Preklady fanfiction Harryho Pottera

6. Něco se přihodilo na cestě k normálnosti

V neuvěřitelně jasném dni jen s pár mraky nad hlavou procházeli přední branou s okřídlenými kanci na hřiště naproti jezeru, hned za Brumbálovu hrobkou. Perfektní den na létání, řekl si Albus zachmuřeně. Byl si jistý, že bude před celou třídou odhalen jako to, co opravdu je. Zbabělec. Pocítil známý stud.

Jeho táta byl nejmladší bradavický chytač za víc než půl století, mamka slavná profesionální střelkyně, a jemu létání nahánělo hrůzu.

Viděl jen vířící směs výjevů, když se odvážil pomyslet na den, kdy poprvé letěl. Pamatoval se na pocit, že umře přilepený ke koštěti, s větrem ve vlasech a okamžik, kdy se všechno zvrtlo. James se k tomu nikdy nepřiznal, i když pak dostal domácí vězení skoro na rok, ale někdo použil na koště lepící kouzlo a pak ho začaroval, aby divoce létalo. James s Fredem se nelítostně smáli Albusově panice, ale vyděšeně se za ním rozběhli, když se obrovskou rychlostí řítil přímo do sadu a protáhl se korunami několika stromů. Byl to jeden z nejhorších dnů  Albusova života. U svatého Munga strávil skoro měsíc a celou tu dobu pil kostirost brčkem.  James s Fredem mu oba posluhovali, což jasně dokazovalo, že cítili vinu, i když se k tomu nikdy nepřiznali. Od toho dne jej postihl panický záchvat, kdykoli sedl na koště, bez ohledu na to, jak se jeho táta nebo máma snažili mu pomoct.

A teď se po něm přesně tohle bude chtít. Srdce se mu sevřelo děsem.

Rose o tom věděla, naklonila se k němu a zašeptala: „Budeš v pořádku.“

Přikývl a statečně se na ni usmál, ale věděl, že bledne jako bradavický duch. Podíval se na Scorpiuse, a poprvé od chvíle, kdy se setkali, ho viděl se usmívat. Nebylo to sarkastické ušklíbnutí, ale výraz ryzího potěšení. Vypadal, jako by rukama svíral imaginární koště a sebevědomě si vykračoval, pružně a mrštně. Albus ho ani nepotřeboval vidět na koštěti, aby poznal rozeného letce.

Jasně že byl zvědavý, jak ovlivní jejich přátelství, až si Scorpius uvědomí, že on letec není.

Podle barev na hábitech druhé skupiny poznal, že tuto hodinu budou mít s Nebelvírem. Nemohl si pomoci, ale srovnával obě promísené koleje. Dva plavovlasí, svalnatí kluci z Nebelvíru si klidně povídali, mohutný Michael Grant Nedved stál stranou v rozhovoru s Gasparem a Cormacem, tedy minimálně Gas mluvil na něj! Malé pihovaté děvče s trochu vykulenýma očima a téměř bílými vlasy se chichotalo s usměvavou tmavovláskou, jejich smích se rozléhal po hřišti a přitahoval k sobě všechny pohledy. Thor, vysoký hubený copatý kluk, mluvil s jediným dalším člověkem s ohonem, jímž náhodou byl Rick Cresswell z Mrzimoru. Jakmile si všichni uvědomili, že Albus, Rose a Scorpius dorazili, všechny oči – a drby – se přesunuly k nim.

Albus si uvědomoval, že jeho zařazení bylo nečekané, ale soustředil se na to, že on a jeho dva přátelé jsou v koleji, kam skutečně patří. Ta skupina ostatních kluků a děvčat, co stála kolem a čekala, až začne hodina, byli najednou jeho kamarádi z koleje, ne kdovíodkud posbíraná mrzimorská chátra. Všichni Nebelvíři vypadali sebejistě a zdálo se, že s výjimkou vyzáblého Thora našli společnou řeč. Albus v myšlenkách odbočil, měl pocit, že on a Thor se možná vyměnili, ale když uviděl na zemi košťata, ucouvl a ty myšlenky ho opustily, rozhodně neměl dojem, že patří do Nebelvíru!

