Preklady fanfiction Harryho Pottera

Název: Fairytales Are for Muggles

Autor: AWickedMemory

Překlad: LadyF

Beta-read: arabeska

Odkaz na originál: http://archiveofourown.org/works/1096650

Stav: Souhlas s překladem

Prohlášení: Postavy, místa a reálie zde zmíněné právně náležejí J. K. Rowlingové a spol. Povídka a její překlad vznikly pro zábavu, nikoli za účelem zisku.

Věková přístupnost: 13+

Párování: Harry/Draco

Délka: cca 3500 slov

Varování: slash, chlupatý Harry, nechtěný svazek

Shrnutí: To poslední, co Draco Malfoy očekával po cestě domů z práce, bylo, že zakopne o Harryho Pottera. [vánoční povídka o nečekaném svazku]

Pohádky jsou pro mudly

Zazvoní zvonec, najdeš šťastný konec,

jenž však bude teprv začátkem,

neb pohádka tohle žádná není.

Jim’s Big Ego: Prince Charming¹

22. prosinec 2007, Sobota

To poslední, co Draco Malfoy očekával po cestě domů z práce, bylo, že zakopne o Harryho Pottera.

Omlouvalo ho, že bylo devět hodin večer, tma jako v pytli a schizofrenní počasí se ne a ne rozhodnout mezi deštěm, kroupami a sněhem, takže neměl šanci poznat, že tam vůbec někdo je, natožpak kdo.

Také ho omlouvalo to, že onen někdo ani poznat nešel, poněvadž ležel rozplácnutý tváří k chodníku, černý hábit měl potrhaný od hlavy až k patě a ano, tvář měl porostlou srstí, šíji mu zdobila hříva a ze zadnice mu čouhal dlouhatánský, huňatý ohon. Draco si byl stoprocentně jistý, že se nejedná o běžné poznávací znaky lidských bytostí.

„Šmarjá čarodějko ²!“ zahulákal, když narazil na tmavý, promočený pahorek, udržev se na nohou jen díky provedení působivého akrobatického tanečku. Přidal o něco peprnější nadávku, když se zmíněný pohorek pohnul a vydal zvuk znepokojivě podobný lidskému zasténání.

Nechť nikdo ani na moment nepochybuje, že je Draco Malfoy zbabělec. Měl sice raději označení „přeživatel³“, ale tak či tak, statečný zkrátka nebyl. Na jeho obranu, naposledy, když ve tmě narazil na tajemnou, schoulenou, skomírající postavu, vyklubal se z ní zlý černokněžník žijící v lebce jeho profesora uprostřed gastronomických orgií s mrtvým jednorožcem. Takový zážitek vás poznamená. Nebylo tudíž divu, že jeho instinkty ječely: „Hni se. Utíkej. Zdrhej. Haló? HALÓ. INSTIKTY VOLAJÍ MALFOYE. OKAMŽITĚ POHNI TOU SEXY PRDELKOU.“

Obvykle neměl problém řídit se svými zbaběleckými – ehm, přeživatelskými – instinkty. V unikání před potenciálně nebezpečnými situacemi vynikal, poněvadž byl hrdým pragmatikem. Tentokrát ho však cosi – snad to byla vánoční atmosféra, snad chvilková nepříčetnost – přimělo zaváhat.

„Hej, ty. Jsi – jsi v pořádku?“ zeptal se zkusmo.

Nebyl si jistý, čeho se bál víc: ticha (jež by znamenalo, že už je na pomoc panu Chlupáči Záhadnému pozdě) či odpovědi (po níž by se z pana Chlupáče Záhadného stal jeho problém). Draco Malfoy sice vždycky byl a vždycky bude zbabělec přeživatel, ale od války poněkud dozrál a dozrála v něm lidskost. A při tom všem dozrávání v něm vyzrálo cosi podobného svědomí. Smrt někoho, za koho nesl zodpovědnost? Ta nepřipadala v úvahu.

