Preklady fanfiction Harryho Pottera

The Necessities of Winter

autor: floorcoaster   překlad: arabeska   beta: Jacomo

Autorka nereaguje na žádost o překlad. Z překladu tohoto díla neplyne žádný finanční zisk.

originál: http://dramione.org/viewstory.php?sid=28&chapter=1

AN: Draco najde v knihkupectví Hermioninu knihu a rozhodne se ji požádat, aby mu pomohla prožít ideální zimu. Napsáno pro Winter Challenge 2006.

Zpívání koled

Každé Vánoce se u mých rodičů schází skupinka lidí, která chodí zpívat koledy po sousedství. Poprvé jsem byla plachá a snažila jsem se schovat za rodiči, ale ve dvanácti jsem si konečně vybudovala sebevědomí postavit se dopředu a nahlas si zazpívat. Nikdy jsem nezažila tolik zábavy jako tehdy, když jsme si připadali jako blázni.

*

„Až půjdeš sněhobílou závějí za vůní jedlovou...“¹

„Matko?“ Dracovi teď bylo šest a šel s matkou na poslední chvíli něco nakoupit. Pro ni, samozřejmě.

„Ano, Draco?“

„Co to ti lidé dělají?“ zeptal se a ukázal na skupinku lidí shromážděnou na náměstí v legračním oblečení s tenkými knihami v rukou, jak se smějí, usmívají a zpívají.

„Předvádějí se, synu. Pojďme.“

„Ale já chci vědět, co to dělají!“ našpulil rty.

Narcissa ho popadla za zápěstí a silou ho táhla za sebou. „Snaží se tím svým prozpěvováním zničit mír a pokoj těchto svátků. To je vše, synu. Nezastavuj se.“

Jak se vzdalovali od náměstí, Draco si nemohl pomoci a byl si jistý, že to neznělo jen jako nějaké prozpěvování. Znělo to jako magie.

*

24. prosince

Draco,

skupina přátel mých rodičů se chystá dnes večer jít zpívat koledy a mě napadlo, že je to skvělá příležitost i pro tebe. Odcházíme ve čtyři, ale stav se u mě doma v půl čtvrté – přemístíme se tam spolu, jelikož nevíš, kde bydlí.

Hermiona

Draco si zamračeně schoval dopis do kapsy. Zpívání koled – s mudly? Vždy se domníval, že tuto tradici budou nadšeně ctít Weasleyovi, se vším tím děláním hluku a strašením sousedů. No dobrá, tohle bude muset stačit a jeho rozhodně nelákala představa večera stráveného v zimě se zrzavým klanem. Možná to nakonec bude takhle lepší.

Od toho incidentu se sněhulákem ji viděl jen jednou, na Příčné ulici s Ronem. Potulovali se ruku v ruce ulicí a pravděpodobně nakupovali na Vánoce. Vzedmula se v něm žárlivost, nejen protože je viděl spolu, ale i při pomyšlení, že na vánoční ráno budou oba s lidmi, které milují.

Zatímco on bude sám ve studeném prázdném domě příliš velkém pro třicet lidí, natožpak pro jednoho.

Draco potřásl hlavou, aby se zbavil dotěrných myšlenek, a odhodlal se nenechat si zkazit den. Teple se oblékl a v půl čtvrté zaklepal na Hermioniny dveře.

Otevřela a vyšla ven s nádherným úsměvem na tváři. „Ach, Draco, tak moc se těším! Už jsem nebyla zpívat tak dlouho.“

Zamračil se. „Opravdu? Já myslel, že chodíš každý rok.“

„Proč sis to myslel?“

„Tvoje kniha.“

„Aha, tohle. No, to je moje ideální zima. Kdybych splnila všechny ty věci, byla by moje zima správná. Nikdy jsem je vlastně neudělala všechny v jednom roce, i když už mám za sebou každou z nich.“

„Chápu,“ uvědomil si, že letos absolvuje všechny nezbytnosti zimy poprvé právě s ním. Lehce se v něm probudila pýcha, že bude součástí její ideální zimy. Ačkoliv si to pravděpodobně představovala s někým jiným, koho by měla skutečně ráda.

„Nevíš, kam jdeme, takže asistované přemístění. Můžeme?“ Hermiona k němu natáhla ruku a on ji uchopil. „Drž se!“ křikla v euforii.

