Jeden den v životě Hermiony Snapeové
Autor: corvusdraconis
Překlad: Jacomo Betaread (bleskový a naprosto skvělý): Calwen
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/11151755/1/An-Odd-Day-In-the-Life-of-Hermione-Snape
Milá Arabesko,
toto je jednak dárek k Tvým narozeninám, jednak poděkování za celý tenhle Tvůj úžasný nápad, za Tvoje dokonalé překlady, za Tvoje nadšení, za Tvůj nakažlivý úsměv a za to, že jsi!
Ať je každičký Tvůj den plný magie!
V duchu vzdala díky své dlouholeté učitelce – tichou modlitbou poděkovala Minervě McGonagallové za to, že ji připravila na všechny ty náhodné události, které by jí třída mohla hodit na hlavu. Hermiona musela sobě i jistému mistru lektvarů přiznat, že její výukové metody z počátku připomínaly vzteklého hipogryfa v obchodě s hůlkami. Teď její učební styl vycházel z obou mentorů, Minervy McGonagallové a Severuse Snapea. Jeden ji naučil trpělivosti, druhý aby ze sebe kvůli své touze být nápomocná nedělala rohožku.
Byla vděčná rokům, které strávila jako Minervina učednice, pomohly jí zachovat si zdravý rozum. Dokázala tak svým studentům zabránit provádět jeden druhému strašné věci ve jménu vědy, magie nebo na co že to ty děti myslely, když se rozhodly proměnit své studijní partnery na zeleninu a byly přesvědčené, že je to dobrý nápad.
Zvonek ohlásil konec hodiny. Bylo jí jasné, že třída je tak dokonale mimo, že se ani nebude snažit posbírat si učebnice, jen aby zvládla odejít pár minut před koncem hodiny. Všichni studenti číhali jako krokodýlové v řece, kteří čekají, až se přibatolí nějaké stádo pakoňů.
Mávla rukou, aby je vystrnadila ven, a při tom je probodla pohledem. Tupě jí pohled vrátili. Téměř viděla, jak jim z koutku pusy kape slina. Ústa se jí zkřivila úšklebkem, napřímila se a přitáhla si svrchní hábit k tělu stejným způsobem jako jistý bradavický profesor. Zaštítila svou mysl nitrobranou, její oči potemněly a škodolibě se na ně zahleděla.
Studenti vyletěli z místnosti, jako kdyby jim hořelo za patami, a Hermiona si uvědomila, že ohrnuje nos opovržením. Možná trávila příliš mnoho času s jistým temným kouzelníkem. Podívala se na svůj černý hábit a povzdechla si. Vrána k vráně...
Rozhodila po místnosti ochranná kouzla a vykročila ze dveří, ale pak si všimla knihy, kterou někdo upustil přímo na prahu. Zahleděla se na inkriminovanou knihu s obviňujícím i rezignovaným výrazem a zvedla ji. Při tom z ní vypadla fotografie.
Hermiona se po fotce natáhla a podívala se na ni. Byla na ní jedna z jejích studentek, které se rády schovávají vzadu. Slečna... Thorntonová, jestli jí dobře slouží paměť. Jestli mohla říct, tak slečna Thortonová vypadala svým způsobem přívětivě, ale byla zcela plachá. Na fotce byla kupodivu v mudlovském oblečení. Měla na sobě jakousi podivnou verzi čarodějnického kostýmu jakoby z Čaroděje ze země Oz. Zelená barva kůže, černý špičatý klobouk, bradavice, nos dlouhý jako Madam Pinceová... ale ano, musela uznat, že špičatý klobouk a dlouhý nos byly k vidění i v reálném světě, ale křiklavě pruhované punčochy a smaragdově zelená kůže už tolik ne.
Otočila fotografii. Rozpitý text napsaný nesmývatelnou fixkou obsahoval tato slova: „Lidé mají nepříjemný zvyk pamatovat si věci, které by neměli." Hermiona pozvedla obočí. Christopher Paolini, jestli si tu mudlovskou knihu pamatovala správně. Napsal nějakou fantasy o dracích, která se jmenovala Eragon. Hermiona si nebyla jistá, jestli ta fotka je něco jako vzpomínka, nebo zda nejde o nějaký druh vydírání. Zírala na fotku a levé obočí jí vystřelilo k vlasům. Usoudila, že s největší pravděpodobností jde o vydírání.