A už vůbec ne poté, co onen někdo zdvihl utrápenou hlavu a skrz pošramocené popelníky na něho zamžoural děsivě povědomýma očima.

A poté, co hlava opět klesla k zemi, protože prazvláštním, ošuntělým tělem zacloumala křeč.

A co zachrčel: „Po… moc…“

No nazdar.

23. prosinec 2007, Neděle

Než se Dracovi podařilo dovléct své skrz naskrz promočené břímě k přemisťovacímu stanovišti a dostat je domů, bylo dávno po půlnoci. Celou cestu hudroval, nadával na všechno, od Potterovy váhy přes jeho zápach smíšený z bláta, vody a nejspíš i krve až po zpropadené brýle, které stále hyzdily jeho tvář – z úst mu zatím nevyšlo jediné vlídné slovo.

V momentu, kdy vkročil do dveří, se pochopitelně zjevila domácí skřítka, aby ho pozvala do salónku. Rodiče měli nevídaný talent obtěžovat ho vždy v nejméně vhodnou chvíli. Jenže rozkaz byl rozkaz a on nebyl vychován k tomu, aby ignoroval pozvání. Draco s remcáním pohodil Pottera ve vstupní hale – beztak byl v bezvědomí a nebude si to pamatovat – a vydal se za matkou.

„Mimsy zmínila, že jsi domů nepřišel s prázdnou. Nenechal jsi vánoční nákupy až na teď, že ne?“ Narcissa, čilá navzdory pokročilé hodině, přivítala mrzutého syna a nesouhlasně se zamračila, neboť zmazal nový kobereček břečkou z venku. (Ach jo, matky.)

„Leda že by sis přála pod stromeček zakletého bystrozora,“ odvětil Draco, opatrně se posadil na opěradlo pohovky a vděčně se natáhl pro šálek čaje, jejž mu nabídla Mimsy. „Nemůžu se rozhodnout, jestli mám zavolat léčitele, nechat ho, ať se z toho vyspí, nebo ho probudit zaklínadlem.“

„Zaklínat hosty se nesluší,“ pokárala ho Narcissa. „Pověřím Wimblyho, aby pro tvého bystrozora připravil pokoj. A mordredpísek⁴, převlékni se. Musíš si zachovat tvář.“

„Nemyslím si, že moje tvář má velký význam, když mě můžeš vidět jen ty, otec, nebo Potter,“ protáhl Draco a vyskočil na nohy.

Matka mu věnovala zmatený pohled. Ten se záhy proměnil v podezíravý pohled. A posléze v podivně samolibý – nehorázně samolibý, nač tolik samolibosti? – pohled. Poté otevřela ústa.

Draco byl pragmatik. Byl hodný a poslušný syn. Zároveň však sakra dobře znal svoji matku a byl zbabělec přeživatel. Proto mu stačil jediný pohled na onen samolibý pohled a ústa připravená k mučení, aby vzal roha.

24. prosinec 2007, Pondělí ráno

Draco právě scházel schodiště vedoucí k snídani, když se pár schodů pod ním objevil Wimbly. „Host se probral, pane,“ oznámil a zatřepal ušima, když se blondýn prudce zastavil.

Draco se s povzdechem otočil na patě a vykročil zpátky vzhůru. „Sakra. Dobře, tak nahoru přines dva tácy se snídaní a vzkaž rodičům, že mě uvidí u oběda.“ Mávnutím zahnal skřítka, dorazil k pokoji pro hosty, dvakrát zaklepal a bez čekání na odpověď otevřel dveře. Byl ve svém domě a navíc jeho a Potterova společná historie nepřekypovala zdvořilostmi.

Zastavil se ve dveřích, aby mohl prozkoumat, jak Potter vypadá, když je umytý (díky Merlinovi za domácí skřítky, opravdu; že museli hřebelcovat onen dlouhatánský ohon jim ani trochu nezáviděl) a v bdělém stavu. „Pottere,“ pozdravil s krátkým přikývnutím.

