Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11. Pusa na špacíru

Harry v noci špatně spal a házel sebou, zatímco mu hlavou běhaly děsivé obrazy Siriusova umírání a Tonksové chřadnoucí v Azkabanu. Viděl jejich prázdné, upřené pohledy; ty bezútěšné výrazy mu tak jasně prozrazovaly, jakou beznaděj a bolest jim vnesl do života, jako by to byla jemu určená obviňující slova. Ráno se probudil s pocitem na zvracení a stočil se do klubíčka, aby zklidnil strašlivé sevření žaludku.

Tonksová bude trpět. I kdyby neskončila v Azkabanu, bude zázrak, jestli si udrží místo. Uměl si představit to opovržení, kterého se jí dostane za… za poplenění Chlapce, který zůstal naživu.

Bastardi. Nevědí nic. Chtějí ji od něj odtrhnout a prohlásí, že je to ‚pro jeho dobro‘, ale to mu jen zraní srdce ještě víc. Neudělala nic jiného, než že mu pomohla. Nemají právo…

Ale byl takový idiot.

Nikdy ji neměl políbit. Předtím bylo vše v pořádku. Ležel stočený na gauči na Grimmauldově náměstí a ona jej vzala do náručí a prsty si jemně pohrávala s jeho vlasy. Pořád netušil, co ji k tomu ponouklo; neplakal nebo tak něco. Nikdy neplakal, když tomu mohl zabránit.

Zíral před sebe, cítil se prázdný a říkal si, proč mu Remus neodpověděl na sovu. Celým svým srdcem se snažil nemyslet na Siriuse. Ani ji neslyšel přijít. Ale jakmile jej držela a jakmile se necítil tak divně a nepříjemně s cizími pažemi omotanými kolem trupu, vzrostla v něm podivná emoce. Nechtěl, aby to skončilo.

To on překročil tu pomyslnou hranici. Pitomec, jak Snape vždy říkal, chycený v teple něčí náklonnosti v mžiku všechno změnil tím, že otočil hlavu a přitiskl rty na její.

Uvědomil si to o chvíli později a zahanbilo jej, když se odtáhl a viděl její ohromený výraz.

„Pro – promiň!“

Rychle vyskočil na nohy a jako blesk vystřelil z místnosti. Ale než stačil prchnout, pevný stisk mu sevřel zápěstí. Ztuhl a sotva se odvažoval dýchat.

„Harry, podívej se na mě.“

S největším sebezapřením zvedl oči k jejím. Uvnitř mu vše vřelo hanbou a hrůzou; zničil to. Teď se nevrátí. Ona se –

Neuvědomoval si své další koktavé omluvy, dokud na něj neseslala Silencio. V jejích očích viděl sladký a hravý záblesk; konečky prstů jej lechtala po tváři a vysílala mu tím nádherné mrazení po zádech.

„Nevadí mi to,“ zamumlala Tonksová a úsměvem vevábila teplo zpět do jeho života. Chytila jej za límec a přitáhla si jej blíž, aby rty položila na jeho. Vše, co v něm před chvílí nehnutě zmíralo, zahořelo plným životem.

Cítil to i teď, když si připomněl, jak manévrovali cestou pokojem. Tonksová klopýtla o stůl, kvůli rovnováze jej popadla za ramena a dopadlo to tak, že jej s sebou stáhla na podlahu. Leželi vedle sebe na zemi a nekontrolovatelně se chechtali. Přestal se smát, když se potřeboval nadechnout. Přetočil se, aby viděl, jak bublá smíchem, a doslova nemohl z obličeje smazat úsměv. Poprvé od Siriusovy smrti se cítil tak šťastný.

Nyní tu vzpomínku zastiňovala strašná úzkost, hrůza číhající v pozadí jeho myšlenek.

Musí poslat sovu Brumbálovi. Brumbál dokáže Tonksové pomoct, to věděl! Nebo alespoň Harrymu řekne něco o tom, co se s ní děje. Už ji zatkli? Kdy má soud? Harry by mohl prohlásit, že Snape lhal. Ale co když použijí Veritasérum…?

Vystrčil hlavu z okna a pohlédl na ranní oblohu v bílém oblaku. Jeho frustrace vzrostla, když si uvědomil, že kvůli těm zatraceným obranám je pro něj Snapeův sovinec nepřístupný.

