Autor: E. M. Snape Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2027554/33/In-Blood-Only
Rating: 16+
Kapitola 33. Harry
Když Remus Lupin ráno dorazil do Velké síně, cítil se hrozně a konečky prstů si mnul spánky. Hlava mu třeštila tupou bolestí a i pochodně se snad proti němu spikly a oranžovým světlem mu blikaly přímo do očí. Přimhouřil je a rozeznal kávu, která se před ním na učitelském stole objevila.
Lupin si povzdechl a zvedl ji; myšlenky se mu vrátily ke včerejšku a k tomu, co Harrymu řekl… ta slova pronesl ve vzteku a nikdy nezamýšlel je vyjevit.
Jen mu to vyklouzlo, ale šlo o neodpustitelné uklouznutí.
Co by řekl James? Sirius?
Mělo to zůstat soukromým roztrpčením, ošklivým tajemstvím. Ten doutnající vztek… Věřil, že po nějakém čase prostě odezní. Doufal, že jednoho dne se na Harryho podívá a zase jej uvidí jako kluka, kterého miluje, a ne jako bezhlavého puberťáka, který dovedl Siriuse k smrti. Doufal, že Harryho ušetří povědomí o těch hrozných myšlenkách, které mu běhaly hlavou.
Ale v jediném okamžiku vzteku zničil veškeré naděje.
Styděl se to přiznat – i sám sobě – ale přineslo mu jakési osvobození, když konečně dal Harrymu znát své pocity, i když jej tím zranil.
A Merline, jak jej to musí zraňovat!
Při té myšlence Remusovu hruď zaplavila hanba.
Potřebuje si s Harrym promluvit, urovnat to. A možná… možná bude muset poslechnout Severusovu radu.
„Doporučuji ti se přes to dostat, Lupine. Tvůj drahý zesnulý kamarád je pryč.“
Měl by se přes to prostě dostat.
Zvláštní, že právě toto se rozhodoval udělat každé ráno od svého návratu do Bradavic, jen aby jej pokaždé přemohl ten zneklidňující hněv, který v něm přetrvával od ztráty Siriuse. Chtěl dát stranou svůj odpor k Harrymu, ale snazší by bylo odtrhnout si nohu. Šlo o něco, co prostě odmítalo odeznít bez ohledu na veškerou jeho snahu.
Proč jen Harrymu nedokázal odpustit?
Nebo ještě lépe, proč nemohl připustit, že nebylo co k odpouštění? Že Harry byl jen šestnáctileté děcko, které se pouze pokoušelo zachránit někoho, koho milovalo? Které podvedl starší, mnohem mocnější kouzelník?
Protože to udělá znovu, zašeptal hlásek na pozadí jeho myšlenek, a Remus se přistihl, jak vzpomíná na Harryho, který jen včera bojoval s jeho pažemi, aby se vrátil do bitvy. Harry vyrážející za Belatrix Lestrangeovou. Harry mířící přímo do závoje.
I sebe zabije. JAKO SIRIUS.
Ruka na stole se mu zaťala v pěst.
Věděl… sakra, všichni věděli, že Siriusova bezhlavost jej jednoho dne zahubí. Každý, kdo ho viděl, jak na Grimmauldově náměstí přechází sem a tam jako nějaká šelma v kleci, si uvědomil, že ten muž si jednoho dne způsobí násilný osud. I Remus to věděl, jakkoliv před tím zavíral oči.
A Harry udělá to samé.
Harry… lehkomyslný, ztřeštěný Harry… se pustí do bitvy se Smrtijedy, jen aby ochránil kamarády, zatímco hlavním cílem je on sám…
Remus tím nechtěl znovu procházet. Nechtěl sledovat, jak další osoba, kterou miluje, umírá.