O chvíli později přistáli na zadním dvorku rodinného domu. „Mamka nevidí ráda, když se přemisťuji k předním dveřím. Někdo by to mohl vidět,“ vysvětlila Hermiona a vydala se k domu. Draco ji následoval, stále zaskočen faktem, že se ho vcelku ochotně dotkla. A – ach božínku, začínalo to znít, jako by mu na té dívce záleželo. Ale nezáleželo. Jen aby bylo jasno.

Hermiona obešla dům ke vchodovým dveřím, počkala na Draca a zaklepala na dveře. Trochu poskakovala nadšením.

Dveře se otevřely a žena, která nemohla být nikým jiným než Hermioninou matkou, se usmála. „Hermiono!“ zvolala a objala svou dceru.

„Ahoj, mami! Díky, že můžeme s vámi!“

Odtáhly se a podívaly na Draca. „Vy musíte být Draco. Jsem Sarah, Hermionina matka.“

„Ano, jsem. Velice rád vás poznávám, paní Grangerová,“ řekl, blýskl úsměvem a zapojil malfoyovský šarm a dobré vychování.

„Inu, pojďte dál, prosím. Téměř všichni už jsou tady, Hermiono, v obýváku. Představím ti ty, které neznáš.“

Draco následoval obě ženy do místnosti přecpané lidmi. V dalších deseti minutách se naučil a následně zapomněl jména téměř třiceti lidí, plných úsměvů a srdečného potřásání rukou a červené a zlaté. Na okamžik ztratil Hermionu z očí, ale brzy si jí všiml na druhém konci místnosti. Živě mluvila s... byla to Sally? Zjistil, že se za nimi z nevysvětlitelných důvodů prodírá.

Proč teď? Proč ona?

Jeho mysl křičela a náhle cítil, jak se k němu stěny ze všech stran přibližují. Najednou nemohl dýchat a místnost se začala otáčet, potom se rozmazala, a pak všechno zčernalo.

*

„Draco! Probuď se!“

Rozevřel oči a pomalu zaostřil na Hermioninu tvář. Bolela ho hlava.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se a očividně si dělala starosti. „Co se stalo?“

Posadil se a uvědomil si, že je na gauči v místnosti, která byla plná lidí. Jenže teď tam nebyl nikdo kromě Hermiony a jejích rodičů. „Já… nevím.“

„Omdlel jste,“ řekla Sarah a přinesla mu sklenici vody.

„Aha,“ zamumlal a napil se.

„Jak se cítíte teď?“ zeptala se.

„Lépe, děkuji.“

„Pojď, odvedu tě domů,“ řekla Hermiona, postavila se a začala sbírat jeho věci.

„Ne!“ téměř vykřikl. „Je mi fajn, vážně. To jen to horko a všude bylo plno hluku; pořád se na to těším, Hermiono.“

Podívala se na své rodiče a potom na něj. „Jsi si jistý? Opravdu vážně jistý? Myslím, že bys měl jít za léčitelem.“

Mávl rukou: „Ne, to je nesmysl. Jsem v pořádku. Kde jsou všichni?“

„Šli napřed,“ řekl Steve, Hermionin otec.

„No tak je jdeme rychle dohonit, ne?“

Věděl, že mají obavy, ale také věděl, že není důvod se bát. A rozhodně neměl v plánu, aby mu nějaké slabošské zhroucení zkazilo večer – plný zpívání vánočních koled na prazích cizích domů – navíc mudlovských. Jeho rodiče by se pravděpodobně obraceli v hrobě, kdyby nějaký měli. Místo toho byl jeho otec technicky stále naživu, jen mu nezbyla žádná duše. Matka byla zpopelněna poté, co podpálila letní sídlo ve Francii pomocí lektvarové katastrofy na lesknoucí se vlasy.

Tak tedy její prach trochu vířil v urně.

„Opravdu,“ snažil se je pomocí tónu hlasu, výrazu a odhodlání přesvědčit, že nelže. „Jsem v pořádku.“

„Stalo se už někdy něco podobného?“ zeptal se Steve.

„No, ano. A dost; je mi fajn. Odcházím a doufám, že se ke mně vy tři připojíte.“ S tím si Draco vzal od Hermiony kabát, čepici a rukavice a vyšel z domu. Skupinku koledníků spatřil nedaleko na ulici, jen asi o čtyři domy dál, a vyrazil jejich směrem.

