Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona si nedokázala vzpomenout, kdy naposledy se cítila tak v teple a spokojená.

Líně zamručela, když jí rytmické pohyby mužského hrudníku ukolébávaly do toho úžasného stavu mezi spánkem a realitou. V nose ji lechtala voňavá chuť pepermintu a hříšného zmijozela, zatímco s mrkáním zaháněla pozůstatky blaženého snu a uvědomovala si, kde se nachází.

Soudě dle hlubokých výdechů, které si pohrávaly s jejími vlasy, si Draco nevšímal okolního světa, ale během noci se jeho paže obtočily kolem jejího těla a ona se o něj ještě víc opřela. Bylo tak příjemné cítit kolem sebe jeho přítomnost, a tak chtěla vstřebat co nejvíce, než přijde nevyhnutelné popírání a hádky. Nad tou myšlenkou se zamračila a usoudila, že bude pravděpodobně nejlepší odejít, ještě než se začne vrtět a probouzet, i kdyby tím měla jenom zabránit té trapnosti a rozepřím.

Nejistá proč, ale neschopná tomu zabránit otočila hlavu, aby mu na hranu čelisti vtiskla lehký polibek, než se opatrně vymanila z jeho sevření.

Po dotyku zůstal jen pocit osamění a chladu. Dodatečně stáhla z postele přikrývku, aby ji přes něj přehodila, a s posledním smutným pohledem na něj se otočila, aniž by postřehla pár šedých očí, které se při jejím odchodu pomalu otevřely.

Draco zabloudil konečky prstů k místu, kterého se dotkly její rty, a sledoval její vzdalující se záda. Dostal nečekaný nápad a tiše se zvedl a podařilo se mu zachytit dveře právě včas, než se za ní zavřely. Protáhl hlavu škvírou a napjal sluch, aby úspěšně zachytil heslo do její ložnice.

Lutra, lutra?

Neměl ponětí, co to může znamenat, a ani ho to nezajímalo. Jen si užíval ten nával uspokojení, že teď bude všechno o něco férovější. Když je tak ukrutně žhavá vkrádat se mu do pokoje, kdykoliv se jí zachce, může teď on udělat to samé. Namlouval si, že to plánuje z čistě taktických důvodů, ale když opět zvedl prsty k tomu místu, kterého se dotkly Grangerové rty, proti své vůli zauvažoval, jestli nejsou za jeho úmysly méně nevinné motivy.

*

Po lehkém obědě a výletu do knihovny se Hermiona vrátila do svých pokojů, kde našla Hedviku, která jí vehementně ťukala na okno.

Hermiona si dopis přečetla ještě jednou a úsměv se jí rozšířil. Obálka byla adresována výhradně jí, takže se tentokrát nevydala za Ginny. Po týdnech samého zklamání, které jen přilévalo olej do ohně jejího sílícího pesimismu, se v temnotě konečně ukázalo světlo. Vzkaz byl psán Ronovým neuspořádaným, nečitelným rukopisem, ale slova na pergamenu svítila jasně a jednoznačně.

Našli jsme ho. Je zničený.

Hledáme další.

Chybíš mi.

R&H

Neměla pochyby, o čem psal. Našli ten medailón. Zvědavost bude muset počkat, věděla, že by pro Harryho a Rona bylo příliš riskantní, aby jí poskytli více detailů. Ale to bylo teď vedlejší, protože byli o krůček blíž k porážce Voldemorta a k vítězství v téhle válce.

Chybíš mi.

Široký úsměv se zkroutil do smutného zamračení, když na ni nelítostně dolehla vina. Vědomím se jí mihla vidina jejích posledních… aktivit týkajících se Draca a Hermiona si ztuhle uvědomila, že nikdy ani nezvážila, jaké bude mít její jednání dopad na přátelství s oběma kluky, zvláště s Ronem. Jejich vztah byl přinejmenším komplikovaný a asi by měla vinit je oba, že o tom spolu nikdy nevedli smysluplnou konverzaci.