Zlobil se na Harryho za to, co se stalo Siriusovi… ale ještě vzteklejší byl kvůli tomu, co se stalo bezprostředně po ztrátě Siriuse, jak běžel přímo do závoje a jak se málem setkal s úplně stejným osudem… Jak při každé příležitosti od té doby znovu potvrzoval, že mu skutečně nezáleží na lidech, kteří jej mají rádi, a že prostě hodlá zahodit svůj život při prvním možném okamžiku.
Na Harrym mu záleželo a Harry mu dlužil víc než to.
A Sirius mu dlužil víc než to!
Možná ale i on Harrymu hodně dlužil.
Myslel si, že prostým potlačením jeho emoce zmizí. Věřil, že Harry zůstane v blažené nevědomosti o tom, co k němu cítí, a on se tak bude moci skutečně vrátit do chlapcova života, aniž by mu způsobil další jizvy.
Ale pokud se dá věřit Severusovi… Sakra, pokud se dá věřit jeho vlastním instinktům, zakrýval své city hůř, než si myslel. A to, co včera řekl Harrymu…
No, už nebylo co skrývat.
Popadl jsem to za špatný konec. Remus pohlédl na studenty, kteří se právě začínali hrnout do Velké síně, a hledal známé černé vlasy. Musím si s ním promluvit… Musím s pravdou ven.
I když, co řekne? Jak jen toto může napravit, aniž by Harrymu ublížil ještě víc?
A kde Harry je?
Remus si povzdechl; věděl, že chlapec se vší pravděpodobností jen spí. A možná je to tak nejlepší. Včerejšek byl těžký… pro všechny. Na ošetřovně ležely desítky studentů a ztratili dva členy Fénixova řádu.
Remus rozroloval výtisk Denního věštce a vstal, rozhodnutý promluvit si s Harrym později. Na později chtěl odložit také noviny… jen kdyby se od nich dokázal odtrhnout. Článek představující padlé bystrozory musel číst třikrát, než vstřebal informace. Nymfadora Tonksová…
Za poslední dva roky se s ní poměrně dost sblížil díky jejich společné práci pro Řád a příležitostným návštěvám Grimmauldova náměstí. Vědomí, že ji ztratili, bylo jako rána do hlavy. Byla tak mladá… příliš mladá. Kolik jí bylo – dvacet tři? Dvacet čtyři…?
Myšlenky jej zaměstnávaly, když odbočil do chodby ústící do hlavní, která vedla do Velké síně. A pak jej zastavila známá vůně.
Harry…
Nikoho neviděl; nebýt jeho pronikavého čichu – jedné z mála výhod vlkodlactví – ani by si něčí přítomnost na chodbě neuvědomil. Harry musel mít na sobě neviditelný plášť.
Remus napjal uši a zaslechl tiché kroky, jak se kdosi pokoušel kolem něj projít.
„Harry?“
Kroky se zastavily, ale nedostalo se mu odpovědi.
„Harry, vím, že jsi tady.“
Kdosi roztřeseně vydechl. Harry zadržuje dech? Pokouší se skrýt?
„Harry,“ pronesl Remus příkřeji. „Odpověz mi.“
„Co je?“
Ozvalo se to odněkud zepředu. Harry zněl hrubě a čišela z něj agresivita, jako by se k těm slovům nutil.
„Neviděl jsem tě u snídaně. Chtěl bych si s tebou promluvit.“
Nastalo dlouhé ticho.
„O čem?“ zeptal se nakonec Harry, ale hlas mu tlumil plášť.
Lupin si povzdechl a zůstal hledět do prázdného prostoru před sebou. „Mohl by sis, prosím, sundat ten plášť?“
Slyšel, jak se Harryho dýchání zrychlilo, ale žádné odpovídající pohyby nenaznačovaly, že chlapec žádosti vyhoví.
„Prosím, Harry.“
Na Harryho neochotě svléct plášť bylo cosi smutného, skoro jako by věřil, že pokud jej nikdo neuvidí, nikdo jej nezraní. Remusovi to připomnělo dítě, které se snaží schovat před imaginární příšerou. Ucítil lítost nad připomínkou toho, jak mladý Harry stále je.
