Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 29. Náhodné setkání

Bylo zapotřebí tří dnů a mnoha neviděných kopanců pod stolem ve Velké síni, aby Ron přestal valit oči střídavě na Harryho a Snapea. A i poté na Snapea hleděl se znovuobnoveným podezřením, kdykoliv se minuli.

„Seš si jistý, Harry?“ znovu se ptal Ron a mračil se na drhnutou ložní mísu. „Byl to Smrtijed. Může jít o trik!“

„Jo, protože Voldemort by z toho fakt hodně získal…“ rychle se rozhlédl po ošetřovně a snížil hlas, „… kdyby mě ošálil, abych si myslel, že můj skutečný otec je ten umaštěnec. Vážně, Rone, myslíš, že by Snape šel dobrovolně do něčeho takového? Nenávidí mě. Nenávidí vědomí, že je jedním z těch, kteří… no, jsou zodpovědní za moji existenci.“

Viděl, jak se do Ronova výrazu vkradly obavy. Harry protočil očima a odvrátil se od jeho zkoumavého pohledu.

„Je to jedno. Taky ho nenávidím.“

„To musí být, no, trochu zklamání. Víš,“ hledal slova Ron, který zjevně vystoupil ze své komfortní zóny a snažil se říct správnou věc. „Byl jsi sirotek. A teď máš tátu. Ale je to Snape. Myslím tím… to musí být pro tebe špatné.“

Harry pokrčil rameny. „Žádná velká ztráta.“

„Jo,“ trval na svém Ron, „ale stejně… Neříkáš si, jaké by to bylo, kdyby – ?“

„Můžeme se o tom přestat bavit?“ přerušil jej Harry ostře. „Posledních pár dní se mě na něj ptáš pořád. Už je mi z toho špatně, jasný?“

V zádech cítil tíhu Ronova pohledu a vrátil pozornost k zuřivému drhnutí ložní mísy.

Snape nežertoval, když Harrymu sliboval výživné tresty za jeho opileckou eskapádu. Od čištění kotců pro Hagrida, po jeho současný úkol Harry za poslední dny přišel do styku se všemi nepříjemnými puchy. A teď, když mu Snape po všech těch fyzicky namáhavých trestech nařídil lekce nitrobrany, se mu v břiše usadil strach a rostl každou minutou, která odtikávala trest.

„Poslouchej, kámo –“

„Rone, řekl jsem –“

„Hele!“ přerušil jej Ron, odložil mísu a přešel před Harryho. „Vím, že je to zmetek a nezmění se, jo? Ale přemýšlel jsi někdy o ostatních věcech spojených s otcema? Myslím tím, tví rodiče tu pro tebe opravdu nikoho nenechali. Ale možná má Snape bratra nebo sestru, nebo někoho dalšího z rodiny, koho bys měl raději. Jen fakt, že on je zmetek, neznamená, že budou i jeho příbuzní. Ty ses vyved!“

Harry si vzpomněl na toho plačícího chlapce v záblescích Snapeových vzpomínek a zavrtěl hlavou.

„Ne, jeho rodina není… není to dobrý nápad –“

„No tak! Nemůžou být horší než tvá teta a strýc.“

No…

„Stejně se s nima nemůžu setkat,“ namítl Harry. „Septimus neexistuje!“

„Teď ne. Ale možná až zmizí Ty-víš-kdo, věci budou jiné.“

Harry se na něj nejistě podíval.

„Proč na to tak tlačíš?“ usmál se váhavě. „Nemůžeš se dočkat, až se mě zbavíš?“

Jen z těch slov se mu udělalo špatně. Věděl, že s Weasleyovými trávil patrně víc času, než by měl. Možná už Rona unavovalo, že se Harry tak fixuje na jeho rodinu…

„Ne,“ odpověděl Ron vážně. „Jen – víš, že tě všichni považujeme prakticky za dalšího Weasleyho, že jo? Ale o Vánocích jsi k nám nepřišel. Nevypadal jsi, že bys –“

„Chtěl jsem, abyste byli v bezpečí!“ protestoval Harry s planoucími tvářemi.

