Albus Potter and the Year of the Badger
Albus Potter a Rok jezevce
Originál: https://www.fanfiction.net/s/4256837/12/Albus-Potter-And-the-Year-of-The-Badger
Autor: Bartimus Crotchety
Překlad: denice
Beta: Jimmi a Lupina
Banner: Inverarity
12. Z vlastní volby
Poznámka ke kapitole: Z minulých komentářů vím, že někteří z mých čtenářů dávají přednost tomu, aby vše bylo důkladně vysvětleno, a opravdu nemají rádi nezodpovězené otázky. No, vy lidi mě budete NENÁVIDĚT za tuto kapitolu. CHACHÁ! Vy, kdo máte rádi zvraty a záhady, to je kapitola pro vás. Prostý fakt je... tohle mě praštilo mezi oči a jaký to bude mít význam pro budoucnost, o tom mám jen mlhavou představu. Takže prosím, nečekejte ode mě moc vysvětlení, protože je nemám. Albus mě bere na tuto jízdu s vámi, nikdy jsem neměl tak dobře napsanou postavu a začínám se cítit jako Mary Shelleyová!*
Komentujte a komentujte, jestli chcete. Ale buďte jemní!
Tu noc se Albusovi zdál sen.
Nejdřív nechal strýčka Charlieho sbalit se a stihl projít bránou, než se na noc zavřela. Jakmile se dostal zpátky do sklepa, přepadla ho únava. Popřál všem dobrou noc a šel rovnou do postele.
***
Ve snu tábořil se strýčkem v jeho stanu u pavilonu a nedařilo se mu usnout. Ne že by postel byla nepohodlná; v lepším lůžku Albus ještě nespal.
Stan představoval v rezervaci Charlieho stálý domov, takže měl všechny vlastnosti domu. Albus spal v jedné z několika ložnic. Tato slabě voněla po jasmínových květech, které si teta Audrey pěstovala do léčivých lektvarů. V zásuvce našel průkaz totožnosti ošetřovatele draků vystavený na jméno N. Tedescu; záhadou mu bylo, že když předtím ukládal hůlku, průkaz s fotografií tam neviděl.
Strýček George vždycky žertoval, že Charlie si nikdy nepřivedl domů přítelkyni proto, že je upír. Možná, že je to pravda.
Albus o tom chvíli přemýšlel, než zavrtěl hlavou. Ne, jeho strýček měl pravděpodobně raději draky než děvčata. Obrátil se na bok a snažil se usnout, ale k ničemu to nevedlo. Nakonec to vzdal.
Přes pyžamo si oblékl župan, nazul tenisky, do kapsy strčil hůlku a vyšel z teplého stanu do chladné noci.
Nebyl si jistý, kam jde, dokud se neocitl v polovině cesty do pavilonu.
Stadionem ze tří čtvrtin zalitým světlem měsíce prošel k bedně. Strýčkovo kouzlo bylo soustředěno v ní, ale on se nehodlal dívat na iluzi draka, chtěl prostě přemýšlet.
Kdo jsem?
Ta otázka se vynořila z temných zákoutí jeho mysli. Když si připomněl dnešní ráno, hněv se znovu objevil.
Bylo to tak známé, ale nedokázal si vzpomenout, kdy předtím byl tak naštvaný.
Nebo aspoň kdy takto jednal.
To je ono! Odtud to znal. Léta žertíků, škádlení a neúcty, léta ničení jeho věcí, léta, která se po něm jeho starší bratranci vozili a strýcové stáli kolem a bavili se tím.
To pocházelo z let, kdy byl obětí.
Nerozrušilo ho, že strýček na něj poslal draka, chápal jeho důvody.
To, co mě rozčiluje, je jeho domněnka, že to může udělat.
Albus vždycky všechny nechal, ať se po něm vozí, a pak jim to ani neoplatil, protože prostě neměl to srdce to udělat. Chtěl jen, aby ho nechali na pokoji.
