Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 27. Létání

Po uspokojující výměně názorů s Luciusem Snapeova špatná nálada zmizela, takže následující večer se zúčastnil setkání Řádu v rozpoložení, které vzdáleně připomínalo dobrý rozmar. Vzhledem k úplňku chyběl Lupin, díky bohu, takže na schůzi jen jediná osoba (až na ředitele) vzbuzovala významnou úroveň Snapeovy antipatie.

Nymfadora Tonksová seděla nevinně naproti němu.

Zabránit si, aby se na tu pitomou ženskou nemračil, jej stálo hodně úsilí. A když jej ředitel požádal o vylíčení incidentu s Luciusem Malfoyem během prázdnin (oficiálně se o Snapeově sídle mluvilo jako o ‚bezpečném domě‘ pro chlapce), Snape bryskně vyvrátil ředitelovy letmé obavy o povaze Luciusova zájmu o chlapce.

„Konec konců,“ dokončil Severus tiše se smrtícím úsměvem na rtech, když svůj černý pohled otočil k Nymfadoře Tonksové, „ani Lucius Malfoy není tak zvrácený, aby chlípně využil truchlícího puberťáka. Jak zkažený by člověk musel být, aby toto udělal?“

Krutě se na ni usmíval, dokud nezbledla a nesklopila oči. Uspokojený se odvrátil. Na rozdíl od ostrých modrých očí ředitele a neustále podezřívavého oka Alastora Moodyho si ostatní té výměny zjevně nevšimli.

Cítil na sobě pohled Tonksové, zatímco rekapituloval poslední setkání s Pánem zla, a otočil se včas, aby zachytil její ustaraný výraz, než stočila pohled stranou.

Ano, vím, cos udělala, pomyslel si zlomyslně.

Uvědomila si vůbec, že ten kluk sám sebe přesvědčil o své zamilovanosti do ní? Byl si jistý, že ta hloupá holka vůbec nedomyslela důsledky své fyzické intimity s Harrym.

Pro Merlina, ten hoch právě ztratil nejbližšího člověka, který mu představoval rodinu, a většinu svého života žil bez čehokoliv, co by připomínalo lidskou lásku. Jak mohl začít zdravý vztah, natož zahrnující sexuální intimitu s ženou s o tolik většími zkušenostmi?

Bylo to od ní prostě hloupé. A naprosto lehkomyslné. I kdyby do toho nezapletla jeho vlastního potomka, pohrdal by jí za to. Hrát si s city mladého muže a zcela nedbat na následky… To bylo kruté.

Když se Kingsley Pastorek pustil do hlášení o událostech na Ministerstvu kouzel – nic, co by už neslyšel – Severus se přistihl, že přemýšlí o noci s Lily, kdy se ji pokusil políbit.

Docela jej překvapila ostrá bolest, kterou ucítil při vzpomínce, jak od něj odvrátila tvář.

Ani si neuvědomoval, proč jej nenechala políbit ji, dokud se jí ve chvíli vyvrcholení nepodíval do tváře. Ruku si připlácla na ústa a oči se jí leskly neprolitými slzami. Okamžitě jej odstrčila stranou, utekla do koupelny a vyzvracela se do záchodu. Ty zvuky pronikly až do ložnice.

James Potter jej mohl ponižovat den co den po několik tisíc let a on by se nikdy necítil tolik jako Srabus, jako když mu v uších znělo její znechucení.

Lily Severuse nevyhledala, protože by jej chtěla vidět. Jen chtěla zranit Pottera tou nejvíc ponižující věcí, kterou si uměla představit – přefiknutím Srabuse. Ani si neuvědomoval, že jej vidí jako takového ubožáka, dokud s ním neskončila.

A upřímně, Severus se tak nikdy necítil, dokud si neuvědomil, jak jej vnímá Lily. Lily, která se ušlechtile a pošetile snažila jej ve škole bránit. Kterou pronásledoval očima, i když se stokrát ubezpečil, že je to špatné. Která, jak se zdálo, nesouhlasila s ostatními, že on je jen špína.

A celou tu dobu to byla jen lež. Stejně bezcitná jako ostatní udeřila, kde to bolelo.

Nenáviděl ji.

A nenáviděl tuto ženu, která tak lehkomyslně pokračovala v Lilyiných stopách.

Snape Nymfadoru Tonksovou pozoroval chladným, hodnotícím pohledem. Nebude žádná další generace jeho rodiny, kterou zmanipulují a využijí. O to se postará.

