Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 23. Zmijozelové

Poté, co pečlivě uložil Harryho na pohovce, přivolal Snape regenerační lektvar říznutý lékem proti bolesti. Problém to vyřeší jen krátkodobě, ale nepotřeboval, aby kluk usnul a upadl do kómatu. Díky křečím pod Luciusovým Cruciatem mohl dost dobře utrpět poranění hlavy.

Jakmile se ujistil, že Harry zůstane při vědomí, seslal Snape diagnostické kouzlo a ulevilo se mu, že nehrozí bezprostřední nebezpečí. Mírný otřes mozku, několik povrchových zranění a jen pár vážnějších, ale nic smrtelného.

Snape vydechl zadržovaný vzduch a ze všeho nejdříve obrátil pozornost k Harryho zraněnému kolenu. Tady hrozily dlouhotrvající následky nejvíc, nemluvě o pravděpodobně největší bolesti, až se nervy obnoví. Lepší bude nevracet Pottera do Bradavic s trvalým kulháním, protože to by se na něj Minerva dost nepříjemně vrhla –

„Co to děláte?“

Harry chraptěl. Z křiku, uvědomil si Snape a vnitřně si vynadal, že kluka sám povzbuzoval, aby Malfoye vyprovokoval. Ať už si pod pojmem nachytání Luciuse představoval cokoli, toto to nebylo.

Cítil se podivně špatně. Jedna věc byla oplatit kletbu Imperius – byla běžnější a snadněji používaná, než by ministerstvo připustilo – ale něco docela jiného bylo seslat Cruciatus. Severus nečekal, že by se k němu Lucius Malfoy uchýlil, obzvláště při tak nerovnocenném soupeři.

Možná se ten chlap v Azkabanu pomátl už docela.

„Máš vážně zraněné koleno,“ informoval jej Snape.

„Aha.“ Vzhlédl k chlapcově tváři a všiml si, že Harry zahloubaně zírá do stropu. „Myslím, že jsem na něj párkrát spadl.“ Pak zelené oči sjely dolů a chlapec své škubající se končetiny sledoval s jistou morbidní fascinací. „Posledně to nedělaly.“

Snape nepostřehnutelně ztuhl; o turnaji tří kouzelnických škol slyšel od ředitele i od těch Smrtijedů, kteří si ještě dnes s chutí připomínali pohled na slavného Chlapce, který zůstal naživu, svíjejícího se v agónii. Samozřejmě pochyboval, že by jej Pán zla proklínal takto silně. V takovém stavu by se Harry v žádném případě nedovlekl zpět do Bradavic, natož s Diggorym.

Kletba trvala dlouho; až příliš dlouho. Okamžitě po Malfoyově použití nepromíjitelné se mu dostalo varování, ale ta náhlost jej překvapila. Od Harryho odešel jen před půl hodinou. Ani si neuvědomil, že je Lucius ještě vzhůru.

Lucius nějak obrnil zahradu, protože Snapeovi trvalo téměř dvě minuty, než se prolomil skrz bariéru.

Ale nic ho nepřipravilo na ten pohled. Nic.

Měl bych ho zabít, pomyslel si Snape pomstychtivě a sevřel dlaň kolem hůlky.

Cítil Harryho upřený pohled a až pak si uvědomil, že mu vztekem začala jiskřit hůlka. Rychle ten vztek vytlačil z vědomí, ale zachytil Harryho poněkud zděšený pohled, než se vmžiku zabodl do stropu.

Přinutil se vrátit pozornost k chlapcovu kolenu a snažil se nedumat o faktu, že Lucius nemohl vyjádřit ‚mám tě na háku‘ jasněji než sesláním kletby Cruciatus na děcko, které měl Snape chránit.

A já nemohl být větší idiot, když jsem probudil Luciusův zájem o kluka.

Snape nedokázal přesně říct, co to způsobilo; možná to byla poněkud se stupňující Harryho nervozita, nebo Luciusova narůstající zloba. Ale mohl přesně určit chvíli, kdy se Luciusův zájem o chlapce změnil na predátorský.

