Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 14. Nejnovější vývoj

Dárek od Tonksové Harryho ohromil.

Několik minut na knihu soubojů zíral a napadlo jej, jestli ji nemohla poslat ještě před odsouzením do Azkabanu. Pak si přečetl vzkaz datovaný na 25. prosince a pochopil, že mu ten umaštěnec lhal.

Tonksová nebyla ve vězení. Psala, že se má dobře a je tolik zaneprázdněná honěním temných kouzelníků, že musí odložit jejich krátkou dovolenou na leden. Chtěla vědět, co si myslí o víkendu pátého.

Úleva, kterou cítil, byla tak hmatatelná, že pořádný hněv musel horkotěžko přivolávat, když vtrhl do Snapeovy studovny.

„Proč jste lhal o Tonksové?“ dožadoval se Harry.

„Prokážeš mi laskavost a zaklepeš, než vstoupíš, Pottere!“ zavrčel Snape. Mávnutím hůlky zabouchl za Harrym dveře.

„Dostal jsem od ní dopis,“ procedil Harry skrz zuby a cítil novou vlnu vzteku nad Snapeovým odbočením od tématu. Ano, teď už opravdu běsnil. „Lhal jste mi! Rozhodně není v Azkabanu.“

Snape se zlomyslně ušklíbl. „Jestli si to přeješ, mohu zaletaxovat na ministerstvo a napravit to.“

Harry se na něj zamračil s přimhouřenýma zelenýma očima. „Neřekl jste jim to.“

Starší muž si překřížil ruce na hrudi a Harry si znovu připadal studován jako nějaký hmyz.

„Ne,“ připustil Snape. „Účelem bylo přivést tě k zamyšlení nad potenciálními důsledky tvého chování. Vzhledem k tvé úzkosti během posledních pár dnů se zdá, že to zafungovalo.“

Harry na něj jen zíral. Ten chlap byl prostě takový… záludný zmetek. Není divu, že se stal ředitelem Zmijozelu.

„A ten dopis je od slečny Tonksové?“ zeptal se Snape mrazivě.

Harry měl jen chvilku, než si uvědomil, že jej neměl nosit do Snapeovy pracovny. To už profesor namířil hůlku.

„Incendio!“

Harry překvapeně vyjekl při náhlém pálivém bodnutí a rychle dopis pustil. Ten, než dopadl na podlahu, shořel na popel. Harry si přitáhl popálenou ruku k hrudi a zděšeně zíral na tmavou skvrnu na podlaze.

„Tento vztah ukončíš, Pottere,“ varoval jej Snape tiše. „Jinak tě ujišťuji, že mé hrozby nebudou plané.“

Harry pocítil záblesk hněvu, ale ovládl jej. Dává mi na výběr. Nenáviděl toho záludného, manipulativního bastarda za to, že jej přiměl myslet si, že Tonksová trpí v Azkabanu. A nenáviděl ho za jeho vměšování… Ale Tonksovou nenahlásil. Na tom záleželo. Tonksová je v pořádku. Je v bezpečí.

Harry ztěžka polkl. „Dobře.“

Snapea  jeho ústupek evidentně překvapil. Co si ten chlap myslel? Že bude riskovat uvěznění Tonksové?

Musí jen počkat do dalšího roku. Ještě jeden rok. Sedmnáct let znamenalo v kouzelnickém světě dospělost, a pak proti tomu Snape nezmůže naprosto nic. Kromě toho, neznamenalo to, že ji nebude moci vídat. Nemůžou spolu spát, ale pořád můžou –

Najednou Snape téměř neznatelně ztuhl a výraz jeho tváře se zkroutil do čehosi ošklivého a zastrašujícího.

Očima střelil k Harrymu a dvěma kroky byl u něj. Harry překvapeně vyjekl, když mu Snape sevřel ruku kolem paže a trhl jím do chodby.

„Co, sakra –“

„Ticho!“ zařval Snape a neskutečně zesílil stisk. Harry jen klopýtal, když jej Snape táhl chodbou a bez okolků jej strčil zpět do ložnice.

Vyškrábal se na nohy a věnoval Snapeovi zuřivý pohled. Co, k čertu, měl za problém? Jaký miniaturní přestupek teď Harry spáchal? Pro boha živého, jednu minutu je v pohodě a druhou –

„Neopustíš pokoj,“ zavrčel Snape. „Nevydáš hlásku, jinak toho budeš nesmírně litovat!“

Harry mohl jen němě zírat, když se muž ve víru černého hábitu stáhl do chodby. Dveře se za ním zabouchly.

