Preklady fanfiction Harryho Pottera

20. Poslední kapka a první trest

Poznámka autora: Momentálně mám potíže s betou. Bez dalších řečí mi dala mi sbohem s tím, že léto stráví někde, kde není připojení k internetu. A nedávno jsem viděl její práci na jiném místě. To mi nepřijde jako hezký způsob říct „už víc nechci betovat tvoji povídku“. Ještě čekám během tohoto týdne na mail od potenciální bety. Moje přítelkyně, brilantní autorka, byla tak laskavá a několikrát mi pomohla, protože jsem už začal, ale nechci ji s tím zatěžovat, tak ji o to nežádám. Takže tuhle kapitolu dostanete takovou, jaká je. Ještě není vánoční, ale slibuji, že další kapitola už bude. Pokud najdete do očí bijící chyby, opravím je. Četl jsem to po sobě, ale prostě nevidím chyby ve svém vlastním textu. Chachá! Doufám, že se vám to bude líbit, myslím, že to má správný břink.

Do Bradavic přicházely Vánoce.

Hagridův synovec Hagger přinesl pár stromů. Hagrid všechny ujišťoval, že Hagger má pouhých osm let, ale bylo těžké tomu věřit. V každé ruce držel obrovskou jedli a nezdálo se, že by mu to dělalo nějaké potíže; jeho velká, řídkými vlasy porostlá hlava se otírala o svíce osvětlující Velkou síň. Zdržel se, aby pomohl zavěsit ozdoby.

Albus zaslechl, že Hagridův bratr Dráp začal žít s klanem lidem přátelských obrů v horských kopcích nad Prasinkami, ale až doteď nevěděl, že má nějaké děti. Navzdory své velikosti Hagger, usmívající se pokřiveným zubatým úsměvem, vypadal, že má dobrou povahu.

Profesorka Patilová svou hůlkou vykouzlila nějaké mnohobarevné koule. Byly bronzové, safírově modré, karmínově rudé, zlaté, stříbřitě černé, jasně žluté, smaragdově zelené a stříbrné, a přenášela je na místa, kam patřily, zatímco profesorka Bastová přeměnila jiskřivé rampouchy od vrcholků jedlí až po spodní větve. Profesor Flint spokojeně bafal ze své dýmky, když ho Hagger zvedl ve své dlani ke špičkám obou stromů. Zatřepal lektvarem, aby ho promíchal, a vylil jej na stromy. Bílá hmota stékala dolů a přilnula ke větvím.  Později na ni Albus sáhl, na dotek byla studená jako sníh, ale suchá a nezdálo se, že by tála. Obří chlapec zavěsil ještě pár girland a stuh a zdál se být ještě vyšší vedle vzrušených malých skřítků.  Ti pomáhali s výzdobou a předváděli přitom úžasné výkony v precizní levitaci. Nedlouho nato byla hlavní síň ozdobena těmito připomínkami vánočních svátků a provoněna stále zelenými keři.

Albus s Rose vesele promlouvali o prázdninových plánech, to ráno posílali několik sov, pracovali na překvapení pro svého kamaráda. Nebylo těžké to před Scorpiusem utajit, protože v poslední době byl mimo natolik, aby jim při tom nedělal potíže.

V těch posledních pár dnech si Albus nemohl pomoci, aby si nelámal hlavu s tím, jestli se Scorpius konečně nezhroutil pod vším tím tlakem.

Kdysi aktivní Scorpius se stal apatickým a uzavřeným.

Zvládl fakt, že nejede domů na prázdniny, když to řekl jen úzkému okruhu svých přátel, ale bylo pro něj nesnesitelné, že o tak osobní věci věděla většina školy, a když na to přijde, celý kouzelnický svět.

Albus, který měl kdysi na titulní straně Věštce obří fotografii, na níž se v Příčné ulici šťoural v nose, s ním soucítil.

Scorpius ráno vstal poslední, na snídani nepřišel, oběd snědl sám ve sklepě, a když ho Albus nakonec přiměl, aby přišel na večeři, jen se v jídle vrtal.

Ovšem opravdový strach dostal Albus poté, co Scorpius odmítl dohadovat se s Rose.

Při hodině astronomie pracovali na hvězdném grafu severozápadního kvadrantu pro jejich zasněnou profesorku s očima jako kávové podšálky, Astru Peeksovou, když Rose nakreslila nesprávně jedno souhvězdí.

Albus to poznal, věděl, že i Scorpius ho zná, a ze lstivého pohledu Rose pochopil, že ona si je toho dobře vědoma. Pak se přisunula ke Scorpiusovi a požádala ho, aby to zkontroloval, než se pustí do další práce. Podíval se na to, řekl, že je to dobré a přisunul jí pergamen zpět.

