Preklady fanfiction Harryho Pottera

5. Větší očekávání

Příští den ráno seděl Albus na posteli, vzhůru a připravený, když jeho spolubydlící kolem něj začali dělat rozruch.

Zdáli se být nadšení skutečností, že mají v Mrzimoru opravdového „Potterova syna“. Koneckonců, všichni čekali, že půjde do Nebelvíru.

„Jsem tak rád, že tě poznávám!“ Gaspar Boone, zavalitý chlapec, kterého Albus viděl při zařazování, ho popadl za ruku a pumpoval jí. Chrlil ze sebe slova a skoro se nenadechoval. „Říkej mi Gas,“ skončil řeč a lapal po dechu, protože nutně potřeboval kyslík.

Albus nebyl typ, který by toužil po fanklubu. Stáhl ruku a podíval se na chlapce, opírajícího se o sloupek jeho postele. „Ahoj,“ řekl, „jak se jmenuješ?“

„Rick.“ Trhl hlavou směrem ke Scorpiusovi. „Jseš si jistý, že se chceš přátelit s tímhle?“

Kluk měl ohon jako strýček Bill, ale to z něj nedělalo milého člověka. Albus nezareagoval tak přehnaně, jak by to udělala Rose. Řekl: „Proč bych se neměl přátelit se Scorpiusem?“

Rick na něj hleděl se špatně skrývaným odporem. „Ty jsi syn Harryho Pottera,“ odfrkl si, „a nevíš, proč by ses neměl kamarádit s Malfoyem?“

„Já vím, jaké to je, když si lidí myslí, že tě znají, protože znají tvoje jméno.“

Rick se s podrážděným povzdechem odsunul od postele a zvolna vyšel ven.

Malý kluk s oranžovými kudrnami se přiblížil. „Tendle Rick o tobě mluvil minulou noc. Nemyslím, že tě má moc v lásce. Mimochodem, jmenuju se Cormac,“ podával mu ruku.

Albus ji přijal. „Těší mě, že tě poznávám, Cormacu. Nezachytil jsem při zařazování Rickovo příjmení, nevzpomínáš si na ně?“

„Richard Cresswell se jmenuje,“ řekl Gas dychtivě. „Zostra mluvil do klobouka, než skončil jako Mrzimor. Aspoň to považuju za spor, mám ho za hádavého vzteklounka.“

Albus se usmál: „Pěkná rýmovačka.“

Gas si uvědomil, co řekl, a zasmál se. Způsob, jakým se na Albuse rozzářil, byl lehce znepokojivý, ale Albus pokrčil rameny.

Cormac sledoval, jak se Scorpius připravuje, ale tvářil se spíš zvědavě než hněvivě či nedůvěřivě.

Albus se otočil, Scorpius si právě do brašny připravoval učebnice a cínový kotlík na lektvary. „Už jsi hotový, Scorpiusi?“ zavolal na něj.

„Nemůžu za to, že vstáváš, sotva se rozední, Pottere. Někteří z nás si rádi přispí.“

„Tak dobře, vlez si zpět do postele, ale já jdu na snídani.“ Snažil se skrýt úsměv, když na ně Gas s Cormacem s úžasem zírali. Udivilo je Malfoyovo utahování si z Pottera – a ten ho neproklel.

Když ti dva přátelé odcházeli, Scorpius zaznamenal jejich pohledy. „Jsou normální?“ zamumlal.

Albus se zasmál.

Právě vstoupili do společenské místnosti, když Scorpius nadhodil: „Víš, ten Rick měl přece jen pravdu. Moje jméno nepřinese oblibu, ani Potterovi ne.“

Albus si posunul knihy a kotlík pod paži. „O žádnou se neprosím.“

Vyšli zpoza obrazu, mávli na skřítky, kteří pištěli pozdravy, zatímco připravovali snídani pro studenty nahoře nad nimi.

Ve Velké síni, pod jasnou ranní oblohou, našli Rose u mrzimorského stolu obklopenou davem děvčat – pravděpodobně z ní tahaly informace. Rose neodpovídala. Nebyla zrovna ranní ptáče, první půlhodinu sotva dala dohromady větu, a než se probrala, byla docela hnusná.

Unaveně mávla na příchozí a zasyčela na pár zvědavců, aby uvolnili prostor. Rozprchli se, když viděli, jak zlá dokáže být. Albus by mohl přísahat při Brumbálově vousu, že předtím viděl, jak jí rudě zazářily oči, ale to mohlo být ranním světlem.