To, co zbylo z jeho hněvu, se rozplynulo do nicoty a zanechalo jej vyčerpaného a prázdného a zkroušeného proviněním z toho, co chlapci včera řekl.
„Harry, prosím. Sundej si ten plášť.“
Musel znít stejně vyčerpaně, jako se najednou cítil, protože zjevně konečně zvrátil tu vnitřní debatu, kterou Harry procházel. Chlapec plášť zdráhavě stáhl a odhalil temeno skloněné hlavy a ramen; zbytek pláště zůstal na místě, takže Remusovi nezbylo, než podivně hovořit k hlavě vznášející se ve vzduchu.
„Děkuji,“ pravil Remus vlídně a snažil se neusmívat nad zvláštností té scény. „Můžeš se taky otočit?“
Harry se zdráhavě obrátil. Remus očekával zoufalství, nebo možná i vztek. Překvapila jej však naprostá nepřítomnost jakéhokoliv výrazu ve tváři mladšího kouzelníka.
„O co jde?“ zeptal se Harry pevně a sledoval jej prázdnýma zelenýma očima.
„Harry, já –“ Remus na chvíli zaváhal, jak jej vystrašil chlapcův stoicismus. „Chtěl jsem se omluvit za to, co jsem včera řekl…“
„To už jste udělal. Říkal jsem, že je to v pořádku,“ odvětil Harry mrzutě a Remus uslyšel zašustit plášť, jako by si jej Harry chtěl znovu přehodit přes hlavu.
„Ne, to není v pořádku, Harry!“ pravil Remus a vykročil, aby chytil Harryho neviditelné rameno a zabránil mu utéct.
Prázdné zelené oči se obrátily k jeho a pozorovaly jej v tak otupělé netečnosti, až to v Remusovi vyvolalo záchvěv obav.
„Co jsem řekl… bylo nemístné. Byl jsem – prostě to bylo těžké, Harry… pro nás oba byla Siriusova ztráta těžká.“ Zesílil stisk Harryho ramen. „Když ztratíš někoho, koho jsi miloval, je nesnadné to pochopit… To víš stejně tak jako já. Byl jsem – přiznávám, že jsem svaloval vinu a vztekal jsem se, když jsem neměl. Ale nikdy jsem tě nechtěl zranit. Nikdy jsem ti to nechtěl říct. Zachoval jsem se špatně a cítím se kvůli tomu špatně.“
„To je v pořádku,“ zopakoval Harry a odtáhl se od Remuse. „Dostal jsem se přes to. To není problém.“
„Nevypadáš v pořádku,“ poznamenal Remus a pohledem přejel od Harryho prázdných, zamlžených očí, až ke svěšeným koutkům jeho rtů.
Harry se díval kamkoliv jinam, jen ne na něj. „Opravdu to je v pořádku. To Hermiona – víte, co se stalo Hermioně.“
Starší kouzelník přistoupil blíž a Harry se stáhl jako vyděšené zvíře. Remus pocítil první, slabý náznak zneklidnění.
„Potřebuješ něco, Harry?“ zeptal se, teď opravdu znepokojený. „Opravdu nevypadáš dobře.“
„Ne,“ odpověděl Harry krátce, než se jeho oči konečně zaměřily na Remuse a objevil se v nich první záblesk hněvu. „Co ode mě chcete?“
„Har –“
„Proč pořád předstíráte, že vám na mě záleží?“ vykřikl Harry a o pár kroků ustoupil. „Vím, co si o mně myslíte!“
„Záleží mi na tobě,“ zašeptal Remus.
Harry dál couval, ale náhle se zakymácel, jako by přišel o rovnováhu. Zpod pláště mu cosi vypadlo a chodbou se ozvalo žuchnutí. Remus jen krátce zahlédl titul – Rodinná pouta a kou – než se Harry rychle sehnul a ochranitelsky svazek vrátil pod neviditelný plášť.
„Co je to za knihu?“ zeptal se Remus a tázavě se na Harryho podíval.