Jakmile domácí skřítka vešla do pokoje, zeptal se jí na odesílání pošty, ale Minky rychle vyběhla ven a koktala něco o panu Severusovi zakazujícím komunikaci.

„Není to bezpečné, není to bezpečné. Oškliví ptáci přivedou pána do strašlivého nebezpečí!“

Harry se opět pokusil otevřít dveře; zamčeno. Jeho kouzla bezvýsledně zavibrovala neústupnou mosazí. V zoufalství se pokusil vylézt z okna a ignoroval zlověstnou hloubku, která se pod ním rozevírala. Neviditelná bariéra zabránila jeho snažení a vhodila jej zpět oknem na podlahu pokoje.

Několik dalších minut zoufale hledal jakoukoli únikovou cestu a hněv i úzkost v něm narůstaly. Dokonce se uchýlil k horečnému přejíždění rukama po stěnách a tisknutí všech nerovností, které se jevily jako možné skryté zámky tajné chodby. Vše to bylo zbytečné.

Nakonec jej přemohla vlna rezignace. Sklíčený se bezmyšlenkovitě vrátil do postele.

Do časného odpoledne zůstal ve svých komnatách a sledoval, jak se po protější zdi posouvá slunce. Minky dvakrát přerušila jeho dumání a položila před něj jídlo. Harry do něj netečně dloubal. Koláč jen rozdrobil a hodil do odpadkového koše, zelenou polévku vylil v koupelně přiléhající k jeho pokoji. Neměl chuť a nechtěl, aby Snape vrazil do dveří a vynadal mu do idiotů, že před nitrobranou nejí.

Už i slyšel ten sarkastický hlas: „Trucuješ, Pottere?“

Pokud by měl ještě chvíli čichat ten zápach vařeného hrášku a kuřecího masa, opravdu by vyprázdnil obsah svého žaludku na Snapeovu podlahu.

Harry napůl spal, když dorazila Minky, aby jej uvedla do Snapeovy studovny na další hodinu nitrobrany. Následoval ji s nohama jako z olova, příliš vyčerpaný a zarmoucený, aby se pokusil zmírnit hněv k tomu muži, který se svým dílem spolupodílel na osudu dvou lidí, které Harry miloval. Ale Harry věděl, že to není Snape, koho by měl vinit z toho nejhoršího. Harry zabil Siriuse; Harry zradil Tonksovou. Snape jen jednal, stejně jako vždy, s předvídatelnou zlobou. Jakkoliv toho bastarda kvůli tomu nenáviděl, vina ležela na Harryho bedrech.

Tu vzpomínku měl bránit životem.

Při vstupu do spoře osvětlené místnosti cítil další vlnu hněvu a úzkosti. V bílém světle okna zaznamenal impozantní postavu s rukama založenýma na hrudi.

„Zavři za sebou, Pottere.“

Harry unaveně poslechl. Snape mu nařídil, aby si stoupl do rohu místnosti, kam se jen stěží dovlekl.

„Zavři oči. Vytvořím nad tebou uzavřený výklenek.“

Harry pevně zavřel oči. Vědomí, že Snape se nad ním tyčí ve vzdálenosti jen páru stop, v něm vyvolávalo znatelně nepříjemný pocit. Nějak úplně nechápal, co tímto Snape zamýšlí; věděl, že se své úzkosti nezbaví, pokud tady bude nevidoucí stát před svým naštvaným ozbrojeným profesorem.

„Soustřeď se.“

Slyšel, jak Snape mumlá tiché zaklínadlo, a vzduch kolem něj zhutněl a ztuhl. Konečky prstů cosi ucítil. A pak se ten pevný vzduch začal přibližovat a zabalovat jej do neviditelného kokonu. Zmenšovalo se to kolem něj a zmenšovalo.

Přemohla jej panika; nemohl si pomoci, jen jej napadlo, zda ty stlačující se stěny nejsou nějakou variací Snapeova škrtícího kouzla. Švihl rukama nahoru a pokusil se tu bariéru zadržet. Strašný okamžik bojoval, než se stěny z ničeho nic rozplynuly do nicoty. Spadl na kolena.

Srdce mu vytrvale bušilo v uších a musel se několikrát nadechnout, než paniku ovládl. Pak pomalu přejel očima ke Snapeovým a připravil se na pokárání.

