Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 15. Nečekané porozumění

Snape rozehrál hereckou etudu, kterak je klidný a přirozený, a strávil několik minut spřádáním příběhu, který Luciusovi vysvětlil chlapcovu přítomnost. Je to jen vzdálený příbuzný z maďarské větve rodu Snapeů. Ale ano, je to mladý delikvent. Maďarští Snapeové nemohli chlapcovu přítomnost o prázdninách snést, a protože je o Severusovi známo, že je docela pedant, prakticky jej uprosili, aby se kluka ujal. Během celého toho výkladu doufal, že Potter nevystřelil pryč, aby provedl něco zbrklého nebo neuváženého. Ale jak Pottera znal, s největší pravděpodobností byla ta naděje marná.

Okamžitě, jak to jen šlo, vystartoval Snape po schodech nahoru a rychle zamířil do Potterových komnat; cestou si intenzivně uvědomoval, že požil víc alkoholu, než bylo dnešní večer nutné. Bude muset vyvinout úsilí, aby se soustředil na kousavé urážky, kterými chtěl toho kluka počastovat.

Zvládl to rychle a před studovnou našel o zeď se pohodlně opírajícího kluka – hubeného, tmavovlasého cizince s nečitelným výrazem ve tváři.

Snapeovy instinkty velely k opatrnosti v situacích, které jej zaskočily; mlčel a všechny předem připravované urážky mu na rtech zemřely. Jen na Pottera tázavě pohlédl a ten beze slova vklouzl do studovny.

Nesnášel nepředvídatelné chování, obzvláště když měl upito. Obezřetně chlapce následoval a jeho nechuť k celé situaci ještě zesílila, když byl vzápětí oblažen pohledem na Pottera s hůlkou v ruce.

„Expelliarmus!“

Hůlka vyletěla Snapeovi z prstů.

„Aby tě skřet spral, P – kluku!“ zasyčel, vědom si Luciusovy přítomnosti v sídle a chybějícího tišícího kouzla na pokoji.

„Promiňte,“ zazněla omluva, načež jej ten drzý spratek vybídl k posazení Snapeovou vlastní hůlkou. „Ale posledně, když jste vypadal takhle vytočeně, jste mě málem uškrtil, takže… Okamžíček.“

Potter svíral hůlku v každé ruce, ale vlastní máchl a na pokoj seslal umlčovací kouzlo.

„Buď si jistý,“ ozval se Snape výhružně a lačným pohledem sledoval, jak jeho hůlka mizí v chlapcově hábitu, „že připravit mě o hůlku můj postoj k tobě nezlepší!“

„Fakt je mi jedno, jaký postoj ke mně máte, pokud mě neškrtíte do bezvědomí,“ opáčil Potter rozhodně. Hleděl na Snapea a jaksi jej nepřekvapovalo, že se muž tvrdohlavě odmítá pohnout. „Měli bychom si promluvit. Malfoy říkal –“

„Proč jsi utekl, Pottere?“ přerušil jej Snape, ačkoli upřímnou zvědavost se pokusil zakrýt opovržením. Čekal, že se ten kluk s Luciusem pošetile utká ihned a bez okolků. „Konečně tě opustila tvá vychvalovaná nebelvírská statečnost?“

Potter se ušklíbl. „Možná mě napadlo, že výraz oslepující nenávisti ve vašem obličeji odhalí moji totožnost stejně snadno jako má skutečná tvář.“

Snape přimhouřil oči; přál by si být o něco střízlivější, aby se mohl vytasit s kousavější odpovědí. „Toto je tvá skutečná tvář, Pottere.“

Výše zmíněná ‚skutečná tvář‘ se znechuceně zkřivila.

I tak Snape musel přiznat, že není nelahodící oku. Klukovi šlo odstranění zjevměnícího zaklínadla k duhu. Pravděpodobně se za posledních deset generací stal prvním Snapem bez nechvalně proslulého tvaru nosu a pravděpodobně vůbec první Snape, co nechutně dobře vypadá.

Samozřejmě muselo jít zrovna o Pottera, pomyslel si sarkasticky.

Skutečně čekal, že se jeho genetický materiál alespoň někde projeví, ale v chlapcových rysech dominovala Lily Evansová. Vypadal jako syn své matky.

Ale také viděl i cosi jiného, něco příliš drsného na Lily Potterovou. Objevilo se to, když kluk protočil očima a jeho rysy ovládlo podráždění.

