Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kratochvilná alotria

A Haunting in the Joke Shop

Autor: Resa Aureus

Překlad: Lupina     Beta: arabeska

Povolení k překladu: Ano

Originál: https://www.fanfiction.net/s/8484440/1/

Hurt/Comfort/Friendship

Hermiona G. / Fred W.

Rating: 9+

Kapitol: 3

Slov: 5 860

Shrnutí: Hermiona prokáže Georgeovi a Ronovi službičku a dočká se nečekané návštěvy starého kamaráda.

Prohlášení autorky: Fred neměl nikdy zemřít. To byla největší chyba JKR.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Rese Aureus. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka překladatelky: Marci, všechno nejlepší k narozeninám! Strašně moc jsem Tě chtěla překvapit, a tak jsem musela zběhnout k betě arabesce, ale neboj, šlo o výjimku v rámci připravovaného dárečku, zůstávám Ti věrná. Povídka je taková hořkosladká, ale vážně má cosi do sebe. Když jsem ji poprvé četla, hned jsem si na Tebe vzpomněla. Neměla jsem pochybnosti a její překlad jsem prostě musela věnovat Tobě.

Takže ještě jednou všechno nejlepší, užij si tento den co nejlépe!

Kapitola 1

Hermiona seděla v zadní části rušné prodejny žertovných předmětů a probírala se čísly. Na větší počty používala mudlovskou kalkulačku a bleskobrk zuřivě zapisoval proud jejích poznatků. Jemné peří na vrcholu pohyblivého pera se míhalo ze strany na stranu, jak zuřivě škrábalo, a Hermiona jen doufala, že píše dostatečně čitelně, protože by se asi rozbrečela, kdyby se tím měla prokousávat znova.

Povšechně se vědělo, že George s Ronem své účty udržují v příšerném stavu, a to Hermioně neuvěřitelně ztěžovalo práci. Paragony mýrnix-týrnix strkali do jedné krabice spolu s dalšími důležitými dokumenty, a jakmile už nemohli dovřít víko, začali s novou. Hermiona bohužel jejich ‚kartotéku‘ objevila příliš pozdě. Škoda byla napáchána.

A tak tady teď Hermiona seděla a jeden po druhém procházela všechny papíry, které za poslední rok uložili, aby zjistila, jestli obchod skutečně tone v dluzích.

Došla k závěru, že nad nimi musí zářit šťastná hvězda. Obyčejně by tak žalostný evidenční systém pohřbil jakéhokoliv podnikatele hluboko pod zem, ale oba jejich obchody byly dostatečně oblíbené, aby přežili a vedlo se jim velmi dobře.

Hermiona si sundala brýle na čtení a opřela se. Zhluboka se nadechla a shlédla na levou ruku odpočívající na koleni – jednoduchý, ale nádherný zásnubní prsten se na prsteníčku blýskal jako maličký ohňostroj. Sama pro sebe se usmála a přitiskla si ruku k hrudi. Muž, kterého milovala, právě pracoval se svým starším bratrem v prodejně, bavil a kazil jedenáctileté kouzelnické děti chystající se na svůj první rok v Bradavicích.

V Kratochvilných kouzelnických kejklích to vždy nejvíc žilo koncem srpna, a tak bylo jen dobře, že Hermiona papíry protřídila.

Musela se myšlenkami přenést do jiného světa, protože si nevšimla Georgeova příchodu.

„Hermiono!“ mávl jí rukou před obličejem. „U Merlina, ty jsi tak zasněná, že už jsem se chystal odpálit dělobuch, abych tě probral.“

Zavrtěla hlavou, aby setřásla to omámení, a zamumlala: „Nebylo by to poprvé, co bys v obchodě provedl něco tak lehkovážného.“ Pak se na zrzka podívala důkladněji a zazubila se. „Kdy ses nechal ostříhat, Georgi?“

Ten zmateně zakroutil hlavou. „Nejsem George, Hermiono! Já jsem Fred! Jeden by si myslel, že nás už rozeznáš.“ A znovu se uchechtl.

Hermiona se zarazila a zamračila. „To není vtipné, Georgi.“

„Ne, opravdu! Koukni! Mám obě uši!“ Muž natočil hlavu tak, aby dokázal, že po stranách pihovatého obličeje skutečně vlastní obě uši.

V Hermioně by se krve nedořezal. „A-ale… Frede, ty jsi…“

„Fešák? Génius? Šprýmař k popukání? To si piš, Hermiono, to opravdu jsem! Oceňuju, že sis všimla,“ škádlil ji Fred a usmíval se tak široce, že mu byly vidět všechny zuby. Nenuceně se vyhoupl na stůl, nohy spustil dolů a pohlédl na omráčenou dívku.

