Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3

Jakmile zoufalý ředitel se zdánlivě bezvědomým dítětem v náručí dorazil na ošetřovnu, madame Pomfreyová neztrácela čas a ukázala na nejbližší postel.

„Co se stalo?“ zeptala se, když viděla to strašlivé množství krve na chlapci i Brumbálovi. V mysli se jí začalo formovat hrozné podezření. „Nemá to nic společného s tou bestií zamčenou ve třetím patře, že ne?“ zašeptala vztekle na svého zaměstnavatele, zatímco hůlkou opisovala složité křivky diagnostického kouzla.

Brumbál zvedl ruce, aby lékouzelnici uklidnil. „Harry - narazil do zrcadla…“ alespoň to bylo to, co předpokládal, že se stalo.

„Řediteli, jeho zranění jsou několik hodin stará!“ odsekla madame Pomfreyová, která teď začala sesílat diagnostická kouzla. „Vážně mi chcete tvrdit, že žádný z jeho kamarádů neslyšel uprostřed noci hluk rozbíjeného skla hned vedle jejich ložnice?

„Nebylo to v koupelně, Poppy. Harry se rozhodl využít prázdniny k nočnímu prozkoumání hradu. Naneštěstí narazil do středověkého zrcadla, které jsem nerozumně schoval do nevyužívané učebny, dokud ho nebudu moci přesunout na místo určení. Našel jsem ho před pár minutami, a to jen z toho důvodu, že Ronald Weasley, Harryho kamarád, za mnou přišel během snídaně, protože se o něj strachoval.“

Lékouzelnice neodpověděla, soustředila se na složité kouzlo, které jí řeklo, kolik krve chlapec ztratil. Naštěstí ho jeho stav neohrožoval na životě, ale i tak potřeboval několik dávek dokrvujícího lektvaru.

„Jeho tělesná teplota je příliš nízká,“ zamumlala, když získala výsledky dalšího kouzla a seslala na Harryho jedno zahřívací. Nemohla ho zabalit do teplé deky, jak by obvykle udělala (zastávala názor, že příroda je lepší než ta nejnáročnější kouzla), protože potřebovala vyléčit četné řezné rány poseté na jeho těle.

Poté začala malého chlapce co nejopatrněji svlékat. Zřejmě však nebyla dost opatrná, protože Harry – který do teď téměř nedal najevo, že ví, co se kolem něj děje – začal vzlykat a protestovat a snažil se od ní odtáhnout.

V hlavě mu bušilo, jako kdyby naběhl do jedné z mnoha kamenných hradních zdí. Navíc se zdálo, že se boří do bahna. Ruce, které ho nesly, ho už před nějakým časem položily do něčeho měkkého, a za to byl vděčný. Nedalo se nekřičet bolestí, když ho jeho nálezce chytil za paže přesně v těch místech, kde byl nejvíc zraněný.

Harrymu se točila hlava a byl zmatený. Ale najednou se mužský hlas někde nad ním zmínil o zrcadlu, do kterého podle všeho narazil, a všechno se mu vybavilo.

Jak jen mohl být tak pitomý? Skočit proti kusu skla – zbláznil se? Kdyby se madame Pomfreyová nebo kdokoliv o tom dozvěděl, určitě by ho nazval šílencem. A Ron – co by si Ron pomyslel, kdyby se k němu donesly zvěsti o Harryho pitomosti? Vždyť Ron neviděl jeho mámu a tátu, tak jak by mohl pochopit, co Harryho vedlo ke skoku proti zrcadlu?

V Harrym pořád dřímaly naděje, že se jeden z nich omluví a oba se zase spřátelí. Ron by se nechtěl kamarádit s bláznem.

Ale byla to jeho máma… a smála se na něj. A – když mu tělem projela prudká bolest, zaskučel a pokusil se odtáhnout od rukou, které z něj odlepovaly pyžamo.

„Omlouvám se, pane Pottere, ale musím z vás dostat vaše oblečení, jinak vás nemohu vyléčit,“ omluvila se lékouzelnice a dál tahala za tričko – které se přilepilo k jeho zraněním.