I když nelitovala, že ztratila panenství se svým nejlepším přítelem, bylo jí díky tomu naprosto jasné, že tohle je to jediné, čím s Ronem kdy budou. Přátelé. Nikdy mezi nimi nebyla ta vášeň, jen pobláznění a zvědavost, kterých už, aspoň ona, měla dost. Upřímně ho milovala, ale toužila po tom chtíči, o kterém tolikrát slýchala, po tom žhnoucím pulzování v nitru, kvůli kterému jste toužili po něčím dotyku.

A ten někdo zkrátka nebyl Ron.

Kdežto Draco…

Draco dělal všechno s tou… intenzitou, ze které jí mravenčilo někde u podbřišku. A ona neměla ponětí, jestli se tomu novému cizímu pocitu dá říkat touha nebo zkrátka jen zaujetí, ale bylo to jiné a strhující. Dodávalo jí to odvahy ho měnit a pozorovat a v bezpečné samotě sprchy nebo své ložnice si někdy nemohla pomoct a představovala si…

Zavrtěla hlavou, aby zahnala ty troufalé myšlenky, a připomněla si, že právě obdržela slibné zprávy.

Priority, Hermiono…

*

Po dvou dnech trapných pohledů a očividného zdráhání promluvit o oné noci strávené v zapovězeném sevření jeho paží si Hermiona začala uvědomovat, že jí Dracova společnost chybí. Stále se usilovně snažila pravdivě si přiznat, co ke svému zmijozelskému spolubydlícímu cítí, ale ze všech sil ignorovala přemrštěnou zvědavost a místo toho se zaměřila na výzkum viteálů. Nemohla však popřít zájem, ani nedokázala přijít na to, proč s ním touží trávit čas, když jediné, v čem zřejmě vynikali, byly hádky.

Možná proto, že si všimla, jak pomalu spouští svoje ochrany, nebo jí jejich rozepře připomínaly, že jí v kostech stále plane oheň. K čertu, možná si prostě jen užívala to opakované třepotání, které jí vypuklo v nitru, kdykoliv se ocitli v těsné blízkosti…

Bylo úterý, což znamenalo, že za dva dny odejde za Tonksovou a musí to říct Dracovi. Zadusila úzkost a obrnila si nervy, vyklouzla ze své ložnice, poháněná nárazy nočního větru, a lehce mu zaklepala na dveře.

„Proč se namáháš s klepáním?“ zvolal Dracův hlas. „Vejdeš, ať už tě pozvu dál, nebo ne.“

Zjistila, že jí na rtech pohrává sotva patrný úsměv, když použila hůlku, aby si odemkla, a olízla si suché rty, než bosou nohou překročila práh. Seděl na posteli, ramena nahrbená, a lokty se opíral o zkřížené nohy a jedna z jejích knih mu ležela opřená v klíně.

„Co chceš, Grangerová?“ zeptal se a stěží na ni vůbec pohlédl.

„Chtěla jsem s tebou o něčem mluvit-“

„A rozhodla ses, že ve tři hodiny ráno je ten nejlepší čas to vytáhnout?“

„Měla jsem práci,“ zalhala a opatrně si sedla na druhou stranu jeho postele. „A jsme oba vzhůru, tak jsem-“

„Tak už to vybal,“ řekl unaveně. „Vlastně jsem měl v plánu se dnes trochu vyspat.“

„Dobrá,“ povzdychla si a zaváhala, když hledala vhodná slova. „Ve čtvrtek zůstanu na pár dní v Prasinkách-“

„Cože?“ vypálil. Při jejích slovech vymrštil hlavu a hruď mu zatížil násilný pocit děsu. Myšlenka na to, že ho nechá samotného tady v téhle po zdravém rozumu prahnoucí díře, mu zvedala žaludek a vzhůru po páteři se mu plazilo svědivé chvění. „Co tím sakra chceš říct, že si na pár dní odejdeš?“

„No, jdu na návštěvu,“ vysvětlila a nervózně si zastrčila neposlušnou kudrlinu za ucho. „Nechám ti tady jídlo do zásoby a-“

„Jdeš s tím kreténem Cornerem?“ zasyčel tiše a zajal ji ostrým pohledem. „Romantická šukačka U Tří košťat?“