Hermiona ho dohonila o chvíli později. „Draco, jsi si jistý?“

„Ano, Hermiono. Už si jsem jistý. Pojďme.“ Stále působila ustaraně. „Co musím udělat, aby tě přesvědčil, že jsem v pořádku?“

„Já-já nevím. Asi nic. Můžeš se, ehm, na mě usmát?“

Usmál se a ona se usmála na oplátku a zavěsila se na jeho paži. „Pojďme tedy. Takže, znáš některé písničky?“

„Ani jedinou.“

„Tak to bude rozhodně zajímavé.“

*

To bylo příliš slabé vyjádření. Dělili si spolu o noty, ale vůbec v ničem to nepomohlo. Draco nevěděl nic o čtení z not a tak si vymýšlel vlastní melodie. A také slova, když na to přišlo.

Hermiona byla stěží schopna odzpívat bez zasmání jediný verš.

Během „Tiché noci“ to byla donucena vzdát, protože Draco si vymýšlel nové verše k „Weasley je náš král“ a zpíval je na melodii koledy.

Draco se cítil skvěle a byl upřímně sklíčený, když jejich cesta po sousedství Grangerových skončila. Všichni, kteří se zpívání koled zúčastnili, k němu byli velmi milí, ujišťovali se, že stále stojí na nohou, a nabízeli mu teplé nápoje.

Skupina se rychle rozptýlila a zanechala Draca a Hermionu o samotě s jejími rodiči, kteří je oba požádali, aby zůstali na večeři. Draco okamžitě souhlasil, ale Hermiona si dělala starosti s Ronem. Nakonec jí Sarah vysvětlila, že pokud Ron nepochopí, že chce zůstat na večeři u svých rodičů, je to blbec. Draco srdečně souhlasil a Hermiona s malým úsměvem na tváři odešla, aby poslala Ronovi sovu.

Večeře byla vynikající a Draco informovala Sarah a Steva, že je to jeho první jídlo v mudlovském domově. Sarah byla potěšena, že si vybral jejich domov pro své první mudlovské jídlo a Hermiona protočila očima.

Po večeři Sarah s Hermionou uklízely v kuchyni a Steve provedl Draca po domě. Když se dostali do Hermionina starého pokoje, Draco vešel a začal pátrat po novém materiálu na vysmívání. Vedle postele stál obrázek jí a Rona. Okamžitě vystřízlivěl.

„Znáte ho?“ zeptal se Steve, který stál ve dveřích.

„Ano, znám.“

„Co si o něm myslíte?“

Draco se na muže podíval a uvažoval, kolik toho může říct. „Upřímně? Ona má na víc.“

„Jak to?“ Steve vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře.

Draco se zhluboka nadechl. „On jen – není ten, se kterým by podle mě měla skončit.“

„Měli jsme dojem, že vy dva jste nebyli přátelé.“

„Ve škole jsme nebyli, ne, vůbec. Ale vždy jsem k Hermioně choval určitý respekt, protože byla – je – tak chytrá a protože si stála za věcmi, kterým věřila. Vždy jsem věděl, že Weasley pro ni není dost dobrý, ačkoliv jsem ji nikdy neměl rád. Vždy jsem si ji představoval s někým… bystřejším.“

Hermionin otec se zasmál: „S někým jako vy, kupříkladu?“

„Já?“ Draco se zasmál. „Ne, ani zdaleka. Jsem chytřejší než Weasley, ale také jsem opravdu idiot. A nebyl jsem vždy nejlepší člověk. To jen v posledních letech nejsem tím, co kouzelnický svět pokládá za zlo.“

„Správně, změnil jste strany, nebo tak něco.“

„Něco,“ zamumlal a rozhlédl se po místnosti lehce nervózní z toho, kam se konverzace ubírala.

„Káva!“ ozval se hlas zespodu a Draco byl za to přerušení vděčný. Následoval Steva ze schodů a do salónku. Čekala na ně káva a zákusek.

Sarah ho odteď zvláštně pozorovala a Hermiona se pohledu na něj kompletně vyhýbala. Kvůli tomu a podivné konverzaci se Stevem se Draco začal cítit trochu nemístně.

„Co plánujete na Vánoce, Draco?“ zeptala se Sarah, jakmile všichni dojedli a ona myla talíře. „Strávíte je s rodinou?“

Hermiona se téměř zadusila kávou. „Ach, Draco, ani jsem se nezeptala, co zítra děláš!“

Upřímně, byl za to rád. Znamenalo to, že nebude muset říct nahlas, že bude trávit den sám. A pravděpodobně se před polednem zkáruje a zbytek dne stráví v zapomnění.

„Och, no, vlastně…“ začal, ale kvůli Hermionině výrazu nedokázal přímo lhát. „Nemám ponětí,“ řekl nakonec a přál si, aby byl právě teď kdekoliv jinde.

