Preklady fanfiction Harryho Pottera

Yule Never Know

autor: silverbirch   překlad: arabeska

Souhlas s překladem udělen. Z překladu tohoto díla neplyne žádný finanční zisk.

originál: na mém e-mailu

AN: A je to tady. Setkání s Norrisovou. A další problémy.

arabeska: Po lehkých problémech v mailové komunikaci se ukázalo, že tahle povídka (která má být zřejmě náhradou za druhý díl OOON) bude delší jednorázovka. Další části mi autor ještě neposlal a zveřejňovat to nechce. Neslibuju, že pokračování vážně bude. Ale je to aspoň střípek a přiznejme si - povídku s Nádherným stojí za to číst, ať je sebekratší. Požádala jsem silverbirche o vánoční povídku do adventu. V téhle části ještě Vánoce sice nezačaly, ale přijde vánoční ples. Tak to berte jako příslib do nového roku. A já jdu pátrat po povídkách do dalšího adventu... :)
A neuškodí znát One out of nine - čistě kvůli vybrané mluvě :) 

Byl to jeden z těch ničím mimořádných dní. Přemýšlel jsem o jídle. Chápejte, schrupnutí proběhlo čtyřikrát, avšak jídlo pouze třikrát a já jsem nadšený zastánce vyváženého životního stylu. Poté jsem zaslechl ten hlas.

"Svíššku, Er-mňau-mňau!" To byla Blef, královna jednoho z Vážněronaldovy směčky. Stěží jsem rozuměl tomu, co říkala, ale skutečně jsem ji neměl rád a ten pocit byl vzájemný.

Rozhodl jsem se učinit nenalezitelným a uchýlil jsem se na svůj oblíbený strom, z něhož je dobrý výhled do vysoké trávy, kde se sem tam objeví jeden dva hraboši. Jak jsem ležel na větvi, vzpomínal jsem na své první setkání s Blef v Bradavicích před mnoha lety. To byl vskutku zvláštní rok; tentokrát žádní vlkodlaci ani zvěromágové, avšak Střapěnka se stejně chovala velice podivně – dokonce i na její poměry.

*

Jak jsem řekl předtím, můj první rok v Bradavicích neskončil zrovna šťastně. Nejen že jsem byl odtržen od Norrisové na celé dlouhé týdny, ale navíc se má služebná, Střapěnka, rozhodla, že budu držet dietu. Nemohl jsem se dočkat, až se vrátím do školy, ale nejdříve jsem byl za účelem řádného seznámení navštívit Molly. To byla Vážněronaldova královna a já se s ní loni potkal jen krátce. Tentokrát jsem byl pozván, abych zůstal u nich doma a jelikož ona věděla, co obnáší práce služebné, byl jsem velice spokojen.

Když jsem přijel, všichni ostatní včetně Střapěnky na několik dní zmizeli, patrně se šli podívat na famfrpál. Šťastlivci! Měl jsem se výtečně. Královna Molly o mne pečovala a po večerech strávila hodiny mým hlazením a drbáním na bříšku; kdyby nebylo Norrisové, možná bych měl dokonce nutkání zůstat a adoptovat si ji.

Ale stále jsem pouze čekal na to hlavní, a to na návrat k Norrisové. V jejím zájmu, zajisté. Musel jsem se držet, abych příliš nespěchal do přepravky, když ji Střapěnka konečně vytáhla, jelikož to by bylo proti správnému duchu příprav, a tak jsme strávili potěšujících deset minut, kdy se mě snažila "přimět" vlézt dovnitř. Dokonce se mě snažila podplatit žvýkacími bonbóny pro koťata, které jsem snědl – samozřejmě – a následně usoudil, že hra se může uchýlit se konci. Bylo tak zábavné sledovat ji, jak se celá rozparádila, když jsem se zaklesl drápky do koberce. Až když začala vyhrožovat že dojde pro královnu Molly, usoudil jsem, že to už pro dnešek stačilo, a poklidně jsem vešel dovnitř a lehl si.

"Křivonožko!"

Věnoval jsem jí své nejlepší zapředení. "Nádherný!"