„Všichni ke svým příbuzným nechováme tak slepou zášť, Severusi.“

A on reagoval. Reagoval jako neukázněný pitomec. Dřív nikdy na nic nereagoval. Byl špionem. Mistrem v nitrobraně. A dobře věděl, že Lucius vidí jakýkoliv výraz, který problikne lidskou tváří. Proč mu tento fakt proklouzl obranami?

Spolu s tou nešťastnou příhodou v zahradě, kdy Lucius přistihl Severuse zděšeně zírat při zachycení intimity mezi těmi dvěma… Bylo hotovo.

Když si to Snape prošel, mohl spojit každou změnu v Luciusovi s něčím, co sám provedl. ‚Septimus‘ by zůstal jen rozptýlením pro osamělého uprchlíka, kdyby Severus prakticky neprolil krev ve vodě plné hladových žraloků.

A co řekne ředitel, až Harryho vrátí do Bradavic po tak traumatizujícím zážitku? Brumbál mu to nikdy neodpustí; uvědomí si, že celou dobu měl pravdu… Jak by pak mohl získat zpět Brumbálovu důvěru? Mohl by ji získat zpět?

Z myšlenek jej vytrhl chraplavý hlas.

„Řekl jste mi ‚Harry‘,“ ozval se chlapec. „Ptal jste se mě, jestli můžu chodit.“

Snape ostře vzhlédl z místa, kde v pokleku léčil Harryho koleno. Oslovil kluka křestním jménem?

Opravdu?

Myšlenkami se vrátil k oné chvíli a zneklidnilo jej, že toho kluka skutečně křestním jménem oslovil.

Na dlouhou chvíli přestal o Harryho pečovat a jen na něj ztuhle zíral.

Když se tehdy snažil přesunout Harryho do domu, vůbec nevěřil, že by si uvědomoval okolí; muselo mu to uklouznout v nestřeženém okamžiku. Byl v rozpacích, že to teď Harry nadhodil. Znělo to, jako by se vyrovnával s nějakou změnou ve Snapeově přístupu.

Snapea přemohl strašlivý pocit odhalení; necítil by se jinak, kdyby mu Harry právě rozřízl tělo, aby nahlédl do jeho samotných myšlenek.

Na jazyku se mu převalovala řada odpovědí od kousavých po nic neříkající. Málem skončil u odmítavého ‚Nevšiml jsem si‘ s povrchní výmluvou o nutnosti ujistit se, že byl Harry při vědomí… ale něco ho zastavilo. Věděl přesně, kam by jej tato slova dovedla, ale jakýsi nevysvětlitelný impuls mu zabránil upadnout do té pohodlné všednosti.

„Tak jsem to udělal,“ přiznal vyrovnaně.

Dlaně tiskl do potahu pohovky po stranách Harryho kolena a se zvláštním, neklidným pocitem v břiše čekal na jeho odpověď.

Nervy, uvědomil si Snape naprosto zděšeně.

Poprvé od chvíle, kdy se vrátili do domu, Harry odtrhl oči od toho vzdáleného místa na stropě, které zkoumal, aby je obrátil ke Snapeovi.

„Zabil jste Malfoye, že jo?“ zeptal se Harry chraplavě. „Neřekl byste mé jméno, kdyby už nebyl mrtvý.“

Ta slova Snapeův mozek zpracovával celé dvě vteřiny. Když se mu v hlavě konečně dešifrovala, plně pochopil, že Harry otázku vznesl, protože má o Luciuse starosti. A v tu ránu chtěl toho smrada uškrtit.

„Co se staráš?“ zavrčel a až příliš píchl hůlkou do Harryho nateklého kolene, takže u chlapce vyvolal syknutí. „Asi se bojíš, že budeš mít méně důvodů k sebelítosti, když tu Lucius není, aby tě mučil!“

„Nechtěl jsem, aby umřel.“ Cosi divného v Potterově tónu přilákalo Snapeův pohled zpět. Zjistil, že si kluk zuřivě tře čelo chvějící se rukou. „Nechtěl jsem ho zabít… Nechtěl!“

„Pro lásku Merlinovu, Pottere,“ káral jej Snape ostře. „I kdyby byl Lucius Malfoy skutečně mrtvý a ne jen omráčený na pozemcích, zemřel by, protože to já provedl vědomé rozhodnutí jej zabít.“ Nad Harryho maskou utrpení jím probublávalo podráždění. „Je od tebe troufalé vztahovat na sebe zodpovědnost za činy druhých. Můžeš být Brumbálovou vzácnou celebritkou, ale já se ti ze svých činů nezodpovídám … Ani nikdy nebudu.“

Harry tam jen seděl, zíral na něj těma uštvanýma zelenýma očima a nehty si škrábal čelo. To gesto Snapea nekonečně iritovalo.