„Mrrrfuy,“ odvětil nešťastně ochlupený tvor sedící na posteli. Wimbly se zjevně osmělil zbavit ho špinavého, otrhaného oblečení, poněvadž Potter byl evidentně nahý, vyjma hnědavě šedou srst pokrývající většinu těla. Potter svěsil ramena, sundal si opravené brýle – přičemž „sundal“ znamenalo spíše „shodil obrovskou, nemotornou, mozolovitou prackou“ – a frustrovaně si promnul oči. „Burr grhrmm?“

„Jak to mám vědět?“ protáhl Draco. „Málem jsem o tebe zakopl na ulici a po krátkém selhání rozumu jsem tě dotáhl sem místo toho, abych tě tam nechal shnít. Do čeho ses to u Merlinových vousů dostal?“

Potter nebezpečně přimhouřil oči a probodl ho pohledem, doprovázeným tichým zavrčením. „R'g'hn!“ lamentoval. "Yghnnn m'grr. Buhrg trgnn dgrrr y'grrrfn mrrght rrrgm rrr mgrh—"

„…Ve Fajnové hospodě? To jako vážně?“ Draco po něm vrhl nevěřící pohled. „Sotva se mi chce věřit, že by se skupina přeměňovatelů z černého trhu hodná pozornosti bystrozorů scházela na tak ubohém místě.“

"Grrrumrgh mrrghry rghrhr rrhg'yff rf."

„Né, vážně? Oni doopravdy – počkej, není to ten mudlovský seriál o jednorožcích a pegasech?“

"Rhrrn?"

„Ano, samozřejmě, Pottere. Ať už mám mudly rád nebo ne, musím uznat, že některé jejich marketingové strategie jsou děsivě účinné. Goyle náhodou sbírá reklamní předměty s tou žluto-růžovou.“

„Hrfrrr.“

„Ano, Fluttershy, to je ona.“ Po odhalení této informace si znovu zkoumavě prohlédl Pottera. Ano, rozhodně to byla hříva. Jeho obličej však nebyl ani trochu koní. Nos a ústa měl prodlouženy v rypák zakončený psím čumákem. Ale přesto, že byl porostlý srstí, mu v obličeji zůstaly člověčí rysy. „Takže proto vypadáš napůl jako kentaur, napůl jako vlkodlak a napůl jako domácí skřítek.“

"Hrgrr hrrfs."

„Huš, když budu chtít, klidně můžu mít poloviny tři,“ zabrblal Draco, ani trochu trucovitě. Když se v místnosti zjevil jeden z rodinných skřítků, vděčně změnil téma. „Hele, jídlo. Minimálně jeden den jsi nejedl, takže…“

"Hgrhhh?!"

Draco ho pokáral pohledem za přerušení, převrátil oči v sloup a spolu se skřítkem vplul do místnosti. „Ano, Pottere. Je čtyřiadvacátého, asi tak půl deváté. V bezvědomí jsi byl nejméně od sobotní noci,“ potvrdil a s rukama zkříženýma na hrudi se zastavil těsně u postele.

"Mrrghrr fgrrrh mr?!"

„Proč bych to u všech všudy dával vědět Pastorkovi? Nejsme zrovna nejlepší kámoši, víš,“ odfrkl Draco. „Navíc, co já vím, tohle ti klidně mohl udělat on. Odjakživa jsi měl problém s autoritami…“

"Rghnn!"

„… takže co já vím, třeba se tě chtěl zbavit. A ano, Pottere, odjakživa. A teď kušuj a rychle něco sněz, než se Wimbly rozbrečí.“ Rozpletl ruce a hbitě plácl bystrozora po hnátě, když se pokusil odstrčit smažené žampiony. „Ať tě to ani nenapadne. Ten talíř bude vylízaný doběla – ne doslova vylízaný, ty nechutný barbare, přestaň na mě vyplazovat jazyk – jinak řeknu sově, aby tvůj dopis místo doručení sezobla.“

"Rhrgrr."