Zastrčila fotku mezi stránky a zaklapla knihu. Slečna Thorntonová ji bude chtít nepochybně zpátky. Byla to jen otázka času. Vyšla na chodbu, zavřela dveře, seslala na ně ochranná kouzla a vykročila po chodbě pryč. Chvatně tudy procházelo množství studentů, kteří se se střídavým úspěchem snažili neběhat, aby se nestali terčem ztráty bodů.
Jak pokračovala v cestě, narazila na místa na podlaze pokrytá sbírkou bot a ponožek. Instinkt vypěstovaný v letech, kdy poznala Freda a George Weasleyovi, způsobil, že jí začaly vstávat všechny vlasy na hlavě. Protože chtěla otestovat svou hypotézu, aniž by použila vlastní botu, vytáhla malý gumový míček, zabavený jednomu ze studentů, a vyslala ho na skákavou cestu po chodbě.
PLESK!
Míček se přitiskl k podlaze jako přilepený.
Hermiona si se zabručením přejela jazykem po zubech. Tohle bylo něco jiného.
„To je tvoje vina, ty pitomá palice s trpasličím ksichtem!" ozval se z chodby mužský hlas.
„Já?" zakřičel druhý. „Jak by to sakra byla MOJE vina?"
„Kdyby nebylo té tvé zábavné války s Astrid, neměl bych teď boty a ponožky přilepené k téhle Merlinem prokleté podlaze!" ječel první hlas.
„Zatraceně, nezaklel jsem tu podlahu na lepidlo – ACH! NE!"
Ozval se pleskavý zvuk a zaklení.
„Merlin tě vem, Geoffreyi! Až se z toho dostanu, zmaluju ti ksicht, že s tebou Astrid nikdy na rande nepůjde!"
„Aspoň mám přirozený šarm," zařval Geoffrey. „Nebude záležet na tom, jak vypadám. Ten vtípek, co jsem provedl v lektvarové učebně, ji přiměje se do mě zamilovat!"
„Máš asi tolik kouzla jako tlustočerv, Geoffreyi," zasyčel druhý student. „A Merlin mi pomáhej, já ti to dokážu!"
Hermiona už toho měla dost, přestože ji ta stupidní výměna argumentů poměrně pobavila. Mávla hůlkou a odčarovala podlahu chodby, čímž osvobodila boty, ponožky a dva „kamarády", kteří k ní byli také přilepení.
„Řekněte mi, pan Raffordy a pane Withersi," spustila s kamennou tváří, „co vás vedlo k myšlence, že přeměnit podlahu v Bradavicích na lepidlo je dobrý nápad?"
Geoffrey Withers měl tolik slušnosti, že se zatvářil zahanbeně. Kirk Rafferty se na svého kamaráda díval dost vražedně.
Na kamaráda vypadal nějak vlažně. Na společníka se zdál příliš čestný. Označení kolega naznačovalo společnou aktivitu. Možná, že v tuhle chvíli bylo nejvhodnější slovo rival.
„Pane Withersi," pronesla Hermiona chladně. „Odebírám Nebelvíru patnáct bodů za váš žertík, díky kterému se podařilo stáhnout spolužákům z nohou asi padesát párů bot a ponožek. Budete mít dnes večer trest s panem Filchem a jsem si jistá, že ten vás s chutí naučí, co to znamená čistá chodba."
Aniž by změnila výraz, obrátila se k druhému studentovi: „A vy, pane Raffordy, jste připravil Nebelvír o pět bodů svým otřesným slovníkem, kterým vás tu mohlo slyšet hovořit bezpočet lidí."
„Ano, paní profesorko," odpověděli unisono a sklopili oči.
„V lásce a válce je dovoleno vše, děti," odfrkla si, „ale udržte své bitvy mimo bradavické chodby. Zmizte, než přijdete pozdě na další hodinu a přivodíte své koleji ještě víc potíží."
Oba studenti odpelášili pryč jako krysy, které se snaží opustit potápějící se loď.