„Je moje!“ zavrčel Harry.
„Dobře,“ uklidňoval ho Remus jemně, rozhodnutý respektovat jasné signály, že jeho se to netýká. Harry střelil očima ke dveřím a Remus ze strachu, aby se mu nepokusil utéct, se přiblížil. „Poslouchej, Harry, prosím… jen mě vyslechni. Co jsem řekl včera… nikdy jsem nechtěl říct, že –“
„Vím, že nechtěl!“ pronesl Harry hořce. „Pravděpodobně byste mi nic neřekl, jen se mi celý rok vyhýbal, že?“
O pár dalších kroků dál se Remus otočil tak, aby mladšímu kouzelníkovi zabránil v únikové cestě.
„Jak jsem se choval, bylo neomluvitelné, a já to vím…“
„Myslíte si, že je moje chyba, co se stalo Siriusovi.“ Do Harryho výrazu se vkradla bolest a Remusovi se sevřelo srdce.
Nikdy Harryho nechtěl zranit… Nikdy…
Harry ještě neskončil. „Myslíte si to… řekl jste to…“ Harry se nadechl a potom vzduch pomalu vypustil. „Ale… máte pravdu. Toho dne jsem neměl nikam jít. Nebo jsem si měl s někým promluvit, se Snapem –“
„Harry, teď už je to minulost,“ vypadlo z Remuse a on si kupodivu uvědomil, že to tak i myslí. „Byl jsem naštvaný, tak iracionálně, tak dlouho. Já – Harry, nikdy jsem si nedělal přátele snadno. Kvůli tomu, co jsem – vlkodlak – jen pár lidí dohlédlo až za to. Byli mí kamarádi… jediní kamarádi. Bolelo to, bolelo to hrozně opět ztratit Siriuse. Obzvláště, když jsem přišel o tvého otce –“
„Jamese?“ přerušil jej Harry a oči měl nepřirozeně jasné.
„Ano, poté, co jsem ztratil Jamese a Lily. Ale mylně jsem svůj hněv namířil na tebe. Můžu jen doufat, že mi odpustíš –“
Harry po něm střelil zvláštním, kosým pohledem. „Proč byste měl po mně chtít odpuštění? Za to, co se stalo Siriusovi, můžu já.“ Usmíval se hořce a až příliš dospěle. „Můžu za spoustu věcí. Udělal jsem – chyby – ale proč, Remusi? Proč na tom záleží? To kvůli mému otci?“
„Tvému otci?“ zopakoval Remus nechápavě.
Harry se začal tvářit vzrušeněji a nenápadně se přiblížil, jako by potřeboval druhému muži jasněji vidět do tváře.
„Včera jste mě odtáhl z boje. Proč jste se obtěžoval? Proč jste je prostě nenechal mě zabít?“
Remus na něj zděšeně zíral. Přece si Harry nemohl vážně myslet, že by ho úplně přestal mít rád?
„To kvůli Jamesovi?“ přitlačil chlapec. „Protože – protože pokud ano, pak už se nemusíte obtěžovat. Opravdu ne.“ Trhavě se nadechl a do výrazu se mu vkradlo cosi jako odhodlání. „James není – není mým otcem, víte?“
„O čem to tu, sakra, mluvíš?“
„Mým otcem je Snape.“ Harry se pokusil usmát, nebo to tak aspoň vypadalo, ale povedl se mu jen škleb. „Ne James. James nebyl mým otcem.“
„Harry, samozřejmě že je tvým otcem,“ oponoval mu Remus a přemýšlel, proč, pro všechno na světě, tohle Harry říká?
Harry rychle zavrtěl hlavou a přes rty mu přeběhl zvláštní úsměv. „Ne, to není. Zjistil jsem to – se Snapem jsme to zjistili letos. Můžete se zeptat Brum – ne, ukážu vám to!“
A než Remusova hlava pobrala, cože se to děje, Harry vytáhl zpod neviditelného pláště hůlku a namířil si jí na tvář. Pak začal šeptat slůvka, jedno za druhým.
