5. december
The Necessities of Winter
autor: floorcoaster překlad: arabeska beta: Jacomo
Autorka nereaguje na žádost o překlad. Z překladu tohoto díla neplyne žádný finanční zisk.
originál: http://dramione.org/viewstory.php?sid=28&chapter=1
AN: Draco najde v knihkupectví Hermioninu knihu a rozhodne se ji požádat, aby mu pomohla prožít ideální zimu. Napsáno pro Winter Challenge 2006.
Nezbytnosti zimy
od Hermiony Grangerové
Existuje pět základních činností, po jejichž splnění může člověk prohlásit, že si skutečně užil vánoční prázdniny. Mohou být provedeny v jakémkoliv pořadí, jednotlivcem či skupinou osob, ale je důležité je podniknout alespoň s jednou osobou po boku. Důvodem je, že v zájmu správného ducha zimy musíte spolupracovat s ostatními. Dosáhnout prázdninového ducha v izolaci je nesmírně těžké, ale v přítomnosti jiných lidí může exponenciálně narůstat.
Pět základních činností zimy je následujících: stavění sněhuláka, účast na koulovačce, zpívání koled, pečení cukroví, polibek pod jmelím.
Aktivity nemusí být provedeny v uvedeném pořadí; ve skutečnosti je lepší užít si zimu spontánně…
Draco se uchechtl a vrátil knihu zpět do stojanu vedle řady lidí, kteří čekali na placení. Poté si všiml naspodu malé knihy jméno autora: Hermiona Grangerová. Byla to jedna z těch knížek určených do dárkových košů nebo do punčochy na krbu. Na konci visela dokonce stužka se sněhulákem jako záložka.
Draco stál ve frontě u Krucánků a Kaňourů se stohem knih různých žánrů, od „1000 + 1 domácích oprav“ po „Proč mudlové používají auta a jiné nejasnosti“, a čekal, až na něj přijde řada. Jak postupoval dopředu, jeho oči čím dál častěji těkaly k malé knížce. Když už se dostal téměř z dosahu, aniž by o tom dvakrát uvažoval, popadl malou dárkovou knížku a hodil ji ke svým ostatním knihám.
Čarodějka za pultem, která probírala jeho nákup, ho podezíravě sledovala. Každá kniha ji zřejmě ohromně zajímala.
„Kuřecí polévka pro kouzelnickou duši?“ řekla a zdvihla ji.
Draco se na ni pouze vyzývavě zahleděl. Pousmála se, obočí jí zacukalo, a dál pokračovala v prohlížení knih. Když došla k té Hermionině, usmála se naplno.
„Tuhle mám opravdu ráda. Je sladká.“
Skvělé. Kupuje si sladkou knihu. V duchu si poznamenal, aby si doma vzal jednu pilulku proti ztřeštěnosti navíc. Draco zaplatil za knihy a poté je odeslal domů prostřednictvím letaxu pro zákazníky. Vyšel z knihkupectví na dlážděný chodník Příčné ulice a vydal se k obchodu s lektvary. Ještě mu zbývalo něco zařídit.
Byl první prosincový týden a nebe každý den vyhrožovalo sněhem, ale jako by se mu hodlalo vysmívat, nesněžilo. Draco chtěl tuto zimu vidět sníh víc než jindy; čím dřív, tím líp a čím víc, tím líp. Ačkoliv nakonec to bude jen dlouhá chladná zima, nezáleží na počasí. Sníh by všechno trochu projasnil, to je vše.
Draco kráčel skrz davy zákazníků k apatykáři, aby si vyzvedl speciální objednávku ingrediencí. Následně zašel do obchodu s hábity a konečně domů.
Při večeři si četl Hermioninu knížku. Nahlas se smál jejímu občasnému výběru slov a velmi podnikavému, ne úplně marnému způsobu, jak instruovat čtenáře, aby si užili vše, co zima nabízí. Téměř si ji dokázal představit před třídou, jak přednáší s grafy, synopsemi a názornými ukázkami. Nezkrotné vlasy rozlétané všude kolem, hnědé oči zářící vzrušením, že může sdílet znalosti se svými spolužáky. A lehce přikyvující hlavou, když se obzvlášť nadchne nad určitým tématem.
Byla to malá knížka. Pět nezbytností zimy bylo vyjmenovaných na začátku a krátká kapitola věnovaná každé z nich spolu s pohybujícími se obrázky a ilustracemi. Na konci knihy bylo krátké věnování.
Věnuji tuto knihu svým drahým přátelům, Harrymu Potterovi a Ronu Weasleymu. Harrymu, bez něhož by se nám nedostalo svobody ocenit prostou, bezstarostnou krásu zimy, a Ronovi, který pro totéž tolik obětoval.
Rychle vystřízlivěl a odstrčil talíř, přinucený vzpomínat na válku a všechno kolem ní. Oficiálně skončila před dvěma lety, ale potyčky mezi světlem a temnotou stále se příležitostně objevovaly.