Snapeovým výrazem problesklo cosi zvláštního. K Harryho nevíře si muž odpustil komentář a o pár stop ustoupil. Očima přeběhl po místnosti.

„Možná to není nejvhodnější kouzlo k tomuto procvičování,“ zamumlal si Snape jakoby sám pro sebe.

Harry nevěřícně sledoval, jak si profesor dlouhým prstem přejíždí po úzkých rtech a přemýšlí nad tímto novým rozhodnutím. Nemohl uvěřit, že tak rychle a bez uštěpačné poznámky unikl z mušky staršího muže. Krátce byl v pokušení se profesora zeptat, jestli se dnes cítí dobře, ale nepřál si zničit tuto nejistou zdvořilost a svému impulsu odolal.

Přivítal, že se Snape zdržel urážek a jeho znevažování při každé možné situaci, takže se pokusil setřást ze sebe úzkost a pročistit si myšlenky; zůstat klidný a naslouchat Snapeovým slovům se zcela neslučovalo. Po pravdě jej víc děsilo, co mohlo vyjít ze Snapeových úst než z jeho hůlky.

Jen nesnášíš, že je upřímný, pošeptal mu vnitřní hlas, když se mu vybavila tvrdá slova z předchozího dne.

Harrymu trochu poklesla ramena; opět jej přemohl ten hrozný zuřivý pocit. Sice mohl konečně zjistit něco o nitrobraně, ale měl šest měsíců zpoždění. To nejhorší už napáchal; zabil Siriuse, zranil kamarády, zklamal všechny. A když dnešní situace vyžadovala uzavření mysli, co bude vyžadovat zítřek? Jaké další umění a dovednosti se Harrymu nepodaří získat?

Jak od něj mohou všichni ti lidé očekávat, že porazí Voldemorta?

Obavy a úzkost mu zahltily myšlenky, a tak, když se k němu Snape z ničehož nic otočil, uskočil Harry o několik stop dozadu a málem zakopl o opěradlo křesla.

Ten muž tam jen stál a zarputile jej pozoroval. Harry zadýchaně zamumlal omluvu a narovnal se.

„Postavíme se k tomu takto, Pottere. Na polovinu dveří té skříně sešlu kouzlo průsvitnosti,“ vysvětloval Snape a zdržel se komentáře nad Harryho podrážděným výrazem. „Zopakuješ svoje včerejší jednání, a když shledám, že ses dostatečně připravil, sešlu na tebe Legilimens.“

Harrym otřáslo při pomyšlení, že se krčí v těsném prostoru a Snape jej sleduje, nebo že Snapeovi opakuje slova, která mu probíhala hlavou pokaždé, když dovolil svým emocím vymizet.

Zbytečná zrůda. Pitomý kluk. Nikdo tě nevidí. Nikdo se nestará. Nikdy nic nebudeš. Nikdo tě nechce. Nikdo tě nepotřebuje. Bezcenný, zbytečný…

A nechtěl, aby Snape věděl, jak jej ta slova uklidňují.

V ústech mu vyschlo. „No… takhle to nefunguje.“

Snape přivřel oči. „Tak jak to funguje, pane Pottere? Poučte mě.“

Harry se pod jeho zkoumavým pohledem nepříjemně zavrtěl. Chtěl být jinde. „Prostě to není něco, co umím na povel… Když mě budete sledovat, jen…“ Zjistil, že se mu slova zadrhla v krku a přiměl se naštvaně vydechnout, jak se mu najednou udělalo zle nad celou situací. „Umím udržet Voldemorta venku. Sám jste to řekl! Proč musím dělat tohle?“

„Pravda, během spánku bráníš Pánovi zla proniknout do tvé mysli,“ chladná Snapeova slova spolu s úšklebkem ukazovala, jak opovrhuje Harryho průměrným výkonem. „Ale neumíš přesně říct, jak to dokážeš, ani nedokážeš zvládnout přímý útok na svoji mysl, kdyby se rozhodl tě opět posednout. Jakkoliv jsi natvrdlý, určitě i ty si uvědomuješ, proč je to nutné.“

„Proč to kouzlo průhlednosti?“ ptal se Harry. Nechtěl, aby tam Snape seděl a… pozoroval ho jako nějaký vědecký projekt.