Povzdech. „Nápodobně.“

24. prosinec 2007, pondělí odpoledne

Draco, po úprku od stolování s rodiči, mířil do svého pokoje. Zarazil se před dveřmi Pottera, protože zaslechl zvuky – šustění, funění a co to, sten? Draco se zamračil a vpadl dovnitř. „Do ďoury Kirčiny⁵, Pottere, jestli tam masturbuješ…“

Zarazil se v nohách postele. Potter zřejmě neukájel své potřeby, pokud se tedy nepokoušel odhalit taje autoerotické asfyxie. Byl schoulený a pevně zabalený pod všemi dekami a přikrývkami z postele, dokonce se zdálo, že má i dvoje náhradní. Celá hrouda se navíc viditelně třásla.

Draco se sklonil, z jedné strany nadzvedl přikrývky a nakoukl pod ně. „Pottere?“

Vykoukl na něho pár zářivě zelených očí a ozvalo se zakňučení.

Draco se zamračil. „Ještě jednou?“

"Hnnnnng."

„Promiň, neovládám brejlounštinu. Zkusíš to anglicky?“

"Hng krrr, hgrnk!"

„Aha, to je celé?“ S odfrknutím vytáhl hůlku a vsunul ji pod hromadu pokrývek, aby seslal vyhřívací kouzlo. Ignoroval Potterovo vyděšené zavrčení a náhlé ucuknutí, protože to, že se bude chovat jako paranoidní blbec, bylo předvídatelné, (nazdar, bystrozore), nepředvídal však, že se proud tepla odrazí od postele s trojnásobnou silou a vyrazí mu hůlku z ruky (nazdar, kletbo).

Draco pohlédl na svou hůlku, poté na Potteří hroudu, zavrtěl hlavou a spustil přikrývky. „Asi pořád zima, co?“

„Rrrr.“

Kruci. Co teď? Kouzla nezabírala, ze zvířátek chovali jenom ptáky a rodiče do toho zatáhnout nehodlal. Snad by mohl naskládat do postele domácí skřítky, jenže ti byli prťaví, neposední a mimo kouzla a domácí práce naprosto neužiteční. Nemohl si pomoct, ale nejspíš by napáchali více škody než užitku.

„No jo. Tak dobře.“

Všechno pěkně popořadě. Nejdřív si došel pro hůlku a odložil ji na noční stolek. Poté odepnul sponu, rozvázal kravatu a obojí položil vedle hůlky. Přešel na druhou stranu postele a dloubnul do nešťastného hosta. „Posuň se, Pottere. U okna ležím já.“

Následoval moment zmatení, během něhož se Potter nehýbal, pravděpodobně proto, že se snažil přijít na to, jestli Draco navrhuje to, co si myslí, že navrhuje. Jeho tělo však posedla další třesavka, a tak se s remcavým, nelichotivým mrmláním přesunul na levou polovinu. Draco si vyzul boty, postupně odkryl všechny vrstvy pokrývek, vklouzl pod ně, na chvíli strnul v očekávání, zda bude odmrštěn ke zdi, a nakonec se uvelebil vedle obrovitého, huňatého těla.

Aspoň že měl Potter tu slušnost uhnout se svým ocáskem.

Potter zůstal nehybný tak dlouho, až Draco začal pochybovat, že to vůbec pomáhá. Už už to chtěl vzdát, když se jeho školní rival obrátil čelem k němu, omotal přerostlé, chlupaté, ztěžklé končetiny kolem protestujícího blondýna, přitiskl mu čumák k hrdlu a konečně, konečně se uvolnil.

Draco s povzdechem akceptoval změnu pozice. „Hotovo? Výborně. Jestli se mě dotkne jediný ledový palec, odčaruju ti nohy.“

Potter jen spokojeně zamručel a odebral se do věčných lovišť.