Neočekávaně se otočil a chtěl se vrátit do školy, ale Rose to tušila, zatáhla ho za ruku a obrátila zpět.

Scorpius na ně povytáhl obočí, téměř zvyklý na dlouhou tradici souhry mezi nimi. „Co to vy dva děláte?“

Rose se sladce usmála. „Albus myslel, že si něco zapomněl, ale vzala jsem to s sebou.“ Podala bratranci lahvičku Uklidňujícího lektvaru.

Albus na něj s pochybami pohlédl. „Jsi si jistá, že to není jed?“

Rose se na něj zamračila. „Profesor Flint řekl, že se dá použít!“

Scorpius jim skočil do řeči. „Jo, ale profesor Flint je prokazatelně rapl.“

Vrhla na něj ošklivý pohled. „Nepomáháš!“ zasyčela.

Albus nechtěl dělat rozhodčího v další Rose-Scorpiovské hádce, tak vytáhl zátku a bez dalších cavyků lektvar vypil. Chutnalo to jako lékořicová hůlka s limetkovou příchutí, a jakmile to přistálo v jeho žaludku, měl dojem, že se mu celým tělem rozlévá pocit jistoty. Byl doslova klidný. Podal fiolu Rose zpět s povýšeným úsměvem, na nějž by byl James pyšný, a po zbytek cesty si vykračoval, jako by mu všechno kolem patřilo a ostatní hemžící se studenti byli jen jeho hosty.

Profesor Krum stál vedle rozměrné bedny a díval se, jak přicházejí. Významně kývl na Albuse. Jako rodinný přítel věděl o jeho neobvyklém strachu. Ale asi z toho nebude dělat vědu. S tím byl Albus v pohodě, ve skutečnosti byl v pohodě se vším!

„Třído! Udělejte kruh, prosím,“ vyštěkl Krum znenadání a vyburcoval tak zlenivělé, opalující se studenty k činu. Všichni se s očekáváním shlukli kolem něj.

„Od té doby, co vstoupil v platnost Zákon o asimilaci mudlorozených, využívám hodiny prvních ročníků, abych naučil famfrpál ty, kdo se nenarodili v kouzelnickém světě,“ řekl s charakteristickou příkrostí. Otevřel bednu, v níž byla sada na famfrpál; jeden camrál, dva potlouky, které se vší silou snažily uvolnit se, a malá připoutaná zlatonka.

Když profesor začal vysvětlovat pozice, Albus, který hru dobře znal, si klidně prohlížel hřiště, na němž stáli. Bylo na půl cesty mezi Zakázaným lesem a přední bránou. Na svahu směrem ke břehu jezera se v bezpečné vzdálenosti tyčila stará Vrba mlátička. Jako pokaždé bylo hrozné sledovat, jak strom zasáhl malého ptáčka, který letěl příliš blízko; ve svém uměle navozeném klidu se nepřítomně usmál, když pírka dopadla k zemi.

Zpozorněl, když ho do hrudi udeřil camrál.

„Dávejte pozor, pane Pottere,“ zabručel Krum.

Albus si promnul bolavé místo a přehodil camrál z jedné ruky do druhé; nikdy si neuvědomil, jak dlouhé má prsty, dokud neviděl, že ho vlastně může sevřít v dlani.

V duchu si vzpomněl na událost, které s Rose říkali Velký případ se sněhovými koulemi,  k níž došlo loňské Vánoce v Doupěti.

Fred, James a Teddy přepadli Rose, Albuse a Dominique, když se vraceli z návštěvy u tety Lenky. Procházeli ovocným sadem, a v tom je útočníci bez varování zaskočili a nemilosrdně začali bombardovat koulemi. Nato Rose, rozzuřená do běla, vytrhla z hábitu hůlku a zakouzlila Protego. Využila příležitost ji bezpečně použít, protože jí zbývalo ještě pár měsíců pod dozorem rodičů; po nástupu do Bradavic by to už nebylo možné. Zpoza jejího štítu začal Albus metat sněhové koule na ty tři  tak rychle a přesně, že to překvapilo i jeho samého. Fred, Teddy a James ustoupili a ostře odsuzovali zákeřnou taktiku protivníků. Rose, Dom a Albus slavili, jako by vyhráli famfrpálový pohár.