Hermiona sebou cukla. „Ne, to není-“

„Asi bych měl být vděčný, že nevržete postelí ve tvém pokoji,“ pokračoval jízlivě. „A jestli to tak potřebuješ šířit-“

„Draco, nech toho!“ vyštěkla obranně, když se jí do očí vkradly stíny slz. „Setkám se s kamarádkou, pro smilování! Proč to musíš pokaždé překroutit?“

Sklaplo mu, zatímco v něm stále vřely rozbouřené myšlenky, a uvažoval, proč mu ta tiráda přišla tak nevyhnutelná. Zvážil možnost, že jen blafovala, aby si uchovala svou tvář, ale pochyboval, že Grangerová je schopná lhát. A ve světě přeplněném podvody byla její upřímnost příjemná.

„Promiň.“

To jediné slovo se mu zbrkle prodralo skrz rty dřív, než ho dokázal zastavit, ale na kratičký moment si pomyslel, že to selhání za to možná stálo, když se jí tak půvabně uvolnily rysy. Jak se na něj potom podívala, jako by v něm spatřovala víc než ten žalostný zmatek, který v něm vířil, z toho se mu rozvibrovaly konečky prstů nedočkavou touhou se jí dotknout.

„Je mi líto, že tady několik dní nebudu,“ řekla dřív, než stihl své prohlášení odvolat, a on zjistil, že si začal proplétat prsty, aby se něčím zaměstnal. „Zjistím způsob, jak bys mě mohl kontaktovat, kdybys něco potřeboval-“

„Jsem naprosto perfektně schopen přežít ty dva dny sám,“ vyprskl kvapně, ale myšlenka, že nebude nikde poblíž, aby zahnala jeho nudu, mu zacloumala celou duší. „Je zatracená škoda, že nevypadneš častěji.“

„Možná-“

„V poslední době jsi o dost… veselejší,“ podotkl náhle a podezřívavě si ji prohlédl. „Je to dotěrné.“

Hermiona se zamračila a uvažovala, jestli její reakce na Ronův dopis nebyla přece jen o něco očividnější, než se domnívala. „Proč si myslíš, že jsem šťastnější?“

„Máš to vryté v obličeji,“ protočil kouřově šedé oči v sloup. „A jestli hádám správně, ta kamarádka, se kterou se setkáš, je jedna z členů Řádu. Mýlím se, když předpokládám, že se tvojí straně daří a že to je ten důvod, proč máš tak dobrou náladu?“

„Víš, že to s tebou nemůžu probírat-“

„Proč ne?“ namítl. „Stěží si odejdu předními dveřmi a vysypu všechna tvoje tajemství tomu, kdo mě chce zabít.“

Hermiona vyčerpaně vydechla a otočila se k němu čelem. „Prostě si nemyslím, že bychom o tom měli mluvit-“

„Jsem si jistý, že o tom mluví všichni ostatní,“ zabručel zamyšleně. „Proč bychom se my měli lišit?“

„Protože jsme odlišní, Draco,“ řekla mu tak nějak smutně. „Jsme-“

„Každý na druhé straně,“ dokončil za ní a sklonil hlavu, aby mu neviděla do očí.

Hermiona naklonila hlavu, zmatená stopou melancholie v jeho hlase. Dnes v noci vypadal ustaraně, jako by mu myslí proudily hordy otázek a neměl ponětí, na kterou odpovědět dřív. Všimla si, jak se mu svaly ve tváři napjaly ve snaze schovat před ní – možná dokonce před sebou samým – cokoliv, co se mu honilo hlavou. Vrátila se ta vzácná zranitelnost, ozývala se v sotva patrných záškubech jeho rtů a úzkostlivě sevřených prstech, a Hermiona zauvažovala, kdy se v něm naučila tak dobře číst.