„Jsi snad čokl, co si drbe blechy?“ zeptal se Snape, stáhl Harryho ruku z obličeje a tvrdě ji přitlačil k pohovce. „Lež klidně!“

Po chvíli pevného stisku ucítil, že ten slabý odpor ochabuje a v Harryho končetinách zůstává jen třes, který lomcuje jeho sevřením.

Koleno zahojil, jak jen to šlo; po návratu do Bradavic bude muset Pottera odvést na ošetřovnu, ale docela jej uspokojilo, že díky jeho rychlé práci klukovi nezůstane trvalé kulhání.

Znovu seslal diagnostické kouzlo, což jeho hůlku dovedlo až k chlapcově hrudi. Snape pocítil znepokojení, když dumal, jestli nejde o něco vnitřního, ale když odhrnul roztržené cáry Harryho hábitu, aby obnažil hrudník, zjistil, že zde krev prosakuje z ran, které vypadaly jako způsobené nehty.

„Jak se stalo tohle, Pottere?“ zeptal se Snape opatrně a přivolal si léčivý lektvar.

Harry slabě zvedl hlavu a pohled na vlastní zakrvácenou hruď jej očividně trochu překvapil.

„Aha,“ vydechl a vztáhl ruku, aby se ran dotkl a potvrdil si, že opravdu existují. „Ani je necítím…“

Snape jeho ruku sundal. „Nerýpej se v tom, chlapče.“

Harrymu klesla hlava zpět; dýchal ztěžka, jako by se přemáhal. „Nevím, jak. Možná během té, ehm, krev vařící kletby. Nějak jsem… drápal do věcí; musel jsem si to udělat sám. I přes hábit, řekl bych.“

Snape na něj zíral. „Malfoy na tebe použil krev vařící kletbu?“

Harry se slabě, pochmurně zasmál, ale pak se rychle chytil za žebra, jako by je chtěl udržet na místě. „Ne, já ji použil na sebe. Něco s… krevní čistotou… odrazilo to …“ Neurčitost, která se pomalu vkrádala do jeho výrazu, se najednou vyjasnila a Harry se s ostrým nádechem vzpřímil. „Ale – ne! Snape, ví, on to ví!“

Snape popadl Harryho hubená ramena a strčil jej zpět.

„O čem to mluvíš?“ ptal se, ačkoliv plíživý pocit mu přesně říkal, o čem ten kluk blábolí. Věděl moc dobře, co se stalo s nečistokrevným, který použil příbuzenské kletby na čistokrevného. Pokud Harry zaklel Malfoye a kletba se k němu vrátila, Lucius okamžitě uhádl, že není čistokrevný.

Takže… Lucius ví, že u sebe přechovává záhadného mladíka poloviční krve. To byla zrada sama o sobě, facka do tváře Pána zla. V očích Smrtijedů se i na ten nejmenší odklon od ideologie Pána zla nahlíželo jako na zradu. Snape bude potrestán, pokud ne popraven.

Možná by dnes nakonec přeci jen měl Luciuse zabít.

Ucítil letmý dotek lítosti; koneckonců po jistou část života měl v Luciusovi jediného spojence. Ale to se okamžitě vypařilo, když si vzpomněl, co ten muž před pár minutami provedl.

„Ví, že jsem poloviční krve. Řekl, že se ta kletba ke mně vrátila, protože jsem nečistý. Předstíral jsem, že jsem to nevěděl… Že jsem naštvaný…“ Harry zaskřehotal: „Myslím… jsem si dost jistý, že jsem ho přesvědčil, že měla moje matka poměr, že jsem jakýsi parchant, ale, no, ví to.“

Ve Snapeově hrudi povolil uzel.

„Nech toho malého parchanta.“

Mohl Harry Potter úspěšně oklamat Luciuse Malfoye?