Usadili se, jakmile je opustilo několik nejvytrvalejších příznivců poté, co vrhli na Scorpiuse odmítavé pohledy. O důvod víc, aby ho Albus považoval za přítele.

Nad hlavou uslyšel vřískot a několik sov se sneslo dolů doručit dopisy a balíky.

Rose sebou trhla, když jí její velká upištěná sova Celestina upustila na hlavu tlustý dopis. Sova byla dost chytrá, aby toto ráno nebyla v Rosině dosahu, a sotva se zastavila na cestě do sovince.

Albus vyhlížel Noxe, svého černého výra, ale v tom šíleném víru snášejícího se peří nikde neviděl jeho široce rozepjatá křídla. Zralý a důstojný hnědobíle kropenatý puštík se snesl dolů, nechal spadnout před Scorpiuse dlouhý rudý dopis a uprchl. Ten se na poštu zvědavě díval.

Rose se úplně probrala, když to uviděla. „Ale ne!“ vyjekla, když se dopis roztřásl a začal z něj stoupat dým. Vylovila svou březovou hůlku s jádrem z žíně jednorožce.

„Albusi, jaké kouzlo používá mamka, abychom ji nemohli odposlouchávat?“

Než Albus stihl odpovědět, dopis se náhle sám otevřel a zařval:

 „NEMŮŽEME UVĚŘIT, ŽE JSI BYL ZAŘAZENÝ DO MRZIMORU! CO SI POMYSLÍ TVŮJ OTEC, AŽ SE VRÁTÍ Z RUMUNSKA?

PRÁVĚ TEĎ TVŮJ DĚDEČEK JEDNÁ SE SPRÁVNÍ RADOU!

TAK SNADNÉ TO MÍT NEBUDEŠ, MLADÝ MUŽI!“

Dopis se vzňal, cáry rudého papíru a dým se rozlétly po stole.

Albus se obrátil k otřesené a zbledlé Rose. I když správný okamžik už minul, nemohl si pomoct. „Pro příště, Rose, je to Ševelissimo. Nezdá se ti, že babička Molly bývá hlasitější?“

Scorpius byl bělejší než Rose, snažil se promluvit. „Bylo tohle to, co si myslím?“ zeptal se tiše.

Albus pokrčil rameny. „Můj milý Scorpiusi, tohle byl hulák. Tvá mamka se snažila, ale ona není Weasleyová. Prosím, podáš mi marmeládu?“

Scorpius mu ji přisunul. „Slyšel jsi horší?“

„Dostal jsi dopis od mámy, Malfoyi?“ za Albusem se ozval hluboký, hrozivý hlas.

Obrátil se a uviděl pomalu přicházet čtyři obrovité Zmijozely. Vypadalo to, jako by je obklopila smečka Smrtonošů. „To není dobré,“ zašeptal Albus a mazal si toust marmeládou.

Rozhlížel se kolem po příbuzných. Momentálně jich měl v Bradavicích tolik, že to stálo za pokus. Viděl Jamese mluvit s Fredem a s úšklebkem ukazovat na Scorpiuse. Bylo zřejmé, že on mu moc nepomůže.

Dál bloumal očima, až mu padly na postavu, vstupující dvoukřídlými dveřmi. Uvolnil se a na tváři mu zahrál úsměv. Obrátil se ke Scorpiusovi, který zíral na vůdce Zmijozelů.

Sedmák s černým chmýřím na bradě se nad nimi tyčil jako neandrtálec. „Myslím, že se nakonec ukázalo, jak mocná je slabá malfoyovská krev,“ řekl překvapivě kultivovaným hlasem a mírným, téměř příjemným tónem.

„Kdo to je?“ Ptala se Rose Scorpiuse.

„Roq MacNast,“ odpověděl kluk.

Pokud čekal na projev respektu nebo strachu, byl zklamán. Albus prohodil k Rose: „Roq? A to jsem si myslel, že Scorpius zní hrozně!“

Uchechtla se, a dokonce i Scorpius se pousmál. MacNastova ruka vjela do hábitu. „Dobře si rozmysli, než mě začneš urážet. Je mi jedno, kdo je tvůj otec, Pottere.“ Vytáhl mahagonovou hůlku.