„Už jsem ti říkal, že oční kontakt je pro nitrozpyt klíčový,“ Snape teď začínal vypadat netrpělivě. „I nitrozpytec mých zkušeností požaduje zrakový vjem cíle.“

Cíle. Jak jen Harry nenáviděl nitrobranu.

Snape vycítil jeho pokračující váhání a došla mu trpělivost. „Můžeme to provést jinak, jestli chceš, Pottere!“

„Ne!“ rychle reagoval Harry. Nechtěl to jinak. Ty neviditelné, kouzelné zdi, které Snape seslal a které jej tiskly jako škrtidlo…

Nedokáže to. Nedokáže to, když se bude Snape dívat. Nemůže na sobě cítit Snapeovy oči a pokoušet se v představách ponořit do přístěnku pod schody. Smyslem té imaginace je uniknout z kouzelnického světa. A teď má i tuto metodu úniku pokroutit ve prospěch svého vznešeného, hrdinského cíle?

Napadlo jej, jestli to vůbec znovu zvládne i bez Snapea a jeho sledování. Ale pomáhalo vědomí, že umí použít nitrobranu, třebas jen představováním si úniku před všemi závazky… Takže ty krátké chvíle klidu něco znamenaly; byly teď důležité.

Důležité.

Náhle pod tlakem toho všeho zeslábl.

„Čekám, Pottere!“

Harry byl vytržen z myšlenek a na mračícího se muže vyslal pohled, který mohl být definován jedině jako němá panika.

„Profesore…“

Harry to chtěl vysvětlit, ale hlas se mu zlomil a zmlkl. Nervózně si posunul brýle na nose a ani si neuvědomoval, jak silně se mu třese ruka.

Snape přivřel oči a rty se mu stočily dolů do krajně nevrlého výrazu. „Co se děje, Pottere?“ zeptal se sarkasticky. „Má náš hrdina záchvat paniky?“

Má. Zcela jistě má záchvat paniky. Harry se vyhýbal Snapeovým očím a dál mlčel.

Rozhostilo se napjaté ticho, načež Snape vydal odevzdaný povzdech a mávl hůlkou, aby odemkl dveře do studovny. Harry s nadějí vzhlédl; napadlo ho, že jej možná Snape propustí, ale místo toho z místnosti vyrazil pryč Snape.

„Počkej tu,“ nařídil tónem nepřipouštějícím námitky. Podezřívavě na Harryho pohlédl a zavřel za sebou dveře. Harry opět uslyšel zámek.

Stál před Snapeovým stolem a otíral si vlhké ruce do kalhot. Snapeova nepřítomnost v místnosti jej uklidnila jen trochu. Pokusil se v tiché pracovně soustředit na dýchání, ale namísto toho naslouchal praskání plamenů v krbu. Právě zvažoval, že by se v jeho teple ohřál, když se Snape vrátil. V dlouhých bílých prstech držel flakonek.

„Vypij to,“ pokynul klidně a podal lahvičku Harrymu.

Harry se ani nepohnul a podezřívavě zíral na obsah. Myslel si Snape, že se zbláznil? Naposledy, kdy vypij jeden ze Snapeových výtvorů, vzbudil se o sedm centimetrů menší a v naprosté agónii.

„Ať už je to cokoliv, nechci to,“ zareagoval rozhodně.

„Vypiješ to, Pottere, a pak přestaneme lelkovat a pustíme se do výuky,“ tvrdě pronesl Snape. Oči se mu leskly a vyzývaly Harryho, aby se odvážil odmítnout.

Pod Snapeovým temným pohledem pocítil nepříjemné chvění v břiše a nabízenou lahvičku si vzal. Substance mu přišla povědomá. Zvedl ji ke světlu a podrobněji si ji prohlédl.

