Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona ani na okamžik nezamhouřila oči.

Ginny se po přečtení zkrátka nedala utišit a Hermiona ji jen kolébala sem a tam a hladila po vlasech, dokud se zrzka neuplakala ke spánku. Věděla, že podobně utěšovala svou dceru i Molly. A následně strávila většinu noci tím, že myslela na své rodiče a na to, jak moc je postrádá. Vyčerpaný mozek jí pak přirozeně odvedl myšlenky k Harrymu, Ronovi a nakonec k Malfoyovi.

Je nutné uznat, že vzhledem k jeho nepřetržité přítomnosti, bylo nemožné nemyslet na svého vnuceného hosta, ale v poslední době to její namáhané mysli příliš neztěžoval. Navzdory své aroganci, předsudkům a složité změti ostatních chyb byl Malfoy rozhodně snesitelnější než dřív. Dokonce se přistihla - samozřejmě náhodou - že odchází do knihovny později než obvykle, aby mohla trávit více času v jeho přítomnosti. Zajisté to vše dělala ze studijních důvodů; McGonagallová ji požádala, aby na něj dohlédla, a ona si uvědomila, že je docela fascinující být svědkem všech těch nepatrných změn.

Navíc bylo příjemné opět cítit stálou mužskou přítomnost, ačkoliv byla vynucená a zmíněný muž byl blbec.

A přesto bylo tak poutavé sledovat ho, jak se přizpůsobuje svému okolí a jí, že samu sebe potajmu ponoukala, ať se jej snaží co nejvíc ovlivnit. Hermiona si byla téměř jistá, že kdyby – a bylo to obrovské kdyby – dokázala zlomit jeho předsudky, soužití s ním by nemuselo být takové utrpení.

Nejspíš ne. Její nebelvírský optimismus uměl být občas osinou v zadku, ale i tak to zkusí; i kdyby jen proto, aby z jeho slovníku odstranila slova mudlovská šmejdka.

Nedostatek spánku jí zcela zjevně začínal plést myšlenky. Letmým pohledem na hodiny zjistila, že je už půl šesté ráno. Zkontrolovala, zda Ginny tvrdě spí, než ji opatrně posunula a lemem rukávu setřela z tváře mladší čarodějky zbytky snem vyvolaných slz. Hermiona potichu zamířila k jejímu stolu a naškrábala rychlý vzkaz, kde se omluvila, že odchází, a vysvětlila jí, že si jen potřebuje trochu odpočinout.

Smutným pohledem se s ní rozloučila, tiše se vykradla ze své bývalé společenské místnosti a vydala se opuštěnými chodbami zpět do svých komnat. Byl to jen kousek, ale kráčela pomalu a zamyšleně, když si zase jednou uvědomila, jak mrtvě Bradavice působí. Ano, chodby byly v zimních jitrech vždycky pochmurné a v sobotu takhle brzy ráno dosud všichni spali, ale ona Bradavice vždy zbožňovala proto, že v jejich zdech cítila teplo a život. Nyní se každý kámen zdál temnější, ve všech místnostech bylo chladněji a v celém hradu panovala atmosféra jako na hřbitově.

To srovnání se neustále vtíralo do mysli... Jedno z těch, která jí neustále připomínala, jak bezútěšné všechno je. V pondělí bude prvního listopadu, další měsíc po Brumbálově smrti. Půl roku a stále jí to svíralo srdce.

S ustaraným povzdychem zamumlala heslo smečce lvů, ale dveře se neotevřely dokořán. Zamračila se, opřela se do nich a ucítila z druhé strany odpor. Bokem vklouzla dovnitř a okamžitě o něco zakopla; něco měkkého, kvůli čemu se s šokovaným heknutím svalila na zem. Znechuceně vydechla, odhrnula si vlasy z tváře a ohlédla se přes rameno. Oči se jí rozšířily, když zjistila, co bylo tou překážkou.

"Ach bože," zašeptala, obrátila se a po kolenou se k němu doplazila. "Malfoyi? Draco!"

Vypadal jako mrtvola.

Pleť jeho obličeje nabyla přízračný odstín šedi a rty byly v tváři patrné jen jako promodralá šmouha.

Při pohledu na jeho zavřené oči a zlověstný klid ve tváři Hermiona cítila, jak jí hrdlo svírají intenzivní panika a děs.