Od dveří zazněl znuděný hlas: „Možná by ses měl naučit tu hůlku používat, než ji vytáhneš a ublížíš si, MacNasty.“

Velký kluk strnul. Jeho kamarádi měli najednou na práci jiné věci, když se obrátil k mluvčímu.

Albus lehce strčil loktem Scorpiuse: „Koukej! Tohle bude něco!“

Theodore Remus Lupin stál opřený o rám dveří a v prstech nepřítomně točil hůlkou.

Albusův „čestný bratranec“ Teddy byl vysoký, hezký mládenec v otrhaném hábitu - ne kvůli nedostatku peněz, měl k dispozici finance svého kmotra; ale z nezájmu o oblast módy a z touhy po osobním pohodlí. Většina obrázků Teddyho otce Remuse Lupina ho ukazovala ve stejně zchátralém stavu.

Když se Teddy stal nejlepším chytačem nebelvírského týmu za posledních deset let a tři roky po sobě se mu povedlo vyhrát famfrpálový pohár, otrhané šaty se staly v Bradavicích módou.

Teddy, metamorfomág jako jeho matka, neustále měnil barvu vlasů. Albusova mamka tomu říkala náladové vlasy. Z MacNastova ostražitého pohledu Albus soudil, že v Bradavicích to také věděli. Hnědé vlasy v této chvíli hrály mírně do oranžova, což znamenalo „nejsem naštvaný, ale nezahrávej si se mnou“.

Teddy se vzpřímil do své plné výšky. „Pokud si vzpomínám, MacNasty, po našem posledním souboji madame Pomfreyová řekla, že nikdy nepoužila tolik výtažku z hrbouna na jednoho studenta, spotřeboval jsi téměř všechny její zásoby!“

MacNast sebou trhl. „Co tady děláš, Lupine? Absolvoval jsi už loni!“

Teddy se loudal síní, s úžasnou obratností točil mezi prsty hůlkou. „No, mám letos pracovní stáž u úřadu bystrozorů při ministerstvu, s laskavým svolením nejmladšího a nejúspěšnějšího velitele bystrozorů v jeho dějinách. Věřím, že jeho syna znáš. Tady ten kluk, kterému právě hrozíš prokletím.“

MacNastova hůlka zmizela v jeho hábitu. „Nechtěl jsem nikoho ohrozit, ale kdybych to udělal, není to tvoje věc.“

Teddy se loudal kupředu. „No, oblíbil jsem si ho a je to syn mého kmotra, tak se mě to týká.“ Přistoupil těsně k MacNastovi, vlasy zbarvené rudě a oči zářící vlčí žlutí. „Chci, abyste ty a ti tví šakali věděli, že on se svými přáteli jsou pod mou ochranou, a buď si jistý, že jestli se doslechnu o nějakých prokletích, budu s tebou jednat osobně. Až do té doby jsem tvým problémem já. Je to jasné?“

MacNast couvl. „Dám to vědět dál, Lupine, ale nemůžu se zaručit, že se tím všichni budou řídit.“

Teddyho vlasy a oči se vrátily ke své přirozeně hnědé barvě. „To je fér.“

Když MacNast odešel, Teddy se sehnul a prohrábl Albusovi vlasy, udělal z nich ještě chaotičtější vrabčí hízdo. „Nazdárek, Albie.“

 „Ruce pryč, Teddy!“ Albus se snažil si úhledně připlácnout vlasy k hlavě.

„Ty ho máš údajně chránit před potížemi, Rose,“ řekl Teddy s úsměvem.

Odpověděla mdlým pohybem ruky a tvář jí zrudla téměř do barvy jejích vlasů. Když se v okolí vyskytoval Teddy Lupin, ztrácela obvykle tak hovorná Rose schopnost projevu.

 „Když už je řeč o vyhnutí se potížím,“ řekl Teddy tiše. Vlasy mu náhle vzplály jasně rudě. „Vy dva!“ zařval a namířil hůlku k Fredovi s Jamesem, kteří se snažili nepozorovaně vyklouznout ven. „Sem,“ přikázal jim.

Rozpačitě poslechli.

Jeho zničehonic žluté oči se zabodly do jejich. „Tvůj mladší bratr čelil několika opravdu hnusných páťákům a šesťákům, a vy kluci jste jim ho nechali napospas. Vysvětlete, prosím.“ Slova se zdála mírná a tón konverzační, ale tím to bylo ještě horší.

