Preklady fanfiction Harryho Pottera

Šťastná to žena (aneb proč se chce Harry Potter stát Šípkovou Růženkou)

* * *

Harry se cítil jako nezbedný prvák, kterému hrozí, že ho chytí po večerce. Ale usoudil, že je dostatečně v bezpečí. Studenti by měli dorazit až příští týden a většina ostatních profesorů byla stále ještě na letních prázdninách. Přeměnil jeden konec zmijozelského stolu na měkoučký gauč (samozřejmě v nebelvírských barvách) a natáhl se na něj. Ani se neobtěžoval sundat si boty.

Jeho nové bradavické pokoje mu byly cizí. Necítil se v nich pohodlně. Naproti tomu ve Velké síni se cítil jako doma (pokud moc nepřemýšlel o závěrečné bitvě).

Odsunul stranou temné myšlenky a zahleděl se na knihu pohádek, kterou měl v úmyslu si přečíst. Pestrobarevný obal byl pomalovaný draky, skřítky, trolly a princeznami. Zlá čarodějnice oblečená v hedvábných černých šatech natahovala ruku s červivým jablkem. Princ se skláněl, aby políbil spící princeznu. Princ? Hmm. Možná by mohl začít s tímhle příběhem.

Jakožto novému učiteli studia mudlů bylo Harrymu řečeno (pochopitelně Hermionou), že dílčí porovnávání magie z mudlovských pohádek se skutečnou magií by mohlo studenty zaujmout. Nebyl si jistý, jak velký zájem o ten nápad má on sám, ale protože neměl v rukávu nic lepšího, mohl začít s tímhle.

Šípková Růženka byla čtvrtou pohádkou v knize. Ilustrace ukazovala krásnou mladou ženu s úžasnými blonďatými vlasy. Proč jsou vždycky blond? Harry zavřel oči a představil si princeznu s tmavými vlasy, kratšími tmavými vlasy. A možná by ta princezna vůbec neměla být princezna. Neměly by být v pohádkách i homosexuální postavy? Rozhodně měly. Předpokládal, že princeznu by neměl nahradit další princ, to by mohlo být později matoucí, ale možná by mohlo jít o rytíře nebo o panoše. Panoš – to bylo dobré. Znělo to mladě a energicky.

Rovněž nesnášel, že v pohádkách byly všechny ´dobré´ postavy krásné, zatímco ty zlé byly ošklivé. V životě to tak nebylo. Takže si představil svého Panoše jinak. Nosil by brýle, měl kostnatá kolena a jizvu na... hmm.. bradě... nebo tváři... nebo na čele... jo, čelo znělo tak akorát. To si Harry mohl představit (v podstatě jako kdyby se podíval do zrcadla). Otevřel oči a začal číst.

Zlá čarodějnice namířila křivým prstem na nemluvně a zasyčela: „Až uplyne šestnáct let, píchneš (to slovo v něm na okamžik vyvolalo závan naděje, ale netrvalo to dlouho) se o vřeteno a zemřeš!"

Zatracené věštby! Vypadalo to, že se jim nedokáže vyhnout ani pohádková Princezna, Panoš nebo kdokoliv jiný. A proč byly ty nejhorší určeny dětem? Nebylo to strašně nespravedlivé?

A ještě to čarodějnické syčení. Ten-jenž-si-nezaslouží-být-pamatován měl taky ve zvyku syčet. Tak moc se to blížilo realitě, až to bylo nepříjemné.

Na svoje šestnácté narozeniny zůstala Princezna sama v zámku, tak se vydala na průzkum. Nechali ji samotnou, když měla narozeniny? Co to bylo za rodiče? Harry si okamžitě představil tlustého muže s velkým knírem a hubenou ženu s tváří jako kobyla. Celkem to sedělo.

