Albus Potter and the Year of the Badger
Albus Potter a Rok jezevce
Originál: https://www.fanfiction.net/s/4256837/6/Albus-Potter-And-the-Year-of-The-Badger
Autor: Bartimus Crotchety
Překlad: denice
Beta: Jimmi a Lupina
Banner: Inverarity
8. Mal-formace
Poznámka autora: Musím komentovat jednu věc týkající se této kapitoly. Nebyl jsem schopný dokončit nekonečný den, protože na konci kapitoly se vyskytne významná událost, kterou jsem prostě nemohl tak uspěchat. Přečtěte si to a doufám, že mi porozumíte.
Díky za čtení... prosím, nezapomeňte mi dát vědět, co si o tom myslíte.
Když dorazili do Velké síně, Albus viděl, že je v průšvihu.
U dvou různých stolů večeřely dvě zřetelně odlišné skupiny lidí. První – jeho příbuzných – se usídlila u nebelvírské tabule. Vzrušeně mluvili, vedle Jamese byla dvě volná místa. Seděla tam taky Albusova mamka. Těsně po její pravé ruce viděl... strýčka Rona?
A opravdu, vysoký hubený muž s weasleyovsky rudými vlasy strnule zíral před sebe zuřivým pohledem, s ruměncem na tvářích a rudýma ušima.
Přes uličku Albus viděl skupinu svých přátel z Mrzimoru. Rose seděla vedle neobsazeného místa. Vypadala stejně zrudlá a rozzlobená jako její otec. Bylo naprosto jisté, že Albus právě zmeškal další slovní přestřelku mezi Ronem a Rose.
Stejně tak bylo jasné, že Albus bude muset volit.
Jako obvykle James situaci ještě zhoršil.
„Tady je!“ prohlásil hlasitě. „To je můj bratr. Říkal jsem ti, že měl jít do Nebelvíru!“
Začal oslavně povykovat a povzbudivě poklepal na volné místo vedle sebe.
Albus mohl vzteky puknout. Po všem tom popichování a žertících v loňském roce teď tvrdí, že jsem měl být Nebelvír?
Albusův táta měl ruku na jeho rameni. Musel cítit to náhlé napětí, protože ho ihned rozptýlil.
Postrčil Albuse směrem k Mrzimorům a řekl: „Jamesi, víš, že koleje sedí pohromadě. Kromě toho chci poznat Albusovy přátele.“
Jamese to šokovalo. Aby zakryl rozpaky, se zrudlou tváří sklopil oči do svého talíře.
Albus vydechl úlevou. „Díky, tati,“ zamumlal.
Viděl, jak matka vzhlédla a vyměnila si pohled s jeho otcem; pak přikývla a vrátila se k rozhovoru s Molly a Lucy, jako by se nic nestalo.
Strýc Ron však zíral na Albuse a jeho tátu s neskrývaným zděšením.
Rose sklouzla o místo dál a střelila po svém otci triumfujícím pohledem. Teď už nebylo sebemenších pochyb o tom, jak jejich hádka skončí.
Oba stoly a prakticky celá síň si šeptali a ukazovali. Albus s tátou tyto projevy ignorovali a usadili se. Albus, vyhladovělý kvůli zmeškanému obědu a ztrátě snídaně, se propracovával talířem pikantního dušeného hovězího, zatímco jeho táta žvýkal biftek a ledvinkový koláč.
Z hovorů u stolu ten nejhlučnější vedli Gas a Cormac. Gas otočený k nim ve své židli zády povídal tak živě o přítomnosti „Harryho Pottera“ ve Velké síni, že si nepovšiml svého hrdiny, sedícího těsně za ním.
Cormac se stále snažil dostat se ke slovu a něco naznačit, ale nedokázal přerušit dlouhý proud superlativů.
Albusův táta si po vyslechnutí některých z těchto prohlášení s Albusem vyměnil ironický úsměv a mrknutí.
Poklepal malému baculatému chlapci na rameno. „Prosím, podáš mi sůl?“
Gas se odmlčel jen na tak dlouho, aby svému sousedovi přistrčil slánku. Letmo na něj pohlédl, než se znovu obrátil k usmívajícímu se Cormacovi. Ztuhl. Otočil se zpět a zarazil se. „Ííík,“ vydal ze sebe. Obrátil oči v sloup a neprodleně omdlel.
Cormac ho jemně zachytil a s Harryho pomocí mu opřel hlavu o paže, které mu složil na stůl, když předtím odsunuli jeho talíř.