Z její nervózní reakce na jeho komentář s temným uspokojením vyčetl, že z jeho strany asi nebude zapotřebí velké námahy. Možná, pokud to půjde lehce, by ji s minimálními škodami mohl oddělit od Harryho natrvalo.

Čím dříve ta ženská zmizí ze života jeho syna, tím lépe.

ooOOoo

V Harryho jizvě pulzovalo, jako by v ní měl sbíječku. Když se k tomu přičetl hrozný strach poskakující mu v břiše, dostal se kvůli hraní famfrpálu do strašného stavu. Nebelvírští kolem na něj házeli povzbudivé úsměvy a jemu srdce svírala temná hrůza. Už to bylo dávno, kdy naposledy hrál; dva tréninky s týmem mohly jen stěží smazat rok nečinnosti. A už na sobě cítil zraky stovek lidí, kteří se dívali. Neměl kam uprchnout.

Slyšel madame Hoochovou vykřiknout: „Nasedněte na košťata, prosím!“

Když se škrábal na svůj Kulový blesk, úzkost v žaludku vzplanula do čehosi připomínajícího skutečný strach. Očima zabloudil k Remusovi na tribuně a vroucně doufal, že se toto neukáže jako totální katastrofa –

Vysoký tón píšťalky jej vytrhl z jeho obav a on se odrazil do vzduchu.

Zírají na mě… To nezvládnu… Nechci tu být… pomyslel si, když rychle vzlétl.

A přesto se cosi přihodilo, když mířil vzhůru a zahlédl Potlouky a záblesky červených hábitů svištících vzduchem.  Úzkost z toho, že je sledován, se rozptýlila. Lupin, Snape i Voldemort se mu z myšlenek vytratili. Všímavým pohledem přejel hřiště a prohnalo se jím zvláštní, radostné, téměř zapomenuté vzrušení. Dokonce i pálení jizvy se změnilo v nicotnou otravnost na pozadí myšlenek.

Zase hrál famfrpál. Zase létal.

Jak se tomu kdy mohl vyhýbat?

S blaženým pocitem u srdce Harry vykroužil několik smyček. Nedokázal bojovat s úsměvem, když spatřil Zlatonku lesknoucí se na opačném konci hřiště. Vystřelil, aby ji dostihl.

ooOOoo

Snape seděl na tribuně pro zaměstnance a naštvaně zíral na svoji poslední Nemesis. Tři dny nezmenšily jeho zuřivost na Lupina za to, že mu uchvátil zásluhy za přesvědčení Harryho ke hře.

„Vypadá na sebe tak pyšný,“ zabručel Snape. „Zatracený vlkodlak.“

„Vidíte mu jen temeno hlavy, Severusi,“ odvětila Minerva a znělo to, jako by si nebyla jistá, jestli má být pobavená, nebo rozladěná. „Nemáte tušení, jak se tváří.“

„Měla jste ho vidět,“ vztekal se Snape a stále zíral na Lupinova záda. „Já jsem ten, kdo znovu přivedl Pottera ke hře, a on si připisuje zásluhy. To já Harrymu usnadnil změnu názoru. On mu jen řekl, jak je šťastný, a zjevně teď věří, že bez cizí pomoci popohnal kluka zpět ke hře.“

„Mluvíte, jako byte o tom dost přemýšlel,“ poznamenala Minerva.

Snape na ni vrhl zlostný pohled, ale ta pekelná ženská pokračovala.

„Severusi, domnívám se, že Remusovi upíráte jeho zásluhy,“ pokračovala káravě. „Mohl jste Harrymu hrozit značným znepříjemněním života, pokud by odmítal hrát, ale Remus byl ten, kdo jej podpořil. Remus chtěl, aby hrál, a Harry to věděl. Na dobré jednání odpovídá kladně.“

„A jakou myslíte, že jsem měl motivaci já?“ otázal se odměřeně. „Taky jsem chtěl vidět toho mladého idiota hrát. Proto jsem na něj tlačil. Jestli je tak pitomý, aby to neviděl –“

„Řekl jste mu to?“ tázala se McGonagallová. „Manipulací chlapcovu důvěru nezískáte. S vaší minulostí, pokud nebudete upřímný o svých motivech, vždy bude od vás čekat to nejhorší.“

„Je mi jedno, co si myslí o mém jednání,“ ušklíbl se Snape.

„Tak proč vedeme tento rozhovor?“ kontrovala Minerva.

Snape se chystal odseknout, ale už vyskočila na nohy a jen taktak že neopustila úzký rozsah jeho improvizovaného tišícího kouzla.