Zase mě zamknul? pomyslel si Harry zoufale a procházel si jejich rozhovor, aby přišel na důvod Snapeova nenadálého vzteku.

Zkusil dveře a zjistil, že jsou zamčené. Každých pár minut svůj pokus zopakoval. Nakonec se v posteli stočil do zoufalého klubíčka, aby jen sledoval pošmourné noční nebe a toužebně u toho přemýšlel o vnějším světě. Minky jej dnes měla vzít ven…

Snad po celé věčnosti uslyšel cvaknutí a Snape se vrátil.

Harry na jeho vstup zareagoval zamračením; hněv mu stále bublal pod povrchem, ale uvědomoval si i jisté množství rezignace. Opravdu je vydán Snapeovi na milost, dokud se nevrátí do Bradavic. Ten chlap mu mohl provést cokoliv a on byl bezmocný.

„Co jsem udělal špatně tentokrát?“ zeptal se Harry chladně.

Podruhé toho dne vypadal Snape poněkud překvapeně, ale ten výraz se rychle ztratil. „Na to teď není čas.“

Rychle přešel místnost, vytáhl hůlku a Harry sebou trhl dál od čehokoli, co se chystalo. Snape se zastavil a delší dobu se klidně díval Harrymu do očí.

„Pottere,“ začal opatrně. „Chystám se zlomit to zjevměnící zaklínadlo.“

Harryho oči těkaly od Snapeovy hůlky k jeho tváři. „Tentokrát bez lektvaru?“

Snape prudce zavrtěl hlavou, natáhl ruku a popadl Harryho za bradu, aby mu zvedl tvář. „Není čas.“

Harry se s trhnutím pokusil toho sevření zbavit. „Myslel jsem, že to hůlkou nejde.“

„Nečekaný vánoční dárek od ředitele. Troufám si říct, že tuto informaci mi neměl v úmyslu předat,“ protáhl Snape. Opět chytil Harryho za bradu a naklonil mu hlavu. „Během našeho rozhovoru se skrz ochrany prolomil jeden ze Smrtijedů,“ sděloval chlapci a mával hůlkou sem a tam, jako by se snažil nalézt, kam zamířit, „a já jsem byl zřejmě pověřen péčí o tuto osobu. Momentálně může Pán zla sledovat letaxovou síť, jinak bych tě poslal okamžitě zpět do Bradavic.“ Pevněji stiskl Harryho bradu a černé oči se mu hrozivě třpytily. „Jakmile se dostanu skrz, budeš vypadat jinak, ale v bezpečí nebudeš. Takže zůstaneš z dohledu.“

Harry by přikývl, ale Snapeovo sevření jeho brady to nedovolovalo. Překvapilo ho, že se Snape obtěžoval jej nejdřív informovat.

„Drž,“ instruoval jej Snape a pomalu začal se zaklínadlem.

Harry ucítil podivné brnění na kůži a zavřel oči, když však ten pocit vymizel, zůstal stát a neodvažoval se je otevřít. Ale pak Snape začal slova zaklínadla opakovat a oči se mu v mžiku otevřely.

„Proč to opakujete?“

Snape se na něj podrážděně podíval. „Musím oddělit aspekty zaklínadla jeden po druhém.“ Pak posměšně přejel očima Harryho postavu: „Zdá se, že jsi obdařen rodovým nedostatkem melaninu.“

Harry zíral na svoji kůži. Bílá. Téměř tvarohově bílá jako Snapeova. Udělalo se mu nevolno, když Snape znovu a znovu zaklínadlo opakoval, a kouzlo mu brnělo po celém těle od shora až dolů, dokud ten pocit nevyprchal.

„Vypadá to, že jsme skončili.“

Snape ustoupil a zkoumavě si jej chvíli prohlížel. Harry se přikrčil, když viděl toho muže před sebou, a představoval si, jak teď asi vypadá.