„No tak, Teddy,“ vemlouval se James, „já jsem ve druhém ročníku a Fred ve čtvrtém. No vážně, cos čekal, že uděláme?“

Teddy zkřížil ruce tak, že jeho hůlka zůstala v dohledu. „Čekám od tebe, že se zachováš jako Nebelvír, i když tihle tři jsou v jiné koleji. Nebelvír se vždycky postaví za ty mladší a slabší. Zvlášť proti Zmijozelu!“

James s Fredem měli tolik slušnosti, že zrozpačitěli. Tváře jim zrudly a oči zabodli do podlahy.

„Jestli uslyším od někoho z této školy - a vy víte, že přátele tu mám pořád – že ses vykašlal na Albuse, když potřeboval pomoc, půjdu s tím výš,“ zahrozil Teddy.

James s Fredem vypadali znepokojeně. „K tátovi?“ pípl James nesměle.

„Hůř,“ Teddy klesl hlasem, „k babičce Weasleyové.“

 „Promiň, Teddy, promiň, Albusi,“ zamumlali James s Fredem, než se odplížili ze síně.

Teddy se mračil, ale jakmile ti dva zmizeli z dohledu, jeho vlasy se vrátily k normálu a on popadl toust z Albusova talíře. „Tak Mrzimor, co?“ řekl a žvýkal opečený chléb. „Moje mamka byla v Mrzimoru, a měl jsem tam dole hodně přátel. Už jste se potkali s Roderickem?“

 „Jasně, Teddy, posluž si,“ mumlal si Albus pro sebe. Starší chlapec mohl sníst na jeden zátah dvakrát tolik, co vážil. Nahlas odpověděl: „Jo, hned první večer. Je to prima kluk, přinejmenším se tak chová.“

Teddy si nepřítomně otřel pusu do rukávu gestem, o němž kdysi Albusův táta řekl, že je to drobná vzpoura proti extrémní čistotnosti Andromedy Tonksové. „Počkej, až ho uvidíš hrát. Myslím, že je nejlepší brankář, jakého jsem kdy viděl, a víš, že jsme viděli ty nejlepší!“

Až doteď Scorpius mlčel. „Nejlepší? Jak to myslíš?“

Teddy ho chvíli pozoroval. „No, Albusova matka Ginny byla několik let střelcem u Harpyjí, a známe Olivera Wooda, takže dostáváme skvělá místa na všechny ligové zápasy, a profesor Krum – některými považovaný za nejlepšího chytače v historii – je přítel naší rodiny.“ Teddy si vzal další kus. „Takže ty sleduješ famfrpál, Malfoyi?“

Scorpius vypadal překvapeně, že s ním mluví jako s normálním člověkem. Lidé vyplivovali jeho jméno, jako by bylo urážkou. Vyvedlo jej z konceptu, že ho někdo vyslovil mírným tónem a ptal se ze zvědavosti, bez postranních úmyslů. „Miluju famfrpál, sleduju všechny týmy. S otcem chodíme na Puddlemery, Harpyje a Šípy, dokonce jsme jednou nebo dvakrát zaskočili na Kudleyské Kanonýry. Má vyhrazená místa na několika stadionech.“

Teddy mrkl na své „bratrance“. „Ten kluk se mi líbí, nevím, proč tvůj táta kvůli tomu tak vyvádí, Rose.“

Rose v odpověď cosi zabublala.

Teddy zaslechl hihňání, a když se rozhlédl, uviděl několik dobře vyvinutých děvčat z šestého a sedmého ročníku ukazovat si na něj. Začal jim mávat na pozdrav, ale pak změnil gesto, prohrábl si své nepoddajné vlasy, najednou jasně zelené. Dívky se ohlédly přes rameno a rozešly se, když uviděly zamračenou Viktorii Weasleyovou se založenýma rukama.