Zůstal v Bradavicích, aby Weasleyovy chránil, ne že je odmítal! Jak si jen mohl myslet –

„Já vím,“ pronesl Ron pevně. „Ale chci prostě říct, že já vím o věcech, které tě drží od nás dál. Možná by pro tebe bylo dobré, kdybys věděl, že tam venku je pro tebe ještě něco… něco jen tvého.“

Harry na Rona zíral překvapený, jak moc o tom přemýšlel. „Opatrně, Rone. Začínáš znít jako Hermiona.“

Ron se pochmurně usmál. „Víš, několik dní jsem strávil snahou představit si, co by chtěla, abych ti o téhle rodinné záležitosti řekl. Upřímně, nedovedu si představit, že by Snapeovi příbuzní mohli být něco jiného než umaštění bastardi – ale přesto bys to měl zkusit.“

Harry se musel zasmát. „Dobře.“

Ron vypadal stále zamyšleně. „Ohledně Hermiony… Seš si jistý –“

„NE!“ odsekl Harry.

„Dobrá,“ trochu se bránil Ron.

Harry se vrátil k míse. Pokušení říct Hermioně pravdu jej téměř drtilo, ale nemohl si pomoci, aby si nepředstavoval slintajícího Rona s prázdnýma očima a Snapea uculujícího se po úspěšném promíchání jeho mozku.

Ne… Raději neriskovat. Takto přijít o kamaráda by nezvládl.

ooOOoo

I když Ronův návrh mu v hlavě hryzal jako nějaká nemoc, které se prostě nedokázal zbavit. Takže po mimořádně neúspěšné hodině nitrobrany, kdy skončil na židli zlomený v pase a s příšernou bolestí v jizvě, posbíral myšlenky, zatímco se Snape snažil dostat do něj uklidňující lektvar.

„Máme nějakou další rodinu?“ zeptal se Snapea.

Černé oči se na dlouhou chvíli zabořily do jeho, pak stisk na chlapcově bradě zesílil a Harry mezi rty ucítil tekutinu. Automaticky polkl a byl jen lehce dezorientovaný, když jej Snape postrčil ke dveřím.

„Běž do postele, Pottere!“

„Jen jsem byl zvědavý,“ odvětil bojovně.

Snapeovy oči se temně zaleskly. „Ven!“

Uklidňující lektvar Harryho nakopl, takže se cítil nezvykle v pohodě, hodil celý incident za hlavu a vrátil se do nebelvírské věže.

Následujícího odpoledne jej v hodině Lupin chválil natolik velkoryse, aby se cítil dost jistý a před Velkou síní zahájil s Remusem rozhovor. Během pár okamžiků se však mezi ně vplížily hrozné rozpaky a Remus se s podivně hlídaným pohledem omluvil a odešel.

Harry se za ním smutně díval. Jeho emoce ještě potemněly, když si všiml Snapea o pár metrů dál, jak celou tu strašnou výměnu sleduje. Jeho profesor vzápětí věci ještě zlepšil, když si vybral právě tuto chvíli, aby se na něj vrhl a uložil mu trest. Bez důvodů. Na vrch s dnešním trestem u Filche.

Snape se zdál zvláštně spokojený, když se Harry dovlekl do jeho kabinetu příliš vyčerpaný, aby se podivil profesorovu pokynutí směrem k židli.

„Nemám žádné sourozence,“ pronesl Snape formálně. „Tvá babička zemřela v mém druhém ročníku a tvůj děda ji následoval o několik let později. Většina rodiny mého otce žije v Maďarsku, ale jsem s nimi jen v zřídkavém kontaktu. Uspokojuje toto tvoji zvědavost?“

Harry na něj překvapeně zíral. „Ehm, ano.“

Uvědomoval si zklamání, které nečekal, že ucítí. Byl rád, že toho moc nečekal. Hloupě by si představoval Ronovu vizi o, řekněme, bratrancích svého věku, kteří jej nemlátí, nebo o vlídném strýci, který ho poplácává po ramenou a mile jej oslovuje…

Ne, nenechal se upadnout do tak pitomých představ.