„N-ne…“ hlas se jí zlomil. „Ale… ale ty jsi mrtvý!“

Teď vypadal zmateně zase Fred. „Co myslíš tím ‚mrtvý‘? Samo, že nejsem mrtvý! Co byste tu beze mě dělali? Praštila ses do hlavy, sedmikrásko?“

Hermiona vrtěla hlavou a pomalu se zvedala ze židle. „Ne, nepraštila. Frede, ty jsi… jsi duch?“

Nato se Fred rozřehtal. „Duch?! Vůbec ne! Asi bys měla jít domů, Hermiono, odfrknout si. Musela ses vážně ztratit v myšlenkách.“

„Frede, co máme za den?“

„No… nejsem si jistý, ale nikdy jsem do kalendáře moc nekoukal,“ odpověděl Fred lhostejně a jen pokrčil rameny. „Žij přítomností a tak. Stejně tak George. Máme květen, ne?“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Je srpen, Frede.“

Fredovo obočí se zmateně stáhlo. „Hm… Nikdy dřív jsem tak mimo nebyl. Jseš si jistá?“

Přikývla.

Vždy a za každých okolností bezstarostný Fred znovu pokrčil rameny. „Aha, tak jo. Asi bych si měl udržovat přehled!“

Hermionu začalo pálit v očích, a než se nadála, viděla Fredovy zářivě rudé vlasy a barevné oblečení jen jako rozmazané šmouhy. Osušila si slzy a zhluboka se nadechla.

„Potřebuješ něco, Frede?“ zeptala se, když nakonec došla k závěru, že muž sedící na stole je skutečně duchem. Jiné vysvětlení nenacházela.

„No… jo,“ připustil Fred a pro něj zcela necharakteristicky začal rudnout. „Ale zdáš se trochu vyvedená z míry, tak si můžeme pokecat zítra.“ Seskočil ze stolu.

„Ne!“ vykřikla Hermiona zoufale, když jí nitro sevřela panika. „N-ne, musíš mi to říct teď. Zítra… zítra tady nebudu,“ zalhala pohotově.

Freda její výbuch zmátl: „No… dobře.“ Odkašlal si. „Vím… vím, že máš slabost pro mého brášku.“

Hermiona nevědomky stočila prsty levé ruky, na níž se vyjímal prsten od Rona.

„A,“ pokračoval Fred, „mám za to, že se oba brzo vzpamatujete a vzájemně umuchlujete do bezvědomí.“

„Frede,“ pravila Hermiona a nechtěně se začervenala.

Dvojče se ušklíblo. „Ale je to pravda. Už se konečně musíte políbit a rozštípnout to. Upřímně, mezi váma je takové sexuální napětí, že by to rozrajcovalo celou kavalerii.“

Hermiona si připlácla dlaň na ústa, aby ztlumila hihňání.

Při tom projevu veselí se Fredův úsměv ještě rozšířil. „Máš skvělý smích, neschovávej ho.“

Hermiona stále ještě s úsměvem spustila ruku a kývla na něj, aby pokračoval.

„No, každopádně, kde jsem to skončil? Jo, aha! Ty a Ronánkovy hormony. Stoprocentně vás dva podporuju!“

Hermiona zvedla obočí. „Opravdu? Vždycky jsem měla dojem, že mě považuješ za trochu… jak jen jsi to formuloval? Vševědku, šprtku, vlasatici a zubejdu…?“

„Vinen ve všech bodech,“ přiznal. „Když už jsi to nakousla… Vím, že jsme tě s Georgem pořád škádlili a tak, ale mělo to hodně co do činění s faktem, že jsi mě přitahovala.“

Hermiona, ač nechtěla, vytřeštila oči a do tváří se jí vehnala horkost. „C-co?“

„Šíleně jsem se do tebe zabouchnul,“ vysvětlil Fred prostě, jako by se bavili o počasí. „A co bych mohl uprostřed války ztratit? Jen jsem měl pocit, že ti to potřebuju říct.“

Hermiona zrudla až ke kořínkům vlasů. Zhluboka se nadechla a pravila: „Aha… no… díky, asi. Ve skutečnosti jsem docela polichocená. No, já se do tebe trochu zbláznila ve třeťáku.“

Po tváři se mu rozlil ten starý známý fredovský úsměv. „Fakt? Zajímavé. Vždycky jsem věděl, že mě miluješ.“

Hermiona se zasmála. „Neřekla bych, že jsem tě milovala!“

„Nepopírej to. Jsem kanec.“ Mrknul na ni.

„Vida, jak najednou ta pravda vychází najevo,“ škádlila jej Hermiona. „Musím být tak průhledná! Ty celou tu dobu znáš mé úmysly.“

Fred pyšně zvedl hlavu: „Samozřejmě že znám. Jsem přece ten úžasný Fred Gideon Weasley! Víš jak, tohle všechno, to je moje práce.“

„No, mé tajemství je odhaleno.“ Hermiona protočila očima, ale znovu se zasmála. Fred měl i v posmrtném životě onu schopnost zvednout jí náladu a rozjasnit své okolí.

„Tak, a teď, když už všichni víme o těch pikantních citech, co ke mně chováš,“ pokračoval Fred, „až tahle bláznivá válka skončí, co takhle zajít na večeři? Dát staršímu bratrovi šanci zabojovat? Kdo ví, třeba po večeru se mnou řekneš: Ron? Kdo?“

Hermiona se zasmála a zároveň ucítila, že se jí oči opět zalévají slzami. Válka skončila, Fred byl mrtvý a ona s ním na tu večeři už nikdy nepůjde. Nikdy se znovu nezasměje jeho přihlouplým vtípkům. A ani nikdo jiný. Ta bolest z jeho ztráty jí drásala nitro, jako by znovu právě vešla do Velké síně a našla jeho ledové nehybné tělo, zakrvácené a bez života.