Cormac pobaveně pohlédl na Albusova tátu. „Že vy budete Harry Potter?“ Podali si ruce nad Gasovou bezvládnou figurou. Albusův táta řekl: „Podle Rosina popisu musíš být Cormac a tohle je Gas.“
Albus si konečně uvědomil, koho postrádal, když se prvně podíval k mrzimorskému stolu.
Obrátil se k sestřenici, polohlasně si mumlající: „Jsem v Mrzimoru a on má tu drzost trvat na tom, abych si s ním sedla k jinému stolu. Potřebuje se probrat. Nechápu, jak si ho matka mohla vzít.“
„Rose!“ křikl Albus.
„Co?“ utrhla se na něj.
„Kde je Mal-íček?“
Rose se přes rameno ohlédla na prázdnou židli, jako by si jí všimla teprve teď. „Nevěděla jsem, že se vypařil. Před chvílí dostal z domova sovu, odpověď na zprávu, že ho profesor Pharrel navrhl pro letošní rok na místo chytače.“
Albus potřásl hlavou, jako by si to chtěl ujasnit. „Řekla jsi, že má letos hrát famfrpál?“
Rose protočila oči. „Myslíš si, že jsi jediný, koho po té mele chtějí do týmu? Ty jsi někdy opravdu tupec. Něco jako tvůj strýc Ron.“
Albusovi klesla brada.
Otočil se k tátovi a viděl jeho omluvný pohled. „Chtěl jsem ti to říct později.“
„Že jsi mu řekl ne, tati?“ vyhrkl Albus.
Táta se usmál: „Tentokrát ti nebudu umetat cestičku, Ale. Už jsem se poučil. Zkoušky jsou příští úterý a vím, že to zvládneš.“
Albus zavřel oči a začal s dechovým cvičením. Soustředil se na pomalé nádechy a výdechy. Poslední věc, kterou dnes potřeboval, byl další záchvat paniky.
„Jsi v pořádku, synku?“
Albus na otce mrkl koutkem oka. „Když mě to bude nervovat, můžu to odmítnout?“ řekl s nadějí.
„Tentokrát ne. Na tento víkend jsme ti zajistili instruktora létání. Už několik let nás ujišťuje, že tě dokáže naučit létat za jedno odpoledne. Až doteď jsme ho o to nepožádali.“
Albus uslyšel mírné váhání v otcově hlase. „Proč ne?“
Táta se usmál: „Nechtěli jsme, abys měl celý život jizvy!“ odpověděl se smíchem.
„Tati, ty nepomáháš!“ vykřikl Albus a znovu se mu začala rychle zvedat hruď.
„Promiň,“ podal mu otec sklenici vody. „Neboj se, neublíží ti. Ví, že kdyby to udělal, tvá matka ho pomalu zabije, vzkřísí ho a ještě pomaleji zabije znovu.“
Oba se rozesmáli a uvolnili se.
Albus se zamyslel a o chvíli později vyhrkl: „Proč mě profesor Pharrel chce vyzkoušet do týmu? Nikdy mě neviděl létat.“
Otec, Rose i Cormac na něj nevěřícně pohlédli.
Jako obvykle se první vzpamatovala Rose:
„Albusi, ty prevíte! Perfektně jsi hodil camrálem a na víc než dvacet metrů jsi trefil něco velikosti zaťaté pěsti! Vážně tě překvapilo, že tě chtějí vyzkoušet na místo střelce?“
„Ale to jsem měl štěstí,“ zamumlal Albus.
Koutkem oka zahlédl, jak se Cormac napjal, ale když se k němu otočil, už na něm nebylo nic znát. Jen se trochu příliš soustředil na svůj talíř.
Albus se rozhodl. Odsunul se od stolu. „Tati, musím najít Scorpiuse.“
Rose po něm střelila pohledem. „Ne beze mě.“
Táta přikývl. „Stejně musím jít a uzavřít mír s příbuzenstvem.“ Než přešel k druhému stolu, podepsal ubrousek a podal ho Cormacovi pro Gase, až přijde k sobě.
Albus s Rose zamířili k masivním dvoukřídlým dveřím. Když míjeli Jamese, viděl, jak přimhouřil oči a ústy naznačil slovo: „Později.“ Albus mu vrátil zlostný pohled a naznačil: „Tak se ukaž.“
Sklep nebyl daleko, a oni se tam dostali v rekordním čase. Pár třeťáků hrálo šachy a u krbu se učili nějací páťáci, ale Scorpiuse nebylo nikde vidět. Albus běžel do ložnice, ta však byla prázdná, jen Scorpiusovo kotě dřímalo na posteli. Probudilo se na tak dlouho, aby na Albuse shovívavě pohlédlo, než se znovu uložilo k spánku.