Draco se pokoušel vyhýbat všemu byť náznakem spojenému s válkou, protože jeho role v ní rozhodně nebyla velkolepá. Stal se špionem světla, ačkoliv nebyl příliš užitečný. Smrtijedi ho kvůli tomu slavnému selhání neměli nijak v oblibě, a tak nebyl zasvěcený do důležitých informací. Stále se mu však dařilo trochu pomáhat, a když utichly poslední kletby, byl na správné straně a sledoval svého otce, jak bojuje za prohraný cíl.
Lucius byl zajat, odsouzen – krušná práce, jelikož ještě zbývalo potrestat tolik mizerů – a poslán do Azkabanu, kde bude čekat na mozkomorův polibek. Draco se stále držel myšlenky, že se objeví problém s přeplněností kouzelnického vězení, vzhledem ke všem Smrtijedům a dalším „morálně slabším“ osobám, ale přesto tyto okolnosti nikdo nenadnesl nahlas. Nakonec šlo o Smrtijedy; ti ať si klidně shnijí ve vězení.
Grangerová by mohla něco takového udělat – navštívit věznici, napsat hnusnou knihu obviňující ministerstvo z příšerných životních podmínek vězňů a požadovat změnu. Dostali by apartmá s gauči a rádii, u kterých by se slézali a slintali blahem. To byl hnus.
Povzdychl si a rozvažoval nad knihou. Jeho dětství nebylo úplně stejně bezstarostné a nevinné jako dětství mnoha jiných dětí. Jeho rodiče ho v zimě nikdy nevzali ven, pokud neopouštěli Manor, nebo když nějaké zvíře na pozemcích umíralo a Lucius chtěl, aby si Draco procvičil kouzla. Není potřeba říkat, že se svými rodiči nedělal nikdy nic ze seznamu nezbytností.
A když už nastoupil do školy, měl mnohem důležitější věci na práci – jíst sladkosti, zastrašovat mladší děti a chlubit se svými dárky. Když se tyto věci staly triviálními (kromě zastrašování; to bylo pokaždé zábavné), schovával se po hradě a lekal každého, kdo si šel ven užít klidu.
V tu noc, když ležel v posteli a zíral na strop, neschopný spát – znovu – přemýšlel o nadcházející zimě; bude těžká. Bude zaměstnaný pracovními i osobními záležitostmi; první ho okrade o čas, druhé o většinu energie a psychické stability. Došel k závěru, že by rád zkusil splnit body z Hermionina seznamu.
Zaprvé, nikdy většinu z nich nedělal, a zadruhé, možná se mu už nedostane další šance. A navíc pravděpodobně tu knihu ztratí a do další zimy naprosto zapomene na její existenci.
Jediný problém byl, že ho v knize Grangerová aktivně pobízela (nepožadovala), aby jednotlivé činnosti prováděl s lidmi a ne sám. No, on neměl lidi. Jistě, byl bohatý a slavný a tudíž i populární a znal spoustu lidí, ale ne lidí, kteří si hrají ve sněhu.
Zamračil se. Znal vůbec kohokoliv, kdo si hraje ve sněhu?
„Jasně,“ řekl nahlas a plácl se do čela; i trochu nadskočil, protože dům byl tichý a on nečekal žádný zvuk. Náhodou znal dívku, která napsala tu knihu.
Chtěl se jí zeptat? Zase, proč ne? Vlastně byli tak nějak známí a už se vzájemně přestali nenávidět. To stačilo, ne? No, ne. Zamračil se ještě víc. Teď si bude muset něco přiznat.
S Grangerovou byli téměř přátelé. Téměř, protože by si ani jeden z nich nikdy nic takového nepřiznal, ale stejně přesně to byli. Dost-blízko-k-tomu-že-se-to-dalo-zaokrouhlit-k-přátelství přátelé. Zanedbatelný detail. Během špehování musel podávat zprávy Řádu a ona v Řádu byla, takže spolu občas mluvili. Jenže ji opravdu neviděl od konce války. Ponořil se do práce a stejně tak ona.
Trvalo jí dlouho, než mu odpustila roli v Brumbálově smrti, ale nakonec to udělala, protože to byla Grangerová. Hermiona. Grangerová, rozhodl se. Takže se jí zeptá. A možná ji podplatí. Peníze hýbou světem, ne?
*
O pár dnů později se Draco ocitl před krátkým bílým plotem, který ohraničoval perfektní dvorek a perfektní dům. Bledě modrý s černými okenicemi a výrazným cihlovým motivem. A červenými vstupními dveřmi. Nebyl si jistý, co očekával, ale tohle to nebylo. Zavrtěl hlavou, otevřel branku a vydal se ke dveřím.
Zaklepal.
Po chvíli se dveře otevřely a odhalily velmi překvapenou Hermionu Grangerovou.