„Neočekávám, že bys to poznal,“ ušklíbl se Snape. „Vaří to takoví, co mají lepší pochopení pro lektvary než ty.“

Harry na něj chladně pohlédl a najednou si vzpomněl, co to je za lektvar. „Uklidňující lektvar. Znám ho. Připravovali jsme jej ve druhém ročníku.“

Snape se na něj posměšně usmál a pak slabě zatleskal. „Gratuluju, Pottere. Nikdy dřív jsi takové schopnosti v lektvarech neprojevil. Škoda, že se ti je nepodařilo ukázat ve třídě.“

Harry sevřel prsty kolem lahvičky. „O lektvarech mám mnohem lepší přehled, než si myslíte,“ namítl chladně. „Kdybyste neměl tolik práce s tím, jak mě trestat za činy muže, který ani nebyl mým otcem, zjistil byste to!“

Snapeovo odseknutí se ztratilo v Harryho překvapení nad vlastními slovy. Právě poprvé nahlas přiznal, že není Potter. Snape mu to stále říkal, on však nepřestával vnitřně vnímat, že je synem Jamese a Lily. Ve skutečnosti byl ale synem toho zahořklého muže stojícího přímo před ním.

Hlava to prostě nebrala.

Snape na něj netrpělivě hleděl a Harry z ničeho nic myšlenku uklidňujícího lektvaru uvítal. Jinak se z tohoto nedostane. Nikdy neodtrhne myšlenky od Tonksové, Siriuse a osudu kouzelnického světa, pokud si nějak uměle nenavodí klid mysli.

Vypil lektvar a účinek jej zasáhl téměř okamžitě. Neurčitý, vláčný pocit mu prosakoval do mozku, obaloval myšlenky a uklidňoval obavy, jako třeba jestli ten lektvar udělá dobře jeho prázdnému žaludku. Vážnější strachy nezemřely jako takové, ale odpluly pryč, ustoupily do pozadí myšlenek.

Do žaludku mu padlo těžké závaží. V jakémsi neurčitém, vzdáleném zákoutí mysli si byl jistý, že tento lektvar Snape nezfalšoval. Měl podezření, že je silnější než běžný uklidňující, ale žádné neočekávané účinky nenastaly. Studovna, koupající se v teplém světle ohně, nabrala téměř snové vzezření. A dokonce, i když se nad ním stále vznášela Snapeova temná, reptavá postava, ztratila něco ze své ostrosti.

„Jsi připravený?“

Ve Snapeově hlase zaznívalo lehce zakryté podráždění. Harry si toho poměrně lhostejně všiml a nepřítomně přikývl.

„Jasně, proč ne.“ Jen napůl si uvědomoval, co dělá, když se posadil na podlahu před Snapea. „Sešlete to kouzlo znova.“ Něco jej napadlo a zvedl paže k bokům. „Ale nechci stěny blíž než sem.“

Snape na něj dlouze zíral, ale asi se to protáhlo jen díky jemnému oparu v Harryho mysli. „Určitě se chceš do toho pustit tímto postupem? S kouzlem průhlednosti v jedné z nejbližších –“

Harry částečně zaregistroval Snapeovo zaváhání. Bylo to pro něj tak neobvyklé zajímat se o Harryho pohodlí.

„Je to v pohodě. Jen přestaňte přibližovat ty zdi, když vám řeknu,“ slyšel se odpovídat.

S neproniknutelným výrazem Snape znovu zamumlal vzduch zhmotňující zaklínadlo. Harry cítil, jak se neviditelné zdi přibližují, ale tentokrát je nedoprovázel strach. A když Snapeovi pokynul, aby zastavil, protože se začal cítit stísněně, zdi o pár centimetrů ustoupily.

To bylo od něj hezké, pomyslel si Harry, ale bez úsměvu, a zády se o neviditelnou zeď opřel. Koutkem oka si uvědomoval Snapea a jak jej zamyšleně pozoruje.

„Pottere, měl bys vědět, že tento lektvar ti nebude sloužit jako berlička pokaždé.“ Znělo to, jako by mluvil z velké vzdálenosti. „Cílem je eliminovat tvé emocionální překážky, abychom poznali, jaké techniky používáš. Očekávám, že při dalším pokusu svoji úzkost zvládneš.“

„Hm. V pořádku,“ pronesl Harry nepřítomně. Cítil se velmi, velmi dobře. Jako by lektvar zesiloval své účinky. Zavřel oči a užíval si neurčitého pocitu lehkosti.

„Pottere! Nebudeš mrhat mým časem tím, že usneš.“

Harry oči neochotně otevřel a sbíral sílu, aby se váhavě střetl se Snapeovým pohledem.