Shlédl k zemi, aby se nemusel dívat, jak se jejich pohledy změnily, ale stále cítil lítost, jak z nich vyzařuje ve vlnách. V hmatatelných vlnách.

Ještě než stihli promluvit, postavil se: „Už je pozdě. Musím jít.“ Sbalil si své věci. „Děkuji za úžasnou večeři, Sarah, a že jsem se dnes odpoledne mohl připojit. Přeju veselé Vánoce. Hermiono, někdy se uvidíme.“

Dohonila ho na zadním dvorku, kde se chystal přemístit.

„Draco!“

„Nech to být, Hermiono. Nechci to slyšet, ano?“

„Slyšet co? Chtěla jsem ti něco dát.“

Otočil se a ona do něj prakticky vběhla. „Co?“

„Něco pro tebe mám. Víš, na Vánoce. Jsou zítra, víš. Neotvírej to teď,“ dodala rychle, když to začal rozbalovat. „Počkej. Alespoň dokud nebudeš doma. Dobře?“

Přikývl. „Ani mě nenapadlo ti něco dát, Hermiono. Omlouvám se.“

„Neomlouvej. Jen – měj se zítra dobře, ano?“

„Jo.“

„Myslím to vážně, Draco.“

„Jasně, vím. Zítřek bude v pohodě.“

„Veselé Vánoce.“

„Tobě taky. Měj se, Hermiono.“

*

Koulovačka

Jedna z nejnezapomenutelnějších koulovaček, na kterou si vzpomínám, se odehrála v mém čtvrtém ročníku v Bradavicích. Byly Vánoce a večer se konal ples. Otevřeli jsme všechny dárky a myslím, že to byl Fred Weasley, kdo navrhl sněhovou bitvu na pozemcích.

Zabralo nám to celé odpoledne a já odešla, ještě než to skončilo, ale nikdy nezapomenu na tváře svých přátel plné radosti.

*

„Otče, já si to chci taky zahrát,“ řekl Draco, nyní sedmiletý, téměř kňučivě. Byli na oslavě u Crabbeových. Jedné z těch nejnudnějších, kde dospělí posedávali a tiše hovořili a děti se potloukaly mimo dům. Tentokrát byly děti na zadním dvorku, házely po sobě sněhové koule a smály se.

Lucius položil synovi ruku na rameno. „Jen pokud vyhraješ, Draco. Potom se můžeš přidat k ostatním.“

„Vyhraju? Oni nehrají hru, otče.“

„Tak s ní začni. A vyhraj. Nezklam mě. Miř jim na hlavy, Draco.“ S rozhodným popostrčením syna ke dvorku se Lucius a Narcissa vydali do domu.

Výhra vždy znamenala vše. Jedna z věcí, které se Draco od svého otce naučil, jedna z věcí, které nikdy nezapomene, bylo vyhrát za každou cenu.

*

Draco dorazil do Hermionina domu přesně v domluvenou hodinu. Byl druhý víkend v lednu a perfektní sněhové podmínky pro opravdu brilantní koulovačku. Tak to řekla. Tentokrát ho ale, místo aby hned odešli, pozvala dovnitř.

„Co se děje?“ zeptal se, okamžitě věděl, že něco nehraje. Spatřil obavy v jejích očích.

„Nic se neděje, jen ti potřebuju něco říct. O Ronovi.“ Draco okamžitě zkontroloval prsten.

Stále na svém místě.

„Když jsme koulovačku plánovali, musela jsem Ronovi říct o – no, o nás.“

Draco mrkl. „Co přesně máš na mysli?“

Hermiona se vyhnula pohledu na něj. „Nikdy jsem mu ve skutečnosti neřekla, co děláme. Věděl, že dělám něco v souvislosti s knihou, ale neřekla jsem mu co. Nebo to důležitější – s kým. Nebyl nadšený, mírně řečeno, ale souhlasil, že se zúčastní. Jen jsem tě chtěla varovat.“

„No, Hermiono. Myšlenka vkročení do weasleyovského teritoria je sama o sobě důvodem mít se v pozoru. O trochu víc nepřátelství vůči mé osobě mě nijak moc nermoutí.“

„Ano, ale on je velmi – žárlivý. Chci říct, řekla jsem mu, že je to směšné, ale mezi námi všemi je prostě příliš moc historie. Nevím, jestli mi opravdu věří.“

„Ách, ty máš starost o mě,“ řekl se sarkastickým úšklebkem. „Neměla bys; s Weasleym se vypořádám.“

Hermiona se zamračila. „Raději bych, abys to nedělal.“

„Já taky.“

Povzdychla si. „Pojďme tedy.“

Těsně předtím, než Hermiona otevřela dveře, jí Draco položil ruku na paži. „Hej, neskočím po něm, ani ho nebudu provokovat. Dobře?“

Její výraz ho zasáhl až do konečků prstů na nohou. Byl to ten, který se skládal z čistého vděku a úlevy.