Draco byl omráčený. Uplynuly roky, co ji viděl naposledy, a obraz, který si utvořil v mysli se jí ani vzdáleně nepodobal. Vlasy, stále trochu nezkrotné, měla stažené ve volném uzlu vzadu na hlavě a všude jí trčely uvolněné prameny. Ale šlo tu ještě o něco, co nedokázal úplně pojmenovat. Ach ano; byla nádherná. To neočekával.
Odsunul tu myšlenku do pozadí; neměl čas přemýšlet o takových věcech. Usmál se. „Grangerová!“
Příliš nervózní, aby jeho úsměv opětovala, jen řekla: „Malfoyi?“
„Tak jak se máš dnes odpoledne?“ zeptal se příjemně. Zimní slunce se odrazilo od něčeho blyštivého a Draco spatřil na Hermionině ruce prsten. Ne velký, vlastně docela malý, ale byl jen jeden, což bylo podstatné; vypovídalo to o příběhu, který ještě neskončil.
„Ehm, mám se dobře. Co pro tebe můžu udělat?“ zeptala se a zkřížila paže na hrudi.
Draco zvedl její knihu. „Napsala jsi to, že?“
„Ano…“
„No, já to četl a mám pro tebe návrh. Rád bych, abys se mnou všechny ty věci uskutečnila.“
Oči se jí rozšířily a rty trochu pootevřely překvapením. „Cože?“
Draco se zachvěl, přestože necítil ani závan větru; jen jako narážku na venkovní chlad. „To je tedy zima. Nemyslíš, že bude lepší probrat to uvnitř? Možná u ohně?“
Výraz na její tváři byl k nezaplacení a on si přál, aby znal způsob, jak ho uchovat. Vstřebala šok, že ho vidí, a dostala se k uvažování o jeho návrhu. Poslední otázka k ní pronikla těsně předtím, než se sám pozval dovnitř, a proto souhlasila. Kdyby se držela onoho typického grangerovského přístupu, zasmála by se.
„Ach, samozřejmě,“ řekla a otevřela dveře dokořán, aby mohl projít.
Než si Hermiona zcela uvědomila, co se stalo, Draco Malfoy seděl v jejím obýváku, usmíval se na ni a choval se, jako by na tom nebylo nic neobvyklého.
„Co takhle čaj, Grangerová? Nikdy nemluvím o obchodu, dokud nedostanu šálek čaje.“
„Malfoyi, co tohle všechno znamená?“ zeptala se, teď momentálně frustrovaná.
„Bude ten čaj? Nebo ne?“
Zaúpěla. „Fajn. Hned budu zpátky.“ O pár minut později se vrátila s podnosem v rukou. Draco si mezitím prohlížel knihy na polici.
„Tady,“ řekla a posadila se.
Nalil si čaj s jednou kostkou cukru a kapkou smetany.
„Tak, Grangerová, teď k tomu návrhu.“
„Co s ním? Stále čekám, že se o něm něco dozvím,“ řekla podrážděně.
Usmál se a ignoroval její mrzutost. „Jak jsem už řekl, chci, abys mi pomohla prožít všechny ty věci z tvé knihy.“
Zamračila se: „Takže jsi to myslel vážně?“
„Ano, zcela.“
„Ale – proč já?“
„Jsem Malfoy a požaduji to nejlepší. Tys napsala knihu s tímhle námětem; koho kvalifikovanějšího se zeptat než tebe?“
„Já – no – ty bys to měl všechno dělat se svými přáteli. Napsala jsem to tam, někam, jsem si docela jistá. Myslím, že někde kolem strany jedenáct.“
Zamrkal. Nebyl docela potěšen tím, co řekla, efektivně poukázala na to, že jsou pouze skoro-přátelé. A jelikož k ní přišel, měla by poznat, že mu byla tak blízko jako skutečný přítel. Mohl na ni štěkat, nebo ji přinutit cítit se špatně, ale neměl čas strachovat se o svou pýchu a reputaci. „Grangerová, ano, četl jsem to. ´Nejlepší je, když jsou splněny ve společnosti lidí, na kterých vám záleží.´ Když s tím jdu za tebou pro pomoc, tak myslím, že je očividné, že nemám tak úplně přesně přátele. Díky za připomenutí.“
Zčervenala. „Já – uch – nemyslela jsem-“
„To je v pořádku,“ řekl. „Jsem připraven ti zaplatit. Štědře.“
„Zaplatit mi?“ vyprskla.
„Ano.“
Hermiona odložila šálek. „Malfoyi, proč to chceš všechno dělat? Potřebuji vědět proč; nemůžeš mě prostě zčistajasna požádat o pomoc a nabízet mi za to peníze.“
„Můžu a udělal jsem to. Pět tisíc galeonů, polovinu teď, polovinu potom. Menší vánoční prémie neuškodí, ne?“
Hermioně poklesla čelist: „Pět tisíc galeonů?“
Draco se zamračil. „Není to dost? Řekni si cenu.“
Zavrtěla hlavou: „Ne, je to – příliš. Malfoyi, nemohu si vzít tvoje peníze.“
„Proč ne? Děláš mi službu.“
Hermiona by si nevzala jeho peníze, ani kdyby nakonec s tou jeho prapodivnou žádostí souhlasila. Nevzala by si je, ani kdyby hladověla a jen jedno jídlo ji dělilo od smrtí. Bylo by to, jako by jí platil za přátelství – a ona měla za to, že kdyby se opravdu snažili, mohli by být skuteční přátelé. Ale z nějakého důvodu se nesnažili. Ne, to nebyla úplně pravda; existoval důvod, proč to nefungovalo, a ten měl zrzavé vlasy.