Po příchodu do Bradavic jsem se tak nemohl dočkat, až uvidím Norrisovou, že jsem téměř opomenul večeři, avšak vzápětí jsem se přísně pokáral; skutečně bylo nutné ujasnit si priority. Nakonec se objevil střítek, avšak nebyl to ten obvyklý.

"Kde je... jak se jmenuje? Nevadí. Kam se poděla?"

Skřítek si odfrkl. "Někdo dát Perky oblečení na konci minulého roku a ona myslí, že lepší než ostatní skřítkové. Ona odešla. My z toho v kuchyni nemít radost. Jestli zjistíme, kdo jí dát oblečení, my budeme velmi popuzení."

"Skutečně?" Toto by se mohlo stát krajně nepříjemným, jelikož jsem to byl právě já, kdy tu pro ni nechal pár ponožek jako dárek. To volá po briskním promyšlení. "Nenapadá mě, kdo by mohl něco tak pošetilého udělat. Rozhodně ne já... či snad má služebná. Předpokládám, že to bylo jedno z malých koťat, které nevědělo, co se sebou. Nicméně nemám čas zde konverzovat celou noc. Přines mi jídlo, můj dobrý skřítku... a pokud můžeš, tento rok posečkej se servírováním snídaně, až má služebná odejde na vyučování."

Jakmile jsem doejdl, usoudil jsem, že je skutečně čas najít Norrisovou, tak jsem se vydal na průzkum hradu. Nedostal jsem se daleko, než jsem narazil na profesorku McGon-kník.

"Brzká večerní procházka?" otázala se.

"Rád se po jídle trochu protáhnu," odpověděl jsem nevinně. "Musím se udržovat ve formě."

Přeměnila se do kočičí formy. "O tom pochybuji. Hledáte paní Norrisovou, ačkoliv co na vás vidí... Pamatujte, co jsem vám řekla loni." Vytáhla drápky. "Bylo by nešťastné, kdybych byla nucena vám to připomenout."

"Vzpomínám si," řekl jsem urychleně. "Upřímně, nemohl jsem se dočkat, až se sem vrátím a uvidím ji. Chyběla mi."

McGon-kník mi věnovala dlouhý tvrdý pohled. "Dobře," řekla. "V tom případě myslím, že na ni narazíte v chodbě ve čtvrtém patře."

Bylo báječné se znovu setkat Norrisovou a strávili jsme několik dní obnovováním naší známosti, nad čímž bych se nyní neměl rozplývat. Koneckonců, musíme zachovávat dekorum. Avšak, zajisté, bylo to ohromné a já nikdy nebyl šťastnější.

Potom se objevila Blef... a ON. Ne ten samý ON jako posledně. Nebyla to zvěromagická krysa na útěku, ale kocour, který mi způsobil nekonečné problémy se servisem mé služebné.

*

Začalo to, když byla jednoho dne všechna koťata vyvedena ze školy ven. S Norrisovou jsme je následovali, neboť jsem se zprvu domníval, že je něco v nepořádku, jako před rokem, když prohledávali celou školu ve snaze najít Siriho. Avšak mýlil jsem se. Koťata se seřadila a bezvýrazně zírala kolem sebe, jako kdyby neměla sebemenší ponětí, co se kolem nich děje. Samozřejmě, že výrazy Vážněronalda a Háryho se nijak nelišily od normálu.

Nakonec jsem zaslechl zasvištění a zvědavě vzhlédl. Možná se vrací Gordon?

Nevracel se Gordon.

Byla to supina okřídlených koní táhnoucích za sebou dům. Musím říct, že to na mě zapůsobilo. Velice efektivní způsob, jak všechny okouzlit.

Poté to pod hladinou Černého jezera začalo vřít a mě napadlo, zda obří oliheň nesežrala něco, s čím se opět nepohodla. Ale ne. Místo toho se uprostřed jezera objevila loď a pomalu si to namířila ke břehu.

