Albus Potter and the Year of the Badger
Albus Potter a Rok jezevce
Originál: https://www.fanfiction.net/s/4256837/11/Albus-Potter-And-the-Year-of-The-Badger
Autor: Bartimus Crotchety
Překlad: denice
Beta: Jimmi a Lupina
Banner: Inverarity
AP 11
Létat jako draci ve tvých stopách
Poznámka autora: Dnes pro vás mám jen krátkou kapitolu, přátelé, ale doufám, že vám to nebude vadit. Sedmá kapitola měla nejvíc komentářů a to byla krátká. Myslel jsem, že sem přidám ještě nějaký děj, ale můj velmi blízký přítel (a mimochodem skvělý spisovatel) mi sdělil, že se jedná o velmi soukromou věc
dvou osob. Přidat k tomu další postavy by snížilo dopad. Souhlasil jsem bez dalších námitek. Tady to máte!
Znáte mě! Jsem stále jedno ucho!
Zbytek večera rychle uběhl poté, co Albus představil Scorpiuse nejskvělejšímu muži weasleyovské rodiny, aspoň podle názoru vnoučat.
Strýček Charlie je nenavštěvoval často, hlavně o prázdninách, ale když se ocitl nablízku, jeho příbuzní se obvykle snažili být vstřícní.
Albusova mamka kdysi řekla, že to je, jako když nějaké divoké zvíře zabloudí na váš dvorek. Chcete, aby vás opakovaně navštěvovalo, takže se k němu moc těsně nepřibližujete v naději, že se bude cítit dostatečně příjemně na to, aby se vrátilo.
Na všechny Hagridovy otázky o dracích odpověděl s chlapeckým nadšením. Scorpius zapomněl, že se má tvářit znuděně a rezervovaně, a zahrnul staršího muže skoro tolika otázkami jako Hagrid.
Albuse zas až tolik nepřekvapilo, že to strýček Charlie jej má naučit létat.
Před několika lety se o Vánocích pánská část Weasleyovy rodiny trochu víc ponořila do vaječného koňaku a vypukl spor mezi strýčky Billem, Percym a dědečkem na jedné straně a strýčkem Ronem, Georgem a Teddym na straně druhé o to, kdo je nejlepší letec v rodině, zda Albusův táta, nebo strýček Charlie. Argumentace skončila uzavřením několika sázek a naplánováním ‚lovu na zlatonku‘ na druhý den.
Oba soupeři byli vybaveni starými Kometami 290 a vítězem se měl stát ten, kdo chytí zlatonku nejméně třikrát z pěti pokusů.
Albus věděl, že jeho táta uměl létat, a že strýc Charlie létal s draky na svém koštěti, ale to kroužení, prudké změny směru a obraty v zápolení, jež následovalo, se stalo pro Albuse nejlepší leteckou exhibicí, jakou kdy viděl. Nebyl sám, všichni jeho příbuzní na ten den stále vzpomínali. Poté, co oba dvakrát bodovali, Charlie ukončil soutěž, když v rozhodujícím kole vyřadil Harryho a polapil zlatonku.
A tak vznikl další kousek legendy o strýci Charliem.
Strýček se s Albusem rozloučil ujištěním, že se potřebuje pořádně vyspat, a zamířil zpátky k lodi Viktora Kruma, kde se ubytoval. Ještě předtím řekl Albusovi, že ho zítra po rozednění bude čekat u starého dračího pavilonu. Důrazně mu přikázal, aby nikomu neprozradil jeho návštěvu a vzal si s sebou šaty na převlečení.
Objal Rose, Albusovi prohrábl vlasy, potřásl si rukou s Hagridem a Scorpiusem a byl ten tam.
Zamířili zpátky do Bradavic.
„Tohle je tvůj strýc?“ zeptal se Scorpius hlasem naplněným posvátným úžasem.
Rose se rozzářila. „Jasně!“
Zatímco vyprávěla Scorpiusovi svůj oblíbený příběh o Charliem, Albus cítil, jak se mu svírají útroby, když přemýšlel o tom, co ho čeká na druhý den. Jediné povzbuzení našel v otcových slovech o tom, co potká strýčka Charlieho, jestli se Albusovi něco přihodí. Jaký v tom byl problém? Mezi námi, trvale tě poznamenat na celý život a neměj obavy, on ti neublíží, v tom byl velký prostor pro chyby. A k tomu přidejte fakt, že strýček Charlie se většinu své dospělosti zabýval něčím obdařeným tesáky a drápy. „To není dobré,“ zamumlal Albus.
