Preklady fanfiction Harryho Pottera

For Lost Time

autor: MiHnn   překlad: arabeska   beta: Jacomo

Souhlas s překladem vlastní Jimmi. Z překladu tohoto díla neplyne žádný finanční zisk.

originál: http://dramione.org/viewstory.php?sid=2453

AN: "Nezajímají ho slova, která slyší, ani lidi, které vidí, ale pouze ona". Napsáno pro dhr_advent 2013 - výzva: tajný Santa.

Nezajímají ho slova, která slyší, ani lidi, které vidí, ale pouze ona. Stojí naproti němu obklopena davem v černém, vlasy hnědé a rozcuchané přesně tak, jak si pamatuje. Sleduje ji, zatímco se dočítají poslední projevy a rakev klesá do sněhem pokryté země. Pronesou se další slova, a přestože to tolik bolí, jeho pohled zabloudí směrem k místu posledního odpočinku jeho matky. Poté se setká s hřejivýma hnědýma očima.

Její úsměv je něžný a plný smutku a on svým úsměvem podvědomě zrcadlí totéž. Zatímco se dav pomalu rozptyluje a lidé vyslovují svou upřímnou soustrast, je pryč.

Takhle si oslavu svých čtyřicátin nepředstavoval.

*

Dárek, který nalézá na prahu, je malý. Prostá dřevěná krabička, kterou nedokáže otevřít žádným kouzlem. Zkouší použít kladivo, dokonce i cílený plamen, ale nepoškodí se, ani nezlomí. Pokládá ji na svůj stůl tak, aby sloužila jako stálé memento dárku, který musí otevřít, hned jak přijde na správný způsob. Lhal by, kdyby tvrdil, že mu jeho pocit bezmoci není k smíchu.

Koneckonců, ona jediná byla vždy tou, která mu dokázala zbystřit mysl. A s takovým darem se jí to ohromně daří.

Hraje si s malou krabičkou, vyhazuje ji do vzduchu a zase chytá, kdykoliv je zabraný do práce. Zvykl si kutálet ji po stole, kdykoliv se náhodou nudí. Dokonce ji používá jako těžítko ve dnech, kdy je příliš zaměstnaný na cokoliv jiného než se pohřbít prací.

Až když s úderem Štědrovečerní půlnoci sedí sám poblíž krbu v pracovně se sklenicí nejlepší Ogdenské, překvapí ho tiché cvaknutí.

Blíží se ke krabičce, která se sama od sebe otevřela, a obezřetně nahlíží dovnitř. Nalézá květinu. Nenápadné poupě, které začíná kvést ve chvíli, kdy se dotkne jeho dlaně. Vybavuje se mu vzpomínka tak živá, až se zdá, jako by se udála teprve včera, vzpomínka, která se skládá z hřejivých rtů a radostného pikniku za obzvlášť slunečného dne kdysi dávno. Usmívá se, směje se, a aniž by to plánoval, pláče.

*

Nehledá ji. Tolik jí slíbil. Rozhodne se ten slib dodržet a pověřit tím jiné.

Nejdříve posílá soukromého detektiva, který tím stráví příliš mnoho času za příliš mnoho peněz bez valného výsledku. Když už ztrácí víru, vysílá svého domovního skřítka, který se brzy vrací zpět s adresou.

Nachází ji v obchodě, jak drží za ruku dítě, které má vlasy po někom, koho docela dlouho nespatřil. Vypadá šťastně, když dítěti pomáhá vybrat dárky, a zásadně s chlapcem nesouhlasí, když si vybere něco z Kouzelnických kejklí. Nezůstane dlouho, ačkoliv ten obraz se mu vrývá do paměti příliš důkladně, než aby na něj tak snadno zapomněl.

*

Následující Vánoce nalézá na prahu známou krabičku. Tvarem a velikostí je stejná jako ta první. Ani tahle se nedá otevřít, a on ji pokládá na stůl a podvědomě ji pozoruje, zatímco čeká na okamžik, kdy se otevře.

Jak předvídal, otvírá se, jakmile hodiny odbijí půlnoc. Usazuje se na desce stolu se skleničkou v ruce a čeká na tiché cvaknutí. Jakmile jej zaslechne, naklání se a uvažuje, jaký dárek to obdržel letos.

Miniatura ledové sošky ženy, která je menší než jeho dlaň. Studená na dotyk, když ji pokládá na desku stolu. Otáčí se a kroutí a ztuhne v pozici, kterou on okamžitě rozpozná.

Zády k němu ztuhne a hledí na něj přes rameno s vyplazeným jazykem, jako by se mu vysmívala. Viděl tu pózu tolikrát, že to přestal počítat. Bylo to gesto, které u ní vídal, kdykoliv měl náhodou pravdu a ona se mýlila. Jednou mu slíbila, že stráví celý život tím, že mu bude dokazovat jeho omyly.

Ledová soška zůstává stále na jeho stole poté, co se kouzlem ujistí, že nikdy neroztaje.

V duchu dá sám sobě slib, že ji půjde navštívit.

*

Nenajde ji tak jednoduše jako předtím. Jakmile se skřítek vrátí s novinkami, zjistí, že v době, kdy se přemístí na řečené místo, už je pozdě. Proklíná fakt, že Zlaté trio zachovalo adresy svých domovů po celé roky v tajnosti, aby uchránili své rodiny před vlezlou veřejností.