Vyměnila si s Albusem šokovaný pohled; souhvězdí, které schválně špatně umístila, byl Scorpius.

Když hodina skončila, Scorpius sbalil dalekohled a rezervní mapy, upustil svou stočenou práci do rukou profesorky Peeksové a poté, co jí oplatil přikývnutí, bez jediného slova odešel.

Albus s Rose pospíchali, aby ho dohonili, ale ztratili ho na další odbočce. Náhle zaslechli nějaké hlasy z chodby po jejich levé ruce.

Zmijozelové byli v uplynulém týdnu na Scorpiuse obzvlášť hrubí, jako by jejich kolej těžce urazilo, že odmítl nechat se přeřadit z Mrzimoru; a to, že se dozvěděli o narušených vazbách s jeho rodinou, byl jen impuls, na který čekali. Také nepomohlo, že vůdce zmijozelských trapičů Kian Kerry získal pár stoupenců.

Oba chlapci byli svým pravým opakem. Conner Janski měl široká ramena a střední výšku, opičí rysy a dlouhé ruce s vystouplými klouby a chlupatými hřbety. Vypadal jako typický nohshled, ale jeho světlé vlasy byly pečlivě upravené a vyznačoval se zženštilými způsoby. Cameron Zabala, vyšší než Conner a s mohutnou kostrou, měl z nějakého důvodu hlavu ostříhanou téměř dohola a oči blízko u sebe, jeho podlézavý smích zněl téměř jako chichotání.

Momentálně dotírali na Scorpiuse; bledý chlapec se snažil odejít, tvář mu rudla hněvem.

Scorpius náhle ztuhl, otočil se a skočil po Kianovi.

Albus překvapením strnul na místě, když je oba nohshledi  obstoupili a začali praskat klouby na rukou.

Scorpius býval rozzuřený už předtím, ale projevovalo se to zachmuřením a rychlým ústupem, když byl sám, nikdy se neuchýlil k násilí nebo nezačal útočit. Chlad a sebeovládání byly až doteď jeho ochranné známky. Nicméně nedávné události si vybraly svou daň. Teď se rval, a odváděl přitom slušnou práci.

Conner a Cameron už stáli těsně u nich, když si Albus uvědomil, že musí pomoci. Rozběhl se.

„Nedělej to!“ volala za ním Rose, „dostaneš nás do průšvihu!“

Albus se blížil k dvěma velkým klukům a jeho mozek pracoval na plné obrátky. Několik měsíců měl s nimi vyučování a věděl, že Conner si začal stěžovat jako první, když bylo třeba v bylinkářství umazat si ruce, takže mohl mít plnou pusu kritických řečí, ale sám by je s největší pravděpodobností nevzal dobře. Zamířil k němu a skočil mu na záda. Párkrát ho uhodil, než si větší kluk uvědomil, že byl napaden. „Sundej ze mě ty ruce!“ zakňučel Conner. „Dejte ho dolů!“

Cameron se natahoval po Albusovi, ale vznesl se do vzduchu a praštil hlavou o strop.

Zatímco Albus stále visel na Connerovi, viděl Rose stanout s vytaženou hůlkou.

„Jestli se máme dostat do potíží, ať už to stojí za to!“ prohlásila.

Když Conner uviděl hůlku, přestal se sápat po Albusovi a ten sklouzl dolů.

„Co se to tady děje?“ autoritativní hlas zazněl ozvěnou z haly. Albus nepoznal strýčka Nevilla, dokud k nim vysoký muž nepřistoupil. Conner přešel na druhou stranu a postavil se vedle omámeného Camerona. „Scorpius si začal!“ zakňoural.

„Pchá, dospěj!“ vykřikla Rose.

Neville po ní střelil pohledem, který ji okamžitě zastrašil, pak zamířil k místu, kde do Kiana stále bušil Scorpius, s tváří mokrou od slz a vybarvující se modřinou. Kianovi tekla z nosu krev a jen se chránil, ani se nepokoušel vracet rány.

Neville z něj jemně, ale energicky sundal Scorpiuse. Scorpius se tak soustředil na to, aby způsobil co největší újmu, že se pokusil schouleného Kiana nakopnout, než ho Neville odtáhl z dosahu.

„Nikdy nemluv o mé rodině! Jasné?“ zařval Scorpius. Začal bojovat proti pažím, které ho svíraly, ale Neville ho držel pevně. Když se nemohl pohnout, konečně se zhroutil a nešťastně se rozvzlykal. Zatímco plakal, Neville ho držel.

