Preklady fanfiction Harryho Pottera

U Godrika, co to dělám?

Hermiona se zašklebila, když se dveře – na její vkus až příliš hlasitě – otevřely. Seslala Lumos, tlumené, ale dost silné na to, aby díky němu rozpoznala temné obrysy a siluety. Když se nervózně protáhla dovnitř, zjistila, že je v místnosti znatelně chladněji, a přitáhla si proto látku županu těsněji k tělu, než jí oči přistály na posteli.

Zastavila se. Teď už je slyšela, ty špatně srozumitelné protesty a splašený dech.

Draco měl noční můru, a když se na něj zaměřila pozorněji, světlo z hůlky se stříbřitě odrazilo od jeho čela souvisle pokrytého potem. Rysy měl svraštěné a ztrápené a ta nepřehlédnutelná bezmoc byla naprosto dechberoucí. Vypadal… krásně a z toho uvědomění se jí něco rozhořelo v hrudi. Odtrhla od něj pohled, když se zavrtěl pod přikrývkou a sklíčeně zabručel.

Seber se, Hermiono…

Váhavě k němu znovu vykročila a sledovala ho s fascinací, kterou nedokázala za nic na světě skrýt. Díky něčemu v jeho neklidném převalování cítila, jak se jí po celém těle až do konečků prstů šíří mravenčení a nabádá ji, aby se ho dotkla, ale zatím úspěšně odolávala.

Musela mu být zima. Všimla si, že ho chrání jen nátělník, ačkoliv těžko říct, jestli se chvěl chladem nebo se třásl pod náporem nevítaných, rušivých představ, které se mu míhaly v hlavě. Váhavě se zamračeným výrazem ze sebe setřásla župan a přeměnila ho na silnou peřinu. S úzkostí k němu přistoupila, aby jej přikryla, a ztuhla, když zavadila o jeho ledovou kůži. Pod jejím dotykem ucukl a mezi jeho suchými rty se prodralo ospalé zamumlání.

„Musím vás zabít… jinak zabijou oni mě.“

Hermiona zalapala po dechu a očima sklouzla k jeho tváři zkroucené utrpením. Vypadal, jako by ho mučili, a jí se stáhl žaludek starostí a strachem, které tam neměly co dělat. Předklonila se a pozorně jej sledovala. Na moment zapomněla na okolní chlad.

„Draco,“ zašeptala, než se stihla zastavit. „Draco, to jsem já. Vzbuď se.“

Pokud něčeho docílila, tak akorát toho, že se jeho vrčení ještě zhoršilo, a opatrně zvedla ruku, aby ji přiložila na jeho vlhké čelo. Ve chvíli, kdy se její kůže dotkla jeho, se divoké oči barvy kouře prudce otevřely. Hermiona stěží stihla překvapeně vyjeknout, než ji popadl za zápěstí a stáhl dolů. Převrátil se s ní, takže se pod ním ocitla uvězněná a s vyklenutými boky. Zmateně zhluboka oddechoval nad dozvuky noční můry a s vyceněnými zuby se nad ní tyčil, dost blízko na to, aby ji pramínek jeho vlasů polechtal na obočí.

„Draco,“ vydechla čarodějka. Nebála se toho lehce nepříčetného pohledu v jeho očích. „Uklidni se. To jsem já.“

Jeho rysy se stěží uvolnily, ale ucítila, jak povolil stisk na jejích zápěstích, a rychle zvedla ruce k jeho obličeji. Dlaně přitiskla na obě jeho tváře a palci přejela po studených lícních kostech. Neodtrhl se od ní, jak očekávala, vypadal naprosto mimo sebe. Unavený a omámený vyčerpáním, ale stále napjatý jako struna.

„V pořádku,“ uklidňovala ho tichým hlasem i jemnými prsty. „Je to v pořádku.“

Víčka mu poklesla natolik, že téměř zavřel oči, a jeho dech na její tváři se uklidnil. Přestal se třást, ale ona stále držela dlaně na jeho obličeji, snažila se ho přimět zcela se probudit. Trochu se zapotácel ztrátou rovnováhy, než se vzdálený pohled znovu zavrtal do toho jejího. Oči měl zastřené a nepřítomné, když se pomalu nahnul, a Hermiona zdráhavě uznala, že ji ani nenapadlo protestovat, když se jejich rty setkaly.