„Děkuji, Draco – hodně to pro mě znamená.“

Teď vypadala úchvatně, protože se takhle usmívala jenom díky němu a očí jí jiskřily tím způsobem.

„Pojď,“ řekl ve snaze co nejrychleji vypadnout na chladný vzduch; náhle se uvnitř příliš oteplilo.

„Musíme se zase přemístit spolu,“ řekla a jeho udivilo, že v jejím hlase zaslechl zaváhání.

„Dobře, jasně,“ souhlasil a natáhl ruku. Překvapilo ho, že byla taky trochu nervózní.

Ocitli se před Doupětem.

„Žádné chytré komentáře ohledně jména. Nebo domu. Nebo čehokoliv uvnitř. To znamená provokaci.“

„Klid, Hermiono. Budu se chovat, jak nejlépe umím.“

Věnovala mu velmi vážný to-bys-raději-měl pohled a zaklepala na dveře. Otevřela paní Weasleyová.

„Ach, ahoj Hermiono, zlatíčko! Tak ráda tě znovu vidím.“ Molly ji pevně objala, a když se podívala na Draca, na tváři se jí usídlil nervózní úsměv. „Draco Malfoyi. Vítej,“ řekla statečně.

Draco se usmál. „Paní Weasleyová. Děkuji za přivítání, je mi potěšením.“

Zdálo se, že se Molly trochu uvolnila. „No, pojďte oba dál, venku je chladno.“

Hermiona rychle shromáždila všechny, kteří se zúčastní koulovačky, a vyvedla je ven na malé pole obklopené stromy, které patřilo Weasleyovým.

„Frede, Georgi,“ začala Hermiona panovačně. „Vy dva jste kapitáni. Frede, začni vybírat členy do svého týmu.“

Fred obhlédl a pečlivě posoudil všechny hráče a řekl: „Malfoy.“

Rona to lehce pohoršilo. „Vybereš si jeho místo vlastního bratra?“

„Ts, ts, Rone. Hraju, abych vyhrál, víš.“

George byl na řadě další. „Ronánek.“ Ron prudce zrudl a zíral na svého bratra. Poté ho zřejmě trklo, že není v týmu s Dracem, a otočil nenávist místo bratra na něj.

„Harry,“ řekl Fred. Harry přistoupil a kývl na Draca. Nebyli zrovna blízcí přátelé, ale sdíleli vzájemný respekt. Když Draco zběhl, Harry byl ten, kdo ho jako první hájil před přáteli, dokud ho nezačali pomalu přijímat. Ani jeden z nich se ale nepokusil udělat víc a nezdálo se ani, že to přijde někdy v budoucnu. Zůstanou lidmi, kteří spolu bojovali za to, co je správné a dobré; ale nikdy ne přáteli.

„Ginny,“ zvolal George.

„Hermiona.“

„Percy.“

Percy se přikradl k Georgeově týmu a Fred se rozesmál. „Hermiona byla vybraná před tebou, Percánku. Jaký je to pocit?“

Potom si Ron postěžoval Georgeovi, že měl vybrat Hermionu, aby nemusela být jeho soupeřka. Na což Geroge odpověděl: „Rone, byla to buď ona, nebo Ginny. Koho sis myslel, že vyberu?“

Ron se zamračil a zamumlal: „Nemůžu uvěřit, že Malfoy byl jako první. Nechutnej kretén.“

„Poslouchejte,“ zvolal Fred. „Pravidla jsou následující. Každý tým má vlajku. Naše je červená, jejich zlatá. Cílem je dostat vlajku protihráčů zpět na své místo a bezpečně ji vztyčit na stojanu.“ Ukázal na pár zahradních židlí s trčícími krátkými žerděmi. „Vlajka patří sem, takhle.“ George demonstroval vztyčení vlajky.