24. prosinec 2007, pondělí večer

Než začala večeře, proběhla výměna sov s Pastorkem, Weasleyovou (paní Hermionou), Weasleyem (Lasičákem) a Kráturou (cože?). Draco zůstal s Potterem tak dlouho, dokud zimniční kletba nepominula. Poté vyklouzl ven, propadl slabému záchvatu paniky, poněvadž byl samý chlup, dal si dvakrát sprchu a vyzunknul konev čaje s jednou či deseti kapkami uklidňujícího lektvaru.

Bylo už něco po páté, když se do pokoje vrátil s oblečením. Potter seděl na posteli, v pařátech tlustý svazek o možnostech přeměňování lidských forem. Draco odložil oblečení na postel, přešel k němu, vytrhl mu knihu a zkontroloval okraje, aby se přesvědčil, že chlupatý obr nenapáchal žádné škody. „Matka vzkazuje, že jestli tady na vánoční večeři pořád budeš, máš být zítra ve čtyři u stolu, vypucovaný a náležitě oděný,“ oznámil Potterovi nepřítomně, zamračil se a nervózně uhladil neviditelnou vrásku na knize. „Máš štěstí, že už nás přešla záliba v přelidněných hostinách, jinak by tu čenichali samí hodnostáři.“

Potter se zaškaredil.

Draco si nebyl zcela jistý, podle čeho to poznal, vzhledem k tomu, že Potterova obličejová konstrukce momentálně nebyla tak docela… inu, lidská. Když se rozzlobil, tak aspoň přimhouřil oči, v nichž se zableskla ona soustředěná, odhodlaná, nebezpečná jiskra, která působila mrazení v zádech každému teplokrevnému jedinci…

Ehm.

Nicméně to poznal a odpověděl nadzvednutým obočím. „Ano?“

"Brr mry hrrgng grrr my'r grmrry?"

Draco zakoulel očima. „Chtěl bys radši odtrhnout ministra, vrchního bystrozora nebo Weasleyovy od svátečního stolu? Ne? Tak v tom případě jsi uvíznul tady, že? Jsme spořádaní občané, takže nemůžeme dopustit, aby náš host seděl zavřený v pokoji, zatímco my ostatní budeme hodovat. Skřítci beztak navaří jak pro regiment a navíc vím, že strašně rád jíš. Prostě se snaž vypadat aspoň trochu civilizovaně – přesto, že ti to působí potíže i v ty nejlepší dny, ano?“

Potter vypadal zahanben svým notoricky známým apetitem, a tak se tentokrát nehádal. Nedokázal si však odpustit poslední podrážděné vyprsknutí: "Rr gr'hrrr."

„Taky tě miluju,“ zavrněl Draco sarkasticky, dokonce před odchodem tomu neandrtálci provokativně poslal vzdušný polibek.

Ke dveřím už nedošel. Hrudí mu projelo ostré bodnutí, kolovalo dále v žilách a nakonec ho seslalo k zemi.

25. prosinec 2007, úterý ráno

Draco poznal, že je vánoční ráno, ještě předtím, než otevřel oči. V chodbách zněly koledy, které na matčin příkaz vyhrávaly v celém domě od šesté hodiny ranní, a vzduch byl okořeněn svěží vůní skořice a zázvoru. Byl si jist, že jakmile vykročí ze dveří, ocitne se v obležení borovic a baněk a řetězů a mašlí, a že jeho domov, obyčejně chladný a ponurý, bude plný vroucnosti, kterou dokázaly vyvolat jenom Vánoce.

Také si byl jist tím, že mezera v paměti mezi včerejškem a přítomností znamená mega průšvih. Nemohl o Vánocích vynechat večeři s rodiči a čekat, že následný rozhovor přežije bez následků.

V mega průšvihu byl ale nejspíš i bez toho, poněvadž si určitě nepamatoval, že by šel do postele, ale přesto byl evidentně zachumlaný pod peřinou – a určitě si nepamatoval, že by šel do postele s někým, ale přesto vedle něj evidentně leželo neznámé tělo.

Alespoň že bylo lidské.