Pokusil se nedat průchod sklíčenosti a obrnil se na nadcházející trest. Snape protočil očima a vstal.

„Ačkoliv drtivá většina mé pokrevní linie jsou neužiteční rozmařilci a není na nich moc co k doporučení – až na zvládnutí zkomolené angličtiny – mám strýce, který pěstuje nejlepší evropský žaberník. Už pár týdnů plánuji doplnit své zásoby. Jestli dokážeš zadržet jazyk za zuby, můžeš zůstat zde v místnosti, až jej zkontaktuji… Má několik vnuček tvého věku, které nás s potěšením oblažují svojí přítomností během našich jednání.“

Co se týče toho gesta, stěží bylo hodno zaznamenání, ale i tak Harryho udivilo.

„Dovolíte mi… zůstat?“ vykoktal.

Snape se na něj kysele podíval. „Trvám však na tom, že zůstaneš potichu. Nemám chuť strýci vysvětlovat přítomnost nějakého divného mladíka. Zůstaneš v rohu a já jej přenesu krbem. Máš u sebe neviditelný plášť?“

Harry s úsilím potlačil nechuť prozradit Snapeovi, kde se dotyčný předmět nachází, a přikývl.

„Obleč si ho,“ nařídil mu Snape.

Harry se přinutil vydolovat plášť z tašky a přehodil jej přes sebe. Překvapení nad Snapeovou ochotou něco pro něj udělat jej neopouštělo. Ano, chápal, že profesor lektvarů by toho muže tak jako tak kontaktoval, ale na Snapea to byl vyloženě velkorysý akt.

Snape pár vteřin přísně hleděl na teď již, jak Harry věděl, neviditelnou postavu, než dodal: „A pro zajímavost, Pottere, tohle mě neošálilo ani na okamžik toho dne, kdy jsi uvnitř této věci dotíral na Draca.“

Harry se pokusil neušklíbat, když si vzpomněl na třeťáka Draca, jak panikaří před Harryho hlavou vznášející se ve vzduchu.

„Vím,“ Harryho hlas utlumil plášť. „Vlastně jsem si byl jistý, že umíte číst myšlenky, ještě než jsem se dozvěděl, že jste nitrozpytec.“

„Nazval bych to bystrým postřehem, pane Pottere, nebýt nedůvěry v existenci intelektuálních schopností u chlapce, který stále nemůže dostat z hlavy, že nitrozpyt není čtení myšlenek.“

Harry skrz neviditelný plášť sledoval, jak Snape nabírá hrst letaxového prášku.

„Nezapomeň –“

„Zůstat zticha, já vím,“ doplnil Harry netrpělivě.

Snape se zašklebil, jako by s úsilím potlačoval urážku chrabře usilující o průnik jeho rty, ale pak hodil letax do krbu.

„Bassianus Snape!“

Harry se nemohl dočkat.

Ačkoliv na jisté úrovni věděl, že mnozí z čistokrevných jsou jeho příbuzní, toto se lišilo. Šlo o víc než prostý inbreeding kráčející ruku v ruce s čistokrevnými rodinami. Půjde o blízké příbuzné. Jeho příbuzné. Jiné lidi než Dudley, teta Petunie a strýc Vernon, kteří byli tím nejbližším rodině –

Snape se netrpělivě zavrtěl.

„Bassianusi!“ zavolal znovu a zíral do smaragdových plamenů. „Pojď sem, HNED!“

Chápu, proč s ním nikdo moc nemluví, pomyslel si Harry ironicky a usadil se na své židli, aby sledoval Snapeovy úzké rty stočit se v podráždění.