To ráno procházel přes školní pozemky s malou cestovní taškou a hůlkou v kapse. Řídil se instrukcemi, které mu na kus pergamenu naškrábal Roderick Yates. Starší chlapec tázavě pozdvihl obočí, když se ho Albus ptal, kde se nachází dračí pavilon, ale když mu Albus vysvětlil, že k přípravě na famfrpálové zkoušky potřebuje k nácviku létání prostor někde stranou, Roderick mu dal pokyny bez dalších otázek.
Byla to dlouhá cesta. Minul Hagridovu chalupu, prošel kolem okraje Zakázaného lesa, až se se mu Bradavice úplně ztratily z dohledu. Albus měl s necelou hodinou pochodu dobrý čas, když dorazil k velkému ohrazenému areálu ve tvaru amfiteátru. Širší stranou byl obrácen k útesu a nevypadal, že ho často používají.
Rose mu o něm řekla večer, předtím než opustil společenskou místnost.
Postavili jej pro první úkol Turnaje tří kouzelnických škol, ve čtvrtém ročníku jeho táty, a ministerstvo jej nikdy nedalo zbourat. Tvrdili, že v budoucnosti existuje možnost opakování turnaje, ale pravděpodobnější bylo, že jeho vybudování stálo hodně peněz a ministerští skrblíci tu sumu nechtěli utopit v něčem na jedno použití.
Albus viděl, jak se kouří z komína stranou postaveného stanu. Zamířil k němu, odsunul chlopeň a ocitl se přímo v prostorném obývacím pokoji spojeném s jídelnou, kde jeho strýček snídal. Na stole ležel ještě jeden talíř naložený jídlem. Albus se posadil. Nepromluvili, dokud se Albus nepustil do svého druhého uzenáče.
„Jsi připravený trošku si zalétat, synku?“ řekl strýček Charlie a napil se kávy.
Albus přikývl. Nepodíval se mu do očí, protože nechtěl, aby strýc viděl jeho zděšení. Žádný kluk by nechtěl ukázat strach před dospělým, kterého si vážil, a Albus si navíc nebyl jistý, že se svými nervy udrží snídani tam, kam patří.
„No, tak jak dojíš, můžeme začít.“
Dosnídali a Charlie ho vedl do pavilonu. Tunelem prošli dovnitř.
Prostor byl obrovský, větší než bradavické famfrpálové hřiště, s řadami a řadami lavic okolo veliké arény obklopený ožehlými zčernalými skalami. Nepatrné a osamělé tam stálo koště opřené o velkou bednu.
„Vzpomínám si na den, kdy tvůj táta čelil maďarskému trnoocasému. Byl úžasný, i když děsivý. Ten den si opravdu získal mou úctu!“
„Jak to?“ řekl Albus v naději, že oddálí nevyhnutelné.
Strýček Charlie se při té vzpomínce usmál. „Byl jediný ze všech soutěžících, kdo si uvědomil, že jedná s nebezpečným, ale inteligentním tvorem, kterého musí přelstít. Zbytek se snažil svého draka přemoci silou nebo kouzly. Krum udeřil čínského ohniváče do oka kletbou; teď je to kamarád, ale pořád ještě je mi z toho zle! Harry byl jediný, kdo dračí instinkty využil, místo co by šel proti nim. Do určité míry to dnes budu dělat s tebou. Chystám se pracovat s tvými instinkty. Máš v sobě příliš mnoho krve pravých letců, než abys nevěděl, jak na to. Potřebujeme vyřadit tvůj mozek.“
Albus si myslel, že jsou to ta nejzlověstnější slova, jaká kdy slyšel.
Došli k bedně a strýc Charlie popadl koště a hodil jej Albusovi. Ten je zachytil a prohlížel si je. „To je Nimbus tisíciletí!“ zvolal.
Charlie vypadal pobaveně. „Na chlapíka, kterého děsí létání, znáš dobře svoje košťata!“
Albus prstem objížděl čáry na koštěti. „Nikdy jsem neříkal, že nemám rád košťata, jenom létání.“
Charlie se usmál. „Tak na co čekáš, nasedej!“
Albus se opatrně držel násady, když na ni nasedl, a čekal další pokyny. Neměl v úmyslu to strýčkovi zjednodušit.