Hermiona protočila oči a pokračovala dál po teď už nelepící chodbě. Mávla hůlkou a boty a ponožky ji následovaly. Nasměrovala je do vyčarované krabice u vchodu do Velké síně. Do vzduchu napsala oznámení: Zde naleznete svoje boty a ponožky. Pro usnadnění situace všech zúčastněných zakouzlila na hromadu pulírexo a osvěžovací mátové kouzlo, čímž se hledání ztracených věcí stalo méně fatální.
Poté se znovu vydala původním směrem ke sklepení. Nohy ji po spirále schodiště vedly zcela automaticky. Málokdy se obtěžovala dívat se, kam jde, protože často zjistila, že v hlubokém zamyšlení ji prostě nohy donesly tam, kam chtěla jít. V řadě uplynulých dnů se tento pomalu stával jedním z těch, kdy uvažovala, jestli v Bradavicích existuje taková věc jako klidný den. Některé noci by přísahala, že svítí úplněk a všichni studenti se nakazili lykantropickým vytím. Dnešek byl sice lepší než noc s vyjícími studenty, ale stejně se zdál být podivně mimo. Studenti chovající se, jako kdyby měli permanentní kocovinu, chodby zamořené lepidlem a kamarádi svádějící žertovné války kvůli získání „té pravé" patřili na seznam zvláštností.
Když otevřela dveře do učebny lektvarů, obočí jí vystřelilo až ke kořínkům vlasů a pokračovalo až na měsíc, přičemž se cestou ani nezastavilo pro svých dvě stě galeonů.
„Severusi," zašeptala. Byla to otázka a zároveň něco mnohem víc.
Severus ležel uprostřed třídy přišpendlený k zemi asi stovkou, možná i větším počtem figurín v životní velikosti, které měly jeho podobu. Byl jimi tak zavalený, že se nemohl pohnout ani natolik, aby dosáhl na hůlku. Jeho velmi podrážděný výraz jí sdělil, že být zavalen hromadou Severusů není jeho představa pohodlí.
Hermiona tentokrát mávla hůlkou s výrazem, který kolísal mezi nedůvěrou a absurdním smíchem. Všechny figuríny kromě jedné zmizely a tu opřela o tabuli v čele místnosti.
Severus Snape vstal ze země, ke které byl přišpendlený, s mrzutým výrazem ve tváři.
„A to jsem si myslela, že jsem měla špatný den," pronesla Hermiona tiše a popošla k němu.
Severusovy rty se zkroutily znechucením a odhalily tak jeho trochu žluté zuby. „Zřejmě někdo zmanipuloval můj předváděcí kotlík, aby duplikoval podobu toho, kdo se ho dotkne," zabručel rozladěný mistr lektvarů. Pokrčením ramen si urovnal hábit zpátky na své místo a naklonil hlavu, aby jeho vlasy opět získaly svůj poněkud neuspořádaný vzhled.
„A myslela jsem si, že chodba proměněná na lepidlo byla působivá," zabručela Hermiona.
Severus pozvedl obočí. Zvědavost bylo něco, co měli společného. Odfrkl si, zdánlivě znuděně, ale Hermiona věděla, že na něco čeká.
Popošla až k němu, přitulila se a položila mu paže kolem krku a hlavu na hruď. Objal ji, přitáhl si ji blíž a sevřel ji v náručí. Tiše si povzdechl, tvář zabořenou do jejích vlasů. Jeho dech ji polechtal na uchu a ona z něj ucítila náznak vůně jeho oblíbeného čaje.
Severus zabručel: „Vzhledem k tomu, že naše dny byly stejně výtečné, profesorko Snapeová, možná byste mohla vyšetřit trochu času a projít se se mnou okolo Černého jezera. Možná se nás chobotnice pokusí stáhnout pod hladinu a společně usmrtit."
„Tohle na tobě miluju, Severusi," řekla Hermiona a zacukalo jí koutkem úst. „Jsi tak nesnesitelně romantický."
Severus si odfrkl a odpověděl: „Všichni máme své přednosti." Poté jí nabídl rámě.
Hermiona se do něj zavěsila. „To mě těší."
Mistr lektvarů se na ni zahleděl svýma černýma očima a přejel jí dlaní po tváři. „Nesnesitelná čarodějko."
Hermiona se na něj zářivě usmála: „Jak si přeješ."
Než přitiskl svoje ústa na její, zašeptal: „Tak to má být."