„V každém případě, pane, jsem si uvědomil, že výmluvu pro moji přítomnost vy vymyslíte lépe než já. Cokoliv, s čím bych přišel sám, byste považoval za pitomé.“

„Jistěže by to tak bylo,“ odpověděl Snape chladně a přemýšlel, proč jen Potter vypadá tak samolibě, když mu potvrdil, že ano, považuje jej za idiota. „Pošetile jsi opustil svůj pokoj a mohu si jen představovat, co sis myslel, když jsi vstoupil do salonu –“

„Myslel jsem, že se vás chystá zabít!“ vykřikl Potter. „Ví, že jste špeh. Ve skutečnosti,“ chlapec o krok ustoupil a celý jeho postoj se nyní vyznačoval potlačovanou úzkostí, „jsem si s vámi chtěl promluvit právě o tomhle.“

Tak tohle bylo prostě skvělé. „Ty pochybuješ o mojí loajalitě?“ zeptal se Snape a cítil, jak se jeho hněv vrací. Kolikrát bude muset zachránit život toho drzého kluka, než konečně uvěří, že mu neusiluje o život?

„Přemýšlel jsem o ní,“ přiznal Potter. „Dokonce jsem si říkal, že Brumbálovi pošlu sovu o tom, co vám navykládal Malfoy, ale uvědomil jsem si, že by ji někdo mohl zachytit, nebo že by Malfoy mohl Hedviku poznat. Takže jsem se zamyslel trochu víc.“ Kluk se posadil a zkoumavě Snapea sledoval. „Kdybyste nebyl na naší straně, už byste mě zabil dávno.“

Snape zamrkal. Ze všech důvodů důvěry, které Potter mohl předložit, tento jediný nečekal.

„To nic nedokazuje,“ odsekl. „Ředitel mě snadno mohl donutit složit přísahu, abych ti neublížil.“ Možná nebyl vhodný čas dávat chlapci záminku, aby o něm pochyboval, ale cosi v jeho nitru se bouřilo proti možnosti nechat Pottera dojít k vlastním závěrům.

A kromě toho, sám právě tuto výmluvu nesčetněkrát poskytl Pánovi zla.

„Nemyslím, že byste ji připustil,“ zamyslel se Potter. „Nenávidíte mě natolik, že kdybyste byl na Voldemortově straně, nenechal byste nikoho, aby vás připravil o příležitost mě zabít.“

Podruhé během jejich rozhovoru Potter zmínil Snapeovu ‚slepou‘ nenávist k němu. Byl v pokušení kluka sprdnout za to, že neustále přeceňuje svoji důležitost. Jistě, pro Pottera neměl slabost a zcela jistě k němu choval značné množství dobře živené nechuti. Příležitostně jej nesnášel, ale trvalou nenávist si vyhrazoval pro vybrané a ty z nejlepších. Potter nebyl natolik významný, aby měl nějaký vliv, ani nebyl rovnocenným soupeřem, čímž by ospravedlnil neskrývanou nenávist. Ale chlapec mu nedal příležitost promluvit.

„Lucius ví, že jste špeh. A to nechápu.“

„Naše mladá celebrita něco ‚nechápe‘,“ ušklíbl se Snape. „Kupodivu mě to nepřekvapuje.“

Chlapec přimhouřil oči. „Pak mi to vysvětlete. Pokud pro Voldemorta nepracujete, proč vás nechávají špehovat pro Brumbála?“

„Povaha mé práce je spletitá a komplikovaná, Pottere,“ pronesl Snape přezíravě. „Nepochopil bys to. Postačí, když řeknu, že ti nedlužím vysvětlení. Vrať mi hůlku.“

Potter se na něj chladně usmál. Jeho nová tvář ten výraz vyjadřovala jaksi hrozivěji, než to kdy dokázala ta stará. „Můžu si počkat celou noc,“ přislíbil tiše. „Pokud tedy nedokážete kouzlit bezhůlkově, protože jinak se dveře neotevřou.“

Tak za tohle toho sígra zabije.