Ale přesto Hermiona se slzami v očích přikývla a odkašlala si, aby uvolnila sevřené hrdlo. „Určitě, to bych moc ráda.“

Fred zvědavě naklonil hlavu. „Co se děje, Miono? Představa jednoho rande se mnou nemůže být tak strašná. Nezkroutil jsem ti ruku nebo něco takového, abys souhlasila.“

Hermiona zavrtěla hlavou a setřela si potůčky žalu stékající jí po tvářích. „Nejsem nakrknutá, Frede. Jen… no, ve skutečnosti jsem docela šťastná.“ Nevěřícně se zasmála. „Jsem tak šťastná, že… jsem tě zase viděla.“

„Vidíš mě pořád. Kdo by to byl řekl, že tak toužíš po mé společnosti?“ samolibě si do ní rýpnul. „Vždycky jsem si myslel, že mě máš za nezralého ztroskotance.“

„Ne, ne! Nikdy! Nezralého možná trošku, ale ne ztroskotance! Byl jsi… jsi génius, Frede! Tak chytrý a tak zábavný! Nevím, co… Nevím, co si bez tebe počnu.“

„Neboj, kopretinko,“ mrkl na ni Fred a modré oči se mu rošťácky zaleskly. „Mě se nikdy nezbavíš.“

Aby zamaskovala pláč, překryla si dlaní ústa, jako by se smála.

Zrzek oznámil: „No, radši se vrátím do prodejny. George je beze mě určitě jako bez ruky.“

Hermiona přikývla a hlavou jí probleskla Georgeova tvář, která se v poslední době tak zoufale mračila na okolní svět. Připustila: „Ano, to skutečně je.“

„Uvidíme se později, Miono! Zachráníme svět, co říkáš?“ Fred se zářivě usmál, otočil se a stiskl kliku.

„Počkej, Frede!“ Hermionu přepadla panika, když Fred překročil práh a zavřel za sebou dveře. Přiběhla k nim a s trhnutím je opět otevřela. Tolik se snažila jej zastihnout.

Ale za dveřmi našla jen unavené rodiče a jejich rozesmáté děti, které testovaly výrobky.

Po Fredovi jako by se slehla zem.

Hermiona prudce oddechovala, když se horečně vydala na lov po obchodě, prohledávala každou uličku či kout a běhala po schodech nahoru a dolů, a nepřítomně mumlala omluvy zákazníkům, do nichž omylem vrazila.

Ale nikde po něm nezůstalo ani stopy.

„Hermiono? Jsi v pohodě?“

Hermiona se otočila za hlasem a zjistila, že to promluvil její snoubenec, a teď na ni s obavami a trochu vyděšeně hledí.

„George říká, že tu lítáš po obchodě jako tornádo,“ pokračoval Ron pomalu. „Je všechno v pořádku? Vypadáš, jako bys viděla ducha.“

„Myslím…“ začala Hermiona, ale slova se jí zadrhla v krku, „že jsem ho viděla.“

A v tom okamžiku v rohu prodejny jiskrami všech možných barev vybuchlo tucet ohňostrojů.

George se v mžiku ocitl u Rona a Hermiony. „To jsem nebyl já,“ hájil se dřív, než jej dvojice stihla obvinit.

Jiskry ohňostroje se seskupily do podob vesele dovádějících zvířat – z jednoho se stala pobíhající a štěkající hyena a z druhého vydra elegantně plovoucí vzduchem. Zářící zvířata se k sobě přitulila, hned nato explodovala do třpytícího se srdce a rozplynula se do ztracena.

„Hyena… to byl Fredův Patron…“ pronesl omámeně George.

„A Hermionin… je vydra,“ doplnil Ron.

Hermiona se jen usmála a popadla svého snoubence za ruku.

A v ten den se v prodejně žertovných kouzelnických předmětů začala dít strašidelná alotria.

Kapitola 2

Stalo se to jednoho sobotního rána na jaře. Hermiona si pamatovala, že svítilo slunce, ale po Příčné ulici si to stejně mezi budovami pohvizdoval vítr. Nebe bylo jasné jako oči Rona a mnoha jeho bratrů, a po pastelově modré obloze plulo jen pár zbloudilých mráčků.

Den pro svatbu jako stvořený. Přesněji řečeno pro Hermioninu svatbu. Jen za pár hodin už Hermiona neponese jméno Grangerová, ale Weasleyová – oficiálně přijme jméno rodiny, jejíž součástí se stala již před lety. Při pomyšlení na to, že se stane Ronovou ženou, jí poskočilo srdce. Byl její nejlepší kamarád a to považovala za jeden z nejlepších druhů lásky. Toho druhého znali lépe než sebe samé, nic před sebou netajili a nelhali si – a ona ho nesmírně milovala.