„Musíte vážit své činy, Severusi,“ informovala jej přísně. „Vyřešte sebe, protože si vůbec nejsem jistá, že sám víte, čeho se s chlapcem snažíte dosáhnout. Jen pamatujte, že opakované tresty vám srdce puberťáka nezískají.“

„Nechci –“ začal Snape, ale už od něj odstoupila. S tichým odporem sledoval, jak se posadila vedle ředitele, protože již zjevně nedisponovala dostatečnou tolerancí k Severusovi.

Neví nic, pomyslel si prudce. Ta ženská nemá děti, nic neví o Severusovi a ještě méně o Harrym. Kdo si myslí, že je…

Málem se na svém sedadle zhroutil; dobře si uvědomoval, že on také nic neví.

Jeho zahořkle závistivý pohled opět doputoval k týlu Lupinovy hlavy.

Lupin si sedí v první řadě, napadlo Snapea pošetile. Ucítil novou vlnu nepřátelství; vlkodlak si evidentně strategicky vybral přední sedadlo, aby jej kluk viděl. A zvláštní, že zrovna na stejné straně jako Snape, jen pár řad vepředu. Pokud Harry očima zamíří jejich směrem, automaticky zahlédne Lupina a ne Snapea.

Skoro jako by doufal, že mě zastíní, uvědomil si a šokovala jej vlkodlakova čirá lstivost.

Zaťal zuby, vyskočil na nohy a vydal se po schodech dolů, aby se zastavil u překvapeného Remuse Lupina.

„Je tady volno?“ zeptal se Snape s napjatou zdvořilostí a doufal, že Lupin v těch slovech neslyšel odkapávající zášť.

Remus překvapeně zamrkal a příjemně se na Severuse usmál. „Samozřejmě. Prosím, posaď se.“

Dobrých dvacet vteřin pak na Snapea šokovaně zíral, jakmile se vedle něj skutečně usadil. Severus k němu vyslal zlý pohled, což jej ještě víc zmátlo.

„Skvělá volba místa, Lupine,“ zavrčel Snape. „Výborná vyhlídka, nemyslíš?“

Lupin na něj hleděl s výrazem blízkým zmatení, a pak přikývl. „Docela dobrý výhled, souhlasím.“ Zasmál se. „Trochu blíž Potloukům, než by se mi líbilo.“

Aha! pomyslel si Snape vítězně, jelikož mu neuniklo Lupinovo uklouznutí. Připustil, že se to vymyká jeho zvyku. Lupin se přiznal k intrice.

Snape ještě cítil hořké zadostiučinění, když hvizd odstartoval zápas. Pozornost upíral jen na vlkodlaka – který teď s podivným výrazem sledoval Harryho – a na svého syna.

Když se Harry tváří otočil k jejich tribuně, navzdory vší té chlapcově nechuti opět hrát se zdálo, že je nespoutaně šťastný.

A ačkoliv se děsivě podobal Jamesi Potterovi, Snape teď rozeznával jistou vrozenou ladnost v létání, kterou jeho předchůdce nikdy nedisponoval. Zvlášť samolibě se cítil, když Harry zvládl komplikovaný pohyb podobný Vronského fintě. James Potter by nikdy nedokázal něco takového. Ani nebylo pravděpodobné, že by to předvedl jakýkoliv syn Jamese Pottera.

Ale jeho syn mohl.

Hra probíhala asi dvacet minut, když Harry vyrazil od havraspárského chytače a obratně chytil Zlatonku, načež vzápětí stočil směr doprava právě včas, aby zabránil ošklivé srážce s mrzimorskými ochozy.

Stadion propukl v jásot a Snapeovu pozornost přitáhl kvapný pohyb po jeho boku. Prudce se otočil a zahlédl, jak Lupin vyskočil na nohy a už si to míří uličkou. Měl jen chvilku na to, aby zachytil rozrušený výraz, který brázdil mužovu tvář, než se Lupin vrhl davem po schodech nahoru a ztratil se.

Mám to, pomyslel si Snape vztekle. To potvrzuje, že cosi ví.

Vrátil svoji pozornost zpět k hřišti, k Harrymu, který se právě vynořil z hordy jásajících spoluhráčů. Chlapcovy oči se okamžitě přikovaly k prázdnému místu vedle Severuse a jeho výraz naplnilo zděšení.

A pak se zaměřil na něj očima jako dva zelené ledovce, velmi významně hodil své vítězství Snapeovi do tváře tím, že políbil Zlatonku, a se samolibým výrazem odletěl.