Harry zoufale zavrtěl hlavou. Lékouzelnice nebo ne, nemohl jí dovolit, aby z něj násilně strhla tričko. Teta Petunie to taky zkusila jednoho rána poté, kdy byl Dudley a jeho kamarádi výjimečně brutální v jejich hře jménem ‚honička na Harryho‘. Harry byl tak vyčerpaný, že usnul ve svém oblečení, a ráno měl ke kolenům přilepené džíny. Když to tetě oznámil, bezohledně odtrhla látku z jeho levého kolena, ale strašlivý výkřik, který probudil sousedy, ji přinutil namočit alespoň to druhé a počkat, až se džíny trochu uvolní, takže slupování tolik nebolelo.

Copak madame Pomfreyová – která byla podle Rona totéž jako zdravotní sestra – neznala tyhle základní věci?

„Musíte pyžamo namočit, potom se uvolní, a až ho sundáte z ran, pak to nebude tolik bolet!“ napomenul ji Harry.

Madame Pomfreyová na něj pochybovačně pohlédla. „Nemůžete dát na otevřené rány vodu, pane Pottere.“

„Ano,“ stál si tvrdohlavě na svém, přestože mu zběsile tlouklo srdce. Neměl by se hádat s dospělými. Ale tělo ho už tak dost bolelo, a on nemohl snést pomyšlení na další bolest.

Několik okamžiků lékouzelnice uvažovala, co dělat. Kdyby byli u svatého Munga, neváhala by se splněním chlapcova přání – nerada mu působila bolest – ale v Bradavicích? Pokud věděla, potrubí nebylo opraveno od doby, kdy jej sem firma Gaunt&Partners, první a jediná kouzelnická instalatérská firma, před asi sto lety nainstalovala. Voda byla dost čistá na sprchování nebo mytí podlahy, ale dávat ji do Merlin-ví-jak-hlubokých otevřených ran?

Ne, to nemohla riskovat.

„Vím, že jste vyrostl u mudlů, pane Pottere, jenže Bradavice jsou starobylý hrad s poměrně starým potrubím, a voda prostě není dost čistá na to, abychom ji použili na otevřené rány. Nicméně,“ zvedla ruku, když se ji chlapec chystal přerušit, „můžu zaletaxovat profesoru Snapeovi a zeptat se ho, jestli nemá náhodou ve skladu nějaký Jodizolový lektva-“

„Jedovatý lektvar?“ zeptal se Harry zděšeně. Byl to Snape, samozřejmě, ale určitě by nepoužíval jedy jako přísadu do lektvarů!

„Je to antiseptický lektvar, podobný jako desinfekce v mudlovském světě, jen je mnohem silnější, nicméně jej normálně nepoužívám.“

Harrymu se nelíbila myšlenka, že by ho v tomhle stavu viděl ze všech lidí zrovna Snape, ale pokud se chtěl vyhnout bolesti při odlepování trička z ran, zdálo se, že nemá na výběr.

Jak všichni tři lidé na ošetřovně očekávali, profesor Snape byl rozzlobený, když musel přerušit snídani. Brumbál, který zaletaxoval do jeho kabinetu sám, byl dost moudrý, aby mu neřekl, kdo přesně potřebuje Jodizol. Ale když o pět minut později učitel lektvarů vystoupil z krbu, první, co uviděl – hned poté, co pokáral lékouzelnici, proč si nehlídá, jestli má ve skladu opravdu všechny potřebné lektvary – byl zelenooký chlapec s nepoddajnými vlasy sedící na posteli, který si ho ostražitě prohlíží.

„Pottere,“ zaúpěl, „co jste provedl tentokrát?“  Plně si vědom, že starý muž mu záměrně ‚zapomněl‘ sdělit, že to byl Chlapec, který zůstal naživu, kdo vyžadoval ten lektvar, vrhl na ředitele ošklivý pohled. Brumbál mu pohled vrátil spolu s omluvným úsměvem.

„Ehm…“ odpověděl Harry, nejistý, co má zamračenému muži říct. Bude si z něj dělat legraci tak jako tak, nebo ne?

Snape si změřil chlapcův neupravený vzhled. Už jen stav jeho obličeje skoro stačil, aby sebou cuknul. Některé z nesčetných šrámů byly velmi blízko chlapcových očí, a působivé modřiny na jeho čele naznačovaly, že buď naběhl do zdi, nebo se dostal do boje.