Jedno tajemství však možná měla. Nešlo o tajemství nikterak závažné, nýbrž tajemstvíčko sobecké a možná i poněkud matoucí.

Ale jak byste vysvětlili muži, kterého milujete, že všechna ta mystéria, co se dějí v Kratochvilných kouzelnických kejklích, má na svědomí jeho zesnulý bratr?

Klíči nastávajícího manžela si Hermiona odemkla přední dveře do prodejny a vešla. Nad hlavou jí zacinkal zvoneček. Mávnutím hůlky rozsvítila všechna blyštivá světla bláznivě barevného obchodu. Na policích tančilo pár hraček s vlastní myslí a v malých vlněných hnízdečkách podřimovaly trpaslenky.

Ale Hermiona přišla kvůli něčemu – nebo spíše kvůli někomu – jinému. „Frede, vím, že jsi tady!“

Zpoza pokladny vyskočila zářivě se zubící zrzavá kštice. Hermiona sebou trhla a tlumeně vykřikla, než si uvědomila, že je to jen Fred, který opět se smíchem tropí opičárny.

„Jdeš si něco koupit?“ zeptal se Fred se širokým úsměvem. „Ale musím tě varovat – já se koupit nedám… Ty mě můžeš mít zadarmo.“ Mrknul na ni a opřel se o pult.

Hermiona se zasmála: „Vážím si toho, ale to by ses musel domluvit s mým manželem.“

„Manželem?“

„Vlastně budoucím, za pár hodin,“ vysvětlila a přiblížila se k pultu, aby na něj lépe viděla. „Dneska se vdávám.“

„Nemysli si, že se tím naše rande ruší.“

Ještě stále měla v hlavě vzpomínku na jejich poslední setkání. Srovnávala účetní knihy pro Rona a George, když se objevil Fred, žhavý do rozhovoru, aniž by si byl vědom faktu, že je po smrti. Hermioně to lámalo srdce, ale přistoupila na jeho hru a se slzami v očích mu slíbila, že až skončí válka, půjde s ním na večeři.

„Takže jsi na to už přišel, co?“ zašeptala Hermiona váhavě. A srdce už jí začalo ztěžka tlouct.

Fredův úsměv zněžněl a posmutněl, ale nevytratil se. „Jo. Netrvalo mi to dlouho. Hlavně to bylo divné, víš? Nepamatoval jsem si bitvu ani tu zeď… ale jakmile jsem si uvědomil, že mě nikdo nevidí a že můžu chodit skrz stěny, došlo mi to.“

Hermiona přikývla. „Je mi to líto.“

Fred pokrčil rameny. „Nemusí. Mám teď moře času. Kdo by byl řekl, že být duchem bude taková bžunda?“ Úsměv se mu vrátil v plné síle, takže celý zářil jako druhé slunce.

„Ty v sobě nemáš kouska studu,“ uchechtla se Hermiona. „K smrti děsit děti – a své vlastní bratry! Některé věci se prostě nikdy nezmění.“

„Žabičko, ani smrt mi nezabrání provádět těm hňupům rošťárny,“ prohlásil Fred a vyhoupl se na přepážku, aby se posadil čelem k Hermioně. Neuniklo jí, že se ničím nedotýká desky a jen se vznáší asi centimetr nad ní. Netrénovanému zraku se jevil jako hmotný, dýchající mladý muž, který si pouze neváží nábytku.

„Povyprávěj mi o svatbě,“ požádal Fred. „Oblečeš si ty monstrózní, načechrané, lustroidní šaty?“

„Rozhodně.“

„A co květiny?“

„Stovky,“ potvrdila Hermiona, i když s trochou nadsázky.

„A dort? Jaký bude?“

„Třípatrový, s čokoládou a krémovou polevou.“

„Ten mám nejraději!“

Hermiona se zasmála. „Tím jsem si jistá. Ale víš… mohl bys ho vidět na vlastní oči.“

„Zveš mě na svatbu, Miono?“

„Už to tak bude,“ odvětila Hermiona. „Poslala bych ti papírovou pozvánku, ale netušila jsem, jak to vysvětlit poštovní sově. ‚Běž do prodejny žertovných předmětů a najdi tam ducha‘ by znělo docela nepříčetně i ptákovi.“

„No, sice bych šel rád, hvězdičko, ale asi to nepůjde,“ pokrčil rameny Fred. „Obávám se, že jsem tady uvízl. Nemůžu odejít. Jinak bych se už dávno stavil u mamky a taťky na véču.“

Hermioně spadlo srdce až do žaludku. Kdyby tušila, že Fred je tady doslova uvězněný… no, ne, neměla ani ponětí, co by podnikla. Nedalo se nic dělat, že? Bylo to prostě tak nefér. Fred pomáhal porazit nejtemnějšího čaroděje všech dob a jeho odměnou se stala klec.

„Ach, Frede…“ zamumlala Hermiona se slzami na krajíčku.