Jednalo se vlastně o zatraceně dobrou výmluvu. Případy, kdy kvůli promiskuitě proklouzl do čistokrevné linie potomek poloviční krve, nebyly tak neznámé.

Částečně z tohoto důvodu zde existovalo tolik příbuzenských kleteb.

„Na to jsi přišel sám?“ zeptal se Snape, zdráhavě ohromený.

„Ne, vymyslel to pro mě Lucius,“ odvětil Harry sarkasticky.

Snape byl ochoten připustit, že právě položil pitomou otázku, ale nijak jej netěšilo, že na její pitomost poukázal ten kluk.

„Ticho a nehýbej se, Pottere,“ pobídl jej příkře a hůlkou mu přejel po krku v místě, kudy vedou šlachy. „Možná jsi nás zachránil před následky své vlastní hlouposti. Gratuluji ti. Škoda, že jsi to nedokázal při předchozí příležitosti.“

Harry se zachvěl a oči se mu zamlžily, jak obrátil zrak dovnitř sebe.

Black. Snape nepotřeboval nitrozpyt, aby poznal, že kluk myslí na Blacka… zase!

„Objasnil bys mi laskavě, co sis vlastně myslel, že tou kletbou děláš?“ Snape zachytil Harryho pohled, jak se snažil kluka vytáhnout z jeho myšlenek.

Harry na něj zamrkal. „Provokoval jsem ho. Chtěl jste to po mně.“

„Nepovolil bych něco tak pošetilého, jako je seslání krev vařící kletby na Smrtijeda!“ zavrčel Snape a podráždění v něm dosáhlo plné síly. „Máš štěstí, že na tebe na oplátku nepoužil vražednou kletbu!“

Úšklebek zkroutil Harryho rty. „To by taky byla nepromíjitelná.“

Snape zatnul pěsti; projel jím vztek na toho neomaleného malého zmetka. Jak se opovažuje, jak se opovažuje toto obrátit v žert!

„Naučil mě ji Malfoy,“ dodal Harry a oči se mu těžce zavřely. „Chtěl jsem ji vyzkoušet, než –“ Zmlkl.

„Než?“ zeptal se Snape.

Harry oči znovu otevřel, ale naprosto postrádaly výraz – zvláštní pohled na tohoto kluka. „Než ji použiju na Belatrix Lestrangeovou.“ Povzdechl si. „Už ji – už se to nestane. I kdybych ji dokázal seslat bez… bez toho, abych ji cítil i já …“

Vztáhl ruku a téměř křečovitě si promnul čelo.

„Tu knihu jsem ti dal, abys ji použil na ty mudly, Pottere,“ informoval jej Snape chladně a v duchu sebou trhl nad další pošetilostí, kterou provedl od chlapcova příchodu do sídla.

Možná je pitomost nakažlivá, pomyslel si Snape při připomenutí toho, jak lehkomyslně vložil do Harryho rukou tak nebezpečnou věc a jak skvělý a hanebný se mu tehdy zdál jeho plán na oddělení Harryho od ředitele.

Ani jednou se nezamyslel nad tím, že by Harry knihu použil jinak. Proč…

„Ty jsi mi lhal!“ Snapeovo překvapení z toho zjištění překonalo jeho zuřivost.

Harry lhal. A on mu věřil.

„Nelhal jsem vám,“ oponoval Harry bezvýrazně a oči se mu zase zavřely. „Jen jsem vám neřekl pravdu.“

Snape na něj stále zíral. Nemohl uvěřit, že jej kluk doběhl. Vždycky poznal, kdy Potter lže. Vždycky.

Snape si všiml, že Harryho oči jsou pořád zavřené. Účinky regeneračního lektvaru musely vyprchávat.

„Běž spát, Pottere,“ přikázal Snape nevrle.

Vnitřně byl zmatený. Jak jej ten kluk mohl tak snadno napálit?

V mnoha směrech přinášelo úlevu, že Harry odpadl vyčerpáním. Snapeovi se nelíbilo, jak rychle ztrácel otěže té výměny.

A… spánek udělá klukovi dobře. Ten opiátový lektvar mohl být podán jen jednou za 48 hodin a Snape jej plánoval pošetřit, až se chlapec probudí a bude ho nejvíc potřebovat. Teď bude pro boj s následky té kletby stačit spánek.

