Autor: E. M. Snape Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2027554/34/In-Blood-Only
Rating: 16+
Kapitola 34. Nabídka
Zvláštní, jak se Harrymu po tom všem, co se přihodilo, chodby zdály naprosto klidné. Nějak čekal, že budou odrážet spoušť událostí v Prasinkách. Tonksová zemřela, Hermiona skoro, Remus a Ron jej nenávidí a desítky studentů leží na ošetřovně jen kvůli němu. Přišlo mu nespravedlivé, jak svět hladce pokračuje svým směrem, zatímco jeho události jediného dne okradly o vše.
Bezcílně bloudil, vzkaz pro Tonksovou svíral v ruce a horečně diskutoval sám se sebou, jestli jej má zahodit, nebo si jej nechat. Jen tak se jej zbavit mu přišlo jaksi neuctivé, ale na druhou stranu, nic se nezmění, pokud si jej nechá. Tonksové by to bylo jedno. Zemřela. A ani na něj neodepsala. Jistě, byl určený pro ni a byl poslem její smrti, ale opravdu se jej ani nedotkla, takže se jevilo absurdním s ním zacházet jako s nějakou posvátnou relikvií. Bylo by opravdu špatné, kdyby jej zahodil?
Až když ranní obloha začala šednout, si Harry uvědomil, jaký je idiot, že strávil hodinu vnitřní diskuzí, zda ten zatracený, pitomý papír nezahodit, a zlostně jej roztrhal na kousky.
Jakmile dopadly na zem, přál si, aby to neudělal. Zmíněný papír stranou, mysl mu naplňovala nezvyklá prázdnota. Jako by mu současně chtěl mozek explodovat všemi těmi myšlenkami a jako by jej už nikdy neměla napadnout žádná souvislá. Chtěl se od sovince dostat co nejdál, ale neměl kam jít. Ne do nebelvírské věže… Tam bude Ron. Ne na ošetřovnu… Tam byli všichni zranění. Ne do Velké síně… Tam přijdou lidi. A jim čelit nedokázal.
Nedokázal myslet. Mozek mu prostě nepracoval.
A Tonksová zemřela.
Opravdu, jak mohla zemřít? Jak jen se to mohlo stát, když se právě smířili? Jak to mohla být Belatrix Lestrangeová, kdo ji zabil? Jak tohle mohla zase provést někomu, koho miloval?
Harry zavřel oči, ale pod víčky jej pálil Belatrixin chechtající se obličej. Vzpomněl si, jak si její ruce pohrávaly s krví nasáknutým hábitem. Ten její smích… Ten pronikavý, škodolibý smích… Stejný smích, který provázel Siriuse skrz závoj…
Uvítal by osvobozující nával vzteku, který jej přemohl po ztrátě Siriuse, ale cítil se prázdný. Tehdy si neuvědomil, že jen kvůli své jizvě na čele přijde o všechny, pěkně jednoho po druhém. A nevěděl, že Sirius je pouze první z řady. A neuvědomil si, že když poprvé nezabil Belatrix, odsoudil další milovanou osobu ke stejnému osudu.
Harry otevřel oči. No… to už se nestane. Už to znovu neudělá.
Jako by mu v hlavě cvakl přepínač, jeho priority se neúprosně zaměřily. Ron, Hermiona, Remus, Tonksová, Sirius, Snape, Brumbál, Věštec, Voldemort… všichni ustoupili do pozadí. A najednou dokázal myslet jen na jediné – Belatrixinu rozesmátou tvář.
Jen pár minut mu trvalo najít příslušnou knihu. Dalších pár, než unikl Remusovi, který jej zpozoroval v chodbě. Trochu více času potřeboval pro překročení přemisťovací hranice, za kterou nehrozilo, že jej zastaví školní obrany.
Jakmile si zaklínadlo zapamatoval, dopřál si chvilky na pochybnosti. Ale neměl žádné.
Nepřišlo mu, že by jednal impulzivně, nebo že by jej poháněly emoce. Nikdy v životě se necítil racionálnější než teď, nebo jistější, že dělá přesně tu pravou věc.
Byl blázen, že věřil proroctví. Nebyl žádným spasitelem; poslední dva roky to znovu a znovu dokazovaly. Ti lidé úpící na ošetřovně to dokazovali. Sirius a Tonksová to dokazovali. Toto to dokáže jednou provždy. Brumbál si uvědomí pravdu. Nemá na výběr.