Teddy zvedl ruku na pozdrav a vyrazil přes Velkou síň. Náhle se obrátil. „Málem bych zapomněl, tady máš dopis od táty, Albusi.“ Praštil obálkou o stůl. „Omluvte mě, musím jít sladkými řečičkami odvrátit jistou smrt.“

Albus se Scorpiusem zamávali na rozloučenou. Rose jen zakňučela, momentálně zapomněla mluvit. Albus otevřel dopis a četl:

Drahý Albusi,

tvá matka i já jsme byli přinejmenším překvapení zprávou, kterou nám přinesl Neville. Opravdu jsme mysleli, že půjdeš do Nebelvíru. Jak jsem už říkal, nemůžu být na tebe a na Rose víc hrdý. Řekni jí, že její otec je můj nejstarší přítel a nikdy jsem ho neviděl brát příliš dobře překvapení, ale taky vím, že nikdy nezůstal naštvaný dlouho. On se s tím smíří, vydrž, tvá máma už na něm pracuje.

Pilně se uč, poslouchej profesory a dělej to nejlepší, co umíš. Získávej body pro svou kolej, i když to znamená, že porazíte Nebelvír. Snaž se, co nejvíc to půjde. Budu zklamaný jedině v tom případě, že to nezkusíš.

Taky jsem slyšel o tvém přátelství se Scorpiusem Malfoyem. Věřím tvému úsudku, a podle toho, co jsem viděl, nějaké přátele potřebovat bude. Když lidé slyší jeho příjmení, nerespektují je tak jako dřív. Buď opatrný; víš, vychovávali ho v přesvědčení, že čistokrevní jsou lepší, a jeho táta nebyl vždycky ten nejmilejší člověk.

V každém případě pošlu Teddyho, aby na tebe kvůli mně dal pozor, jestli ovšem dokáže na chvíli odtrhnout oči od Viktorie! Zůstanu v kontaktu s profesory, takže víš, že nikdy nebudu příliš daleko.

Synu, miluji tě,

táta.

Jeho táta nikdy nepodepisoval dopisy jménem, protože by je mohli zachytit lidé pátrající po interních informacích o Potterovi. Albusovi to nevadilo. Podal dopis Rose, aby si mohla přečíst něco o svém tátovi; trochu se tím vzpamatovala ze svého ohromení Lupinem.

Její objemný dopis skrýval balíček sladkostí, další pergamen do zásoby, sadu brků, několik knih, které zapomněla doma, a list o dopise strýčka Harryho pro případ, že ho neuvidí. Její mamka byla strašně důkladná a vrcholná odbornice na neodhalitelná zvětšovací kouzla.

Scorpius se s úžasem díval, když vyndávala věci na stůl a pak je skládala do své brašny.

„To poslala teta Hermiona,“ vysvětlil Albus. „V tom balíčku je pravděpodobně všechno.“

Zatímco si sbírali svoje věci, stali se svědky úplně jiného způsobu, jak se zbavit tyranů.

Albus viděl Gase a Cormaca vejít do síně a chystal se na ně zamávat, když nějaký Nebelvír v početné skupině přátel zvolal: „Hele, koukněte na ně, typický materiál pro Mrzimor! Prcek a tlouštík!“

Cormac podal Gasovi svůj kotlík a vystartoval k Nebelvírovi. V násilníkově tváři se objevil šok a sáhl po hůlce, když se Cormac sehnul a vší silou mu narazil pod pas.

Albus poznal zákrok z ragby, viděl zápas v televizi u strýčka Rona a tety Hermiony.

Cormac ucouvl od staršího studenta, teď zlomeného v pase, a vyzývavě hleděl na ostatní z jeho skupiny, kteří teď sahali pro hůlky. Všichni ztuhli, když viděli Gaspara stát přímo za ním, s hůlkou zkušeně napřaženou v buclaté ruce, s kotlíkem přehozeným pod druhou paží.

 „Mamka pracuje na ministerstvu v oddělení kouzel provozovaných nezletilými, ukázala mi dobrá prokletí považovaná za sebeobranu,“ řekl Gas hlasitě, „nikdy jsem se jim nedostal na kloub, potřebuji praxi.“

Starší Nebelvíři ustoupili a pomohli svému po dechu lapajícímu příteli narovnat se, odcházeli ze sálu a vrhali nazpět výhružné pohledy. Studenti, kteří ještě snídali, jásali, když Gas vrátil Cormacovi jeho kotlík.

„To nebylo špatné na prcka a tlouštíka, že jo!“ prohlásil Cormac, když procházeli kolem gratulantů k mrzimorskému stolu.