Albus se ze svých úvah náhle vytrhl, když mu oči padly na truhlu ukrývající famfrpálové potřeby. Potlouky se z ní snažily probít tak silně, že se z ní ozýval rachot.

„To není dobré,“ zamumlal si Albus.

Krum se zdál být jistý, že jsou neškodné, a to natolik, že jim ani nevěnoval pozornost, když podával odrážečské pálky dvěma atleticky vypadajícím Nebelvírům. „Kouzla na těch potloucích byla trochu utlumená, takže nemějte strach, nepůjdou po vás plnou silou.“

„Pane profesore,“ vyhrkl Albus, „myslím, že ty potlouky nejsou bezpečné!“ Krum na něj shovívavě pohlédl. „Použil jsem je už v minulé hodině, nedělej si tolik starostí.“ S těmi slovy odkopl spony, držící je na místě. Vystřelily tak bleskově, že ho málem shodily na zem. Ve zmatku svraštil tvář, než si uvědomil, že ty potlouky nejsou slabé, ale velice nebezpečné.

„Mazejte k bráně!“ zařval. „Zabavím je.“ Popadl koště, a jediným plynulým pohybem nasedl a odrazil se od země.

Studenti se obrátili k bráně, jen aby viděli, že je zavřená. Tehdy v panice strnuli.

Profesor Krum byl příliš zaneprázdněný, než aby na ně volal jakékoli pokyny, a Albus věděl, že jestli se přiblíží k Vrbě mlátičce, budou potlouky jejich nejmenším problémem; a jestli zajdou příliš hluboko do Zakázaného lesa, můžou se tam ztratit. Stáli v zemi nikoho. Na zbývající straně se rozkládalo jezero, obří oliheň líně mávala chapadly kolem velké lodi, která sloužila jako druhý domov profesoru Krumovi. Ta však byla dvojnásob daleko a potlouky budou mít spoustu času, aby napáchaly škodu.

Velké prosklené arboretum stálo blíž, avšak vchod mělo na opačné straně. Podíval se na profesora. Krum byl dobrý, možná vůbec nejlepší, ale potlouky se za ním hnaly plnou parou! Snášel se, otáčel a kličkoval, ale už schytal několik tvrdých ran.

Albuse postihl okamžik jasnozřivosti. Nemohl tam jen tak stát, musel něco udělat.

Rose se nervózně škubala za vlasy a zírala na slábnoucího profesora, na tvářích se jí leskly stružky slz.

„Rose!“ vyštěkl Albus. Když na něj pohlédla, zeptal se: „Jak silné je tvé Protego?“

Chvíli vypadala zmateně, ale pak se vzpamatovala. „Nejsem si jistá. Ne dost pro celou skupinu,“ otřela si oči a sáhla po hůlce.

„Gasi!“ zařval a baculatý chlapec, který stál poblíž, sebou trhl a podíval se na něj. „Blufoval jsi o tom zaklínadle?“

Gas na něj vyděšeně hleděl: „Z-zaklínadle?“

 Albuse udivilo, že jeho hlas zní tak klidně, i když mu srdce těžce tlouklo v hrudi. „Poslouchej mě, Gasi, dnes ráno jsi blufoval?“ Gas zakroutil hlavou. „Je to sulcové zaklínadlo, ale potlouky nemají nohy.“

Albus se snažil neobracet oči v sloup, když mávl na něj a na Cormaca, ať jdou blíž. „Rose, nauč Gase Protego. Viděl jsem, jak drží hůlku, zvládne to. Cormacu, ty jsi rychlý, musíš běžet pro pomoc.“

Albuse překvapilo, když všichni přikývli a začali plnit jeho příkazy. Než se dal do běhu, Cormac stiskl Albusovo rameno. „Hodně štěstí,“ řekl s podivnou vážností a byl pryč. Albus měl pravdu v tom, že je rychlý. Sotva se dotýkal země!

„Scorpiusi!“ zvolal.

