Eggy
Trevor the Toad, Matchmaker
originál: https://www.fanfiction.net/s/4033526/1/Trevor-the-Toad-Matchmaker
autor: Tierfal
překlad: arabeska
Autorem příběhu je Tierfal, která zatím nereagovala na žádost o překlad. Duševní vlastnictví patří JKR a pánům Medkům. Překlad nevznikl za účelem finančního zisku.
Neville/Lenka
humor/romance
1200 slov
přístupné všem
PP: Inu, co k tomu dodat. Snad jen že Lenka je úžasná a Neville je... sám sebou. To znamená beznadějný. A bojí se Hagrida. Byli tu správně roztomilí, musela jsem to přeložit.
Eggy, všechno nejlepší! :)
Vlasy Lenky Láskorádové měly skoro tu samou barvu jako vlasy Draca Malfoye. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že ty Dracovy byly mastné a nechutné, stejně jako jeho znetvořená duše, kdežto ty Lenčiny byly měkké a hebké a úžasné. Lenka měla – jako ostatně téměř vždy – za uchem hůlku, kolem níž se její vlasy vlnily jako chmýří peříček, a svíčky za jejími zády osvětlovaly neposlušné prameny jako zářivou korunu.
Neville si zvykl večeřet později, než bylo zvykem pro ostatní, protože se před jídlem pokaždé snažil dokončit to či ono a nemusel tak přerušovat zápal do práce myšlenkami na nutriční potřeby. Lenka měla zřejmě také ráda pozdní večeře, možná protože se nechtěla potýkat s ruchem všech lidí, který doprovázel šestou hodinu.
Ze zírání do prázdna přešla rovnou ke zkoumavému zírání na něj, náhle a bez varování. Skutečně ho to nepřekvapilo. Dělala to často. „Máš rád zvířata?“ zeptala se.
Neville se nad tím zamyslel. „Raději mám rostliny,“ usoudil. Pokud nebyla pravda tohle, tak už nevěděl co. Péče o kouzelné tvory byla potupná a tomu faktu nijak nepomáhalo, že ji vyučoval Hagrid. Kvůli něčemu na Hagridovi – ten rozléhající se dunivý hlas, rozložitá postava, kdo ví – se Neville cítil méně než bezpečně. Značně méně než bezpečně. Přihoďte k tomu pár krvežíznivých monster a máte mnohem větší švandu než sud plný hypogrifů.
Nebo spíš přibližný ekvivalent sudu plného hypogrifů.
Když si všiml Lenčina nejasně zklamaného pohledu, dodal: „Ale mám ropušáka a toho mám rád.“
V širokých očích vzplanul modrošedý plamen zájmu. „Jaký druh ropuchy?“ zajímala se.
Neville bezmocně pokrčil rameny. „Nikdy mě nenapadlo to zjišťovat,“ přiznal. „Můžu ho přinést zítra, aby sis ho mohla prohlédnout.“
*
Neville položil svého obojživelného přítele na stůl. „Tohle je Trevor,“ představil jej, tak trochu posmutnělý, že nezazněly fanfáry.
Lenka se na ropušáka pozorně zadívala a opřela si bradu o stůl, aby mu viděla do očí. „Ahoj, Trevore,“ pozdravila jej vážně. „Neville mi o tobě vyprávěl.“ Trochu naklonila hlavu a potom vzhlédla k Nevillovi. „Existují jasnozřivé ropuchy z Jižní Ameriky, které si někdy evropané vozí tajně z obchodních cest,“ prozradila mu. „Byl o tom článek v Jinotaji.“
„Četl jsem ho,“ překvapil ji Neville.
Lenka nechápavě přikývla a zaměřila se opět na Trevora. „Má v očích vědoucí pohled,“ usoudila.
Neville se od konce stolu přikradl vedle ní, aby prozkoumal svého mazlíčka. Trevor měl ve zvyku vypadat zčásti nepřítomně a zčásti znuděně. Vědoucí nebylo adjektivum, které by ho v souvislosti s Trevorem napadlo.
Když se ale přidal k Lence a zaměřil se na Trevora, ropušák vypadal… pořád zčásti nepřítomně a zčásti znuděně.
Možná roztrpčeně, ale i to jen v plném nasazení.
„Co myslíš, že ví?“ zeptal se Neville Lenky a stále pátral ve vyvalených očích svého dlouholetého kvákajícího společníka po nadpřirozeném záblesku porozumění.