Harry posledních devět měsíců věřil, že je odsouzen k jedné ze dvou možností: zabít Voldemorta, nebo být zabit Voldemortem. Nakonec se teď rozhodl pro třetí možnost: nic z toho.
To byla jeho volba a naplňovalo jej chladné přesvědčení, že konečně dělá tu správnou věc. Donutí ji zaplatit. A konečně bude pánem svého vlastního osudu.
ooOOoo
Snape bojoval s úzkostí od okamžiku, kdy se kolem něj sevřely okraje Zakázaného lesa, a proplétal se podrostem. Než narazil na svého syna, jako by uběhl celý věk, a i pak jej překvapil prchavý dojem podivného zjevení.
Jakoukoliv scénu si představoval, neobsahovala Harryho poklidně opřeného o strom s knihou otevřenou na klíně.
„Pottere.“
Bylo lehce znepokojující, když k němu Harry nepřítomně pozvedl tvář s rysy, které si spojoval se ‚Septimusem‘.
„Ach, zdravím, pane profesore.“
Snape se ostře rozhlédl v očekávání nepříjemného překvapení, které se na něj sesype. Nic. Setřásl ten pocit; stejně mu byl Zakázaný les ukradený.
„Jak se máš?“ zeptal se a opatrně se k chlapci přiblížil.
Harry pokrčil rameny. „Jde to.“
Úzkost, kterou Snape cítil při čtení onoho článku, se rychle přeměnila do podráždění. Zatracený kluk a jeho impulsivnost, ztřeštěnost… Kdyby byl Harry jen trochu uvážlivější po vzoru toho děvčete Grangerovic, Severus by se nemusel strachovat jako nějaká staropanenská učitelka pokaždé, když se mu přihodí něco jen vzdáleně stresujícího.
Ale v současné chvíli se cítil poněkud v rozpacích a velmi naštvaný. Harry si tu prostě sedí, rozhlíží se po světě, jako by si užíval scenérii, a Severus sem celou cestu prakticky běžel jako nějaký zpanikařený Mrzimor.
A Lupin jej při tom viděl. Lupin!
„Proč se ptáte, pane profesore?“ zeptal se Harry mírně.
Snape se musel hodně snažit, aby nezavrčel nějakou urážku. Pokusil se vyjádřit své znepokojení; ten mameluk mohl aspoň přestat hrát nechápavého, jakkoliv v tom byl talentovaný.
„Zabili Nymfadoru Tonksovou,“ vypálil Snape s pocitem dostatečné pomstychtivosti. „Jsem si jistý, že jsi to slyšel. Musíš být rozrušený.“
Až když ta slova opustila jeho rty, jej napadlo, že možná je kluk tak klidný, protože to neslyšel. Uvědomil si to v jediném příšerném, hrůzu nahánějícím okamžiku, ale obavy nebyly opodstatněné, protože Harry stále nereagoval.
„Asi bych měl být.“ Harry vrátil zrak ke knize na klíně a ohnul růžek stránky, než ji opatrně zavřel. „Asi mě to ještě nezasáhlo.“
„No, pak…“
Snape založil ruce; nějak nechápal Harryho klid. Čekal vztek, nebo možná slzy… A ačkoliv pomyšlení na to druhé jej děsilo, zvládl by je spíš než toto.
„Asi bych měl být rozrušený,“ zopakoval Harry a zvedl se na nohy. „A pořád čekám, až to bude bolet. Ale jednoduše je to něco, co prostě vím… Asi nejsem moc dobrý člověk. Nejsem ani smutný.“
„Nejspíš jsi v šoku,“ poznamenal Snape suše, ale cítil se nesvůj. Skoro jako by probírali složení lektvaru…
No, ne. Lekce lektvarů by obsahovala větší míru vzteku a zoufalství na obou stranách. Jen mluvili o ženě, kterou Severus hodlal odtrhnout od Harryho, o ženě, která byla právě zavražděna.
A v jejich rozhovoru nezaznělo nic, co by zažehlo hořké obviňování.
„Jsi mimo hranice, Pottere. Je na čase se vrátit do školy.“ Snape se rozhodl kluka přivést k někomu, kdo se s tímto vypořádá… možná k Minervě. Nebo Albusovi. Nebo… zatnul zuby, aby to mohl přiznat, k Lupinovi.