Zatímco jejich první pseudopolibek byl lehký a tázavý, tohle spojení bylo rozhodné a pevné. Mezi jejich ústy rostlo zoufalství a Hermiona se přes všechnu svoji snahu podvolila ještě víc, když jí jazykem přejel po spodním rtu. Lehce mu to vrátila, a než se od sebe odtáhli, jejich spojení trvalo přes dvacet úderů srdce. Opřel se čelem o to její a jejich rty se stále téměř dotýkaly, zatímco Hermiona tvrdě bojovala, aby ignorovala tu bouři otázek, která se snažila vytrysknout z jejích uší a hrudi.

Pomalu otevřela oči a zjistila, že Draco vypadá stále v polospánku a blaženě klidný. Vstřebala zbytky peprmintu a všemi silami se snažila nepohnout.

„Grangerová…“ zamumlal ospale, jako by si nebyl jistý, zda je to skutečně ona.

Neodvažovala se ani nadechnout, když se pomalu odtáhl do strany. Pozorně ho sledovala a hledala jakoukoliv známku po zděšení nebo dokonce uvědomění si toho, co právě udělali. Zavřel oči a znovu si přivinul přikrývky k tělu a Hermiona se narovnala k odchodu. Až po ospalém zamručení zaváhala.

„Zůstaň tady.“

Zamrkala a otočila se k němu čelem. Zvažovala, jestli se jen nepřeslechla, ale vypadal smrtelně vážný. Vymyslela si to? Sakra, copak si to všechno jenom vysnila? Chtěla zůstat…

Navzdory zdravému úsudku se zavrtala pod přikrývky a pokoušela se při tom ignorovat hlas vzadu v hlavě, který jí našeptával, jak se jí tohle pošetilé rozhodnutí ráno vrátí v plné síle. Udržovala mezi nimi takovou vzdálenost, aby si mohla beznadějně odůvodňovat, že to něco zlepší. Uvelebila se a seslala rychlé ohřívací kouzlo, než ji skolilo vlastní vyčerpání.

Oči stále držela na jeho tváři, když se jí chvěla víčka a těsně předtím, než se ponořila do nebezpečných snů, natáhla prsty ke svým rtům a sladce vydechla.

*

Draco si mlhavě uvědomoval ranní řev ptáků, když se začal uvolňovat ze spárů spánku. Částečka jeho podvědomí mu řekla, že tohle je v poslední době první ráno, kdy do oken nebuší déšť, ale až ten neznámý povrch polštáře ho donutil konečně otevřít oči.

Co to…

Tvář měl zabořenou do kudrn Grangerové a vzápětí si vzpomněl na poslední sen. Byl vítanou změnou od těch obvyklých nočních můr o zavražděných kouzelnících a věžích; o polibku nebelvírské princezny. Byla to nejasná nekonkrétní představa, jako většina jeho snů, protože to byl jen sen. Jen pouhý sen.

Ale zvláštní bylo, že toho rána měl tak podivně citlivé rty.

Zvedl vyjevený pohled k čarodějce vedle sebe a potajmu usoudil, že její jemné a okouzlující rysy byly docela dobře to nejlepší, vedle čeho se probudil v průběhu těch posledních dlouhých měsíců, kdy se schovával. Vypadala zatraceně přitažlivě, téměř nadpozemsky; jen závan krásy s rozvířenými kadeřemi obklopujícími uvolněnou tvář. Znavenýma očima sklouzl k jejím lehce nateklým rtům a uvažoval…

Nebuď tak zpropadený idiot.

Jestli si předtím myslel, že jeho ložnice ztěžkla její vůní, teď se v ní prakticky topil a bylo to úžasné. Zvažoval, jestli se jí má dotknout nebo ne; jestli se jeho fantazie staly plnohodnotnou halucinací, ale její jantarové oči se třepotavě otevřely dřív, než se jí stihl dotknout. Dlouhou chvíli pozorovali toho druhého, ona trochu rozpačitě a on podezíravě.

„Co tady děláš, Grangerová?“ prolomil ticho a poskládal si rysy zpět do obranného výrazu. Sledoval ji skelnýma očima, zatímco v její hlavě jiskřily nervy, když se roztřeseně nadechla. „Grangerová-“

„Myslela jsem…“ začala tiše, „že ti je možná zima.“

Nad její odpovědí se zamračil. „Co-“

„Přinesla jsem ti další deku,“ vysvětlila váhavým tónem. „A… a tys mě požádal, abych zůstala.“

Posměšně se ušklíbl, ale jeho soustředěním otřásla zamlžená vzpomínka. Ten otravný sen se totiž najednou zdál spíše jako vzpomínka. Odsunul ten zneklidňující pocit pryč a chystal se s ní hádat, že by ji nikdy nežádal, aby zůstala, ale po dalším jejím zamumlaném přiznání mu vypnul mozek.