Proč mě nenechají na pokoji?
A teď byl mezi Mrzimory. Byl v koleji na dolním konci společenského žebříčku. Byl v koleji, jejíž nejznámější člen byl mučedník. Nebylo snadné být Mrzimor. Nebyli považováni za nejinteligentnější, nejodvážnější, nebo nejmazanější. Nebyli vnímáni jako zastrašující nebo nebezpeční.
Jsi jezevec.
Kdo to je jezevec?
Orli byli do výšin prudce stoupající velkolepé bytosti, které podněcovaly zázraky.
Lvi byli mocní a silní, na cokoli divoce útočili.
Had byl samotářské stvoření, žijící ve světě nočních můr, udeřil v tajnosti a byl všeobecně vnímán jako nebezpečí.
Kdo to je jezevec?
Jezevci byli mírumilovní tvorové, žijící pospolitě v houfu, usilovně pracující, budující si pro sebe místo; na nikoho neútočili, nikomu neubližovali. Pokud byl jezevec donucen se bránit, byl jedním z nejhouževnatějších a nejkrutějších bojovníků v celé zvířecí říši. Vždycky outsider, ale nikdo na něj nezaútočil beztrestně a bez postihu. Pokud jsi vyprovokoval jezevce a donutil ho bránit sebe nebo svou rodinu, se zlou ses potázal!
Albus cítil, jak mu na rtech rozkvétá úsměv. Moudrý klobouk měl pravdu.
Jsem jezevec.
Rozhodl se přímo tam, v měsícem ozářeném pavilonu. Počínaje touto nocí bude Mrzimorem až do morku kostí.
Ne tím, čím se Mrzimor stal, ale tím, čím by mohl být.
Chystal se být skutečným Mrzimorem, který miloval klid, hleděl si svých věcí, byl oddaný svým přátelům a tvrdě pracoval; ale chystal se být i tím, komu bys nikdy nechtěl zkřížit trasu.
Tato cesta nebude snadná.
Ale když nastane chvíle, kdy musíte volit mezi tím, co je správné a tím, co je snadné...
Ubližovat druhým bylo snadné. Brát si to, co chcete, být prohnaný a nikdy nemyslet na následky, to bylo snadné. Být intelektuálský a nikdy neprožívat emoce, být nedotčený druhými lidmi a jejich nepříjemnou situací, to bylo snadné. Být vždy troufalý a pokaždé získat všechnu slávu, to bylo snadné.
Být mírumilovný, jemný, myslet na ostatní, dělat věci, kterými se nechce zabývat nikdo jiný, ustoupit do pozadí, když je to nutné, ale ujistit se, že nikdo neublíží vám nebo vašim blízkým a milovaným? To bylo těžké.
Je to těžké, ale správné.
Albus vytáhl hůlku; pro jednou neměl strach z moci, již cítil uvnitř, nebo možnosti, že ho zraní a ovládne. Dotkl se čela její špičkou a ocitl se s ní v těsném duchovním kontaktu. Byla to vzácná hůlka s šupinou chiméry, krásně vyřezávaná rukama, jež možná nepatřily člověku, a byla v jeho ruce. Zvolila si jeho. A v tu chvíli v temnotách si ji konečně zvolil i on.
Čekal ve tmě, dokud se strýček Charlie neprobudil a nešel ke krbu postavit konvici na čaj. „Musím si s tebou promluvit,“ řekl.
Strýček málem vyskočil z kůže. „Zbláznil ses, kluku? Nemůžeš takhle děsit svého ubohého strýce!“
„Prosím, je to důležité,“ řekl Albus.
Když se strýc usadil, pokynul mu, aby přišel blíž a řekl, co ho trápí.