„Na druhé straně,“ zopakovala vážně. „Stále se považuješ za jednoho z nich, Draco?“

To byla ta otázka…

Tvrdě polkl ten chuchvalec zlosti, který se mu držel na kořeni jazyka. To byla ta otázka, kterou si kladl od chvíle, kdy byl nucen utéct od Voldemorta; protože jak může stát na straně, jejíž vůdce chce, aby shnil někde v hrobě? Od chvíle, kdy mu esence Grangerové začala okupovat smysly, ta otázka sílila a stávala se hlasitější a dominantnější. Všechno se kolosálně podělalo a ona se zdála jako jediný styčný bod a – troufal si pomyslet – i dobrá stránka jeho žalostné náhražky života jako vězně. Mohl nenávidět způsob, jakým na ni reagoval a prahnul po její společnosti, ale nebylo pochyb, že její přítomnost měla na jeho roztříštěnou duši blahodárný účinek.

Odpusť, Salazare.

Ale nedokázal tomu zabránit. Ona byla ta první a jediná, která ho donutila zpochybňovat svou víru, jež mu vštípili do hlavy. Jak by mohl skutečně následovat psychopatické ideály té stvůry, když právě ta vypsala na jeho hlavu odměnu? Jak by mohl ještě věřit, že jsou mudlorození podřadní, když Grangerová byla v posledních desetiletích tou nejbystřejší čarodějkou v Bradavicích? Jak by… Jak mohl předstírat, že ty předsudky pořád dávají smysl, byť tolik moc chtěl?

„A ty?“ zeptal se jí nepřítomně a vytáhl ruku zpod přikrývky, aby viděla Znamení. „Neřadí mě tohle mezi ně?“

Hermiona se na to hnusné a zvrácené poškození jeho bledé kůže zamračila a překvapilo ji, když zjistila, že už jí to nevadí; aspoň ne na něm. Možná za to mohl ten o něco jemnější tón jeho hlasu nebo poraženecká poloha jeho ramen, ale měla pocit, že překračuje hraniční čáru mezi sebou a věčně bojujícím společníkem. Přisunula se o něco blíž a opatrně se natáhla, aby prsty pohladila jeho dosud hojící se kůži, a povzbudilo ji, když vzápětí neucukl z jejího dosahu.

„To znamení tě nedefinuje,“ pronesla tiše a úmyslně zajala jeho zmatený pohled. „Stejně tak jako mě nedefinuje moje krev. Ty definuješ sám sebe, Draco, tvoje činy a myšlenky-“

„A když nevím, kdo jsem?“ otázal se a hlas mu trochu zakolísal. „Co když jsem… ztracený?“

V její hrudi se prudce zvedl děsivý nával náklonnosti. „Tak prostě dělej, co cítíš, že je správné,“ pobídla ho dychtivě. „A zbytek přijde sám.“

Draco svraštil obočí a jeho vzdálený pohled padl k jejím uklidňujícím prstům, které mu stále přejížděly po citlivé jizvě na předloktí. Právě když si Hermiona myslela, že si začíná uvědomovat význam jejích slov, odfrkl si a odtáhl se od jejího příliš lákavého dotyku.

„Vy nebelvíři se můžete přerazit, abyste viděli v lidech to nejlepší, a předpokládáte, že se může každý změnit,“ prohlásil opovržlivě s pochybným veselím. „Někteří se změnit nemůžou, Grangerová-“

„Ale ty ano,“ protestovala obratem. „Ty ano, Draco.“

V jeho popelavě sivém pohledu se mihla pochybnost, ale ona pochopila, že dnes večer byl odhodlaný jí neustoupit. „Měla bys jít,“ řekl jí a kývl hlavou ke dveřím.

Zvažovala, že mu řekne, že chce zůstat; vzdát se části pýchy a uznat, že se s ním cítí v bezpečí a že se nikdy v životě nevyspala lépe, než když ji jeho paže zajaly do náručí. Ale z vyhlídky, že se jí vysměje do tváře a odmítne ji, fyzicky cítila, jak se jí po těle otevírají ledové šrámy, a rozhodla se neriskovat štěstí. Zvedla se z jeho postele a zamířila ke dveřím, ale před odchodem se zarazila na prahu.