Harry na něj zamrkal a pevněji přitiskl knihu k hrudi. „Ne, radši zůstanu tady, pane profesore.“
„Neptal jsem se tě, co chceš,“ zavrčel Snape.
Možná je načase ukázat trochu citlivosti. Lupin by se asi nabídl, že si tu s ním sedne. Ale to on udělat nemohl. Co, u Merlina, by tomu klukovi řekl? Lupin by to věděl. Řekl by správnou věc, utřídil, cokoliv se děje v Harryho hlavě. Zatracený vlkodlak.
„Tak pojď, Pottere.“
Harry na něj dlouze zíral a pak se pousmál. „Dobře.“
Snape se přesunul na stranu a čekal, až jej Harry dožene.
Harry zvedl hůlku: „Mdloby na vás.“
Jen vždy přítomná Snapeova paranoia jej přiměla uhnout, jakmile se hůlka zvedla, a kouzlo uhodilo do stromu přímo za ním. Hlasité prásknutí a na ramena mu dopadla sprška kousků kůry. Snape okamžitě zacílil hůlku.
„Expelliarmus!“
„Protego.“ Harry zněl téměř znuděně.
Snape se musel krýt za stromem, aby se vyhnul vlastní odražené kletbě. „Sakra, co to děláš, Pottere?“ zařval. „Přestaň s těmi nesmysly a HNED!“
„Říkal jsem vám,“ pravil Harry se smrtelným klidem, „že se tam nevrátím.“
Snape se krčil stranou palebné linie a obezřetně sledoval, jak ten zcela netypicky se chovající Harry odkládá knihu a nedbalý okolního světa se pomalu zvedá a zelenýma očima prohlíží podrost. Snape se připravil ke vztyčení s paralyzující kletbou na špičce jazyka… Jednou z těch, které kluka trvale nezmrzačí.
Najednou zazněl Harryho hlas.
„Víte, myslel jsem, co jste… Myslel jsem, že to, co jste tehdy v noci udělal Malfoyovi, bylo strašné.“
Snape ztuhl. Instinkty na něj křičely, aby kluka rozptýlil a zaklel… Ale předpokládal, že vyslechnutí Harryho mu přinese výhodu. Možná, pokud získá nějaký náhled do Harryho mysli, až jej dotáhne zpět do Bradavic, nebude vypadat jako až tak nekompetentní rodič.
„Teď už asi rozumím, jak jste to mohl udělat,“ pokračoval Harry bezstarostně. „Jde o víc než jen o vztek, že? To proto jsem na ni nedokázal seslat Cruciatus… Nenáviděl jsem ji, ale ublížit někomu jsem nenáviděl víc. Myslím, že jde… že jde o to, že vám na nich nezáleží, že je vám jedno, když někoho opravdu zraníte, ne? Pak je to snazší, co? Nemyslel jsem, že někoho dokážu zabít… Ale teď už můžu. Ani se na Belatrix nezlobím… Měl bych. Zabila je; zabila je oba… Ale teď prostě chci, aby zmizela. To je vše, co si přeju. A dokážu to. Je mi opravdu jedno, co pro to budu muset udělat. Řekněte to Brumbálovi, až se zeptá. Mdloby na vás.“
Snape se schoval do svého improvizovaného úkrytu a přepadl jej nával podráždění, když do země narazil červený paprsek a odhodil mu do tváře trochu špíny. „No tak, Pottere,“ zavrčel a rukou si otřel tvář, „toto jistě není jediná kletba z tvého repertoáru?“
„Nechci vás zranit.“
Zranit jeho? Jen tak tak, že si Snape neodfrkl. Copak si Harry neuvědomil, že je k němu jen shovívavý a dovolil mu pokračovat?
„Jen potřebuju, abyste mě nechal na pokoji,“ naléhal Harry. „Musím něco udělat. Brumbál to musí vidět. Ona musí zaplatit. Musím to udělat.“
„A co je tak naléhavého, chlapče? Sedět tu a číst si zatracenou knížku?“ ušklíbl se Snape. „Accio kniha!“
Praštila jej rovnou do dlaně. Pohlédl na její titul a zůstal zírat na Rodinná pouta a magické zbraně, jeden z nejtemnějších svazků v oddělení s omezeným přístupem. Rozšířil se v něm chlad, jak mu najednou Harryho slova dala smysl. Harry plánoval zabít Belatrix jednou s příbuzenských kleteb.