„Sama… Sama jsem chtěla zůstat.“

Jeho ledové oči se rozšířily a rychle přejely po jejích rysech, než jej přemohl silný impulz. Silnýma rukama ji popadl a tvrdě políbil. Bylo to tak důvěrně známé převalit se nad její tělo. Prsty mu zaryla do šíje, když se ponořil do jejích úst a topil se v chuti, která odplavovala všechnu frustraci a vztek. Vyšla mu vstříc a naprosto a dokonale se mu oddala, což přinutilo jeho prsty zajet do vlasů a ztratit se v záplavě kudrlin.

Vzadu na krku jej polechtal její ženský vzdech a Draco polibek ještě prohloubil a vychutnával si její tělesné teplo a pocit měkkých křivek pod dlaněmi. Zanaříkala a ten zvuk mu připomněl její návykové sprchovací rituály a krev se mu nahrnula do podbřišku. Jenže teď bylo to cukání příliš reálné, příliš živé a nemilosrdně jej to vytrhlo zpět do mrazivé reality.

Se zběsilým zavrčením se odtrhl od jejího tepla a sedl si na kraj postele do předklonu, přemožený zuřivými vibracemi, které se mu rozeběhly po páteři. Cítil každý stah svalů na zádech a pažích, když pevně sevřel pěsti a opřel se o ně hlavou. Tohle byla nová úroveň ponížení a znechucení sebou samým, možná jako vrchol v tomhle podělaném ustavičném přetahování mezi nimi dvěma. Rozhodně doufal, že je to nejvyšší možný vrchol… možná…

Slyšel i cítil, jak se zavrtěla na posteli, a přál si, aby zmizela dřív, než ho ovládne vztek a vybuchne. Cítil zuřivost, k ní i k sobě, jak pění v hlavě za jeho očima jako těkavé uhlíky, jejichž žhavost se neústupně vzněcovala do plamenů. Vstala z postele, tak jak to, že ji zpropadeně neslyšel odejít?

„Draco-“

„Vypadni,“ zachraptěl chladně, aniž by zvedl hlavu. „Nech mě sakra samot-“

„Ale já-“

„ŘEKL JSEM, AŤ KURVA VYPADNEŠ!“ Vymrštil se na nohy a a obrátil se, aby jí čelil s posměchem vrytým do tváře. „HNED-“

„NE!“ zařvala na oplátku a obranně narovnala záda. „Chci o tom mluvit-“

„Není, o čem diskutovat!“ přel se. „Nic se nestalo-“

„Jsi tak k pláči!“ nařkla ho čarodějka a ukázala na něj rozechvělým prstem. „Proč musíš popírat, že se to skuteč-“

„PROTOŽE TOHLE NENÍ DO PRDELE SKUTEČNÉ!“ zaburácel s jistotou. „Nic, co se děje v tomhle vězení, není skutečné!“

„Co to-“

„Všechno je to lež!“ pokračoval. „Všechna ta opatření mi lezou na mozek! NIKDY bych se nesnížil k tomu, abych se tě dotknul, kdyby nebylo těchhle podělaných sraček, ve kterých jsem nucený žít-“

„Okolnosti jsou irelevantní-“

„Ale hovno!“

„Stále máš kontrolu nad svými činy!“ vypálila rozezleně. „A čím dříve přijmeš, že-“

„A co tvoje činy, Grangerová?“ otázal se tónem, který nevěštil nic dobrého. „Jak spaní v jedné posteli se Smrtijedem zapadá do těch tvých promudlovských sraček?“

Její zamračení se prohloubilo. „Viním z toho špatný úsudek v momentu nepříčetnosti-“

„Tak já za svou nepříčetnost viním tebe a tu starou čůzu!“ vykřikl a na okamžik se odmlčel, aby podezíravě přimhouřil oči. „Je tohle nějaký chorý tajný plán, Grangerová? Děláte to s tou svraštělou babiznou schválně?“

„O čem to sakra mluvíš?“

„Mluvím o tobě a McGonagallové!“ křikl Draco s pomalým zavrčením. „Máte nějaký vychcaný plán? Svést Smrtijeda a vytáhnout z něj něco o Voldemortovi prostřednictvím stěží efektivního kurvení-“

„Naser si!“

„Jsem si jistý, že to bylo součástí plánu,“ sykl hořce. „Opíchat mě a pak vydírat za obsáhlý intimní rozhovor-“

„Jsi směšný!“ dopálila se netrpělivě.

