23. december 2014
An Albus to Albus talk
autor: Rock Junkie and DikiCat překlad: arabeska beta: Sevik99
Souhlas s překladem udělen. Z překladu díla neplyne žádný finanční zisk.
originál: https://www.fanfiction.net/s/4116821/1/An-Albus-to-Albus-talk
PA: Mladý Albus se vždy chtěl dozvědět něco o původu svého jména. V kanceláři ředitelky, kam byl poslán, ale zjistí ještě něco víc.
Daleko předaleko, v jedné čarodějnické škole, se právě jeden mladý chlapec zastavil před chrličem.
S povzdychem si prohrábl černé vlasy, přičemž protočil očima při pomyšlení na to, jak by jeho matka okomentovala jejich nynější délku, a s vědomím, že po krk dlouhé vlasy momentálně představují ten nejmenší problém, si povzdychl ještě jednou.
Černovlasý chlapec se při pohledu na sochu zamračil, zúžil mandlové zelené oči a v duchu si zopakoval heslo potřebné ke vstupu do věže.
Chlapec se jmenoval Albus Severus Potter.
Al znovu vzdychl; je to tady, chvíle jeho zániku, a to do Nového roku zbývaly jen dva dny; jeho prvního Nového roku ve škole, mimochodem.
K dovršení všeho chybělo jen to, aby ředitelka McGonagallová poslala sovu jeho rodičům. Pak bude vyřízený.
No, nemá cenu oddalovat neodvratitelné.
*
Ťuk.
Ťuk.
Ťuk.
Ticho.
„Haló? Paní ředitelko McGonagallová?“ promluvil Al obezřetně přes dveře, i když se cítil trochu směšně, že mluví k pouhému vzduchu, tak jako to jednou viděl u otcovy dobré kamarádky Lenky Láskorádové.
„Jen vstup, drahý chlapče,“ vyzval jej přátelský hlas a Albus úlekem nadskočil. Zaslechl chichot, než hlas promluvil znovu. „Pojď dál, nemusíš zůstávat mezi dveřmi.“
Albus sebral všechny síly a otevřel kancelář, ve které... nebylo ani nohy.
Zamračil se. Kdo to tedy mluvil?
„Přímo tady, mladý muži,“ Albus se otočil a téměř vyjekl překvapením při pohledu na portrét starého muže nad stolem, kde obvykle sedávala ředitelka.
„Posaď se, drahý,“ řekl muž a Albus si sedl na nabídnutou židli.
„Víte, kde je paní ředitelka McGonagallová?“
„Mám za to, že je momentálně zaneprázdněna jistými pochůzkami,“ zamračil se starý muž. „Očekávala tě?“
Albus přikývl. „Ano...“ Sklopil oči, vyhrnul si rukáv a podíval se na hodinky. „Aha... Jsem tady o dvacet minut dříve,“ dodal a muži při těch slovech trochu zajiskřily oči.
„Smím se zeptat, proč jsi sem byl zavolán?“
Albus zrudl. Ačkoliv se jednalo jen o portrét, cítil se pokáraný.
„P-praštil jsem Nebelvíra,“ řekl nakonec. „Byl to můj bratr,“ dodal.
Starý muž přikývl. „Smím se zeptat proč?“
„Nelíbilo se mu, že mě zařadili do Zmijozelu a ne do Nebelvíru. Tak jako jeho.“
Muž znovu kývl hlavou. Albus neodolal nutkání a pokračoval: „Víte, všichni z mé rodiny byli zařazeni do Nebelvíru, pokud nepočítáte Lily, ale ta ještě nemá na Bradavice věk, a Teddyho, protože ten je Havraspár a příliš jako otec, chci tím říct, ačkoliv jeho otec byl Nebelvír, byl na tu kolej příliš chytrý-“
„Dítě, dítě! Blábolíš!“ řekl muž a Albus si s dalším uzarděním uvědomil, že má pravdu.
„Promiňte,“ zamumlal, nicméně kouzelník nevypadal naštvaně, spíš pobaveně.