„To nemůžeš,“ varoval jej Snape ostře a sledoval chlapce mezerou v listoví. „Vražedná kouzla – nikdo je nepoužívá.“
„Jo, Lucius mi řekl, že zabít někoho příbuzenskou kletbou vás obvykle zbaví magie. Nazval to ‚bezpečnostní pojistkou hrdých čistokrevných rodin‘, mám ten dojem.“ Harryho bezstarostný úsměv byl k vzteku. „Nijak mi to starosti nedělá.“
„Nejenom, že to zničí tvoji magii,“ pravil Snape kousavě. „Toto tě ZABIJE, TY PITOMČE!“
„Nezapomněl jsem, že jsem poloviční krve,“ odsekl Harry. „Jen vím, že tohle je nejlepší.“ Zněl podivně vesele a poprvé si Snape uvědomil, že i lehce nepříčetně. „Brumbál si pravdu uvědomí, až skončím… a kamarádi budou v menším nebezpečí… a ona… ona… MDLOBY NA VÁS!“
Snape se kryl, vzápětí vyskočil na nohy a vystřelil na Harryho paralyzující kouzlo, protože věděl, že není čas na hrátky. Chlapec díky bleskovým reflexům uskočil a opět na něj vrhl zaklínadlo.
Severus to očekával a vyčaroval štít, ale šokovalo jej, když se pod silou Harryho kouzla málem zlomil. Udeřil mu do hrudi jako balvan a odhodil jej do vzduchu, až hlavou padl na vyvrácený strom. Hůlka mu vypadla z ruky.
Před očima mu zatančily jiskřičky a byl rozervaný mezi ponižujícím zjištěním, že je na drsné poměřování hůlek příliš starý, a dalším ponižujícím zjištěním, že Harryho kouzla byla silná, mnohem silnější než jeho. Merline, kdyby ten kluk použil něco smrtonosnějšího…
Popadnout znovu hůlku by mu trvalo dlouho; neměl šanci vypálit dříve, než jej Harry dostane. Proti všem instinktům Snape přinutil tělo ochabnout a jen poslouchal, jak se chlapec blíží po odumřelých větvičkách. Cítil Harryho hodnotící pohled, jako by se snažil odhadnout, jestli jej skutečně dostal.
Snape se sotva odvažoval dýchat a přemýšlel, zda neudělal chybu; bude Harry natolik nebelvírský, aby předpokládal, že je jeho otec v bezvědomí, a otočil se? Nebo se zachová jako Zmijozel a uřkne ho?
Slyšel Harryho přiblížit se a cítil se lehce samolibě. Nebelvír, to znamená… k padlému nepříteli se přiblížit až příliš. Nahlédl skrz řasy, aby si potvrdil svá podezření, a narazila do něj panika. Chlapec svoji hůlku zvedal.
„Mdlo – “
Snape se ohnal a popadl Harryho za nohy, aby jej strhl na zem. Celou svojí vahou se převalil na chlapce, bojoval se zápasícíma rukama a vykroutil mu sevřenou hůlku. Tu pak bez okolků odhodil a odrazil jednu Harryho ruku, která jej zle škrábala po krku.
Harry s tím sevřením bojoval jako lev; Snape zjistil, že má co dělat, aby jej udržel. Chlapcovu magii cítil ve vzduchu jako elektřinu, která hrozila, že se uvolní z těla, aby profesora odstranila.
Snape zaťal zuby s přáním, aby jeho vlastní magie přemohla tu Harryho. Chlapec byl silný, ale nedisciplinovaný. Zesílil stisk kolem mladšího těla a vytáhl je oba do svislé polohy. Doufal, že zběsilá energie jeho syna vyprchá dřív než jeho vlastní síla.
A konečně se tak stalo.
Harry se mu najednou zhroutil v náručí, jako by jej vůle bojovat opustila. Zelené oči měl prázdné a nezaostřené, netečný pohled obrátil do nebe.
„Dobře. Tak do Bradavic,“ řekl Harry.
Snape zaryl prsty do Harryho paží, jak jej odmítal pustit. Opatrně syna sledoval, neboť si nebyl jistý, zda se nejedná o trik a chlapec se najednou neprobere k životu a neodmrští jej… jako by měl sílu znovu Harryho zastavit, kdyby se pokusil o boj.