Scorpius, plně pohlcený dramatem nad nimi, ho neslyšel, dokud Albus znovu nevykřikl jeho jméno. „Krum potřebuje pomoct, můžeš odlákat potlouk?“

Scorpiusovou tváří přeletěl výraz odhodlání. Spěchal kolem strnulých a zpanikařených studentů a popadl školní koště. Kopnutím se odrazil a vystřelil do vzduchu jako raketa. Jeho tělo se přimklo ke koštěti, jako by se stalo jeho součástí. Albus ho sledoval a na moment si přál, aby uměl takhle létat.

Scorpius dorazil právě včas. Krum dostal do týla ránu, která ho málem srazila z koštěte.

Omámený, dezorientovaný profesor sklonil své koště na stranu, když jeden z potlouků začal pronásledovat Scorpiusovo koště. I druhý o Kruma ztratil zájem a snesl se dolů k dětem. Rose organizovala ochrany kolem nich a Gase. Potlouk začal třískat do jejich štítů.

Gasův nebyl tak pevný jako její, ale držel ho, i když jeho tváře zrudly tím úsilím. Prvňáci štíty neudrží moc dlouho, ale možná to postačí, než přijde pomoc.

Přestože měl Scorpius pomalé školní koště, letěl překvapivě dobře; některé manévry, které prováděl, Albus ještě nikdy neviděl.

Albus, krytý Rosinou ochranou, očima vyhledal profesora Kruma, a ke své hrůze si uvědomil, že bezvědomý muž bude během pár chvil u Vrby mlátičky.

Zpod štítu sprintoval přes hřiště směrem k vrbě, ale nevěděl, co dělat, až tam bude. V levici svíral camrál. Jak zneškodním vrbu jen camrálem? Najednou si vzpomněl na otcovy příběhy o tom starém stromu. Na kmeni měla mít suk poblíž místa, které bývalo dveřmi, než zarostly. Camrál byl mnohem větší, než sněhová koule. Suk byl mnohem menší, než James, Teddy nebo Fred. Vzhlédl a viděl, že volně poletující, napůl omráčený profesor je zanášen stále dál a brzy bude v dosahu horních větví. Připadalo mu, jako by se chvěly vzrušením.

Albus se dostal k vnější hranici dosahu stromu, který plácl o zem větvemi, aby mu to dal na vědomí. Zoufale ho obcházel mimo dosah a studoval jeho úpatí. Nakonec uviděl velký suk u staré hromady humusu nahrnuté u kmene. Nezastavil se, aby o tom přemýšlel, ale uskočil a mrštil camrálem. Několik větví se snažilo trefit červený míč, ale ten se pohyboval příliš rychle a zarazil suk do kůry. Strom zmrtvěl v okamžiku, kdy se tělo profesora Kruma zapletlo do horních větví. Uslyšel výkřiky a otočil se. Potlouk útočící na studenty se řítil k němu. Nevida jinou cestu, Albus vyňal z hábitu poslední možnost. Svou hůlku.

Jistý děsivý, až příliš vědoucí hlas nečekaně zazněl v jeho mysli:

„Vyrobená z jeřábu, jedenáct palců, středně pružná. Je to jedna z hůlek získaných od Gregorovičovy vdovy. Ačkoli jsem nikdy nenašel mladého kouzelníka, k němuž by patřila.“ Muž, který to vyslovil, byl sám starý Ollivander. Jeho neteře a synovci vedli obchod, ale když zjistil, že je navštívil syn Harryho Pottera, a že si vyzkoušel všechny hůlky, co měli na skladě, přibelhal se. Bystrýma očima barvy měsíčního stříbra studoval a odhadoval Albuse tak, že tomu naskočila husí kůže.

V drápovitých rukou donesl velmi ošumělou podlouhlou krabičku, z níž vyňal dlouhou, zašpičatělou, složitě rytou hůlku z tmavého dřeva.  Albusův první dojem byl, že je nádherná. Jakmile ji uchopil, ucítil teplo, a rameno, které ho bolelo z mávání nespočetnými hůlkami, se najednou uzdravilo. Švihl jí a množství jisker, které z ní vylétly, zapálilo pracovní stůl. Ollivander už měl hůlku v pohotovosti a vyřkl kouzlo Aguamenti, aby ho uhasil. Albus zíral jako omráčený na hůlku ve své ruce, na její řezbu: vybral si monstrum. Měla lví hlavu, dračí tělo, ocas hada a chrlila oheň. „Ta hůlka, mladý muži, sípal Ollivander, „je jediná hůlka se šupinou z chiméry, jakou jsem kdy spatřil, velmi silná.“ Podíval se přes Albuse na jeho otce a s děsivě konečnou platností řekl: „Myslím, že od tohoto syna můžeme očekávat velké věci, pane Pottere.“