„Proč to chceš? Odpověz mi. Neexistuje možnost, že bych o tom byť jen uvažovala, aniž bych znala odpověď.“
Draco se zhluboka nadechl. Ještě než zaklepal na Hermioniny dveře, věděl, že bude muset na tu otázku odpovědět, a i když se na to celou dobu připravoval, stále se úplně nerozhodl, jak velkou část pravdy jí říct. A potom ho napadlo; prozradí jí toho tolik, dokud nebude souhlasit.
„Ze všech pěti věcí na tvém seznamu jsem kdy udělal jen jednu. A myslím, že uhodneš, kterou.“
„Jmelí.“
„Ano.“
„Nikdy jsi nestavěl sněhuláka?“ Zavrtěl hlavou. „Nebo neměl sněhovou bitvu? Ani s partou přátel?“ Podíval se na ni. „Vážně mě nijak nepřekvapuje, že jsi nikdy nechodil zpívat koledy nebo nepekl cukroví. Už jsi viděl kuchyni zevnitř?“
„Haha, Grangerová.“
„Potřebuju víc než tohle, Malfoyi. Jsem si jistá, že tisíce lidí nikdy neudělaly všechno z toho seznamu, a i přesto to není dostatečný důvod, aby mě přesvědčovali, že jim mám pomoct.“
„Co takhle proto, že jsme spolu bojovali a riskovali spolu životy? Určitě musím být výš na žebříčku tisíců lidí.“
„Pravda, ale stejně se pořád necítím moc přesvědčená.“
Povzdychl si. Opravdu jí nechtěl říct všechno. Bylo to – osobní. Nikdo to nevěděl a jemu to tak naprosto vyhovovalo. Tak zkusil hrát na city. Snad to vyjde.
„Jako dítě jsem zmeškal spoustu věcí a rozhodně nemládnu. Rád bych si užil tuhle zimu, abych napravil všechny ty předchozí úděsné.“
Hermiona si ho prohlížela. Vypadal – unaveně, přetaženě jako příliš napjatá struna. Zabolelo ji u srdce; mohla jen hádat, že vzhledem k tomu, co věděla o jeho rodičích, neprožil zrovna nezapomenutelné dětství. Každopádně ne v dobrém slova smyslu. Které dítě nikdy nestavělo sněhuláka nebo neuplácalo sníh do koule, aby ji hodilo po jiném dítěti?
Bylo na něm ještě něco jiného, co nedokázala přesně určit nebo rozpoznat; něco v jeho očích, díky čemu věřila, že to skutečně potřeboval. Takže navzdory svým pochybnostem a jejich ne-úplně-přátelé-ale-mohli-by-být vztahu a v souladu s duchem Vánoc a prostě proto, co byla zač, se Hermiona rozhodla, že mu pomůže.
Povzdychla si: „Dobře, Malfoyi. Ale odmítám přijmout peníze.“
Zamračil se. „A já odmítám ti nezaplatit. Nejsme přátelé a já nechci, aby v tomhle nastaly zmatky. Co kdybych dal ty peníze charitě, kterou si vybereš? Tak budeme oba spokojeni. A když to bude na charitu, zdvojnásobím to.“
„No, to zní rozumně. Dej peníze na Dětský fond svatého Munga.“
Přikývl: „Jako by se stalo. Tak. Dohodli jsme se?“
„Ano.“
„Skvělé. Kdy začneme?“
V ten moment se něco ozvalo. Hermiona vyskočila a běžela za zvukem. Draco ji zvědavě následoval, bylo mu jasné – ačkoliv ho to netrápilo – že se ocitne v pozici, kdy bude moct odposlouchávat soukromou konverzaci.
Sledoval Hermionu, jak se natahuje ke krbu.
„Ahoj, Rone.“
„Čau, Hermiono. Jak se máš?“
„Dobře. Poslouchej, teď není vhodná doba. Dnes večer dorazím do Doupěte, dobře? Přímo na večeři. Harry tam bude?“
„Co se děje?“
„Nic. Jenom tady někdo je. Nechci být nevychovaná.“
„Kdo?“
„Nikdo. Uvidíme se později, ano? Musím jít.“
„Hermiono, kdo-“
„Prosím, Rone. Řeknu ti o tom později.“
„Fajn. Uvidíme se večer.“ Draco uslyšel charakteristický zvuk ukončení letaxového spojení a poté zaslechl Hermionin povzdech. Téměř do něj vrazila na cestě zpět do obýváku, protože se neobtěžoval se schováváním.