„Ten dědek má dvanáct domácích skřítků,“ zavrčel Snape. „Jeden z nich by už měl alespoň odpovědět.“

S podrážděným povzdechem Snape sklouzl ze židle a poklekl u krbu. Vrhl na Harryho pohled, který varoval, aby nezpůsobil žádný problém, a strčil hlavu do plamenů.

„Ba –“

Ale jakmile se Snapeova hlava ztratila v plamenech, zbytek těla vystřelil vpřed a zmizel v krbu.

Harry vyskočil na nohy, když konec černého hábitu pohltily plameny.

ooOOoo

„EXPELLI – ale, ale, Severusi, bez hůlky?“

Snapeovi se v žaludku usadil strach jako olověné závaží a jen se přinutil zvednout hlavu z koberce, aby se střetl s uculující se tváří Luciuse Malfoye. Druhý kouzelník vypadal mnohem jistější a klidnější než v týdnech následujících jejich konfrontaci.

„Jaká nádherná náhoda!“ prohlásil Lucius. „Jen se zde porozhlížím po slušné sklence vína, a kdo se neukáže v krbu? Samotný nejdražší Severus!“

Snape vztáhl ruku po nádobě s letaxem, aby pouze ucítil, že mu v konečcích prstů explodovala, jak ji zasáhla Luciusova výbušná kletba.

„Tohle nám práci poněkud zjednoduší, nemyslíš?“ zapředl Malfoy.

Snape neslyšel další zaklínadlo, které jej zasáhlo, ale hrudníkem a končetinami se mu rozšířilo cosi jako elektřina. Stočil se do klubíčka a celé tělo mu ochromila bolest a nevolnost, zatímco jej druhý Smrtijed plynule levitoval ze země.

Nejrozumnější bylo se v magickém sevření uvolnit a zůstat pasivní, protože věděl, že s kouzlem nemůže bojovat. Namísto toho soustředil pohled na chodbu a nechal se Luciusem vznášet od dveří ke dveřím. Opravdu skončil v příbytku svého strýce. Původně jej napadlo, že Lucius nějak zaútočil na jeho krb, aby jej unesl.

Ale ne. Tohle bylo mnohem, mnohem horší. Lucius přišel do Bassianusova domu.

„Co tady,“ zeptal se Snape tvrdě, „sakra, děláš?“

Lucius se chraplavě a hluboce zasmál, čímž do Severusovy hrudi vyslal další várku strachu.

„Obnovuji své společenské styky.“

„Kde jsou mí příbuzní?“ ptal se Snape.

Lucius se usmál. „Mrtví, většinou.“

Mrtví?

Severus necítil ke strýci nebo bratrancům a sestřenicím nijak zvlášť velkou náklonnost, ale zjištění, že je Lucius právě zabil, jej trochu trápilo.

Malfoy trhnutím hůlky ukončil levitační kouzlo a bez okolků Snapea upustil na podlahu vstupní haly. Tomu chvíli trvalo, než potlačil přetrvávající bolest z Luciusova zaklínadla.

„Proč jsi zde, Luciusi?“ štrachal se Snape na nohy.

Zděsilo jej, že je nervózní. Lucius lačnil po jeho krvi a Severus si až příliš dobře uvědomoval, že je druhému Smrtijedovi vydán na milost.

„Proč zde? Proč v této místnosti?“ zeptal se Lucius hladce; záměrně si Severusovu otázku špatně vyložil. Jeho úsměv se zdál upřímný, což bylo zneklidňující; jako by fakt, že ovládá tuto situaci, smazal všechny strasti uplynulého roku. „Nuže, Severusi, odsud uslyšíme všechno.“

Snape se snažil neprojevit zmatek, ale Lucius jej stejně odhalil; úsměv se mu ještě rozšířil. „Ale žádný strach. Nás neuslyší. Nechci, aby naše zlatíčko Bela přerušila, co zamýšlím udělat.“

„Belatrix…?“

Snape ztichl a poprvé to dokázal rozeznat. Ty tlumené, vzdálené zvuky nářku nějaké osoby.