„Vrať-mi-hůlku.“

Potter nepostřehnutelně ztuhl a Snape si také všiml intenzivnějšího sevření prstů kolem hůlky. „Ne. Nejdříve mi to vysvětlete. Jen, že… Vím, že jste na naší straně, ale, prosím… Co když to Brumbálovi neřeknu, a pak se ukáže, že jsem něco říct měl, protože se něco někomu přihodilo –“

Chlapcova tvář nabrala zvláštní a strašidelný výraz a Snape měl dojem, že kluk myslí na Blacka. Podrážděním málem zavrčel.

„Dobrá tedy!“ zavrčel na toho fracka. „Tady je tvé vysvětlení. Pán zla mě považuje za svého vlastního špiona vydávajícího se za ředitelova špeha. Ředitel mě považuje za svého vlastního špiona vydávajícího se za Voldemortova špeha, který předstírá, že špehuje pro ředitele. Teď už chápeš, Pottere?“

Chlapec zamrkal.

Snape si roztřeseně povzdechl. Cítil se náhle bez energie a možná i lehce otupělý díky ohnivé whisky, kterou s Luciusem popíjel. Zhroutil se na židli proti Potterovi a přál si to mít už za sebou.

„Člověk Smrtijedy jen tak neopustí, Pottere,“ snažil se nezatínat zuby. „Cokoliv menšího než fanatické projevy oddanosti se považuje za zrádcovství. Když jsem… zakolísal ve své podpoře Pána zla, neměl jsem jej jak oslabit. Byl jsem s ním příliš těsně svázán jak magicky, tak i pouty celé organizace, abych se mu aktivně postavil. Kdybych sám, bez jeho vědomí šel za ředitelem, snadno by mě odhalili jako špiona a okamžitě umučili k smrti; Pán zla má oči všude. Jakkoliv omezený můžeš být, Pottere, věřím, že zatím chápeš?“

Potter přikývl. Snapeovi bystrost jeho výrazu objasnila, že se ten mladý imbecil ještě neztratil, takže pokračoval.

„Uvědomil jsem si, že jakýkoliv krok proti Pánovi zla musí být proveden s výslovnou podporou Pána zla. Téměř rok mi trvalo, než jsem mu nasadil do hlavy myšlenku, že by bylo přínosné použít dvojitého agenta v Brumbálově kruhu. Věřil, že Brumbál je roztřesený starý blázen, a dobře načasované náznaky, většinou pronesené nepřímo prostřednictvím Smrtijedů, kteří k němu měli blízko, jej přesvědčily, že ředitelova sentimentalita by mohla snížit jeho obrany před kajícným Smrtijedem, který mu nabídne služby jako špion. Pán zla mi poté nařídil, abych onoho kajícného Smrtijeda zahrál já. A protože sám jsem ten plán ani zaobaleně nenavrhl, ani jsem se nenabídl jako jeho vykonavatel, byl si absolutně jistý, že to on sám vše vymyslel a že já jsem pouze věrný poddaný plnící jeho příkazy.“

„Jak jste mohl vědět, že si vybere vás?“ zeptal se Potter skepticky.

„O jeho dovednostech nitrozpytu víš. Z mých vzpomínek se dozvěděl, že ředitel měl ke mně kdysi blízký vztah, takže si byl jistý, že mě kvůli tomu vyslechne. Navíc byl přesvědčený, že mu zůstanu věrný, protože na rozdíl od ostatních já se cítil Brumbálem ukřivděný.“ Snape se odmlčel a přemýšlel nad tím. Důvěru Pán zla v jeho osobu vždy nějak instinktivně chápal, ale nikdy ji takto nedefinoval. „Pán zla nechápe lidskou náklonnost. Viděl mé vzpomínky na ředitele a vnímal jen to, že jsem jej začal nenávidět; nikdy nepochopil složitou povahu mého vztahu k Brumbálovi. Vnímal nenávist, aniž by věnoval pozornost ostatním emocím, které stály u jejího zrodu.“

Tady se zastavil; prozradil toho moc.

Potter na něj zíral a v pohledu se mu zračilo cosi zvláštního. „Vám, tedy, ehm, na Brumbálovi záleží?“

„Ne!“ odfrkl Snape pohrdavě. „Ale vážím si ho. Je to velmi silný kouzelník.“

Potter měl stále ten zvláštní výraz. Jako by mu bylo vše jasné, když přikývl. „Jistě, Snape.“

Drzý spratek.