Lupin jen naprosto zmatený zíral na chlapce, který měnil vlastní vzhled. Nejprve pokožku, pak nos a lícní kosti, vlasy…
„Harry, co to děláš?“ ptal se Remus.
Chlapec ještě jednou zašeptal jakési kouzlo a sklonil hůlku. Na Lupina zamrkaly známé zelené oči z naprosto neznámé tváře.
„A je to,“ oznámil Harry. „Vidíte? Žádný James, nikde. Vaše… povinnost, nebo co to je, zmizela. Skončila, vidíte?“
„Co sis to provedl?“ zašeptal Remus a nechápavě zíral na mladšího kouzelníka. Šlo o nějaký druh kouzla vzhledu? Proč by se Harry zakouzlil, aby vypadal jinak?
Harry frustrací téměř zavrčel a vrazil hůlku zpět do hábitu.
„Zlomil jsem to zjevměnící zaklínadlo, profesore! To, kvůli kterému vypadám jako James. Toto jsem ve skutečnosti já!“
A pak se Harryho slova přes Remuse převalila a přeskládala se, aby konečně dávala smysl.
Harry věřil, že Snape je jeho otcem.
Lupin na něj zděšeně zíral. „Harry, kdo ti tuhle pitomost nakukal?“
Někdo tomu chlapci lhal. Kdo by ale provedl něco takového?
Harryho výraz ztvrdl. „Snape. A Brumbál.“
Remus zavrtěl hlavou, jak se pokoušel ta slova setřást. Ne. Nebylo možné, aby Brumbál udělal něco tak příšerného, jako je lhaní sirotkovi o jeho rodičích. To nebylo možné. A Severus… tak zle o něm nesmýšlel.
Někdo se bavil na Harryho účet. Při tom pomyšlení Remuse omyl chladný vztek. Proč by ale byl někdo tak pomstychtivý? Zvláště teď, když měl hoch už tak těžký život.
„Někdo tě podvedl, Harry,“ pronesl Remus střízlivě. „Velmi krutě podvedl.“
„Ne!“ Harry o několik kroků couvl. „Ne, vidíte? Podívejte se na mě! Toto jsem já, Remusi. Je to pravda.“
„Harry – to Severus ti tohle řekl?“ zeptal se Lupin a do tónu se mu vkrádal hněv. Mohl bez přemýšlení vyloučit Brumbála, ale jakkoli chtěl o Severusovi smýšlet lépe, nebylo tajemstvím, nakolik chlapce nenáviděl. „Udělal ti to on?“ mávl k Harryho tváři. „Protože v tom případě si s ním okamžitě půjdu promluvit. Slyšíš, Harry? Tohle srovnáme.“
Já jej srovnám! Dodal Lupin v duchu a narůstal v něm vztek proti tomu hajzlovi. Jak se Severus opovažuje takhle si pohrávat s Harryho city!
Harry viditelně poklesl na duchu.
„Je to pravda, Remusi. A je mi to líto, opravdu je. Je mi líto, že jste ty roky se mnou zbytečně ztrácel čas, ale ani já to nevěděl.“
Harryho zvláštní tón v Remusovi spustil poplach. Chlapce tato rošťárna zjevně velmi rozrušila.
„Někdo na tebe šije boudu, Harry. A já to rozlousknu!“ sliboval a snažil se znít konejšivě.
Harry střelil očima k Velké síni. Vykročil k ní připraven v mžiku se rozeběhnout. „Je mi to opravdu líto, Remusi. Myslím to vážně. Ale… no, musím jít.“
„Har –“
„Musím jít!“ Harry uhnul očima, jako by jej něco rozptýlilo, ale pak odhodlaně obrátil pozornost k Remusovi. „Musíte, ehm, musíte za mě Brumbálovi něco říct, jo? Řekněte mu… Řekněte mu, že má špatného člověka. Udělal chybu, ano? A doufám, že jednou najde někoho opravdového. Ale… já to nejsem.“
Cosi se strašně zvrtlo. Remus ucítil nával paniky.