Neušly mu ani mnohé škrábance na rukou, a podle jeho pyžama také na hrudi. Učitel lektvarů se vnitřně zamračil. Potter možná dělal problémy, ale kdo nebo co ho mohlo dostat do tohohle stavu? Draco Malfoy byl spolu s většinou zmijozelských prváků na vánoční prázdniny doma, a on si nevšiml žádných rozporů mezi nebelvírskými a mrzimorskými nebo havraspárskými.

„Výmluvný jako vždy, jak vidím,“ ušklíbl se Snape, když vyšlo najevo, že z chlapce odpověď nedostane. „Předpokládám, že jste udělal něco pitomého, například pronásledoval dalšího trolla bez ohledu na důsledky nebo fakt, že jste pouhý jedenáctiletý podprůměrný kouzelník, který dosud nezvládl přeměnit hlemýždě v konvici.“

Harry zrudl, když mu Snape připomněl, že byl takové poleno při přeměňování. „Nepronásledoval jsem trolla!“ vykřikl rozhořčeně, jen napůl si vědom, že asi není dobrý nápad hádat se s přísným profesorem, který ho jednoznačně nenávidí. Hlava ho už tak dost bolela.

„Ne?“ zeptal se Snape posměšně. „On to byl cornwallský rarach?“

Harry sice netušil, o jakém rarachovi Snape mluví, ale bylo mu to úplně jedno. „V tom pitomém zrcadle byla moje máma a já už nechtěl být dál sám, tak jsem trochu zazmatkoval!“ zaječel zoufale. Jak jen Snapea nenáviděl!

Po tomhle se v místnosti rozhostilo naprosté ticho. Madame Pomfreyová si připleskla ruku na pusu a jemu došlo, co právě přiznal.

„Chci říct…“ zakoktal se ve snaze najít uvěřitelnou výmluvu pro faktické doznání, že jeho náraz do Zrcadla z Erisedu a následné zranění nebyla nehoda.

„O jakém zrcadle to mluvíte?“ zeptal se Snape, který se – nijak překvapivě - probral z Harryho přiznání jako první.

„To nevím, ukázalo mi mámu a tátu, ale Ron je neviděl. Viděl jenom sebe jako primuse a famfrpálového kapitána a podobně.  Já jsem nikdy dřív mámu neviděl, a včera v noci mi tolik chyběla, a pak se to stalo… Nechtěl jsem to zrcadlo rozbít, vážně!“ přiznal Harry.

„Nikdy jsi neviděl rodiče?“ zeptal se překvapeně Brumbál. „Tvoje teta ti určitě ukázala jejich obrázky a vzala tě k jejich hrobu.“

„Teta o nich nemluví a já mám zakázáno ptát se,“ odpověděl hořce Harry.

Když Brumbál otevřel ústa, madame Pomfreyová ho rychle přerušila. „Pánové, i když souhlasím, že je to vážná věc, která se musí řešit, šrámy pana Pottera pořebují být po tom – tom incidentu ošetřeny. Proto vás musím požádat, abyste tuto diskuzi odložili na později, až se postarám o Harryho zranění.“

„Samozřejmě, Poppy, omlouvám se,“ odpověděl Brumbál okamžitě. Pokynul svému Mistru lektvarů, aby jej následoval a ustoupil od postele, čímž léčitelce uvolnil místo pro práci.

„Výborně, pane Pottere,“ oslovila Harryho, který opatrně sledoval její hůlku. „Nejdřív navlhčím lektvarem vaše tričko, takže bude moci nasáknout, než kouzlem zjistím, jestli nemáte v kůži zabodnuté nějaké střepy.“

Harry neochotně přikývl. Byla to jeho chyba, že skočil proti Zrcadlu z Erisedu, nebo ne? Zasykl, když se lektvar dotkl jeho kůže. Ve skutečnosti to nebolelo, ale to jemné pálení bylo víc než nepříjemné. Přesto mu dával přednost před bolestí, která by vznikla při odtrhování jeho pyžama.

Brnění, které ucítil, mu prozradilo, že madame Pomfreyová musela vyslovit nějaké zaklínadlo, zatímco byl zaměstnán lektvaram.