„Ano, pane.“

Snape se zamračil nad Harryho nenuceným chováním. Určitě se mu nelíbí moje dobrá nálada, pomyslel si Harry klidně.

Neuvědomoval si, že své myšlenky pronesl nahlas, dokud si Snape neodfrkl z druhé strany neviditelných zdí. „Jde o variantu uklidňujícího lektvaru s přídavkem opiátů. Máš ‚dobrou náladu‘, protože jsi omámený narkotiky. Moc si to neužívej, Pottere. Nedal bych ti to, pokud bych měl po ruce jiné řešení. Zatím si říkám, jestli jsem nepřehnal dávkování.“

„Opiáty, jo? Netušil jsem, že ujíždíte na fetu, profesore,“ zamumlal a zase oči zavřel.

Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo: „Jen z čistě praktických důvodů. Opiáty neutralizují vícero škodlivých účinků Cruciatu.“

Harry si mimoděk pomyslel, jestli je Snape užívá často. Viděl jen záblesky setkání Smrtijedů, ale stačilo to, aby si uvědomil, že Voldemort umí být na své poskoky brutální.

Snapeovy kroky přešly po podlaze. „Zůstaň vzhůru, Pottere, jinak do tebe vliju neutralizační lektvar.“

Harry chtěl protestovat. Líbilo se mu, jak se cítí, a opravdu nechtěl, aby ho toho Snape zbavil. Námitka mu zemřela na rtech. Jestli jedinou možností, jak si ty příjemné pocity udržet, bylo zůstat vzhůru, zůstane vzhůru.

Soustřeď se, Harry.

Zpříma se posadil a kalným zrakem pohlédl na Snapea skrz neviditelnou bariéru. „Takže, co teď?“

Snape jeho pohled chvíli podržel a zjevně posuzoval vliv podaného lektvaru na mladíkův systém. Když nad úrovní Harryho duševní soudržnosti krátce spokojeně přikývl, mávl hůlkou a ze světa zmizelo světlo.

Harry mírně znepokojeně zamrkal do tmy. Nakonec usnul?

„Pane?“ zavolal nesměle.

„Tady, Pottere,“ ozval se Snapeův hlas. „Zablokoval jsem světlo ve tvém prostoru.“

„Aha.“

„Ujišťuji tě, že já tebe stále vidím.“ Snapeův hlas se ozval blíž. „Neber to jako příležitost hodit si dvacet.“

Představa Snapea, jak jej sleduje, teď Harrymu tolik nevadila. Ten báječný, povznášející pocit způsobený lektvarem zakolotal v temnotě. Uzavřený prostor se kolem něj roztočil v jemných kruzích.

„Jsi připravený?“

„Ano,“ odpověděl Harry, ačkoli si nebyl tak úplně jistý, na co má být vlastně připraven.

Proč že tady je? Aha, ano, nitrobrana, správně.

Hlavou mu krátce probleskl obraz Dursleyových, ale nedokázal jej udržet. Ještě se o to pokusil. Slanina, schody… Ano, cítil se tak fajn. Proč by to ničil myšlenkami na tyhle lidi? Opět se vzdal nádhernému pocitu klidu.

„Nesnažíš se, Pottere,“ slyšel Snapea zavrčet. „Předvádíš žalostný výkon. Můžu jen doufat, že v dalších letech zvládneš alkohol lépe než tento lektvar.“

I omámený se Harry cítil trochu uražen. Snape si zjevně nemyslel, že je dost chlap na to, aby ten lektvar zvládl. „To je kvůli tomu, že jsem dnes nejedl,“ přistihl se u vysvětlování. „Jinak bych to ustál. A víte co, Snape? Vsadím se s vámi, že bych vás zpil pod obraz, kdyby byla po ruce nějaká ohnivá whisky.“

No, poslední tvrzení nemohl podepřít důkazy. Ve skutečnosti ani nevěděl, jak k němu přišel. Dokázal toho vypít jen málo. Jednou slyšel, jak Seamus huláká –

„Jsi naprostý imbecil, Pottere,“ zavrčel Snape. „Znovu a znovu jsem ti říkal, že před hodinou nitrobrany potřebuješ energii! Jen marníš můj čas a cenný lektvar.“

Zaslechl zašustění Snapeova hábitu a oči mu najednou zahltilo světlo. Snapeova bledá tvář vyjadřovala naprostou zuřivost.