„Malfoyi! Poslouchal jsi?“
„Ano. Takže je to on?“
„Co máš na mysli? Kdo on?“
„Ten on, který ti dal tenhle prsten.“
Ruka jí instinktivně vystřelila k prstenu a zatočila jím kolem prstu. „Ach, ano. Můžeme už skončit s tím, na čem se tady pokoušíme domluvit, ať už je to cokoliv? Potřebuji brzy odejít.“
„Jistě. Pojďme rozhodnout, kdy uděláme kterou aktivitu.“
„Dobře. Sněhulák a koulovačka vyžadují sníh.
„Úchvatné, Grangerová,“ protáhl.
Střelila po něm pohledem. „Koledy se obyčejně zpívají těsně před Vánocemi. Péct cukroví se dá kdykoliv, opravdu, ale-“
„Je to nejlepší, když jste zasněžení doma. Tu knihu jsem četl, víš.“ Váhal, jestli má nadnést pátou věc – jmelí. „Takže počkáme na sníh,“ řekl.
„Ano.“
Chvíle ticha.
„A co to poslední?“
„To už jsi dělal,“ řekla.
„Pravda, ale nikdy ne spolu s tím ostatním a ve stejnou zimu. A potřebuju všech pět, abych si zimu užil, že? Myslím, že je to na straně dvacet sedm: Pomocné rady a tipy, jak udělat tuhle zimu tou nejlepší!“
Nepříjemně se zavrtěla. „No, to by bylo ideální. Ale Malfoyi, s tím ti nemůžu pomoci. Ron by nesouhlasil a upřímně, já taky ne. Na tohle jsi sám.“
Pokrčil rameny: „Ne že bych to od tebe očekával. Dobře. Takže sníh.“
„Ano. Pošli mi sovu, až dobře nasněží.“
„Platí. Děkuji, Grangerová.“ Draco se otočil, vyšel z domu a přemístil se dřív, než si Hermiona stačila uvědomit, že jí poděkoval.
*
„Lékouzelníku Malfoyi.“
Draco vzhlédl k asistentovi, který právě vstoupil do místnosti, kde měl konzultaci s pacientem. Omluvil se a zavedl asistenta do haly.
„O co jde?“ zeptal se Draco trochu netrpělivě. „Mám tam pacienta.“
„Pane, říkal jste, ať vás upozorníme, až přijdou výsledky vašeho záhadného pacienta.“
Dracův postoj se změnil z rozčileného na úzkostlivý. Čekal na ty výsledky už celé týdny. „Ukažte mi je,“ řekl.
Starší muž podal Dracovi papíry a netrpělivě čekal.
Draco si všiml, že muž ještě neodešel. „Tyto výsledky jsou důvěrné, Simmonsi. Děkuji, že jste mi je doručil.“ Poté se otočil k odchodu.
Jakmile byl bezpečně v kanceláři, otevřel Draco obálku a pročítal se zprávou o testech a výsledcích.
Špatné zprávy.
Naštvaně popadl výsledky a mrštil jimi přes místnost. Musí se zaměřit na dobré zprávy – jen padesáti procentní úmrtnost. Posměšně se ušklíbl. Padesát procent nebylo číslo, které rád sděloval lidem. Znamenalo to, že šance na život i smrt jsou stejné, to si rovnou mohli hodit mincí. Existovala procedura – mudlovská procedura – který by snížila riziko o dvacet pět procent.
Draco si vjel rukama do vlasů. Nerad přemýšlel o smrti, zvláště o smrti svých pacientů. Ale byla to součást života, něco, co se nakonec týkalo všech. Jediný rozdíl spočíval v tom, jakým způsobem člověk zemře. A někdy, když byl pacient upozorněn na smrt dopředu, jak bude s tím vědomím žít.
Zrušil schůzky, které ho ten den ještě čekaly, a soustředil se na možnosti svého záhadného pacienta.
*
Sněhulák
Sněhuláka jsem stavěla se svým otcem každou zimu už od doby, co jsem se naučila chodit. Po prvním velkém sněhu přišel ke mně do pokoje a vzbudil mě, oči se mu třpytily a v rukou měl horkou čokoládu a já zkrátka věděla, co přijde. Pospíchala jsem se obléct a následovala ho ven. Dělali jsme sněhuláky, sněhové dámy, sněhové děti a sněhová zvířata, dokud nás mamka nezavolala na oběd.
Nikdy nezapomenu na úsměv na otcově tváři v ten první rok, kdy jsem postavila sněhuláka úplně sama.
*
„Tati! Co to je? Co to ty děti dělají?“ zeptal se čtyřletý Draco, když ho rodiče vedli vesnicí nedaleko jejich domu.