„Pán zla,“ přitvrdil Snape, aby odvedl Pottera od samolibého přesvědčení, že na cosi přišel, „došel k závěru, že to já jsem ten správný člověk pro daný úkol kvůli ředitelově,“ a to slovo neslo nádech hořkosti, „lítosti nade mnou a mé nezakrývané zášti k němu. Sám mě hodlal na ten úkol připravit tím, že mě vycvičí v nitrobraně.“

Potter se předklonil a v očích mu probliklo nové podezření. „Jestli on vás učil nitrobranu, neviděl by, že jste to naplánoval?“

„Neviděl, protože on mě o nitrobraně nepoučil jako první,“ odpověděl Snape. „Byl to můj otec, než mě poslal do Bradavic. Věřil, že Brumbál se do všeho plete, a netoužil po tom, aby rodinné záležitosti prosákly z mých myšlenek prostě jen proto, že jsem slaboch neschopný ovládat emoce.“ Zde hovor utnul; o tom s tím prevítem mluvit nechtěl. „Byl jsem pod nitrobranou, zatímco Pán zla věřil, že mě do tohoto umění zasvěcuje. Postupně jsem se ‚zlepšoval‘ v jeho odrážení z mé mysli ven. To jej natolik uklidnilo, aby uvěřil, že má přístup ke všem mým tajemstvím, a jak čas plynul, došel k přesvědčení, že jsem špionem, kterého si sám vychoval a vytrénoval. Toto přesvědčení je jedním z důvodů, proč ještě nezapochyboval o mé loajalitě.“

„A Brumbál uvěřil, že jste na jeho straně… proč?“

„Brumbálovi jsem odhalil celý plán,“ pokračoval Snape a vzpomněl si s tím nejslabším zachvěním na ono prvotní odsouzení v ředitelově výrazu, když Severuse objevil na bradavických pozemcích. „Byl si vědom toho, že Pán zla zamýšlí použít mě jako dvojitého agenta, a předstíral, že na to Pánovi zla skočil tím, že mě pravidelně krmil informacemi, které jsem mohl použít jako důkaz mé ‚špionáže‘. Dodnes určuje, co přesně mohu sdílet s Pánem zla a co nemohu, a já se plně řídím jeho úsudkem v tom, kolik toho Pán zla potřebuje vědět, aby mě považoval za skutečného dvojitého agenta.“

Snape se hladce zvedl na nohy, založil ruce na prsou a podíval se dolů na chlapce.

„Takto to funguje, Pottere. Sloužím Pánovi zla jako každý jiný Smrtijed. Špehuji pro obě strany a s jediným rozdílem, že pouze ředitel je tím, kdo obdrží všechny informace. Jedná podle zpráv, které mu dodávám v kritických okamžicích; například na měsíc zruší výlety do Prasinek pod záminkou zlepšení mezikolejních vztahů poté, co jej informuji o útoku na městečko plánovaném v budoucích dvou týdnech. Nikdy se Pánovi zla nepostaví do takové míry, aby odhalil, že v tom mám prsty, a téměř vždy jedná podle informací, které Pán zla přikáže, abych předal, a předstírá, že jej má hra na dvojitého agenta oklamala. A tak to je. Jsi spokojený?“

Potter na něj dlouho zíral s neidentifikovatelným výrazem ve tváři. „Ano.“ Pak od Snapea odvrátil oči a chvíli hleděl do dálky, načež tiše přiznal: „Bylo, ehm, docela chytré, jak jste to provedl.“

Snape zvedl obočí. „Ano. Vždycky jsem si to myslel.“

Proti své vůli se cítil chlapcovými slovy podivně potěšený. Nikdy by nečekal, že nějaký Potter vyjádří uznání jeho úsilí. Nová tvář a opatrný respekt v těch zelených očích Severuse málem ošálil, aby věřil, že mluví s jiným člověkem.

„Takže,“ ozval se Harry zamyšleně po chvíli ticha, „myslím, že bez ohledu na to, jak válka skončí, vy budete na vítězné straně.“

„Na to nedojde,“ odvětil Snape přezíravě. „Pán zla nezvítězí.“

„Nikdy jsem vás nevnímal jako optimistu, Snape,“ pronesl Harry a zelenýma očima střelil ke Snapeovým. „A jestli jsem tak pitomý a bezcenný, jak si myslíte, skutečně jste přesvědčený, že já jej můžu porazit?“

„Jsi arogantní kluk,“ odtušil chladně. „Neříkej mi, že sám sebe považuješ za rozhodující faktor této války. Existují tisíce kvalifikovaných kouzelníků, kteří by mohli Pána zla zničit. Nezáleží to na tobě.“

V chlapcových očích se mihla neznámá emoce. Snapea krátce přemohla zvědavost, ale než se nad ní skutečně zamyslel, Harry se zamračil a vsunul ruku do kapsy.