Z lodi i domu vystoupilo mnoho koťat; což bylo velice zvláštní. Škola začala už dávno, tak proč přijíždí tihle až teď? Dokonce ani Norrisová nevěděla, co se děje, ale řekla, že jsou to možná návštěvníci, jelikož by to vysvětlovalo, proč je její služebník, Argus, v poslední době tolik zaneprázdněný úklidem škody, že má sotva čas ji nakrmit. Jak šokující!

Když už mluvíme o jídle, schylovalo se k času večeře, tak jsme se oba vrátili do hradu. Sledovali jsme, jak nás míjejí návštěvníci, a tehdy se to stalo; mé první setkání s Blef a důvod, proč spolu nevycházíme.

Ukázalo se, že je to pouze další kotě, ačkoliv měla na hlavě velmi světlou srst, ale poté jsem zachytil vibrace, které z ní vycházely, a myslím, že ona nás cítila stejně tak. Když se podívala naším směrem, pohltila mě vlna její nenávisti a Norrisová se ke mně s mmrrnčením přitulila.

"Co to je?" hekla. "Nahání mi hrůzu."

Chvíli mi trvalo, než jsem zkrotil vlastní dech. "Je z části víla. Už jsem o nich slyšel."

"Ale proč nás nenávidí?"

"Protože jsou to přátelé víl a myslí si, že kočky jsou zrádci. Už jsi ten příběh slyšela?"

"Ne."

Povím vám, jak nás to rozrušilo – odmítli jsme večeři a vrátili se ven, kde jsme si našli skryté místo na sezení. Norrisová se ke mně schoulila a stále se chvěla.

"Matka mi ten příběh vyprávěla, když jsem byl ještě malé kotě," začal jsem. "Kdysi dávno byla všechna stvoření na světě vůči sobě přátelská, dokonce i kočky a psi. Avšak poté se lidé začali povyšovat a bydlet v domech a kácet stromy a chovat zvířata k jídlu. Začali vyhánět jiné bytosti, jako víly a skřítky, a obviňovat je z krádeží a obývání polí, která oni – lidé – potřebují na obživu. Bytosti byly donuceny k odchodu a uchýlily se do mokřad, bažin a hor, kde však neměly dost jídla a jejich koťata začala hladovět.

A tak začaly víly krást lidská koťata a nahrazovaly je těmi svými, kterým se říkalo podvrženci. Ale aby to dokázaly, potřebovaly naši pomoc, a to je důvod, proč předeme."

Norrisová se zavrtěla. "Proč předeme?" Lehce mi zaťukala na nos. "Tohle sis vymyslel! Kočky předou odjakživa."

Otřel jsem se o ni hlavou. "Ne, nepředou. Matka říkala, že nám předení daly víly darem, abychom jim pomáhali krást koťata. Lidé měli ty věci zvané kolovrátky, ale my jsme nepředli přízi, my předli ukolébavky. Sedali jsme si lidem do klína a předli jako jejich kolovrátky a kolébali je ke spánku. Potom mohly přijít víly a vyměnit lidská koťata za ta svá."

"To nezní moc pěkně," řekla Norrisová.

"Buď to nebo sledovat vlastní koťata umírat hladem."

"Ale už to neděláme, že ne?"

"Ne," řekl jsem jí. "My, kočky a kocouři, jsme se rozhodli, že bude pro naše dobro udělat si z lidí služebníky, protože jejich domovy jsou teplé a suché a dávají nám jídlo a smýšlí o nás jako o bozích. Takže jsme vílám přestali pomáhat, a proto nás takhle nenávidí. Stále se přátelí s čistokrevnými vílami, chápeš."

Norrisová se otřásla. "Myslíš, že se nám tahle pokusí ublížit?"

"Nemyslím, ale měli bychom se od ní držet dál. Beztak se mi nelíbí."

A proto jsem nikdy neměl rád Blef. A není to ani moje vina! Sice nevím, zda je ten příběh pravdivý, ale vyprávěla mi ho matka.

Originální název Yule Never Know (neboli You'll never know = nikdy nevíš) odkazuje na Yule - germánský svátek zimního slunovratu (nyní se ale Yule překládá jako Vánoce). My jako slované jsme měli Kračun.