Jeho hněv Harryho rozrušil i přes uklidňující účinky drogy. Zapátral po důvodu Snapeova hněvu a jeho mysl to nějak rozmotala. Ano, jistě… Ta záležitost s jídlem…

„Chtěl jste vyzkoušet mé dovednosti v nitrobraně,“ jen napůl si uvědomoval, co chce vlastně říct. „Fakt je snazší předstírat, že jsem v přístěnku, když nemám v žaludku vůbec nic. Ne že by mě vůbec nekrmili, víte, jenže častěji jsem byl hladový než najezený, takže když sním všechny chody, které připravuje vaše domácí skřítka –“

„O čem to, ksakru, mluvíš, Pottere?“

„Myslím tím,“ vteřinu tápal, poněvadž si nebyl jistý, co chce vlastně říct. Co chtěl říct? „Není to jako s Dudleym – prakticky je jako bečka.“ Zmátlo ho, když mu hlavou probleskl obraz štíhlejšího a svalnatějšího Dudleyho. „No, teď už ne tolik. Jsem rád, že se tam objevili ti mozkomorové, protože jinak by –“

„Tvoje předchozí téma, Pottere,“ přerušil jej Snape netrpělivě. „Zalézáš do skříně, abys předstíral, že jsi v přístěnku? To má být ta opěvovaná technika nitrobrany?“

Nebyl si jistý, co tím ‚opěvovaná‘ Snape myslel. Asi si z Harryho nějak střílel.

„Ano –“ zarazil se. „Vlastně ne…“ tak nějak se cítil, jako by se snažil něco vysvětlovat obzvláště natvrdlému děcku. „U Dursleyových bývám v přístěnku, takže nemusím předstírat, že jsem v přístěnku –“

„Prostý akt sezení v přístěnku ti obrání mysl?“

Snape použil tón, jako by to bylo něco divného. Možná Snape trpí klaustrofobií a neumí si představit, že by někdo dobrovolně lezl do skříně.

„Ale mně se tam líbí,“ předložil Harry ochotně. „Aspoň teď jo. Už si tam nestoupnu, ale když jsem byl malý, tak to šlo. Hodně mi to pomáhá s jizvou; nenutili mě tam spát od té doby, co mi dali Dudleyho druhou ložnici –“

„Nechápu, co se tu snažíš říct.“

Snape zněl zmateně. Byl to tak cizí tón, že Harry pohlédl na jeho nechápající výraz.

„Jen jsem chtěl říct, že už tam nemusím spát. Je hezké si tam zajít, když mě bolí jizva.“ Nevědomky si jizvu promnul. Vítal, že nebolí. „Už jsem moc velký, abych tam žil. Ale vsadím se, že kdyby nepřišly ty dopisy z Bradavic, pořád bych v přístěnku trčel –“

„Tvůj bratranec měl druhou ložnici,“ nemohl Snape uvěřit. „A ty jsi žil v přístěnku.“

„Já jsem tam nežil,“ zamumlal Harry a najednou jej přepadla ospalost. Na pozadí mysli zaregistroval obavy o obsahu rozhovoru, ale nebyl si jistý, proč ho to zlobilo. „Odcházel jsem do školy a taky když jsem vařil a uklízel. A i když na mě byli naštvaní, vytáhli mě ven, abych si zašel na zách –“

„U Merlinových vousů, Pottere, ty nesmysly si vymýšlíš?“

Snape opět zněl naštvaně.

Harry na něj zamrkal a snažil se vyřešit, co Snapea naštvalo tentokrát. Myšlenky mu proplouvaly rozhovorem; proč je Snape naštvaný? Co si vymýšlel?

Aha. Už to má.

„Dobře, tak Dudley ve skutečnosti není tlustý jako bečka,“ přiznal Harry. „Ale i tak je fakt bachratý.“

Ty okolní neviditelné zdi z ničeho nic zmizely a Harry zjistil, že dezorientovaně leží na koberci. Pohlédl do stropu a říkal si, proč se mu tak divně chovají oči. Pořád měl brýle na nose, takže to nezpůsoboval špatný zrak…

Zmobilizoval veškeré schopnosti a rozhlédl se po místnosti. Překvapilo ho, že je sám.