. Ale měli byste se pokusit magii porozumět, snížit strach z ní, ne ji ignorovat a předstírat, že Hermiona a já jsme ‚normální‘ lidské bytosti. Nejsme. Naše magie je součástí nás a ji zraňuje vědomí, že to nedokážete přijmout, i když si to nepřizná.“
„Nechápete…“
„Má nejlepší kamarádka byla mudlorozená. Pamatuji si, jak bylo těžké některé věci vysvětlit jejím rodičům a sestře, a jak těžké bylo pro ni domů psát dopisy z Bradavic. Je to stejné pro všechny mudlorozené. Náš svět se od vašeho velmi liší. A Hermioniny zkušenosti s dospíváním byly o mnoho horší, než bývá obvyklé.“
„Vím, že nám nikdy neříkala vše.“
„Nemohla. Jsem si jistý, že chtěla, ale také vás chtěla chránit. A chtěla chránit i sebe. Kdybyste znali celou pravdu, pokusili byste se ji z našeho světa vzít a ona by musela volit. Ta volba by ji zničila.“
Byla to asi pravda. Helen neviděla možnost, jak se s ním hádat; nemohla popřít, že je vystrašená z toho, co by se mohlo stát.
Severus klidně pokračoval: „Dnes ráno jste byla vyděšená, že?“
„Ano,“ přiznala rozvážně; ze směru tohoto rozhovoru opravdu nebyla šťastná.
Pohnul se a na chvíli opustil Křivonožkovy uši, aby vytáhl zpod košile štíhlé tmavé dřevo. Jednou rukou se vrátil k drbání kocoura a druhou jí podal hůlku. „Vezměte si ji.“
„Co?“
„Vezměte si ji. Nezraní vás. Nic se nestane.“
Zaváhala. Než Hermiona nastoupila do Bradavic, pár jejích školních věcí si osahali; byli zvědaví, ale napůl věřili, že jde o nějaký fantastický sen. Stalo se to však již dávno a tolik toho od té doby uplynulo… Velice pomalu a opatrně ruku natáhla a hůlku si od něj vzala. Automaticky v očekávání – čehosi – zamrkala.
Dívala se na ni, a když se naprosto nic nestalo, začala se cítit hloupě.
Severus ji sledoval přimhouřenýma očima a tiše si odfrkl. „Co se týká vás, nejedná se o nic víc než o klacek. Čarodějka nebo kouzelník by ucítili rezonanci, magickou frekvenci hůlky; každá hůlka má svoji frekvenci, která odpovídá frekvenci magického projevu majitele hůlky. Do jisté míry může čarodějka či kouzelník vycítit, že tato frekvence reaguje na jejich magii, ale pro někoho jako vy, bez magie, je to jen neškodné dřevo. To hůlka je naladěna na mě, na moji magii, takže zesiluje a řídí to, co mohu dělat, i když ve skutečnosti to nepotřebuji. Má magie neleží v hůlce, či v čemkoliv jiném, co bych mohl použít. Je v mé DNA, v každé buňce mého těla. Tak jako Hermionina v ní. Nemůže změnit, čím je.“
Vzala to vysvětlení na vědomí a podala mu hůlku zpět. Cítila úlevu, že se jí již nedotýká. Bez poznámek si ji zastrčil zpět do košile a ona se nakonec zeptala: „Opravdu je magie v DNA? Existují nějaké fyzické molekuly, řetězce aminokyselin nebo něco takového?“
„To nevíme. V našem světě ještě neexistuje tato věda. Mnozí poloviční krve a mudlorození překračují bariéru mezi oběma světy, ale bude trvat desetiletí, možná i staletí, než se dopracujeme k takovému druhu analýzy. Ale naše tkáně a krev se liší od mudlovské, i když ještě nevíme čím přesně.“
„Tak jak to, že to má Hermiona, nebo ostatní mudlorození? Ptali jsme se profesorky McGonagallové, když k nám přišla o Hermioniných jedenáctých narozeninách, ale neuměla to vysvětlit.“
„Protože si nejsme jistí. Nikdo to nezkoumal. Podle mé vlastní teorie to způsobují recesivní geny. Někde ve vaší pokrevní linii byla čarodějka, kouzelník nebo moták. Možná i v Johnově, jelikož se zdá, že magie upřednostňuje salickou linii (1).“
Pomalu přikývla a přemýšlela o tom. Několik minut seděli v tichosti, než znovu promluvila. „Nejdříve jsme se pokoušeli všechno pochopit. Hlavně John; přišel se všemi těmi analogiemi, aby vysvětlil, co jsme zjišťovali a nemohli tomu porozumět. Jako třeba přemístění a teleportace, nebo nitrozpyt a triky s myslí u rytířů Jedi. Ale jak šel čas, stále hůře jsme ty analogie nacházeli. V našem světě skutečně neexistuje nic, co by odpovídalo vaší magii.“