„Nebreč, Hermiono! Neexistuje jiné místo, kde bych věčnost trávil radši. Vídám Georgieho a Ronánka a čas od času i ostatní sourozence. A co je nejdůležitější, vídám tebe.“ Usmál se. „Lepší nebe bych si nemohl přát.“

Hermiona si otřela oči a zhluboka se nadechla. Seber se, přikázala si. Nepřišla za Fredem, aby je to oba rozesmutnilo. „Něco jsem ti přinesla,“ přinutila se k veselejšímu tónu. „Napadlo mě, že bys možná chtěl vidět svoji neteř.“ Z kabelky vytáhla obrázek.

Na fotce dřepěl na zemi Bill vedle nádherné holčičky s rudými copánky a velkýma modrýma očima, která se batolila v růžových šatičkách. Po druhém boku děvčátka klečela Fleur, držela dcerku za ručku a mávala do fotoaparátu.

„Jmenuje se Viktorie, narodila se v den výročí Voldemortovy porážky,“ vysvětlovala Hermiona, zatímco Fred na fotku zíral v němém okouzlení.

„Páni,“ zamumlal užasle. „Jsem strejda.“

Hermiona přikývla. „To jsi. Bill ji totálně kazí a George ji nikdy nenavštíví bez dárečku. Je jako malá princeznička.“

„Je rozkošná,“ poznamenal Fred. „Nebude ti vadit, když… ji tady necháš?“

„Samozřejmě, že ne!“ prohlásila Hermiona a položila fotku na pult hned vedle pokladny. „Je tvoje. Brzo ti přinesu další.“

„Dostanu v dohledné době obrázek Ronalda juniora?“ se zvednutým obočím se zeptal Fred.

Hermiona s nervózním smíchem odvětila: „Bože, ne. Alespoň ještě nějakou chvíli ne.“

„Musím přiznat, že se mi trochu ulevilo,“ připustil Fred. „Je prostě divné, když má spřízněná duše odchází rozmnožovat se s mým bráškou.“

„Tvá spřízněná duše?“ zeptala se Hermiona s úšklebkem a zvednutým obočím.

„Jasnačka,“ potvrdil Fred a tvář se mu rozzářila radostí. „Je to jasné, ne? Ani Voldemort, ani má smrt, ani tvá svatba nás nerozdělí, lásko. Vím, co si myslíš – jsem jen duch, nemůžu fungovat jako milenec, že? Ale ujišťuju tě, i bez fyzického těla pořád budu moct jaksepatří otřást tvým světem. Tak o tom popřemýšlej.“ S ďábelským úsměvem ve tváři na ni zahýbal obočím.

Teď už Hermiona nedokázala smích dál potlačovat a spolu s Fredovým se jako hudba rozlil okolním prostorem. Byl to ten druh smíchu, který vás naplní, takový, který můžete sdílet jen s někým, na kom vám skutečně, z hloubi duše záleží.

„Není to podvádění, když se tě nemůžu dotknout,“ dodal Fred škádlivě.

„Nějak si nemyslím, že by Ron sdílel tvůj názor,“ zasmála se Hermiona. „Ne, že by mi to vůbec někdy uvěřil. Proč ses nezjevil jemu nebo Georgeovi?“

Fred zlehka sklouzl z pultu, a aniž by vydal sebemenší zvuk, přistál na podlaze. Žádné žuchnutí, žádné bouchnutí, žádný náraz. „Víš, nemyslím, že by to George ustál. Nechci otevírat staré rány. Víš, že kdybych byl v jeho kůži, nesnesl bych, aby kolem mě pořád proplouval. To samé platí u Rona. Jen chci, aby se… pohnuli dál. A pak v tom i pokračovali.“

„Tak proč jsi přišel za mnou?“ zeptala se Hermiona.

„Jsi chytrá, Hermiono. Víš, že tady skutečně nejsem. Jsi dost silná.“

Knedlík jí v krku rostl už od chvíle, kdy vyskočil zpoza pultu. „To si nejsem jistá, Frede.“

„Ale jsi.“ Natáhl se k ní a přízračnými prsty ji pohladil po tváři. Jakmile zavřela oči, téměř si dokázala představit jeho dotyk. To teplo, starostlivost, tělo. Kdyby je zavřela dostatečně pevně, mohla předstírat, že tam skutečně je.

„Jsi dost silná,“ ujistil ji tiše, „aby ses se mnou smála, aniž bys po mně smutnila. Dokážeš odejít, zbavit se toho těžkého břemene, že jsem tady, a říct sbohem, abys zažila nejhezčí den svého života. A můžeš mě kdykoliv zavolat a s klidem si být jistá, že tu někde jsem. I když ty tady nebudeš.“

Zpod víček jí unikly tři slzy, ale znovu otevřela oči. „Nikdy jsem tě pořádně neobjala, Frede. A teď bych pro tu možnost vraždila.“

„To se dá lehko napravit,“ pověděl jí s pousmáním. „Po svatbě obejmi George. Řekni mu, že to bylo pro tebe ode mne. Rád tě bude mít v náručí, protože to také bude ode mě pro něj.“

Slzy přibyly a Hermiona cítila příval tepla. Otřela si nos i oči a připomněla si všechno, co jí řekl. Věděla, že si nesmí připouštět tíhu jeho smrti. Věděla, že tady není, ne fyzicky. Věděla, že je pryč. Ale jako by jí někdo rval tlukoucí srdce z těla.