Namyšlený pacholek, pomyslel si Snape. Ale nepřišlo mu to až tolik dráždivé.

ooOOoo

„Hej, Snape!“

Kysele se otočil k Harrymu, který k němu doběhl od svých spoluhráčů se zarudlými tvářemi a zářícíma očima.

„Váš plán nefungoval,“ oznámil mu Harry zadýchaně.

„Ano?“ zeptal se Snape nepřístupně a snažil se zjistit, o jakémže plánu to ten kluk žvaní.

„Myslel jste si, že zažiju peklo, nemám pravdu? Zase hrát famfrpál, když jsem o tom nechtěl ani slyšet,“ vysvětloval Harry rychle a zadýchaně. „No – nemohl jste se víc mýlit! Hádejte co? Miluju tu hru. Jsem rád, že zase hraju.“

Nespoutaně se na Snapea zazubil, jako by jeho nepřátelství bylo tváří v tvář tomuto triumfu zapomenuto.

„A to vše díky vám, Snape! A příští týden stejně tak nakopeme zadek zmijozelským,“ dodal Harry hlasitě.

„Pět bodů z Nebelvíru,“ zareagoval Snape automaticky, „za jazyk a otřesné vyjádření zbožného přání.“

Harry zavýsknul smíchy a otočil se od něj stále v opojení svého vítězství. „Když to říkáte, pane. Jen si pamatujte – já vyhrál. Váš plán selhal.“

Mohl se odkazovat na famfrpál, nebo na konflikt mezi nimi. Snapea prostě potěšilo, že mu Harry přiznal hlavní roli v jeho nuceném návratu do hry.

Mně, NE Lupinovi.

V mysli se mu ozvala Minervina slova a pochopil, že musí něco říct…

Řekl jsem to tvým spolužákům jen proto, že jsem si přál vidět tě zase ve hře.

Ale něco uvnitř něj ztuhlo při představě hlasitého vyřčení těch slov. Jak by kluk zareagoval? Agresivním dožadováním se vysvětlení? S opovržením? Cokoliv upřímně vyřčeného může být spínačem krutého odmítnutí a Snape Harrymu nevěřil natolik, aby mu dal moc k zavržení olivové ratolesti.

Tak se ušklíbl.

„Je mi jedno, jestli jsi –“ Zarazil se a sledoval, jak Harryho pozornost upoutalo cosi jiného; dobře si uvědomil, že rychle sklouzl k opačnému extrému toho, co by měl dělat, říkat. A podle chlapcova naprostého nezájmu zjevně zcela přesně naplnil synovu představu o něm.

Nech toho. Odejdi, pobízela jej mysl. Nic neříkej. Tuhle situaci nemůžeš nijak vyhrát, ani nabrat bezpečný směr.

Přivolal co nejneutrálnější postoj.

„Zápas jsem si užil,“ začal nepřesvědčivě. „Tvá… účast byla jedním z faktorů toho požitku.“

Málem doufal, že jej kluk neuslyší a bude prostě pokračovat do šaten, ale Harryho pohled se k němu vrátil plný překvapení. Pátravě Snapea sledoval, nejistý, jestli slyšel správně.

„A jestli sis to užil i ty,“ dodal Snape o něco víc sebejistě, „nebudu ti to upírat.“

Harryho výraz zhořkl. „Páni, díky, Snape. Jsem rád, že vám nevadí, že jsem šťastný.“

S koštětem na rameni se otočil a rozeběhl se, aby chytil své spoluhráče. Snape za ním zlostně a poněkud zděšeně hleděl a snažil se přijít na to, proč jen je rozrušený.

ooOOoo

Lupina našel v jeho kabinetě, jak roztřeseně upíjí z šálku čaje.

„Působivé představení na stadionu,“ poznamenal Snape suše. „Předpokládám, že jsi měl pro ten impozantní útěk důvod?“

Lupin k Severusovi zvedl uštvané oči.

„Jen jsem –“ Lupin se zarazil a trhaně se nadechl. „Když hraje, vypadá úplně jako James. Skoro bych zapomněl…“ rukou si prohrábl vlasy. „Je to těžké, Severusi. Prostě nezvládám se na to dívat.“

Snape po tom prohlášení ztuhl.

Výraz v Lupinově tváři, když prchal, ten podivný pohled, který věnoval Harrymu, jeho zjevné pokusy vyřadit Severuse ze hry… To vše se Severusovi vysmívalo celou cestu z famfrpálového hřiště do Velké síně.