„Nu, jsem si jistý, že ačkoliv jsi byl zařazen do Zmijozelu, tvůj bratr tě bude mít i nadále rád stejně jako předtím. Jakožto Nebelvír je zvyklý, že se všechno děje určitým způsobem, a změny ho zneklidňují. Obávám se, že je to typická nebelvírská vlastnost. Ale není čím se znepokojovat. Jsem si jist, že jeho averze vůči tobě opadne. Zmijozel je skvělá kolej. Musíš být skutečně ambiciózní a mazaný, aby ses do ní dostal. Buď na to pyšný. Nenech pomluvy podrazit ti nohy. Z této koleje vzešly úžasné věci. Jednou jsem znal chlapce, který byl téměř zařazen do Zmijozelu... Ach, ty skvělé časy.“
Zdálo se, že se Brumbál na moment nechal unést silou vzpomínek, jeho stará tvář se na Ala mírumilovně usmívala.
„Neměl bys chuť na citrónový drops, drahý chlapče?“ promluvil muž náhle a ukázal na mísu cukrátek namalovanou vedle něj.
„Cože?“ zeptal se Albus vyvedený z míry.
„Jsou to mé milované mudlovské bonbony,“ řekl bývalý ředitel a Albus se při té představě poněkud pubertálně zahihňal.
„Jak si ho ale mám vzít? Je to malba, víte.“
Starý muž se zasmál. „To je pravda, avšak...“ Ohromně tajemně se rozhlédl po prázdné kanceláři a Albus ho podvědomě napodobil. „Vím, že Minerva má tajnou skrýš v první zásuvce ve stole, jsem si jist, že jeden dva nebo tři jí chybět nebudou.“
Albus se usmál, zatímco došel ke stolu a vzal si jedno z cukrátek, o kterých muž mluvil.
„Opravdu dobré,“ cucal sladkokyselý bonbon.
„Upřímně, Brumbále, neměl byste jim nabízet sladkosti, když jsou sem posláni.“ Nad zvukem toho temného hlasu Albus nadskočil. „Zvláště když právě praštili jiného studenta.“
Otočil se a spatřil obraz muže ve středním věku s mastnými vlasy.
„Ale no tak, drahý chlapče, portrét mého stáří si v životě zaslouží nějaké to povyražení. Navíc, jakožto portrét, neporušuji žádná pravidla,“ promluvil bývalý ředitel Brumbál a jeho oči se šibalsky zableskly. „Skoro by se až zdálo, že neschvaluješ bití Nebelvírů...“
Muž s mastnými vlasy mohl protočit oči nebo stisknout rty, ale Albus měl pocit, že to ten člověk nemá zapotřebí. Což znělo nějak povědomě, když o tom tak přemýšlel...
„Jak jste říkal, že se jmenujete?“ zeptal se Albus a temný zlověstný muž zdvihl obočí. „Neříkal,“ pronesl bez obalu a Brumbál se opět uchechtl.
„Ale Severusi, není nutné být nezdvořilý, ten hoch se jen slušně-“
Brumbál by mluvil dále, kdyby ho Albus nepřerušil. „Počkat, jak jste ho to oslovil?“ Seděl téměř na samé hraně křesla.
Brumbál se zamračil, zatímco chlapce zpod obrouček půlměsícových brýlí pozorně sledoval. „Inu, oslovil jsem ho Severusi, jelikož tak zní jeho jméno, drahý chlapče. Severus Snape je jedním z bývalých bradavických ředitelů.“
Albusovi vyjeveně poklesla čelist. „Takže se jmenuji po vás?“ Jeho slova byla protkána překvapením a šokem.
Snape zdvihl obočí. „Pokud je z jakéhokoliv důvodu vaše jméno Severus, potom by to dávalo smysl, že?“ pronesl jízlivě.
Než znovu promluvil, chlapec zrudl. „Ne! Nerozumíte mi. Můj taťka o vás mluvil tak důležitě. Říkal, že jste byl jeden z nejstatečnějších lidí, které kdy znal, a že pokud budu zařazen do Zmijozelu, měl bych na to být hrdý, protože vy jste do té koleje také patřil.“
Brumbálovy oči při pohledu na bývalého učitele zajiskřily.
„A kdo je váš otec?“ zeptal se Snape a Albus se zazubil.
„Jmenuje se Harry, Harry Potter... možná ho znáte?“ dodal nadějně.
Brumbál nedokázal potlačit chichot při pohledu na civějícího Severuse. Při zvuku jeho smíchu Snape rozhořčeně vykřikl: „Potter skutečně pojmenoval jedno ze svých děcek po mně?!“ Poté se otočil a začal přecházet po svém rámu tam a zpět, zatímco si pod nosem mumlal neslušné věci, z nichž jediné, čemu Albus rozuměl, bylo: „Nesnesitelný pitomý fracek! Pořád dělá tu šíleně heroickou loajální věc!“, „Šílený dutohlavec!“ a „Stupidní nebelvírská ušlechtilost!“ a možná pár neurčitých nadávek, které jednou nebo dvakrát slyšel pronést strýčka Rona přímo před ním (a který kvůli tomu následně dostal po hlavě od tety Hermiony).