„Dovedu tě zpátky do školy a ty už se o toto znovu nepokusíš,“ poručil mu Snape drsně. „Rozumíš?“
„Dokonale, pane,“ přitakal Harry odtažitě.
Snape se ušklíbl a bojoval s chutí jej uřknout. Ten zatrolenec se ani nepokusil znít přesvědčivě!
Poněkud Harryho popostrčil, aby si jej následně přitáhl, přitiskl mu ruce k bokům a zády si jej opřel o hrudník. Jako by měl v náručí žulovou sochu a při pohledu do toho prázdného výrazu Severuse zaplavilo ono žaludek zvedající uvědomění, co by se stalo, kdyby se o minutku opozdil. Harry by použil jednu z těch kleteb… smrtící pokrevní kletbu na čistokrevnou příbuznou… a to by jej zabilo; mohl být mrtvý. Kdyby sem nepřišel tak rychle, našel by synovo tělo.
Snape tiše zuřil, že ten pitomec plánoval něco tak konečného, tak sobeckého. Nechal Severuse v této příšerné pozici, kdy naprosto netušil, co říct, co udělat. Sevřel svého syna pevněji a cítil se ochromený vlastní bezmocnou zuřivostí. Inspirace se jednoduše ne a ne dostavit… Prostě netušil, co s tím klukem dělat!
Zamračil se na les a přál si, aby z Harryho paměti mohl vymazat Nymfadoru Tonksovou. Vše by se vyřešilo. A když by byl v tom, i Siriuse Blacka. A Pána zla. A Luciuse Malfoye. A ty zatracené mudly. A –
Překvapil jej pohyb mezi větvemi na druhé straně mýtiny a zahlédl vlkodlaka, jak na ně zpoza stromů hledí se zvláštním výrazem ve tváři a známým plánkem v zaťaté pěsti. Pro jednou se Snapeovi skoro ulevilo, že Lupina vidí. Lupin Harryho zvládne. Bude vědět, co dělat.
Přesto, místo aby se Lupin přiblížil, udržoval si odstup. Vlkodlakův výraz změkl. Se slabým pokývnutím a náznakem úsměvu, který vyjadřoval porozumění, se stáhl zpět mezi stromy a ztratil se.
Severus za ním nevěřícně zíral a pak zkontroloval Harryho, zda si všiml. Syn však stále zíral před sebe prázdným pohledem a zjevně nevnímal okolní svět. Severus přemýšlel, že obdobný zvláštní výraz Lupin… měl, když se jej Severus ptal na volné sedadlo při famfrpálovém zápase…
A najednou si se zahanbením uvědomil, proč se na něj Lupin tak podíval. Sedí tady a objímá svého syna. Samozřejmě si Lupin myslí, že Severus… že kluka tady utěšuje.
Zatracený vlkodlak. Jaká absurdní představa. I kdyby byl typ… co by něco takového dělal, Harry by se jen stěží vrhl s pláčem někomu do náručí. Byl skoro tak emocionálně zmrzačený jako Severus sám a vykazoval i obdobný zájem o fyzické projevy náklonnosti.
To setkání jen zvýšilo Severusův nesmírný pocit trapnosti, jak tam tak seděl a držel Harryho v náručí. Každým okamžikem očekával další procházející duši, která se stane svědkem jeho konání a špatně si vyloží jeho motivy. Lupin netušil, že měl jen strach, aby Harry neutekl v dalším pokusu o vraždu a sebevraždu… Ten zatracený vlkodlak nevěděl, že kdyby se Severus odvážil pustit toho pitomce, představa Harryho mrtvého těla ležícího mezi stromy by překonala hranice jeho představ a stala se realitou.
Ten obraz… Snape chlapce sevřel pevněji, přetrvával jako jed a Severus se mohl jen bezmocně vztekat, protože věděl, že kluka vezme zpět do Bradavic, jen aby ten při první příležitosti opět vyklouzl a znovu se pokusil o svůj čin.