Moment…

„Můžeme počkat ještě tak hodinu, než se pustíme do hádky?“ zeptal se Potter vyčerpaně a dokonce neměl ani tu slušnost se otočit, aby k němu ležel čelem.

„Do hádky? Co jsi provedl, abychom se museli hádat během vánočního rána? Ne – jinak, proč trávím vánoční ráno tady?“ Draco panovačně žádal odpovědi. Rozhodně nekřičel a rozhodně nepanikařil.

To rozhodně ne.

Potter si zhluboka povzdechl, než se otočil. „Jde spíš o to, co jsi udělal ty,“ zachraplal hlasem, který byl po několika dnech mimo provoz zesláblý.

Draco ho zpražil pohledem. Poté, protože byl duševně vyspělý a neměl (povětšinou) tendenci k (nadbytečným) slovním výbuchům (…pokud nebyl nablízku Potter), se důkladně zamyslel nad tím, co to mělo sakra znamenat.

A myslel.

A myslel.

To jediné, co vymyslel, byla taková ptákovina, že musel zavrtět hlavou a kapitulovat. “No nic, vzdávám se. Nemám tušení, co z toho, co jsem udělal nebo řekl, tě mohlo proměnit zpátky v člověka. Leda že bych si střihnul roli Prince na bílém koni k tvojí Dámě v nesnázích.“

Potter mu věnoval provinilý pohled.

Provinilý.

„Ne.“

Potter sklopil hlavu a nervózně žmoulal okraj přikrývky (a BOŽE na nebesích, byl nahý, proč byl nahý, to mu ti pitomí skřítci nemohli donést něco na spaní, když byl z něho zase člověk?).

„Ne,“ zopakoval Draco. „To jako vážně, Pottere? Vážně? Ze všech kleteb, které tě mohly trefit – a ze všech lidí, které jsi mohl do té šlamastyky zatáhnout…“

„Tak to prr! Já jsem se tě neprosil, abys mě dotáhl k sobě domů…“

„A taky ses nepokusil odejít!“

„Kdybych věděl, kam to povede…“

„Jasně, takže za to můžu já, co? To je naposledy, co jsem dal na svoje svědomí, když jediná odměna je tvoje nevděčná zadnice!“

„Promerlina, Malfoyi, vždyť jsem ani nevěděl, jak se ta kletba dá prolomit! Jak…“

„Co to bylo za šílence…“

„… jsem měl vědět…“

„…kdo vymyslel kletbu Šípkové Růženky…“

„… že jseš do mě…“

„… založenou…“

„… zamilovaný?“

„… na sarkasmu?“

Vyjeveně na sebe mrkali.

Potter, statečný Nebelvír i několik let po škole, promluvil jako první. „Takže do mě nejseš zamilovaný?“

Draco se zakabonil. „Samozřejmě nejsem, ty nýmande! Za posledních pět let jsme spolu prohodili sotva deset slov. Jak bych se do tebe u všech Merlinů mohl zamilovat? Sice musím uznat, že máš sexy figuru, ale to je jen strohé konstatování, se kterým city nemají vůbec nic společného. Skutečný život takhle nefunguje!“

„… sexy figuru, říkáš?“

Potter se pod netrpělivým pohledem blondýna trochu přikrčil, ale hned se pousmál. „Promiň, není to jádro problému, já vím. Ale, ehm, není to princip, jak tyhle kouzla většinou fungují? Polibek z pravé lásky a tak dále?“

Draco si povzdechl, posadil se a promnul si tvář. „No, někdo očividně přišel na způsob, jak to obejít. To by mělo být zřejmé, vzhledem k tomu, že moje slova byla myšlena sarkasticky a ten pitomý polibek byl poslán vzduchem. Nejspíš to měl být neškodný šprým, určený k trápení puberťáků. Zní to trochu jako něco, co by mohl vymyslet George Weasley, nemyslíš?“

Když Potter neodpovídal, Draco na něho vykoukl skrz prsty. Šokovaný pohled, který ho potkal, mu přivodil další záchvat paniky, a tak spustil ruce dolů. „Co? Co je, co, co?“

Potter se podíval na vlastní ruku, poté znovu na Dracovu. Ukázal prstem. „Nepamatuju si, že by to tam bylo předtím.“

„Co mělo být kde?“ vyštěkl Draco podrážděně a pohlédl dolů.