Zaváhal a vycenil zuby. „Ano, je to zpropadeně směšné,“ zavrčel. „I McGonagallová si musela všimnout, že máš půvab podělaného trolla!“

V jejím pohledu zachytil záblesk bolesti a téměř té poznámky zalitoval.

„Není to žádný tajný plán,“ řekla po chvíli smutného ticha. „Věř si, čemu chceš, ale jediné, co jsem vždy chtěla, bylo, aby sis uvědomil, že mudlorození jsou lidé. Že já jsem člověk.“

Ztuhle stál a modlil se, aby jeho rysy nezměkly nejistotou. Neměl potuchy o ostatních mudlorozených, ani ho to vážně nezajímalo; znal jen ji. A ona rozhodně člověk byla – osobnost se svými znaky a emocemi, kterým sice ne vždy rozuměl, ale stejně ho proti jeho vůli fascinovaly. Byla osobou, která nahradila předsudky v jeho hlavě a nutila ho přemítat, co má zakódováno v kostech. Byla to osoba s polibkem, který tam pořád byl a pálil…

„Odcházím,“ zamumlala, otočila se na patě a zamířila ke dveřím. „Ale chci, abys něco zvážil, Draco. Kdybych byla čistokrevná, ale úplně stejná jako teď, popřel bys tak rychle, co se ráno stalo?“

Než se z jeho Grangerovou chutí nasáklých úst vydrala posměšná poznámka, rozrazila dveře a zase je za sebou zabouchla a nechala ho zmateného a zmrzlého za svými zády. Její otázka se mu přehrávala v mysli stále dokola a spolu s ní myšlenky na tu Kingovu knihu a všechno ostatní, co začal zpochybňovat už od chvíle, kdy uvízl v téhle díře, z níž nebylo úniku.

Ignoroval by jejich polibek takhle horlivě, kdyby byla čistokrevná?

Ne. Kurva že ne.

*

Zašitá v bezpečí své ložnice v sobě i přes největší úsilí Hermiona zadusila tvrdošíjný vzlyk. Nešlo ani tak o jeho urážlivé poznámky, jako spíš o její reakci na ně, po čem jí řasy ztěžkly slzami. Nemělo by jí záležet na jeho názoru, měla by být víc než zvyklá na jeho kousavá slova, ale u Godrikova hrobu, tohle bolelo. Přísahala by, že cítí malé bodné ranky v hrudi a z duše ho nenáviděla za to, že zničil tu chvíli, která byla tak… no… hezká. Až nádherná…

Asi by mu za to měla být vděčná. Alespoň jeden z nich měl dost rozumu se odtrhnout.

Ale proč se musel kvůli tomu chovat jako takový parchant? Proč musel všechno tolik ztěžovat? A proč se to v první řadě vůbec stalo?

Proč to dělám?

Byla to prostě jenom náhoda… ačkoliv daly se náhody považovat za náhody, když se opakovaly? Spíš ne.

Otřela si rozechvělými prsty slzy a popotáhla, aby se zbavila šimrání v krku. Rychlý pohled na hodiny jí prozradil, že je sotva šest ráno, příliš brzy na vyučování, ale potřebovala z komnat vypadnout. Co nejrychleji se oblékla do pohodlného oblečení, které jí padlo pod ruku, a hábitu a vyřítila se na chodbu. Bojovala jen s nutkáním obrátit pohled ke dveřím Dracovy ložnice. Vyrazila temnými prázdnými chodbami, dokud se nevyřítila z hradu do studeného rozbřesku.

Východ ohromoval svým čarovným nebem růžových šedí a námořnických stínů, které jí měly vyrazit dech, ale její mysl byla příliš rozptýlená, než aby tomu věnovala pozornost. Seslala na sebe rychlé ohřívací kouzlo, jakmile si všimla obláčků stoupajících jí od úst, a toulala se tichými pozemky, dokud nedorazila ke stromu pokrytému ledem, který vypadal jako roztříštěná a znovu poslepovaná skládačka.

Zhroutila se mezi jeho kořeny a ztěžka se opřela o kmen, zatímco se znovu spustily hráze slz. Tady mohla vzlykat bez obav, že ji uslyší nějaký zvědavec, i když se stále cítila jako blázen.