„Draco!“ sykl Lucius, zastavil a sehnul se před svým synem, aby se mu podíval do očí. „Neříkej mi tati, rozumíš mi? Správně je to „otče“. A to, co ti odporní mudlovští fakani dělají, není tvoje starost. Je to špinavé a pod tvou úroveň.“
„Ale oni se smějí,“ namítl Draco s jistotou, že něco, co lidi rozesmívá, nemůže být tak příšerné.
„Smějí se, Draco, protože jsou to blázni a nic lepšího neznají.“
Draco sledoval děti, některé ne o moc starší než on sám, jak kutálejí koule ze sněhu, dokud nejsou dostatečně velké, a rovnají je na sebe podle velikosti. Usmívali se a smáli a pobíhali ve sněhu. Ale Draco se nedozvěděl, co se s těmi sněhovými koulemi potom stalo, protože ho rodiče odvlekli pryč.
*
Pět dní poté, co Draco potkal Hermionu, začalo konečně sněžit. Poslal jí sovu a ona okamžitě odpověděla, aby po obědě dorazil k ní domů s věcmi, kterými si sněhuláka ozdobí. Věci jako klobouky, šály, rukavice a podobně. Neměl v plánu sněhuláka ozdobit; postavil by ho a oživil ho pomocí vkusné aplikace doplňků. Ne ozdobil.
Přesně v jednu odpoledne Draco zaklepal na její dveře. Otevřela, měla na sobě červený kabát s velkými černými knoflíky, bílou čepici a mnohobarevnou šálu. Usmívala se víc, než by v této situaci považoval za vhodné, a vypadala zamyšleně.
„Ahoj,“ řekla, popadla velkou brašnu a zavřela za sebou dveře. „Změnila jsem názor. Poblíž je park, který podle mě bude lepší. Je tam mnohem víc sněhu. Ach, a když už jsme začali, říkej mi Hermiono. Přemýšlela jsem o tom a myslím, že to potom mezi námi bude trochu méně trapné. Jelikož naše obvyklé oslovování připomíná méně příjemné období.“
Usmál se na ni. „Hermiono. Říkej mi Draco.“
„Draco. To je lepší. Tak razíme. Park je o pár bloků dál, asi bychom mohli jít pěšky. V pohodě?“
„Jistě,“ řekl a následoval ji.
Během té krátké procházky se hluboce zamyslel. Bylo příjemně zvláštní slyšet od ní své křestní jméno. A její jméno mu podivně znělo v uších a chutnalo na jazyku. Ale když slyšel své jméno z jejích úst, bylo v tom něco kouzelného. Možná proto, že to bylo poprvé, možná protože díky ní znělo líp, než by ho kdy napadlo.
Když dorazili, Hermiona našla široké zasněžené prostranství a složila brašnu na zem.
„Tak jsme tady. Nejdříve se musí udělat koule sněhu. Na velikosti nezáleží.“ Sehnula se, zvedla hroudu sněhu a pevně ji uplácala. Potom se s očekávání podívala na Draca. „Teď ty.“
Zvedl obočí, poté ji napodobil a vyrobil kouli.
„Teď ji položíš na zem a kutálíš. Takhle.“ Když ji postrkovala ve sněhu, malá koule rostla. „Jakmile budeš mít velikost, jakou potřebuješ, zastav a nech ji tam.“
Draco ji okopíroval, ale cítil se zvláštně. Není to úplně správně, pomyslel si. Dozajista tam něco postrádal.
„To je základna sněhuláka. Potom uděláme prostředek. Úplně stejně-“
„Gra-Hermiono. Četl jsem tu knihu, já vím. Uděláš víc velkých koulí a narovnáš je na sebe. Potom to doladíš. Jenom mi tam něco chybí.“
Hermiona se zamračila a přešla k němu: „Co máš na mysli?“
„Že tohle je trapné. Myslím, že jsi měla pravdu; tohle by se mělo dělat s přáteli. A to my nejsme. Takže to nefunguje.“
Hermiona zřejmě nerada slyšela, že něco, čeho se zúčastňuje, nefunguje. „Dobře, Draco, zapracujeme na tom. Mám raději horkou čokoládu než dýňový džus, můj oblíbený koníček je pletení a moje oblíbená barva zelená. Jsi na řadě.“
Zachmuřil se: „Cože?“
„Jsi na řadě. Poznáváme se. Jako přátelé.“
„Aha. Jasně. Dobře. Mám raději ohnivou whisky než máslový ležák, můj oblíbený koníček je létání a moje oblíbená barva je taky zelená. Počkat, proč máš ráda zelenou?“
„Proč máš ty rád zelenou? Prostě se mi líbí. Vždy se mi líbila, ještě než jsem začala chodit do školy. Příroda v rozpuku je zelená. Pokaždé jsem byla trochu smutná, když začalo v zimě všechno umírat, ale potom mě rozveselil sníh.“
„Nevím, proč mám rád zelenou.“
„To je v pořádku, nemusíš k tomu mít důvod. Tak. Můžeme pokračovat se sněhulákem?“
„Asi ano,“ souhlasil. „Ale nepotřebuju instrukce.“
„Dobře,“ řekla potěšeně. „Poslední kupuje prvnímu horkou čokoládu!“ A utíkala zpět ke svému sněhulákovi, na němž začala zběsile pracovat. Draco ji chvíli udiveně pozoroval. Potom se zarazila a ohlédla se na něj. „A BEZ magie.“
Zasmál se a otočil, aby se zaměřil na svého sněhuláka. Nejen že ho dokončí dřív, ale jeho bude hezčí.