„Tady je vaše hůlka,“ zamumlal a Snape mu ji vytrhnul.

Hlavou se mu mihly všechny druhy kleteb, které by na toho ničemníka mohl seslat. Jak se opovážil jej odzbrojit! Všiml si, že chlapcova ramena ztuhla, jak se připravoval na nejhorší.

Snape na něj dlouze mlčky pohlédl. Z jakéhosi důvodu v sobě nedokázal vyvolat onen hněv, s jehož pomocí se dříve s klukem vyrovnával. Dnešní den byl příliš dlouhý a vypil toho příliš mnoho, aby se jím teď zabýval.

Přiblížil se k chlapci a zabodl mu hůlku pod bradu, aby mu zvedl hlavu. S jeho očima se střetly ty divoké zelené – tvrdé, vzdorovité a podivně rezignované.

„Už nikdy to nezopakuješ,“ ozval se Snape přísně. „Neodzbrojíš mě, nedotkneš se mé hůlky. Jasné, Pottere?“

Chlapcovým zrakem problikl zmatek; stísněně přikývl, jako by očekával, že bude následovat něco strašného.

Snape se od kluka odvrátil. „Je na čase, abych tě seznámil s tvým novým životním příběhem…“

ooOOoo

Snape velmi vážně přikázal, aby nevyhledával Luciuse Malfoye. Ten příkaz se Harry chystal víc než šťastně splnit. Nicméně, Malfoy si našel jeho.

Harry prudce vzhlédl od úkolu z přeměňování, když se dveře do jeho komnaty otevřely. Cítil, jak se mu hrdlo stáhlo při pohledu na Malfoyovu postavu tyčící se ve dveřích.

„Omlouvám se.“ Upravené blonďaté obočí se zvedlo nad neomlouvajícíma se očima. „Neruším?“

Harry chtěl říct ‚ano‘, ale místo toho předložil Malfoyovi cosi dajícího se snad považovat za duchem nepřítomný úsměv a zavrtěl hlavou.

„Zkoumal jsem právě Severusův dům a všiml jsem si, jak silně je chráněná tato místnost,“ poznamenal Malfoy pobaveně. „Rozhodně se k tobě chová jako k delikventovi, co?“

Harry se pochmurně ušklíbl, protože to vlastně byla pravda.

„Kde je?“ zeptal se Harry mírně. Snape by teď už měl vědět, že se mu do pokoje vlámal Malfoy. Pamatoval si, jak po opravení dveří a obnovení ochran seslal upozorňovací kouzlo.

„Odvolán,“ odpověděl Malfoy samolibě. „Doufejme, aby se naučil nějakým způsobům.“

Když se Malfoy úplně pozval do místnosti, Harry si všiml, jak moc se změnil za těch šest měsíců v Azkabanu. Ten kdysi nablýskaný aristokrat zmizel, nahrazen vyhladovělým mužem s temnými stíny pod ztrápenýma šedýma očima. Dlouhé vlasy se teď jevily jako docela hrubé a zanedbané a ne jako hladké hedvábí, kterému dával dřív přednost; bylo na něm cosi uštvaného.

Dobře, pomyslel si Harry zlomyslně. Doufám, že trpěl.

Ale bylo úžasné, jaký účinek mělo pár měsíců v Azkabanu i bez mozkomorů. Malfoy vypadal téměř tak hrozně jako Sirius po dvanácti letech strávených v jeho zdech.

Mozkomorové tě přinutí prožívat nejhorší obavy, přemýšlel Harry. Možná už v nich Malfoy žije.

Od váženého aristokrata k zatracovanému vězni; Lucius Malfoy zažil prudký pád z výšin.