A neměla by mít zámek prozkoumaný už dávno? Tahle Princezna rozhodně nemohla být tak hloupá, či tak ustrašená, aby se nikdy dřív neporozhlédla po okolí, neprozkoumala každý pokoj, každou chodbu, každou skříň. Její rodiče byli Král a Královna, pro Merlina, mohla jít, kam by chtěla. Nepotřebovala neviditelný plášť, aby se schovala před Filchem nebo před Snapem. Před Snapem?

Hmm. Kdy se objeví ten princ? Aha, tady je: I stalo se, že o sto let později dojel smutný princ s dlouhými tmavými vlasy a očima barvy ebenu do zapovězeného lesa, ve kterém se ukrýval spící hrad. Zapovězený les? Ha! Tohle se Harrymu líbilo. A alespoň Prince popsal autor dost dobře. Škoda, že tam nebyla žádná zmínka o velkém nosu (protože tak by podle Harryho měl Princ správně vypadat).

Zavřel oči a představil si takového Prince. Viděl tmavé, smutné oči, dlouhé vlasy (mastné? Princezna Panoš by mu s radostí pomáhal si je každý den mýt) a impozantní nos. Vykreslil si i ustaranou linku mezi očima, stejnou jako měl Severus Snape (a popravdě řečeno i sám Harry). Usmál se a otevřel oči, aby pokračoval ve čtení.

Princ nikdy dřív neviděl takovou krásu. Už jen při pohledu na spící Šípkovou Růženku se všechen smutek a osamělost z jeho srdce vytratily. Zamiloval se tak hluboce, jak jen se člověk dokáže zamilovat. Harry si povzdechl. Princův smutek se přenesl ze stránky knížky na něj (a to ani nešlo o kouzelnou knihu!). Jeho Princ (alespoň ten, který si přál, aby byl jeho) se do něj rozhodně nezamiloval na první pohled. I když, pokud by se tak stalo, bylo by to samozřejmě dost děsivé. A nezákonné. Jo, je lepší, že to tak nebylo.

Princ poklekl, vzal dívčinu tvář do dlaní a bojoval s obrovskou touhou přitisknout svá ústa na její. Harryho tvář (a další části těla) se rozhořely. Copak se Hermiona zbláznila? Nemůže při hodině předčítat něco takhle erotického. Vyhodili by ho!

Pohled mu sklouzl na protější stránku. Obsahovala barevnou ilustraci Prince skloněného nad Růženkou, jejich rty se téměř dotýkaly. Princ byl zobrazen z profilu. Nos měl příliš malý (existovalo kouzlo na opravu knižních ilustrací?), ale zato zadek perfektní. Harry po něm přejel prstem a olízl si rty.

Princezna stále ještě spala a netušila, že se její osud brzy změní. „Šťastná to žena," zamumlal Harry.

Přečetl si scénu s polibkem (po veškeré té přípravě příliš krátkou) a pak zběžně přelétl konec příběhu. Probuzení, radost, svatba, štěstí, štěstí, štěstí! Pche. To je jenom v pohádkách. Ve skutečném životě si Princ všiml Panošovy existence jen tehdy, když Panoš provedl něco hloupého.

Harry si položil rozevřenou knížku na hruď a přikryl ji sepjatýma rukama. Kdysi měl knihu, která patřila jeho Princi, jedinou, kterou ztratil, jedinou, kterou postrádal. Zavřel znovu oči a představil si, že drží výtisk knihy Přípravy lektvarů pro pokročilé vylepšený o naškrábané poznámky. To bylo mnohem lepší.

Myšlenky se mu zatoulaly zpátky k Šípkové Růžence a téměř uskutečněnému polibku. Ohledně Prince nemusel kromě nosu nic jiného opravovat, ale co Princezna/Panoš? Harry se pustil do provádění imaginárních změn. Když s tím skončil, pár vyhlížel perfektně. Téměř vytvořil svého Prince bezodkladně líbajícího Panoše, ale místo toho si představil celý příběh od začátku. Narození, věštbu, špatné rodiče, spánek... zívl a protáhl se... Princův příchod.

