Une journée en Enfer
originál: https://www.fanfiction.net/s/9667092/1/The-Rise-and-Fall
autor: Xeres Malfoy; překlad: arabeska
Když se Draco převracel v posteli, rukou lehce zavadil o něčí nahé rameno. Škubl sebou a s očima vytřeštěnýma do černočerné tmy se posadil na matraci, ale vetřelce rozeznat nedokázal. Jako první mu do hlavy vplula vzpomínka na včerejší večer. Jak to jen popsat? Jak nazvat tu takzvanou oslavu, která se konala jen pár metrů nad hlavami bandy mudlovských šmejdů a na kost vychrtlých zrádců válících se ve vlastní špíně v celách o méně než třech metrech čtverečních? Možná gala zlovůle? Jaká ironie.
Draco řádně vychovaně poslechl rodiče a připravil se na přijetí vší té neblaze proslulé londýnské smetánky. Už tomu byly tři měsíce, kdy Voldemort převzal kontrolu nad Ministerstvem kouzel, a kupodivu dosud nikdo nezvedl ani prst, aby to změnil. Dokonce ani Potter a jeho sebranka idiotů. Ne že by si stěžoval. V posledních týdnech ani jediná bitva. Svět na tom už dlouho nebyl tak dobře. Jen by ocenil, kdyby si přátelé jeho otce našli jiné místo než jejich dům, kde držet svoji kořist a pohrávat si s ní.
Takže si navlékl oblek, potřásal cizími pravicemi a způsobně naslouchal rozhovorům. Pil. Hodně. Možná v naději, že zapomene na ostudnost té okolní šarády. Potom dorazila Pansy Parkinsonová. Naštěstí už se v mezičase stihl opít dost na to, aby byl schopný snést její přítomnost. Zajela mu rukama pod zpola rozepnutou košili, zamumlala jednu z těch zbytečných laciných frází, že má tajemství, a nato ho zavedla nahoru do patra, kde rozehráli ještě lacinější hru. Potom Draco vyzvracel ten litr šampaňského a… nic.
Promnul si tvář v marné snaze zahnat tu mlhu, která mu zatemňovala celou mysl. Z hlubin manoru proťal temnotu ostrý výkřik následovaný výbuchem smíchu. Zase další ubožačka, kterou to přijde draho. Draco si přitáhl kolena k hrudi a opřel se o ně čelem. Křik. Nedalo se to snést.
Vlevo od něj zašustily přikrývky, to když se Pansy pohnula. Ať spí dál, prosím, naléhal Draco a netroufl si pohnout se ani o píď. Ale té noci zřejmě na manor neshlížel žádný z bohů, který by vyslyšel jeho žádost.
„Draco?“ zavrněla dívka a přitáhla se blíž k němu. „Ty nespíš?“
Z jejích úst nevyzněla ta otázka ani zdaleka tak nevinně, jak by se dalo předpokládat. „Nespat“ znamenalo pro Pansy „mít chuť na sex“. Z té představy se Dracovi zvedl žaludek. Teď potřeboval jen zůstat sám, jít se osprchovat, vyřvat si hlasivky, něco zabít, smát se, vybrečet se a spoustu podobných věcí. Ale ne Pansy. Levou rukou ji odstrčil od svého stehna.
„Vystřel z mojí postele,“ zabručel, aniž by se na ni podíval. Pansy po něm šlehla pohledem.
„Přestaň hrát to divadlo,“ vyštěkla. „Pokaždé mě vykopneš a potom za mnou zase přilezeš.“
Zmijozel se ušklíbl. „Omyl, to ty se ke mně vždycky vracíš a ty čekáš, až se zliju pod obraz, aby ses na mě ty mohla vrhnout, protože v tu chvíli by mi bylo jedno, kdyby se na mě nalepil lvoun.“
Pansy mu vrazila takovou, že mu v levém uchu hvízdalo ještě dlouho po úderu. „Kreténe,“ procedila skrz zuby a jala se sbírat svoje věci.
„Skvěle. Na odchodu si hlídej zadek.“
„Jdi do prdele, Draco!“ vřískla Pansy pronikavě, než se za ní zabouchly dveře.
Naslouchal jejím krokům, jak ostentativně dupou ze schodů, až za sebou práskla vchodovým dveřmi.