„Jsou to jen nálepky, víš,“ zamumlala a zůstala k němu zády, aby si tak nevšiml první slzy, která jí sklouzla po tváři. „Zmijozel, nebelvír. Čistokrevný a mudlorozený. Nepředurčují, jak máme žít svoje životy.“

Za jejími zády Draco tvrdě bojoval, aby ignoroval zrychlující nárazy srdce proti hrudní kosti. Když zmizela, shlédl zpět na Znamení zla a stále vnímal její dotyky, ačkoliv už byla dávno pryč. V tu chvíli se cítil tak osamělý, ty chatrné zbytky jeho tvrdohlavých předsudků se téměř začínaly otřásat a rozpadat pod tíhou jejích slov. Věděl, že její nepřítomnost, i kdyby jen na několik dní, by s jeho oslabeným mozkem udělala nepěkné věci.

Jako by si chtěl dokázat, že konečně podlehl báječným začátkům šílenství, hodinu počkal, než se tiše vykradl z ložnice a zůstal stát před jejími dveřmi. Pohrával si s myšlenkou, že zamumlá její heslo a vklouzne dovnitř, ale neměl ponětí, co by udělal potom.

Jsi k pláči, blázne…

*

„S Michaelem jsme se dohodli na jedenáctém prosinci,“ objasnila Hermiona. „Vím, že je to na vánoční ples trochu brzy, ale zmínila jste se, že možná budete mít problémy s přesunem některých studentů.“

„Ano, to je pravda,“ přikývla McGonagallová. „Usoudila jsem, že je moudré posílat studenty domů na vánoční prázdniny po skupinkách během celého týdne, jen pro jistotu. Nejsem si však jistá, zda je Bradavický expres dobrý nápad, existují alternativy. Jedenáctého je ideální datum.“

Hermiona si povzdychla a promnula si oči. „Musíme s touhle šarádou pokračovat, paní profesorko?“ zeptala se ztrhaně. „Je to šílenství pořádat ples uprostřed války-“

„Víte, že chci všechny nějakým způsobem povzbudit,“ prohlásila ředitelka nezměněným tónem. „Bradavice momentálně slouží jako útočiště a já bych ráda, aby se zde studenti cítili v bezpečí-“

„Ale oni-“

„Jedenáctý prosinec je ideální,“ umlčela ji starší čarodějka. „Vyučování skončí desátého, to mně i ostatním profesorům zajišťuje dva týdny, během nichž můžeme dohlížet na bezpečný přesun studentů do jejich domovů. Vy zůstanete zde, slečno Grangerová?“

„Ano,“ odvětila trochu posmutněle. „Řekla jsem rodičům, že budu v Doupěti. Pořád docela netuší, co se děje, a já bych je ráda udržela v nevědomosti.“

McGonagallová zvedla obočí. „Přemýšlela jste ještě nad tím paměťovým zaklínadlem, o kterém jsme spolu mluvily?“

„To je poslední možnost,“ vyhrkla Hermiona. „Nechci ho použít, dokud nebudu bezpodmínečně muset.“

„Potom zbývá jen doufat, že k tomu nedospějeme,“ povzdychla si. „Mám ale dobrou zprávu. Slyšela jsem od Nymfadory, že jakmile se vám to bude hodit, čeká na váš příchod.“

Hermioniny napjaté rysy se vzápětí rozzářily. „Nemůžu se dočkat, až ji uvidím,“ přiznala. „Potřebujete ode mě ještě něco? Nebo můžu-“

„Samozřejmě smíte jít,“ usmála se McGonagallová hřejivě. „Chcete, abych sehnala profesora Křiklana, aby vás doprovodil?“

„Zvládnu to,“ ujistila ji spěšně a vyskočila na nohy. „Stejně musím nejdřív zajít k sobě.“

„Dobrá tedy,“ kývla ředitelka. „Zítra se uvidíme na přeměňování. A očekávám, že se ukážete na plese, Hermiono.“

Skvěle.