„Bude si myslet, že jsem blázen,“ popotáhla Hermiona. „Objímat ho ve jménu jeho mrtvého bratra.“

Jen zavrtěl hlavou: „Bude rád. Ani já ho dost neobjímal.“

„Budu za tebou chodit častěji,“ slíbila mu Hermiona odhodlaně. „Budu.“

Zase zavrtěl hlavou a oponoval: „To bys neměla. Nikdy bys neměla trávit moc času v minulosti. Máš žít přítomností – jako jsem žil já. To chci od tebe a celé své rodiny. Ale nutně to neznamená… tu a tam jedna návštěva je v pohodě.“ Pokřivený úsměv se vrátil. „Jestli se nemýlím, čeká na tebe svatba.“

„No, mám asi hodinu nebo dvě, než se budu muset obléct a všechny ty blbosti kolem,“ mrkla Hermiona na hodiny.

Na to Fred zaváhal a strčil si ruce do kapes. „No, to pak…nechtěla by sis zahrát dámu?“

Hermiona jen zvedla obočí a ujistila se: „Dámu?“

Přikývl: „Jo, na šachy nemám buňky a v téhle formě jsem ještě nezvládl Řachavého Petra, ale… Dámu zvládám. Dala by sis jednu partii?“

Hermiona pomalu přikývla. „To bych moc ráda.“

S úsměvem, který rozzářil celý obchod, Fred zavýskl: „Žůůůžo.“

Kapitola 3

PA: Poslední kapitola povídky. Příběh jsem začala psát jako jednorázovku, a pak jsem obdržela spoustu žádostí o pokračování, a taky jsem prostě strašně chtěla ještě jednu kapitolku. Tady je.

PP: Místo Rose jsem si představovala svoji ‚obrychtovanou‘ sedmiletou dcerku, nejmladší ze tří sester. Snad jsem vystihla, jak by mohla mluvit malá vševědka.

Jak Fred Weasley zjistil, být duchem přinášelo mnoho výhod. Jedna z nich mu například zaručovala, že nikdy nemohl nic ztratit. Na druhou stranu se před ním nic nemohlo ukrýt. Prodejna skýtala nepřeberné množství míst, zákoutí, škvír a úkrytů, ke kterým měl přístup pouze duch, nikoli však dospělý člověk.

Takže když jedné slunečné soboty Fred uslyšel horečnatý mateřský hlas: „Rosie! Rosie, kde jsi?“ byl Fred na ten úkol přesně ten správný člověk – nebo raději entita.

Nedalo moc práce zkontrolovat mnoho pater tohoto chaotického, šíleného obchodu. Bylo jen otázkou několika minut najít rozcuchanou hřívu zrzavých kudrn zalezlých v téměř neviditelném zákoutí dvou polic úplně nahoře. Živý člověk by ji nenašel – ale Fred nebyl živý, že.

Aby holčičku nevyděsil, velice opatrně šťouchl do jedné z polic – jen tak, aby viděla ven.

„Čauky, Rosie,“ oslovil ji Fred tiše a sklonil hlavu tak, aby bylo vidět jen jedno ucho. „Maminka tě hledá, berunko.“

Popotahující, asi sedmiletá holčička nevzhlédla a dál tiskla tvář ke kolenům. „Neodejdu.“

„Maminka bude mít starosti, ovečko,“ domlouval jí Fred. „Jestli budeš hodná holka, slibuju ti, že na tebe u babičky bude dnes večer čekat speciální dárek.“

Výraz, který Rose nasadila, byl tak hermionovský, že musel Fred bojovat se smíchem. Ten přímočarý, vědoucí, opravdu-si-myslíš-že-mě-oblbneš pohled. Nakrčený nos a tak.

„Nejsi strejda George,“ poznamenala Rosie. Ne otázka. Konstatování faktu.

Fred si odfrkl. „No, asi jsem od Hermioniny dcery neměl očekávat něco míň. Nepřevezu tě.“

„Jsi strejda Fred,“ dodala Rose a dokázala tak svoji inteligenci.

„Jak jsi to poznala?“

„Strejda George je starý. Ty ne. Po celém domě máme tvoje fotky.“

„Takže víš, že jsem –“

„Mrtvý. Ano,“ potvrdila.

S dalším nevěřícím smíchem Fred prošel policí, za níž se Rose ukrývala, a sklouzl vedle ní do stísněného prostoru tak, aby to vypadalo, jako by se pevně opíral o zeď.