Na levém prsteníčku se mu škodolibě blyštěl zlatý prsten.

Zhoupnul se mu žaludek.

Jakoby v dálce slyšel Pottera říkat: „Že by nakonec nebyl zas tak neškodný?“ Jeho myšlenky však již byly na hony vzdálené, putujíce od šoku přes hrůzu, zvědavost a úlek dokonce až k upřímnému úžasu – jak je možné, že nějaká mudlomilná skupina přeměňovatelů ujetá na poníky dokázala vymyslet kouzlo takhle komplexní? Nakonec se jeho myšlenky vrátily k šoku, protože zde nestrávily ani zdaleka dost času.

Draco si usilovně přál být dámou z vyšší společnosti, protože pak by mohl v klidu kurva omdlít a s grácií se dostat z prekérní situace. Samozřejmě by jí neunikl navždy – ale získal by dost času, aby se s ní mohl vyrovnat. Bohužel nebyl dáma a alternativní řešení (zpít se do němoty) na počátku svátečního dne nepřicházelo v úvahu, pokud nechtěl nasrat jednoho či dva rodiče.

Zhluboka se nadechl a odhodlaně přikývl. Byl Malfoy. Žehlení skandálů měl v krvi.

„Tak jo. Pěkně jedno po druhém – ty potřebuješ oblečení. Já potřebuju asi tak tři konve čaje a dlouhý rozhovor s rodiči. Pak zavoláme rodinného právníka, aby připravil k podpisu legální dokumenty. Zatím si můžeš nechat vlastní účet, ale byl bych raději, kdybychom je časem spojili. Než to všechno vyřešíme, rozhodně nemám v úmyslu zůstat u rodičů, takže se můžeme nastěhovat do jedné z našich menších nemovitostí, než se stanu hlavou rodu…“

„Počkej, cože?“ přerušil ho Potter s vytřeštěnýma očima.

„…a potom se přestěhujeme sem. Ledaže… pořád ti patří dům Blacků, že? Výborně, můžeme žít tam…“

„… Malfoyi, co to…“

„… a jestli stojíš o biologické dědice, tak si buď sežeň náhradní matku, nebo najdi magický způsob, abys je mohl odnosit ty. Já si postavu ničit nebudu.“

V tu ránu utichly Potterovy protesty. Věnoval blondýnovi pohled, jenž osciloval mezi zděšením, nevírou a morbidní fascinací. Draco mu pohled opětoval a pomalu nadzvedl jedno obočí.

Potter se vytrhl ze zaujatých představ a zavrtěl hlavou. „Mluvíš, jako bychom se měli brát nebo co. Určitě existuje způsob, jak vyváznout z tohohle… tohohle tohohle.“ Neurčitě mávl čerstvě okroužkovanou rukou.

Draco mu věnoval přezíravý pohled. „Vážně, to vás v bystrozorském programu kromě nepromíjitelných vůbec nic neučí? Kouzelné pouto patří mezi neporušitelné sliby. Automaticky anuluje všechny předchozí dohody podobného typu, včetně zasnoubení, sňatku a – pozůstatek z časů otrokaření s lidmi – koupě. Upřímně doufám, že pověsti o tvé nezadanosti jsou pravdivé, protože mimomanželské pletky tolerovat nebudu.“

Potter si uvědomil svou nahotu a zrůžověly mu uši. Ostýchavě upravil peřinu, aby zakryla větší část hrudi, než si uvědomil, haló, není nic, co je třeba skrývat. Spustil peřinu zpátky dolů a odkašlal si. „Znamená to, že budeme mít manželské pletky?“

Draco se tvářil tak, aby bylo vidět, že to zvažuje – a to detailně. Uplynulo několik vteřin, během nichž si zevrubně prohlížel svého spolunocležníka, než se ušklíbl. „Nó. Však jsem říkal, že máš sexy figuru.“

„Ach.“

Možná to nakonec nebude tak špatné.