Potřebovala si srovnat fakta, ačkoliv byla naprosto zcestná a špatná. Pokud ji Dracovo ranní kruté odmítnutí tolik ovlivnilo, rozhodně k němu něco cítí – ať už je to soucit či cokoliv jiného. Nevzpomínala si, kdy si naposledy připadala takhle odmítnutá od Ronova krátkého vztahu s Levandulí, ale ignorovala tu nebezpečnou nuanci, která přišla zároveň s tou myšlenkou. Možná byla zkrátka takhle nešťastná, protože Draco byl jedinou osobou, se kterou strávila od Harryho a Ronova odchodu značné množství času. Možná.

Pozvolna v jeho blízkosti začala spouštět ochrany a to se jí plnou silou mstí.

Možná od ní bylo pošetilé usadit se s Dracem do té téměř pohodlné rutiny a domnívat se, že se jeho postoj k ní změní, ale když ona doufala…

Doufala, že se oba nějak… změní…

„Hermiono.“

Byla příliš vyčerpaná, aby se lekla, a pomalu naklonila hlavu a věnovala důvěrně známému hlasu zmatený pohled. „Lenko,“ vydechla, když se k ní blondýnka přiblížila. „Co tady děláš?“

„Nebe je nádherné,“ vzdychla tiše a klekla si naproti Hermioně. „Také je nejlepší doba pozorovat vodní koně. Proč jsi tak brzy vzhůru?“

„Potřebovala jsem na vzduch,“ povzdychla si unaveně a otřela si všechny stopy po dřívějších slzách. „A co-“

„Zase máš jiné rty,“ přerušila ji Lenka poklidně. „Další včelí žihadlo?“

„Cože? Ano. Chci říct, ne,“ zadrhla se Hermona nemotorně a snažila se dát opět dohromady. „Ne, nemá to se včelami nic společného. Myslím, že je to reakce na něco jiného.“

„A co by to mělo být?“

„Tím si ještě nejsem jistá,“ pokrčila rameny a zvedla všetečné konečky prstů ke rtům, jestli se opravdu tolik liší od normálu. „Rozhodně je to se mnou zlé.“

„Myslím, že ti to sluší,“ usmála se pro sebe Lenka s očima přilepenýma na světlo přírody na východě. „Vypadá to ale, že tentokrát byla tvoje reakce silnější.“

„Co tím myslíš?“

„No, tentokrát máš zarudlé tváře,“ řekla kamarádce bezvýrazně. „A trochu skelné oči-“

„To je pravděpodobně jen tím chladem,“ bránila se chabě Hermiona.

„Ne,“ zavrtěla havraspárka hlavou. „Je to něco jiného. Ale vypadáš díky tomu vážně hezky, Hermiono.“

Obdarovala kamarádku slabý úsměvem. „Děkuju,“ zamumlala.

„Slyšela jsem, že se v sobotu chystáš na výlet do Prasinek,“ začala Lenka pomalu a Hermiona sledovala první ranní paprsky tancovat po kamarádčině tváři. „S Michaelem, je to tak?“

„Ano,“ přikývla. „Chtěla bys něco přinést?“

„Vadilo by ti donést mi pár lékořicových hůlek z Medového ráje?“

Hermiona se zamračila. „Myslela jsem, že je nemáš ráda.“

„Nemám.“

Brunetka naklonila hlavu na stranu a pozorně dívku zkoumala a všimla si, že i sama Lenka vypadala úplně jinak. Zatímco blondýnčiny oči byly vždy překrásné, ale obvykle nepřítomné, teď nesly ten zvědavý třpyt dívky s tajemstvím. Dobrým tajemstvím.

„Můžu se tě na něco zeptat, Lenko?“

Havraspárský anděl pomalu otočil hlavu, aby Hermioně věnoval svou plnou pozornost. „Samozřejmě,“ odvětila. „Pokusím se odpovědět.“

„Pár lidí si všimlo, že na víkendy někam odcházíš. A ještě v některých dalších dnech,“ řekla opatrně. „Kam chodíš?“

Pokud to Lenku vyvedlo z rovnováhy, nedala to najevo. „Nemyslela jsem, že si ostatní všimnou mé nepřítomnosti.“

„Ale Lenko,“ zatvářila se Hermiona. „Víš, že nám na tobě hodně záleží. Samozřejmě si-“

„Nemyslela jsem to takhle,“ přerušila ji a v koutcích úst jí pohrával lehký úšklebek. „Během války mají lidé tendenci nevšímat si chování ostatních. Je to jen normální. Vlastně mě docela dojímá, že si to někdo uvědomil.“