Snapeův pohled jej znovu přejel, načež jeho oči potemněly a tvář ztvrdla. „Žádná podoba.“

Harrymu by nemělo vadit, že ve Snapeově hlase slyší nemilosrdný úšklebek; rozhodně nechtěl vypadat jako Snape. Přesto v tom prohlášení zaznělo cosi, co naznačovalo, že jej Snape opět neuznává… Jako toho hrozného dne v učebně, kdy mu prozradil hlasem plným neskrývaného odporu a znechucení, že jsou otec a syn.

V Harrym se zvedla silná vlna vzteku.

„Nevypadám jako vy?“ zeptal se kousavě a zvedl oči ke Snapeovým. Celá jeho bytost překypovala nenávistí. „DÍKY BOHU.“

Snapeovy rty se znechuceně stočily. Harry neměl tušení, zda to způsobilo jeho prohlášení, nebo vzývání mudlovského božstva.

„Dovolil jsem si zamaskovat tvoji jizvu. Neopouštěj pokoj.“

Mistr lektvarů se otočil a odkráčel ke dveřím.

Harry za ním zavolal: „Který Smrtijed?“

Snape se pomalu obrátil a zachytil jeho pohled. „Proč?“

Harry tvrdošíjně mlčel. Cítil známky náporu mužova nitrozpytu, proto přerušil jejich oční kontakt a pohled upřel do Snapeova hábitu.

Snapeův hlas zazněl pohrdavě. „To není tvůj problém. Neopustíš tento pokoj, Pottere, jinak můj hněv bude nejmenší z tvých starostí.“

ooOOoo

Čím déle Harry čekal v pokoji, tím více byl přesvědčený, že je to Belatrix Lestrangeová, kdo našel útočiště pod Snapeovou střechou. Koneckonců Snape odmítl sdělit totožnost té osoby a kterého jiného Smrtijeda by měl potřebu před Harrym skrývat? Věděl, že to ona zabila Siriuse…

Jedině…

Jedině že by to byl Draco Malfoy nebo jiný z mladých Zmijozelů. Harry tušil, že Voldemort rekrutuje; že by už mladá generace získala Znamení zla?

Sžírala jej zvědavost stejně jako temnější naděje, že to je Belatrix Lestrangeová, kdo s ním pobývá v jednom domě.

Nemohl by se jen mrknout…?

Prsty si promnul čelo a na místě jizvy cítil hladkou pokožku. Snape s jejím zakrytím odvedl opravdu kus práce. Pozornost mu přitáhla bledost jeho ruky. Jestli vypadal jako někdo jiný, bránilo mu něco, aby si ukradl jeden pohled do tváře toho Smrtijeda? Kdyby teď někdo Harryho viděl, neprozradila by se tím skutečnost, že Snape ukrývá Chlapce, který zůstal naživu. Kromě toho, i když mu hned po jejich příjezdu Snape zabavil neviditelný plášť, Harry měl v plížení dost praxe, aby měl důvěru ve své schopnosti být nenápadný. Neměl v úmyslu navázat kontakt s tou Smrtijedkou. Jen ji chtěl vidět.

Nebo jeho, samozřejmě.

Snape jej musí považovat za idiota; pokud nevypadá jako Harry Potter, proč by si někdo myslel, že je Harry Potter? Profesor zjevně věřil, že by začal zábavný rozhovor a nějak pitomě by prozradil svoji skutečnou totožnost. („Jé, víte, protože jsem tak nějak Chlapec, který zůstal naživu, vždycky jsem si myslel… Ach, jejdanánku, zapomeňte, že jsem to řekl!“) Snape jej považoval za pitomce.

Harry se dosud vyhýbal pohledu do zrcadla, protože jej děsila představa miniaturního Snapea, který na něj v odrazu zazírá. Teď však rukama opatrně přejížděl vlastní tvář a zlehka se dotýkal neznámých rysů. Větší nos, pravda – ale ne nadměrný. Rty se zdály na dotek tenčí a křivka lícních kostí přísnější. Když zamrkal, víc si uvědomoval řasy třepotající se nad kůží. Nakonec se odvážil do přilehlé koupelny obhlédnout svůj aktuální vzhled.

Díval se na něj cizinec; Harry vztáhl ruku, aby se dotkl vlastní tváře a potvrdil si, že to je opravdu on.