„Strýčku Charlie, rozhodl jsem se, že ti nemůžu nechat jen tak projít to, cos mi včera provedl.“
Starší muž vypadal uraženě. „No, vždyť to fungovalo, měl bys mi být vděčný.“
Albus se ujistil, že mu hledí přímo do očí, když řekl: „Nikdy bys to neudělal nikomu jinému.“
Charlie si posměšně odfrkl: „Nikdo jiný se nebojí zatraceného koštěte!“
Projednou Albus neustoupil. „Měl jsem strach z létání, protože mě někdo málem zabil na koštěti, když mi bylo šest! Byl jsi u toho! Navštěvoval jsi mě u svatého Munga! Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem se uzdravil! Pořád si myslíš, že jsem méněcenný, protože jsem se bál?“
Strýc o tom chvíli přemýšlel. „Nikdy jsi neplakal.“
Albus cítil rozpaky ze změny tónu. „Cože?“
Charlie si vymnul ospalost z očí, než opětoval Albusův pohled. „Přemístil jsem tvoje polámané tělíčko ke svatému Mungovi, a ty jsi nezaplakal, ani jedinkrát. Chtěl jsem si vzít Jamese a Freda někam stranou a stáhnout jim kůži ze zad, ale máma mi řekla, že už se cítí dostatečně zle.“ Rozčilením mu zhrubl hlas. „Tak jsem zjistil, že nikdy nebudu chtít být otcem. Fakt je, že kdybych byl jejich tátou, ocitli by se vedle tebe, pili by Kostirost a celé tělo by měli magicky znehybněné. Ani v těch největších bolestech jsi neplakal. Proto mě zklamalo, když jsi už znovu neletěl. V nitru jsi velmi tvrdé dítě, Albusi, tam, kde je to důležité. Ten blok musel být tvým rozhodnutím. Nemám o tobě špatné mínění. Chtěl jsem jen, aby sis uvědomil, že můžeš zvládnout draka, který po tobě jde. Nikdy bych do tebe neřekl, že ho zaženeš a půjdeš po mně!“ řekl Charlie a vybuchl smíchy.
Albus se k němu připojil. „Přesto, nemůžu to jen tak nechat být.“
Charlie se škádlivě usmál. „A co s tím uděláš, maličký Albíčku?“
Albusovi zahrál na rtech lstivý úsměv. „Myslím, že bych měl mamce poslat sovu, aby věděla, že už umím létat. Bude chtít podrobnosti. Kolik jich dostane, to je na tobě.“
Strýc Charlie se opravdu zasmušil. „To bys mi neměl dělat! Tvá mamka mě zabije, a udělá to hodně nápaditě!“
Albus na něj bezvýrazně pohlédl: „Neměl bych?“
Charlie si Albuse pár minut měřil očima. Souboj vůlí probíhal v intenzivním tichu. „Co za to?“ zeptal se konečně.
„Potřebuji koště na famfrpál.“
„Přenechám ti to ožehnuté Tisíciletí.“
„To nové, na kterém jsi letěl, bude stačit.“
„To je drahé koště, synku.“
„Vždycky můžu poslat sovu taky babičce.“
Charlie se na Albuse zamračil, a pak se usmál a s předstíraným znechucením potřásl hlavou. „Ty slizký malý vyděračský prevíte!“
Albus se opřel s rukama založenýma za hlavou. „Každý, kdo dokáže vytvořit iluzi draka s tolika podrobnostmi, zvládne taky přeměnit koště do mrzimorských barev.“
Charlie se usmál: „Ještě něco, vaše výsosti?“
„Mé jméno vryté do násady nesmazatelným kouzlem bude stačit. Zlatými písmeny.“
„Celé jméno?“
„Proč ne?“
Charlie se láskyplně usmál na synovce; v pohledu měl respekt, který tam předtím nebyl. „Víš, že manévr, který jsi zvládl na tom koštěti, draka vyvedl z míry?“
Albus se uvolnil po stresu z konfliktu. „Jo?“
Charlie se znovu usmál. „Tohle jsem viděl udělat jen jiného draka. Létáš jako drak, synku.“
Albus mu pohlédl do očí. „Ne, pane. Létám jako jezevec.“
***
Albus se probudil ve své bradavické posteli. Zůstal ležet ve tmě, zvažoval situaci, přemýšlel o svém snu. Byl neuvěřitelně živý a skutečný. Tak děsivý.