„George a já schováme vlajky na místa, která jsme si předem našli. Vaše zbraně jsou sněhové koule. Pokud vás jedna zasáhne, musíte padnout na pět vteřin na zem. Potom se můžete znovu pohnout. Ale během těch pěti sekund žádný pohyb. Nehýbat se, neblokovat; nic. Zároveň, když je někdo na zemi, žádné bombardování. Musíte mu dát šanci po těch pěti vteřinách vstát. Jasné?“

Všichni přikývli.

„Dobře. A žádná magie. Tohle bude naprosto nemagická hra.“ Všichni se podívali na Draca, který protočil oči. „Pokud dostanete vlajku druhého týmu do žerdi, smíte vystřelit rudé hvězdy; nic jiného. Je to jasné?“

Další hromadné pokývnutí.

„Skvěle. Počkejte tady, než schováme vlajky.“ Odběhli různými směry do lesa a po pár minutách se vrátili. „Dobře. Můj týme, následujte mě. Hodně štěstí.“

Hermiona, Draco a Harry následovali Freda do lesa, kam odnesl jejich vlajku.

Jakmile byli bezpečně schovaní, Fred začal: „Fajn. Bude to probíhat takhle. Harry a Hermiono, vy budete strážit vlajku. Malfoyi, ty jdeš se mnou do útoku. Najdeme tu jejich. Kapišto?“²

„Ano,“ řekla Hermiona.

„Dobře. Vy dva mezitím vyrábějte koule. Budete potřebovat pořádnou zásobu, pro všechny případy.“ Fred je zavedl k vlajce, a pak se Dracem vydali hledat nepřítele.

Po deseti minutách chůze v nervózním vzrušeném tichu ho nalezli.

„Skvěle. Vlajku hlídají Ron a Percy.“ Fred se ušklíbl. „Ronánek bude vytočený, což by nám mělo nahrát. Jdu po Ronovi, ty po Percym. Jakmile se dostaneme k vlajce, je naše. Pak se dáme na útěk, jako by nám byl v patách Filch. Jasné?“

„Jo,“ řekl Draco, rostlo v něm nadšení a očekávání, krev hučela, srdce bušilo. Pamatoval si to napětí, když byla bitva na spadnutí, když se chystali vběhnout do mlhy kouzel sršících všemi směry. Uhýbání; pálení kleteb; útěk; uskakování; cokoliv, jenom aby to neschytali.

„Fajn. Na tři vyrazíme. Raz… dva… tři!“

Vyskočili a začali pálit. Fred Rona trefil po dvou ranách, Draco trefil Percyho hned napoprvé. Sebral vlajku ze stromu, ale jakmile se dotkl země, spustila se snad odevšad salva sněhových koulí. Draca i Freda zasáhli a oni museli padnout na zem. Vlajka stále v Dracově ruce.

Podíval se na Freda, který ústy naznačil. „Převal se.“

Když uběhlo pět vteřin, rychle se odkutáleli od sebe, ale Draco se moc daleko nedostal. Někdo ho zastavil dobře mířenou ranou. Potom ho trefila další sněhová koule do hlavy. Okamžitě se rozzuřil; to vážně nebylo fér.

Útočník promluvil. „Drž“ - úder do zad - „se“ - do paže - „od“ - znovu hlava - „ní“ - hlava - „stranou!“ Potom si uvědomil, že je to Ron, a vypěnil.

Převrátil se, zavrčel na něj a neverbálně poslal Rona k zemi.

„Hej! Žádná magie!“ stěžoval si Percy.

Ale i přesto stál Draco nad Ronem a hůlkou mu mířil na hruď. „Weasley, jestli chceš bojovat, udělej to jako muž. Neházej po mně koule jako bábovka.“

Ron to vzal jako výzvu a vyskočil, popadl Draca a strhl ho do sněhu. Brzy začaly létat pěsti, odevšad pršel sníh a ostatní se snažili oba odtrhnout. Nedařilo se jim, dokud Draco neuslyšel Hermionu, jak na ně řve, ať přestanou. Zaváhal, vzpomněl si na svůj slib, a Ronova pěst mu přistála přímo uprostřed tváře, kde mu efektivně zlomila nos.

„Rone!“ zakřičela Hermiona.

Teď od sebe Ron a Draco stáli na pár kroků, zuřili a krváceli z rozličných ran. Začaly se objevovat modřiny. Hermiona se na ně podívala, potom s rozhořčením na Harryho a nakonec se vydala k Ronovi.

„Co se stalo?“ zeptala se ho.

„On si začal!“ zvolal Ron a ukázal na Draca.