Mezitím musí uklidnit Pána zla a ponížit Malfoye.

ooOOoo

Jen Lucius Malfoy dokázal do okolí vyzařovat povýšenost, i když ležel svázaný na zemi jako krůtí rolka.

Snape chvíli postál na okraji mýtiny a vychutnával si tu podívanou. Dokonce se i postaral, aby jej při tom viděl Lucius. Rozhodně bylo nádherné sledovat, jak mužova bledá pokožka zrudla téměř do… řekněme, Weasleyovsky červené.

„Severusi!“ zařval Lucius a instinktivně sebou trhl, rychle se však uklidnil, protože si uvědomil, jak nedůstojný je jeho boj. „Pusť mě, okamžitě!“

„Až za chvíli,“ slíbil Snape líně. Přešel trávník a poklekl u druhého Smrtijeda. Možná by dokázal, aby jeho výraz nevyjadřoval pobavení nad tou scénou, ale opravdu – proč se namáhat?

Malfoy jej sledoval nemilosrdnýma, šedýma očima. Záškuby, které otřásaly jeho tělem, vyvolávala stejně tak zuřivost jako i poškození nervů způsobené Cruciatem; Snape si ten pohled užíval.

„Tohle ti neprojde!“ prohlásil Lucius.

Malfoyova zuřivost se prolínala se zoufalým, téměř hysterickým vztekem. Snape jej ohromeně sledoval. Čas od času jej překvapilo, jak moc Draco připomíná svého otce. Teď však poprvé pohlédl na Luciuse a uviděl jeho syna.

„Vlastně, Luciusi, už prošlo,“ informoval jej Snape škodolibě. Paprsky dopoledního slunce do něj pražily a Severus se v jejich teple přehnaně protáhl. „Ve skutečnosti jsem navštívil našeho pána, zatímco jsi byl… indisponován, a on souhlasil, že tvá lehkomyslnost by už neměla být déle tolerována, ani tvá arogance hýčkána.“

Lucius stiskl rty do ponuré linie. „Změní názor.“

„Možná,“ prohlásil Snape lhostejně. „Ale ne dřív, než napraví tvoji drzost.“

Lucius na něj zíral a v očích se mu rozvilo cosi podobného hrůze. Snape si plně uvědomoval, že Malfoy nikdy nebyl vystaven Cruciatu Pána zla tak jako při té či oné příležitosti každý jiný Smrtijed.

„To by mně neudělal,“ trval na svém Malfoy. Ačkoliv v jeho tónu zazněla nejistota a Snape se rozesmál.

„Ano, před šesti měsíci by to neudělal.“ Snape si přejel prsty po rtech a pozorně Malfoye sledoval, jak si chtěl vychutnat každý záchvěv jeho obličeje. „Koneckonců jsi byl příliš silný, příliš mocný, aby se tě odvážil proklít dokonce i Pán zla. Ale víš, Luciusi, bez tvého postavení nebo bohatství už nemusí předstírat, že tě chová v úctě… Otevřeně může vyjádřit, co už ví celý kouzelnický svět.“

„A to je co?“ zeptal se Lucius tvrdě.

„Že nikomu nezáleží na jménu ‚Malfoy‘,“ osvětlil Snape jemně, „až na rodinu Malfoyů.“

Opět ten bezmocný vztek. Ach, jak si jej Snape vychutnával.

„To není pravda –“

„Nu, ale je,“ nesouhlasil Snape tiše a naklonil se ke svázanému muži. „Pro Pána zla jsi neznamenal víc než zdroj; udělil ti to privilegium, protože jsi byl cenný. Až tě k němu vrátím a ty uvidíš, jak tvé výsady skončily, no…“ usmál se Snape zlomyslně, „vzpomeneš si na má slova.“

„Připadá mi zajímavé,“ Malfoyovy oči se třpytily čirou nenávistí, „že mě i nadále provokuješ, když jsi mi odhalil svoji velkou slabinu.“

Snape na něj zíral, nejistý, kam toto míří.