„Aspoň něco,“ zamručel blonďák a znovu si opřel bradu o kolena.
*
Ve chvíli, kdy Draco sešel do jídelny na snídani, už jeho rodiče seděli u mohutného dubového stolu. Lucius popíjel černou kávu a zamyšleně se prokousával Denním věštcem, zatímco Narcisa se zaměřila na ukusování toustu bez drobení, které dotáhla na úroveň umění.
Titulní stranu editoři věnovali událostem včerejšího večera. Na fotografii si Lucius a Narcisa Malfoyovi se širokým úsměvem připíjeli s novým ministrem kouzelnického práva, samozřejmě Smrtijedem. Vůně kávy a horkého chleba v Dracovi nevyvolala hlad. Vlastně se mu z toho spíš chtělo zvracet. Ale snídaně byla jako malfoyovské dogma. Nezáleží na tom, co jste dělali den předtím nebo během noci, jestli jste zabili tucet mudlů nebo vypili půldruhé lahve čisté vodky, bylo nezbytné dostavit se ráno k snídani svěží a odpočinutý.
„Dobré ráno, Draco, dáš si toust?“ zeptala se Narcisa, které se právě podařilo jeden namazat máslem, aniž by jí upadl sebemenší drobeček. Dokonce zašla tak daleko, že než mu toust podala, napsala nožem do másla krasopisné D. Jak se taková věc odmítá?
„Děkuji… matko,“ vysoukal ze sebe Draco, ačkoliv předtím v duchu trval na tom, že není schopen pozřít ani sousto. Ale mezi Malfoyovými se zásadně usmíváte, děkujete a způsobně žvýkáte.
„Slyšela jsem časně zrána Pansy, když odcházela,“ pronesla Narcisa lehce. „Muselo to být kdy…“ Otočila se na svého manžela schovaného za novinami. „Ve čtyři nebo v pět hodin? Že, Luciusi?“
Nezřetelně přisvědčil. Draco si mezitím povzdychl.
„Pansy je děvka,“ zamumlal. Při jeho slovech se Narcisina ústa zformovala do ukázkového „o“, načež věnovala svému synovi šokovaný pohled. Lucius na Draca pohlédl zpoza Věštce a trochu se uchechtl.
„To musela zdědit po svém otci,“ prohlásil žertem a obrátil tak pozornost své ženy na sebe.
„Luciusi!“ obořila se na něj. Od manžela se jí dostalo jen zcela nechápavého pohledu.
„Ještě včera jsi říkala to samé,“ začal.
„Vím velice dobře, co jsem říkala,“ bránila se Narcisa. „Ale není důvod probírat u stolu tak neslušným způsobem někoho, kdo má od přírody natolik unáhlenou povahu, že stáhne spodní prádlo ještě před svršky.“
Draco se tiše zasmál. Občas se jeho matce podařilo dovést na úroveň umění nejen mazání toustu, ale i pouhou řeč. Lucius zakroutil hlavou a vrátil se zamračeně ke čtení. Narcisa sáhla po dalším plátku chleba, zřejmě aby zopakovala své mistrovské dílo, a Draco se zakousl to toho svého.
Zrovna když dojedl, zaslechl svého otce tiše zaúpět.
„Neuvěřitelné, taková ostuda,“ zamumlal Lucius stále zabraný do Věštce.
Jeho žena jej ignorovala, zcela ponořená do představení, jak co nejkultivovaněji a nejprecizněji nabrat lžičkou marmeládu.
„Nepředstavitelná hanba,“ zopakoval Lucius a očividně čekal, až se ho někdo zeptá, co tak úžasného a ostudného se stalo.
Toust se rozlomil a na Narcisin talíř se snesl nepřípustný počet drobečků. Povzdychla si.
„Tak oč se jedná, Luciusi?“ tázala se. Draca fascinoval způsob, jakým matčina ruka shromažďovala titěrné drobky na jedno místo. Pomyslel na tucty vězňů v žalářích pod manorem. Také byli takhle malí. Stejnorodá hromada odpadu. Zatřásl hlavou, aby zahnal podobné myšlenky, a potlačil čerstvou vlnu nevolnosti.