Albus měl okamžik inspirace. Naklonil se tak, že měl oči v jedné rovině s kočkou. „Potřebuji, abys mi pomohl najít svého pána, Kube. Nevadilo by ti to?“
Kotě otevřelo oči a chvíli si ho prohlíželo, protáhlo se, zívlo a lehce packou kleplo do Albusova nosu.
Vzal to jako souhlas. Jemně podebral chlupatou kouli a nesl ji tak, jak to viděl dělat Scorpiuse.
Albus všeobecně neměl kočky rád, ale k této jediné cítil náklonnost. Koneckonců, měli společného přítele.
Když se vrátil do společenské místnosti, pohlédla na něj Rose tak, jak si zasloužil. „Jak nám ta kočka pomůže najít Scorpiuse?“
Albus pokrčil rameny a vyšli ven. Jakmile se dostali až k Velké síni, Kubova tlapka vystřelila vzhůru, ukázala jim směr.
Albus s Rose na sebe nevěřícně pohlédli. „Myslím, že půjdeme nahoru,“ uzavřel Albus.
Procházeli hradními chodbami, pronásledováni jistými pohledy, když se na každé křižovatce radili s kotětem. Ale stále pokračovali, celou cestu až na vrchol zvládli během několika minut.
Scorpius stál na Astronomické věži, opřený o cimbuří s bradou v dlaních se díval na zvlněné kopce v měsíčním svitu. Když zaslechl vetřelce, otočil se a studeně zazíral: „Byl bych rád, kdybyste vy dva šli pryč.“
Rose pokrčila rameny. „Už jsme tě někdy nechali samotného? Proč si myslíš, že s tím teď začneme?“
Albus pustil kotě na zem, to se vrhlo ke Scorpiusovi a vystřelilo mu do překvapené náruče. „Přinesli jsme ti přítele. Kdybys s námi chtěl mluvit, budeme zpátky ve sklepě.“ Albus zatahal Rose za rukáv a obrátil se k odchodu.
„Počkejte.“
Když se obrátili, Scorpius sjel zády po kamenné zdi do sedu. Kotě si tiskl k hrudníku a snažil se zakrýt tváře, náhle zalité slzami.
„Prosím, jen počkejte.“
Pomalu se vrátili a usadili se vedle něj tak blízko, že se dotýkali rameny.
Nikdo nic neřekl, ani Rose. Jen tam tak mlčky seděli.
Kub se naklonil a začal olizovat sůl Scorpiusovi z tváří, až ho tím rozesmál. Zdálo se, že mu to pomáhá se vzpamatovat.
„Promiňte, že jsem se tak zapomněl. Velmi nedůstojné.“
„Jo,“ souhlasila Rose, „nemůžeme dovolit, aby budoucí Pán zla hloupě vzlykal, že ne?“
Albus se do toho vložil: „Fakt, kámo, to není moc zastrašující.“
Lišácky se podívali na Scorpiuse a viděli, že se tiše směje. Rychle se k němu přidali.
Za pár chvil se ticho připlížilo zpět, ale v té chladné noci je hřálo.
Albus přerušil mlčení. „Můžu se zeptat, co stálo v tom dopisu?“
Scorpius chvíli váhal s odpovědí. „Řekli, že ne.“
„Ne?“ zalapala po dechu Rose. „Co myslí tím ne? Dnes jsi byl naprosto brilantní!“
Scorpius přijal kompliment s ironickým úsměvem. „Můj dědeček chce, abych byl brilantní ve Zmijozelu, jakmile se mu povede anulovat zařazování. Matka s ním táhne za jeden provaz. Táta je někde v Rumunsku, nikdy nevím kde, všechny sovy mi posílá dědeček. Není tu nikdo jiný, kdo by podepsal povolení. Je to nemožné.“
Albus o tom chvíli přemýšlel. „No, nebudu jediný z prvního ročníku, kdo bude letos hrát famfrpál. Náhodou znám někoho, kdo nemožné vždycky dokáže. Je to můj táta. Jestli to někdo zvládne, tak jedině on.“
Rose se naklonila přes Scorpiuse. „Jakmile skončí večeře, odletaxují se z ředitelny. Měli bychom si pospíšit!“
Vyběhli z věže, řítili se po schodech a doráželi na několik studentů, aby jim ukázali cestu. Ke dvěma chrličům dorazili dřív, než by to považovali za možné.