Zavrtal se hlouběji do gauče... spící Panoš, tichý hrad, bez jakéhokoliv vměšování zla...

Panoš by věděl, kdy jeho Princ přijel. I kdyby byl tak unavený, že by nedokázal otevřít oči, i kdyby mu prokletí vzalo všechno ostatní, tohle by věděl. A pravděpodobně by netrpělivě čekal, až Princ poklekne u lůžka, bojoval by s touhou (proč ve jménu Merlina by s tímhle někdo bojoval?). Ve skutečnosti by se měli políbit okamžitě.

K čertu s kletbami. Stejně byl Harry silnější než většina z nich. Se správnou motivací by ji dokázal překonat. Oči měl příliš ztěžklé spánkem, takže je nedokázal otevřít, ruce byly jako kámen, ale podařilo se mu je zvednout. Princ by měl právě teď pokleknout... u něj. Harryho ruka se zabořila do Princova pláště. „Můj krásný Princi," zamumlal. V tentýž okamžik sebou škubnul a svraštil čelo.

Princ se ocitl na něm. Harryho ústa se s povzdechem otevřela, ale místo doteku rtů měl náhle v puse kus látky.

Látky? Cože? Harry prudce otevřel oči, jeho ospalá mysl nepříjemně rychle procitla. Severus Snape se stavěl na nohy a uhlazoval si cestovní hábit. Shlédl dolů na Harryho přes svůj nos (Vidíte? Takhle by to mělo vypadat!). „Pane Pottere, ani učitelé nemají právo přeměňovat historický bradavický nábytek. Co si myslíte, že děláte?"

Harry otevřel pusu, ale mozek mu nedodal žádná slova. Pokrčil rameny.

Snape přimhouřil oči: „A jak jste mě to nazval?"

Harry zvedl knihu a ukázal na obrázek. Příliš pozdě si vzpomněl, že je to ten s líbací scénou.

Snape zavrtěl hlavou. „Ze všech slabomyslných..." Odmlčel se a zahleděl se na Harryho, jako kdyby se snažil vyřešit hádanku. „Nazval jste mě svým krásným princem."

„Samozřejmě, že ne... Nedokážu si představit... Ne."

„Ale ano." Přes Snapeovu tvář se mihl výraz, který mohl být úsměvem, úšklebkem nebo možná grimasou (těžko říct). „Vidíte sám sebe jako Šípkovou Růženku, Pottere? Čekáte polibek?"

„Samozřejmě, že ne... Nedokážu si představit... No, vlastně jo."

Harry ztěžka polkl. Jak mohl obviňovat Princeznu ze změkčilosti, pokud on sám nebyl ochotný riskovat? „Pokud by přišel od správného Prince." A vyslovil Princ takovým způsobem, že to Snape nemohl pochopit žádným jiným způsobem, než kterým to bylo myšleno, ne?

Obočí vyletělo vzhůru a pak se znovu objevil ten výraz, ale tentokrát si byl Harry jistý, že jde o úsměv, opravdový, skutečný úsměv. Nebo něco takového. Snape zvedl knihu, podíval se na ni a pak ji nechal sklouznout na podlahu. Trochu mu zavrzalo v koleni, když si klekal – ale co se taky dalo čekat od člověka, který strávil několik dní v sedle (Moment! Ne! To byl ten Princ z knížky).

Vzal Harryho obličej do dlaní a zaváhal. Harry se domníval, že čeká, jestli se neobjeví nějaké námitky. Ale v pohádkách nemá Princezna Panoš žádné námitky. Nikdy.

Harry objal Snapea kolem krku a přitáhl si ho blíž. Těsně před tím, než se jejich rty setkaly, zašeptal: „Bylo nebylo..."

Protože, koneckonců, vyprávění, která takto začínala, vždycky končila slovy a žili šťastně až do smrti.

Stejně jako tento příběh.