Starý ředitel se pro tuto chvíli rozhodl mladšího profesora ignorovat.
„Jsi tedy pojmenovaný po Severusovi. Opravdu výtečné. Nenapadá mě nikdo lepší, který by si tu čest zasloužil více než on. Výborně. Pozdravuj ode mne svého otce.“
Albus zčervenal a přikývl.
„Vlastně, pane, není jediný, po kom mě pojmenovali...“ zašeptal a vlastní nervozita ho trochu udivovala.
„Och, skutečně? Nádherné. Nu, zakončeme tedy tuto hádankovou hříčku. Jak zní celé tvé jméno?“
Chlapec zčervenal ještě více a poté řekl pokorným hlasem, který sotva dosáhl k uším staré malby: „Jsem Albus Severus Potter, pane. Nebo,“ dodal nesměle, „jen Al. Jak chcete.“
A poprvé po mnoha přemnoha letech byl profesor Albus Brumbál hluboko ve svém srdci zaskočený a dojatý.
„Já,“ řekl a otřel si z tváře zbloudilou slzu ve snaze se vzpamatovat, „jsem – velmi poctěný. A udivený, musím říct. Je velice milé tě poznat, mladý Albusi. Nedá se říci, že bych to předvídal. I když přeci jen, vlastně tě pojmenoval po Severusovi...“
Al na starého muže udiveně pohlédl.
„Tedy-znamená to, že...jste-?“
Brumbál se zasmál.
„Ano, můj drahý chlapče. Jsem, vždy jsem byl a vždy budu profesor Albus Percival Wulfic Brian Brumbál. K tvým službám.“
Al tam jen zaskočeně seděl.
Nikdy skutečně nevěnoval pozornost těm kartičkám z čokoládových žabek, které dostal ve vlaku – sbírat je pokládal za zábavu spíše jeho bratr – a Albuse to nezajímalo, ačkoliv věděl, že na jedné z nich je i jeho otec. A teď, když o tom přemýšlel, skutečně slyšel někoho zmínit, že tam někde má údajně být i Brumbál...
„Jen si pamatuj, pokud budeš kdykoli chtít něco sladkého na zub, jsme ti se Severusem k dispozici... A nezapomeň ode mne pozdravovat Harryho.“
Přesně v ten moment, kdy chtěl Albus s úsměvem odpovědět na jeho poslední žádost, postranní dveře v kanceláři se otevřely a dovnitř vešla vysoká postava přísné profesorky McGonagallové. Zdála se být trochu překvapená, že ho tam vidí.
„Ach! Pane Pottere!“ Shlédla na kapesní hodinky. „Jste tu trochu brzy. Čekal jste zde dlouho?“
„Ne, jen jsem-“
Albus pohlédl na dvě malby nad ředitelčiným stolem, které byly nyní překvapivě v hlubokém spánku. Brumbál otevřel jedno oko, mrkl a poté s úsměvem znovu usnul.
„Zrovna jsem přišel.“
„Inu, tedy, přistupme k důvodu, proč jste dnes tady. Jsem skutečně zděšena vaším dnešním chováním vůči vašemu bratrovi, pane Pottere. Zrovna když jsem se domnívala, že všechna ta kolejní nevraživost je pryč a překonaná. Jste bratři, Pottere, ne nepřátelé! Právě jsem mluvila s Jamesem a oba si dnes večer odpykáte školní trest. Je to jasné?“
„Ano, madam.“
Ano, rozhodně se sem bude vracet. Albus opustil kancelář s úsměvem na rtech a příslibem věcí příštích.
Poslední, co slyšel, než se dveře samy zabouchly, byl ředitelčin hlas: „Namouduši, Brumbále, přestaňte předstírat, že spíte, a řekněte mi, co jste nakukal tomu chlapci... OKAMŽITĚ!“
Al se ušklíbl s pocitem, že bude mít ty dva bývalé ředitele rád.
Kdyby jen tušil, jak by se jeho dědeček obracel v hrobě, kdyby slyšel jeho myšlenky.