„Zkus sesednout, musím něco zkontrolovat,“ prohodil strýc ledabyle.
Albus se o to pokusil, ale nemohl se pustit. „Strýčku Charlie, proč je na tom koštěti kouzlo přilnutí?“ zeptal se chvějícím se hlasem.
„Musíme se dostat až k tvým instinktům. Albusi, lituji, ale jiná možnost není.“
Albus se pak jen otočil na chvost koštěte. „Proč jsou ty proutky ožehnuté?“
Strýc se ušklíbl. „No, pud sebezáchovy je jeden z největších instinktů.“
Přešel k bedně a rukou do ní bouchl. „Trezeste te lenes dragon!“ vykřikl. V přepravce něco odpovědělo vrčením.
Albusovo srdce se sevřelo děsem. „C-co je to?“ povedlo se mu zapištět.
Charlie se usmál, ale pokud to mělo být uklidňující, naprosto selhal. „To, chlapče můj milý, je Ringo. Není moc ranní ptáče, ani na draka ne.“
Albus cítil, že mu oči vylézají z důlků. „Drak!“
„Jo, je to ten nejmenší čínský ohniváč, jakého jsem mohl najít. Třeba si ho vybereš jako oblíbenou hračku.“
Albus oněměl hrůzou; cítil škubnutí v hrudníku a začal se mu zvedat žaludek. Začínající nával paniky rychle zatemnil jeho uvažování.
Charlieho úsměv zmizel a jeho tvář ztratila výraz, mrazila jako rumunská zima. „Za deset vteřin pustím svého kamaráda, ať si tady pohraje. Na tvém místě bych nebyl na zemi, až se dostane ven.“
„A-ale strýčku Charlie!“
„Jedna!“
„Nedělej to!“
„Dvě!“
„Moje mamka tě zabije!“
„Nejsem ani tvá máma, ani tvůj táta, Albusi! Rozmazlování už bylo dost! Jo, a mimochodem, to je tři!“
Albus cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Nemohl mluvit, protože ztratil dech.
Charlie nejevil žádnou známku slitování. „Můžeš tady zůstat v záchvatu paniky a setkat se s drakem, nebo můžeš odstartovat a zkusit mu uletět. Máš jen tyhle dvě možnosti. Jo, a jestli nezvládáš počítat, Albusi, tak tohle je čtyři.“
Albus si ani nedokázal vybavit, jak se odrazil, aby vzlétl, ale vítr mu odvál vlasy z tváře kromě neposlušného pramene, s kterým bojoval. Slzy mu uschly na tváři, když mířil k nejbližší straně pavilonu. Zarazil se, když ucítil kouzlo odporu. Byl v pasti.
„Deset! Užij si hru!“ zvolal Charlie, když vykopl západku na dvířkách bedny, ta s bouchnutím upadla a přímo na Albuse vystřelila rudozlatá kometa, zanechávající za sebou kouřovou stopu..
Nebyl tak velký, jak si Albus myslel. Ale Merline, kdo by se o to staral, vždyť to byl zatracený drak!
Albus se otočil a zamířil k druhé straně pavilonu takovou rychlostí, jakou jen dokázal vyždímat z koštěte. Těsně za sebou cítil horký dračí dech, kolem něj se vinul kouř a zdálo se mu, že už-už vzplane.
A pak se náhle pohnulo cosi hluboko v Albusově nitru. To, co znenadání vyvřelo na povrch, bylo prapůvodní a temné. Byl to čirý nespoutaný vztek; a on ho přivítal jako dávno ztraceného přítele.
Zpomalil, až měl draka těsně za zády, a náhle strhl koště na bok, zároveň zabrzdil, drak vyrazil, ale on se vrátil zpět a vedl koště za něj. Točil se kolem a kolem v oblaku kouře, který zůstával za drakem, a tvrdě šel po jeho ocasu. Najednou se drak spustil na zem a zmizel ve své bedně. Albus přistál na zemi a setrvačností udělal ještě pár kroků.
Nepamatoval si, že by vytáhl hůlku, ale byla tam, v jeho ruce. Třásl se vzteky, když jí zamířil na Charlieho bradu.
Robustní muž se chechtal tak, až si utíral slzy smíchu, a nezdálo se, že by si uvědomoval hrozící nebezpečí.
Albus zamířil na částečně roztavenou skálu.