S nervozitou a rukama rozechvělýma obavami šmátrala po jeho zápěstí a zašklebila se, když si všimla, jak je jeho dlaň oteklá, zkrvavená a popálená.

Hlasité a bolestivé bušení v jejím hrudním koši se uklidnilo, když bříšky prstů nahmatala Dracův puls.

Roztřeseně vydechla a na okamžik si vychutnala, jak mu tluče srdce. Díky tomu její hrůza ustoupila. Jen další letmý pohled na jeho znetvořenou ruku a pozici u dveří jí stačil, aby si vyvodila, co se stalo.

Pokusil se utéct.

Malfoyi, ty zatracený pitomče...

Vkleče po jeho boku se přinutila vzít rozum do hrsti; překvapilo ji, když si uvědomila, že má vlhké tváře. Plakala? No... to lidé v panice klidně mohou. Ale o tom může přemýšlet později, poté, co z něj vymlátí duši za to, že byl tak hloupý.

"Wingardium leviosa," pronesla Hermiona tiše s pozvednutím hůlky, když se postavila, a odmanévrovala ho na jednu z pohovek.

Dřepla si k němu s hůlkou nad jeho hrudí, připravená jej probudit, ale zaváhala.

Světlehnědýma očima pomalu putovala po jeho tváři a uvědomila si, že se jí dosud nikdy nenaskytla příležitost ho takhle vidět. Zblízka. Vypadal teď tak normálně, jako by prostě jen spal. Ani stopy po zlosti nebo zmatku, které vždy hyzdily jeho rysy; ani nejmenší připomínka toho, že se mu život roztříštil na kousky. Zdál se uvolněný a ona na něj zírala jako přikovaná. Zvědavě vztáhla ruku, aby odhrnula stranou sněžně plavé vlasy; a od té chvíle se konečky jejích prstů začaly pohybovat samovolně, přejely po obočí a vzhůru po lícních kostech se zkoumavými, sotva postřehnutelnými dotyky.

Něco se jí hnulo v hrudi, když ho dále studovala, a uvědomila si, jaká je to škoda. Byl pohledný a chytrý, ale jeho výchova ho zničila, a to bylo tak smutné... Jaké plýtvání...

Když ho štípla, vrátila se mu do tváří trocha barvy, a nemohla si pomoct, aby mu nepřejela palcem po spodním rtu. Byl... teplejší, než očekávala...

Odtrhla ruku a věnovala mu vyděšený pohled. Za tohle mohla ta nespavost; mátla ji a nutila k hloupým a nepatřičným věcem. Zavrtěla hlavou a v duchu si vynadala. Položila hůlku zpátky na jeho hruď a připravila se na Malfoyův nevyhnutelný vztek, až se vzbudí a najde ji nad sebou skloněnou.

"Enervate!"

Draco s hlasitým zalapáním po dechu procitl, vytřeštil oči, jejichž barva připomínala rozbouřené jezero pod šedivým nebem, a hruď se mu těžce zvedala rychlými nádechy.

Ani si nevšiml čarodějky po svém boku. Zíral přímo před sebe, divoce mrkal a snažil se vzpamatovat.

"Malfoyi!" vykřikla Hermiona a položila ruku na jeho paži. "Draco, uklidni se. Nic se neděje."

Střelil po ní horečným pohledem a ona vydechla úlevou, když se uvolnil a jeho dýchání zpomalilo do běžné frekvence. Chystala se promluvit, když rychle natáhl zraněnou ruku, a jí se jen taktak podařilo odolat nutkání překvapeně ucuknout. Stalo se to příliš rychle. Jeho lepkavá ruka se náhle ocitla na její tváři a důvěrným dotekem jí po kůži rozetřela krev. Šokovaně otevřela ústa ve snaze to gesto pochopit. Třásl se tak silně, že chvění vibrovalo i v jejím obličeji.

A pak, jako by se nic nestalo, ruku spustil a jednoduše se na ni díval prázdným pohledem. Když se probrala z dalšího transu, Hermiona si prohlédla jeho třesoucí se tělo a naslouchala, jak drkotá zuby, zatímco se chvění zhoršovalo.

"Malfoyi," vydechla tak klidně, jak jen dokázala. "Tvoje tělo se potřebuje zotavit, ano?" Ani se přes rytmické cvakání zubů nepokusil odpovědět a jen ji dál sledoval těma naprosto prázdnýma očima. "Jdu pro Bezesný spánek, dobře? Vrátím se za chvilku."