„Hm,“ odfrkla si. Z několika šrámů na chlapcově těle stoupal modrý kouř. Odstranění všech střepů zabere nějaký čas, protože nemohla použít přivolávací kouzlo. No, mohla, ale to by bylo riskantní a ona nechtěla chlapce zranit ještě víc.

Naštěstí měl Jodizolový lektvar stejný účinek jako voda a po deseti minutách čekání byla zdravotnice schopná z Harryho odlepit tričko jen s minimální bolestí.

Další půlhodina byla pro něj těžká, protože se madame Pomfreyová musela šťourat v každém šrámu, ze kterého stoupal modrý kouř. Byla lékouzelnice, ne doktor, a mohla použít hůlku a odstranit střep (jakmile jej našla, udělala to), což nebolelo tolik jako použití pinzety, jak předpokládal. Když pracovala na obzvlášť hlubokém šrámu, škubl sebou a lékouzelnice k němu soucitně vzhlédla.

„Pokud je to moc zlé, můžu zavolat ke svatému Mungovi – kouzelnické nemocnici – a zeptat se, zda by bylo možné vás tam převézt. Pod anestetiky neucítíte žádnou bolest při odstraňování všech střepů.“

Harry zavrtěl hlavou – neměl rád nemocnice. Před pár lety ho Dudley a jeho gang pořádně zbili. Několikrát s ním hodili, a když ho nepřestala bolet hlava ani druhý den, vzala ho teta do nemocnice v Surrey a tvrdila, že to byl on, kdo začal rvačku s bratrancem.

Sestry se na něj nesouhlasně podívaly, zejména poté, co jim vyložila, jak její syn, Harryho oběť, zrovna bydlí u jiného příbuzného, aby se zotavil z toho brutálního útoku. Lékař, který Harryho ošetřoval, nebyl moc příjemný. Harry nakonec musel strávit několik dní zavřený ve svém přístěnku, protože doktor řekl, že má lehký otřes mozku a musí zůstat nejméně tři dny v posteli.

„Ne, nechci jít do nemocnice,“ řekl lékouzelnici. Nehledě na svoji poslední zkušenost s nemocnicemi, nechtěl opustit Bradavice. Tohle byl domov, tady byli jediní lidé, kteří ho možná měli rádi, a udělal by téměř cokoli, aby tady mohl zůstat.

Madame Pomfreyová se na něj pochybovačně podívala. „Pokud si myslíte, že se dokážete vyrovnat s bolestí, dobře. Ale máte ještě poměrně dost ran, které jsem zatím neléčila.“

Po tomhle se Harry ještě víc snažil nijak nedat najevo, že ho cokoli bolí. Bylo to docela náročné, protože, jak se zdálo, lékouzelnice se rozhodla vyčistit nejhlubší rány jako poslední. Několikrát jí chtěl říct, ať přestane, že by raději šel do té nemocnice, ale pomyšlení, co by doktoři řekli, kdyby zjistili, co udělal (zejména protože v tomto světě nebyl obyčejné dítě, ale slavný Chlapec, který zůstal naživu) mu zabránilo ozvat se.

Jen když se dotkla jednoho dlouhého a hlubokého šrámu u jeho klíční kosti, nemohl zadržet zasténání. „Omlouvám se!“ vykřikl v obavě, že teď bude muset do nemocnice jít.

Lékouzelnice vzhlédla, a když viděla strach v jeho očích, jenom zavrtěla hlavou a pokračovala v práci.

Po době, která se zdála jako věčnost, madame Pomfreyová oznámila, že odstranila všechny střepy, které našla, a Harry se málem rozplakal úlevou. Když mu lékouzelnice řekla, že ještě zbývá vyléčit šrámy, napjal se (nevěřil jí, že to nebude bolet), ale rozhodl se nedělat povyk, když se nejspíš dostal z toho nejhoršího.

Opravdu, léčení šrámů nebylo ani zdaleka tak zlé jako odstraňování střepů. Lékouzelnice nad Harrym několikrát mávla hůlkou a magicky zacelila rány. Jen bílé čárky na jeho kůži naznačovaly, že tam před několika vteřinami byly hluboké šrámy.