Lucius Malfoy rozprostřel Denního věštce na stole a zarazil tak pohyb ruky své ženy. Další Narcisin povzdych. „Podívej se,“ řekl a ukázal na fotku a celostránkový článek. Na fotografii seděla dívka se zkříženýma nohama na stohu slámy. Vážná a bledá a dívala se přímo do objektivu. Její černé oči byly tak veliké, že pohltily téměř polovinu propadlého obličeje. I přes kouzlo seslané na film, které mělo umožnit pohyb obrázků, tento zůstával nehybný. Nebo spíše se nehýbala ta dívka; schoulená na stránce v neměnné pozici se stále a stále dívala na to samé místo. Narcisa shlédla na titulek a četla nahlas, aby z toho Draco také něco měl.
„Ostuda rodiny Zabiniových,“ přečetla a svraštila obočí. „Co provedli?“
Lucius vzdychl a pokynul jí, aby pokračovala ve čtení.
OSTUDA RODINY ZABINIOVÝCH
Zdá se, že u Francisca a Clary Zabiniových se kostry neukrývají ve skříních, nýbrž ve sklepě. Tolik zjistili vyšetřovatelé Odboru pro řízení nečistých stvoření a mudlorozených během prohlídky domu Zabiniových poté, co úřad obdržel anonymní udání.
Naši reportéři naneštěstí nedokázali o anonymu zjistit více informací, ale zdá se, že jeden z příznivců Nového národního řádu se rozhodl pozvednout závěs a odhalit ostudu za ním skrývanou po celých sedmnáct let v podzemí tohoto luxusního sídla v centru kouzelnického Londýna (viz fotografie). Tato mladá dívka není nikdo jiný než dvojče Blaise Zabiniho, lživě evidovaného jako jediného potomka rodiny. Manželé drželi dívku už od narození zamčenou ve vlhkém podzemí sídla, jelikož se zpočátku zdálo, že je toto dítě mudlou narozeným kouzelnickým rodičům, jinými slovy motákem. Ze strachu z obrovského ponížení Zabiniovi nespatřili auru světla, které toto dítě již od narození chránilo, a rozhodli se ji vychovat v podzemí v obrovském utajení a v ještě větší bídě…
„U Merlinových vousů, to je ale ohavné!“ zvolala Narcisa a přitiskla si ruku k hrudi. „Moták v rodině Zabiniových! Když pomyslím, že jsem takovým lidem nabízela košíčky a šampaňské!“
Draco sevřel rty, mezitímco jeho matka znovu pročítala článek. Už ani nepamatoval, kdy se s Blaisem Zabinim stali nejlepšími přáteli, a přesto Dracovi nikdy nic neřekl. Zamyslel se nad ním. Jeho život se po tomhle od základů změní. Voldemort rozhodně neoceňuje tajemství a pro Francisca Zabiniho bude nesmírně obtížné se z takového hříchu znovu vykoupit a potěšit svého pána. Až vstane od stolu, měl by Blaisovi poslat sovu. S trochou štěstí by Pán zla mohl mít s Blaisem slitování, i kdyby zavrhl jeho rodiče. Draco by se zkusil postavit na jeho stranu. Ne že by Zabiniho život byl cennější než jeho. Ale Draco neměl moc přátel, kteří ho akceptovali takového, jaký byl, takže na ně nechtěl předčasně zanevřít. Zvedl se od stolu a potichu se vydal ke dveřím jídelny.
„Kam jdeš?“ otázal se ho otec, když položil ruku na kliku.
„Do svého pokoje,“ odpověděl stručně Draco.
„Takže ani nezvažuješ napsat svému příteli?“ ozval se Lucius varovně a Draco ztuhl, naštvaný, že ho tak rychle prohlédl. „Ti lidé jsou zostuzeni. A pro nás bude lepší neprojevovat k nim jakékoliv vazby, dokud Pán zla nerozhodne o jejich osudu.“
„Ale Blaise s tím nemá nic společného,“ pokusil se bezúspěšně namítnout.
„To rozhodnutí náleží Pánovi.“ Za Luciusovými slovy jasně zazněla tečka. Konec diskuze. Draco s povzdychem vyšel ven, když na něj znovu zavolali.
Co zase?