Vběhla do své ložnice, aniž by počkala na odpověď, prudce otevřela truhlu u nohou postele a co nejrychleji z ní vyhrabala flakónek fialové tekutiny. S potřebným lektvarem v dlani popadla z postele přikrývku a uháněla zpět k němu. Intenzita jeho třesu byla alarmující. Upustila deku, z boku k němu poklekla a zoufale se snažila rychle odšpuntovat lahvičku, kterou mu následně přiložila ke rtům.

"D-Draco," zamumlala v silných obavách. "Můžeš se udržet v klidu, abys to dokázal vypít?"

Žádná odpověď. Jen další chvění...

S jen chvilkovým zaváháním zvedla volnou ruku k jeho obličeji, přitiskla dlaň k tváři a palcem mu otevřela rty. "Bude to v pořádku," mumlala nepřítomně; zdánlivě ignorovala, jak něžně s ním zachází. Nevšímala si bolesti, když vklínila palec mezi jeho vibrující zuby, aby mu mohla lektvar nalít rovnou do úst.

Když se lahvička vyprázdnila, odhodila ji za sebe a přiložila mu dlaň na ústa, zatímco jej konečky prstů bezděčně hladila po tváři, a čekala, až polkne. Ani ne o dvacet vteřin později už byl zcela bezvládný, ačkoliv se stále lehce chvěl. Přetáhla přes něj deku a pečlivě ho do ní celého zabalila, než s úlevným výdechem dosedla na paty.

Merline, jak ji to vyděsilo... jak ji on vyděsil... Ale udělala, co mohla.

Spěšným pohledem se ujistila, že neslyšně spí, zvedla se a až ve stoje na vratkých nohou doslova ucítila, jak ji zavalila mrazivá vlna vyčerpání. Odvlekla protestující tělo do koupelny, kde se nahrbila nad umyvadlem a snažila se uspořádat si myšlenky, ale při pohledu na vlastní tvář se jí zadrhl dech.

Byl tam. Jeho karmínový podpis; výrazný a podivně krásný jako teritoriální otisk na její tváři, který stále úžasně hřál. Dlouho si ho prohlížela, než prudce pustila vodu a se zvláštním třepotáním v hrudi smyla jeho krev. S posledním pohledem na svůj odraz se odplahočila do ložnice, kde urychleně vklouzla do trička a pyžamových kalhot a do kapsy na boku zastrčila hůlku.

Plakala by při pohledu na svou pohodlnou postel. Přesto se, Godric ví proč, rozhodla popadnout další přikrývku a namířit si to zpět do obývacího pokoje.

Uvelebila se v objetí přikrývky a víčka jí ztěžkla, když se zaměřila na kouzelníka podřimujícího na gauči na druhé straně stolku. Zase vypadal jinak, ale měla pocit, že to tentokrát s uvolněnými rysy nemá nic společného.

Tohle všechno změní. Jen netušila jak.

*

Hermiona procitla jako první; probudil ji hluk, který dělali studenti potloukající se venku po chodbách.

Podívala se na hodiny, které jí prozradily, že už je skoro poledne, což znamenalo, že se jí jako zázrakem podařilo spát pět hodin v kuse; nejdelší spánek v poslední době. Také to znamenalo, že Malfoy se brzy probudí, pokud správně odměřila lektvar, a její ospalý pohled sklouzl jeho směrem.

Celá ta událost se v její paměti ozývala jen jako šepot větru, někde mezi realitou a zapomenutým snem. Mohla ho sledovat minuty i hodiny, než se na jeho těle začaly projevovat známky života; pouhé malé záškuby a povzdych, než rozechvěle a s mrkáním otevřel oči.

Napůl si přála, aby si jí nevšiml, protože věděla, že to povede k jednomu z nejtrapnějších okamžiků v jejím životě. Zrovna když zvažovala, že zavře oči a bude předstírat spánek, zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly.

Nečekala nic než zlost a rozpaky, ale v jeho bouřkových očích spatřila jen rozčilení a špetku hanby. Ticho mezi nimi jako by zajiskřilo, když se jejich pohledy odmítaly oddělit, a Hermiona nalezla svůj hlas dřív, než stačila uhnout očima.

"Jak se cítíš?"

Tehdy uhnul pohledem a ona opravdu neočekávala odpověď. "Na hovno," zamumlal trochu ochraptělým hlasem.