„Heslo?“ zabručel jeden z nich.
Druhý najednou vyhrkl: „Felixi! Hele, to je syn Harryho Pottera! Co potřebuješ, mladíku?“
Albusovi, nezvyklému hovoru se sochařskou výzdobou, se podařilo říct: „Musíme si promluvit s tátou, než odejde.“
„Tak jen vzhůru!“ řekl. „Felixi, budeš tak dobrý a uvolníš jim cestu?“
„Felicisi,“ zakvílel ten druhý, „musí znát heslo, nemůžeme jen tak pouštět někoho nahoru!“
„Felixi, jak můžeš být tak tvrdohlavý!“
„Héééj, vždyť jsem z kamene!“
Ten, kterému se říkalo Felicis, mávl Albusovi. „Heslo je Zaire. Opravdu.“
Albus vykřikl: „Zaire!
Felix zabručel, ale odsunul se stranou a z podlahy se zvedly točité kamenné schody a začaly se pohybovat vzhůru. „Díky!“ zavolal Albus, když je míjeli.
„To nestojí za řeč, můj milý,“ řekl Felicis.
Felix jenom zabručel: „No jistě, vypadáš jako někdo, koho známe, prostě ti řekněme heslo, abys mohl jít nahoru a obrátit to tam vzhůru nohama!“
Došli k velkým dveřím do kanceláře a zařinčeli mosazným klepadlem.
„Ředitel momentálně není v kanceláři, jděte pryč!“ ozvalo se zevnitř znuděným hlasem.
Albus s ostatními dvěma na sebe pohlédli a opřeli se do dveří. Kancelář byla vymalovaná světle hnědou a zlatou barvou, v rozích rostly v květináčích exotické rostliny. Albus poznal několik starožitných přístrojů temné magie na podstavcích; nejdivnější bylo falešné magické oko, které se otáčelo a zaměřovalo na vetřelce. Minuli velké ozdobné slídivé kukátko a zlatý, drahokamy posázený lotroskop, když přicházeli po měkkém koberci k velkému stolu. Obklopovaly je portréty bývalých ředitelů, z nichž některé spaly.
„Předpokládal jsem, že studenti ovládají anglický jazyk. Bylo vám řečeno ‚není zde, jděte pryč‘.“ Ostatní portréty, které byly vzhůru, se na mluvčího mračily, ale nezdálo se, že by si toho všímal.
Měl dlouhé vlasy, nepoddajné jako žíně, bledou nažloutlou tvář, a jeho černé oči tázavě hleděly na studenty. Destička pod rámem hlásala „Severus Snape“.
„Ale no tak, Severusi,“ ozval se hlas protilehlého portrétu, „nesmíme být hrubí.“ Albusovi se zatočila hlava, když si uvědomil, že druhý portrét není nikdo jiný než Albus Brumbál. Poznal půlměsíčkovité brýle posazené na křivém nose a laskavé, třpytící se modré oči, známé z kartiček od čokoládových žabek.
Brumbál na ně chvíli hleděl. „Vy musíte být Albus Potter, vy Rose Weasleyová. A tento mladý muž má vzhled Malfoyova rodu.“
Všichni přikývli, ale promluvit nedokázali. Často se vám nepoštěstí povídat si s legendou. Zjistili, že je to trochu zdrcující.
„Tak, co od ředitele potřebujete?“ ptal se zdvořile Brumbál. Rose byla první, která našla hlas. „Snažíme se zastihnout strýce Harryho a tetu Ginny, než se odletaxují pryč.“
Brumbál se rozzářil. „No, vzhledem k tomu, že se ještě neodletaxovali, mám dojem, že zjistíte, že se vám podařilo dosáhnout cíle. Jen ještě pár minut počkejte.“
Pronikavé oči se zaměřily na Albuse. „Slyšel jsem, že jste měl mimořádný den, mladý muži.“
„A-ano, pane,“ povedlo se vykoktat Albusovi.