Harry na ni ohromeně zíral. Tohle zaklínadlo by se mu mohlo hodit, až ho zase Dudley použije jako boxovací pytel.

Předpokládal, že už je konec, se začal zvedat.

„Kdepak, pane Pottere, zůstaňte tak!“ napomenula ho madame Pomfreyová. „Byl jste vážně zraněný, takže si pobudete na ošetřovně nejméně dva dny. Navíc potřebujete několik lektvarů na doplnění ztracené krve a pro jistotu, kdybyste s toho několikahodinového ležení na studené zemi dostal rýmu.“

S tím se otočila a přešla ke skříni na druhé straně ošetřovny. Harry při čekání bloudil očima po místnosti. Vedle dveří vedoucích na chodbu se rozrušeně bavil ředitel s profesorem Snapem. Harry napínal uši – byl si jistý, že mluví o něm; nebyl tu jiný důvod, proč by neopustili ošetřovnu, a pokud byl on předmětem jejich diskuzí, měl snad právo je poslouchat, že ano?

Bohužel jejich hlasy byly příliš tiché, aby něčemu rozuměl. Zamračil se. To bylo nefér! Dospělým by nemělo být dovoleno mluvit o dětech bez toho, aby věděly, o co jde. Alespoň jeho rodina o něm mluvila tak nahlas, že vždy slyšel každou urážku i zevnitř přístěnku.

„Takže, pane Pottere, kdybyste byl tak laskav a užil tyto lektvary – nelekněte se, po tomhle,“ ukázala madame Pomfreyová na lahvičku s jasně červenou tekutinou, „vám začne stoupat z uší pára. Nebude to bolet, je to jen vedlejší účinek Životabudiče, který je určen k prevenci a léčbě nachlazení. Ten druhý chutná ještě hůř než Životabudič, je mi to líto, ale dokrvovací lektvar potřebujete a možná si ho budete muset vzít i večer.“

Harry si od ní váhavě vzal obě lahvičky a přičichl k nim. Uvařil dost lektvarů, aby věděl, že nechutnají jinak než příšerně. S hlubokým nádechem vypil ten červený.

Když přestal kašlat a pára se snížila na úroveň, která mu dovolila vidět okolí, vylil si do pusy tmavohnědý obsah druhé lahvičky – a málem ho zase vyplivl, když se tekutina dotkla jeho jazyka.

S velkými obtížemi lektvar spolkl. Bylo to odporné! Harry se tady a teď rozhodl, že už nikdy nebude dělat nic, co by zavinilo ztrátu krve a nutnost užití takovýchhle příšerných lektvarů.

Madame Pomfreyová se na něj soucitně usmála. „Vím, není to zrovna nejpříjemnější zážitek, ale aspoň to není Kostirost, věřte mi, ten je ještě horší.“

Harry se zděšeně podíval na její odcházející záda. Netušil, co měl být ten Kosti-něco, ale rozhodl se, že co nejdřív po propuštění z ošetřovny navštíví knihovnu, aby se tomu mohl vyhnout.

Alespoň se zdálo, že dokrvující lektvar udělal svou práci – Harry se cítil méně vyčerpaný a unavený než dřív. Doopravdy ztratil tolik krve? Vzpomínal si na tu vlhkou, lepkavou látku, na které ležel celou noc, ale neměl tušení, jak mu ztráta krve oslabila tělo. Jistě, byl v bezvědomí – nebo co to bylo – ale jenom proto, že se praštil do hlavy, ne?

A většinu času stejně nebyl v bezvědomí, ale jenom snil o své mamince… o své rodině… kterou nejspíš už nikdy neuvidí, když teď rozbil to nádherné zrcadlo…

Neměl moc času zabývat se tou myšlenkou, protože jakmile profesor Brumbál ukončil rozhovor se svým Mistrem lektvarů, vrátil se k Harryho posteli. Snape mu jen věnoval nečitelný pohled a odešel z ošetřovny s obvyklým zavlněním pláště.

„Harry, chlapče,“ začal ředitel, když si sedl na čerstvě vyčarované, měkké fialové křeslo, „nemyslím si, že jsem doopravdy pochopil, co se ti v noci stalo a způsobilo ti tvoje zranění.  Byl bys tak laskav a povyprávěl to starému muži?“