„Ne, neexistuje a pravděpodobně ani nikdy nebude,“ odvětil Severus. „Velké oddělení naší vlády se věnuje monitorování veškeré mudlovské sci-fi a fantasy, ale od příchodu internetu je stále těžší to regulovat. Nic, co se příliš přiblíží skutečnosti, není nikdy vydáno. Řeší se každá čarodějka, kouzelník i moták, kteří publikují cokoliv s přesným popisem našeho světa.“
„Jde o spiknutí?“
„Z naší strany, ne vaší,“ vysvětlil. „V mudlovské Británii jsou jedinými lidmi, kteří vědí o existenci našeho světa – kromě příbuzných mudlorozených a poloviční krve – současný premiér, královna a princ Philip, možná i dědic trůnu. V okamžiku, kdy premiér opustí úřad, bude jeho paměť pozměněna a Její Veličenstvo je pod nátlakem, který jí zakazuje mluvit o tom s kýmkoliv jiným, než jsou její manžel a princ Charles. Ani oni to nemůžou prozradit nikomu jinému. Bereme utajování velmi vážně.“
„Proč? V tyto dny, v tomto věku je čarodějnictví přijatelné…“
„Protože si lidé myslí, že není skutečné. A to je neškodné. Pokud by lidé věděli, co umíme… když odhlédneme od průměrných lidí na ulici, kteří jsou schopni utvořit dav s planoucími pochodněmi a vidlemi, jako bychom nikdy neopustili středověk, vlády celého světa by se snažily získat u co nejvíce magických lidí loajalitu dobrovolnou či jinou. Náš svět by takový globální útok nepřežil. Z téměř sedmi miliard lidí na této planetě má možná jedna třicetina magii. Navíc méně než polovina nás je natolik silná, aby se dokázala v boji ubránit, a k tomu známe jen málo způsobů, kterými bychom někoho rovnou nezabili. V našem největším zájmu je zůstat skrytí.“
„Ale je toho tolik, co byste mohli dělat…“
„Ne, není,“ zazněla Severusova tichá odpověď. „Neumíme vyléčit rakovinu; u nás se prostě nádory nevytváří. Nevíme proč. Neumíme ani předejít vrozeným vadám; jsou u nás vzácné, ale ne neznámé, ačkoliv v takových situacích býváme nemilosrdnější. Neumíme vytvořit jídlo, abychom vyřešili hladomor, nebo zabránit zániku druhů, či zastavit globální oteplování. Neumíme léčit HIV. ‚Magie‘ je nesprávné pojmenování; jde o odlišnou skupinu schopností, ne něco, co magicky vyřeší všechny naše problémy. Kouzelnický svět má také svůj podíl na válkách, nemocech, politice a kriminalitě. Nelišíme se tolik.“ Pokřiveně se usmál. „Je to zklamání, že?“
„Když to předložíte takto, ano,“ přiznala se zdráhavým úsměvem a pak si povzdechla. „Nevím, zda mohu plně přijmout vaši magii, Severusi. Vynasnažím se a stejně tak i John, ale…“
„Logicky je váš strach iracionální,“ pronesl klidně Severus. „Ten nejhorší projev naší magie, který pravděpodobně uvidíte, budou domácí práce. Nebo levitování pírka, aby si Křivonožka pohrál,“ dodal a kocour při zaslechnutí svého jména zapředl a uvolnil náladu tím, jak se přetočil na záda, neelegantně roztáhl všechny čtyři packy do vzduchu a nechal svůj roztřepený ocas spadnout z mužova stehna.
„Pokud byste provedli něco horšího, ani bychom si toho nevšimli,“ poukázala, než se mohla zastavit.
Oči mu ztvrdly. „Víte, proč jsem Hermioně našel vaši adresu?“ zazněla tichá otázka; hlas měl znatelně chladnější.
Helen, zmatená tím nesouvisejícím tématem a změnou jeho postoje, pomalu zavrtěla hlavou. „Ne.“
„Protože každoročně v listopadu dlouho předtím, než jsme se dali dohromady, mívala příšerné noční můry o ztrátě vás dvou. Stačilo mi slyšet ji jen jedenkrát a hledal jsem způsob, jak to napravit. Nechcete vědět, co říkala ze spaní. Zničilo ji, co vám musela udělat, a od začátku věděla, že jí to nikdy neodpustíte. Ale než abyste byli mrtví, raději vás chtěla mít naživu i za cenu této nenávisti. Hermiona není schopná vám jakkoliv ublížit; nedokázala by ani nic titěrného, jako je pořezání od papíru. Kouzlo nefunguje, pokud skutečně nevěříte v to, co děláte. A ona se prostě nedokáže přimět vám ublížit.“
„A co vy?“ zeptala se tiše, když přemýšlela o jeho slovech.