V hůlce, již Albus třímal v ruce, zpívala síla, když pozvedl paži; řekli mu, že je to jen jeho představivost, ale jeho to vždycky děsilo. Jediné útočné kouzlo, které si pamatoval, bylo to, co slyšel použít Kráturu, když seřezával živý plot před domem.

Pozvedl hůlku, zamířil jí, a než si to stačil rozmyslet, zařval: „Reducto!“

Proud zářivě oranžového světla vyšlehl z hůlky, vnořil se do středu smrtícího potlouku a rozbil ho na prach. Výbuch zazněl jako výstřel z děla.

Slyšel vzdechy, otočil se a spatřil, že studenti sledovali, jak zničil potlouk.

Zvuk se ještě rozléhal hřištěm, když vystřelil další záblesk světla a zasáhl zbývající potlouk. Ten přestal pronásledovat teď už vyčerpaného Scorpiuse a zabořil se do země na hřišti. Další věc, kterou Albus uviděl, byl profesor Krum, odborně snášený k zemi. Po světelném záblesku viděl profesora Pharrela, stojícího s hůlkou v ruce vedle zpoceného Cormaca. Holohlavý muž druhou rukou zběsile mával směrem od vrby. „Rychle odtud, suk neochromí ten zatracený strom nadlouho!“

Všichni se k němu vydali, otupělí šokem, když vzrušení pominulo.

Scorpius stáhl Krumovo teď neovládané koště z koruny stromu a snesl je na zem i s profesorem. Když dosedl, zvedl se kolem jásot a nadšená chvála.

Znenadání se přihlásily až dosud podivně se neprojevující Albusovy nervy. Dopadl na všechny čtyři a vyklopil na zem snídani. Odkulil se pryč a vleže na boku se začal třást a plakat.

Začal mu docházet význam toho, co se právě stalo, a hlavou mu vířilo vše, co před chvílí udělal.

Starostlivé studenty, co postávali kolem něj, Rose odstrčila z cesty. „Ustupte! Nechte mu nějaký prostor!“ zavrčela. Albusovy záchvaty paniky viděla už dřív. Rukou mu klidně spočívala na čele. „Bude to dobré, Ale,“ řekla jemně.

Albusovi stačil jediný pohled do očí spolužáků, a viděl stejný uctivý pohled, jaký vídal v očích lidí pohlížejících na jeho otce. Ne, to nebude, došel sám pro sebe k závěru, když se stočený na boku snažil vzpomenout, jak dýchat, ne pro nějakého Pottera.

Myšlenka pro tento den: Pod některou z minulých kapitol se rozvinula jakási diskuse o společenské místnosti Mrzimoru. Někteří říkali, že „Sklep“ zní útulně, ale že Mrzimoři přišli zkrátka. Další názor byl, že to zní trochu depresivně. JK v rozhovoru řekla, že založila čtyři koleje na živlech, Nebelvír/oheň/odvaha, Mrzimor/země/věrnost pracovitost, Havraspár/vzduch/intelekt, Zmijozel/voda/ambice. Jejich společné prostory odrážejí tyto prvky. Ona také popsala společenskou místnost Mrzimoru, ale nikdy tam neumístila žádnou scénu, což myslím dokazuje její podvědomou zaujatost. Takže moje myšlenka je, proč by Helga, která byla labužnicí a kuchařkou, neumístila svoji společenskou místnost do vinného sklípku vedle kuchyně, kterou milovala? Proč by v zimě teplé, v létě chladné místo s hliněnými zdmi, tmavým dřevem a zářivě žlutým a černým zařízením, kde se „vyvržení“ a „zbylí“ mohou spojit a být sami sebou mimo vyšlapanou cestu, nemělo být nádherné? Proč by chlapec, který chce prostě jenom být, neměl s takovým místem souznít?