Stál před ním bledý chlapec s jako uhel černými vlasy o zhruba stejné délce jako dřív, jen pro jednou hladce přilehlými. Vlasy byly až příliš černé proti jeho bílé pokožce, jasně zelené oči proti oběma barvám až příliš kontrastovaly. Rty měl tenké, v této chvíli ponuře stočené, lícní kosti ostře vyčnívaly z obličeje, který se na rozdíl od dřívějšího trošku protáhl. Kostnaté rysy byly jinak spíš jemné, velké, zářící oči změnily jeho tvář téměř na půvabnou, kteréžto přídavné jméno podle Harryho nelichotilo žádnému klukovi.

Natočil hlavu doleva a doprava a teď zřetelně viděl rysy své matky. Uvědomil si, že si absurdně přeje, aby vypadal víc jako Snape. Vzpomněl si na děvčata v nebelvírské věži, jak výsměšně mluvila o Dracovi jako o hezounkovi, a udělalo se mu nevolno, protože ten popis teď seděl také na něj. Úhledné, jemné rysy a husté černé řasy by mohly být téměř ženskými.

No, ne tak docela. Byla by z něj divná žena. Ale stejně v něm tvář, která na něj zírala, vyvolávala nepříjemné pocity.

Snape aspoň vypadal jako chlap. Ošklivý, zlý a umaštěný, ale chlap.

Harry Potter rychle dospíval. Pravda, coby docela zanedbaný, neupravený exemplář s divným držením těla, ale zcela jistě ne hezounek oním jemným a úlisným způsobem Draca Malfoye… Určitě ne tak jako Harry Snape.

Zachvěl se. Harry Snape. Tiše zanadával, že si příště raději utrhne vlastní koule, než by se tak znovu pojmenoval.

No, to možná ne, ale obětuje aspoň ruku nebo nohu.

Harry ty bezvýznamné myšlenky setřásl a zaměřil se na věci podstatné. Dostat se ven z pokoje a dostat se tam, kde Snape ubytoval toho Smrtijeda. Už už se natahoval po chladných obroučkách svých brýlí, že by jim změnil tvar… Už vytáhl hůlku a namířil na rámečky, když mu došlo hrozící nebezpečí. Ať už by jejich tvar upravil jakkoliv, mohlo by to celou přeměnu poslat do háje.

Zklamaně hůlku zastrčil zpět do kapsy. Žádné přeměňování.

Co zastírací kouzlo?

O několik minut a nejedno seslané kouzlo později stále ještě stál a zíral na dveře. Už se pokusil o pár základních odstřelovacích a odemykacích kouzel a dokonce ve snaze dveře rozbít dočasně přeměnil svoji učebnici obrany proti černé magii do podoby beranidla, ale k ničemu to nevedlo. Snape jej ani nepřišel seřvat, takže se zjevně nacházel někde mimo doslech.

Že skřípe zuby, si Harry uvědomil, až když mu v čelisti začalo tepat bolestí. Tohle ho dovádělo k šílenství! Do této chvíle zastřel brýle, vymyslel, které bolestivé kletby použije v případě, že ve Snapeově domě Belatrix Lestrangeová skutečně je, a duševně se připravil na příchod nebezpečné situace. A všechno to bylo k ničemu kvůli zatraceným dveřím.

Bože, jak Snapea nenáviděl. Ten chlap všechno zničil! Kvůli Snapeovi nemohl žít se Siriusem po třetím ročníku, Brumbál nenašel Bartyho Skrka staršího kvůli tomu, že se Snape vytrvale dohadoval s Harrym, Sirius zemřel, protože Snape jej nenaučil nitrobranu…

A teď pravděpodobně Belatrix Lestrangeová jedla a nad šálkem čaje u krbu klábosila se Snapem naprosto v bezpečí, protože Snape Harryho zamkl!

Oči se mu zúžily nenávistí a odhodláním při představě, jak si ona užívá pod stejnou střechou. Možná se spolu se Snapem vysmívá Siriusovi. Jako se smála té noci –

Dveře se roztříštily na kousky.

Harry na tu spoušť dlouze a mlčky zíral, mrkal a znepokojeně si vybavil onu příhodu, kdy nafoukl tetu Marge. A pak, s napjatým úsměvem, se rozhodl svůj šťastný projev spontánní magie nezpochybňovat a prolezl otvorem.

Mohl to Snape slyšet?