Malfoy jeho zmatek odhalil a zle se usmál. „Doopravdy věříš, že Cruciatus je skutečně to nejhorší, co mohu provést tvému drahému synovečkovi?“ zašeptal a oči se mu zlomyslně leskly. „Nebude ve tvé péči dlouho, Severusi. Upřímně věříš, že dovolím jakékoliv síle tohoto vesmíru, aby jej přede mnou skryla po tom, co jsi dnes provedl? Jak dlouho vydrží kdesi venku, nechráněný, zcela zranitelný, než jej najdu?“

Ach. No, toho se Snape příliš neobával. Pokud se Lucius rozhodl trápit klukem, který ani neexistoval, ať se trápí.

„Jen do toho,“ vyzval jej Snape. „Ve skutečnosti… už dávno jsem plánoval zjistit víc o tvém zájmu o něj. Legilimens.“

Kouzlo Luciuse zaskočilo. Muž odolával celou minutu, než se pod útokem zlomil a do Snapeovy mysli vpluly vzpomínky.

Sesílání Cruciatu na Septimuse… Prohrábnutí vlasů rozrušeného chlapce… Sledování, jak Septimus krmí kachny, a při tom pocit podivného tepla, který oživil to, co v Azkabanu ztratil… Septimus padající k zemi ohromením, že na něj použil Imperius… Seslání vražedné kletby na tu zatracenou domácí skřítku nad dezorientovaným chlapcem… Smích v naprostém, sadistickém potěšení, když si to zpropadené děcko uvědomilo, že je výsledkem promiskuity jeho matky děvky…

Snape se volně procházel Luciusovými vzpomínkami, dokud nenašel tu poslední, jedinou, po které pátral. Přivolal další obrazy, jen aby zmátl Luciuse a ten nepoznal, co vlastně Snape hledá. A pak se poddal zákeřnému impulsu a ponořil se do několika zakázaných sfér mužovy mysli… jen proto, že mohl. Snadno objevil řádku trapných momentů z Malfoyova dětství. A pak:

Narcisa na něj s nechutí pohlédla. „Julian je mnohem lepší milenec, Luciusi, ale myslím, že by se to dalo i připsat na vrub jisté anatomické vadě…“ Cítil, jak v něm vířila zuřivost a hanba, když očima významně střelila dolů. Byl by tu děvku uškrtil, kdyby se Belatrix kdákavě nesmála z protější strany místnosti…

Ach, tato byla perfektní.

„Ale, Luciusi, to jsem nevěděl…“ zapředl Snape, když ukončil kouzlo.

Malfoy se před ním na zemi choulil, stále svázaný. Ten výraz naprostého ponížení Snapeovi přinášel zadostiučinění. Zrušil poutací kouzlo, ale hůlku od protivníka neodklonil.

„Řekni mi, Luciusi,“ ptal se Snape chladně, přičemž stále ještě zpracovával Malfoyovy vzpomínky, „opravdu tě tak uspokojovalo terorizovat puberťáka, jako bys byl nějaký obyčejný mudlovský predátor? Dovolila ti ta okamžitá berlička zapomenout na to, že jsi impotentní ostuda kouzelnictva?“

Popadl rozrušeného blonďáka za ruku a tvrdě mu pokynul zpět k domu. Muž v jeho sevření pasivně klopýtal celou cestu a vykázal známky života, jen když mu v očích probleskla čirá chtivost po vlastní hůlce ležící na stole vedle krbu.

„Za to mi zaplatíš, Severusi,“ přislíbil Lucius tiše s toužebným pohledem na hůlku. „To si piš!“

Malfoyovy smrtící šedé oči se vrátily ke Snapeovi, jako by si přál zapůsobit na něj opravdovostí svých hrozeb. Snape jej však prudce přerušil, když do krbu vhodil hrst letaxového prášku a zakřičel: „Panství Nottů.“

A bez dalšího slova strčil Luciuse do krbu.

Po chvilce zvažování za ním poslal i hůlku. Mohl si dovolit laskavost.

Koneckonců, vyhrál.

ooOOoo

Snape se vrátil do laboratoře, protože si uvědomoval, že se Harry brzy vzbudí, a on mu chtěl bezprostředně poté podat lektvar.

Nicméně ještě o pár minut později tam stále stál, zíral na lahvičky uklidňujícího lektvaru s opiáty a v žaludku se mu rozléval zvláštní pocit.