Epilog…

Draco dostál svého slova: vyřešil legální aspekt jejich situace, ale zabralo mu to pět konví čaje. Vánoční večeře onoho prvního dne byla bolestně rozpačitá, neboť Narcissa Pottera Harryho zahrnula otázkami, zda touží po dětech, a Lucius se toporně pokoušel zapomenout na jeho existenci.

Během následujícího roku se nejdříve nastěhovali do Potterova Harryho bytu a o tři měsíce později do zrekonstruovaného domu Blacků. Weasleyovi jim ohromně pomohli, poněvadž Artur, Bill a Charlie – a ano, většinou na to museli být všichni tři – bránili Ronovi v zabití Draca, dokud dům nebyl hotov. A to už Harry přišel na to, že má blondýna vlastně tak nějak-tak-trochu-možná-jenom-trošililinku rád, takže se Ron nakonec vzdal. Molly také poskytla pomoc tím, že vytahala Rona za uši a navzdory jeho věku mu dala zaracha.

Draco se nečekaně sblížil s Ginny nad výměnou ponižujících historek s Harrym v hlavní roli a nečekaně se sblížil s Hermionou nad sdílenou láskou k aritmetické poezii. George s Lenkou mu věnovali nejdivnější varovnou řeč v historii (ale na druhou stranu, tvořili nejdivnější pár v historii, takže tím vlastně nikoho nepřekvapili), kterou mu vzápětí vynahradili milým dárkovým košem, takže bylo vše v pořádku. S Percym se Draco vycházet nikdy nenaučil, ale oba si osvojili schopnost nebýt nikdy ve stejné místnosti, takže to nakonec nevadilo.

Stejně tak se Harry a Lucius nikdy nedobrali vzájemného souhlasu v… no, vlastně v ničem. Narcissa naproti tomu Harryho hýčkala jako druhého syna. Harryho, ač by to nikdy nepřiznal nahlas, její opečovávání docela těšilo.

(A Draca, ač by to nikdy nepřiznal nahlas, těšilo se na ně dívat. Pokaždé, když Narcissa Harrymu upravila límec a poplácala ho po tváři, nádherně zrůžověl. Draco si ostatně vedl seznam věcí, díky nimž se Harry rděl. Když se nudil, rád ho přerovnával. Jeho nejoblíbenějším kritériem byla míra společenské přijatelnosti, ale třídit položky podle odstínů červeně, kterou vyvolávaly, bylo neméně zábavné. Nejzábavnější však bylo, když ho Harry u prohlížení seznamu přistihl – hlavně proto, že spoustu položek doprovázel detailní popis a některé byly dokonce ilustrovány. A jestli ho při tom občas přistihl nahého, no, Harry si rozhodně nestěžoval.)

A co skupina přeměňovatelů, která všechno rozpoutala? Její členy chytili, zatkli, přelomili jim hůlky a vyhnali je ze světa kouzelníků. Přece jen jim nemohlo projít seslání kletby na Spasitele kouzelnického světa. Dokázali se však přizpůsobit mudlovskému životu, seznámili se s dalšími obdivovateli malých poníků a přidali se k jejich fanouškovské komunitě. Takže i oni se dočkali svého šťastného konce.

Poznámky překladatelky:

¹ K nalezení zde a zde.

² Jen pro představu, v originálu bylo: Son of a witch!

³ V původním znění použit kouzelný výraz “survivalist”.

⁴ V originálu “for Mordred's sake”, což jsem si tentokrát interpretovala jako variant na české “krucipísek”.

⁵ Dracův slovník je misty vskutku nevybíravý, řekl totiž: Circe's cunt.