O dvacet minut později byl hotový a ohlásil to Hermioně. Přišla si jeho práci prohlédnout. Jeho sněhulák mě zelenostříbrnou šálu, zmijozelský odznak na hrudi, galeony místo knoflíků, nos z mrkve, oči z uhlí a kouzelnický klobouk. Také měl černozelenou kápi svázanou kolem krku, která se mu vlnila za zády, jako by tam vál věčný vánek, a bylo o něj opřené koště.
„Draco, řekla jsem bez magie.“
„Řekla jsi nepoužívat magii při stavění. Jen jsem ji použil pro zkrášlení.“
Usmála se a přešli k jejímu sněhulákovi. Byl oblečený jako knihovník, doplněný kulatými brýlemi, staromódním kloboukem a štosem knih pod paží.
„Použila jsi magii, aby ty knihy držely!“ ukázal Draco.
„Ano, no, jak jsi řekl; pro zkrášlení.“
„Můj se mi líbí víc.“
„Samozřejmě, že ano, Malfoyi, stejně jako se mně líbí víc ten můj.“
„Můj je hezčí. A byl v nejlepší koleji v Bradavicích.“
Hermiona protočila oči. „Tvůj sněhulák si jen myslí, že vypadá tak dobře, i když ve skutečnosti není ničím výjimečný.“
Draco předstíral psychickou újmu. „Grangerová, jsem dotčen! On ví, že vypadá dobře! No jen se na něj podívej! Vyzařuje sebevědomí.“
„Sebevědomí, aroganci… Slova se občas tak snadno pletou, že?“
Podíval se na ni a prohlásil: „Nemluvíš o sněhulákovi, že ne?“
Hermiona mu pohled opětovala. „Jak myslíš ty, Malfoyi.“
Draco chvíli mlčel a zkoumal Hermioninu tvář. Její výraz patřil k těm hravým, bez známek nepřátelství, a tak se uvolnil. „Každopádně jsem skončil dřív, což znamená, že kupuješ pití. A jmenuju se Draco.“
„Máš pravdu, Draco. Omlouvám se, že mi to vyklouzlo, ale nemysli si, že mi uniklo to tvoje přeřeknutí. Kam bys rád zašel?“
„Příčná ulice.“
Usmála se. „Švihni si!“ a přemístila se. Ušklíbl se a následoval ji.
Usedli k malému zastrčenému stolku u Děravého kotle. Hermiona mu koupila máslový ležák (rezolutně odmítla přinést mu cokoliv ostřejšího) a on trval na tom, aby pokračovali ve vzájemném poznávání, takže strávili zbytek odpoledne spolu.
Čtyři hodiny se zdály velmi dlouhé, když je strávili na tvrdých dřevěných lavicích bez opěradla a jen s oříšky k jídlu a máslovým ležákem k pití.
Alespoň, když o tom přemýšlel, by se to mělo zdát dlouhé. Při pohledu zpět se trochu ošil, ale během těch čtyř hodin si ani nevzpomněl, že by se měl cítit aspoň trochu nepohodlně.
Zjistil, že mluvit s Hermionou bylo stejně jednoduché jako dýchání.
„Co se s tebou stalo, když válka skončila?“ zeptala se Hermiona. „Naposledy jsem tě viděla na ministerstvu. Proč jsi tam byl?“
Pokrčil rameny. „Měl jsem tam pár kurzů. A držel jsem se dál od lidí, co na mě měli milion otázek jako Proč jsi to udělal? a Co sis myslel? a tak podobně.“
„Aha.“
„Řekni,“ začal. „Jak jde podnikání s knížkami?“
Zahihňala se. „Skvěle, díky.“
„Existuje někde obchod s takovými knihami, který by vynášel? Nechce se věřit, že by lidé čekali ve frontě na první vydání něčeho takového.“ Nadechla se, aby odpověděla, ale Draco ji uťal. „Takže, slečno Grangerová. Byla toto vaše první kniha? Co vás inspirovalo k jejímu napsání? Myslela jste na někoho konkrétního při psaní kapitoly o jmelí? Jak to vypadá s knižním turné? Mohu dostat autogram?“
Hermiona se zasmála.
„Tržba je slušná; když už sis ji koupil i ty. Ze všech lidí.“
Obočí mu vystřelilo. „Pravda. Takže, živíš se psaním knížeček?“
„Ne, ani náhodou.“
Zíral na ni. „To je jako mluvit s Crabbem nebo Goylem. Chystáš se mi říct, kde pracuješ? Nebo musím hádat?“
Usmála se: „Pracuji na ministerstvu, v Oddělení pro styk s mudly.“
„Pracuješ tam ráda?“ zeptal se a nahodil tvář, u které doufal, že vyjádří, jak hrozně moc rád by tam on nepracoval.