Upřeně ho pozorovala, jak se těžce a zdráhavě zvedá do sedu a celou dobu schovává zraněnou ruku pod přikrývkou. Pokrčil kolena a vzápětí zavřel oči a se skloněnou hlavou si začal štíhlými prsty masírovat spánek. Skousla si spodní ret a v duchu si vynadala za to, že vstala z gauče a s dekou kolem ramen se k němu přiblížila.

Co to sakra děláš?

Mohla si sednout na podlahu vedle jeho pohovky. Rozhodně by to byl mnohem rozumnější nápad, než se nervózně usadit k opěrce u jeho nohou. Kdyby ji po tom seřval, nedivila by se mu, protože ani ona netušila, proč to udělala. Ale Draco se stěží pohnul. Tohle byla snad jedna z nejbizarnějších situací, do které se kdy dostala, a to už bylo co říct vzhledem k posledním šesti rokům jejího života.

"Co sis myslel?" vyhrkla dřív, než stihla potlačit nutkání se zeptat, a zamračila se, když ani potom nezvedl hlavu. "Máš vůbec ponětí, jak silné jsou tady ochrany? Mohl jsi umřít, Malfoyi-"

"Nevrátila ses," přerušil ji hlubokým zamumláním.

Co to-

"Cože?" vydechla Hermiona, a aby získala nějaký záchytný bod, studovala každý detail jeho tváře. "Co tím-"

"Nevrátila ses," zopakoval a konečně k ní zpoza řas vzhlédl. "Včera v noci."

"Já-já to nechápu-"

"Nikdo jiný neví, že jsem tady," přerušil ji tichým napjatým hlasem. "Když se ti něco stane, budu královsky v prdeli-"

"McGonagallová ví, že jsi tady," poukázala Hermiona. Její hlas byl tichý a trpělivý, jak se snažila ho utišit, a Draco se cítil příliš zmatený, než aby ho to znechutilo. I přes jeho nejlepší snahu to ignorovat, něco v blízkosti Grangerové uklidňovalo zbytky jeho rozbouřené duše a on - jen na chvíli - nechtěl, aby odešla. Zatím.

Jak mohl zapomenout na McGonagallovou? V první řadě to byla vina té přestárlé krávy, že tady uvízl.

"A kdyby se jí něco stalo?" zeptal se ostře. "Prostě bych tu hnil, dokud by si nějaký podělaný třeťák nevšiml toho smradu?"

"Draco," zalapala po dechu a cukla sebou při jeho hořkých slovech. "Kdyby se něco stalo McGonagallové, ochrany by spadly a ty bys mohl odejít."

Zamrkal.

Sakra, to ho nikdy nenapadlo. Teď se cítil kvůli tomu pošetilému pokusu o útěk jako zatracený blázen. Odtrhl od ní pohled a pohrdavě si vynadal za to, že se dostal do takové situace. Jestli si myslel, že to, jak mu Potter loni náhle vběhl do koupelny, byla ta nejpotupnější věc, která se mu kdy mohla stát, mýlil se.

Ale...

Ale ona byla jiná než Potter. Ten nesmrtelný pitomec do všeho strkal nos a všude překážel, ostatně jako vždy, zatímco ona vypadala, že si o něj dělá upřímné starosti. Už ta samotná myšlenka by ho měla odpuzovat a měly by ho svrbět prsty touhou odstrčit ji od sebe co nejdále, ale nestalo se tak. Místo toho pečlivě prozkoumal její srdcovitý obličej a pátral po známkách podvodu nebo křivých úmyslů, ale ta upřímnost z ní téměř vyzařovala.

"Proč jsi mi pomohla?" zeptal se a zúžil oči do podezíravých škvír.

"Protože jsi to potřeboval," pokrčila Hermiona rameny, jako by to nic neznamenalo. "Ochrany jsou silné a nebezpečné, mohl jsi-"

"Nenávidíš mě," zasyčel spíše na sebe než na ni. "Jsme jeden druhému odporní, Grangerová. Proč bys kurva-"

"Ne... nemyslím, že tě vážně... nenávidím," vykoktala plaše a Dracovi slyšitelně sklapla čelist. "Nenávist je silné slovo. Nikdy bych ti nepřála nic se smrtelnými následky-"

"Opravdu?" zavrčel cynicky.

"Opravdu," ujistila ho s tím svým známým odhodláním. "A doufám, že bys nic takového nepřál ani ty mně."