Po snídani Albus s Rose a Scorpiusem prozkoumali rozvrhy ve svých kufrech a vydali se dolů do sklepení. Zanedlouho našli učebnu lektvarů, které podle rozvrhu měli s Havraspárem. Neměla okna, nebyla tak temná a vlhká, jak Albus očekával, nicméně naháněla hrůzu mrtvými exempláři a přísadami do lektvarů v třpytivých sklenicích uložených ve výklencích zdí.

Albus uvažoval, kam se posadí, když se za ním prosmykl Liam Donovan a zabral místo vzadu. Tím rozhodl za Albuse, který zamířil do první lavice. Scorpius na něj s pochybami pohlédl a pak se k němu připojil. Rose se přišourala a položila si věci z druhé strany vedle bratrance.

Profesor Flint se přihnal na vteřinu přesně, odložil brašnu na stůl. Chladnýma očima přelétl místnost, sem tam se zastavil. Ticho se prodlužovalo.

 „Jsem si jist, že si všichni předem utvořili názor na to, co jsou nebo nejsou lektvary,“ prohlásil po chvíli. „Ale ujišťuji vás, že to, co se naučíte v této třídě, pravděpodobně způsobí, že své předpoklady přehodnotíte.“

„Může mi někdo říct, proč jsou lektvary tou nejstabilnější a nejpředvídatelnější formou magie?“ zeptal se a pronikavýma očima přejel učebnu.

Albus se rozhlédl a v celé třídě viděl jen dvě zdvižené ruce: Rosinu a Scorpiusovu. Dvě francouzské Havraspárky si upravovaly vlasy, Gas se snažil být neviditelný, zatímco Cormac si jen pohrával se svými ampulemi lektvarových přísad. Olivia si s rukou před ústy šeptala s malou kulatou dívkou, taky z Mrzimoru. Kryly se za dvěma jinými mrzimorskými dívkami, které k nim tvořily kontrast, sebevědomou atraktivní plavovláskou a malým děvčetem připomínajícím myšku, které se nedokázalo podívat profesorovi do očí.

„Albusi Pottere?“

Albus strnul. Už vyvolaný – Potterovo prokletí!

Obrátil se čelem k profesoru Flintovi, ten na něj se zájmem hleděl. Rose se prakticky vznášela nad židlí dychtivostí odpovědět na otázku, Scorpius vztyčil ruku líně, ale s jistotou, jako by chtěl říct znám odpověď a je mi jedno jestli mě vyvoláte, nebo ne. Ale profesorovy oči je nebraly na vědomí, byly upřené k cíli.

„A-ano?“ povedlo se zakoktat Albusovi.

„Odpovězte na otázku, pokud můžete.“ Nezdálo se, že mluví nevraživě, spíš si ho se zájmem měřil.

Albusova mysl se zděšeně zachvěla, ale začal o otázce logicky uvažovat. „Lektvary jsou v podstatě stejné jako vaření,“ začal.

Profesor Flint přikývl, aby pokračoval.

„Když přidáte správné složky ve správném pořadí, dostanete pokaždé stejný výsledek?“

Nebyl si moc jistý odpovědí, a tak zmlkl.

 „Proč jste nezvedl ruku, pane Pottere?“ zeptal se profesor tiše a ozvěna v klidu podzemí způsobila, že jeho hlas zněl hrozivě.

„Nebyl jsem si jistý, že znám odpověď,“ Albus skoro zapištěl.

Profesor Flint se naklonil blíž. Jeho oči byly tak tmavé, že vypadaly téměř černé. Zabodl je do Albuse. „Těmito hodinami nebudete jen tak proplouvat, pane Pottere,“ tiše pronesl. „Rodiče a rodiny pro mě nic neznamenají. Zapojení toho nejlepšího z vašich schopností je jediné chování, které akceptuji. Pochopil jste mne?“

„Ano.“

Flint se nepatrně usmál a ustoupil tak rychle, že to vypadalo, jako by se přemístil. „Třído, napište si odpověď, kterou jste právě slyšeli od pana Pottera. Ačkoli jednoduchá, je velmi správná. Také si všimněte, co jsem mu právě řekl o účasti na vyučování, to platí pro všechny.“

Pak se otočil k tabuli a rychlými, přesnými pohyby hůlky řídil křídu, aby zapisovala pokyny.

Albus vydechl; nebyl si vědom, že zadržuje dech.

Scorpius se k němu naklonil. „Když o tom tak uvažuji, myslím, že jsem na tom nakonec líp,“ zašeptal s úsměvem v hlase.

Albus se na něj zamračil.