Lupin o Harrym věděl. Před pár minutami o tom byl téměř přesvědčený. Teď si byl jistý. Ten zatracený vlkodlak jako by to přiznal.

Věděl o Harrym a měl potíže se vyrovnat s tím, že není synem Jamese Pottera.

Bylo zatraceně načase, aby ten prašivý vlkodlak přestal s tím pitomým poskakováním kolem problému.

„Nepovažuj mě za blázna, Lupine,“ zavrčel Snape. „Vím přesně, co se děje v tom tvém zabržděném mozku!“

Lupin pozvedl zasmušilý pohled od šálku. „Co to proboha –“

„Mluvím o Harrym!“ vyplivl Snape. „Myslíš si, že jsem slepý? Vidím, jak se na něj díváš!“

Lupinova tvář se nakrabatila.

„Jsem tak průhledný?“ zeptal se smutně.

Snape přimhouřil oči. „Tedy to přiznáváš. Přiznáváš, že ty události posunuly tvé city –“

Lupin si ztěžka povzdechl a pak rukou prohrábl vlasy. „Nevím, co je tady k přiznávání, Severusi. Zdá se, že už jsi mě naprosto odhalil.“ Vlkodlak se znepokojil. „Všiml si Harry?“

Snape se neklidně zavrtěl a přemýšlel, nakolik by Harry zvládl, kdyby se dozvěděl o Lupinových problémech s jeho skutečnou identitou.

„Jestli zaznamenal tvůj křehký emoční stav? Ne. A ty bys měl být rád. Pochybuji, že by ti nadále důvěřoval, kdyby věděl, jaký máš k němu momentálně postoj.“

„Dobře,“ poznamenal Lupin unaveně a přetřel si čelo. „Nechci ho zranit.“

Snape se zamračil; nenáviděl, jak slabý tento muž je. Neměl nad svými city žádnou kontrolu. Lupin zjevně chtěl kluka přijmout bez ohledu na to, kým je, ale nedokázal se k tomu přinutit.

Zvláštní; nikdy Lupina nepovažoval za natolik typického Pobertu, aby nenáviděl kluka jen proto, že jeho otcem je Srabus.

No… k čertu s Lupinem a k čertu s Lupinovou zbožnou úctou k Jamesi Potterovi!

„Doporučuji ti se přes to dostat, Lupine,“ pronesl Snape chladně. „Tvůj drahý zesnulý kamarád je pryč. Udržováním záště v jeho jménu jen získáš to, že zraníš už tak traumatizovaného puberťáka.“

„Já to vím,“ trval na svém Lupin a prázdně hleděl na Snapea. „Ale nemůžu si pomoct. Pokaždé, když uvidím Harryho… Musím myslet na něj a to mě ničí, Severusi…“ zalkl se a přitiskl si pěst k ústům, aby zadržel emoce. Snape jej opovržlivě sledoval. „To pohled na Harryho otevírá tu ránu a já jako bych svého kamaráda ztrácel znovu a znovu!“

Snape se ušklíbl. „Je hloupé, aby tvoje sentimentalita nad mrtvým mužem potlačila city k chlapci, na kterém ti, jak prohlašuješ, záleží.“

„Tak to není, Severusi. Harryho mám rád,“ protestoval Lupin. „Ale taky jsem měl rád jeho. Harry je dobrý kluk… ale jsem na něj tak naštvaný a nedokážu to setřást, jako by to nic neznamenalo.“

Ten výlev šel nad rámec útoku na Harryho kvůli jeho spřízněnosti se Snapem. Lupinova nespokojenost byla namířena na chlapce samotného. Snapea překvapilo, že kluka stále brání.

„Jakkoli mizivě si tě vážím, Lupine, nemyslel bych si, že budeš ten typ, co viní chlapce z něčeho, za co nemůže.“

„Neměl bych,“ souhlasil Lupin tiše, jako by pohrdal sám sebou. „A snažím se to brát racionálně. Je puberťák. Jiní jsou zodpovědní. Nemůže za to, co se stalo. Ale… prostě to nefunguje. Nemůžu ty pocity změnit. A že jsem se snažil, to mi věř, že jsem se snažil. Pořád se snažím.“

Lupin se ztrápeně zahleděl do dálky.

„Ale Sirius mi tolik chybí. A nemůžu přestat myslet na to, že kdyby Harry nebyl tak zatracený idiot, pořád by tu byl!“

Snape upadl do ohromeného ticha.

„Ale snažím se, Severusi,“ dodal Lupin unaveně s polovičatým úsměvem. „Tolik Jamesovi dlužím.“