„Belatrix…“ zopakoval Snape otupěle.

„Hm… Ano…“ Lucius si mimoděk prohlížel nehty a pak vrhl na Snapea zdrženlivý pohled. „Říkal jsem, že jsou většinou mrtví. Obávám se, že si budeš muset na dodávky žaberníku najít někoho jiného. Mám takové tušení, že tvůj drahocenný Bassianus nebude ve stavu, aby vypěstoval další.“

Nevěděl, zda mučená osoba je jeho strýc, nebo někdo z dalších příbuzných. Tak jako tak…

„Co tady děláš, Luciusi?“ Snapea stálo hodně síly, aby s těmi výkřiky, které mu zvonily v uších, udržel svůj tón uvážlivý. „Proč je tady ona?“

Kdokoliv to byl – hádal, že strýc – teď křičel žalostně.

„Je čistokrevný,“ pokračoval Snape chraplavě. „Nemá žádný důvod –“

„Bela nemá ráda, když jí někdo nechce dát, co je její,“ přerušil jej Lucius stroze, „a je zcela přesvědčená o tom, že tví příbuzní jsou krvezrádci, kteří před ní skrývají mladíka poloviční krve.“

Luciusovými rty přeběhl hrozný úsměv.

„Ale my oba jsme znalejší, že ano, Severusi?“

„Co tím myslíš?“ ptal se Snape, ale odpovědi se děsil. Věděl, že Lucius jej svými slovy vede do léčky.

Malfoy se naklonil, šedé oči se mu třpytily zlobou. „Mluvím o Septimusovi. O tom záhadném chlapci, který, zdá se, neexistuje.“

„Nebuď směš –“

„Caedo!“

Snape padl zpět na zem, jak do něj narazila neviditelná pěst. Bolest ustoupila, když Luciusova netrpělivost získala navrch, ale Severus skončil na zemi, kde se držel za žebra. Blonďatý aristokrat na něj jen zíral.

„Víš, kolik tvých bezcenných příbuzných jsem za poslední dny vyslechl?“ otázal se Lucius chladně. „Potkal jsem osm různých Septimusů Snapeů, ale ani jeden z nich nebyl naším oblíbeným malým parchantem. Víš, co si myslím?“

„Je mi jedno –“ zavrčel Snape.

„Crucio!“

Lucius se usmíval, zatímco Snapeův svět se rozplynul do bolesti. Nezabránil výkřikům, které se draly z jeho rtů, a jakmile kouzlo skončilo, Lucius se na něj upřeně díval ze vzdálenosti jen několik centimetrů.

„O tom chlapci jsi mi lhal,“ vyplivl. „Tak jsem se nad tím zamyslel…“

Malfoy se naklonil a usmíval se teď poněkud šíleně.

„Chránil jsi záhadného hocha, který dle tebe měl být maďarským příbuzným, přestože o něm tví maďarští příbuzní nic nevědí. Ten podivný kluk má tvoji krev a je mi natolik blízký, aby na mě seslal příbuzenskou kletbu. A… co je nejlepší…“ Lucius se té poznámce zasmál, „ty, můj bezcitný příteli, jsi vůči němu ochranářský. Víš, jak zní můj závěr, Severusi?“

Lucius Snapeovi vklouzl rukou kolem krku a přiblížil své rty k jeho uchu.

„Septimus Snape je tvým synem.“

Snapeovi se sevřelo hrdlo. „To je absurdní –“

„Máš parchanta s mudlou,“ prohlásil Lucius chladně, jistý ve svém závěru. „A celé ty roky to před námi skrýváš.“

Snape to potřeboval ukončit. „Poslouchej, Luciu –“

„Crucio,“ pronesl Lucius téměř hravě, s vítězným smíchem v hlase. „Neobtěžuj se s lhaním.“

Blonďatý aristokrat se zhoupl na patách a téměř nekonečně dlouho si užíval Snapeových výkřiků bolesti.