„Harry!“ zavolal ostře a vyběhl vpřed.
Ale Harry v jediném plynulém pohybu přetáhl neviditelný plášť přes hlavu a dveře do chodby se rozlétly. Remus spěchal za ním, ale slyšel jen Harryho kroky mířící chodbou do Velké síně. Jediné nadechnutí vůně asi tak padesáti spěchajících lidí a Remus pochopil, že nebude mít smysl sledovat jej v jejich středu.
Prodral se blíž a šokovaně zíral do Velké síně. Co se to tu právě přihodilo?
Pár minut vydržel na místě a doufal, že odhalí Harryho, jak se snaží projít těmi samými dveřmi ven, ale byl si jistý, že vzhledem k počtu východů z Velké síně je to beznadějné.
Co Harry řekl… To bylo šílenství…
„Jestli ti to nevadí, Lupine, někteří z nás by dnes rádi posnídali.“
Severusův hedvábný hlas ho zalil jako jed. Zvedl se v něm vztek a Remus se otočil, aby jej ventiloval. Jediným prudkým pohybem popadl Snapea za krk a vytáhl jej ze dveří, aby vzpouzejícího se profesora zatáhl do postranní chodby.
Celou cestu Severus se stiskem bojoval, ale Remus byl silnější a vzteklejší. Když jím mrštil o zeď, ve Snapeově výrazu se snad i odrážel skutečný strach.
„Zbláznil ses?“ vykřikl Snape. „U Merlina, co se to s tebou děje, Lupine?“
„Ty slizký parchante!“ zařval Remus a naklonil se ke Snapeově tváři. „Kde jsi k tomu přišel, říkat Harrymu ty hrozné věci o jeho otci?“
Snapeův výraz ztvrdl. „O čem to zase meleš?“ zeptal se mrazivě.
Ne, prostě nenechá Severuse utéct do jeho chladné, netečné masky Smrtijeda. Tentokrát ne!
Zesílil stisk Snapeova hrdla a uspokojilo ho probliknutí obav v Severusových očích.
„Věřil jsem ti, Snape! Bránil jsem tě, když ostatní z Řádu zpochybňovali tvoji loajalitu!“ Rozzuřeně praštil Snapem do zdi. „Proč tohle děláš? Proč sis vymyslel tu strašnou lež, proč sis pohrával s Harryho myslí? Neprožil si už toho dost? Teď jsi ho přesvědčil, že James není jeho otcem!“
Snapeovy oči se nepatrně rozšířily. „Řekl ti to!“
„Řekl! Co, myslel sis, že to zůstane tajemstvím?“ zavrčel Remus. „Opravdu sis myslel, že ve své choré hře Harryho pokroutíš a nikdo si ničeho nevšimne? To sis myslel, Srabusi?“
Takto mu nikdy dřív neřekl, ale najednou mu ta urážka přišla nejvíc odpovídající dané situaci. A jako by ta stará přezdívka v Severusovi spustila něco brutálního a prapůvodního, Snape najednou v návalu síly Lupina odhodil a ten zády narazil do zdi.
„To tě ničí, že?“ zasípal Snape Remusovi do tváře. „Vědět, že po Jamesi Potterovi na světě nezůstalo nic. Žádné dědictví, žádný syn…“
„Lžeš!“
Snape znenadání vytáhl hůlku a přitiskl mu ji na krční tepnu. Remus ztuhl; byl tak naštvaný, že ani nepomyslel na to, aby Severuse odzbrojil a prostě na něj šel jen rukama.