Nemyslel si. Už by se na něj řítil…

Plížil se dolů po schodišti a překvapilo jej, že necítí výmluvné brnění obran; na každé dveře v chodbě přitiskl ucho, a pak se opatrně pokusil otevřít, kdyby bylo odemčeno. Ten Smrtijed skutečně prolomil obrany. Nebo to pro něj provedl Voldemort.

Proč by ale Voldemort rozbíjel ochranná opatření vlastního hlavního pobočníka? Mohl třeba Snapea podezřívat?

Harry si právě říkal, jestli dělá dobře, když uslyšel tichý šum hlasů. Tuto část sídla moc neznal; Snape mu nikdy nedovolil navštívit ostatní pokoje mimo hrstku těch, které považoval za natolik nezávadné, aby riskoval jejich zamoření Harryho přítomností. Ze svého úkrytu za zdí několikrát rychle nakoukl skrz ozdobný oblouk směrem, kde se ve velké místnosti ozývaly hlasy. Asi šlo o salon.

Vzpomněl si na svoji představu Belatrixina a Snapeova mazlení, popíjení čaje a vysmívání se Siriusovi, zaťal zuby a připlížil se blíž. Hlasy zesílily.

Velmi nejasně slyšel Snapeův jízlivý tón. A pak arogantní, protahovanou odpověď. Harrymu v zátylku naskočila husí kůže. Nepotřeboval rozumět slovům, aby poznal, o koho jde.

Lucius Malfoy.

Malfoy, který měl být právě teď v Azkabanu.

„… Severusi, opravdu musíš něco udělat… otřesným stavem tvého nábytku… až příliš depresivní.“

Malfoy zřejmě utekl z Azkabanu, aby pomohl Snapeovi s jeho interiéry…

„Jak si představuji svůj domov se tebe ani v nejmenším netýká, Luciusi,“ ozval se Snapeův netrpělivý hlas. Harry se zastavil, proplížil se podél zdi na druhou stranu oblouku a teď již slyšel perfektně. „Ve skutečnosti se tě pod touto střechou netýká nic. Nenechal bych tě tady, kdyby mi to náš Mistr nenařídil.“

„Jak vlídně se chováš ke starým přátelům, Severusi,“ poznamenal Lucius suše.

„Víš, jak prekérní je moje pozice u ředitele,“ trval na svém Snape a hlas mu poklesl zjevnou nespokojeností. „On ví, jak slabou důvěru ke mně ten stařec chová. Nemohu pod svojí střechou skrývat uprchlíka, Luciusi! Je to nepřijatelné riziko!“

„Zpochybňuješ úsudek Pána zla?“ zeptal se Lucius hedvábným, nebezpečným hlasem.

Snape zůstal chvíli zticha.

„Ne,“ reagoval rychle. „Samozřejmě že ne. Já jen… myslím, že toto rozhodnutí není šťastné.“

„Náš Mistr, na rozdíl od tebe, má zjevně trochu soucitu se svými příznivci zbavenými svobody.“ Rozhostilo se ticho. Luciusův hlas odrážel vzrůstající podráždění. „Mysli, Severusi, máš z nás to nejspolehlivější postavení. Proč by ministr vůbec tvůj domov prohlížel?“

„To postavení nezůstane spolehlivé dlouho, pokud je ostatní budou i nadále ohrožovat,“ zavrčel Snape. „Mám přímý přístup k Brumbálovi; myslel bych si, že ta výzvědná služba stojí za větší uznání.“

„A to stojí,“ souhlasil Lucius podbízivě. „Všichni respektujeme, co děláš, Severusi. Já tě respektuji.“

Snape zavrčel.

„Ale no tak. Nedívej se tak na mě. Víš, jakou pro nás máš cenu. Na, dej si další drink.“

Harry zaslechl cinknutí a žasl, jak si Malfoy může myslet, že stačí Snapea uznat a ten mu bude po vůli. Opravdu věřil –

„I kdyby má přítomnost byla odhalena, ten starý blázen ti spolkne jakoukoliv výmluvu, kterou mu podsuneš. Nikdy neuvěří, že by se jeho vzácný špeh obrátil proti němu.“

Harrymu zmrzlo srdce v hrudi.

Snape neodpověděl okamžitě, takže si Harry jeden šílený okamžik myslel, že je stejně tak i on šokován. Odhalil nějak Voldemort Snapeovy špionážní aktivity? Byla všechna tato hraná zdvořilost zástěrkou pro skutečnost, že sem Malfoy přišel, aby jej zabil?