„Dobře,“ souhlasila zdráhavě. „Uvidíme se zítra, paní profesorko.“

*

Hermiona úzkostlivě zabušila nehty o zeď vedle Dracových dveří. Teď už to bylo skoro pět minut, co postávala na tom samém místě a uvažovala, proč má z loučení se svým blonďatým hostem takové obavy. Od jejich slušně intenzivní konverzace si zachovávala odstup a usoudila, že do něj pravděpodobně znovu vložila přílišné naděje. Když on byl tehdy tak lidský… bezmoc z něj prakticky tekla proudem, až jí z toho srdce bilo čistou důvěrou a zanechalo ji to napospas nové dávce emocí, kterým nerozuměla.

Co když jsem… ztracený?

Nad tím se jí chtělo brečet. Jeho tradiční arogance na okamžik povolila a ukázala jí, že všechno její snažení možná nepřišlo nazmar. Možná do jeho mysli zasela to semínko pochybností tak hluboko, že začínalo konečně klíčit… Nebo si to jen namlouvala. Ten záblesk lidskosti zeslábl tak rychle, že začínala uvažovat, jestli se to vůbec stalo.

„Doufám, že máš podělaně dobrý důvod pro to, abys mi stepovala před dveřmi,“ vytrhl ji ze zamyšlení jeho hlas tlumený silnými dveřmi.

S hlubokým nádechem je otevřela a znovu ho našla nenuceně sedět na posteli s jednou z jejích knih v klíně. „Promiň,“ zamumlala. „Jestli tě ruším-“

„Rušíš, protože mám toho tolik na práci,“ protáhl jízlivě a obrátil oči v sloup. „Co chceš, Grangerová?“

„Odcházím do Prasinek,“ řekla mu. „Připravila jsem ti na ty dva dny dost jídla-“

„Tak odprejskni,“ vyštěkl Draco chladně. „Co sakra čekáš, Grangerová? Rozlučkovou párty?“

„Nečekala jsem, že budeš tak naštvaný,“ zabručela a přistoupila k němu o pár kroků. „A nevím, proč jsi vůbec naštvaný.“

To ani on.

„Nejsem naštvaný,“ bránil se rychle. „Jenom nechápu, proč bylo nutné, abys sem zase vtrhla a otravovala mě těmi kecy. Už jsi mi řekla, kdy odcházíš.“

„Ano, ale-“

„Skončila jsi?“ vyprskl. „Možná mám hovno na práci, ale rád bych se mu věnoval bez tebe.“

Hermiona si povzdychla, sklonila se a začala se přehrabovat v začarované tašce, ve které si nesla všechno potřebné pro přespání u Tonksové. Po několika zatřeseních vytáhla malé sněhové těžítko s miniaturou Bradavic obklopenou umělým sněhem. Draco zvedl obočí, když zamyšleně přejela prstem po skle, než zachytila jeho pohled.

„Očarovala jsem ho,“ začala rozvážně. „Když jím pětkrát zatřeseš, spustí se na mých hodinkách alarm. Posílila jsem i ochrany, takže když se pokusíš utéct, spustí to alarm taky.“

Vážně by ho Grangerové schopnosti s hůlkou neměly překvapovat, ale zase jednou ho přemohl obdiv. Zamračením skryl veškeré zdání respektu, který by ho mohl prozradit, a povýšenecky se ušklíbl.

„Nepotřebuju-“

„Je to jen pojistka,“ zarazila ho. „Kdyby sis třeba zlomil nohu nebo tak-“

„Zbožné přání, Grangerová?“ řekl s bezstarostným úšklebkem. „Nenastražila jsi po pokojích pasti?“

Hermioniny rty se zkroutily takřka do úsměvu a předklonila se, aby položila kouli vedle něj na postel. Záblesk humoru, který jeho rysům tak prospíval, vybledl, když s nechutí pohlédl na tu roztomilou věc a odstrčil ji od sebe, a Hermiona se ho v tu chvíli zatoužila dotknout. To nutkání ji přemohlo tak nečekaně a náhle, až ucouvla a zaťala ruce v pěsti v úsilí ignorovat to pnutí v břiše.

