Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hodně štěstí, pane Páne zla

Autor: After the Rain (angel272)

Překlad: LadyF

Betačtení: Lupina

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2658132/1/Happy_Birthday_Mr_Dark_Lord

Stav: autorka nereaguje

Prohlášení: Všechna práva náležejí JKR a spol.

Poznámka: To je pro TEBE, Perličko blýskavá! (Dokonce s dvouslovným oslovením, vidíš?)

Hodně štěstí, pane Páne zla aneb Smrtijedi si myslí, že jsem přišel o rozum

Loknu si z placatky a pohlédnu na svou tvář v zrcadle. Je bledá a ohavná – rudé oči, vyryté nosní dírky. Vše na ní připomíná smrt.

„Já jsem Lord Voldemort,“ zamumlám.

„Já jsem Lord Voldemort,“ přednesu.

„Já jsem Lord Voldemort,“ prohlásím.

Já jsem Lord Voldemort a dnes mám narozeniny. Oslavím je stylově. Připravoval jsem se na ně měsíc.

Schovám pod hábit sukni hula hula, nasadím si na hlavu narozeninovou čepici a podnapile se vypotácím z ložnice. Málem zakopnu o nehybné, boubelaté tělo ležící před dveřmi. Ty za sebou zaklapnu a přivítám shromáždění Smrtijedů.

„Dnes mám narozeniny,“ oznámím svým nejvyšším a nejchladnějším hlasem. „Proč mi ani jeden z vás nepopřál nebo neposlal dárek?“

„My… my jsme o tom nevěděli, náš ctěný pane,“ zamumlá Crabbe. „Prosím, přijmi naši pokornou omluvu.“

„Zdá se, že jsi nedostatečně informovaný, Crabbe. Ale tentokrát tvou neznalost omluvím. Belatrix!“

„Ano, pane?“

„Chci, aby sis oblékla tuto sukni hula hula a zazpívala mi Hodně štěstí, Lorde Voldemorte! Jako když zpívala ta americká herečka, Marilyn Monroe, pro Abrahama Lincolna… nebo kdo byl tehdy prezident.“

Jephthah Nott se zamračí. „Není to mudlovská písnička, můj pane?“

„Ano, je, Notte. Máš s tím problém?“

„Ne. Ne, můj vznešený pane. Vůbec žádný problém.“

„Budiž. Belo, zpívej!“

Dokonce i Belatrix se zdráhá vyslovit jméno Voldemort. „Mohla bych… mohla bych místo toho zpívat Hodně štěstí, pane Páne zla?“

„No,“ pronesu tónem, který dává najevo, že jí prokazuji obrovskou laskavost, „když musíš. Ale dovolím ti to jen proto, že jsem opravdu fajnový a miloučký člověk.“

„Ó, děkuji, pane! Vždy jsem věděla, že hluboko uvnitř jste milosrdný!“ Vystoupí vpřed, zdeformovaný obličej zapálený nadšením, a uctivě se dá do zpěvu:

Hodně štěstí zdraví

Hodně štěstí zdraví

Hodně štěstí, pane Páne zla

Hodně štěstí zdraví.

„Belatrix, ty netancuješ. Musíš třást zadečkem!“

„Jak si přejete, pane.“ Strnule zavrtí boky a sukně hula hula se zavlní.

Děkujeme, pane Páne zla

Za zločiny spáchané

A za bitvy vyhrané

Když vraždíte, radost pohledět

A mudly mučíte, jásá náš svět

Máte náš nekonečný vděk.

A všichni: hodně štěstí.

„Ty jsi nikdy nechodila do tanečních, Belo, že ne? Ale Malfoyové by měli být skvělí tanečníci, pravda? Dej tu sukni Luciusovi!“

Lucius na mě zděšeně zírá, ale snaží se to zahrát do autu. „Há-há… to bylo dobré… vždycky jste měl vytříbený smysl pro humor, můj pane.“

„OBLEČ SI TU SUKNI, LUCIUSI!“

„Není vám dobře, pane,“ tvrdí Lucius, bledší než obvykle. „Prosím, dovolte mi, abych vás uložil do postele a uvařil vám lektvar na vychladnutí hlavy.“

„Cítím se naprosto v pořádku, Malfoyi. Musím ti připomenout, že Pánovi zla není radno odmlouvat!“ Tasím hůlku. „Felistransfiguro!“

Lucius se s hlasitým puknutím promění v siamskou kočku, která vypadá stejně jako jeho lidská forma: jako aristokrat a produkt křížení v rodině. „Mňaupane!“ žadoní. „Mějte mňausmilování!“

Vrátím mu lidskou podobu, načež si obleče sukni a věnuje mi chatrný hula hula taneček.

