Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4

Harry zaváhal.  Brumbál sice zněl přátelsky, ale to neznamenalo, že není v průšvihu. Byl venku ze společenské místnosti dlouho po večerce a navíc rozbil pravděpodobně cennou věc. Bude rád, pokud ho nevyloučí.

„Jsem… chci říct, co se mnou bude?“ zeptal se konečně, a předem se děsil odpovědi.

„No, teď zůstaneš na ošetřovně. Madame Pomfreyová říkala, že jsi mírně podchlazený a také máš otřes mozku. Jakmile uzná, že můžeš odejít, bohužel asi dostaneš trest za porušení večerky. Myslím, že s Hagridem strávíš nádherné odpo- chci říct, bude mít několik úkolů, se kterými mu pomůžeš,“ opravil se rychle ředitel.

„Ale…“ Harry netušil, co říct. Nebyl vyloučen? „Nejsem… tedy, nemusím se vrátit k Dursleyovým?“

„No, o tom jsem právě mluvil s profesorem Snapem, když se madame Pomfreyová starala o tvá zranění. I když s ním souhlasím, že Dursleyovi jsou pro tebe sotva ideální rodina, bojím se, že ochrana, kterou ti poskytují, když u nich žiješ, je příliš důležitá, než abychom ji ztratili. Ale neboj se, nemusíš u nich zůstat déle než dva nebo tři týdny v létě. Také si s nimi promluvím, jak se k tobě mají chovat a jak zacházet se vzpomínkou na tvé rodiče. A-“ přerušil ho Harryho vyděšený hlas.

„Nemluvte s nimi, pane, zešílí! Nenávidí kouzelníky, hlavně po tom, co Hagrid provedl Dudleymu. Už mě nenutí zůstávat v přístěnku, dali mi opravdovou ložnici, přestože Dudley dostal záchvat vzteku, když musel svůj druhý pokoj vyklidit. Prosím, pane, nic jim neříkejte, strýc Vernon mě nepraštil ani jednou od té doby, co jsem osvobodil toho hada, Hagrid mi už řekl, že moji rodiče nezemřeli při bouračce, ale byli zavražděni Vol- tedy, Vy-víte-kým!“

Brumbálovi dalo zabrat, aby zpracoval všechno, co Harry řekl. Když se zdálo, že chlapec chce pokračovat ve svém panickém blábolení, zvedl ruce. „Moment, Harry, začněme od začátku. Co Hagrid udělal tvému bratranci?“

Harry na ředitele zamrkal jako sůva s nudlí. Copak obr Brumbálovi neřekl, co se stalo v chatrči na mořském útesu?

Svědomitě mu tedy vylíčil, jak Dudley přišel k prasečímu ocásku a jak ho příbuzní museli vzít do nemocnice, aby mu ho tam odstranili. Když skončil, Brumbál schoval obličej do dlaní a zasténal.

„Ach, Hagride…“ mumlal starý muž, než se znova zaměřil na chlapce před sebou.

„V pořádku, Harry, přesuňme se k další věci. Tvůj přístěnek – co jsi myslel tím, že tě příbuzní už nenutí zůstávat tam?“

„Ehm, v podstatě to byla moje ložnice… myslím ten přístěnek pod schody. Nebylo to zlé, sice trochu těsné, ale mám rád pavouky, tak mi to nevadilo. Jenže když přišel první dopis, musel jsem jít do Dudleyho druhé ložnice. Myslím, že se báli, že někdo přijde a bude o nich smýšlet špatně, protože mě nutili žít v přístěnku…“

Brumbál při Harryho malém proslovu zbledl a ošetřovna na pár minut úplně ztichla. Nakonec se zeptal velmi tichým hlasem. „A tvůj strýc – říkal jsi, že tě jednou praštil?“

„No, ano, ale nebylo to zase tolik zlé. Dudley s jeho partou je mnohem brutálnější, když hrají Honičku na Harryho, vážně! A strýc Vernon to udělal, protože jsem kdovíjak odstranil sklo od terária s hroznýšem a ten vyděsil Dudleyho. Nevěřím, že by mu nějak ublížil, myslím ten had Dudleymu, byl to docela přátelský had, navíc mi řekl ‚díky,‘ než zmizel.“

Jakkoli to bylo nemožné, Brumbál ještě víc zbledl. „Ten had s tebou mluvil?“ zašeptal.

„Ehm, ano,“ odpověděl Harry; nebyl si jistý, proč ředitel vypadá tak šokovaně. Byl čaroděj, samozřejmě, že mluví s hady!

„To je velmi… to je nečekané, Harry. Musím tě požádat, abys o tomhle daru nikomu neříkal. Je velmi neobvyklé umět mluvit s hady, dokonce i pro kouzelníky, a kdyby se o tom dozvěděli nesprávní lidé… no, nemyslím si, že následky by se ti líbily.“

„Pane profesore, mluvit s hady je špatné?“ zeptal se Harry zklamaně. Podle něj to bylo úžasné!

Konečně se Brumbál usmál. „Ne, není, Harry, ale je to velmi vzácné a, naneštěstí, lidé nesnáší výjimečnost. Už teď jsi slavnější, než by bylo příjemné, a radím ti, nemluv o tom, vyhneš se dalším zvědavým pohledům.“

Harry přikývl. Znělo to rozumně.

„K tomu bití,“ ředitelova slova ho vytrhla z myšlenek, „byla to jednorázová záležitost, nebo tě strýc bil opakovaně?“

Harry se neklidně zavrtěl. Nerad o těchhle věcech mluvil, cítil se při tom jako uplakánek. Nebylo to, jako by se mu stalo něco špatného! „Jenom když jsem provedl něco divného – například zmodrání vlasů mého učitele nebo teleportování se na střechu školy.“

Brumbál nakrátko zavřel oči.