Takhle se opravdu cítil? Jako oběť, která už nebude ustupovat a nenechá si všechno líbit? A ty řeči o Mrzimoru. Jak to všechno věděl? Podvědomě poslouchal, když Rose neustále klábosila o kolejích v Dějinách Bradavic?
To, jak mluvil se strýčkem Charliem, bylo další téma k zamyšlení. Skutečně by se mohl takto postavit dospělému? Jak mu vyhrožoval, jaké požadavky na něj kladl – byl by opravdu schopný vydírat?
Vylekal se, když Scorpius rozhrnul závěsy na jeho posteli s otázkou: „Už jsi vzhůru?“
„Teď už ano,“ zabručel Albus. Vyklouzl z postele a téměř jako ve snu se oblékl a šel do Velké síně se Scorpiusem a Rose. Naslouchal jejich veselému hašteření a nemohl si pomoci, ale pořád musel přemýšlet.
Co ten sen opravdu znamenal?
Znamenal, že nebyl jen mladší syn Harryho Pottera, chlapec, který se všeho bojí a má záchvaty paniky a úzkosti? Chlapec, o němž jeho vlastní bratr řekl, že bude mít žaludeční vředy před dosažením patnácti let? Znamená to, že může očekávat něco jiného?
Jeho myšlenky přerušil přílet sov.
Celestina upustila balíček patřící Rose a pak ve strachu z odvety uprchla. Scorpius si oddechl úlevou, když, jak se zdálo, nedostal žádného Huláka. Albus se vrátil ke své kaši a z jakéhosi důvodu se mu tajně ulevilo.
Najednou se hladina hluku zvýšila. Albus vzhlédl jako ve zpomaleném záběru. Nějak věděl, co uvidí.
On jediný ve Velké síni nebyl překvapený, když k smrti unavená sova před něj upustila dlouhý předmět ve tvaru koštěte.
Odmávl pryč Rose a Scorpiuse a zvedl připojený vzkaz.
Albusi,
udělal jsem to v bezpečí domova v Rumunsku. Než jsem včera večer odešel z Británie, uvědomil jsem si, že pokud chci ještě někdy přijít domů, potřebuji, abys neřekl mamce a babičce, jak ses naučil létat. Tak přijmi tohle jako úplatek, a hodně štěstí!
S pozdravem,
strýček Charlie
P.S. Udělal jsem nějaké změny, věřím, že je oceníš.
Roztrhl balíček a našel úplně nový Nimbus Tisíciletí zakouzlený na černo s mrzimorsky žlutými proutky, s jeho celým jménem vyvedeným ve zlatě pod znakem na rukojeti. Albus si pomyslel:
Co se to se mnou děje?
Myšlenka pro tento den: Jezevec se ve srovnání s ostatními symboly kolejí (lev, orel, had) na první pohled jeví jako nejslabší ze všech. Ale z četby jsem se dozvěděl jednu věc. Jezevec na rozdíl od těch ostatních je pasivní zvíře, které musí cítit, že je zahnáno do rohu nebo ohroženo, než zaútočí. Ale pak tvar jezevčí čelisti zabraňuje jejímu vymknutí, takže jakmile se jezevec zakousne, nelze ji vypáčit a uvolnit se! Stručně řečeno, jezevec nezaútočí, dokud ho nevyprovokujete, ale jakmile k tomu dojde, bojuje až do konce! Nemyslíte, že to dělá z volby erbovního zvířete pro Mrzimor další příklad JK génia?
*Mary Shelleyová – britská spisovatelka 1. poloviny 19. století, autorka Frankensteina