„Víš, Draco,“ zamumlala ztěžka a zamračila se, když jí zakolísal hlas. „Můžu se domluvit na jindy. Jestli nechceš, abych šla, stačí jen říct.“

Nechoď…

„Pokud v té věci neschováváš ještě další zbytečnosti,“ zavrčel Draco, „nevidím důvod, proč bys tu měla pořád být, Grangerová.“

Byla si jistá, že za jejími řasami zachytil to zklamání, které však rychle ustoupilo zlosti. „Fajn,“ odsekla. „Když trváš na tom, že budeš pořád tak zatraceně chladný-“

„Nečekal jsem, že budeš tak naštvaná,“ zopakoval blahosklonně její dřívější slova. „Ještě něco jsi chtěla, Grangerová?“

„Ne,“ dopálila se a prudce se zvedla na nohy. „Jen nechápu, proč musíš být pořád takový parchant-“

„Hej!“ zvolal, zvedl se a popadl ji za zápěstí. „Cos ksakru čekala, Grangerová? Vděčnost za tuhle ubohost, když mě necháváš samotného v tomhle podělaném vězení-“

„Učím se, že od tebe nemám nic očekávat!“ vypálila a tváří se přiblížila těsně k té jeho. „Zrovna když mám pocit, žes v sobě objevil trochu slušnosti, změníš se zpátky v toho sobeckého hajzla!“

„O čem to sakra mlu-“

„Docela nedávno,“ připomněla mu Hermiona o něco tišším hlasem. „Když jsme mluvili o stranách-“

„Moc všechno překrucuješ,“ zavrčel obranně. „Napadlo tě vůbec někdy, že mi prostě tohle místo leze na mozek-“

„Ne tak, jak by sis rád myslel,“ odsekla a polkla, když si uvědomila, jak jsou si blízko. „Proč musíš hrát to divadýlko, když já jsem ta jediná, kdo tě vidí?“

Otevřel ústa, ale zaváhal, než promluvil. Něco známého v jejích zlatých očích mu připomnělo den, kdy ho ve svém anafylaktickém oparu políbila. Bylo to tam, mezi tím neklidným mrkáním, ta jiskra kuráže v bouři nervů, a on cítil, jak se k němu naklonila. Pevně zavřel oči a zvažoval, že dovolí, aby se to stalo, cítil nutkání prostě spustit obrany a nechat ji dělat si, co se jí zachce. Tohle byla jeho jediná příležitost dostat poslední dávku její chuti, nadopovat se tou zapovězenou drogou, než ho tady nechá s jeho démony samotného. Jejich rty už se předtím setkaly, tak v čem by se ještě jeden takový čin lišil?

Ale když se mu o bradu otřel její teplý dech, vtáhl Draca zpět do reality a on ji kvapem odstrčil, než se ho stačila dotknout. Zlomyslně se na ni ušklíbl, když zakopla, ale jed v jeho rysech byl vynucený a nacvičený, pouhá maska na zakrytí toho zmatení, které cítil. Grangerová na druhou stranu neměla čas skrýt svoje ponížení a překvapení, její pohyby byly trhavé a oči prosycené ublížením. Draca dělil od křiku jen úder srdce, ale ona se otočila na podpatku a utekla dřív, než se stihl jen nadechnout.

V jeho opuštěné ložnici se odrazil zvuk prásknutí dveří jako úder kladívka starostolce. Tak zněl jeho trest – dva dny ve společnosti vlastního stínu a úvah, co bude dělat bez její přítomnosti, která by zahnala jeho osamění.

Měl ji nechat, aby ho políbila…

*

Ledový vzduch ji udeřil do slzami zmáčených očí jako žihadlo.

Hermionina cesta do Prasinek byla uspěchaná, sužovalo ji vědomí, že k Dracovi začíná cítit věci, které zdaleka nebyly normální.

Když ho poprvé políbila, cítila se malátná a omámená; jako by jednala na příkaz impulzu, který byl příliš silný, než aby ho zvládla potlačit logika. Ale její pokus zpřed pár chvilkami ukořistit si ještě jeden dotyk byl jiný. Chtěla se k němu naklonit a pokoušet svoje štěstí. Bylo to vědomé rozhodnutí, které vyústilo v pocit odmítnutí a totální potupy. Pomatené myšlenky se v jejím mozku smíchaly do katastrofálního zmatku a ona neměla ponětí, kde začít s jejich uspořádáváním.