„Tak kam tedy chodíš?“ naléhala dál. „Jestli máš nějaké problémy, můžeme ti pomoct.“

Lenka vypustila tichý chichot a Hermiona zvedla obočí. „Jsem v pořádku,“ řekla mladší čarodějka. „Vlastně se mám výborně, ale obávám se, že ti nemůžu říct, kam chodím.“

„Proč ne?“

„Nebylo by to bezpečné pro druhou stranu,“ zamručela Lenka a na moment se její výraz změnil v zamyšlený, až ustaraný. „Omlouvám se. Bylo by příliš riskantní to vyzradit ostatním a není to jen mé tajemství.“

Ač Hermiona Lenčinu odůvodnění rozuměla a bylo jí jasné, že nemá žádné právo žádat po komkoliv vyzrazení jeho tajemství, když sama ve svých komnatách ukrývala Smrtijeda, něco v kamarádčině hlase ji zaujalo.

„Záleží ti na té osobě?“ zeptala se Hermiona váhavě. „Musí, jestli pro ni tolik riskuješ.“

„Neriskujeme v těchto dnech všichni?“

„Jen mám o tebe starost,“ pokračovala smutně. „Celá ta válka-“

„Někdy jsou války i k užitku,“ řekla Lenka, když se zvedala na nohy. „Můžou lidi naučit držet se toho, co si myslí, že je správné, ačkoliv je to stojí riziko.“

Hermiona sledovala záda své kamarádky, když se vzdalovala směrem k hradu, a přehrávala si Lenčina poslední slova v hlavě. V blízkosti té blondýnky jako vždy cítila něco mezi vyjevením a okouzlením a uvažovala, jestli Lenka poslala jedno ze svých imaginárních stvoření, aby ji v noci sledovalo. Pootočila hlavu a věnovala zpola vyšlému slunci uznalý pohled, než si přitáhla končetiny k tělu a uvelebila se pod seschlým dubem.

Potřebovala se soustředit na úkoly pro Řád a odsunout stranou ty nadějné myšlenky na Draca. Bylo to nepřístojné a naprosto naivní a nezáleželo na tom, jak moc ji lákalo všechno si to v hlavě zanalyzovat.

Ale také to bylo příliš těžké ignorovat.

Po vytrvalém zasnění, kterému se podařilo přemoci jí mysl, zjistila, že jde pozdě na první hodinu, a proklela svůj mozek za to, že Dracovi dovolil vniknout dovnitř. Opět.

*

Dva dny se jí úspěšně vyhýbal tím, že se izoloval ve své ložnici, kromě výletů do koupelny a do kuchyňky pro teplé jídlo, které mu i nadále připravovala. Domníval se, že ona si udržovala odstup stejně tak, a to by bylo naprosto v pořádku, kdyby nezačínal ztrácet ponětí o realitě.

Jenže tentokrát to nebyla klaustrofobie.

Ne, cítil tu změnu v krvi a v kostech. Byla to touha. Možná jen po lidském kontaktu, nebo konkrétně po ní. Bušilo mu to v žilách a svaly mu to stahovalo nebezpečnými záškuby. Rozpoutávalo to v něm přílivy studeného potu, třes po celé délce páteře, který se zdál jako praskání, až se mu z toho chtělo zvracet. Jako absťák. Ale možná s ním prostě jenom zamávalo to studené počasí.

Jediným lékem bylo zřejmě onanování nad jejími zvuky ze sprchy, ale to bylo jen světlých třicet minut v tom celodenním pekle.

Byl vzhůru už pár hodin a čekal na její obvyklé předení, které mu uvolní vypětí v těle. Pokud to měl odhadnout podle polohy slunce, přišlo už odpoledne, což znamenalo, že do jeho soužití s Grangerovou vstoupil další víkend.

Potom si vzpomněl, že Grangerová mu říkala, že se chystá do Prasinek s tím havraspárským čurákem, a pod kůží ucítil brnění přívalu vzteku. Hrudník jako by byl připravený se zhroutit pod čirou tíhou náhlého a mocného vzteku, a když ji konečně zaslechl na cestě do koupelny, nedokázal zahnat ty nestálé myšlenky a dopřát si opět to potěšení.