Draco si odfrkl, ale byla by hluchá, kdyby si v tom nevšimla nedostatku přesvědčivosti. Na mysli mu vytanula vzpomínka na světový pohár ve famfrpálu a vzpomněl si, jak varoval Pottera, ať ji drží stranou toho chaosu. Bylo to z náhlého popudu, že se vytrvale ptal i týdny poté, ale nedokázal se vyhnout tomu, aby nebral ohledy na její bezpečí. A pořád netušil proč.

"Nech mě podívat se na tu ruku," Grangerové hlas ho vytrhl zpět do té momentální ošemetné situace. "Teď ráno vypadá docela zle-"

"To je v pohodě-"

"Ne, to není," přerušila ho s tvrdým pohledem a natáhla ruku. "Podívej, prostě tě znehybním, když budeš dál dělat potíže. Nebylo by lepší mít to za sebou?"

Draco se na ni zamračil a mlaskl jazykem. "Neřekneš o tom živé duši, Grangerová."

"Nemůžu, i kdybych chtěla, Malfoyi," připomenula mu. "Všechno, co se stane v těchto komnatách, zůstane mezi námi."

Z něčeho v jejím konstatování mu vyschlo v krku a bolestivě polknul, zatímco zdráhavě odkryl ruku. Když ji položil do její natažené dlaně, zašklebil se, protože to bylo horší, než očekával. Uprostřed dlaně mu zel hluboký šrám. Krev kolem něj se už částečně srazila, ale někde dosud krvácel. Kůže se mu zkroutila jako ohyzdné okvětní plátky a od rány se větvily malé červené linky jako kořeny, které se táhly až k jeho prstům a zápěstí.

Draco cítil, jak mu pod kůží dosud praská zbytková magie, a ta mokvající rána bolela jako čert. Kouřovýma očima sklouzl ke Grangerové a napůl očekával, že bude nad tím pachem stěží potlačovat zvracení, ale pouze se jemně kousala do rtu. Hodnotila míru poškození a on sledoval, jak její mozek pracuje se soustředěnou pozorností. Všiml si, že se opět v podstatě drželi za ruce a kolem nich se vznášel pach krve, stejně jako poprvé na jeho posteli po tom incidentu v koupelně.

"Tohle chvíli potrvá," zamručela a vytáhla hůlku, aby začala pracovat na jeho zranění. "Bolí to?"

"Ne," procedil lež skrz zuby a jeho pozornost upoutala zlatě zářící špička její hůlky. "Jenom si pospěš, Grangerová."

Jazykem si navlhčila rty a pustila se do léčení, nejdřív u jeho prstů a dolů až k otevřené ráně. Ignoroval spalující pocit, který mu dráždil nervová zakončení, a místo toho se zaměřil na její jemné doteky, které se ukázaly být perfektním rozptýlením. Seděli v tichu, které podivně hraničilo se spokojeností, a on se příliš ztratil v utěšující činnosti, než aby něco udělal, když ho zatahala za rukáv.

Z tranzu ho vytrhl Grangerové ostrý nádech a sklonil hlavu, aby se setkal s jejíma jantarovýma očima rozšířenýma šokem. V tu chvíli se chtěl vytratit, rozpadnout se do nicoty. Sledoval směr jejího pohledu a velmi dobře věděl, co ji na jeho paži tak vyplašilo. Znamení zla.

Ne, ne, ne...

Nechtěl, aby to viděla... Prostě to nebylo správné. Byla na to příliš čistá, jako by ji pouhý pohled na odpornou značku mohl nějak poznamenat. U Salazara, tohle nechtěl; nechtěl, aby se k tomu byť jen přiblížila. Pokusil se jí ruku vytrhnout, ale její stisk jen zesílil a držela mu paži stále na místě.

Pozorně zkoumala ohyzdný cejch a uvědomila si, že ještě nikdy neměla Znamení zla takhle na dosah. Přečetla nekonečné množství textů o Voldemortovi a jeho typických kouzlech; zvláště o Morsmordre a o tom inkoustově černém emblému, který nosili Smrtijedi, ale na značce na Malfoyově kůži bylo něco špatně. Kůže kolem lebky a hada byla stále vyvýšená a zrudlá podrážděním, ale od smrti Brumbála uplynulo už šest měsíců, což znamenalo, že touhle dobou už by měl otok splasknout. Pokud...