„Není mým synem,“ zachraptěl Snape, jakmile kletba skončila.

Lucius se jen zasmál.

„Severusi… ty blázne,“ poznamenal pobaveně. „Uvědomuješ si, cos mi dal? Ze všech nedostatků, tento sis měl vzít do hrobu!“

Snape slyšel Luciusovy kroky přejít místností a přiměl se zvednout na roztřesených rukou. Mysl mu pádila zoufalou snahou vymyslet nějaký náhradní plán.

„Víš, ostatní si mysleli, že jsem blázen, když jsem se pustil do křížku s tebou,“ nečekaně poznamenal Lucius.

Snape se s nechtěným překvapením podíval na druhého Smrtijeda.

„Varovali mě, že jsi nelidské monstrum s tisícem jedů na rukou,“ pokračoval Lucius líně. „Tvrdí, že jsi génius schopný oklamat i velkého Albuse Brumbála. Ale nejvýznamnější, Severusi, a možná proto se ti klidili z cesty, je fakt, že nemáš co ztratit. Nic nemáš rád, a proto ti nejde sebrat nic cenného.“

Snape si s neblahým tušením uvědomil, že druhý muž je zjevně za bodem, kde by jej mohl z jeho závěrů odvést. Lucius ví, že má syna. A toho syna viděl jako zbraň proti Severusovi.

Ale alespoň neví, že tímto synem je ve skutečnosti Harry Potter.

„Vždycky jsem tě považoval za docela ubohého,“ poznamenal Lucius a pozorně jej pozoroval. „Žádná rodina, žádní přátelé. Dokonce jsem byl přesvědčený, že jsi panic, dokud jsem se nedozvěděl o tvém malém parchantovi. Roky jsem si myslel, že bude požehnáním, pokud někdo ukončí tvoji ubohou existenci. Ale tento… tento chlapec…“ Malfoy se usmál. „Tento tvůj syn… Nu, Severusi, už nejsi nedotknutelný.“

„A jak ho chceš proti mně použít?“ posmíval se mu tiše a přemýšlel, jestli by nedokázal přesměrovat Luciusovo úsilí směrem k nalezení chlapce v mudlovském světě. „Neměl jsi štěstí a nenašel jsi ho. Přísahám ti, že Septimuse nikdy nedostaneš.“

„Opravdu?“ usmál se Lucius výhružně. „Myslím, že ten kluk sám mi poskytl perfektní prostředek, jak bych jej mohl získat, nemyslíš? Koneckonců – jsme příbuzní. A teď, když vím, jak moc příbuzní jsme, vím přesně, jaké kouzlo na něj seslat.“

Ve Snapeovi vzplál hněv, oči mu blýskaly a výhružně vykročil k Malfoyovi. „Měj na paměti, drahý příteli, kde spí Draco. Ty s nalezením pobytu mého syna můžeš mít potíže, ne však já při nalezení pobytu toho tvého.“

Tvář Luciuse Malfoy ztratila barvu. „To bys neudělal. Vždycky jsi Draca měl rád.“

„Draca mám opravdu docela rád,“ přiznal Snape mírně. „Nelíbilo by se mi, řekněme… kdyby byl uškrcen ve spánku, nebo kdybych třeba sledoval jeho umírání v agonii po vznícení těkavé složky do lektvaru… To však neznamená, že nebudu chránit, co je moje.“ Usmál se temně. „Jen bych si to neužil.“

Lucius Snapea pozorně studoval, jako by se snažil odhadnout závažnost jeho hrozeb.

„Neblafuješ,“ přejížděl Malfoy chladným, posuzujícím pohledem svého protivníka. „Škoda, Severusi, že ti nemohu dovolit naplnit ty hrozby.“

Snape nepostřehnutelně ztuhl, jak vycítil smrtící změnu hovoru.