„Žádná lež, Lupine,“ Snapeova škodolibá slova prosycoval jed. Přes rty mu přeběhl hrozivý úsměv. „Harry ti řekl pravdu. Jsem jeho otcem. Spal jsem s Lily… Jamesovi přímo před nosem… A je to mé děcko, ne jeho. To k mému synovi ses lísal, pro mého syna zemřel tvůj drahý kamarád…“
Lupin se pokusil vykroutit, ale Snapeova hůlka se ještě víc přitiskla k jeho krku a přiskřípla mu kůži.
„Jen si to popírej podle libosti, Lupine,“ zašeptal Snape jedovatě. „Ale je můj. Můj syn, má krev. Celý-můj.“ Hůlka se nepatrně stáhla a Snape si jej mrazivě prohlížel černýma očima. „Jen mě překvapuje, že ti to ten kluk řekl; myslel bych si, že je chytřejší.“
Remus divoce zavrtěl hlavou. „To není pravda; lžeš. Něco jsi provedl – takhle on nevypadá! Něco jsi provedl –“
„O čem to žvaníš?“ zavrčel Snape a z hlasu mu odkapávalo opovržení.
Remus ani nemohl mluvit. Nevěřil tomu. Nechtěl věřit. Ale proč by se Severus přiznával k tomu, co neudělal? Jako by si opravdu myslel –
Ne, to nemůže být pravda!
„On –“ hrůzou zcepenělý Remus chvíli bojoval se slovy a vzpomínal na Harryho vyhlášení a jeho víru v ně.
Co by Severus získal, kdyby o tomto lhal?
Ne! To není pravda. Nemůže to být pravda…
„Vypadal jako ty,“ vydechl Remus přerývaně, když se mu vybavila Harryho přeměna. Ta bledost, ostré rysy jeho tváře.
„Podívejte se na mě! Toto jsem já, Remusi.“
Snapeovy oči se zabořily přímo do jeho a Remus si neuvědomil, že má co dočinění s nitrozpytem, dokud Snape nevyštěkl: „Potter sejmul zjevměnící zaklínadlo?“
Náhlý pohyb poslal Remuse k zemi.
Díval se na Severuse neschopný pochopit obrat, který toto ráno nabralo. Sáhl po svém hněvu, po zlosti, pomocí které by nejraději druhému kouzelníkovi rozsápal tvář, ale zjistil, že jen zabředl do bahna zmatení.
Říká Severus pravdu? Může jít o něco víc než jen chorý žert? Byl Harry… myslel to Harry vážně?
„To není možné…“ zamumlal Remus. „Nemůže být. Vždycky byl… vždycky vypadal…“
Snape si odfrkl a shlédl na něj s opovržením. „Zeptej se Brumbála, jestli budeš chtít vysvětlení. Navrhnu mu, aby ti pak vymazal paměť, ačkoliv to asi nebude k ničemu, pokud se ten kluk rozhodne ti to říct znovu.“
Snapeův výraz potemněl a očima přejel k Velké síni.
„Varoval jsem ho…“ Jeho tichý hlas v uzavřeném prostoru chodby zazněl zlověstně.
Remus se konečně zvedl ze země, ale na mluvení byl příliš ohromený.
Našel si jej Snapeův cynický pohled. „No, Lupine?“ zeptal se ho jízlivě. „Nenastala právě chvíle, kdy svůj vztah k němu ostře odsoudíš? Kdy opovrhneš časem ztraceným na Srabusova parchanta?“
Ta slova jej přivedla zpět k matoucímu rozhovoru s Harrym.
„Harry… choval se divně…“ řekl Remus spíš pro sebe, i když viděl, že Snape poslouchá. „vůbec – vůbec nedával smysl.“
Snape protočil očima. „A jak je poslední dobou zvykem, asi se musím hluboce zajímat o blaho toho mezulána.“
Remus na něj zíral neschopný ze sebe setřást neskutečnost té scény. Tak se soustředil na Severusův výraz, že si všiml přesného okamžiku, kdy mužovy oči spočinuly na novinách u Remusových nohou – upustil je během té potyčky – a spatřil ten zvláštní pohled, když jej zaujalo cosi konkrétního.