Harry klesl na kolena a nepozorovaně se s vytaženou hůlkou vplížil do místnosti. Snapea neměl rád, ale jestli se tu Malfoy objevil, aby jej zabil, on zde určitě nebude pasivně stát a nenechá ho to udělat…

Nijak jej nepřekvapilo, že zahlédl Snapea nenuceně se povalovat v jednom z křesel a Luciuse přátelsky v druhém.

„Je ten dědula pořád přesvědčený, že pro něj špehuješ, že ano?“ zeptal se Lucius delikátně.

Co se to, sakra, děje? pomyslel si Harry zmateně. Ví, že je Snape špeh?

Z boku viděl Snapeův úšklebek. „Samozřejmě, že ano. Udělal na tebe dojem ten listopadový útok? Na toho mudly zbožňujícího blázna určitě ano.“ Snape se zhluboka napil ze svého poháru. „Myslím, že v Řádu mi významně stouply akcie za organizaci celé akce.“

Harry nemohl uvěřit, že Snape vykládá o Řádu Luciusi Malfoyovi!

„Nemám pocit, že by Notta nějak potěšilo zkonfiskování pět set let starého rodinného dědictví,“ poznamenal Lucius ironicky.

„Ano,“ připustil Snape. „Dovedu si představit, že nepotěšilo. Avšak Pán zla chápe, že potřebuji výsledky. Ten staroch není blázen. Pokud bych nepřišel s ničím –“

„Vím, vím,“ přitakal Malfoy, přerušil jej mávnutím ruky a posloužil si další sklenkou Ogdenské. „Všichni musíme přinášet oběti. Merlin ví, že jsem se na nich taky podílel.“ Lucius se odmlčel a temně dodal: „Stály mě šest měsíců.“

Harry ztuhl na místě, kde se krčil. Snažil se ten zmatek nějak vyřešit. Brumbál byl pevně přesvědčený, že Snape mu dělá špeha u Voldemorta. A teď se zdálo, že Smrtijedi si plně uvědomovali, že Snape Brumbálovi špionáž u Voldemorta provádí.

Znamenalo to… Mohlo to znamenat…

Do prkvančic, pracoval Snape celou tu dobu pro Voldemorta?

Rozum to nebral. Proč by mu Snape zachraňoval život v prvním ročníku?

Snape tenkrát neměl tušení, že je Voldemort ještě naživu…

Proč se Snape snažil naučit ho nitrobranu?

Nesnažil. Jen mě tím oslabil…

Proč jej teď Snape udržoval naživu? Snadno jej mohl předat Smrtijedům…

Nebylo to otcovskou láskou, to věděl. Tak proč? Proč? A jak by dokázal obelhávat Brumbála tak dlouho?

Ty otázky mučily jeho mysl, zatímco poslouchal diskuzi o Dracovi a jak si vede ve škole a Narcisině názoru na správný rozpočet.

„Tři tisíce galeonů za brož?“ ušklíbl se Lucius. „Věděl jsem, že když jsem pryč, ta ženská nad sebou ztrácí kontrolu, ale u Merlina…“

Ne, Snape nemůže být zrádce, pomyslel si Harry. Prostě nemůže. Už by mě zabil. Snadno.

Ale vadilo mu to. Vadilo mu to hodně.

Snape schovává Luciuse Malfoye… Proč prostě nepředá zprávu o Malfoyovi a nesvede vinu na nečekaný útok ministerstva? Proč jej chrání?

Jediné, co Harry potřeboval, byl rozhovor s Brumbálem. Potřeboval si tohle vyjasnit. Potřeboval ujistit –

„Řekni mi, Severusi, co je to za kluka, co se plíží tamhle pod obloukem?“

Harry ztuhl na kratičký zlomek vteřiny, a pak, když se střetl s Malfoyovým pobaveným pohledem, vyskočil na nohy.

Díky svému náhlému strachu si uvědomil velmi jasně: jestli je Snape opravdu na Voldemortově straně, kvůli tomu, co jsem slyšel, mě zabije.

Pak zahlédl šok a vztek ve Snapeově tváři a došlo mu, že ho asi zabije tak jako tak.

Nemělo smysl váhat. Vybral si pro Nebelvíra ten nejnepravděpodobnější postup.

Utekl.