„Raději bych toho kluka zabil před tvýma očima, ale bohužel…“ Lucius lítostivě zavrtěl hlavou, „se budu zjevně muset spokojit s vědomím, že zemřeš s myšlenkou na blížící se smrt svého syna, kterou máš na svědomí.“

Lucius mu namířil hůlkou na hruď a Snapeovi se zastavilo srdce.

„Náš pán tě za toto zničí,“ varoval Luciuse zoufale. „Oba víme, že si mě cení.“

Lucius se zlomyslně usmál. „Pak bych asi měl být vděčný, že jen já vím, že jsi zde.“

Sakra…

Bylo to zvláštní. Ne poprvé Snape čelil blížící se smrti, ale nikdy jí nečelil s tak strašným pocitem, že je zcela špatně načasovaná. Srdce mu drápala nepojmenovatelná hrůza vědomí, že jej Lucius tak absolutně porazil… že on sám prakticky předal Luciusovi prostředek, jak Harryho zničit.

Snape zoufale hledal cestu ven… dokonce si představoval, že se přední dveře otevírají a zavírají… ale neexistovalo nic, co by mohl udělat. Nic.

Zklamal ředitele.

Zklamal vlastního syna.

Merline, jak všechno mohlo jít tak rychle do háje? Zrovna toho zatraceného kluka našel a nyní jako by ho zabil…

„AVADA KE –“

„Mdloby na tebe.“

Snapea ohromilo, když Lucius padl k zemi, jako by neměl kosti. Harry ve dveřích ze sebe setřepal plášť. Jeho látka mu obklopila nohy a on ji sebral, než vešel do místnosti.

„Omlouvám se… Na chodbě muselo být aspoň padesát dveří a kouzlo ‚Ukaž mi‘ nefungovalo,“ poznamenal Harry a přiblížil se k Luciusovu padlému tělu. „Co tu Malfoy dělá? Tohle má být dům vašeho strýce, ne?“

Snape na něj nekonečně dlouhou chvíli zíral a jen se vzpamatovával.

„Jste v pořádku, pane profesore?“

Muž sebral slábnoucí síly a přiměl se vstát, stále ohromen svojí záchranou. „Sledoval jsi mě,“ poznamenal nevěřícně.

„Vím, že jsem měl informovat profesora Brumbála,“ bránil se Harry, „ale mám neviditelný plášť a fakt nebyl čas. Prostě jste padl do krbu, takže jsem věděl, že něco musí být špatně –“

Snape jej mávnutím umlčel. Nemohl – nevěřil si, že zareaguje na chlapcovy domněnky správně.

Hrozily bezprostřednější problémy.

Stočil oči ke zhroucenému Luciusovi. No… měl jen jedinou možnost, co udělat. Neměl na výběr.

Ignoroval bolestivé protesty údů a klekl si, aby Luciusovi vzal hůlku. Teprve když namířil, Harry vykřikl: „Co to děláte?“

Snape na Harryho zuřivě zazíral. „Chystám se ho zabít. On by mě zabil. Viděl jsi to! A teď drž jazyk za zuby, chlapče!“

„Ale… je v bezvědomí,“ zaváhal Harry. „Teď vás zranit nemůže.“

No, úžasné. Choulostivý nebelvírský jemnocit konfrontovaný s představou zabití bezmocného člověka.

„Nemůžeme ho předat bystrozorům?“ zkusil to Harry.

„O tom nebudeme diskutovat, Pottere!“ zavrčel Snape a opět zvedl hůlku. Vražedná kletba se již formovala na jazyku, když někde v dálce bouchly dveře. Harry poplašeně zvedl hlavu a každý sval ve Snapeově těle se napjal. Uvědomil si, že už neslyší křik svého strýce.

„Je tady ještě někdo?“ zeptal se Harry a těkal očima mezi Snapeovou tváří a otevřenými dveřmi.

„Ticho!“ zavrčel Snape, popadl Harryho za paži a hrubě jím smýkal k chodbě. Zaslechl další bouchnutí dveří, ale blíž.