Po časném obědě (koneckonců neměl snídani) madame Pomfreyová Harrymu řekla, aby si odpočinul a pokud možno se trochu vyspal. A přestože se obával, jestli profesor Brumbál neporuší slib a s Dursleyovými nepromluví bez jeho svolení, a jestli jeho noční dobrodružství opravdu nebude mít žádné následky (samozřejmě se nepočítá jeho trest s Hagridem), rychle usnul.

O několik hodin později ho probudily hlasité hlasy od vstupních dveří.

„Ale já ho potřebuju vidět! Budu zticha a nebudu ho rušit, slibuji!“ prosil chlapecký hlas.

„Pane Weasley, pan Potter zrovna spí, a chtěla bych, aby spal i nadále. Má za sebou dost stresující noc, jeho tělo potřebuje odpočinek.“

„Próóósííííím! Jenom na minutku!“

Lékouzelnice si podrážděně odfrkla. „Ale jen na minutu, pane Weasley!“

Kolem ní se prohnalo něco červeného a o vteřinu později stál vedle Harryho postele Ron a zíral na něj s vykulenýma očima. „Řekla jste mi, že spí!“ zvolal vyčítavě.

„Ach, pane Pottere, spal jste dobře?“

Harry začal přikyvovat, ale když mu hlavou projela prudká bolest, trhl sebou. „Ano, madame Pomfreyová. Ahoj, Rone…“ krátce pohlédl na svého bývalého přítele, ale rychle zase oči odvrátil. Proč byl Ron tady?

„Co se ti stalo, Harry?“ zeptal se Ron nervózně, „nebyl jsi v ložnici, hledal jsem tě prakticky všude, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde to divné zrcadlo je, tak jsem nakonec řekl profesoru Brumbálovi, že jsi zmizel. Řekl, že tě půjde najít, ale pak zmizel a nikdo netušil, co se děje nebo kde jsi. Brumbál nebyl na obědě a já už přemýšlel o dopisu taťkovi, pracuje totiž na ministerstvu, takže jsem si myslel, že by mohl říct bystrozorům, že jste vy dva zmizeli, ale najednou mě Snape – Snape, představ si to – chytil mě na cestě k večeři – myslel jsem, že mě zavraždí – a řekl mi, že jsi na ošetřovně…“ podíval se nejistě na Harryho.

„Eh…“ to jediné dokázal Harry odpovědět. Ron se o něj bál; znamená to, že jsou pořád kamarádi? „Ehm, Rone, nezlobíš se na mě? Myslím kvůli tomu zrcadlu?“

Ron zrudl. „No jo, ale to bylo před tvým zmizením. Já ne… chci říct, nemyslel jsem vážně to, co jsem té noci řekl. Vím, že je rodina důležitá a to všechno, jenom mám moc rád famfrpál, a Bill byl kapitán a je fakt, fakt cool!“

Netrvalo dlouho a madame Pomfreyová hnala Rona z ošetřovny s prohlášením, že Harry (který se, až na bolest hlavy, cítil překvapivě dobře na rozdíl od toho, jak mu bylo před pár hodinami) si potřebuje ještě trochu odpočinout.

Když jedl večeři, Harry uvažoval o Ronovi a jejich přátelství. Při jejich krátkém rozhovoru se žádný z nich neomluvil za to, co se stalo před pár dny. Ale z Ronova chování bylo jasné, že se kvůli tomu cítí špatně. Stejně tak Harry. A bez Ronových starostí o něj mohlo trvat hodiny – dokonce dny! – než by ho někdo našel. Místnost se Zrcadlem z Erisedu nebyla ve zrovna frekventované části hradu.

Harry si pořád myslel, že by se měl omluvit Ron, a ne on. Ale možná by mohli být stále přátelé, i bez toho, aby se jeden z nich omluvil? Přátelství není o dokonalosti v každé situaci, ale o tom, že tu jsou jeden pro druhého, když na tom záleží, že ano? A Ron k němu přišel, jakmile se dozvěděl, že Harry byl zraněn, a ani se nestaral o nějakou přiblblou hádku.

O dva dny později madame Pomfreyová právě Harryho naposled kontrolovala, aby poté mohl konečně opustit ošetřovnu, přestože ještě několik dní se nesměl potulovat po hradu více, než je nutné, když přišel profesor Brumbál.

Harry ho neviděl od jejich rozhovoru o jeho příbuzných a dokonce se začal uvolňovat. Pokud by se ředitel rozhodl, že jeden školní trest není dostačující, ale že pouze vyloučení bude vhodnou reakcí na Harryho zločiny, určitě by se vrátil a řekl by mu to, ne? Takže teď nebylo překvapující, že se Harryho dech zrychlil, když se vysoká postava ve fialovém hábitu přiblížila jeho posteli.

„Ahoj, Harry,“ Brumbál se zářivě usmál na Harryho, „madame Pomfreyová mi oznámila, že dnes odcházíš z ošetřovny a mě napadlo, jestli bys mne nenavštívil v mé kanceláři a nedal si šálek čaje?“

Harry polkl a přikývl. Neměl na výběr, nebo ano?

„Výborně. Počkám, až Poppy skončí.“ S tím se ředitel otočil a odešel k velkému oknu s vyhlídkou na pozemky.

Harry otupěle přikývl, když mu madam Pomfreyová řekla, aby se po zbytek dne nepřetěžoval a zůstal v posteli, nebo alespoň ve společenské místnosti. Pokud by byl vyloučen, stejně bude celý den sedět v Bradavickém expresu. Pochyboval, že ho Dursleyovi nechají lenošit, s otřesem mozku nebo bez.