„Severus nikdy nebyl zručný ve vztyčování obran,“ protáhl Malfoy a posadil se ke stolu. Mezitím zkoumal Harryho výraz. „Pán zla se tou zhůvěřilostí, co Severus seslal na krb, dostal za pár vteřin.“

Aha, teď Harry pochopil, proč jej Malfoy tak pozorně sleduje. Zřetelně se mu vybavila Snapeova ponaučení, jak se podle něj chovat: „Přijmi jako samozřejmost, že jsi věrný Pánovi zla, ale neodvažuj se projevit nějaké povědomí o mém spojení s ním.“

Pokusil se o výraz úžasu a úcty: „Pán zla sám? Fakticky?“

Výraz Luciuse Malfoye se nepatrně uvolnil a nabral nádech oné známé arogance. „Věnuje mi pozornost; myslí na mé pohodlí.“

„Pane jo,“ Harry doufal, že to znělo dostatečně omráčeně. „Musíte být ale fakt šťastlivec.“

„Copak jsi neslyšel o Malfoyových, hochu?“ zeptal se Malfoy ostře s přimhouřenýma očima.

Harry rychle vzal na vědomí, že Malfoy zjevně upřednostňoval hrdost na svoji rodinu před hrdostí na svého pána.

„Samozřejmě, že slyšel!“ Opět se přinutil usmát. „Asi bylo ode mě dost hloupé si neuvědomit, že tak význačná rodina bude v přízni Pána zla.“

Malfoyův výraz zraněné pýchy zmizel, ale nahradila jej okamžitá jiskra zájmu, když mu zrak přitáhlo cosi v místnosti. „A copak to máme tady?“

Harry sledoval jeho pohled, Malfoy však už vstal a přešel místností; pak zvedl Spřízněné a příbuzenské kletby a Harrymu spadlo srdce do kalhot.

„No, ehm…“ Nebyl si jistý, co říct.

„Ale, ale… Zdá se, že opravdu jsi mladý výtržník,“ poznamenal Malfoy pobaveně. Jak listoval stránkami, v pohledu se mu usadilo cosi zvláštního. „S touto knihou mám spojeno cosi z minulosti.“

Harryho to nechtěně silně zaujalo. „Pane…?“

„Infecunditas,“ s podivným úsměvem prohodil Malfoy. „Můj syn to kouzlo objevil, když byl mnohem mladší. Víš, právě se dozvěděl o kouzelnickém dědickém právu a došel k závěru, že je v jeho nejlepším zájmu, aby zůstal jediným dědicem Malfoyovského majetku.“ Pozvedl šedé oči k Harrymu a ten cítil, jak se hluboko uvnitř něj cosi zachvělo nad zvláštním citem v očích staršího muže. „Byl to malý ďábel, to se musí nechat. Dodnes jsme s Narcisou to kouzlo nedokázali zlomit. Ani nám neprozradil, jakou kombinaci kouzel použil.“ Jeho hlas získal vzdálený a melancholický nádech. „Na to byl vždy chytrý.“

I když se pozornost Luciuse Malfoye vrátila ke knize, Harry zjistil, že stále na muže zírá a žasne nad skutečností, že ačkoli jej Draco sterilizoval, ten muž jej má stále rád.

To hřejivé světlo v jeho očích, ta pýcha v jeho hlase, když mluvil o důvtipu svého syna…

Toto by měl otec cítit k svému synovi…

A více než kdy jindy pocítil Harry intenzivní bodnutí ztráty nikdy nepoznané otcovské lásky. Snadno si vybavil nechuť a odpor ve Snapeově tváři, kdykoliv se setkali. On se nikdy na Harryho nepodívá takto. V jeho očích nikdy nebude hrdost nebo láska.

Jako sirotek alespoň věděl, že není šance, aby něco takového získal. Ale teď… Snape byl jeho zatracený otec. Měl by cítit to samé, třebas jen trošku. Skutečně v Harrym neviděl nic dobrého, i když už teď nebyl synem Jamese Pottera? Prostě jen Harryho tolik nenáviděl, přestože byl jeho vlastní tělo a krev?

Je mi jedno, co si o mně myslí, pomyslel si Harry zlostně, ale sevření jeho hrudi se nijak neuvolnilo, když viděl ten láskyplný, melancholický výraz očí Luciuse Malfoye. V této chvíli Dracovu otci na jeho synovi záleželo.

„Zkusil jsi některé?“ zeptal se Malfoy nenuceně.

Harry vzhlédl a znovu jej zalila vlna podráždění nad knihou, která se dala tak málo využít. „Ne,“ procedil skrz zuby. „Abych mohl seslat nějaké z použitelných kouzel, musel bych se nejdřív s tou osobou oženit. A to se nikdy nestane.“

„Ale je ta osoba příbuzný?“

„Ano,“ přiznal Harry zdráhavě. Neměl by to probírat s Malfoyem. Potřeboval ten rozhovor ukončit.