Lupin až nadskočil, jak jej překvapilo, když Snape najednou vystartoval, aby zvedl noviny ze země a černýma očima rychle přeběhl text.
Sledoval, jak se Severusovy rty tiše pohybují se slabikami.
Nym-fa-do-ra Tonk-so-vá.
Severusovou tváří prosvitlo cosi, co tam nikdy dřív neviděl.
„Co je?“ zeptal se Remus, jehož strnulost již začala polevovat.
Snape jej netrpělivě rukou odmávl, narovnal se do plné výše a rychle vyrazil pryč. Remus jej následoval, ale stále se cítil jako v nějakém podivném snu. Snape se zastavil ve vchodu do Velké síně a házel kolem sebe temné pohledy. Tvářil se nečitelně a Remus těkal očima od Severusova zvláštního výrazu a k novinám v sevřené ruce. To jméno…
Najednou pochopil. Navzdory sobě, a překvapivě, přes čirou nevíru a všechny ty protichůdné pocity, které v něm vřely, Remus pocítil záchvěv lítosti.
Mohl Severus Snape mít o někoho starost? Byl nakonec člověkem?
„Nymfadora Tonksová…“ ozval se tiše a sledoval žíly vystupující na Snapeově čele. „Byli jste si hodně blízcí?“ zeptal se jemně.
Snape střelil černýma očima k jeho.
„Ne, tu zatracenou ženskou jsem nenáviděl!“
Remus si nebyl jistý, co na to říct.
„Kde jsi Pottera viděl?“ zeptal se Snape drsně.
„Právě tady… jen pár minut předtím, než jsi přišel…“ odpověděl Remus otupěle.
Snape z Velké síně ustoupil zpět do chodby a vytáhl hůlku. „Ukaž-mi Harryho!“ zavrčel.
Způsobilo to ono ‚Harryho‘. Ne Pottera. Severus neměl žádný důvod vynechat příjmení, kdyby neříkal pravdu.
Do Remusovy hrudi jako by narazila pěst. Málem opět omráčeně a nevěřícně klesl na zeď.
„Je venku,“ zamumlal Snape. Otočil se na Remuse. „Lupine, jdi do Nebelvíru a z Potterova pokoje dones ten zatracený plánek… Víš který.“
„Asi ho má Harry,“ odvětil Remus nepřítomně. „Má ho asi u sebe.“
„Stejně to zkontroluj!“ vyštěkl Snape netrpělivě. „Použiju kouzlo Ukaž-mi, abych ho našel, ale bývá nechvalně nespolehlivé. A nepotřebujeme dva lidi používající k hledání stejnou metodu. Podívej se po tom zatraceném plánku a já se porozhlédnu po klukovi. Pokud ho nenajdu já, ty bys měl být schopný.“
Snape vykročil, ale Lupin jej popadl za hábit.
„Proč? Severusi, co se děje –“
„Jestli pro tebe ještě něco znamená, Lupine,“ vychrlil Snape opovržlivě, „pak najdi ten plánek a pomoz mi najít jeho. Teď mě pusť!“
Remus uvolnil ruku ze Snapeova hábitu a sledoval, jak muž odchází potemnělou chodbou, ale v srdci cítil podivné mrazení.
Nerozuměl tomu, co se děje… Nevěděl…
Jestli pro tebe ještě něco znamená…
Severusova slova mu zlověstně zvonila v uších a jen napůl si uvědomoval, co dělá, když se zvedl na nohy.
Jestli pro tebe ještě něco znamená…
Samozřejmě že ano. Pořád je to Harry.
Nechápal, co se stalo… stále jej mátly dozvuky vzteku, které si spojoval s Harryho jménem… už ani nevěděl, jestli Harry vůbec je Harry…
Ale Harryho miloval. A jestli se něco posmolilo, bude muset Severusovi věřit. Zamířil k nebelvírské věži a jen matně si uvědomoval studenty překvapené v úzké chodbě pohledem na chvátajícího učitele obrany.