"Počkej," zašeptala nepřítomně, když se nahnula blíž, a nevšímala si toho, že ze závanu jejího dechu na své kůži se Draco zachvěl. Obezřetně ji sledoval, jak jí v očích tančil do očí bijící záblesk porozumění, a zatajil dech, když rozevřela rty. "Nechtěl jsi to."

Údivem se až rozkašlal. "Cože?"

"Nechtěl jsi to dobrovolně," zopakovala a zvedla bradu, aby se na něj dlouze podívala. "Každopádně ne úplně."

"Co to do prdele-"

"Tvoje tělo znamení odmítá, protože jsi ho nechtěl," vysvětlila a ukázala na zanícenou kůži v okolí symbolu, který připomínal tetování. "Tohle už by se dávno uklidnilo, kdyby ses tomu zcela podvolil."

Draco neměl ani ponětí, jak by měl na tohle odpovědět, protože ta nesnesitelná čarodějka měla zase jednou pravdu. Během toho ceremoniálu měl příliš výhrad, ani by je nespočítal, a té osudné noci celou svou duší litoval až dodnes. Byl až příliš ovlivněný bezhlavou potřebou pomstít uvěznění svého otce, ale až ve chvíli, kdy vstoupil do obchodu Borgina a Burkese, zpečetil to, kvůli čemu měl teď tu odpornou jizvu. A co to přineslo? Nic než tíživé noci, psychické zhroucení v prefektské koupelně a šestiměsíční peklo během skrývání.

Tohle všechno věděl; už dávno přijal, že udělal osudovou chybu, která vedla k nejvíce ponižujícím a nejstrašnějším chvílím jeho života. Ale nechtěl, aby to zjistila.

"Co o tom sakra víš?" vyzýval ji svým povýšeným úšklebkem, vytrhl se jí a skryl ruku opět pod rukáv. "Nech mě hádat - jedna z tvých drahých knih, Grangerová? Měla bys vědět, že nesmíš věřit všemu, co čteš-"

"Vím, že jsi neměl na výběr, Malfoyi," namítla tím klidným tónem, který ho jenom víc rozzuřil. "A nemusela jsem vidět tvoje Znamení, abych na to přišla-"

"Ušetři mě těch filozofických hovadin, Grangerová," vyštěkl, ale nedokázal potlačit bolestivou grimasu, když ho náhle zasáhla vlna nevolnosti.

"Jsi v pořádku?" zeptala se Hermiona rychle a natáhla ruku. "Počkej, dovol mi-"

"Jenom mě nech být!" zavrčel a pokusil se zvednout z gauče, ale závrať mu to nedovolila. "Do prdele-"

"To ta magie," povzdychla si a posunula se k němu na gauči o něco blíž. Možná příliš blízko. "Dovol mi tě vyléčit-"

"Nemyslím si-"

"Nedotknu se znamení," navrhla s pokorným pokrčením ramen. "Přísahám, ani ho nezmíním. Jak jsem řekla, co se stane tady, zůstane mezi námi."

Nebýt toho kousavého brnění, které se mu stále rozlézalo pod kůží, z úst by se mu vyřinula ukázková urážka, ale teď jen obezřetně svěřil ruku do jejích a dával si pozor, aby jeho tvář zůstala nehybná. Aby si nemohla myslet, že se cítí příjemně. Její prsty byly zase na těch jeho; jejich pohlazení kouzlilo a to kouzlo se mu šířilo až do vlasů jako statická elektřina. Aby jí nekřivdil, zůstávala netečná, když mu opět vyhrnula rukáv a pečlivě se hůlkou i očima vyhýbala černému znamení.

Hermiona se kousala do rtu a dělala, co bylo v jejích silách, aby ignorovala Znamení zla, ale přísahala by, že cítila, jak na ni zlostně hledí a soudí její mudlovský původ a loajalitu k Fénixům. Přivřela oči a zhluboka se nadechla, čímž zachytila závan Malfoyovy vůně. Teď byla jiná, už ne sladce jablečná z té počáteční diety, ale mužná a rafinovaná. Cítila tam špetku vůně nových knih, která jí vždy připadala přitažlivá, a kapku svého mátového mýdla, které dokonale přecházelo v tu zemitou kořeněnou vůni. Nebylo to špatné...

"Tak," zamumlala Hermiona nějak bez dechu, sklonila hůlku a pustila jeho ruku. "Myslím, že je to hotové."