Místo toho mu v hlavě bušily podezřívavé a nevítané obrázky jí, jak se připravuje na schůzku s tu parodií na kouzelníka. Ta idea se dále vybarvovala do konkrétních obrazů a on zaťal zuby, jak ho přemáhala jedna vlna znechucení za druhou. Nehty proťaly kůži na dlaních, když zatnul pěsti, a neodvažoval se pohnout, dokud ji nezaslechl vracet se do ložnice deset minut předtím, než se za ní zavřely vchodové dveře.

V úderu srdce byl na nohou, zuřivě oddychoval a oči mu zčernaly. Začal se šatníkem a stolem, převrátil je na stranu a kopal do nich, dokud podlahu nepokryly dřevěné trosky a nábytek se nezdeformoval k nepoznání. Potom přiskočil k posteli a roztrhal povlečení a přikrývky do rozedrané hromady látky a peří. Nijak jej to však neuklidnilo.

S konečným řevem zlosti poháněným žárlivostí popadl židli a mrskl jí k oknu, jen aby ji sledoval explodovat do deště třísek. Trpce pohlédl na očarované nepoškozené okno, a mezitím se sesunul na podlahu mezi zbytky svého výbuchu a opřel se zády o pelesť. Zůstal tak celé hodiny a bojoval s krutými představami, jak si Grangerová užívá chvíle s Cornerem.

V osamocené hromádce na podlaze došel k rozhodnutí, které otřáslo celou jeho podstatou. Buď se Grangerová mýlila a on měl veškeré právo opovrhovat mudly i mudlovskými šmejdy za to, že jsou tak méněcenní, nebo měla Grangerová pravdu, jako ostatně často, a z něj se stal jen bastard s vymytým mozkem…

V hlavě mu pulzovala její slova z hádky po jejich polibku.

Jediné, co jsem vždy chtěla, bylo, aby sis uvědomil, že mudlorození jsou lidé. Že já jsem člověk…

Stále máš kontrolu nad svými činy…

Sama jsem chtěla zůstat…

Co když měla pravdu?

Co když to všechno nebylo pro nic?

Co když se on i celá jeho rodina mýlili?

Pak… pak možná bylo v pořádku, že se jí chtěl dotknout, ale proč by to sakra měla chtít i ona?

Pokud měla pravdu.

Už neměl ponětí, čemu věřit.

Hodiny a hodiny seděl zcela nehybný. Myšlenky mu proudily hlavou příliš hlasitě, aby si uvědomil, že se vrátila, že mu klepala na dveře, dokonce že volala jeho jméno.

Tak ho Hermiona našla, když se den přehoupl ve večer – sesunutého v poraženecké pozici obklopeného vlastním chaosem. Rozšířenýma zmatenýma očima přejížděla po troskách, než její pohled přilákal Draco uprostřed místnosti a jí se stáhlo něco v hrudi. Viděla, jak se chvěje, a stejně se ani nepokusil nějak zahřát a jeho oči byly děsivě nepřítomné a nesoustředěné. Ta bezmocná a zkroucená postava jí okamžitě připomněla tu noc, kdy ho našla uprostřed noční můry, a jak to vedlo ke dvěma zapovězeným polibkům.

Znepokojení ji polilo tak náhle, že upustila tašku a pospíchala k němu, kde se po jeho boku svezla na kolena a uchopila jeho tvář do promrzlých dlaní. V šedém pohledu se mu odrazil záblesk poznání a života a ona si povzdychla úlevou, když ho palci instinktivně pohladila po bledých tvářích.

„Draco,“ zašeptala z bezprostřední blízkosti jeho rtů. „Podívej se na mě, Draco. Co se stalo?“

Hlasitě polkl a zavřel víčka. „Jak dlouho už jsem tady, Grangerová?“

Hermiona, vyvedená z konceptu, zamrkala, ale rychle si v hlavě srovnala data. „Jen něco přes pět týdnů,“ řekla po chvíli. „Třicet sedm dní, myslím.“

„Zdá se to mnohem déle,“ zamumlal.

„Proč jsi to tady rozmlátil?“ zeptala se tiše a jednou rukou se natáhla za záda, aby vytáhla hůlku. „Draco-“

„Já nevím,“ vyrazil ze sebe a ona ucítila, jak se o něco více opřel do její dlaně. „Nevím.“

„Uklidím to tady,“ řekla mu, když mávala hůlkou. „Nehýbej se, ano?“

Neodpověděl, zatímco kolem nich pomalu začínaly mizet všechny důkazy jeho záchvatu vzteku. Uvažoval, jaká to je prostě ironie – jak Grangerová spravuje něco, co zničil z důvodu, kterému ani docela nerozuměl. Ale mozek měl příliš zatížený pochybnostmi, aby té myšlence věnoval nějaký zřetel. Místo toho jen studoval její rysy a zase jednou hledal jakýkoliv náznak podřadnosti, méněcennosti, a zase jednou nenašel ani jediný.