Nemohl Luciuse zabít. Malfoyova zdrženlivost byla spolehlivější než pravděpodobnost, že Snape bude schopný odčarovat tělo před Belatrixiným příchodem. Původně doufal, že toho muže prostě nechá zmizet do nicoty, stejně jako to Lucius zamýšlel s ním. Zabití Luciuse v této chvíli by však vyvolalo víc problémů než víra, že Malfoy udělá, co je v jeho silách, aby ochránil svého syna.

Jak pitomé od něj, že zapomněl na Belatrix Lestrangeovou. Ačkoliv Snape byl zdatný v soubojích, nevsázel by na přímou konfrontaci s ní, kdyby sem nakráčela a zjistila, že je v místnosti s Harry Potterem.

A ani nechtěl riskovat nějaký potřeštěný nápad svého syna.

Ach, až příliš dobře si uvědomoval, že ty příbuzenské kletby se kluk učil s ní na mysli. A ačkoliv Harry tvrdil, že už nežízní po pomstě, Snape si nemohl pomoci a vzpomínal na jejich lekce nitrobrany a v nich záblesky Belatrix ve chvíli, kdy Black propadal závojem. Dobře si uvědomoval, že Harryho pocity by se mohly změnit, kdyby zjistil, že ženská, kterou nenávidí, je jen pár místností od něj.

Vedl Harryho chodbou, adrenalin jej hnal kupředu i přes černé skvrny, které mu tančily před očima… ta zaklínadla jej začínala dohánět.

Až se Lucius vzbudí, bude vědět, že Snape je zpět v Bradavicích, zpět u Draca. Dokud bude Draco ve spárech Snapea, jeho otec se neodváží zužitkovat své informace o Septimusovi. Neodváží se tu záležitost předestřít Pánovi zla, dokud si nebude naprosto jistý svojí výhodou.

Severus měl čas naplánovat další krok… Jen potřeboval dostat toho zatroleného kluka zpět do Bradavic, než si Belatrix nebo Harry uvědomí přítomnost toho druhého.

Vyškrábal zbývající letaxový prášek a prakticky strčil Harryho do krbu, než tam vevrávoral sám. Jeho úzkost nepominula, dokud nezjistil, že s lapáním po dechu padl na vlastní stůl.

Všiml si, že Harry naproti němu se napjal do plné výšky a najednou jej přemohla vlna vzteku.

„Ty IDIOTE!“

Co by se dnes stalo, kdyby jej Harry následoval krbem a narazil na Belatrix Lestrangeovou? Co kdyby dům byl zakouzlen, aby odhalil neviditelné pláště? Co kdyby Lucius nejdříve viděl jeho?

„CO sis myslel?“ zařval Snape a přinutil se vzpřímit nad stolem. „Měl jsi –“

Harry jej sledoval bez výrazu, jako by toto čekal.

Snapeovi odumřela slova na rtech.

Harry to už dřív vysvětlil.

„…měl informovat profesora Brumbála… nebyl čas.“

A ještě nevhodněji mu do mysli vstoupil Minervin hlas. „Na dobré jednání odpovídá kladně.“

Snape to nechtěl říct. Možná by mohl podlehnout zraněním a vyhnout se tomu? Krátce zavřel oči, ale ačkoliv mu tělo vytrvale pulsovalo bolestí, zarytě zůstávalo při vědomí.

K čertu.

„Zachránil jsi mi život,“ přiznal Snape neochotně.

Při pohledu na Harryho šok se o něj pokoušela samolibost.

„A já… si toho cením,“ dodal.

Kluk byl zcela ohromený.

Snape se pro sebe ušklíbl. Há! Ten mezulán zjevně nečekal –

Neměl šanci oddat se škodolibé radosti a svět mu zčernal.

PB:

Caedo

Zásah touto kletbou je pociťován jako úder neviditelnou pěstí. Latinský výraz Caedo znamená „tlouci, bít“. Vzhledem k tomu, že caedes je „zabití, vražda“, nezbývá než doufat, že se sesilatel prokletí nepřeřekne.