Severus pokrčil rameny. „Mohl bych vás teď zabít a vy byste mě nedokázala zastavit, ale to samé by platilo, i kdyby šlo o mudlu s pistolí. Mohl bych provést nějaké opravdu strašné věci, ale proč bych to dělal? Nemám důvod ani jednoho z vás zranit – ne že by mě Hermiona nechala – a protože nejsem naprostý sociopat, musel bych mít pádný důvod, než bych něco takového podnikl.“
Opřela se a potřebovala pár minut, aby popřemýšlela. Severuse, jak se zdálo, její mlčení neobtěžovalo; zaměstnal se prohrabováním Křivonožkovy srsti na břiše, čímž kocourovo předení zesílilo. Helen musela připustit, že na ni udělaly dojem jeho upřímnost a houževnatost v péči o Hermionino dobro, přestože mu bylo naprosto jedno, co si o něm myslí. A John už byl přesvědčený… A dnes ráno, než automaticky sáhl po hůlce, tiskl se Severus k Hermioniným zádům a v tvrdém spánku ji rukou objímal, což bylo na hony vzdálené jeho ostražitému a odtažitému chování.
„Severusi?“ ozvala se nakonec.
„Ano?“
„Milujete moji dceru?“
Pro jednou nebyl jeho výraz nečitelný; Severus vypadal tou otázkou naprosto zmatený a zjevně netušil, proč ji položila. „Samozřejmě že ano,“ odpověděl bez zaváhání a bylo znát, že shledává tuto otřepanou otázku směšnou. Nechápavě se na ni podíval; zjevně měl pocit, že toto je jasné.
Pomalu přikývla a odvrátila se. „Povíte jí o tomto?“
Tichým hrdelním zvukem se uchechtl. „To by bylo naprosto zbytečné, protože poslouchá.“
„Co?“
Severus se opřel a přes hlavu natáhl ruku, aby dlaní bouchl do karavanu. „Už můžeš přestat s odposloucháváním.“
Hermionin hlas naplněný špatně skrytým smíchem se nesl otevřeným oknem z kuchyně. „Neexistuje žádná možnost, jak bys poznal, že jsem tady, protentokrát ne. Hraje rádio, jsem potichu, nevrhám stíny a ani se na tebe nedívám, abys cítil, že zírám.“
„Vše jsou to pravdivá a opodstatněná fakta.“
„Tak jak jsi to poznal?“
„Protože tě znám,“ odpověděl s úšklebkem, když se otočil, aby pohlédl do okna.
„Prevíte,“ řekla mu laskavě a naklonila se, aby okno zavřela a opět zmizela.
„To je zvláštní přezdívka,“ poznamenala Helen a bojovala s úsměvem.
„Avšak přesná.“
XXX
To odpoledne při úklidu karavanu sdělovala podrobnosti rozhovoru svému manželovi.
„No, všechno to vypadá dost rozumně,“ poznamenal. „Musím si s ním později promluvit o magických frekvencích, zní to zajímavě.“
Ne poprvé si uvědomila, že Hermiona svoji nenasytnou zvědavost zdědila z otcovy strany. S úsměvem zavrtěla hlavou. „Dobrá, ale pak se mi to nesnaž vysvětlovat; pochybuji, že bych rozuměla byť jen slovíčku.“
„Takže necháš teď toho chudáka na pokoji?“ zeptal se a úsměv jí vrátil. „Už se dostatečně osvědčil, nemyslíš?“
„Asi ano,“ připustila. „Víš, normálně je výsadou otců terorizovat nápadníky jejich dcer.“
„Znáš jeho minulost, zlato. Nemyslím, že jsem schopný takové úrovně teroru. Opravdu není divu, že je mu jedno, co si o něm myslíme.“ Podíval se z okna a zadusil rukou smích. „Myslím, že je jen dobře, že ses rozhodla jej přijmout…“
„Proč?“
Ukázal rukou; přišla za ním k oknu a potlačila vlastní smích. Severus s Hermionou se k sobě tiskli u zaparkovaného auta, líbali se se zápalem nadržených puberťáků a vědomi si jen jeden druhého, zjevně zapomněli na své okolí.
(1) Podle salického práva se následnictví předává výhradně v mužské linii a dědictví se dělí mezi syny zůstavitele rovným dílem. Postupně se jako následnický systém ustálilo salické právo v té podobě, že nejstarší syn má přednost před mladším, starší linie před mladší a ženy mají právo na přenesení dědictví, tj. že dědičky rodu mohou, pokud jsou jeho posledními členkami, přenést dědictví na potomky mužského pohlaví.
Loten: ( Lupina ) | 16.11. 2014 | Post Tenebras Lux - Přijetí | |
Loten: ( Lupina ) | 29.06. 2014 | Post Tenebras Lux - Hledání | |
Loten: ( Lupina ) | 01.06. 2014 | Post Tenebras Lux - Léto | |