Rose se k nim naklonila. „To je ale bručoun!“

Albus nemohl souhlasit. Uvědomil si, že se ve skutečnosti moc nesnažil. Raději se rozhlížel po učebně, než aby zvážil, že možná zná odpověď. To varování bylo správné.

„Třído, na tabuli máte návod na jednoduchý Uklidňující lektvar. Nepochybuji o tom, že ho někteří z vás budou váš první týden zde potřebovat. Utvořte skupinky po třech a za čtyřicet pět minut položte lahvičku s vzorkem vašeho lektvaru na můj stůl. Máte pět minut na to, abyste si našli partnery, a pak začne běžet čas na vaření.“

Albus, Rose a Scorpius okamžitě začali pracovat. Usmáli se na sebe, když připravovali Rosin cínový kotlík.

Rose si četla pokyny, Scorpius přidával složky a Albus míchal. Byli v polovině přípravy, ale lektvar, který měl být trávově zelený, zůstal mdle žlutý. Rose, jíž z výparů částečně zplihly vlasy, byla celá rozrušená.

„Jsi si jistý, že jsi tam dával ty přísady správně?“ vyštěkla na Scorpiuse.

„Jsi si jistá, že jsi správně četla postup?“ odsekl kousavě.

Zírali na sebe nad Albusovou hlavou.

Albusovi začalo být horko, když se vážně dohadovali. Zkontroloval stůl a vzpomněl si na pořadí, v němž Scorpius přidával ingredience; citronová tráva, levandule, nastrouhaná kopyta kelpie a heřmánek. Všiml si, že Rose četla jednu část špatně kvůli tomu, jak profesor Flint napsal pětku, a Scorpius omylem přidal trochu víc kopyta kelpie.

Zatímco se dál hádali, vyndal Albus Představujeme nádherný svět lektvarů a zkoumal tabulku před obsahem, kde bylo uvedeno, jak napravit lektvar. Byly tam jednotlivé složky a on přejel prstem ke kopytu kelpie. Ukázalo se, že vyvážením je běhnice. Podíval se do svých nádob se zásobami a našel to, co potřeboval.

Scorpius se stále hašteřil s Rose, když Albus upustil před sebe na stůl malý kousek běhnice.

„Přidej to tam,“ požádal Albus.

Scorpius ho hodil do kotlíku a přitom se stále na Rose mračil.

V čtvrthodině lektvar změnil barvu na trávově zelenou. Albus stále míchal. „Co dál?“ zeptal se Rose.

S červenými tvářemi se podívala na tabuli a jmenovala další přísady.

Scorpius klopil hlavu a odvrátil pohled, když skončili s poslední skupinou ingrediencí.

Albus se snažil nehledět arogantně, ale nedokázal to. Rose ho odměnila dobromyslným plácnutím přes rameno.

„Au!“ vykřikl a mnul si postižené místo.

Zašklebili se na něj.

V celé třídě měla jen jedna lahvička správnou kyselinově zelenou barvu. Některé fioly různých odstínů, přinesené jednou z Francouzek a tmavovlasým opáleným klukem, byly tak těžké, že doslova bouchly o stůl.

Profesor Flint nad Albusovým povedeným lektvarem zvedl obočí a řekl mu, že ho může bez obav použít. To povolil jen jejich skupince.

Zatímco některé trojice už úspěšně skončily, Gasovi, Cormacovi a Azure z Havraspáru se povedlo vytvořit omamný mrak, potom malý výbuch roztavil kotlík a po stole se roztekla bublající syčící hmota.

Profesor Flint sáhl do stolu, vytáhl lahvičku jasně fialové tekutiny, odměřil trochu do tří skleniček a s nacvičenou lehkostí je odeslal k jejich lavici. „Vypijte to a pak ukliďte ten nepořádek,“ nařídil, než se obrátil ke třídě.

 „Rozdíl mezi tímto konkrétním Uklidňujícím lektvarem a silnou omračující bombou jsou tři gramy kopyta kelpie. To je dobrý příklad toho, jak důležité je postupovat podle návodu a přesně přidávat  přísady,“ vysvětlil. „Očekávám šestipalcovou esej na toto téma od každého před příští hodinou – ach, a mimochodem – pět bodů Mrzimoru za povedený lektvar pánů Pottera, Malfoye a slečny Weasleyové, a přidávám dalších pět bodů Albusi Potterovi za to, že neztratil hlavu, když se lektvar pokazil. Všichni mohou odejít, jakmile uklidí své místo.“ Na zdůraznění svých slov si začal balit brašnu.