Profesor vzhlédl k ostatním studentům. „Vy dva, dostaňte Kiana na ošetřovnu, a vy dva jděte zpět do sklepa, všichni trest se mnou v pátek večer, žádné dohadování. Dvacet bodů za oba z Mrzimoru a Zmijozelu za rvačku, je mi jedno, kdo začal. Teď jděte!“

Rose s Albusem odešli na opačnou stranu než Zmijozelové a v tichosti zamířili zpět do společenské místnosti.

„Víš,“ poznamenala Rose, „měl pravdu.“

Albus na ni zmateně pohlédl: „Kdo?“

„Scorpius.“

Albus užasl ještě víc, musel si poslechnout, v čem Rose přiznává, že má Scorpius pravdu. „Pokračuj.“

„Wingardium leviosa, moje zápěstí je opravdu příliš tuhé.“

Albus jen obrátil oči v sloup.

Ve sklepě čekali na Scorpiuse ještě skoro hodinu, než prošel kulatými dveřmi; vypadal lépe než v posledních dnech.

Usmál se na ně: „Tak trochu jsem nás dostal do potíží, že?“

Albus s Rose vydechli úlevou. „Cítíš se líp?“ vykřikla Rose.

Scorpius se usmál, maličko, ale přece. „Je zřejmé, že zbít toho čistokrevného prevíta byla dobrá terapie.“

„Sám jsi čistokrevný prevít,“ odsekla Rose hravě.

Rose se Scorpiusem svedli pěknou hádku předtím, než odešli všichni do postele; bylo jedno, že byly skoro dvě hodiny ráno, Scorpiusovo obrození způsobilo, že Albus v této věci pocítil optimismus.

Než zhasl světlo, projevil Albus svou zvědavost.

„Scorpiusi?“

„Jo?“

„O čem jsi mluvil s profesorem Longbottomem?“

Ve světle lampy byl ve Scorpiusově úsměvu patrný smutek. „Na svou situaci jsem se díval úplně špatně, jsou horší věci, které se mohou v rodině stát.“

Albus si pomyslel, že je tajemný. „Jako co?“

Scorpius pozvedl ruku, aby uzavřel téma. „Jestli ti to bude chtít říct, pak to udělá. Není na mně, abych o tom mluvil.“

Albus byl trochu naštvaný, ale byl příliš šťastný, že jeho kamarád je zase v pořádku, než aby mu to vydrželo, pak si popřáli dobrou noc.

Druhý den je stihlo dost nevraživých pohledů od Mrzimorů, kteří zaznamenali chybějící topasy v přesýpacích hodinách, ale pohmožděný a potlučený Kian Kerry a jeho kumpáni vypadali hůř. Mrzimor byla v podstatě mírumilovná kolej, ale Zmijozel měl své tyrany, některé horší než Conner a Cameron. Tohle ráno nebylo pro ty kluky dobré být hadem!

James a Fred se přiloudali se snídaní v rukou. „No konečně! Já věděl, že je náš příbuzný. Že jo, Frede?“

Fred s předstíraným znechucením souhlasil: „Trest... tss! S mladší generací to jde z kopce.“

„To snad ne!“ zavrčela Rose. „Jako by tety Ginny a Angie nedostaly v posledních pár letech z Bradavic hejno sov.“

Fred se uraženě zatvářil: „Jak víte, poslední rok a půl jsme trest neměli!“

James bez námahy navázal: „Na rozdíl od vás násilníků, my jsme hodní!“

Povedlo se jim vypadat nevinně, ale současně jaksi prohnaně.

Albus se usmál: „Ale my se nebudeme mít špatně! Trest nám přidělí strýček Neville. Jak strašné to může být? Mluví s pokojovými kytkami.“

K jeho zděšení si Fred s Jamesem vyměnili pohled, očividně vzpomínali na něco zlého.

„No co?“ ptal se Albus.

Fred se ušklíbl: „Pozdravuj od nás Umbridgeovou,“ a odešli.

Rose za nimi hleděla: „Dolores Jane Umbridgeová je pořád ještě v Azkabanu, tak co tím chtěli říct?“

Albus se Scorpiusem si vyměnili ustaraný pohled.

„Myslím, že v pátek večer to zjistíme,“ uzavřel Scorpius.

V pátek večer dorazili do arboreta včas. Trochu je vyvedlo z míry, když slyšeli, že si mají nejdřív obléct rukavice z dračí kůže. Ten pocit zesílil, když je profesor Longbottom informoval, že si mají vzít ještě kožené zástěry a brýle.

Když došli do jeho kanceláře ve čtvrtém patře, začal jim vysvětlovat jejich úkol.