Ještě víc proklíná fakt, že je příliš zběhlá v čarování, aby se nechala najít obyčejným lokalizačním kouzlem.

Uplyne další rok, aniž by se s ní osobně setkal.

*

Tento rok, když dorazí krabička, nečeká, až se otevře. Uloží si ji do kapsy a rozhodne se porušit slib, který ho donutila dodržovat přes dvacet let.

Vyptává se po okolí a hledá ji, ale nezdá se, že by někdo věděl víc než on. Potter mu téměř zabouchne dveře před nosem a jeho žena je vůči němu chladná, ačkoliv slovy přívětivější. Říká mu, že Hermiona si nepřeje být nalezena a že její přátelé jí dluží zachování tajemství.

Téměř něco prokleje, když Weasleyho nenalezne včas. O půlnoci se krabička otevírá a odhaluje klíč, který jí kdysi dal. Nadává, když mu konečně dojde, co ty dárky znamenaly, a přemístí se na Manor, jako by se vracel do minulosti.

Sedí na schodišti vedoucímu k Malfoy Manor, zabalená do vrstev vlny a weasleyovského svetru. Není si zcela jist, co přesně říct, ale když vzhlédne a zachytí jeho pohled, chápe její malý úsměv jako pozvání a sedá si k ní na sněhem pokryté schody.

„Nebyla jsem si jistá, jestli přijdeš.“

Choulí se sám do sebe, když se zvedá studený vítr a otáčí se k ní. Vypadá starší, než co si pamatuje, ale moc se neliší od jeho představ. „Nebyl jsem si jistý, jestli jsou ty dárky od tebe.“

Prostá lež, kterou prohlédne, protože díky jejímu úsměvu se cítí o něco lehčí. „To jsem tedy musela být příliš mazaná.“

Ušklíbne se: „To ano.“

„Příště zkusím být víc specifická.“

Uhýbá pohledem a uvažuje, jestli jej opustí, jakmile se zeptá na to, co zamýšlel. Nakonec otázku stejně pokládá: „Proč jsem tě nemohl najít?“

Ztuhne a oči se jí rozšiřují v panice. „Řekl jsi, že mě nebudeš hledat.“

„Nehledal jsem tě. Ne dokud jsi neposlala ten první dárek.“

Sleduje, jak se jí uvolňují ramena a jak jimi krčí. „Hodně jsem cestovala, zaměřila jsem se na zkvalitnění mudlovské medicíny a magické reformy v jiných zemích. Mnoho zemí není jako Anglie. Nevěří v rovnost mezi kouzelníky a magickými tvory. Někteří zástupci tam museli dojít obhájit změny osobně.“

„A Weasley?“ ptá se náhle a nenávidí, jak se mu při tom jméně zadrhává hlas.

Pohlédne na něj s upřímným zmatením. „Co s tím má Ron společného?“

„Pořád jsi s ním?“ Přeje si, aby na sobě neměla rukavice, tak by si podle její levé ruky tu informaci domyslel sám. „Před lety jsem vás viděl u Weasleyů v obchodě s fórky.“

Tvář se jí na chvíli zmateně svraští, než si uvědomí, o čem je řeč. „To byl syn Harryho a Ginny.“ Vrtí hlavou a oči má smutné. „Draco, s nikým jsem nebyla. Ne od doby, kdy jsme ty a já-“

Políbí ji rychle a tvrdě, rukou ji chytí za zátylek, aby mu byla co nejblíže. Ona polibek ochotně opětuje a není divu, že jim chvíli trvá se odtrhnout. Stále ji pevně drží a upokojuje ho její rozhodný stisk, jako by ho nikdy nechtěla pustit.

„Myslela jsem, že jsi mi neodpustil, když jsi za mnou nepřišel po tom, co jsem poslala první krabičku.“

„Dodnes jsem nechápal, co to znamená.“

„Tak to jsem byla moc mazaná,“ říká smutně.

„Nebyl jsem si jistý, jestli mě chceš znovu vidět.“

„Proč sis to myslel?“

„Řekla jsi mi, ať tě nehledám a já ti vyhověl.“

„Požádala jsem tě.“

„Ale já tě nemusel poslouchat.“ Zvedá ruku v rukavici a zlehka se dotýká její tváře. „Matka mi těsně před smrtí řekla, co udělala.“ sleduje, jak se jí rozšiřují oči. „To nebyl důvod, abys mě opustila.“

„Umírala…“ Něžně se usmívá, zatímco jí po tváři klouže slza. „Nemohla jsem jí to udělat.“

Uchechtne se sotva slyšitelně, ale zato bolestně: „Žila ještě dalších dvacet let.“

„Nejsi za to rád?“

„Nadšením bez sebe,“ pronáší suše. Odtahuje se od ní, vytahuje třetí krabičku a podává jí ji. „Vždy patřil tobě. Můžeme? Musí ti být zima.“ Potřeboval by říct víc, ale teď není ten správný čas.

Zatímco se zvedá na nohy a otevírá krabičku, usmívá se. Otáčí klíčem v zámku, až se ozve známé klapnutí, které dělají jen dveře od Manoru.

A společně, ruku v ruce, vejdou dovnitř.