Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Před první kapitolou bych znovu ráda upozornila na datum vzniku této povídky. Autorka ji napsala po vydání Fénixova řádu. Snape je tady čistokrevný kouzelník a s Lily se v dětství neznal. A nedočkáte se romantiky, s tímto Severusem opravdu ne.

Kapitola 1. Vzpomínka

Snape vstoupil na záchod, jen aby jej do očí udeřil pohled na Zlatoslava Lockharta vynořujícího se z kabinky. Stočil zrak k právě použité toaletě a s opovržením zjistil, že se ji onen muž marně snaží spláchnout.

„Ucpal jste záchod,“ poznamenal suše.

Lockhart znervózněl. „Ve skutečnosti,“ a než stačil Snape zareagovat, vytáhl hůlku, „Obliviate!“

Ukolébán kouzlem Snape mohl jen naslouchat a přijímat Lockhartovy informace: „To vy jste ucpal ten záchod.“

Jakmile muž odešel, trans se ze Snapeovy mysli vytratil a on se zmateně zadíval na toaletu. Dumal nad tím, proč se pořád cítí, jako by si potřeboval ulevit.

ooOOoo

Aha, už si vzpomínám, pomyslel si Snape podrážděný vzpomínkou na tehdejší půlhodinové hledání Filche, aby záchod zprůchodnil.

Stále na něj tišivě působil paměťový regenerační odvar. Třída připravující se na OVCE při testování svých výtvorů odhalila překvapivé množství studentů, na které kdysi Zlatoslav Lockhart použil kouzlo Obliviate. To podnítilo Snapeovu zvědavost a jakmile se učebna vyprázdnila, sám odvar užil. Nyní už se stal svědkem toho, jak mu Lockhart srazil polici s lektvary (věděl jsem, že jsem nebyl tak neopatrný!), jak ten matlák uklouzl na hladké podlaze před učebnou obrany a jak mu zaskočila káva. Proč ten nebetyčný idiot cítil potřebu vymazávat vzpomínky i na ta nejmalichernější ztrapnění, bylo mimo Snapeovo chápání. Koneckonců, ten chlap se ponižoval v podstatě denně už jen svými ubohými pokusy o kouzelnictví.

Uřkl by toho imbecila, kdyby již netrčel u svatého Munga a nesnažil se vzpomenout na alespoň jediný nepatrný detail své existence. Díky tomu Snape začal oceňovat pojetí vesmírné spravedlnosti. Jak příhodné, že muž s tak malým respektem ke vzpomínkám druhých byl sám o své připraven.

Jak účinek lektvaru mizel, cítil Snape navracející se sílu a připravil se vstát; předpokládal, že k dalším incidentům s Lockhartem a jeho myslí nedošlo…

A zhroutil se zpět na své místo, jak se cosi mnohem mocnějšího snažilo prorazit bariéru – další vzpomínka pohřbená výrazně hlouběji, Obliviate seslané daleko působivějším kouzelníkem.

Paměťový regenerační odvar nebyl obvykle účinný natolik, aby prolomil velmi silné Obliviate (kvůli čemuž musel být Lockhart neustále přítomen u svatého Munga); jak vzpomínka trhla jeho myslí, Snape její prchavou povahu poznával. Ležela pohřbena velmi hluboko. Zjevně někomu opravdu záleželo na tom, aby na tuto konkrétní zapomněl.

S nově vyvolaným zájmem vyčistil mysl a sebral veškeré dovednosti nitrobrany. Zapudil pryč otázky: Kdo toto provedl? Byl to Voldemort při snaze utajit nějaké zločinné plány? Pokoušel se snad Potter zakrýt nějaké své mizerné husarské kousky? Ne, Potter neměl na něco takového schopnosti. A konečně se jeho mysl ztišila.

Vzpomínka se navracela jen velmi zvolna – Potter zmlácený na posteli, Brumbálovy smutné modré oči, Snapeovy vlastní bílé ruce míchající lektvar – když vtom jej přemohla exploze barev a zvuků:

„Jak dlouho je v tomto stavu?“ slyšel se položit otázku. Stál nad kouřícím kotlíkem na ošetřovně a příprava lektvaru se nacházela v závěrečné fázi.

„Tři hodiny,“ odpověděla Poppy Pomfreyová ustaraně a přešlapovala v nohách Potterovy postele, zatímco chlapec sebou ve spánku mlátil a chvěl se. „Ani nereaguje na podněty.“

Snape přičichl k lektvaru a zjišťoval tak, zda je připravený k použití.