Najednou si uvědomil, že nemůže udělat nic. Nikdo nemůže. Pokud si Harry přál zničit Lestrangeovou, nikdo jej nezastaví, ne na dlouho. Mohli to jen oddálit. Nymfadora Tonksová a Sirius Black neobživnou a to bude Harryho užírat, dokud to nějak nevyřeší. Zničí Belatrix Lestrangeovou a při tom zničí i sebe… A Snape věděl, že chlapec je natolik vynalézavý, aby to tak proběhlo navzdory Brumbálovi a celému hradu, kteří by mu stáli v cestě.
Mohl udělat opravdu jen jedno.
„Dobře,“ zavrčel Snape.
Harry pozvedl hlavu, ale nijak se nepokusil dát najevo, zda slyšel.
Snape se odvážil stisk trochu povolit a zaznamenal červené stopy po prstech na Harryho bledých pažích.
„Dobře,“ zopakoval a v tom slovu cítil větší jistotu. „Přeješ si zničit Belatrix Lestrangeovou? Chceš odplatu? Pak ti s tím pomůžu.“
Harry mu v náručí ztuhl a on poznal, že si získal chlapcovu pozornost.
„Jestli si přeješ tu ženskou zabít,“ pokračoval Snape věcně, „pak ti ji zabít pomůžu. Ale uděláš to správně. Vražednou kletbou, tváří v tvář. Žádná kouzla z knihy. Příbuzenské kletby jsou jen pro ty, kteří postrádají sebevědomí. Věřím, že tebe se to netýká.“
Harry se na něj váhavě podíval. Ze všeho nejvíc byl zmatený. Cokoliv jiného než tu nepřítomnou apatii Snape považoval za dobré znamení a otočil Harryho, aby mu hleděl přímo do očí.
„Koneckonců, nebyla by to skutečná pomsta, pokud bys u toho nebyl a neužil si to. Nestála by za to, pokud bys neviděl její tvář ve chvíli, kdy si uvědomí, že zemře. Dám ti ji, Harry. Pomůžu ti ji zabít. Budeš mít svoji odplatu. A věř mi,“ dodal s chladným úsměvem, „není to lež, když se říká, že pomsta je sladká.“
Harry na něj zíral s výrazem oscilujícím mezi nedůvěrou a zděšenou fascinací.
„Lžete,“ vydechl. „Nikdy byste mi nepomohl.“
„Ale pomůžu,“ slíbil Snape a pro jednou to myslel vážně. Snažil se nemyslet na praktické obtíže spojené s lovem nejsilnějšího služebníka Pána zla. „Pokud se znovu nepokusíš o tuto nesmyslnost, sám ti ji doručím. Dám ti kouzelnickou přísahu, když ty mi dáš slovo, že se o to zase nepokusíš.“
„Brumbál…“ začal Harry. „Nedovolí vám to.“
„Kdo říká, že to musí vědět?“ zašeptal Snape. „O tomto ujednání budeme vědět jen my dva, Pottere.“
Harry na něj zíral, jako by viděl démona… démona s příliš lákavou nabídkou, aby jej poslal pryč.
„A také ona,“ pronesl Harry pomalu.
Snape se zlomyslně usmál. „A také ona. Pochopí, než přijde konec, přísahám. Pochopí až moc dobře.“
Harry se o pár nedůvěřivých centimetrů stáhl. „Proč byste to dělal?“
„No tak, Harry,“ protáhl Snape. „Pro Pána zla jsem zabil mnoho lidí. Jistě můžu dalšího zabít pro svého syna.“
Harryho celá ta záležitost stále děsila, ale Snape si všiml, že se už nepokusil odtáhnout. Severus se myšlenkami zatoulal ke svému Znamení zla… jeho vlastní prohnilosti… a až příliš dobře si uvědomoval, že je absolutně zlé přiživovat nejtemnější impulsy otřeseného děcka.
Ale mohl Harrymu nabídnout jen toto jediné, co nemohl Brumbál, Lupin nebo kdokoliv jiný. Oni by mu pomohli zmírnit žal, utlumit hněv. Strašná pravda byla, že Severus jako jediný jej mohl nasměrovat do něčeho nebezpečného.
Možná proto mu Brumbál nikdy nevěřil, aby se stal Harryho otcem… Možná ten dědek měl celou dobu pravdu.
Ale on tu není… dodal tiše Snape.
To on sám našel Harryho, sám Harryho zvedl na nohy. A když popadl syna za rameno a nasměroval jej ven z lesa, to on sám jej dovedl zpět do svého života.