„Nezačal jsem, Weasley!“

„Dost!“ křikla a oběma věnovala rozhněvaný pohled. „Dovnitř. Oba. Molly vás dá dohromady.“

Ginny poodešla k Dracovi a podívala se zblízka na jeho nos. „Asi je zlomený.“ Draco přikývl. „Žádné obavy. Mamka to umí spravit.“

„Vážně?“ Neměl v plánu nechat kohokoliv, aby mu sahal na nos. Mohl si ho spravit sám, ale to by zahrnovalo zrcadlo a kouzla se zrcadlem byla vždy poněkud ošemetná. Nechtěl riskovat trvalou deformaci; měl svůj nos rád. Hodil se mu k tváři.

„Jo. Má šest synů. Zlomený nos nic není.“

Ani jeden z nich se nepohnul, dokud Hermiona nepostrčila Rona směrem k domu. Jakmile byl z dohledu, Draco se s Ginny za zády vydal v jeho stopách.

Hermiona zůstala pozadu. „Co se stalo?“ dožadovala se se složenýma rukama.

Nikdo nepromluvil. Věděla, že svědci boje byli jen Fred a Percy a doufala, že jeden z nich promluví. Během války Draca akceptovali všichni Weasleyovi a zvlášť Fred s ním zdárně vycházel. Pravděpodobně to mělo co do činění se sdílenou zálibou v naschválech. Spolu s Georgem nastražili na jisté členy Řádu fantastické žertíky.

„Frede?“ naléhavě a neústupně se na něj zadívala.

„Začal s tím Ron, Hermiono,“ řekl trochu zdráhavě. „Percánek a já jsme to viděli.“

„S čím přesně začal?“

„Netuším, vážně. Nikdy jsem Rona tak rozčileného neviděl. Házel po Dracovi koule, zatímco ležel na zemi, potom Draco použil neverbální kouzlo a odmrštil ho. Pak řekl Ronovi, ať nebojuje jako bábovka, takže se Ron samozřejmě zvedl a začal útočit.“

„Co řekl Draco Ronovi, že po něm začal házet ty koule?“

„Nic,“ odpověděl Fred. „Byl jsem hned vedle něj. Ron řekl,“ podíval se na Ginny, „řekl Drž se od ní dál a Malfoy na to nic.“

Hermiona se několikrát zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a začala pochodovat směrem k domu. Harry ji následoval.

„Co to do Rona vjelo?“ zeptal se a stěží s ní držel krok.

„Je – říkala jsem ti. Žárlí. Je to tak hloupé.“

„Hermiono, je to naprosto pochopitelné.“

Zastavila a podívala se na něj. „No, měl by mít trochu pochopení, Harry. Řekla jsem mu, že k žárlivosti nemá důvod.“

Harry zvedl obočí: „A to o vás dvou jsi mu prozradila teprve před dvěma dny.“

Protočila očima. „Nemám k tomu co dodat.“

„Ron zřejmě nesouhlasí.“

Dopálila se a znovu si to namířila k domu.

Molly byla zaneprázdněná Dracovým nosem, zatímco Ron seděl za stolem s balíčkem ledu na oku. Dvojice vešla a Hermiona ihned začala křičet na Rona, který zase křičel na ni i na Draca. Harry se je sice pokoušel uklidnit, ale neúspěšně. Hermiona by skončila v slzách, kdyby se včas nevyřítila z domu. Molly Ronovi vynadala, že se ke své přítelkyni chová jako enormní surovec a vykopla ho na mráz s tím, že před večeří žádné léčení nebude.

Stáhl se, pohlédl na Draca a Harry ho následoval ven.

Potom se Molly otočila na svého hosta: „Možná to bude trochu bolet.“

„Paní Weasleyová, tohle mě opravdu mrzí. Měl jsem v úmyslu se čemukoliv podobnému vyhnout.“ Povzdychl si. „Jen mívám problém nechat určité věci jen tak vyšumět.“

Mile se usmála. „Kdo nemá? Tak. Co nos?“

Draco ho nakrabatil a zlehka se ho dotkl. Potom jím silně zalomcoval. „Naprosto skvělý.“

„Stále je pohmožděný a trochu oteklý. Pár dní nebudeš vypadat tak úplně jako ty, ale nic by nemělo zůstat natrvalo.“

Nepřesvědčeně se zamračil.

Molly se usmála. „George si zlomil nos sedmkrát. Řekl bys to do něj?“

„Ne,“ zachechtal se.