Lenka naklonila hlavu na druhou stranu, jako by byla nesmírně pomalé kyvadlo. „Ví,“ odpověděla nepřítomně, „že jen Harry Potter může být Harry Potter a rozhodně není nijakým zklamáním, když je někdo místo něj někým jiným.“ Odmlčela se, přejela si prstem po rtech a potom přikývla. „Na světě je stejně místo jen pro jednoho Harryho Pottera.“
Neville se na ni vyjeveně podíval, ale ona stále pozorně sledovala Trevora. Po chvíli se však sama pro sebe pousmála a on se pousmál spolu s ní.
*
O něco později toho týdne, když se Neville vkradl do Velké síně, shledal, že je vylidněná – kromě Lenky a jídla, kterého bylo jako obvykle takové množství, že by se mělo darovat charitě, a které skřítci dosud neodnesli. Prošel mezi stoly a ukořistil pár lahůdek, přičemž zjistil, že dnešní dýňový džus je obzvláště vynikající. Nato se posadil vedle Lenky a znovu jemně položil Trevora na stůl. Trevor poslušně seděl. Nebo líně? Na tom nezáleželo – hlavně že seděl.
„Zeptal jsem se Hagrida, co za druh ropuchy Trevor je,“ řekl Neville. Celá ta záležitost ho příšerně vyděsila. Kvůli Hagridovi zatoužil Neville okamžitě vystřelit ze dveří, natáhnout nástražný drát přes zárubně, schoulit se pod svou postel a zabalit se do kokonu z přikrývky, aby už ho nikdy nikdo nemohl spatřit. „Nebyl si jistý.“ Aby řekl pravdu, Neville byl docela rád, že jejich konverzace proběhla tak stručně. Obnášelo to pro něj o něco méně hrbení.
Lenka přikývla s pohledem přilepeným na vzdálené místo ve vzduchu. „Pravděpodobně je jeden z druhu jasnozřivých,“ oznámila.
Neville se trochu usmál. „Kéž by mi pomáhal s úkoly.“
„Nebo s famfrpálovými výsledky,“ odvětila Lenka bezstarostně a vybrala si jiné vzdálené místo ve vzduchu. „Mohl bys začít se sázením a vydělat nemravné množství peněz.“
Neville při jejích slovech právě usrkával z dýňového džusu, který následně vyprskl přes celého Trevora – a stůl – naprosto přemožen smíchem. Vyčistit to jim zabralo asi deset minut zběsilého utírání, z čehož většinu času strávil Neville hojnými omluvami.
Ten zážitek Trevora nijak nepoznamenal.
*
Dalšího večera se Neville nacházel na všech čtyřech na chodbě plně pohroužen do lovu Trevora. Bylo to vážně hloupé, vážně nedůstojné a vážně nelichotivé; a byl si jistý, že má ropucha duši ďábla; a kdyby teď narazil Lenku, asi by –
„Ahoj, Neville. Ahoj, Trevore.“
– umřel.
Kdyby to jen bylo tak snadné.
Nabral teď nádherně nebelvírský odstín rudé, o tom nebylo pochyb. Smůla, že se mu to všechno nahrnulo do tváře. „Ahoj, Lenko,“ zmohl se na pozdrav.
Trevor se zastavil přímo před Lenčinými nezavázanými botami a zřejmě k ní vzhlédl. Sehnula se a zvedla ho z podlahy a potom ho pohladila po hlavě, než se podívala na Nevilla, který se váhavě drápal na nohy. „Zlobil?“ otázala se s lehkým úsměvem.
Neville se stejně ještě trochu začervenal. „Docela jo,“ žaloval.
Lenka vykročila dopředu a podala mu ropuchu. Vlastně k němu přistoupila pozoruhodně blízko. Opravdu velice blízko. Dost blízko na to, aby Neville rozpoznal každou jednotlivou světlou řasu na jejích očních víčkách. Aby je spočítal.
Vložila mu ropuchu do dlaní, což neviděl, protože jeho plnou pozornost si držely její oči. Tehdy překonala jejich vzdálenost a dotkla se rty těch jeho.
Byl si docela jistý, že neměla o nic větší ponětí, co dělá, než on. Trevor tomu celému pravděpodobně rozuměl mnohem lépe. Všechno bylo tak nějak v pořádku. Ne, všechno bylo nádherné.
„Dobrou noc,“ pronesla Lenka, když se opět odtáhla. Líně se vydala chodbou, vlasy jí povlávaly a hůlka za uchem se jí trochu pohupovala. Neville byl rád, že ho nepíchla její špičkou do oka. To by možná tu chvíli trochu zničilo.
Neville se vážně zadíval na obojživelníka ve svých rukou. „Trevore, ty prohnaná ropucho.“
Trevor vypadal dost potěšený sám sebou.