"Dobře," vydechl a najednou ucítil podivný chlad.

"Jak se cítíš?" zeptala se a zastrčila si zbloudilý pramen vlasů za ucho. "Závrať nebo-"

"Ne," zalhal ostře a obrnil se ubohými zbytky důstojnosti, aby vstal z pohovky. Udělal všechno pro to, aby byly jeho pohyby co nejplynulejší, a už byl téměř v bezpečí uvnitř své ložnice, když ho pozastavil Grangerové hlas. Merline chraň, aby ho nechala na pokoji.

"Malfoyi," zavolala za ním a v hlase jí zaskřípala nervozita. "Můžu... můžu se tě na něco zeptat, než odejdeš?"

Proklel svoji zvědavost do pekla a zpět, zatímco se ramenem opřel o zeď a střelil po ní krutým pohledem. "Urychli to, Grangerová."

"No," zamručela s očividnými výhradami. "Pamatuješ si, když jsi sem poprvé přišel a zeptal ses, jaký mám z tebe pocit? A já řekla-"

"Předvedla jsi tirádu o tom, jak moc mnou opovrhuješ," dokončil netrpělivě a protočil oči. "Ano, a?"

"Ale já... Teď jsem řekla, že není pravda, že tě nenávidím.“ Hermiona se úzkostně zavrtěla. "Nenávist byla silné slovo-"

"K čertu," zavrčel skrz zaťaté čelisti. "Tohle nesmyslné paměťové cvičení by mělo mít raději dobrou pointu. Pohni si s ní, Grangerová."

"Co ke mně teď cítíš ty?" zeptala se trhaně, neschopná se na něj ani podívat. "Chci říct... pořád mě nenávidíš?"

V jeho očích bouřilo rozrušení a zmatek, díky čemuž se cítila zase o něco hloupěji. Ta otázka mu rezonovala v uších a rozproudila vzpomínky na jeho posedlost jejími ranními sprchami a jejich téměř civilizované rozhovory, které v poslední době náhodně vedli. Nenávidí ji? Ano, jenom ne stejně. Teď ji nenáviděl za to, že ho zmátla a zničila způsob, kterým si navykl ji vnímat. Nenáviděl ji, protože se nějak stala téměř snesitelnou, ale nejvíc ji nenáviděl proto, že ho donutila myslet; pochybovat o sobě.

"Jestli tě nenávidím?" zopakoval bezchybným blahosklonným zavrčením. "Každý den víc a víc."

Nečekal na její reakci a vtrhl do své ložnice. Akorát se mu podařilo dostat se k posteli, než mu sténající svaly vypověděly službu. Zvedl ruku k očím a prohlédl si ji. Znovu si připomněl, že Grangerová s nápravou zranění odvedla perfektní práci. Jeho kůže měla opět barvu neposkvrněné slonoviny, ale přísahal by, že v okolí zápěstí a dlaně stále cítí nepřirozené brnění.

Nepřipomínalo to plazivé bodání z ochran McGonagallové, ale spíš... příjemné pozůstatky uklidňujících prstů Grangerové.

To byla směšná a nebezpečná představa a on zaťal ruce v pěsti a se vzpurným zavrčením jimi praštil do matrace.

Mýlil se - tohle na ní nenáviděl nejvíc. Nakazila ho virem blaženosti nebo dokonalého štěstí, zamořila ho kousek po kousku; smysl po smyslu. Probíral se v duchu událostmi a třídil její invazi podle napadení svých smyslů. Jako první byla vůně, kterou těsně následovaly zvuky z ranní sprchy. A potom dospěl k poznání, že nebyla jako ten odporný mudlovský potěr, kterým měla být. A teď ji cítil; její dotek na své kůži a její podstatu, který mu od toho dne na podlaze v koupelně stále tančila v žilách.

To byly čtyři - čich, sluch, zrak a hmat. Který ještě zbýval?

Ach ano. Chuť.

Poznámka denice: na arabesčinu prosbu jsem se pokusila upravit češtinu této kapitoly, ovšem při každém odstavci jsem v duchu prosila: „Vrať se nám brzy, jediná a nepřekonatelná elbi!“

Poznámka arabesky: No, a vidíte, jak se s tím holky moje betařské popraly :) Opět kus práce. Jste frajerky! Denice, můžu si tě nechat?

Upozorňuji na další fanart ke kapitole: ZDE