„Takže, řekni mi, Rose, co dalšího o mně ještě víš?“

Rose nakrčila nosík, teď zamyšleně. „Moc ne. Strejda George a táta o tobě nemluví moc rádi, jsou z toho vždycky smutní. Mamka ale jo. Vyprávěla mi, jak jste se strejdou Georgem vytvořili v Bradavicích bažinu.“

Fred s nostalgickým povzdechem přikývl. „To jsme vážně udělali. Byl to docela dobře jeden z našich nejpůsobivějších kousků, náš odchod ze školy. Naše mistrovské dílo.“

„Máma říkala, že to byl sakra mazec.“

Fred zamrkal. „Můžeš vůbec taková slova používat?“

Rose pokrčila rameny a protřela si osychající oči. Být vševědkou znamenalo, že vám slzy osychaly rychleji. „Táta mluví ošklivě pořád.“

„Ano, ale tvůj táta nemusí být vždy nejlepší vzor, hlavně když dojde na jeho slovník,“ pravil Fred. „Co kdybys mi řekla, proč se nechceš vrátit domů?“

Mračení zkrabatilo Rosinu tvář natolik, že vypadala o deset let starší. „Mamka s taťkou se hádají.“

„Aha,“ přikývl Fred chápavě. „To mamky s taťkama někdy dělají.“

„Nelíbí se mi, když se hádají. Křičí a nadávají, a pak spolu několik dní nemluví, a pak je zase všechno normální… jako by na sebe nikdy nebyli naštvaní. I když se nikdy neomluví.“

Z úst prťat. Rose byla živoucím důkazem toho, že děti vidí mnohem víc, než by si jejich rodiče mysleli. Malé děti bývají mnohem všímavější než dospělí, jejichž citlivost otupil zub času.

„Tvoje mamka s taťkou jsou pořád ještě mladí,“ poznamenal Fred.

Rosina tvář se znovu pokrčila, pihy se stočily do nedůvěřivého pohledu.

Fred se zasmál. „No vážně! Nejsou tak staří, jak si myslíš. Ještě pořád musí přijít spoustě věcí na kloub. Mít děti je velká změna a oni teď mají dvě, že? A jak se měníš ty, mění se i jejich životy. Netrápí je stejné problémy, jako když jsi byla mimino.“

„Takže za to můžu já?“ Rose zase vhrkly slzy do očí.

„Ne, ne, beruško,“ vrtěl hlavou Fred. Víc než jindy si přál mít hmotné tělo, aby jí mohl sčísnout vlasy za ucho, nebo ji pohladit po hlavě, nebo něco, cokoliv, aby ji utěšil.

Fred si pamatoval na den, kdy Rose přišla poprvé do obchodu. Naučila se chodit teprve nedávno, ale Hermiona Georgeovi ukazovala její pokroky. No a to batole žuchlo na zem po pár krocích, padlo na zadek, bouchlo se do hlavy a začalo vřískat.

A než mohla Hermiona zasáhnout, George se vrhnul do akce, zvedl malou Rosie a přitáhl si ji k sobě do náruče. Pak s ní kolébal a tiše broukal, aby se utišila.

Snad ještě nikdy dřív Fred tolik nezáviděl. Když viděl Rosin pád, instinktivně reagoval jako Hermiona i George – pohnul se jejím směrem a natáhl k ní paže, aby ji zvedl. Ale nemohl. Nemohl Rose zvednout, i když chtěl.

A teď tu Rose byla zase, o pár let později, plakala z naprosto jiného důvodu a on ji vůbec nemohl obejmout a ukonejšit.

„Není to tvoje vina,“ pokračoval Fred. „To je prostě přirozený běh událostí. Tvoji rodiče tebe a tvého bratra velice milují. Jen prostě potřebují čas, aby si vyříkali některé věci.“

„Babča s dědou se nikdy nehádají,“ argumentovala Rose.

Fred si posměšně odfrkl. „Ha! Tvůj děda a babi jsou král a královna milostných hádek! Jo, děda může vypadat jako bačkora, vždycky pokorně přijímá, když mu jeho stará dáma hubuje – ta se umí fakt ošklivě vztekat – ale věř mi, že v mém dětství byly časy, kdy taťka s mamkou svými hádkami dokázali zbourat Doupě.“

Rose se rozšířily oči. „Nevěřím.“

„Ale ano,“ ubezpečil ji Fred. „Věř mi. Zeptej se dědy na Velikonoce osmdesát sedm. Povypráví ti, jak se ti dva zbláznili. Ale neptej se před babičkou, pokud nechceš plnohodnotné opětovné předvedení té události – což tě ujišťuju, že nechceš.“

Rose se usmála a přikývla, než se zeptala: „Strejdo Frede… proč tě tady nevídám častěji?“

Fred se odmlčel a povzdychl si. „Víš, jak jsi říkala, že když o mně táta s Georgem mluví, že jsou smutní? No, myslím, že by má přítomnost tady v tom obchodě měla stejný efekt.“

„Aha.“ Rose přikývla. „To je dost zlé. Ale mamka tě tu už viděla, že jo?“

Páni, to děcko bylo buď Einstein, nebo vědma. „Jak jsi to poznala?“

„Někdy, když sem přijdeme s obědem pro taťku, rozhlédne se kolem – i když tu nikdo není – jako by něco hledala,“ vysvětlovala Rose. „A pak se pro sebe usměje, i když se nic nestalo.“

Fredovy rty se stočily do úsměvu, ale Rose si všimla, že nese nádech smutku.