„Severusi,“ slyšel Brumbálův jemný hlas a cítil jeho ruku na rameni. „Je hotov?“

„Uvařil jsem protijed dle vašeho přání, řediteli,“ odvětil a sledoval chlapce, jak sebou v horečce zmítá na posteli lapen v boji s neviditelným nepřítelem. „Už jen přidat krev příbuzného. Doufám, že máte po ruce vzorek?“

„Ne, Severusi. Nebudou souhlasit.“

Snape ostře pohlédl na věkovitého ředitele, který čněl za ním.

„Bez krve přímého příbuzného,“ vysvětloval opatrně, přičemž jej napadlo, jestli aktuální situace nepřispěla k pomatení ředitelova rozumu, „je tento lektvar zcela k ničemu. Potter je prakticky mrtvý. Vysvětlil jste jim to?“

Brumbál smutně pohlédl na stále bezvědomého Pottera, a pak na Mistra lektvarů.

„Chci, abyste použil vlastní krev, Severusi.“

Snape na něj zůstal zírat. „Slyšel jste alespoň slovo z toho, co jsem řekl? Ten lektvar nebude –“

„Použijte vlastní krev, Severusi,“ zopakoval Brumbál tiše.

Snape následoval Brumbálův příkaz a říkal si, co se, pro Merlina, začalo s tím mužem dít. Toto jeho zázračnému chlapci vůbec nepomůže; ředitel jen ztrácí čas a kluk tomu jedu nevyhnutelně podlehne. Brumbálova logika jaksi Snapeovi unikala.

Nebyl však zvyklý neuposlechnout Brumbálovy rozkazy – ani v případě, kdy ředitel fungoval ve stavu intenzivního popírání skutečnosti – takže provedl pečlivý řez a sledoval, jak mu po bledé ruce stéká krev a skapává do lektvaru. Odstoupil, zatímco starší kouzelník pečlivě odměřil lektvar a neužitečný jako placebo jej nalil do hrdla umírajícího chlapce…

A najednou se Potter přestal zmítat a jeho ostrý, trhavý dech se zklidnil do pravidelného rytmu. Po tváři se mu rozlil mír a do bledého obličeje se vrátila barva. Brumbál vtiskl prázdnou lahvičku do Snapeovy strnulé dlaně a vrátil se k Harrymu. Odsud Snape mohl vidět, že chlapcova bolest vymizela, že lektvar odvedl svoji práci a kluk teď spí přirozeným, bezstarostným spánkem.

To nebylo možné…

Brumbálova věkovitá ruka přejela po Harryho potem zvlhlém obočí, odhrnula kštici mokrých vlasů a setrvala na chlapcově jizvě. Po dlouhé době konečně vzhlédl.

Snape tam stál a jen na něj zíral.

„Ale no tak, Severusi, s myslí tak bystrou jako je vaše jistě chápete, proč lektvar účinkoval.“

Snape pohlédl na Brumbála, pak na chlapce. Ne, ne, on to být nemohl. Způsob ‚jak‘ byl jasný – ale ne, toto nebylo možné.

Brumbálovy oči, podivně smutné, jej stále upřeně sledovaly.

„Podívejte se na mě, Severusi.“

Snape věděl, že musí poslechnout Brumbálův příkaz. Podíval se na něj. Přímo do těch utrápených očí.

Sotva slyšel Brumbála zašeptat: „Obliviate.“

ooOOoo

Snape před sebe jen nevěřícně zíral, když paměťový regenerační odvar pomalu přestával působit; vybavil si Brumbálův hlas, jak mu shrnuje předchozí aktivity. A vzpomněl si na cestu zpět do komnat rozostřenou vlivem Brumbálova kouzla. Jak tehdy vzhlédl od písemek a překvapilo jej, že noc už uplynula. Jak si pomyslel, zda ti malí spratci napsali tak otupující eseje, že jej skutečně uspaly na několik hodin.

A pak se zavrávoráním vyskočil na nohy. Brumbál mu vymazal vzpomínky. Brumbál mu, sakra, vymazal vzpomínky!

Znehybněl.

Krev. Jeho krev vyléčila Pottera. Ten zmíněný protijed – jen nejbližší příbuzní vyhovovali coby biologická složka. Ve vzácných případech strýci nebo bratranci, ale jen velmi zřídka. Musel by být…

Snape zíral na jednu ze svých sklenic, jako by ji chtěl vůlí přimět k explozi. Jediná možnost…

To nemůže být. To prostě nemůže být.

Ach, ale může, připomenul mu vnitřní hlas a myšlenky mu zaběhly k oné noci, k těm zeleným očím a té teplé, slané kůži…

Ale ne… Prosím, jen to ne.

A v tom okamžiku Snape pochopil, že je otcem Harryho Pottera.