„Reducto!“
Hornina se rozprskla a zasypala jeho strýce oblázky, takže si musel přikrýt oči. Albus viděl, že teď mu strýc věnuje plnou pozornost. „Sundej ze mě to lepící kouzlo!“ vykřikl.
Charlie přikývl a vyslovil inkantaci. Albus sesedl, upustil koště a vyřítil se k strýci. Než uběhl pár kroků, uslyšel: „Petrificus totalus!“
Najednou nemohl pohnout ani prstem.
Strýc se přestěhoval do jeho zorného pole. „Chci si s tebou promluvit, aniž bys mě proklel,“ vytáhl hůlku z Albusovy ruky.
To první, co Albus udělal, když se mohl zase pohnout, bylo rozmáchnout se po strýčkovi, ale ten to předvídal, uhnul a znehybnil ho nějakým chvatem. Zezadu se k němu naklonil s ústy u jeho ucha. „Pustím tě, ale jestli mě zkusíš praštit, nebudu váhat a omráčím tě. Jasné?“
Albusovi se povedlo kývnout a strýc uvolnil sevření.
Albus se pomalu otočil a zlostně zíral. „Nenávidím tě,“ řekl pomalu a tak jedovatě, jak jen dokázal.
„Já vím. Ale jestli smím něco podotknout, tak jsi letěl.“
Albus sebou trhl. Já jsem letěl?
Zdálo se, že Charlie mu čte myšlenky. „Ano, letěl, a docela dobře. Myslím, že jsi chudáka Ringa docela vyděsil.“ Přešel k bedně a mávl na Albuse.
Albus zavrtěl hlavou. „Děkuji, nelíbí se mi, když ze mě dělají pochodeň.“
Charlie na něj netrpělivě pohlédl. „Jen pojď, věř mi, jsi v bezpečí.“
„Momentálně nejsi na mém seznamu důvěryhodných lidí.“
Ale už když to říkal, šel kupředu. Mezi laťkami viděl v ranním světle zářit nádherné rudé šupiny, a pak drak zmizel.
Charlie se hrdě zazubil. „Byla to iluze založená na mláděti, které jsem viděl vyfukovat kroužky kouře, proto jsem ho pojmenoval Ringo.“
Albus pochopil. „Nikdy jsem nebyl v nebezpečí, že?“
„Myslel sis, že jsi,“ řekl tiše strýc, „a stejně jako tvůj otec, dnes sis získal mou úctu.“ Přitáhl si Albuse do mohutného objetí.
Zbytek dne strávil Albus učením, jak lépe ovládat koště a jak lépe hodit camrál s využitím rychlosti koštěte. Strýček Charlie dokonce nasedl na to svoje a závodil s Albusem kolem pavilonu, do zábavy zapojili i iluzi Ringa. Když slunce zapadlo za Zakázaný les, vrátili se do stanu.
Albuse něco trápilo; nebyl si jistý, jak to nakousnout. Když dojedl večeři, párky s bramborovou kaší, konečně to zkusil.
„Strýčku Charlie?“
„Ano?“
„Promiň, že jsem ti vyhrožoval.“
Stan naplnil hluboký dunivý smích. „Byl jsi naprosto v právu, když ses naštval. Nemusíš se omlouvat. Kromě toho, jsi také zčásti Weasley. Jsem rád, že jsi trefil jen tu skálu!“
Oba se rozesmáli. Albus se hned cítil líp.
Myšlenka pro tento den: Pro ty z vás, kdo plánovali zamířit k těm z těch druhých stránek s vidlemi a pochodněmi, Neville se nebude měnit! A nikdy se měnit neměl, jen jsem chtěl vědět, jestli mí čtenáři milují mou verzi stejně jako já... odpověď zněla ANONEOPOVAŽUJSEHOZMĚNITNEBONATEBEUSPOŘÁDÁMEHON! Takže už pro svoji vlastní bezpečnost nenechám zmizet našeho oblíbeného zmateného profesora.
Při psaní této kapitoly mě napadla jedna otázka.
Charlie Weasley je stále svobodný muž, který dává přednost drakům před ženami. Proč jsme si jistí jeho mužností tak, že neexistují žádné slash fikce, když jich je tolik typu Albus/Scorpius, James/Sirius, Sirius/Remus a tak dál? Neříkám, že je (nebijte mě!), jen se ptám, proč jsme si tak jistí? Je to jen nápad.
Poznámka překladatelky: Autor si je téměř jistý, ale my, kdo čteme Osvobození a Hledání (klíče) na hpkizi, víme…