„Drahoušku, řekl bys našim váženým přátelům, aby dole udělali trochu místa? Dopoledne dorazí další hosté,“ usmála se roztomile jeho matka, aniž by mu skutečně dala na výběr. Po těch slovech mu přeběhl po zádech mráz znechucení. Svým uvolněným a lhostejným tónem mu právě oznámila, že k výslechu přijde další vlna důležitých vězňů. Více místa. Draco věděl, co to znamená. Rozhodně to nesouviselo s prostorem.
Zdlouhavě se vydal směrem ke schodům, které vedly do podzemí. Když se zastavil v chodbě, ucítil zatuchlost čpavého potu, špíny a moči. Někteří Smrtijedi už tam byli a nahlas se smáli mladíkovi ležícímu na zemi napůl v bezvědomí. Zdálo se, že jeden ze Smrtijedů se chystá shodit kalhoty, aby se na oběť vymočil, což se v očích jeho parťáků jevilo jako nesmírně zábavná aktivita, ale Draco takové podívané odmítal přihlížet.
„Hej, vy!“ zařval, až surovci nadskočili. „Přestaňte se naparovat a buďte užiteční. Dopoledne přibudou další vězni, postarejte se, ať je všechno připravené a ať se pro každého najde místo.“
„A jak to nedochůdče chce, abychom to udělali?“ odpověděl mu jeden z mužů chraplavě. „Máme vybourat stěny?“ Ostatní propukli v smích, jako by to byl vtip století. Draco znenadání dostal chuť si přihnout.
„Poraďte si,“ utnul je a otočil se na podpatku. Další z nich za ním něco zavolal, ale to už byl na útěku z té bohem zapomenuté díry. Bral schody po čtyřech. Malý hlásek v hlavě na něj pokřikoval, že je zbabělec, poseroutka, ale ignoroval ho a zamknul se v pokoji.
*
Draco si uvědomil, že usnul, když ho z postele vyhnalo opakované bušení na dveře. Nešikovně se pokusil zkrotit rozcuchané vlasy a otevřel, aby se ocitl tváří v tvář svému dalšímu příteli Theodoru Nottovi. Mladík měl na tváři široký úsměv, který se ještě zvětšil, když si všiml Dracova mrtvolného vzhledu.
„Vzchop se, nejdražší Malfoyův dědici! Dnes je velký den!“ vytroubil slavnostně Theodor, vevalil se dovnitř a stoupl si rovnou na postel. Draco významně zíral na Theovy boty na svém povlečení, ale přítel ho ignoroval a udělal si z matrace trampolínu.
„Hráblo ti nebo jsi nečetl noviny?“ vyštěkl Draco a padl na druhou stranu postele v naději, že ho to donutí přestat skákat.
„Co, myslíš tu historku s motákem?“ protáhl blahosklonně Theodor s posledním výskokem. „Přemýšlel jsem o tom a přišel jsem na řešení.“
„Neplýtvej dechem na kraviny,“ varoval ho sarkasticky blonďák. Nicméně se otočil jeho směrem a čekal na vysvětlení.
„Je to jednoduché,“ pokrčil Theodor rameny. „Budeme bránit našeho drahého přítele a necháme jeho rodiče, ať se v tom vykoupou sami. Koneckonců, není to Blaisova vina. Potom požádáme tvé rodiče o adopci. Bude tady chvíli bydlet, a pak se postarám, aby tví rodiče adoptovali i mě, abych se tady mohl usadit. A všichni tři tu rozjedeme mejdan století.“
Draco Theodora zaraženě sledoval. Tenhle maník měl nadání vařit z vody jeden ztřeštěnější nápad než druhý. Ale myšlenka, že by mohl mít oba své přátele stále na dosah, ho docela lákala. Život by byl méně tíživý a mohli by od něj odhánět Pansy, když by se opil příliš na to, aby to zvládl sám.
„No,“ vydechl Draco poraženecky, „na to by nikdy nepřistoupili. Ale do takové euforie tě nepřivedla jenom tahle pitomá představa.“
„Tohle? Ne!“ zvolal Theodor vesele. „To byl beztak jenom jeden z mnoha nápadů! Ne, ne, ne, ta skvělá novinka čeká v přízemí.“
Draco se zamračil. „Novinka jakého druhu?“
„Takového druhu, že vyjdeš z tohohle pokoje a půjdeš se podívat na vlastní oči.“ Theodor několikrát potřásl hlavou, jako by byl přesvědčený, že to, co na ně dole čeká, mu o sto procent zlepší den.