„Chybí ti moje mamka?“ zeptala se.

„Jo,“ odpověděl Fred s hlubokým povzdechem. „Chybí.“

„Proč už se jí neukazuješ? Hledá tě.“

„Není to fér, víš,“ pokrčil rameny Fred. „Má život, rodinu a přátele. Neměla by si dělat starosti se mnou. Jsem mrtvý.“

„Myslím, že je ráda, že jsi tady,“ pověděla mu Rose. „Má fotku tebe a strejdy George v kabelce, víš?“

„Fakt?“

„Jo. A když chci příběh na dobrou noc, tak ji občas vytáhne a vypráví mi o srandičkách, co jste provedli, nebo o pravidlech, která jste porušili, nebo o bitvě, kterou jste vybojovali. To jsou moje nejoblíbenější příběhy,“ odmlčela se. „Taťkovi se to ale nějakou dobu nelíbilo. Říkal, že jsem moc malá, abych toho tolik věděla o tom, jak jsi umřel. Ale mamka řekla, že jsi hrdina a že mám právo o tobě vědět všechno.“

„Tvoje máma je impozantní ženská,“ pravil Fred. „Mezi náma, nějakou dobu jsem za ní pálil.“

Rose se zatvářila poněkud znechuceně: „Fakt, jo?“

„Jo. Vymyslel jsem obr plán, jak ji ukrást tvému tátovi. Zjevně to nevyšlo. Smrt a tak. Ale v jiném životě, Rosie, bys mohla být mojí dcerou.“

„Podle toho, jak moji mámu rozčilovaly tvoje pitomosti ve škole, bych ani neřekla.“

„Ach, Rosie,“ zazubil se Fred, „Evidentně neznáš šarm Weasleyovic dvojčat. Tvůj strejda George a já – jsme hotoví lamači dívčích srdcí. S tvojí mámou bych se oženil. To si piš.“

Jak se zdálo, Rose se nad tím zamyslela. „Ale to by byl taťka smutný. Má mamku strašně moc rád.“

„Vím.“

„A stejně bys mu ji ukradl?“

„Rozhodně.“

„To ale není fér.“

„Láska není fér, drahé dítě. A ani život – proto jsem tady. Ani neživot není fér.“

Rose se zasmála, a pak se zarazila, když za sebou zaslechla další hlas, hlas silnější a velice blízko. „Rose! Ro – Ach! Tady jsi!“ Police se rozestoupily, aby matce odhalily Rosinu skrýš. Hermiona vypadala naprosto vysíleně. „Rose Winifred Weasleyová, tento obchod jsem obrátila vzhůru nohama, abych tě našla! Co mi k tomu řekneš?“

„Mami, jen jsem si povídala s –“

Ale když se Rose otočila Fredovým směrem, nikdo tam nebyl. Vůbec nikdo – jen vzduch. Rose si povzdechla a v očích ucítila horké slzy. Ale přepadla ji i částečná panika. Co když se nevrátí? Co když odešel navždy? Ani mu neřekla ahoj!

„Povídala s kým konkrétně?“ zeptala se Hermiona váhavě.

Rose pohlédla na svoji matku. Chtěla jí říct všechno, co jí pověděl strejda Fred – o rodičích a o životě a o plánech ukradnout její srdce. Ale také věděla, že ten úsměv, co se na matčině tváři objevoval, vždycky když vešla do obchodu a rozhlédla se po Fredovi, byl velmi sklíčený. Mamce strejda Fred chyběl a Rose ten pohled v jejích očích viděla i teď, když se ptala, kdo si s ní povídal – skrýval dychtivost, ale i váhavost.

Fred řekl, že to k Hermioně není fér, zatěžovat ji svou přítomností – a Rose nesouhlasila.

Ale opravdu nechtěla mamku rozrušit tím, že by jí začala vykládat o Fredovi a jejich rozhovoru, když se mamce neukázal už delší dobu.

„S nikým,“ zalhala Rose. „Jen sama se sebou.“

Hugo se kymácel na Hermionině boku a netrpělivě ji tahal za vlasy. „Mama! Mama!“ žvatlal a divoce ručkou máchal ke zdi.

Hermiona se otočila, aby se podívala, kam ukazuje její syn, ale nic tam nebylo.

„Copak je, Hugo?“ zeptala se Hermiona a ze všech úhlů si prohlížela místo, na které tak horečně upozorňoval. „Vidíš něco, Rose?“

S pokrčením ramen a tajemným úsměvem Rose odpověděla: „Možná viděl ducha?“

A než mohla Hermiona odpovědět, zahlédla cosi na podlaze v místech, kam ukazoval Hugo. Pomalu k tomu přešla, zastavila se a shlédla na zem.

Uviděla šachovnici. A její červené a černé figurky tvořily velké písmeno F.

Bylo to jako zpráva jen pro ni, tajný, soukromý žert mezi duchem a dívkou, kterou miloval. Nepatrné znamení od drahého přítele: „Jsem pořád tady.“

A poprvé po dlouhé době se Hermiona tak rozesmála, až jí tekly slzy po tvářích.

KONEC