„Mám svou práci ráda,“ řekla sebevědomě a on věděl, že to myslí naprosto vážně.
„Takže to s knihami je bokovka?“
Pokrčila rameny: „Tak mě to napadlo, nevím. Je to jediná věc, kterou jsem kdy napsala, ale bavila jsem se a zdá se, že lidem se to líbí.“
„Napadlo tě to. Ve snu? Vizi? Jak?“
„Ne. Bylo to loni v zimě; Harry zmínil něco o vyrůstání s Dursleyovými. Ani on nezažil všechny tyhle věci. Když jsem to psala, myslela jsem na něj.“
„Je to věnované jemu i Weasleymu.“
Zavrtěla se na místě a nepodívala se na něj zpříma. „Ano, no, Ron pomohl. Ve vývojovém stadiu.“
„Aha.“
Potom na něj pohlédla. „Co děláš ve volném čase?“
„Pracuju.“
„Pracuješ?“ zopakovala nevěřícně.
„Ano,“ tón jeho hlasu zněl lehce dotčeně.
„Kde?“
„Nechci mluvit o mně. Povídej mi o své knize. Kapitola se jmelím?“ řekl, děsivě se zazubil a zhluboka si zavdal z máslového ležáku.
„Nikdo konkrétní,“ řekla upjatě.
„Ale no tak. Nejsme teď přátelé?“
„Mluvím vážně. Můžu zkusit hádat, kde pracuješ?“
Zaklonil se na sedadle a dal si ruce za hlavu. „Jistě. Tohle bude zábavné.“
„Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů.“
„Ne, ale dobrý odhad.“
„Výzkum?“
„Ne. No, část mojí práce zahrnuje výzkum, ale nepracuju v laboratoři, nenakláním se nad kotlíkem, nemíchám různé ingredience v naději, že se něco stane.“
„Jsem blízko?“
„Můžu dostat autogram?“ opáčil s knihou v ruce.
Ušklíbla se. „Samozřejmě. Co tam mám napsat?“
„Největší fanoušek.“
„Jsi můj největší fanoušek?“
„Ne, ty jsi můj.“
Protočila oči. „Vážně.“
„Je mi to jedno, cokoliv chceš.“
„Pomáháš lidem?“
„Pojďme mluvit o něčem jiném,“ navrhl.
„Jsem příliš blízko?“
„Jakou zmrzlinu máš nejraději?“
A tak to pokračovalo celé čtyři hodiny. Jeden z nich se na něco zeptal a nechali se strhnout proudem konverzace. Dokud nemusela odejít.
Po jejím odchodu si objednal ohnivou whisky a seděl za jejich malým stolkem a uvažoval, proč se cítí najednou tak lehce. Stále si nedokázal vysvětlit, jak je možné, že čtyři hodiny uběhly jakoby nic.
Když na to později vzpomínal, ošil se, ale tehdy myslel jen na to, že odešla příliš brzy.
dollfaced: ( tigy ) | 31.12. 2014 | Sviatočné sladkosti | |
MiHnn: ( arabeska ) | 25.12. 2014 | Za ztracený čas | |
Musyc: ( Lupina ) | 24.12. 2014 | Tady a teď | |
sunnyjune46: ( Spoločný ) | 23.12. 2014 | Fotku, jinak nevěřím | |
MiHnn: ( arabeska ) | 21.12. 2014 | Plán se zvrtnul | |
draco-severus-mmm: ( Jacomo ) | 20.12. 2014 | Veselé Vánoce, Rose | |
draco-severus-mmm: ( Jacomo ) | 19.12. 2014 | Veselé Vánoce, Draco | |
spadul: ( arabeska ) | 18.12. 2014 | Paříž v plamenech | |
Ningloreth: ( holloway ) | 16.12. 2014 | Dobře připravené Plány | |
Futilement moi: ( arabeska ) | 15.12. 2014 | To nejsou Vánoce | |
Darkrivertempest: ( Lupina ) | 14.12. 2014 | Viscum amor | |
eevilalice: ( denice ) | 13.12. 2014 | Kdy nastane zítřek? | |
scarlettcat: ( Jacomo ) | 11.12. 2014 | Perníčková patálie | |
lorcalon: ( tigy ) | 10.12. 2014 | Tradícia | |
floorcoaster: ( arabeska ) | 07.12. 2014 | Nezbytnosti zimy 3/3 | |
floorcoaster: ( arabeska ) | 06.12. 2014 | Nezbytnosti zimy 2/3 | |
floorcoaster: ( arabeska ) | 05.12. 2014 | Nezbytnosti zimy 1/3 | |
Rumaan: ( larkinh ) | 03.12. 2014 | Něco navíc | |