„Vstaň a vydej se vstříc svému osudu, chlape. Věř mi, nebudeš litovat.“
Počkal na Draca u dveří a společně zamířili ke schodům. Od vstupní haly k nim dolehl povyk. V tu ránu si Draco vzpomněl na slibovaný příchod nových vězňů a ztuhl.
„Ta skvělá novinka jsou zajatci? Jestli to myslíš vážně, řekni mi to rovnou a já se otáčím a vracím se do postele.“
Theodor ho bleskově popadl za předloktí. „Řekl jsem, že nebudeš litovat, věř mi.“
Draco ho proti své vůli následoval. Když sešli dolů, spatřil tucet nových příchozích, shromážděných na podlaze z bílého mramoru a třesoucích se strachy. Jeden Smrtijed na ně zařval, ať se seřadí, a oni klopýtavě uposlechli jeho příkazu, nohy i ruce svázané. Draco potlačil nutkání utíkat jako o život a snížil hlas do šepotu, který měl znít povýšeně.
„No a co?“
Theodor se zákeřně usmál a naklonil se až k jeho uchu: „Třetí zleva.“
Draco v duchu počítal. První, druhý… třetí vězeň byla dívka. Dívka s tak rozcuchanými vlasy, že jí tvořily kolem obličeje hnědé mračno. Z její tváře zářil ostrý a nenávistný pohled, možná s příměsí děsu. Když se jejich oči setkaly, děs se změnil v údiv a následně ve zlobu. Draco ustoupil a téměř zakopl o schod. Theodor se zasmál a v poslední chvíli ho zachytil.
„Věděl jsem, že si z toho sedneš na zadek. Přivítej naši drahou Hermionu Grangerovou.“
*
„G… G… Grangerová?“ zamumlal Draco nechápavě. Ale nebylo pochyb. Ty kudrnaté vlasy, ten arogantní nos slečny vševědky, ty hnědé oči, které by dokázaly kohokoliv na místě zpražit na uhel. „Ale co tady dělá?“ zašeptal s náznakem paniky v hlase.
„Přišla na šálek čaje, blbče,“ ušklíbl se Theodor a ani na chvíli nespustil oči z rozzuřené Grangerové naproti nim. „Zapírá, i když je jasné, že se pokusila vniknout na ministerstvo. Ale žádné obavy, mluvil jsem s tvým otcem. Je… příznivě nakloněn nápadu, že bychom ji vyslýchali my dva. Uznej, že s ní máme pár nevyřízených účtů.“
Draco se na Theodora otočil a popadl ho za límec košile, aby ho odvlekl ke schodišti.
„No tak, co je s tebou, chlape?“ protestoval Theo, když se mu vyprostil.
„Co je se mnou?“ vyštěkl Draco vytočeně. „Uvědomuješ si, co tohle znamená?“
„Trochu, jo. Můžeme tu mrchu konečně donutit, aby zaplatila za to, že si pro sebe v Bradavicích ukradla slávu. Netoužíš po tom od svých jedenácti let?“ rozčílil se.
Dracovi údivem poklesla čelist. „Ty, posloucháš se vůbec? Už dávno nejsme ve škole. Tohle je realita! Nebudeme týrat a mučit tuhle holku jenom proto, že nám trochu polechtala ego.“
Theodorova tvář potemněla a zdálo se, že ho veškerá nálada na vtipkování opustila. „Chystáš se odmítnout úkol, který ti svěřili nadřízení?“
Draco cítil, že se mu situace vymyká z rukou. Kdyby ho obvinili ze zrady, mohl by se bleskurychle přidat k rodičům Zabiniho v postavení vyvrženců. „To jsem neřekl,“ odsekl Draco, který znovu nabyl opovržlivého tónu. „Uděláme, co bude potřeba, ale nebudeme se obhajovat tím, že nás Grangerová předčila ve škole. Uděláme to, protože je to příkaz. Tečka.“
Theodor zvedl obočí. „Jak romantické,“ prohlásil sarkasticky. „Ano, pane, uposlechneme rozkazům, pane!“ dodal v pozoru. Jeho oči se znovu smály a Draco se uvolnil. Sestoupil dalších pár schodů a zastavil se na místě, odkud viděl do haly, aniž by byl spatřen. Grangerová na ně však stále rozzuřeně zírala.