Ani stopy po čemkoliv, co by mohl nenávidět, byť se upřímně snažil ze všech sil.

„Jsi prochladlý,“ konstatovala, když k němu opět obrátila svou pozornost. „Dám ti-“

„Ne,“ řekl jako obvykle kousavě. „Je mi fajn, Grangerová.“

Zamračila se, ale nehádala se, protože ho znala lépe, než aby si troufla vytáčet ho v takové blízkosti. „Sehnala jsem ti ty věci, které jsi chtěl,“ řekla mu a přivolala si kabelku s nezjistitelným zvětšovacím kouzlem. Znovu mávla hůlkou a Draco jen s polovičatým zaujetím sledoval, jak se jeho povlečení a prostěradla vyměnila za nová z pevné zelené látky a jeho požadovaná sbírka sladkostí přistála na spraveném stole. „Draco, co se stalo? Proč jsi-“

„Řekl jsem ti, že nevím,“ zopakoval tiše. „Prostě jsem to udělal.“

„Nevypadáš moc dobře,“ zamrmlala a jednu dlaň mu přitiskla na čelo. „Seženu ti-“

„Ne,“ zarazil ji a pevně zavřel oči. „Jenom… nechoď.“

„Draco, děláš mi starosti-“

„Proč by sis měla dělat starosti o někoho, koho nemůžeš ani vystát?“

Hermiona naklonila hlavu a jejich pohledy se zaklesly. „Už jsem ti řekla, že není pravda, že tě nenávidím-“

„Měla bys,“ řekl jí pevně. „Měl bych se ti hnusit.“

„No, nehnusíš se mi,“ oponovala klidně a zavrtěla se, aby se k němu dostala blíž. „Možná bych tě měla nenávidět, ale nemůžu-“

„Tak co ke mně tedy cítíš, Grangerová?“

„Zase ta otázka?“ povzdychla si a složila ruce do klína a odvrátila pohled. „Netuším, Draco.“

„Myslíš si, že jsem zlý, Grangerová?“ zeptal se bez obalu.

„Nejsi zlý,“ ujistila ho váhavě. „Jen… tě oklamali. Jsi člověk, Draco, a udělal jsi pár chyb, ale za to tě nemůžu nenávidět.“

Zvedl hlavu a roztřeseně vydechl. „Měl bych tě nenávidět.“

„Měl bys?“ zopakovala po něm zmateně. „Takže už to tak není?“

„Nevím,“ zabručel tak tiše, že si vůbec nebyla jistá, zda si to jen nevymyslela. „Jsem… zmatený.“

Jeho zdráhavé doznání bylo chatrné a sporné, ale ona zjistila, že ji jeho pochyby povzbudily. To nadějeplné zajiskření, které se tak rázně rozhodla ignorovat, jí vzklíčilo v hrudi dřív, než to dokázala potlačit. Tohle bylo to, co chtěla; potvrzení, že začínal zpochybňovat svoje předsudky.

Podráždilo to její nebelvírskou kuráž a ona se znovu posunula blíž k němu, směle se usadila mezi jeho nohama a opřela se o jeho hrudník. Očekávala, že se proti jejímu nestoudnému gestu vzápětí ohradí, ale on ani nemrkl, i když se hlavou opřela o jeho rameno. Zůstával stále naprosto nehybný a netečný, ale ona se tam cítila nevysvětlitelně v bezpečí – v teple a pohodlně v zakázaném okamžiku, který ji až ukolébával ke spánku.

„Tohle nic neznamená,“ zaslechla Dracovo zamručení u ucha, možná ani nepatřilo jí. „Vůbec nic.“

„Já vím,“ zašeptala.

Draco si byl bolestivě vědom, že je tohle až příliš intimní a nepochybně špatné, ale po dvou dnech popírání své touhy se k ní přiblížit, se teď ocitl příliš ponořen do té změti pocitů, než aby ji jen tak dokázal odstrčit. Věděl, že ráno bude toho selhání úsudku litovat, ale nemohl odolat tomu návykovému efektu, který na něj měla.

Bylo sotva osm hodin, ale Hermionu brzy přemohl spánek a Draco jí byl vzápětí v patách. Se znepokojivým uvědoměním, že se věci mění.

Že se mění on sám.