„Ta osoba není Severus, že?“ zeptal se Malfoy s čímsi blízkým obavám.

„Ne!“ rychle jej ujistil Harry.

Rty Luciuse Malfoye zvlnil krutý úsměv. „Pak mi dovol něco ti vysvětlit, chlapče. Tato kniha,“ významně na ni poklepal prstem, „je zmírněným výběrem starších a silnějších kleteb. Když kletby zde přesně určují, kterého rodinného příslušníka, řekněme, vykuchat, jen to sníží kouzelníkovu schopnost zaměřit se jinam při pokusu o prokletí. Často ale můžeš stejné kouzlo, které je zde určeno pro otce, použít na syna, bratra, dokonce i bratrance. To na rodinném poutu a stupni pokrevního příbuzenství záleží, ne na konkrétním cíli.“

Harry s očima dokořán hleděl na Malfoyův arogantní úsměv, na knihu v jeho rukou a zpět. Snape mu nic takového neřekl.

No, Snape mu obecně o té knize moc neřekl. Sotva mu ji tehdy dal a zdržel se jakéhokoli vysvětlování.

Pohlédl na Malfoye v novém světle. „Co třeba, řekněme, ta záležitost s manželi. Můžete ji použít na někoho, koho jste si nevzal?“

„V dnešní době se dokonce ani v čistokrevných rodinách nedá v manželských kletbách použít krevní složka,“ zalitoval Lucius. „Pokud se kouzlo opírá o použití krve, je k ničemu. Pokud však rodinné pouto naplňuje moc, můžeš jej použít snadno na otce jako na svoji manželku.“

Jak Harry zíral na Malfoye, kousky se skládaly dohromady. Samozřejmě! Nenašel kouzlo dostatečně hrozné pro Belatrix Lestrangeovou, které by dosáhlo do tak vzdálené pokrevní příbuznosti, ale možná je nemusel hledat. Možná mu právě teď Malfoy nevědomky poskytl důležité informace, které celou dobu postrádal.

Zíral na knihu a v duchu se probíral některými z účinnějších kouzel, která četl. A najednou si uvědomil, že mu Malfoyova přítomnost možná vyřeší i jiný problém… Napadlo jej, že každé kouzlo, které na Belatrix sešle, bude z velké dálky, a on nebude moci odhadnout jeho úspěšnost.

Ale Belatrix Lestrangeová mu byla příbuzná asi jako Lucius Malfoy.

A Malfoy se nacházel právě zde.

„Mohl bych ti pomoci, kdybys chtěl,“ nabídl se Malfoy. „Nějak si nemyslím, že tu budu mít co dělat, a Severus se svojí věčně kyselou náladou může být docela únavná společnost, nemyslíš?“

Harry na něj nevěřícně pohlédl. Toto bylo prostě šílené. Lucius Malfoy, otec Draca Malfoye a Voldemortova pravá ruka, že by učil kletby Harryho Pottera?

„No, chlapče, co na to říkáš?“ pobídl jej Malfoy netrpělivě.

A najednou jej ta představa uchvátila.

Cítil, jak se mu rty roztahují do úsměvu; nemohl si pomoci. Jistá jeho část cítila ďábelské vzrušení, které jej nutilo vybuchnout smíchem. Lucius Malfoy. Kletby jej učí Lucius Malfoy.

Učí jej zabít Belatrix Lestrangeovou.

„No to by bylo skvělé. Díky, pane Malfoyi!“ rozplýval se Harry.

Tentokrát nadšení předstírat nemusel.

Opravdu, takto strávené prázdniny se Snapem budou stát za to.

PB:

Infecunditas

Jedno ze stovek sterilizačních kouzel používané za účelem zajištění rodinného majetku vlastním potomkům. Ovšem jak vyplynulo z této kapitoly, může jej použít i prvorozený potomek na své rodiče, aby jim zabránil v pošetilém nápadu zplodit mu sourozence a postavit jej tak před nutnost v budoucnu se dělit o zděděný majetek. Takto podán není kouzelnický svět příliš vlídné místo.

Infecunditas, -atis, je latinské slovo znamenající „neúroda, neplodnost“.