Brumbál ho chvíli studoval přes brýle. „Nu, doufejme, že zbytek vašeho pobytu v Bradavicích bude zahrnovat mnohem méně vzrušení.“
„Jak se zdá, tento Potterův gen způsobit potíže a pak hrdinsky konat, se u nich skutečně šlechtí,“ ozvalo se úsečné prohlášení Snapeova portrétu. „Zjišťuji, že mne to nepřekvapuje. S jeho otcem byly jen problémy, kdykoli vstoupil mezi tyto zdi.“
Albus viděl, jak Rosiny tváře zaplavuje ruměnec, a byl překvapený, že stejně tak i Scorpius dával najevo hněv. Nicméně když pohlédl na Brumbála, viděl, že starý kouzelník se usmívá. Téměř se zdálo, že na tuto příležitost čekal.
„Mladý pane Pottere, můžete laskavě sdělit portrétu mého kolegy své prostřední jméno?“
Albus pohlédl druhé namalované tváři do černých očí a snažil se neušklíbnout, když řekl: „Celé mé jméno je Albus Severus Potter.“
Když viděl, jak se portrét snaží po tom šoku dát se dohromady, řekl si Albus, že skoro stojí za to žít s takovým jménem po zbytek života! No, skoro.
„Můžeme si být jistí, že je to on?“ ozval se hlas jeho otce a dveře se náhle rozlétly.
Obrátili se a viděli Albusovu mamku a tátu v doprovodu profesora Pastorka.
Ten ztuhl, když spatřil studenty.
„Jak se vám třem povedlo dostat se do mé kanceláře?“ zeptal se vážně.
„Jeden z chrličů nám řekl heslo,“ zakoktala Rose.
Pastorek se viditelně uvolnil a povzdechl si: „Potřebuji nové chrliče!“
Všichni se usadili u krbu. Albus tátovi objasnil problém. Hluboce zamyšlený Harry se zeptal Pastorka: „Jak blízký příbuzný musí být ten, kdo podepíše povolení?“
Pastorek chvíli uvažoval. „Aspoň z přímé linie. Rodiče a prarodiče; je to otázka velké odpovědnosti.“
Zeptal se Scorpiuse: „Neslyšel jsem nic o vaší babičce. Jestli si dobře vzpomínám, byla docela shovívavá, pokud šlo o vašeho otce.“
Scorpius s překvapeným výrazem vzhlédl od svého kotěte. „Už nějaký čas se nám neozvala. Když se s dědečkem rozvedla, řekla, že se chystá cestovat. Poslední pohlednice od ní přišla z jižní Francie.“
„Rozvedla se? Lucius s Narcisou jsou rozvedení?“ zeptal se Harry zamyšleně. Náhle se rozzářil úsměvem. Albus si šťastně pomyslel, věděl jsem, že to zvládne!
Albusovi rodiče se na sebe znovu podívali, zdálo se, že myslí na totéž. „Bude chtít přijít?“ zeptal se táta. Mamka přikývla: „Když se zeptáš.“
„Pastorku, mohu použít krb pro příchod letaxem?“
Ředitel přikývl.
Albusův táta vytáhl malé zrcátko. Všiml si tázavých pohledů. „Napadlo mě to podle mudlovských přenosných telefonů. Bude to chvilku trvat.“ Poodešel a mluvil do zrcátka. Pak se vrátil: „Ještě chvilku.“
Obrátil se ke Scorpiusovi: „Pane Malfoyi, slyšel jsem vyprávění o tom, jaký jste letec. Který tým je váš oblíbený?“ Brzy se zabrali do rozhovoru o famfrpálu a leteckých tipech. Pastorek také občas prohodil poznámku a Kublaj jim gentlemansky dovolil škrábat ho za ušima. Už dlouho předtím si Rose začala tiše povídat s Albusovou mamkou.
Albusovy oči vyhledaly Snapeův portrét; pobavilo ho vidět, jak bledý muž zírá na jeho otce s výrazem nejvyššího zmatku. Brumbál spokojeně rozprávěl s mužem, který držel u ucha naslouchátko.
Se zábleskem zeleného světla vykročila z krbu starší, přísně vypadající čarodějka s prošedivělými hnědými vlasy a aristokratickým držením těla. Začala si puntičkářsky oprašovat ze šatů popel.
Albus ji okamžitě poznal.
Scorpius se však otočil a zbělel jako stěna. „Teto Belo?“ vykoktal.
Andromeda Tonksová ho uraženě probodla pohledem. „Tak to rozhodně nejsem!“
To to dobře začíná, pomyslel si Albus.
Myšlenka pro tento den: Jak by Narcisa mohla zůstat s Luciusem po neutuchající hrůze roku relikvií smrti, a po následujícím zničení rodinné reputace? Jak Belatrixina smrt ovlivnila zbývající sestry Blackovy?