„Vypadá přesně jako Fredův. Takže o nos strach neměj, brzy bude jako nový.“ Potom ho Molly zběžně prohlédla a zašila mu ránu na paži. „Stále to krvácí. Už by to mělo touhle dobou přestat.“ Ustaraně si zranění prohlédla.

„Ne, to je v pořádku. Krvácím snadno.“ Věděl, že má o něj Molly upřímnou starost a usmál se nad vzpomínkou na časy během války, když mu tolikrát pomohla.

„Ale opravdu by to mělo už přestat.“

„Přestane, žádný strach. Děkuji. Za všechno. Měl bych jít.“

„Ale sotva jsi přišel,“ protestovala Molly.

„A už jsem si zničil reputaci,“ odvětil, postavil se a znovu si oblékl kabát. „Ještě jednou děkuji. Řekněte Hermioně – řekněte, že se uvidíme.“

Molly mu položila ruku na paži a věnovala mu přímý nezlomný pohled. „Hermiona je velmi výjimečná dívka.“

Draco neuhnul. „To vím. Krásný den, paní Weasleyová.“

Vyšel z předních dveří a zbývalo mu sotva patnáct kroků k cestě, když ho zastihla Hermiona.

„Odcházíš?“

„Ano.“

„Ale sotva jsme začali hrát!“

„No, já si svoji koulovačku užil, takže to můžeme ze seznamu vyškrtnout.“

„Ale – nebylo to správně! Máš se bavit, ne odcházet se zlomeným nosem.“

„Bavil jsem se, aspoň na chvíli, a nos už zlomený není. Všechno je v pořádku, vážně.“

Hermiona se objala kolem hrudi a zastavila se. Dracovi chvíli trvalo, než se otočil. „Co je?“ zavolal.

„Nechoď. Zůstaň na večeři.“

„To ne. Buď se teď přemístím, nebo půjdu pěšky. Záleží na tom, co ty.“ Chvíli čekal, než se otočil a vydal se na cestu. Doběhla ho.

„Proč s ním jsi, Hermiono?“

„Co je to za otázku? Očividně ho miluju.“

„V té hádce v kuchyni nebyla slyšet žádná láska.“

„Oba jsme byli v ráži, to je vše. Lidé se hádají, Draco. To se stává pořád.“

Pokrčil rameny. „Nic mi do toho není.“ Kráčeli v tichosti.

„Co to má znamenat?“ zeptala se tiše.

„Jen spolu nepůsobíte moc šťastně. Neměla bys s ním být jen proto, že to lidé očekávají, nebo protože si myslíš, že je to pro tebe nejlepší. Měl by tě dělat skutečně šťastnou a měl by si být opravdu jistý, že sis vybrala jen jeho, nebát se, že bys ho podvedla. Ty bys to nikdy neudělala a on je moc natvrdlý, aby si to uvědomil.“

„Už od začátku to pro nás oba bylo složité. Rozhodně jsi nás neviděl v dobré formě. A on ví, že jsem si ho vybrala, jen je pro něj těžké slyšet, že trávím čas ze všech lidí zrovna s tebou.“

„Pořád by ti měl věřit. A já tě viděl v té dobré formě, jak to nazýváš, a v ničem se to nelišilo. Podle toho, co všechno jsi mi řekla a co jsem právě viděl, nemyslím, že jsi s ním šťastná.“

„A kdo jsi, že mi radíš?“ zvýšila náhle hlas a zastavila. „Jsi tak beznadějný, že jsi za mnou přišel, ať s tebou dělám věci, které bys měl dělat s lidmi, které máš rád! Neměl by sis muset najímat přátele, Malfoyi. Měl bys-“ náhle zmlkla a zděšeně si překryla rukama ústa.

Draco na ni jen zíral.

„Och, Draco, je mi to tak líto. Vůbec jsem to nemyslela vážně!“

Ušklíbl se: „Samozřejmě, že ano. To sis myslela celou dobu. Chudák Draco, nemá nikoho, kdo by ho měl rád. No, novinka, Grangerová. Nepotřebuju lidi, kteří mě budou mít rádi. Nejlíp je mi samotnému!“ Teď křičel a už si ani nevzpomínal, kdy takhle na někoho křičel naposledy. Byl to směšně dobrý pocit. „Rozhodně nepotřebuju tebe.“ Naposledy po ní šlehl rozezleným pohledem a přemístil se.

1 Bohouš Röhrich – Osadní koleda (video od Samsonů) – díky, Jacomo!

2 AN: „Savvy“ inspirováno kapitánem Jackem Sparrowem.