„Už před několika lety Azkaban potřeboval posílit bezpečnost. Vzhledem k tomu, že mozkomoři byli vyhnáni, museli jsme najít stejně velkou hrozbu, jako byli oni. S profesorkou Prýtovou jsme pracovali na řešení, jímž byl vodní příkop kolem něj. Připravte se na setkání s prvním exemplářem, který jsme vypěstovali do tohoto příkopu.“

Přišli do prázdné části arboreta, do zaskleného prostoru, kde nerostly žádné rostliny kromě jedné vzadu.

Vypadalo to jako bylinkářova nejhorší noční můra. 

Mělo to chapadla a vířící úponky, modročerně skvrnité a silné, plné ošklivých ostnů delších než patnáct centimetrů a pohybovalo se to líně jako stočený had.

Neville se usmál, jako by pozoroval oblíbené dítě: „Dámo a pánové, seznamte se, to je Umbridgeovské býlí.“

Všichni byli zděšení. Conner jako první našel řeč: „To myslíte vážně, že nás pošlete k tomu monstru?“

Neville vypadal uraženě. „Umbridgeová není monstrum, je opravdu milá, tedy na křížence Úponice jedovaté a Ďáblova osidla.“ Najednou jeden úponek pleskl do skleněného krytu. Neville luskl prsty. „Ach ano, děkuji, Dolores, ona má i něco z Vrby mlátičky. Nedokážu uvěřit, že jsem na to zapomněl. Promiň!“

Všichni náhle pobledlí se po sobě podívali, když Neville zavrkal na rostlinu; zdálo se, že reagovala na jeho hlas a trochu se uklidnila.

„Dobrá!“ řekl. Ukázal na stojan se širokými meči na zdi uvnitř zaskleného prostoru. „Potřebuje občas prořezat, nejmíň dvakrát měsíčně, můžete ji obelstít tak, že jeden ji rozptýlí, druhý ořeže výhonky a další ho pak bude chránit. Všechny výhonky je třeba zkrátit na stejnou délku, to by vám mělo trvat jednu, dvě hodiny. Zmijozelové si vezmou levou stranu, Mrzimoři pravou. Jestli vás bodne, mám v kanceláři nějaký protijed, ale není ho neomezené množství, protože uvařit ho trvá dvanáct hodin, tak se snažte se tomu vyhnout. Dobře se bavte!“

Otočil se a nechal je tam.

O dvě a půl hodiny později scházeli dolů do sklepa. Gas se u krbu učil něčemu, co Cormac nazýval poker, a ptal se, proč karty nevybuchnou, když je obrátí. Když Gas uviděl, jak jsou všichni tři poškrábaní, otřesení a špinaví, zavolal: „Tak co, jaký byl trest?“

Scorpius odpověděl jako první: „Konečně jsem zažil něco horšího než zůstat u tetičky Daphne a Mike.“

Rose s Albusem se při té vzpomínce zachvěli.

Když všichni tři s povzdechem usedali ke stolu, skřítek jménem Gerty se přemístil z kuchyně a s radostí jim naléval z termosky dýňovou šťávu. Viděl je procházet kuchyní a myslel, že by jim mohla přijít k chuti. Vděčně se usmáli, čímž mu způsobili nekonečnou radost, než s prásknutím zmizel.

Tiše usrkávali a Albus s Rose se na sebe podívali.

„Máme pro tebe nějaké novinky, Mal-íčku,“ začal Albus.

„Jasně, vy dva cvoci zůstanete o prázdninách se mnou, místo co byste jeli domů ke svým rodinám, kam patříte,“ prohlásil Scorpius rezignovaně. „Myslím, že nemůžu váš názor změnit.“

Rose roztomile nakrčila nos: „Scorpiusi, drahoušku, kdypak se ti povedlo změnit můj názor?“

Zachechtali se.

Další den koloval seznam těch, kdo zůstávají na prázdniny. Obsahoval jména všech tří.

Myšlenka pro tento den: Odezva na zadání návrhu míšenců byla úžasná. Musím říct, že někteří z vás nedělali rozdíl mezi míšencem a hybridem. Kentauři, Minotaurus, nebo satyři jsou už hybridy, jako míšenci by tady byli nadbyteční, nemluvě o velmi znepokojující logistice… (zachvění J).  Pečlivě jsem zkoumal návrhy a měřítkem mi bylo, že druhy jsou zcela odlišné od lidí, přesto ale dost lidští, aby to bylo možné bez toho, že bych měl noční můry. Tak jsem vybral čtyři návrhy, které se mi líbily:

Člověk/upír

Člověk/jezerní člověk

Člověk/domácí skřítek

Člověk/Gorgona (příkladem je Medusa)

Zaslouží si to čestnou zmínku, ale prostě si to nedokážu představit bez toho, abych tento příběh nezměnil v horor: člověk/mozkomor. I když je to fascinující!

Tak zužte výběr, čtenáři, o kterém byste chtěli číst?

Díky!

Bart