Když se ocitla v dohledu Tří košťat, otřela si rukávem poslední zbytky pláče a pokusila se dát dohromady. Aspoň některé otázky o Dracovi utopí v nadšení z Tonksové. Podařilo se jí nasadit zpola srdečný úsměv, když vstoupila do známého hostince. Posedávalo tam pár obvyklých zákazníků, ale těch si stěží všimla, když zachytila moudré oči Madam Rosmerty. Starší čarodějka na Hermionu vědoucně kývla a potajmu jí přes bar přisunula klíč a Hermiona neváhala ani zlomek sekundy a vyběhla do patra.

„Tady ji máme!“ zářivě se usmála Tonksová, když Hermiona vpadla do pokoje. „Už jsem myslela, že ses ztratila.“

„Tak ráda tě vidím,“ vydechla a vyrazila k ní pro objetí, ale zarazila se, když si všimla vyklenutého bříška. „Tonksová! Začíná to být vidět.“

„Hermiono, tohle je hrbol. Hrbole, tohle je Hermiona,“ zahlásila s hravým úsměvem. „A varuju tě, že právě procházím obdobím, kdy všechno spořádám, takže až mě uvidíš v rohu, jak objímám sendvič s marmeládou a ančovičkami, prostě si mě nevšímej.“

Hermiona se usmála, ale nedokázala tak docela propuknout v smích, jak by bylo kdysi naprosto přirozené. Vzpomínka na setkání s Dracem, kdy byly jeho rty téměř přitisknuté k těm jejím, se jí promítala pod víčky, až jí z toho vyschlo v ústech a ztížil se jí dech.

„Jsi v pořádku, Hermiono?“ zeptala se Tonksová. „Vypadáš trochu ustaraně.“

„Je mi dobře,“ zalhala hbitě. „Jen mi chybí Harry s Ronem.“

„Samozřejmě,“ přikývla účastně a hřejivě se na mladší kamarádku usmála. „Ale aspoň můžeš mluvit s jinými přáteli. Co je nového v Bradavicích?“

Hermiona sebou proti své vůli trhla.

Samé komplikace…

*

Draco zavrčel do tmy.

Bylo pozdě a svit měsíce neměl kudy proniknout do obýváku bez oken, kde mu v uších hučelo ticho jako hlasitá připomínka toho, že tady nebyla. Její vůně se začínala rozplývat, komnaty byly strašidelně prázdné a jediné, co za posledních pár hodin dokázal, bylo zírat na to posrané těžítko.

Jediné, co by musel udělat, aby se vrátila, bylo tou pitomou ošklivou věcí zatřást. Aby si mohl ukradnout závan její chuti, jako to měl udělat, než odešla.

Vrhl se po očarovaném předmětu a s hlasitým výkřikem, který mu trhal plíce, jím mrštil o zeď. Sledoval, jak se roztříštil, než se otočil na patě a se zrychleným dechem napochodoval ke Grangerové pokoji. Zamumlal její heslo, a když lačně vdechl vůni v její ložnici, okamžitě se uklidnil.

Rozhodně Grangerová.

Kriticky zkoumal okolí, očekával, že najde ohromnou sbírku osobních věcí, ale kromě několika fotografií, předvídatelně červeného povlečení a úctyhodné sbírky knih byla její ložnice stejná jako ta jeho.

Draco se mrzutě podíval na fotografie, zaměřil se zvláště na tu, kde byla Grangerová s těmi neschopnými idioty, které považovala za dobrou společnost. Všechny rámečky shodil dolů, aby se na jejich tváře nemusel dívat, a usadil se na její posteli, aby nepřítomně přejel prsty po peřině. Víčka mu ztěžkla a on se natáhl na záda, ukolébaný silnou vůní, kterou vstřebaly přikrývky a polštáře. Kdyby tady usnul, obklopený tím pokojným šepotem její přítomnosti, kdo by se to dozvěděl?

„Kašlu na to.“