Rose se Scorpiusem zírali na Albuse, zřejmě si uvědomovali, jak málo je dělilo od nešťastníků, kteří momentálně vzadu utírali lektvar a snažili se odpáčit od lavice roztavený kotlík.

 „Myslím, že bys mohl být dobrý v lektvarech, Albusi,“ obdivně řekla Rose.

Albus zavrtěl hlavou. „Táta nebyl.“

„Nebyl, ale ty jsi,“ tvrdohlavě stála na svém.

Albus si prohlížel lektvar, když ho dělili do tří menších lahviček. Všechno kolem vaření mu připadalo tak snadné a jednoduché, ale soudě podle pochybných obsahů ostatních fiol na stole, možná to tak nebylo.

Když s ostatními odcházel, profesor Flint vzhlédl.

 „Na slovíčko, pane Pottere.“

Rose se Scorpiusem na něj na odchodu ustaraně hleděli. Gas a Cormac odcházeli se zachmuřenou Azure, která je následovala se svým roztaveným kotlíkem, z něhož se stále kouřilo. Hlasitě prohlašovala, že měla být chytřejší a nedávat se do trojice s kluky.

Když hluk utichl, Albus stál u stolu a nervózně pohupoval kotlíkem. Profesor Flint ho upřeně pozoroval, a to mu na klidu nepřidalo. Po několika chvílích té podrobné prohlídky měl pocit, že by do sebe měl vyklopit doušek ze svého podílu Uklidňujícího lektvaru.

„Chcete vědět, proč od vás očekávám vyšší výkon, pane Pottere?“zeptal se mírně profesor.

„Ano, pane.“

„Víte něco o dědičnosti, pane Pottere?“

„Ne, pane.“

„Nuže, my Zmijozelové klademe velký důraz na genealogii, a vy máte úžasnou rodinnou historii.“

Albus pocítil nával hněvu. Zase šlo o jeho otce, vždycky se to k němu nějak dostalo. „Ale pane, já nejsem můj otec!“ prohlásil.

Pronikl jím ledový hrot strachu, když si uvědomil, že hned první den byl drzý na profesora. Těch deset bodů Mrzimoru možná právě teď ztratil!

Profesor Flint ho chladně hodnotil. „Máte pravdu, nejste váš otec. Máte dary, které on nemá, stejně jako on má něco, co vy postrádáte.“

Zvedl brašnu a ještě jednou upřel na Albuse zvažující pohled. „Až se příště setkáte s otcem, zeptejte se ho na Lily Evansovou a její lektvarové schopnosti, a co to má společného s vámi. Pak uvidíte dnešní události v jiném světle. Můžete jít.“

Albus se otočil a rychle opustil sklepení, hlavu ztěžklou otázkami. Málem plnou rychlostí narazil do ustupujícího Scorpiuse s Rose, očividně tajně poslouchali. Rozzlobeně je oběhl, chytili ho až v polovině schodů.

„Počkej, Albusi!“ volal Scorpius.

Albus zpomalil jen natolik, aby vyhrkl: „Nechci o tom mluvit!“

Scorpius se ušklíbl. „Dobrá, ale za pár minut máme venku hodinu létání s profesorem Krumem, a ty utíkáš opačným směrem.“

Albus si připadal trapně. Rose se mu smála, pusu schovanou v dlani.

Scorpius se pokoušel nechechtat, ale nedařilo se mu to. „Fakt, Albusi, kdybych věděl, jaké mimořádné nadání jsi zdědil, musel bys dělat víc než jenom míchat!“

Rose vybuchla v záchvatu hihňání, z něhož se staly salvy smíchu, když ji Albus lechtal se slovy: „Já tě naučím se mi smát!“

Když vyrazili na hodinu létání, Albus zapomněl na rozhovor s profesorem Flintem. Strach z této hodiny ho pronásledoval celý minulý rok.

Bál se výšek.

Myšlenka pro tento den: Jak by mudlorození (nebo aspoň tak vychovaní) zvládli konflikt v JK světě? Když by ještě nebyli zvyklí používat hůlky. Co se stane, když se střetnou dvě kultury? Podívejte se na Cormaca v této kapitole.