„Ta holka je magnet na problémy,“ pokračoval Draco, když za sebou ucítil Theodora. „Dokud bude pryč, Potter a jeho kumpáni udělají všechno, aby ji získali zpátky. Včetně kdejaké pitomosti, kdy půjde všem v dosahu o kejhák.“
„To je vlastně dobrá charakteristika Pottera,“ zamyslel se Theodor. „Pitomec nebezpečný svému okolí…“
Draco se pokusil o úsměv. Po tomhle vyčerpávajícím ránu se jeho život značně zkomplikoval. A vypadalo to, že problémy zdaleka nekončí.
Z davu se zvedl hlas Luciuse Malfoye a pronesl jeho jméno, což Draca vytrhlo ze zamyšlení.
„Tady jsi, synu,“ promluvil k Dracovi Lucius a zvedl ruku, aby mu naznačil, že má sejít k němu. Theodor ho následoval, ruce v kapsách, potěšený výraz. „Potřebuji tě k identifikaci.“
Draco poslušně kráčel směrem ke svému otci a zastavil se až metr před Grangerovou, jejíž oči vyhrožovaly čím dál víc. „Tahle špína u sebe neměla papíry, ale mám svá podezření. Potřebuji, abys mi řekl, zda toto děvče…“ sevřel v pěsti rozcuchané vlasy a nastavil nebelvírčinu tvář světlu, „je naše drahá Hermiona Grangerová.“
Draco se podíval na Hermionu, potom na svého otce a opět na ni. Jestliže po něm požaduje potvrzení, znamená to, že si není stoprocentně jistý. Možná stále existuje naděje, že kdyby dostatečně přesvědčivě zalhal, zachránil by situaci. Otevřel ústa, aby vypustil pečlivě propracovanou lež – jenže nepočítal s Theodorem.
„Je to ona, pane Malfoyi. Není nejmenších pochyb,“ prohlásil Theo a zněl jako pýcha sama. Draco jen stěží ovládl nutkání jej na místě zardousit. „S Dracem jsme v Bradavicích trpěli tenhle ksicht celých šest let. Rozhodně je to ona.“
Lucius Malfoy se spokojeně usmál, zatímco Draco krotil touhu rozmlátit lebku svého „kamaráda“ o pořádně tvrdou skálu. Grangerová vypadala, že má chuť udělat to samé. Alespoň ty touhy prozrazoval její pohled na Theodora.
„Perfektní,“ řekl potěšeně Lucius. Otočil se na Smrtijeda, který mu stál v závěsu s brkem a zápisníkem. „Zapiš toto: Hermiona Grangerová… Ano, s H. H-E-R-M… Dej mi to, tupče!“ Vyrval svému asistentovi zápisník z rukou, aby jméno zapsal sám, a přirozeně se nevyhnul jeho jedovatému pohledu. Potom obrátil pozornost ke svému synovi, který se právě zbaběle pokoušel uchýlit do svého pokoje. „Draco, ty se postaráš o výslech. Zjistíš, co je zač, její schopnosti, slabiny, zjistíš, co jí může ublížit…“
Draco otevřel ústa na protest, ale jeho otec se zamračením zvedl ruku. „Půjde ti to dobře, Draco. A tvůj přítel ti velmi rád pomůže, je to tak, Theodore?“
„Ale zajisté, pane Malfoyi,“ odvětil Dracův spolužák s širokým úsměvem. „Zajisté.“
„Vyřešeno.“ Lucius se dal na odchod, děsivě spokojený sám se sebou, a Draco stočil pohled zpět na Hermionu, která jej stále sledovala. Tentokrát ne jen rozzuřeně, ale i s podivnou zvědavostí. Jako by se snažila vidět mu do hlavy. Ale nad tím Draco neměl čas déle uvažovat. Jeden z přihlížejících Smrtijedů dívku popadl a spolu s ostatními vězni odvedl do temných hlubin manoru.
Když všichni zmizeli na schodech vedoucích k celám, Draco si dovolil hluboký nádech.
Naprosto a totálně v hajzlu.