„A teď moje dárky!“ zakřičím. „Cos mi přinesl, Goyle?“

Goyle strčí roztřesenou ruku do kapsy a vytáhne ohmataný cukrbrk.* „M… moc se omlouvám, můj pane. Nic jiného nemám.“

„Dejme tomu, to by mohlo stačit.“ Má štěstí, že pro cukrbrky mám slabost. „A co bys měl ještě říct, Goyle?“

„V-všechno nejlepší k narozeninám, pane.“

„Děkuji, Goyle.“ Začnu žužlat brk, pro jistotu znovu usrknu z placatky a podrobím pohledu svou armádu Smrtijedů, kterážto se zoufale snaží tvářit, jako by mé chování bylo normální. „Tak. Zatím jste předvedli velmi chabé výkony. Ale máte šanci to napravit. Nařizuji vám, abyste mě překvapili večírkem.“

„P-pane?“ zeptá se Rabastan Lestrange. „Jak to může být překvapení, když jste nám to dal rozkazem?“

„To už ale není můj problém, že? Tak honem! Chci balónky! A řetězy! A hru Čaroději, nezlob se. Utíkejte shánět do Malých Visánků!“

„Proč vám nákupy nemůže obstarat Červíček?“ zabručí Lucius. „Měl jsem za to, že my jsme elita.“

Otevřu dveře do ložnice, aby viděli chrápající tělo Petra Pettigrewa. „Protože ten líný budižkničemu už zase spí, proto. Ale o Červíčka si nedělejte starost. I on bude slavit.“ Sundám si narozeninovou čepici a připevním ji k hlavě spáče.

Ostatní Smrtijedi se po dvojicích a trojicích vydají na cestu, mrmlajíce si pod nosy, že se Pán zla zbláznil. Poslední zůstane Bardolph Avery. Je to alkoholik, dostatečně namol, aby se pokusil vymámit obsah placatky Pána zla. „Pssst… můžu jenom trošičku… na oslavu vašich narozenin, panemůj? Hned potom vyrazím do vesnice, přísahám.“

Je to také to nejbližší, co bych dnes mohl nazvat přítelem. „Radši zůstaň tady,“ poradím mu, „nákup přenechej ostatním.“

„Ale já chci pomoct s vaším večírkem, panemůj! Fakt že jo… jenom bych si s váma napřed dal malého panáčka.“

„Avery, přeskočilo ti? Ten, jehož jméno se nevyslovuje, bude zuřit, až se všichni vrátí s řetězy a balónky!“

„Ale… ale vy jste Ten, jehož jméno se nevyslovuje!“ Zalape po dechu, když se rozesměju. Smích je něco, čeho by se Pán zla nikdy nedopustil. „Červíčku?“

„Petr. Jmenuju se Petr. A tohle pít fakt nechceš. Je to mnoholičný lektvar. Hnus.“

„Ale jestli jseš ty… ty… tak kdo je tohle?“ Ukáže na postavu s narozeninovou čepicí.

„Tohle je Pán zla. Přimíchal jsem mu do ranní dávky hadího jedu mnoholičný a uspávací lektvar.“

Společně navlečeme Lordu Voldemortovi sukni hula hula. Vyžužlám zbytek cukrbrku, vychutnávaje si ztracenou chuť dětství, a Averymu se po tvářích řinou slzy smíchu. Upřímný smích, zvuk z jiného života, možná dokonce z jiného vesmíru. „To je geniální, Čer… Petře. Naprosto dokonalé.“ Zavrtí hlavou a na obličeji se mu opět usadí rouška nikdy nekončícího děsu. „Ale proč jsi to udělal? No vážně, jaký to má smysl?“

Pokrčím rameny. „Prostě byl na ráně. Potřebovali jsme snad někdy důvod, kdysi ve škole?“

Ve skutečnosti samozřejmě důvody mám. Bez nich bych neriskoval život pro hloupý žert.

Udělal jsem to proto, aby si mysleli, že jejich pán ztrácí rozum. Lucius-pragmatik a Belatrix-fanatička se nutně budou rozcházet v názoru, jak se s nastalou situací vypořádat. A zatímco se ti dva budou mezi sebou hádat, lidé jako Avery a já – pěšáci, poskokové, přisluhovači, nešťastníci, odporní a ztuhlí strachy, kteří by ze všeho nejraději byli hodně daleko odsud – by mohli dostat šanci na přežití.

To sotva.

Udělal jsem to proto, že tam někde na druhém břehu se James Potter a Sirius Black mohou potrhat smíchy. A to znamená, že by mi jednou, po uplynutí několika věčností, mohli třeba odpustit.

To sotva.

Udělal jsem to proto, abych se opět cítil jako lidská bytost, byť jen na hodinu.

Poznámka k překladu:

*Sugar Quill, v Medkově překladu cukrové párátko. A já říkám ne-ne, je to prostě cukrbrk!