Neleželo ho tu správné množství. Mělo jej být víc. Recept obsahoval alespoň deset dávek. A kluk pracoval podle receptu. To Snape věděl; až na asi o špetku víc asfodelu byl ten lektvar perfektní.

Vzpomněl si na Harryho skelný výraz předchozí noci. Připisoval jej čiré úzkosti, ale… Dva flakonky chyběly. Jeden vypil sám Snape a druhý…

Otřesený fakty, které z toho vyplývaly, sevřel stůl.

Harry si už dnes jeden vzal; nebo jej do něj nalil Lucius. Tak či tak…

Malfoy již kletbu Cruciatus použil. Použil ji už dřív a zjevně v takovém rozsahu, že Harry potřeboval jednu dávku.

Harry moc dobře věděl, jak se Lucius pomstí. Nešlo o naivitu, nešlo o stupiditu. Věděl, věděl, věděl…

Snape raději mechanicky odzátkoval uspávací lektvar; při Potterově velikosti neexistovala možnost, že by jeho tělo zvládlo v jednom dni dvě dávky opiátu. Mohl pouze doufat, že jej uspí na dobu trvání následků té kletby.

Vrátil se k Harryho boku, sledoval, jak se chlapec budí ze spánku a řádily v něm zvláštní pocity.

On si to naplánoval. Napadlo jej to až ve chvíli, kdy se setkal s Harryho pohledem, který unaveně spočinul na Snapeově výrazu a lektvaru v ruce. Hubené tělo se stále silně třáslo, ale teprve teď Severus v těch očích rozpoznal jasný záměr.

Všechno si naplánoval, že? Využil Malfoyovy zášti ke Snapeovi, aby z něj dostal ty kletby, využil Snapeova hněvu k Brumbálovi, aby od Snapea získal tu knihu, nechal Snapea a Malfoye dohadovat se několik dní jen proto, aby se zaměřili na sebe… Harry Potter byl malý-pletichářský-hajzlík.

Vůbec jej nenapadlo, že by Harry mohl mít postranní úmysly. Prostě nikdy nevěřil, že by se ten kluk zaobíral myšlenkou, jak jeho přečúrat.

Je to můj syn… najednou si uvědomil Snape.

Ta myšlenka byla děsivá, hrozivá, protože teď dávala mnohem větší smysl než dřív, zapadla na místo způsobem, kterým to nešlo, dokud se díval na bezelstnou tvář spratka Jamese Pottera.

Tento chlapec nikdy nebyl synem Jamese Pottera. Nikdy nebyl dutohlavý Nebelvír. Byl intrikánským, pletichařícím, zlomyslným malým Zmijozelem s tváří…

O čem to celé bylo? O čem opravdu? Šlo o víc než o pomoc Snapeovi zbavit se Malfoye; šlo o víc než o touhu oplatit Malfoyovi události předešlého dne.

Šlo o… Šlo o…

„Dostal jsi z té frašky, co jsi chtěl?“ zeptal se Snape ostře.

Harry na něj zmateně zamrkal. „O čem to mluvíte?“

Snape mu strčil uspávací lektvar ke rtům a prakticky jej vlil do chlapcova krku. Jen nedokázal přesně určit, proč se cítí tak naštvaný.

S tichým vztekem sledoval, jak se Harryho rysy zmírnily; bolest zcela nezmizela, ale energie postupně vyprchávala. Těžká víčka se zavřela přes zelené oči.

A na něj neustále dotírala otázka, ta, kterou měl položit už dávno.

„Přístěnek, Pottere –“

Uspávací lektvar začal rychle účinkovat a Potter sotva hleděl rychle se zamlžujícíma zelenýma očima.

„Proč přístěnek, Pottere?“ Snape sledoval, jak chlapec ztěžka mrká, a poznal, že se chystá usnout. Přešel k němu a položil ruce na polštář po stranách jeho obličeje. Naklonil se, jak se do něj vkrádal pocit naléhavosti. Nechtěl čekat, až toto uslyší.

„Ti mudlové tě týrali, strkali do přístěnku. To víš. Proč jej potřebuješ pro nitrobranu? Proč tě tak uklidňuje?“

Potterovy oči se zavřely a Snape jej popadl za rameno, aby s ním zatřásl. „Pottere!“

Ale Harry oči neotevřel. Tvrdě spal.